pátek 25. září 2020

 O 26. neděli v mezidobí nejsem ve farnosti. Můžete se vrátit k promluvě z roku 2017 zde:


sobota 19. září 2020

 

25. neděle v mezidobí A 2020 - první přijímání dětí



1. ČTENÍ Iz 55, 6-9

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení;
ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští.
Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.



Žl 145 ( 144 ), 2-3. 8-9. 17-18 Odp.: 18a
Odp.: Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají.

Každý den tě, Bože, budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky. Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, jeho velikost je nevystižná.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvary.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.



ČTENÍ Flp 1, 20c-24. 27a

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. 

Bratři a sestry!
    Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit.
    Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu.
    Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.



EVANGELIUM Mt 20,1-16a

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak.
    Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!'
    Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.
    Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?' "

____________________________________________________________________

Milé děti,

 Dnes nastal ten velký den, kdy poprvé přijmete Pána Ježíše ve svátosti Eucharistie. A já jsem rád, že se dnes čte právě tohle evangelium o dělnících na vinici, protože nám skrze ně Pán Ježíš říká něco důležitého právě pro tuhle příležitost.

 V rámci přípravy jsme si povídali o tom, že když máme na svědomí nějaký vážný hřích - když jsme tedy s rozmyslem a bez donucení udělali něco hodně špatného – nemáme ke svatému přijímání přistoupit, dokud nejdeme předtím ke svátosti smíření. Jít ke svatému přijímání s čistým srdcem a svědomím je výraz naší úcty a lásky k Ježíši, který k nám v tom proměněném chlebě a víně přichází. Jenže v dřívějších dobách - a dost lidí to má tak asi dodnes - to někdy vypadalo, že svaté přijímání je něco, co člověk dostává vlastně za odměnu, že nespáchal žádný hřích, ani malý. Proto také lidé v dřívějších dobách nepřijímali tak často jako dnes, a většinou byli před tím vždycky u zpovědi. Mám jednu oblíbenou svatou, Terezii z Lisieux, která žila v devatenáctém století ve Francii. Ta jako děvče chtěla chodit ke svatému přijímání častěji než bylo v tu dobu obvyklé, protože po blízkosti Pána Ježíše hodně toužila; ale musel jí to dovolit kněz, ke kterému chodila ke zpovědi.

 Teď se vrátím k tomu evangeliu. Dřív jsem o něm hodně přemýšlel; myslel jsem si, že je nějaké divné, že ten pán vinice opravdu není spravedlivý, přesně tak, jak si to mysleli ti, co začali pracovat už ráno. Co myslíte, byl nespravedlivý nebo ne?  Kdyby ten peníz, ten denár byla opravdu, jak dnes říkáme, tarifní mzda, tak by asi nespravedlivý byl. Jenže mně jednoho dne došlo, že to vlastně mzda není, že je to dar. Je pravda, že chvíli na té vinici pracovali i ti poslední. Asi aby to nebylo úplně zadarmo, aby ukázali, že mají dobrou vůli a přece jen něco udělat chtějí. Ale stejně to byl dar.

 A tak je to i se svatým přijímáním. Je to taky dar z lásky, žádná odměna. Nikdo si ho nemůže zasloužit, ani kdyby chodil každou neděli na tři mše, každý den se hodinu modlil ráno i večer a byl ten nejhodnější kluk nebo děvče v celém Žebětíně a Kohoutovicích dohromady. Mezi vámi, milé děti, se určitě někdo modlí trochu víc a někdo trochu míň; někdo je hodnější a někdo zase pěkně zlobivý - na našich přípravných setkáních se to někdy projevilo. Ale Pán Ježíš k vám přijde dnes ke všem. On ví dobře, že jsme slabí a nedokonalí lidé, že každý máme své hříchy, které se opakují – ale přichází k nám právě proto. Když budu po svatém přijímání čistit misku a kalich, říkám při tom potichu Přijetí svátosti tvého těla a krve, Pane, ať nás posilní a stane se pro nás lékem nesmrtelnosti. Takže Eucharistie je pro nás něco jako lék – nejen proto, abychom dosáhli věčného života. Taky proto, abychom už tady na zemi žili jako opravdové Boží děti, v lásce a pokoji. Když budeme Pána s úctou a láskou přijímat často, určitě se to časem projeví v našem životě, k dobru našemu i všech lidí, které máme kolem sebe. Ať se vám to, milé děti, daří.

sobota 12. září 2020


24. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 (řec. 27, 30-28, 7)

Čtení z knihy Sirachovcovy

    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu! 



Žl 103 ( 102 ), 1-2. 3-4. 9-10. 11-12 Odp.: 8
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 14, 7-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!                                                                                                                                              Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. 



EVANGELIUM Mt 18, 21-35

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
    
Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."

_________________________________________________________________________________

(Místo slůvka pro děti znovu začneme s aktivitou České nebe a budeme si povídat o bl. Marii Restitutě Kafkové)       

Milí bratři a sestry,

Nárok dnešního evangelia na bezpodmínečné odpuštění těm, kteří nám ublížili, je v našem křesťanství možná jeden z vůbec nejtěžších. Dobře to ilustruje jeden příběh, který se stal před asi patnácti lety, když jsem studoval teologii v Římě. Došlo tam tehdy v soupravě metra k poměrně brutální vraždě; myslím, že se jednalo o mladou dívku. Když ji pohřbívali, kněz v promluvě apeloval na nejbližší příbuzné, aby pachateli odpustili-a samozřejmě se hned dočkal velmi prudké reakce. Už si přesně nevzpomínám, jak to bylo, ale mám dojem, že toho spolubratra kněze tenkrát vypískali nebo po něm začali něco házet.

 Je samozřejmě snadné rychle odpustit někomu, kdo nám omylem šlápne na nohu; jenže pokud někdo někomu ublíží hluboce, zůstává v duši obrovská rána. Odpuštění pak vůbec není možné hned, a často je to proces trvající léta, nebo celý život. Někdy se také staré rány, které vypadaly již jako zahojené, znovu otevřou, stará bolest se rozjitří; a celý proces uzdravení a odpuštění musí začít úplně znovu.

