pátek 29. května 2020

Slavnost Seslání Ducha svatého 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

(obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:

Slavnost Seslání Ducha Svatého A 2020

 



1. ČTENÍ Sk 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."



Žl 104(103),1ab+24ac.29bc-30.31+34 Odp.: srv. 30

Odp. : Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 12,3b-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
    Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. 



EVANGELIUM Jan 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."

__________________________________________________________________________

Milí bratři a sestry,

Jelikož se o Duchu Svatém výslovně hovoří až v Novém Zákoně, jsme zvyklí o Něm přemýšlet a modlit se k Němu v novozákonním kontextu. Avšak pokud bychom se omezili pouze na výpovědi Nového zákona, mohla by nám snadno uniknout jedna podstatná skutečnost, o níž se hovoří v dnešním žalmu. Duch svatý dává apoštolům neohrožené promlouvat, vzbuzuje v našich srdcích vyznání Ježíše jako Mesiáše, pomáhá nám žít v usmíření a milovat druhé. Ale nejen to. Jak říká dnešní žalm - a jak také vyznáváme v Credu – Duch svatý je také dárcem života; je tím, jenž tvoří a znovuvytváří. 

Ve Starém Zákoně se na mnoha místech – včetně dnešního žalmu – vyskytuje pojem ruach, který v prvotním smyslu znamená dech či vítr, a pak také Boží duch, zatím s malým d. A právě tato tajemná Boží moc je tvůrčí: v První knize Mojžíšově se ruach vznáší nad propastnou hlubinou prvotního chaosu a z neuspořádanosti vzniká uspořádanost, z chaosu kosmos. Poté, při popisu stvoření člověka, Bůh vdechuje do jeho chřípí dech života – hebrejsky opět ruach.

Obě dvě tyto skutečnosti zároveň se znovu objevují v dnešním žalmu, ve smyslu opětovného tvoření, obnovování toho, čemu hrozí zánik. Země je plná tvorstva, ale to hyne, jestliže je mu vzat život. Když však Bůh posílá svůj dech,  ruach, jsou stvořeni a obnovuje se tvář země.

Pokud si můžeme dovolit vztáhnout všechny tyto starozákonní výpovědi na třetí božskou osobu, zjevenou v Novém Zákoně – a exegeté i tradice církve tak činí – pak se dostává do popředí právě tato tvůrčí stránka působení Božího Ducha. On je ten, jenž obnovuje stvoření, dává život tam, kde bylo ohrožení zánikem, neuspořádanost mění v uspořádanost, harmonii a krásu. To vše se týká nejen člověka, ale opravdu celého stvoření – jak s oblibou zmiňuje ve svých knihách Marek Vácha; pokud mají legendy pravdu, okolo lidí naplněných Duchem svatým se něco dělo i s přírodou: zlý vlk z Gubbia se v blízkosti svatého Františka z Assisi stal mírný jako beránek a ve společnosti svatého Antonína poustevníka se shromažďovala zvířata, která ztratila svou plachost.

Toto působení Ducha svatého zakoušíme také my skrze svátosti, které znovu tvoří naše lidství jako Boží obraz. Také o nás platí, že Duch svatý obnovuje tvář země – nakolik je každý člověk jakýsi vesmír v malém. Duch Boží v nás mění náš vnitřní chaos, neuspořádanost způsobenou hříchem, jež vede ke smrti, v kosmos, uspořádanost a krásu, vedoucí k plnosti života.


středa 27. května 2020

Středa po sedmé neděli velikonoční 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

(obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde: 

pátek 22. května 2020

Sedmá neděle velikonoční 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

(obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)


7. neděle velikonoční A 2020


1. ČTENÍ Sk 1,12-14 

Čtení ze Skutků apoštolů.

Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.   A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.



Žl 27(26),1.4.7-8a Odp.: 13
Odp.: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! nebo: Aleluja.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 4,13-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.



EVANGELIUM Jan 17,1-11a

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."
____________________________________________________________________
  
Milí bratři a sestry,

V prvním čtení prožíváme s Ježíšovými učedníky mezidobí mezi jeho nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého. Ježíš odchází na nebesa, jeho učedníci zůstávají v Jeruzalémě. První čtení jednotlivě jmenuje členy prvotního společenství církve - a tato jména jsou vyjádřením toho, že tím hlavním, na koho se dnešní liturgické čtení soustřeďují, je Boží lid, církev - tedy také my.