Myslím, že Ježíš v dnešním evangeliu nechce říci prostě jenom Tak každému odpusťte všechno hned, ať to stojí co to stojí, jinak si sami nezasloužíte Boží odpuštění. Spíš nám ukazuje cestu, kterou lze nakonec k odpuštění a smíření dojít. Ukazuje nám, že první krok je zdravá pokora; je to přiznání si, že před nebeským Otcem jsme na tom všichni podobně, že jsme všichni měli a máme astronomický dluh v lásce, který byl ale smazán a je mazán stále znovu.

Onen první dlužník z podobenství si to jistě na chvíli uvědomil, avšak rychle na to zase zapomněl; vůbec se z této životní události nepoučil. Radost z toho, že mu byl enormní dluh odpuštěn, v něm nakonec nic nezměnila; v pokračování příběhu se ukazuje, že tento prožitek vůbec nevedl k proměně jeho srdce, že ho nenaučil většímu soucitu a větší trpělivosti-a proto nakonec skončí špatně, dopadne na něj čistá a tvrdá spravedlnost.

Vědomí, že sami máme své chyby a hříchy, že i my jsme mnoha lidem ublížili, nám otvírá cestu k odpuštění druhému. Výpověď dnešního evangelia v tomto smyslu doplňuje třeba podobenství o celníkovi a farizeovi u svatého Lukáše. Kdyby si farizeus v chrámu přiznal, že není dokonalý, mohli si s celníkem padnout do náruče, mohli se potkat jako bratři, kteří oba stojí před Hospodinem s břemenem svých vin. Jenže farizeus se vlastně nemodlí – není vůbec obrácen k Hospodinu, ale adoruje sama sebe, svou morální výši, ke které se domněle sám dobral: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ti ostatní, smilníci, cizoložníci, nebo i jako támhleten celník. Je to ale celník, který se vrací domů ospravedlněn, nikoli farizeus.

pátek 4. září 2020

 

23. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Ez 33, 7-9

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

 Toto praví Hospodin:
    "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: 'Zemřeš!' a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš."



Žl 95 (94), 1-2. 6-7b. 7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy:"
Odp.



2. ČTENÍ Řím 13, 8-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Nebuďte nikomu nic dlužni-jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'
    Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.



EVANGELIUM Mt 18, 15-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.
    Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.
    Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."


Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ve druhém čtení svatý Pavel píše římským křesťanům, co spojuje všechna přikázání Desatera, a co jim dává smysl. Děti, se kterými jsem se připravoval nebo se připravuji na první svaté přijímání, už to vědí: když mám někoho rád, tak mu nechci ublížit, ani ho okrást, ani ho podvést. A když mám rád Pána Ježíše, tak se s ním toužím setkat v modlitbě a při mši svaté. Kdybychom to nevěděli, tak by plnění přikázání bylo moc těžké; vlastně by to asi byla nuda a brzo bychom to vzdali. Ale když víme, že jejich naplnění je láska, tak je to hned úplně jiné.

 

Milí bratři a sestry,

 Dnešní texty nám velmi důrazně připomínají naši zodpovědnost za své bližní, která může najít vyjádření i v tom, že někoho upozorním na špatnou cestu, na které se nachází. Je to však jedna z nejobtížnějších a nejméně populárních věcí, se kterými se v našem spolubytí a komunikaci s druhými můžeme setkat. Neustále se opakuje, že se nemá moralizovat-možná jako reakce na přílišné moralizování v minulosti-a to nakonec vede k tomu, že se nemoralizuje ani tehdy, když by to bylo na místě. Víme asi všichni ze zkušenosti, jak prudká někdy může být reakce na dobře míněnou výtku: ‚co ty mi máš co povídat, podívej se na sebe‘. Když si emeritní papež Benedikt XVI s jemností sobě vlastní na celosvětovém setkání mládeže v Madridu v roce 2011 dovolil říci něco o tom, že člověk, který ztratil Boha, má tendenci k sebezbožštění, komentovala to tenkrát MF Dnes slovy ‚Papež ostře kritizoval ateisty‘. Jako by se tam mezi řádky říkalo ‚Hlásejte si svoji víru a morálku do vlastních řad, ale nás slušné a poctivé ateisty nechte laskavě na pokoji.‘

Nelze si v této souvislosti nevzpomenout na evangelium z minulého úterý, ze čtvrté kapitoly svatého Lukáše. Ježíš potkává v synagóze člověka posedlého zlým duchem, a ten začne křičet Co je Ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Tedy jinými slovy nech mne být, dej mi pokoj, mně je takhle dobře, s tím zlem na mě visícím, už jsem si zvykl, nic jiného nechci.

Máme-li tuto zkušenost prudkého odmítnutí, už se nám do dalších takových konfrontací nechce. Ještě snad, když jde o někoho, koho máme moc rádi, moc nám na něm záleží a vidíme, že je evidentně na špatné cestě. Ale čím je nám onen člověk lidsky vzdálenější, tím spíš jsme pokoušení nad ním zlomit hůl a nechat ho být, a ani nezkoušet mu něco říkat.

 Ježíš však v dnešním evangeliu vyžaduje použít všech prostředků, které jsou k dispozici, abychom svého bratra či sestru vrátili na cestu života. Ani ono závěrečné Jestliže neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako celník nebo pohan nemá znamenat V této chvíli ti už může být ukradený. Spíš je to pokyn k tomu, abychom neznásilňovali jeho svobodu-a zároveň v těchto slovech můžeme pocítit Boží lítost nad těmi, kteří si v této svobodě zvolili cestu vzdálení se od Boha života.

 Druhé čtení nás zároveň upozorňuje na to, abychom v této věci velmi bedlivě sledovali naši skutečnou motivaci. Pokud někoho musím pokárat nebo mu domluvit, říct mu nepříjemnou pravdu do očí, musí to být z lásky. Láska bližnímu neubližuje, říká svatý Pavel. Všechny ostatní, někdy velmi rafinovaně skryté motivace k pokárání mohou druhého zranit velmi hluboce-ať už touha ponížit, sklon k vlastnění, pokus násilím přivést druhého tam, kde ho chceme mít, vlastní pohodlí. Jedině láska může být pravým důvodem pokárání nebo upozornění-právě proto, že pro druhého chceme plnost života; a proto se ho snažíme odvést z cesty, jež vede ke smrti, v respektu k jeho svobodě a lidské důstojnosti.