Během velikonoc je v centru pozornosti Ježíšova osoba – jeho smrt, vzkříšení a vstup na nebesa. Dnes jsou čtení zaměřena spíše na ty, kteří Ježíši patří.  To, co jsme slyšeli, nám připomíná, že velikonoční události se staly kvůli člověku, z lásky Boha ke všem lidem. Z evangelia, z Ježíšovy modlitby, kterou přednáší Otci za učedníky, vysvítá něžná a starostlivá Boží péče o člověka a zároveň to, že člověk, stvořený, posvěcený a vykoupený, je Božím vlastnictvím: Byli Tvoji a mně jsi je dal… Ježíš prosí za ty, kteří mu patří, aby ve světě, kde zůstávají, setrvali v Bohu, aby zůstali s Ním, který je stvořil, vykoupil a posvětil. V patnáctém verši, který již není součástí dnešního úryvku evangelia, Ježíš dodává, za co přesně prosí: ne, aby je Otec vzal ze světa, ale aby je zachoval od zlého. Je to zcela totožná prosba, jakou denně přednášíme v Otčenáši: neuveď nás v pokušení, ale zbav - uchovej - nás od zlého.
Výraz svět - podobně jako jinde v Novém zákoně výraz tělo - sarx, zde není míněn po platónském způsobu jako místo, ve kterém je uvězněna lidská duše, a ze kterého je potřeba se nějak vymanit. Spíš označuje prostředí, ve kterém je náš vztah k Bohu a naše vědomí toho, že Jemu patříme, nějak ohroženo.

Z textu evangelia tedy vyplývá toto napětí nás, křesťanů, napětí mezi tím, že patříme Bohu, ale zároveň žijeme ve světě, který v nás toto povědomí často oslabuje. Jistě - toto napětí pociťovali upřímně žijící křesťané všech dob, ale zdá se, že dnes je o něco vyhrocenější, úměrně tomu, že labyrint současného světa je složitější, a tedy se v něm dá snáz ztratit. A zároveň to, co nás od Boha vzdaluje - ono zlé, oč prosíme, abychom toho byli zbaveni - má možná mnohem více podob, a je to mnohem rafinovanější. Někdy můžeme mít i pocit, že tomu téměř nelze odolat, a mnoho z toho je zapsáno i ve společenských strukturách.

Abychom dokázali toto napětí vydržet, je velmi nutné činit to, o čem čteme v prvním čtení, že konalo prvotní společenství: jednomyslně setrvávali v modlitbě. Modlitba - osobní i společná, ať už jde o slavení Eucharistie, či o jiné formy - je návratem k hlubokému vědomí oné základní skutečnosti našeho života, že jsme Božím vlastnictvím, vykoupeným drahocennou Ježíšovou obětí a posvěceni Duchem svatým. V modlitbě získáváme sílu být ve světě, ale zároveň být uchráněni od zlého, protože se v nás obnovuje vědomí, že On svět přemohl.

středa 20. května 2020

pátek 15. května 2020

Šestá neděle velikonoční 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

(obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)



6. neděle velikonoční A 2020

1. ČTENÍ Sk 8,5-8.14-17

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.
    Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.



Žl 66(65),1-3a.4-5.6-7a.16+20 Odp.: 1
Odp.: Jásejte Bohu, všechny země! nebo: Aleluja.

Jásejte Bohu, všechny země, opěvujte slávu jeho jména, vzdejte mu velkolepou chválu! Řekněte Bohu: "Jak úžasná jsou tvá díla!
Odp.
Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá, nechť opěvuje tvé jméno." Pojďte a pozorujte Boží skutky: podivuhodně jednal s lidmi!
Odp.
Moře proměnil v souš; suchou nohou přešli řeku, proto se radujme v Bohu! Vládne svou mocí navěky.
Odp.
Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. Bůh bud' veleben, že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 3,15-18

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!
    Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného.
    Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.



EVANGELIUM Jan 14,15-21

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
    Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat."

_______________________________________________________________________________


Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgická čtení jsou již zaměřena na to, že Vzkříšený vstoupí na nebe a sešle Ducha Svatého. Učedníci se mají připravit na to, že Ježíšova přítomnost mezi nimi bude mít jinou podobu než dřív.

Možná bychom si dnes mohli říci, že apoštolové to měli o mnoho snazší než my – že oni, jak píše svatý Jan, přece svědčili o tom, co viděli a slyšeli a čeho se vlastníma rukama dotýkali. Zakládající události křesťanské víry - Ježíšův život, smrt a vzkříšení, všechno to, co stojí v evangeliích, čeho byli apoštolové očitými svědky -  je z hlediska normálního lidského vnímání věcí čímsi, co se propadá stále více do propasti dávné minulosti. Dějiny jdou stále dál a vrství další a další události; a my křesťané zakládáme svůj život, jeho smysl a cíl na tom, co je vzdálené dva tisíce let, co se stalo v úplně jiné kultuře a za úplně jiného stavu poznání světa - a co je také vydáno na pospas všem možným interpretacím a zpochybňováním.

Ježíš ale dnes ujišťuje apoštoly: nenechám vás sirotky; zase k vám přijdu. A tím nemyslí jen příchod na konci času; chce tím říci, že nás neopouští, i když je zároveň plně v nebeské slávě.  Já budu prosit Otce, a On vám dá jiného přímluvce, aby s Vámi zůstal navždy. Dar Ducha svatého nám tedy Vzkříšeného Pána činí zcela přítomného; činí zcela přítomným vše, co pro nás učinil a vytrpěl, činí přítomné jeho zmrtvýchvstání a oslavení. Událost stará dva tisíce let je zároveň zcela aktuální, děje se zde a nyní. Dar Ducha svatého uschopňuje člověka setkat se s Ježíšem zcela konkrétně, zcela tak, jako když se potkají dva lidé, dvě osoby - ve slovu Písma, ve svátostech, v Eucharistii, ve vzájemné lásce lidí. Můžeme si na tomto místě vzpomenout na velmi známý text, který vzešel ze zasedání Světové rady církví ve švédské Uppsale v roce 1968, a jehož autorem je podle toho, co se mi podařilo vyhledat, tehdejší syrský pravoslavný metropolita Ignác z Laodiceje: Bez Ducha svatého je Bůh vzdálený, Kristus je jen historická postava, evangelium mrtvá litera, církve organizace, autorita je ovládání, misie je propaganda, liturgie je nostalgické divadlo, křesťanské skutky jsou otrocká práce. S Duchem svatým je Ježíš vzkříšený a přítomný, evangelium je živá síla, církev je společenství ponořené do trojičního života, autorita je služba, která osvobozuje, misie jsou nové Letnice, liturgie je památka a předznamenání zároveň a křesťanské skutky jsou zbožštěny.

Tento nový způsob Ježíšovy přítomnosti mezi námi je stejně reálný, jako dříve, ale snad opravdu nikoli tak jednoznačný a na první pohled jasný, jako když se setkáme s konkrétním člověkem, s nímž můžeme mluvit a dotýkat se ho. V prvním čtení, kde se vypráví o skutcích apoštola Filipa, ale vidíme z této zdánlivé nejednoznačnosti a nejasnosti východisko. Je to základní motiv celých Skutků apoštolů - člověk, který se nechá proměnit Duchem svatým, jako Filip, může Ježíšovu lásku a jeho mocné činy zviditelňovat - tak, jako by byl sám Ježíš zcela přítomen, zcela viditelný, slyšitelný a dotýkatelný.

středa 13. května 2020

sobota 9. května 2020

Pátá neděle velikonoční 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

(obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)



5. neděle velikonoční A 2020


1. ČTENÍ Sk 6,1-7

Čtení ze Skutků apoštolů. 

V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct (apoštolů) proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova."
   Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.



Žl 33(32),1-2.4-5.18-19 Odp.: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství. nebo: Aleluja.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Citerou oslavujte Hospodina, hrajte mu na desetistrunné harfě.
Odp.
Neboť Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 2,4-9

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!
Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmě o tom stojí: 'Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to 'kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.



EVANGELIUM Jan 14,1-12

Slova svatého evangelia podle Jana.
     Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte."
      Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?"
      Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho:" Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.
      Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci." ____________________________________________________________________________
Milí bratři a sestry,

   Velikonoční doba pokročila, a pomalu se přibližujeme k připomínce Ježíšova nanebevstoupení, seslání Ducha svatého a vzniku církve. V dnešních textech najdeme hned dva výmluvné obrazy církve. V úryvku z prvního listu Petrova, který se dnes čte jako druhé čtení, se říká, že věřící v Krista mají přistupovat k Němu, k živému kameni, který je základem pro stavbu duchovního chrámu - a že se i oni sami mají stát v této stavbě živými kameny. A pak v evangeliu Ježíš hovoří o tom, že v domě jeho Otce je mnoho příbytků. Církev se tedy přirovnává jednak k živému chrámu, a pak k velkému domu, v němž je životní prostor pro všechny, kteří tam chtějí bydlet.
    Právě tento druhý obraz církve jako domu pro všechny je, zdá se mi, důležité a podstatné si připomínat zejména v dnešní době. Nelze v naší církvi nevidět velké rozdělení, mnohdy tak hluboké, že se dva katoličtí křesťané z různých pólů názorového spektra nedokáží shodnout zhola na ničem, snad s výjimkou základních pravd víry. Často se také používají zkratkovité a mnohdy urážlivé nálepky jako liberál nebo konzervativec; spousta katolíků se (zcela mylně) domnívá, že krize církve by se vyřešila snadno a rychle, pokud by někteří jiní bratři a sestry z církve buď sami odešli, nebo byli odejiti.
   Těžko, přetěžko se nám přijímá Boží velkorysost, která má místo pro všechny. Přitom je velice snadné se dobrat k pochopení, že právě tato velkorysost je výrazem Boží lásky a nekonečné úcty ke každému člověku - a že my máme, v síle Ducha svatého, být právě takoví. Úcta a láska ke druhé lidské osobě, zvláště je-li to bratr či sestra v Kristu, se mimo jiné zakládá na tom, že respektuji její tajemství; to, že jeho názor na cokoli je jistě výslednicí mnoha skutečností, které naprosto nemohu prohlédnout - jeho povahy, výchovy, intelektu, životního příběhu a spousty dalších věcí. Taková úcta a respekt pak jsou základem přijetí druhého, snahy o dialog a nakonec větší jednoty - nejen v církvi, ale i v rodinách a v celém lidském společenství.