 

 

 

 

sobota 29. srpna 2020

 

22. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Jer 20, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají: Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den.
    Řekl jsem si: "Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem."
    Tu se ( Hospodinovo slovo ) stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.



Žl 63 (62), 2. 3-4. 5-6. 8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 12, 1-2

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. 


EVANGELIUM Mt 16, 21-27

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen.
    Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!"
    On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské! "
    Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?
    Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."

____________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Na konci této mše svaté požehnám Vám, kteří jste si přinesli, aktovky a školní pomůcky a všem školákům také požehnám na začátek nového školního roku. Ale nemyslete si, že to požehnání bude fungovat tak, že byste se už samy neměly přičinit: když se někdo nenaučí na diktát, tak mu žádné požehnání nepomůže, stejně dostane pětku! Ne, vážně: dostali jsme od Boha tenhle krásný a nesmírně zajímavý svět jako náš domov, a dostali jsme od Něj taky rozum, abychom ten svět poznávali. Když na to někdo přijde, tak mu to učení nemusí přijít jako nuda a jako námaha, ale je to pro něj dobrodružství a radost.

 

Milí bratři a sestry,

Ve druhém čtení z listu Římanům svatý Pavel vybízí hned na začátku římské křesťany, aby ‚přinášeli sami sebe v oběť‘, a aby ‚se nepřizpůsobovali tomuto světu‘. V evangeliu je toto téma ještě více rozvinuto: Ježíš předpovídá své utrpení – a Petr reaguje normálně lidsky: má svého Mistra rád a ani trochu nechce, aby se mu něco tak ošklivého přihodilo: Bůh uchovej, Pane, to se ti nemůže stát! Ježíš na to reaguje prudce: Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!  A pak hned hovoří ke svým učedníkům o zapření sebe sama, o ztrátě vlastního života pro Něho.

Je to pro nás tvrdá řeč. Naši předkové ještě tak před sty nebo dvěma sty lety možná těmto Ježíšovým slovům snáze rozuměli, protože mnohem intenzivněji vnímali, že pozemský život je pouť slzavým údolím. Byl pro ně asi mnohem dramatičtější, mnohem namáhavější, daleko méně zajištěný a většinou daleko kratší, než je ten náš. Ve dvacátém prvním století a v naší části světa jsme velmi zvyklí na to, že vezdejší život je příjemný a celkem dlouhý - a že přece chceme být šťastní, tady a teď; že přece chceme již v tomto životě rozvinout všechny naše dary. Souvisí s tím snad i jeden z hlavních důvodů, proč se nám někdy nechce se k naší víře před nevěřící většinou přiznat: máme dojem, že ti druzí nás křesťany chápou jako ty, kteří si nějak musejí sami způsobovat utrpení, protože to od nich jejich víra žádá – a to je pro mentalitu současné doby jedno z největších pohoršení, jaké si lze představit.

Jenže Pánu určitě nejde o to, aby si jeho učedníci způsobovali utrpení, nebo aby si odepírali přítomnou plnost života. Učí nás, v čem ona opravdová plnost života spočívá. Jde mu o lásku, která nehledá sebe. Kdo se do tohoto dobrodružství pustí, kdo se ho nepoleká ani se nad ním nepohorší, ten se dříve či později musí potkat s křížem, s určitou mírou sebeobětování; ale není proto nešťastný a nemá pocit, že by svůj život nežil naplno -  chápe totiž smysl těchto skutečností. Novopečené mamince pravděpodobně není líto, že si musela projít porodními bolestmi a že si nebude v nejbližších měsících moci budovat kariéru ve své profesi - neboť má své děťátko ráda. Kdo opravdu miluje, Ježíšovým slovům vždy nakonec rozumí - a to i v tom případě, když někdy pod svým křížem padá, nebo Pánu z hloubi srdce vyčítá, jako prorok Jeremiáš v prvním čtení.

Čteme-li znovu ve světle tohoto poznání dnešní druhé čtení, chápeme také, co znamená nepřizpůsobovat se tomuto světu. Je snadné tuto větu chápat prvoplánově – třeba tak, jak to činí mnozí jinak upřímní a horliví křesťané, kteří si pod pojmem tento svět hned představí současnou západní civilizaci, podle nich nenapravitelně zkaženou a bezbožnou, které je třeba vzdorovat vedením křesťanské kulturní války. Myslím, že svatý Pavel měl spíš na mysli něco, co existovalo v jeho době a co se vyskytuje napříč lidskými dějinami a kulturami; včetně období, kdy byla společnost většinově křesťanská. Je to zaměření člověka na sebe sama, zahleděnost do sebe, neschopnost v lásce vyjít k Bohu a ke druhým; to, čemu svatý Augustin říkal incurvatio in se ipso – zakřivení lidského srdce do sebe sama. Právě tomu se římští křesťané nemají přizpůsobovat, ale mají obnovit své smýšlení v lásce, ve vycházení ze sebe – to je ono dobré, bohulibé a dokonalé.

sobota 22. srpna 2020

 

21. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Iz 22, 19-23

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

   Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu.
    Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu.
    Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo."



Žl 138 (137), 1-2a. 2bc+3. 6+8bc Odp.: 8bc
Odp.: Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.



2. ČTENÍ Řím 11, 33-36

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

    Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen. 




EVANGELIUM Mt 16, 13-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
    Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
    Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"
    Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na-té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
    Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

Slůvko pro děti:

Milé děti,

V rozhovoru Ježíše s Petrem je něco, co by měl prožít každý z nás. Petr Ježíšovi říká: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. Poznal, že Ježíš je Boží Syn, že má jeho, Petra, rád a že mu Petr může odevzdat svůj život. A Ježíš mu na oplátku dává úkol-být hlavou církve: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále vystavím svou církev.

Když my poznáme v našem životě Ježíšovu lásku a moc, můžeme taky bez obav hledat, jaký plán má Ježíš pro náš život. Protože když se nebudeme bát ho přijmout, budeme šťastní.


Milí bratří a sestry,

Pojďme se dnes zastavit jen u jednoho verše z druhého čtení, z Pavlova listu Římanům. Dnešní úryvek je součástí textu, který pojednává o vzájemném vztahu povolání a spásy Židů a pohanů. Svatý Pavel hned na začátku úryvku volá: Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání!