středa 6. května 2020

Památka sv. Jana Sarkandra, kněze a mučedníka - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

 (obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
 https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)

neděle 3. května 2020

Čtvrtá neděle velikonoční 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

(obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)


Čtvrtá neděle velikonoční 2020


Dokud nebude znovu možné slavit nedělní Eucharistii ve farním společenství, budu zde publikovat krátká zamyšlení nad evangeliem dané neděle/slavnosti

EVANGELIUM Jan 10,1-10

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl:
    "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají."
   Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.
   Ježíš proto řekl znovu:
    "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.
_________________________________________________________________________________

Ovce nemá v naší moderní kultuře příliš dobrou pověst; je považována za hloupé zvíře, které jde bez rozmyslu se svým stádem; je považována za symbol nedostatku samostatného myšlení a snadné manipulovatelnosti. Přesně tuhle roli mají ovce například ve známé novele Farma zvířat, kterou napsal v roce 1945 britský spisovatel George Orwell jako podobenství o nelidskosti komunistického totalitního režimu v tehdejším Sovětském svazu. Na jedné anglické farmě dojde k „revoluci“; pod vedením vepře donutí zvířata nenáviděného farmáře k útěku a pak vytvoří svou vlastní společnost, která má být teoreticky úplně spravedlivá a ideální pro všechny; vepři se však brzy stanou totalitními vládci, kteří jsou nakonec horší než původní lidský majitel farmy. Ovce v celé novele jen donekonečna opakují oficiální propagandu; stále bečí ‚čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné‘. A opakují ji bezmyšlenkovitě i potom, co noví vládcové farmy přijmou lidské způsoby: ‚čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší‘.
Sám jsem městský člověk, ovečky jsem nikdy nechoval a tak nevím, jestli si mohu nějakou úvahu dovolit; nicméně zdá se mi, že tento trochu pohrdavý postoj vůči ovci domácí pochází z prostředí moderních městských intelektuálů, kteří viděli ovčí sýr pouze v obchodě a vlnu už spletenou do svetru. Kultury, které byly na chovu ovcí existenčně závislé, by něco takového určitě nevymyslely; třeba na Valašsku se ovcím říkalo něžně ovenky.  A Písmo svaté vznikalo právě v pastýřské kultuře; motiv pastýře ovcí  je jedním z vůbec nejhlavnějších, který v Bibli najdeme – a pro Ježíšovy současníky musel být jeden z nejvýmluvnějších.
A právě v dnešním evangeliu hovoří Ježíš o tom, že ovce vůbec není hloupé zvíře.  Intuitivně pozná, kdo ji má rád; intuitivně pozná, kdo by ji nezavedl na špatné a nebezpečné místo, nebo by jí nikdy neublížil pro svůj vlastní prospěch či potěšení. Ovce se nám v tomhle dávají za příklad: prvním krokem na cestě následování Ježíše – a třeba i tam, kde to není příjemné a jednoduché – je jasné poznání a přijetí Jeho lásky k nám; lásky, která se zjevuje na kříži, v Jeho otevřeném srdci. Musíme srdcem poznat a mít opravdovou jistotu, že když půjdeme za ním, nezavede nás na špatné místo. Že tam, kam ho následujeme, je plnost života.

středa 29. dubna 2020

Svátek sv. Kateřiny ze Sieny, panny a učitelky církve, patronky Evropy
 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

 (obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
 https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)

sobota 25. dubna 2020

Třetí neděle velikonoční 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

 (obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
 https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)

pátek 24. dubna 2020


Třetí neděle velikonoční 2020

Dokud nebude znovu možné slavit nedělní Eucharistii ve farním společenství, budu zde publikovat krátká zamyšlení nad evangeliem dané neděle/slavnosti

EVANGELIUM Lk 24,13-35

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.
   Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?"
   Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."
   A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.
   Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"
   Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.
__________________________________________________________________________

   V letošní velikonoční době již podruhé slyšíme evangelium o setkání vzkříšeného Pána s učedníky putujícími do Emauz – poprvé se četlo ve středu velikonočního oktávu.
    V krátkém zamyšlení ve formě audionahrávky jsem se toho dne pokusil o rozjímání nad tímto textem jako obrazem naší životní pouti s Ježíšem; pouti, kterou zažívá jedinečným a neopakovatelným způsobem každý jednotlivý křesťan. Dnes bych se chtěl zamyslet nad putováním do Emauz jako obrazem cesty celého společenství církve.
   Pří vší úctě k zásadovosti a snaze o integritu života bratří a sester, kteří se v církvi hlásí k tradicionalistickým proudům – nikdy jsem dobře nerozuměl tomu, proč by jedno konkrétní historické období (tedy doba po tridentském koncilu, doba baroka a ještě víceméně celého devatenáctého století) mělo být viděno jako nepřekonatelný vrchol dějin církve od Kristova příchodu až do konce času, ke kterému je třeba se stylem víry a života stále vracet, neboť prý všechno, co následuje, v sobě nese prvky dekadence. Pevně věřím tomu, že tajemství Krista, Ukřižovaného a Vzkříšeného, chápeme stále hlouběji právě tak, že jako církev kráčíme dějinami tohoto světa se všemi našimi souputníky. A tím, že takto jdeme, konfrontujeme se s otevřenou myslí se vším, co tyto dějiny přinášejí a čemu nás učí.
    S putováním celé Kristovy církve je to stejné, jako při životním putování nás, jednotlivých křesťanů. Na jedné straně máme při tomto putování v srdcích a myslích neměnný poklad víry – na té druhé jsou ale naše zkušenosti konkrétního života, všechny zažité radosti a bolesti, úspěchy a selhání, zklamaná očekávání i nenadálé životní obraty. (Jedna z posledních takových silných zkušeností je jistě současná pandemie Covid-19 a všechno, co s sebou přinesla). Mám moc rád větu z jedné eseje velkého teologa 20. století, německého jezuity Karla Rahnera: Jen to zakoušené, prožité a protrpěné dává vědění, jež nekončí zklamáním a nudou v zapomnění, ale naplňuje srdce moudrostí. Církev má jako základní výbavu na cestu víru, která se nemění; skrze svoji dějinnou zkušenost však do jejího tajemství stále hlouběji proniká; jako učedníci putující do Emauz s postupující cestou a s nachylujícím se dnem stále více chápali, cože se to vlastně stalo a kdože se to k nim připojil. Proto je také, zdá se mi, pošetilé žehrat na to, jak je dnešní doba zkažená; a podobně pošetilé je bát se budoucnosti. To, co je a to, co přijde, nás učí; jednotlivé křesťany i celé společenství církve. Slovy Karla Rahnera: pokud to dokážeme vidět správným pohledem, naplňuje to naše srdce moudrostí.

středa 22. dubna 2020

Svátek sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka  - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

 (obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
 https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)






sobota 18. dubna 2020

Druhá neděle velikonoční 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře

 (obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
 https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)





Druhá neděle velikonoční 2020 

Dokud nebude znovu možné slavit nedělní Eucharistii ve farním společenství, budu zde publikovat krátká zamyšlení nad evangeliem dané neděle/slavnosti



EVANGELIUM Jan 20,19-31

Slova svatého evangelia podle Jana.

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
   Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."
   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
   Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
_______________________________________________________________

  Dneškem končí velikonoční oktáv. Neděle Zmrtvýchvstání Páně je v liturgii církve prodloužená na celý týden, nebo lépe řečeno na osm dní, které se dnes uzavírají druhou nedělí velikonoční - nedělí Božího milosrdenství.
   První týden letošní mimořádné velikonoční doby jsme v mnohém prožili podobně jako učedníci - mnoho času jsme strávili za zavřenými dveřmi a naše velikonoční radost se mísila s obavami: o zdraví nás i našich blízkých, možná také o práci a zajištění rodiny. A obávat se můžeme rovněž o to, jak bude náš svět a naše země fungovat po skončení pandemie;  zda opravdu naše současná zkušenost přinese pro budoucnost něco dobrého nebo spíš ne.  
   Můžeme proto dnes - spíš než o rozhovoru Ježíše s Tomášem - rozjímat o tom, že Vzkříšený přichází mezi učedníky (a to dokonce dvakrát) z onoho vnějšího prostoru, ze kterého mají učedníci strach a od kterého se oddělují zavřenými dveřmi. Učedníci jsou spolu jako rodina a je jim tak jistě dobře; sdílejí společnou zkušenost s Ježíšem, mají se vzájemně rádi, jak je to Ježíš učil. Mají určitě ještě v živé paměti Ježíšovu něhu a lásku, se kterou jim umyl ve večeřadle nohy. Ale bojí se toho, co je tam venku. Tam venku je nepřítel; jsou tam ti zlí, kteří jim Pána vzali a odsoudili k smrti; a kteří ohrožují i je samotné, protože k Ježíšovi patří.  Je třeba se izolovat, dokud to půjde.
   Vzkříšený se jim ale nezjevuje tak, že by se najednou ocitl mezi nimi, v jejich středu. Přichází skrz zavřené dveře, jako naschvál z toho vnějšku, jehož se učedníci tak bojí. A hned poté, co jim dodal radost a pokoj, je posílá právě tam, kam by ještě před chvíli nevyšli ani za nic. ‚Jako Otec posílá mne, tak já posílám vás‘.
   Poselstvím tohoto velikonočního příběhu rozhodně není pobídka, abychom už v tuto chvíli opustili své domovy a hlava nehlava začali dělat všechno jako před pandemií. Je to základní velikonoční poselství - výzva, abychom se nebáli. Abychom neměli strach z toho, že Ježíš někde není - a že kdybychom se na takové místo náhodou vydali, šlo by nám o život; nebo o víru, nebo o dobré mravy, nebo ještě o něco jiného. V apsidách raně křesťanských kostelů je vzkříšený Pán zobrazován jako Pantokratór - Ten, který vládne celému vesmíru. Vláda zla a smrti je zlomena, i když ještě ne definitivně. A Duch Páně naplňuje celý svět.