Myslím, milí bratři a sestry, že jsme pravdivost těchto Pavlových slov asi všichni v našem životě nějak zakusili. Jsou chvíle, kdy opravdu jasně poznáváme hlubinu Boží štědrosti a moudrosti. Ale jindy opět velmi silně zažíváme právě onu neproniknutelnost jeho rozhodnutí, vlastně nepředvídatelnost jeho jednání; to, o čem papež František říká, že náš Bůh překvapuje. A mám za to, že právě z toho máme docela obavy.

V době kolem Velikonoc, v čase nejpřísnější koronavirové karantény, jsem zaslechl jeden zajímavý a asi pravdivý názor. S příchodem čínského viru nás zachvátila panika prý hlavně proto, že v té době neexistovala vakcína. Budeme-li předpokládat, že nebezpečnost viru chřipky a viru COVID-19 je podobná, pak bychom museli nosit roušky každou chřipkovou sezónu již mnoho let. Jenže proti viru chřipky vakcínu máme - očkovat se sice nechává jen malá část populace, ale už to vědomí, že máme k dispozici účinný prostředek, nás jaksi uklidňuje. Jsme klidní, když víme, že naše technicky vyspělá civilizace nám umožňuje téměř vše si naplánovat a na téměř každý problém mít řešení. Cítíme se kvůli tomu v životě komfortně.

V našem pozemském putování do Božího království, v dobrodružství naší křesťanské víry a vztahu s Bohem je tomu však jinak. Náš Bůh opravdu překvapuje; někdy příjemně, tak, že spontánně děkujeme a radujeme se z toho. Někdy však docela drsně – obrátí náš klidný a spořádaný život vzhůru nohama, a my navíc nevíme proč.

Dost často se mi zejména mladí lidé, kteří hledají své povolání a své místo ve světě, zpovídají z toho, že nedokáží Pánu zcela odevzdat svůj život. A zřejmě je za tím právě tahle obava. Co by Bůh v mém životě dopustil, kdybych se mu zcela odevzdal? Kde bych skončil? Nebyl bych nakonec nešťastný? Bojíme se, co by se stalo, kdyby náš život kontroloval někdo jiný než my sami, protože jsme si ho velmi zvykli sami řídit.

Jenže život samozřejmě úplně naplánovat nelze. Jak zpíval John Lennon v jedné své pozdní písni: Life is what happens to you when you´re busy making other plans. Život je to, co se ti přihodí, zatímco máš plné ruce práce s tím, jak si ho naplánovat.

Nemáme tedy, milí bratři a sestry, jistotu, co nám Pán na naší životní pouti připraví. Máme ale naštěstí jinou jistotu – jistotu jeho lásky, která se zjevuje na kříži, v Ježíšově otevřeném srdci. Boží láska se zajisté někdy projevuje zvláštními cestami, ale proto ještě nepřestává být láskou. Jsme křtem ponořeni v Krista, a On jde s námi naším životem, se všemi jeho událostmi, sdílí s námi všechno dobré i zlé. Kéž tomu dokážeme opravdu uvěřit – a kéž mu dokážeme náš život opravdu odevzdat!

 

sobota 15. srpna 2020

 

20. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Iz 56, 1. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    “Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno, jsou jeho služebníky, všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy."


Žl 67 (66), 2-3. 5. 6+8 Odp.: 4 

Odp.: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Řím 11, 13-15. 29-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Vám, (bývalým) pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučení, přineslo světu smíření (s Bohem). Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!
    Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.


EVANGELIUM Mt 15, 21-28

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!"
On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ježíš v evangeliu hned dvakrát odmítl kananejskou ženu, a to docela drsně. Jenže ona se nenechala odradit. Je nám velkým vzorem v tom, že máme být vytrvalí, když se snažíme o něco dobrého – ať už v modlitbě nebo v životě.

 

Milí bratři a sestry,

 Dnešní evangelium je velmi dramatické. Rozhovor kananejské ženy s Ježíšem si snad můžeme docela dobře představit jako spor, jako hádku, s orientálně vypjatými gesty a zvýšeným hlasem. A na konci, když už to vypadá, že Ježíš svým příkrým slovem o dětech a psících bere kananejské ženě veškerou naději, dochází k totálnímu zvratu. Kananejská žena pochopila smysl toho, co jí Ježíš řekl; pochopila jeho slova hlouběji než jen jako výraz definitivního odmítnutí její žádosti. Ježíšova slova v ní nevzbudila skepsi a beznaděj, ale naopak víru a naději.

 Je to velmi podobná situace, jako u svatého Jana ve scéně ze svatby v Káně. Tam je jiná žena, Ježíšova matka Maria – a Ježíš jí na její žádost odpoví podobně příkře: Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina. Maria se tím však rovněž nenechá odradit, rovněž za Ježíšovými slovy vidí víc, než jen zdánlivé Nech mne být. S vírou říká služebníkům Udělejte, co vám řekne.

 Významný francouzský filozof a fyzik Blaise Pascal má ve svém díle Myšlenky následující citát: všechno, co v Písmu svatém neukazuje na lásku, je obrazné. Jediný předmět Písma svatého je láska. Bůh je láska, a vždycky své slovo vyslovuje z lásky k člověku; i tehdy, když to tak na první pohled vůbec nevypadá. Možná je hlavní problém v tom, že nedokážeme v Božím slově číst mezi řádky, že je chápeme příliš povrchně, příliš ukvapeně, příliš doslova; nedokážeme do něj proniknout se stejnou vírou, jakou měla ona kananejská žena, nebo Panna Maria. A úplně stejně se to týká i způsobu, jakým k nám Bůh mluví prostřednictvím našich životních událostí; soudíme je příliš rychle a podle prvního dojmu. Když máme úspěch a daří se nám, spontánně to považujeme za projev Boží přízně a požehnání; a potká-li nás nějaký kříž, hned se ptáme, zač nás Pán Bůh trestá. Přitom smysl a význam toho i onoho může být úplně jiný.

 Včera jsme slavili slavnost Nanebevzetí Panny Marie, a tak se ještě jednou k Ježíšově Matce vraťme. Ve scéně z Lukášova evangelia - s dvanáctiletým Ježíšem v chrámu – je nám vzorem, jakým způsobem vnímat Ježíšovo slovo i životní události, které nás potkávají. Maria s Josefem tři dny zoufale hledají svého ztraceného syna, a když ho najdou v chrámu, Ježíš se ani neomluví, že Josefovi s Marii způsobil tolik trápení. Odpoví jim, lidsky viděno, docela drze: Proč jste mne hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce. Kdyby takhle odpověděl obyčejný dvanáctiletý kluk své mamince nebo tátovi, asi by okamžitě jednu chytil. Jenže Maria ví, že její dítě není obyčejné, a že to, co od něj právě slyšela, není obyčejné lidské slovo. A tak všechno, co zažila, i to, co slyšela, uchovává ve svém srdci. Rozjímá o tom; nechává to moudře ve svém nitru přinést plody víry, naděje a lásky. Kéž ji v tom, milí bratři a sestry, dokážeme následovat.

 

sobota 8. srpna 2020


19. neděle v mezidobí A 2020

 


1. ČTENÍ 1 Král 19, 9a. 11-13a

Čtení z první knihy Královské.


    Když přišel Eliáš (k Boží hoře Chorebu), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! " Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku.  Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.




Žl 85 (84), 9ab+10, 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.
Odp.

 



2. ČTENÍ Řím 9, 1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.


Bratři a sestry!
    Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: bud veleben navěky! Amen.

 



EVANGELIUM Mt 14, 22-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.


    Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě." A on řekl: "Pojď!"  Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn."
   --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

 Milé děti, svatý Pavel nám ve druhém čtení říká o svém velkém trápení: většina izraelského národa, ke kterému Pavel patří, nepřijala víru v Pána Ježíše, kterou on hlásal. Pavel by býval mohl říci, že už s nimi tedy nebude mít nic společného; ale on je má rád a přestat mít rád je nemůže.

Také my bychom si mohli říci, že vlastně nechceme mít nic společného s těmi, kdo nesdílejí naši víru a nežijí tak, jako my; jenže to bychom je museli přestat mít rádi - a pak by se k nim možná vůbec nedostala radostná zvěst o tom, že Bůh má rád všechny lidi.


Milí bratři a sestry,

ačkoli to na první pohled nemusí tak vypadat, výpověď prvního čtení i evangelia je velmi podobná. Prorok Eliáš se na Chorebu nachází v situaci krize, poté, co musel utéct před královnou Jezabel, která ho chtěla zabít. Je vyčerpaný, zmítají jím pochybnosti o svém povolání i o Boží dobrotě. ‚Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové‘. Tohle říká ještě v Beeršebě, kam se uchýlil nejdříve. A pak, na Chorébu, jako by Pánu vyčítal marnost svého počínání, ve větě, která z dnešního čtení vypadla. Z Hospodinových proroků jsem zbyl jen já a i mně ukládají o život.

A to, co se stane potom, je jakoby podobenství-ve zkratce to, co Eliáš právě prožil na vlastní kůži: vichřice, zemětřesení a oheň-ale Boží přítomnost v tom všem není, Eliáš může rozpoznat Hospodina až v tichém, jemném vánku, v pokoji, který nastal, až se všechno ostatní přehnalo. Může s ním až v tuto chvíli mluvit, až v tuto chvíli se mu dostává dalšího Božího sdělení, až v tuto chvíli jasně pozná, co má dělat dál.

Učedníci podobně v bouři na loďce nejsou schopni poznat Ježíše, který jim vychází vstříc - strach jim nedovolí ho poznat, považují ho jen za další nebezpečí, které jim hrozí.   Dokonce ani Petr si není úplně jist, když se nakonec odhodlá k Ježíši jít - strach ho opět přemůže. Teprve ve chvíli, kdy vítr přestal, kdy se bouře uklidnila, učedníci Ježíše poznávají: ‚Ty jsi opravdu Boží syn‘.

 Ony rozbouřené živly můžeme považovat za obraz duše člověka v době, kdy prožívá těžkosti, období rozkolísanosti života, problémů, dob, kdy nás ovládá smutek, hněv nebo nějaká silná vášeň. Stejně jako Eliáš nebo učedníci máme v tuto chvíli emocemi pokřivenou optiku a nejsme schopni v tom všem poznat smysl a Boží vedení. Máme dojem, že na nás Bůh zapomněl, že nás zbytečně trápí, nebo že vůbec žádný není. Slyšíme-li o jeho dobrotě a lásce, vnímáme to jako prázdná a zraňující slova. Naše modlitba jsou výčitky nebo bolestivé otázky.  

Znalec lidské duše svatý Ignác z Loyoly píše, že v těchto obdobích člověk nemá nic měnit - proto, že není schopen dobře vidět na cestu a není schopen ani vnímat, kdo je Bůh doopravdy.  Je jen třeba zachovat se jako Petr - sebrat poslední zbytky naděje a důvěry, a když je nejhůř, volat o pomoc. To, že v celé té situaci byl Ježíš s námi, a že přece jen měla smysl, poznáme až poté - zpětně, když se bouře uklidní. Dokážeme pak rozpoznat i další směřování života, v pokoji, bez emocí, které vedou k ukvapeným a nešťastným řešením.

pátek 31. července 2020

18. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Iz 55, 1-3

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko!
    Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla!
    Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi."


Žl 145 ( 144 ), 8-9. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16
Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine!

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 8, 35. 37-39

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

 Bratři a sestry!
    Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?
    Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který nás miluje. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.


EVANGELIUM Mt 14, 13-21

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné.
    K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu."
    Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!"
    Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby."
    Ježíš řekl: "Přineste mi je sem."
A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Pán Ježíš jistě mohl udělat to velké množství chlebů a ryb z ničeho; jenomže On to chtěl jinak. Učedníci mu dali to maličko, co měli, a on to proměnil v jídlo pro všechny, kteří tam s ním byli a měli hlad. A s námi je to stejné-máme Pánu Ježíši dávat všechno ze sebe; všechno, čím žijeme, z čeho máme radost a čím se trápíme. A On to může zrovna tak proměnit, aby z toho bylo dobro pro všechny lidi, které máme kolem sebe.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní druhé čtení z listu Římanům se poněkud odlišuje od všech ostatních, která hovoří o tom, jak Bůh sytí svůj lid. Není v něm ani zmínka o jídle-svatý Pavel zde vyjmenovává všechny možné skutečnosti, které by člověka mohly odloučit od Boha, ale nakonec konstatuje, že Kristova láska je silnější, než všechno ostatní.