středa 15. dubna 2020

Středa Velikonočního oktávu 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře


 (obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:

 https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)




sobota 11. dubna 2020

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře


 (obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
 https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)







Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2020 – ve dne

Dokud nebude znovu možné slavit nedělní Eucharistii ve farním společenství, budu zde publikovat krátká zamyšlení nad evangeliem dané neděle/slavnosti

EVANGELIUM Jan 20, 1-9


Slova svatého evangelia podle Jana.

    Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
___________________________________________________________________

 V evangeliu, které se čte o Velikonoční neděli každý rok, nám v kontextu letošních Velikonoc jistě nejvíc rezonuje slovo rouška – ale vymýšlet úvahu na toto téma by bylo asi poněkud laciné. Zkusím to tedy jinak, trochu osobněji.
  Blížím se k padesátce, a tak mne občas přepadá nostalgie. Ta se projevuje i v tom, že si občas pustím rockovou hudbu z devadesátých let - z doby, kdy mi bylo mezi dvaceti a třiceti. Na začátku  devadesátých let jsem byl na prahu své konverze a návratu do církve; některé věci, které jsem tenkrát četl a poslouchal, bych dnes už křesťanským pohledem viděl dost odmítavě; v některých jiných ale skrze týž pohled nacházím netušený význam.  
  V textu jedné devadesátkové písně švédské skupiny The Cardigans - jmenuje se Marvel Hill, tedy něco jako Zázračný vrch - jsou (v úplně jiném kontextu) tato slova: Too good to be true; too good to ignore. Je to příliš dobré, než aby to byla pravda; ale je to taky příliš dobré na to, aby se to dalo ignorovat.
   Je to, zdá se mi, geniální zkratka poselství dnešního evangelia. Magdaléna vidí prázdný hrob. Možná jí mohlo napadnout, že Otec nenechal Syna v područí smrti, tak jak o tom Ježíš hovořil před Velikonocemi; ale snad si myslela, že je to too good to be true – že je to až příliš krásné na to, aby to byla pravda.  A tak své pocity sděluje Petrovi a Janovi: viděla sice odvalený kámen a Ježíšovo tělo tam nebylo, ale nejjednodušší vysvětlení přece je, že tělo někdo odnesl - Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.
   Petr a Jan se tedy na základě Magdalénina svědectví jdou sami přesvědčit - a vidí důkaz, sice nepřímý, ale takový, který není možné nevzít vážně. It´s too good to ignore. Ano, je to skoro neuvěřitelné; vypadá to, že je to příliš krásné na to, aby to byla pravda; ale Jan a Petr vidí  - a věří.

středa 8. dubna 2020

sobota 4. dubna 2020

 Květná neděle A 2020 - Slůvko pro děti s obrázkem od faráře


 (obrázek v lepší kvalitě ke stažení zde:
 https://jirkabuzek.rajce.idnes.cz/Sluvko_pro_deti_s_obrazkem_od_farare/)





Květná neděle A 2020


Dokud nebude znovu možné slavit nedělní Eucharistii ve farním společenství, budu zde publikovat krátká zamyšlení nad evangeliem dané neděle/slavnosti


EVANGELIUM – úryvek z Matoušových pašijí ( Mt 26,36 – 56)

Potom šel Ježíš s učedníky na venkovský dvorec zvaný Getsemany a řekl jim: "Poseďte tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit." Petra a dva Zebedeovy syny vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!"
    Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé."
    Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle." Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči. Nechal je, opět odešel a modlil se potřetí stejnými slovy. Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim "Jen spěte a odpočívejte dál! - Už je tady ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme! Hle, už je tady můj zrádce."

Když ještě mluvil, přišel Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním velký houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží a starší lidu. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho se chopte." A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Mistře," a políbil ho.
    Ježíš mu odpověděl: "Příteli, učiň jen, k čemu jsi přišel." Lidé z houfu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho.
    Vtom jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, sáhl po meči, vytasil ho, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš mu však řekl: "Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?"
    V té chvíli řekl Ježíš onomu houfu:,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma u proroků. Tu jej všichni učedníci opustili a utekli.