Přesto však všichni velmi silně vnímáme, kolik je v našem životě věcí, které nás skutečně od Boha odvádějí. A zdá se, že čím je skutečnost pestřejší a zajímavější a možnosti náplně života větší, tím je větší i nebezpečí, že na Boha můžeme úplně zapomenout.

Velmi výstižně se tohoto tématu dotýká slavný německý režisér Wim Wenders ve svém filmu Tak daleko, tak blízko, který natočil jako volné pokračování svého mnohem známějšího Nebe nad Berlínem. V tomto filmu vystupuje anděl Cassiel, který se stává člověkem – podobně, jako předtím v Nebi nad Berlínem jeho druh Damiel. Svět lidí – přesněji řečeno prostředí města Berlína brzo po pádu zdi – svět, který Cassiel předtím vnímal jen jako jakousi kulisu pro lidské příběhy, nad nimiž andělé drží ochrannou ruku, se mu najednou otevírá skrze lidské vnímání, v celé kráse, se všemi barvami, zvuky a vším ostatním, co lze uchopit smysly. A Cassiel je tímto světem pohlcen a vtažen do té míry, že úplně ztrácí kontakt se skutečností, ve které žil doposud - ostatní andělé jsou stále okolo něho, ale on je již není schopen vnímat, ztrácí vědomí sebe sama jako duchovní bytosti. Za zemí už nevidí nebe. Lidé si nepodmanili zemi, jak jim bylo přikázáno při stvoření – říká Cassiel v jednom monologu – země si podmanila je.

Úvodní otázka svatého Pavla z dnešního druhého čtení – Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? - není tedy pouze řečnická. Toho, co by nás mohlo odloučit od lásky Kristovy, je mnoho. K Pavlovu katalogu bychom mohli jistě každý přidat řadu dalších položek. Tolik věcí se v našem životě hlásí o pozornost, mnohem více než u našich předků ještě o několik málo generací zpět. Tolik věcí vypadá zajímavěji, lákavěji a potřebněji než účast na mši svaté a osobní modlitba. Zvlášť ve velkých městech žijeme v atmosféře naprosté sekularity, kde to vypadá, jako by vůbec Bůh nebyl a víra se zdá jako cosi téměř nepatřičného. 

Naštěstí ale Pavel ve svém listu neklade důraz na to, čeho je či není schopen člověk. Pavel zaměřuje svůj pohled právě na Kristovu lásku, chce velmi důrazně a jasně říci, že Bůh je věrný, i když člověk věrný není. Nic z toho, co Pavel vyjmenovává, a co bychom k tomuto seznamu mohli přidat my, nemůže zabránit tomu, aby nám Bůh byl blízký - i tam, kde se nám Jeho přítomnost a blízkost jeví zdánlivě jako vzdálenost a nepřítomnost. S podobnou výpovědí se setkáváme například v Žalmu 139: Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.   I kdybych vzlétl na křídlech jitřenky, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.

Pavel pak říká, jak lze překonat všechno to, co by nás mohlo od Kristovy lásky oddělit: V tom všem slavně vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Nakonec jde jen o to zůstat s ním, zůstat v silovém poli jeho lásky, a pak můžeme zakusit, že nám ji opravdu nikdo a nic nemůže vzít. A ještě více, můžeme tak objevit, že vlastně neexistují místa Boží nepřítomnosti, neboť v Kristu Bůh vstoupil do našeho světa a přijal ho za vlastní.

 

 


sobota 25. července 2020

                                                    17. neděle v mezidobí A 2020


Milí čtenáři tohoto blogu,

omlouvám se, zítřejší promluva bude recyklovaná, z roku 2017. V příspěvku k 17. neděli v mezidobí z roku 2017 si ji také můžete přečíst. 

pátek 17. července 2020

 

16. neděle v mezidobí A 2020

  

1. ČTENÍ Mdr 12, 13. 16-19

Čtení z knihy Moudrosti.

   Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají.'Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.



Žl 86 (85), 5-6. 9-10. 15-16a Odp.: 5a
Odp.: Tys, Pane, dobrý a shovívavý.

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby.
Odp.
Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh.
Odp.
Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 8, 26-27 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. 



EVANGELIUM Mt 13, 24-43

Slova svatého evangelia podle Matouše.

  Ježíš předložil zástupům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel.
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však. řekl: 'Ne.- Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' "
    Předložil jim další podobenství:
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."
    Pověděl jim jiné podobenství:
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.'
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl:
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé.
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce.
    Kdo má uši, slyš! "

______________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ti, kdo hodně studovali Písmo svaté, říkají, že ten plevel mezi pšenicí není koukol. Koukol je fialově kvetoucí rostlinka, která trochu připomíná chrpu nebo hledík, tedy karafiát - a je dobře od pšenice rozpoznatelná. Ten plevel je asi spíš jílek mámivý, který stejně jako pšenice patří mezi trávy, a když vyklíčí v pšenici, nedá se od ní rozpoznat. Proto je potřeba počkat až do sklizně – teprve na tom, co se urodilo, můžeme poznat, co je pšenice a co je plevel. Ježíš říká totéž jinými slovy, když říká, že to, jestli je strom dobrý, poznáme až po jeho ovoci.

 Milí bratři a sestry,

 Jako odrazový můstek pro dnešní promluvu použiji jednu pasáž z prvního čtení, z knihy Moudrosti: Tvá moc je základem spravedlnosti a to, žes pánem, tě činí shovívavým. Když jsem si jej četl, vytanula mi na mysli scéna z Poslední večeře, jak ji popisuje Janovo evangelium: Ježíš věděl, že mu Otec dal všechno do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu se vrací, a proto projevil svým učedníkům lásku až do krajnosti - umývá jim nohy. Vědomí božské svrchované moci činí Ježíše schopným toho, že nastoluje úplně nový druh vlády-vlády lásky a služby, vlády zdánlivé slabosti. Právě proto, že si nepotřebuje svou moc dokazovat násilím a manipulací druhých, nebojí se, že o ni přijde.