____________________________________________________________________________

V obtížných údobích našeho života - jako je možná to, které právě všichni prožíváme – se nám nemilosrdně otvírá pravda o nás samotných; o tom, co je opravdu v našem srdci. Padají masky, které za normálních poklidných okolností nosíme. Přestáváme hrát role, na které jsme si zvykli a které, když je klid a bezpečí, hrajeme úspěšně nejen před druhými, ale i sami před sebou. Jednou ze skutečností, která takhle vyplouvá na povrch velmi brzy, je naše netrpělivost s druhými. Kdo zažívá nějaké těžkosti, může začít být na lidi kolem sebe velice tvrdý a nesmlouvavý.
Úryvek, který jsem pro tuto meditaci vybral, je z první třetiny Matoušových pašijí, které se dnes čtou. Je to úžasné svědectví o Ježíšově trpělivosti a lásce vůči lidem; ta se projevuje právě tehdy, když on sám prožívá svou smrtelnou úzkost v Getsemanské zahradě a pak své vlastní vydání do rukou těch, kdo ho dovedou na kříž. Nakonec nechává své unavené učedníky odpočinout, i když toužil po tom, aby byli v jeho úzkosti s ním. Jidášovi říká Příteli, a zřejmě to nemyslí ironicky. A Petrovi, když zraní veleknězova sluhu, zabraňuje v dalším krveprolití. Asi by měl, lidsky viděno, právo své učedníky víc pokárat. Asi by mohl Jidášovi říct něco nevybíravého, asi by mohl nechat Petra, aby veleknězovu služebníkovi ublížil ještě víc. My bychom to určitě udělali, a měli bychom i ospravedlnění  - kdo by po nás v takové situaci mohl ještě chtít, abychom byli laskaví a dobří?
Ježíš ale zůstává laskavý a dobrý. Na konci úryvku jsme slyšeli, že jej všichni učedníci opustili a utekli. Ti, kdo zůstali na scéně, ho pak odsoudili k smrti a přibili na kříž. Ale i přesto; ještě i v situaci největšího utrpení, těsně před koncem, svědčí svatý Lukáš o tom, že se na tomto Ježíšově postoji nic nezměnilo:  Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

úterý 31. března 2020

neděle 29. března 2020

sobota 28. března 2020


5. neděle postní A 2020

Dokud nebude znovu možné slavit nedělní Eucharistii ve farním společenství, budu zde publikovat krátká zamyšlení nad evangeliem dané neděle/slavnosti


EVANGELIUM Jan 11,1-45

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn."
    Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska! "
   Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?"
   Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo."
   Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil."
   Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí.
   Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!"
   Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!"
   Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem.
   Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane."
   Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"
   Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět."
   Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.
   Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel."
   Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?"
   Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?"
   Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!"
   Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!"
   Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo. _________________________________________________________________________________

 V některých slovech obou sester, Marie i Marty, jako bychom slyšeli ozvěnu našeho vlastního volání k Bohu, které je v těchto dnech naléhavé: Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný. Pane, podívej se, nemocný je teď celý svět. Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Pane, proč jsi něco neudělal, aby nás tahle katastrofa minula? A uděláš něco teď?
  Marta a Marie možná takhle Ježíše oslovují, protože doufají, že se jim dostane nějaká odpověď – více či méně očekávaná. Asi doufají, že pokud už Ježíš nepomohl jejich bratrovi, tak jim aspoň pomůže pochopit smysl této události; že snad trochu přijdou na kloub tomu, proč se to stalo.  Ale vypadá to, že Ježíš odpovídá úplně jinak, úplně nečekaně; tak, že některé jeho odpovědi s položenou otázkou jakoby vůbec nesouvisejí. A není to jenom zde, v perikopě o vzkříšení Lazara – je to i na mnoha jiných místech evangelií. A je tomu tak často i s námi – neustále se ptáme, proč se to či ono stalo a jaký to má smysl; a odpověď prostě není.
  Jenže kdo ví - třeba nás Pán i tímhle způsobem chce přivést k tomu, abychom si od našeho neustálého volání a tázání trochu odpočinuli. Abychom se chvíli neptali a neustále dokola mu nesdělovali věci, které On stejně ví. Abychom naše otázky a naše zoufalé volání o pomoc chvíli nechali být a jen se dívali na Ježíše a poslouchali, co říká - abychom konkrétně v dnešním evangeliu viděli jeho soucitný pláč, jeho naprostou důvěru vůči Otci; a abychom slyšeli, co říká sám o sobě – Já jsem vzkříšení a život.  V poslední větě dnešního úryvku stojí, že v Ježíše uvěřilo mnoho z těch, kdo přišli k Martě a Marii. Ale ne proto, že by jim Ježíš správně odpověděl na jejich otázky.  Uvěřili proto, že uviděli, co Ježíš vykonal.

středa 25. března 2020


Slavnost Zvěstování Páně 2020

Dokud nebude znovu možné slavit nedělní Eucharistii ve farním společenství, budu zde publikovat krátká zamyšlení nad evangeliem dané neděle/slavnosti


 EVANGELIUM Lk 1, 26 - 38 

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

     Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria.
    Anděl k ní vešel a řekl: "Bud' zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce."
    Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného."  
    Maria řekla: "Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova." A anděl od ní odešel.
________________________________________________________________________________
   