 Ona evangelní podobenství o Božím království nás pak z tohoto pohledu usvědčují z toho, že my neumíme být jako Ježíš. Velmi intenzivně a často bolestivě vnímáme, že Boží království je opravdu jako hořčičné zrnko, ale moc nevěříme tomu, že by z něho někdy mohl být strom - zdá se nám, že je nás křesťanů čím dál méně, že hlasy odjinud jsou slyšet mnohem více a že nás vlastně nikdo nebere vážně. Vnímáme, že máme sami se sebou problémy, že v církvi roste pšenice a koukol pohromadě. A jelikož máme malou víru, prostě se bojíme a z pudu sebezáchovy chceme církev různým způsobem zachraňovat sami. Často máme přitom velmi jasný názor na to, kudy vede dělící čára mezi dobrem a zlem, a že kdyby to bylo na nás, pole bychom dokonale a čistě vypleli. Jak napsala v jedné knize Kateřina Lachmanová - kdyby se udělalo to a to, všechno by bylo skvělé, ale ‚tamti‘ nám to kazí. Stačilo by se vrátit před druhý vatikánský koncil a obnovit starou liturgii, říkají jedni; všechno by se pak změnilo jako mávnutím kouzelného proutku, ale zednáři a modernisté infiltrovaní do církevních struktur to nedovolí. Nebo naopak: stačilo by se více přizpůsobit modernímu světu, tvrdí jiní; ale ti zarytí a zapšklí konzervativci budou vždycky proti.

 Jsme jako oni služebníci, horlivě se nabízíme: Pane, máme jít a plevel vytrhat? A Ježíš říká i nám dnes ono důrazné ne. Nejen proto, že to mají učinit andělé, a ne lidé, a ještě navíc na konci času. Nejen proto, že domnívat se, že zrovna my přesně odlišíme koukol a pšenici je naivní a nebezpečné.  Možná zejména proto, že Ježíš kárá naši malou víru. On je přece Vzkříšený, žádné zlo ani smrt už nad ním nemá moci, a proto nemají skutečnou moc ani nad těmi, kteří jsou jeho. Při tomto vědomí si můžeme dovolit unést skutečnost, že v církvi i ve světě dál existuje zlo a hřích - víme přece, že už nemá žádnou opravdovou moc, byť by toto zdání bylo nevímjak sugestivní. Neznamená to, že zlo začneme tolerovat nebo že se budeme tvářit, že neexistuje. Znamená to jen nemít z něho panický strach, a při jeho odstraňování začínat vždycky u sebe sama.  




sobota 11. července 2020


15. neděle v mezidobí A 2020


1. ČTENÍ Iz 55, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."


Žl 65 ( 64 ), 10abcd, 10e-11. 12-13. 14 Odp.: Lk 8, 8
Odp.. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek.

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí.
Odp.
Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo.
Odp.
Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí.
Odp.
Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 8, 18-23

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud.
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.


EVANGELIUM Mt 13, 1-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
    Kdo má uši, slyš!"
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný."


Slůvko pro děti

Milé děti,

Znáte přísloví jedním uchem tam a druhým ven? Říkáme to o něčem, co jsme sice slyšeli, ale hned jsme to pustili z hlavy - třeba proto, že nás to nezaujalo, nebo že jsme v tu chvíli měli zrovna plnou hlavu něčeho úplně jiného. Kdybych se třeba dneska půl hodiny po mši svaté zeptal, o čem bylo dneska evangelium nebo první či druhé čtení, tak by mi určitě neodpověděli všichni, kdo dnes v kostele byli. Pán Ježíš nám ale dnes v evangeliu říká, že Boží slovo je příliš cenné na to, aby nám šlo jedním uchem tam a druhým ven. A zároveň nám slibuje, že když je budeme pečlivě poslouchat a uchováme si je v srdci, tak nás to promění k dobru.


Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení i evangelium sice hovoří o slovu, ale každé má na mysli trochu něco jiného. Slovo, které Hospodin posílá v prvním čtení na zem, může být předznamenáním příchodu Krista – Slova, které se stalo tělem;-
 tak, jak o něm hovoří prolog Janova evangelia. Víme, že se skutečně nevrací k Otci bez užitku, ale vše, co Bůh chtěl, tedy spása světa, vykonalo a zdařilo se mu.

Ježíš naproti tomu již hovoří o slovu, které vychází z jeho vlastních úst - tedy o slovu evangelia o Božím království. Účinnost tohoto slova už je závislá na tom, zda najde otevřené lidské srdce. Toto slovo potřebuje padnout do hloubky, do nitra, aby tam mohlo nerušeně projít určitou ‚inkubační dobou‘, než se uchytí, začne růst a přinášet plody.  A právě otevřenost našeho srdce vůči tomuto slovu naráží na jeden problém, který vystihuje jiné Ježíšovo podobenství - to o pleveli mezi pšenicí.

Rozsévačů chodí mnoho a slova i obrazy jsou do půdy naší duše házeny plnými hrstmi, často velmi rafinovaně tak, aby zapadla co nejhlouběji. Reklamní psychologové vědí velmi dobře, jak to zařídit tak, aby se informace dostala do našeho podvědomí a vynořila se ve správnou chvíli. Každý den jsme vystaveni na milost a nemilost záplavě sdělení, která zápasí o naši pozornost a chtějí za každou cenu zaujmout - abychom někoho zvolili, abychom si něco koupili, abychom uvěřili výkladu světa nějakého guru. Boží slovo se v této záplavě často stává maličkým a zdánlivě slabým a neúčinným. Slova, vyřčená ústy krásné dívky v reklamě jsou jistě sugestivnější než to, co slyšíme v kostele víceméně monotónním hlasem od ambonu.

Nebezpečí je zde dvojí: To první je v tom, když do sebe necháme bez rozlišení zapadnout a růst všechno, co uslyšíme a uvidíme, všechny druhy dobrého semene i plevele. Výsledkem je džungle, neprostupná a chaotická, kde ty dobré a užitečné rostlinky dříve či později zajdou; a pokud je budeme chtít zachránit, dá to velkou, dlouhou a bolestivou práci, kterou bychom si při troše prevence mohli ušetřit.

Druhé nebezpečí je opačné. Můžeme se, konfrontováni s onou záplavou slov a jí unavení, uzavřít do sebe. Stačí si říci, že všechna tato slova vycházejí z falešných úst, že nás všichni chtějí ošidit či zotročit, že jsou všechna slova lživá nebo nicneříkající a prázdná. Začneme všechno podezírat a zpochybňovat, i slovo Boží, řekneme si, že chceme konečně klid a ať už nás nikdo s ničím neotravuje.

V této situaci je jediným správným východiskem velká důvěra v to, že Boží slovo je vyřčeno pro nás z lásky, že je to skutečně Slovo života, které neničí, ale tvoří, jako tvořilo od počátku a bude působit až do konce času. Že nám neublíží, nic nám nevezme ani nic špatného nevnutí, že je jiné než všechny lidské ideologie, že je pravdivé, protože pochází od Pravdy samé. Důvěra vůči našemu milujícímu Bohu působí otevřenost srdce pro slovo, které On vyslovuje - otevřenost srdce, které se nebojí, kam slovo může hluboko zapadnout a bez překážek tam růst.






sobota 4. července 2020


Slavnost svatých Cyrila a Metoděje 2020

PRVNÍ ČTENÍ Iz 61, 1 - 3a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Duch Pána, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmouceným na Siónu dát věnec místo popela, olej radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti.


Žl 117 (116), 1. 2 Odp.: Mk 16, 15
Odp.: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy.
Odp.
Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky.
Odp.


DRUHÉ ČTENÍ 2 Kor 4, 1 - 2. 5 - 7

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
 Bratři a sestry!
    Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. (Ale hlásáme) pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme každému lidskému úsudku před Bohem.
    Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
    Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.


EVANGELIUM Lk 10, 1 - 9

Slova svatého evangelia podle Lukáše.    
   " Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám.
    V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' " _________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,
   Když svatí Cyril a Metoděj přišli před mnoha sty lety na Velkou Moravu, už tam před nimi křesťanští misionáři byli. Jenže až s nimi dvěma Moravané přijali víru v Krista za svou vlastní. Proč měli Cyril a Metoděj větší úspěch? Asi proto, že byli Slované a mluvili řečí, které Moravané rozuměli.
    Křesťanství je u nás na Moravě a v Čechách už dlouho a jinde v Evropě ještě mnohem déle; jenže když se snažíme lidem nějak předat radostnou zvěst o tom, že Ježíš nás zachránil, tak tomu taky málokdo rozumí. Asi jim to říkáme nějak špatně. Co s tím?
     Když jsem studoval v Římě, tak jsem měl tu čest se potkat se vzácným člověkem, jezuitským knězem otcem Tomášem Špidlíkem. Byl velmi vzdělaný a napsal spoustu knih, ale napsal taky sbírky pohádek pro děti. Jedna z nich se jmenuje trochu zvláštně profesor Ulipispirus, a je o učenci, který znal hodně jazyků a snažil se sestavit řeč, které by rozuměli všichni lidé. Jenže se pak už nevěnoval ničemu jinému a jeho práce ho tak pohltila, že se z něho stal podivín, kterého nakonec propustili z univerzity a zůstal úplně sám. Ale když jednou seděl v parku, přišlo za ním děvčátko a řeklo mu Mám Tě ráda. A profesor na to konečně přišel: když budeme druhým říkat, že je máme rádi, tak tomu budou rozumět všichni.


Milí bratři a sestry,

    Svatí Cyril a Metoděj nepřišli do pohanského území, křesťanstvím úplně nedotčeného; misionáři už předtím na Velké Moravě byli. Oni dva však měli větší úspěch, protože hlásali evangelium jiným způsobem.
    To nás může inspirovat i pro dnešní dobu; a možná nejde jen o to, abychom přizpůsobili jazyk, jímž zvěstujeme evangelium. Možná je také důležité očistit zvěstování evangelia od nánosů, které na něm za celá ta staletí ulpěly.
    Úryvek ze třetího Izajáše, který se dnes čte jako první čtení, nám v tom může být dobrým vodítkem. I když je ještě starozákonní, velice přesně vyjadřuje podstatu toho, co radostná zvěst přináší především – dát radost smutným; utěšit ty, kteří jsou utrápení; učinit člověka svobodným.
V materiálním slova smyslu v naší části světa až tolik chudých není; jenže možná ještě nikdy předtím nebylo tolik lidí, kteří by potřebovali právě to, o čem úryvek z Izajáše mluví – tolik smutných a sklíčených, tolik utrápených vysokými nároky života, tolik spoutaných různými závislostmi, od drog po internetovou pornografii. Je kolem nás spousta lidí, kteří by měli být pro evangelium otevření. Jenže ohromný problém je v tom, že si málokdo křesťanství spojuje se svobodou a radostí. A asi je to opravdu tím, že jsme v průběhu času radostnou zvěst nějak zbavili jejího původního osvobozujícího významu, a že jsme z křesťanství udělali spíš nárok na člověka; další z těch, které na nás život klade.
    Slavná skupina Beatles na svém posledním albu Abbey Road, vydaném v roce 1969, použili na konci jedné z písní zhudebněnou dětskou říkanku, která zní takto: One, two, three, four, five, six, seven; all good children go to heaven.  (Jedna až sedm, všechny hodné děti přijdou do nebe). V anglosaském světě se takové říkanky jmenují nursery rhymes – děti se pomocí nich mají naučit jednoduše zapamatovatelné pravdy o životě.
    Je to přesně příklad toho, jak se z hlásání evangelia může stát něco jiného než evangelium; nebo lépe řečeno jak se evangelium stává nástrojem pro něco jiného, v tomto případě prostředkem k výchově dětí: Když budeš hodný, přijdeš do nebe.  V horším případě se křesťanství může stát třeba nástrojem nějaké ideologie nebo prostředkem k udržení něčí moci – jako jsme toho, žel Bohu, často svědky třeba v ruském pravoslaví. Mnohokrát jsme s posvátným Božím slovem za dva tisíce let křesťanství takto naložili, a zastřeli jsme tak jeho původní smysl.
    Vůbec nejde o to, milí bratři a sestry, že by nás Boží slovo nevyzývalo ke změně života, že bychom se měli snažit přestat růst v dobru a lásce, že bychom měli rezignovat na výchovu dětí. Jde ale o to, že tomu všemu musí vždy předcházet setkání s autentickou zvěstí evangelia o Bohu, který miluje každého člověka a přeje mu plnost života v opravdové svobodě a lásce.