    První Mariina reakce na andělskou návštěvu je úlek, a to ne ledajaký. V řeckém originále je sloveso diatarassomai, které znamená zmatek, nepříjemné překvapení; situaci, kdy nás náhle potká cosi, čím jsme zaskočeni, nemáme s tím žádnou předchozí zkušenost a nevíme si s tím absolutně rady.  Myslím, že jsme se v tomhle smyslu kolektivně ulekli právě v minulých dnech, kdy jsme zakusili křehkost naší civilizace a ztratili jsme domýšlivý pocit, že máme všechno pod kontrolou. A možná, podobně jako Matka Boží, také přemýšlíme, co to má znamenat.
    Jenže to je naštěstí jen začátek příběhu. V tuto chvíli se potřebujeme více než jindy zaměřit na jeho pokračování. První, co Maria od Gabriela slyší je Neboj se - řecky Mé fobú. Náš počáteční zmatek by se mohl skutečně proměnit ve fobii, ve strach, který by nás paralyzoval. Proto je zejména a v první řadě třeba se nebát.
     Pak anděl opakuje to, co již bylo obsaženo v úvodním pozdravu: ‚Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. A pak dává zaslíbení: Počneš a porodíš syna, a dáš mu jméno Ježíš. Když se snažíme rozjímat toto Slovo, je přitom dobré si připomenout, že Ježíšovo jméno - hebrejsky Jehošúa  - znamená Bůh zachraňuje.
     Do naší situace to může znamenat: Člověče, neboj se, Bůh tě má rád. Jakkoli nás události dnešních dní jistě vyzývají k obrácení a k nápravě života, rozhodně nejsou žádným trestem. Bůh netrestá, Bůh zachraňuje. Nevracejme se už, my křesťané, ke starozákonním obrazům rozzuřeného nebeského absolutního monarchy, když pravou podobu Otce vidíme v Ježíši. A jako se v Marii počalo Slovo, které se stalo tělem, mohou být i tyto naše přelomové dny začátkem něčeho dobrého a krásného. Ježíš se i skrze ně může nově narodit: v našich srdcích; v církvi, která třeba bude mít trochu jinou podobu; i v celém světě.

sobota 21. března 2020


4. neděle postní A 2020

Dokud nebude znovu možné slavit nedělní Eucharistii ve farním společenství, budu zde publikovat krátká zamyšlení nad evangeliem dané neděle/slavnosti


EVANGELIUM Jan 9,1-41

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?"
    Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa."
   Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe" - to slovo znamená "Poslaný". Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.
   Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, který tu sedával a žebral?" Jedni tvrdili: "Je to on." Jiní říkali: "Není, ale je mu podobný." On řekl: "Jsem to já." Ptali se ho tedy: "Jak to, že teď vidíš?"
   On odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: 'Jdi k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím." Ptali se ho: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím."
   Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On; jim odpověděl: "Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím."
   Někteří farizeové říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." Jiní ale namítali: "Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?" A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On odpověděl: "Je to prorok."
   Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: "Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe." To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto jeho rodiče řekli: "Je dospělý, zeptejte se jeho."
   Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník." On odpověděl: "Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím." Zeptali se ho tedy: "Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?" Odpověděl jim: "Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?"
   Osopili se na něj: "Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je."
   Ten člověk jim odpověděl: "To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal."
   Řekli mu: "V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?" A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" Ježíš mu řekl: "Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví." On na to řekl: "Věřím, Pane!" a padl před ním na kolena.
   Ježíš prohlásil: "Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli." Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme'. Proto váš hřích trvá."


_________________________________________________________________________________

   Ježíš uzdravil slepému od narození fyzický i duchovní zrak. Na konci příběhu se ukazuje, že uzdravený slepec je mezi jeho aktéry vlastně jediný, který v tomto smyslu vidí. Janovo evangelium hovoří vždycky v symbolech; když tedy slepec říká  Otevřel mi oči, znamená to nejen, že vidí věci a osoby kolem sebe. Znamená to mnohem spíše, že vidí do jejich podstaty, je schopen je ‚prohlédnout‘. Vidí, co stálo za jeho uzdravením; vidí, kdo Ježíš opravdu je. Jeho prozření končí vyznáním, že Ježíš je Mesiáš.

   Skutečnost, že bývalý slepec jako jediný vidí, je velmi dobře rozpoznatelná právě na pozadí slov a jednání ostatních postav, se kterými se v příběhu setkáme. Jeho rodiče nevidí, protože mají strach; a farizeové zase proto, že mají svou předem danou pravdu, a tou přece nic nemůže otřást.

   Věřím, že i skrze těžké události posledních dní se nás Ježíš chce - a může - dotknout, aby nás uzdravil z naší duchovní slepoty. Aby se však tento dotek neminul účinkem, je mimo jiné třeba se nebát, jako se báli slepcovi rodiče (Hrůza, apokalypsa je tu, honem pro zásoby!)  A také je třeba nemít předem hotový názor, jako farizeové (Co nám kdo bude povídat, paní Blažková, Covid-19 je stejně z tajné laboratoře těch zlých Američanů, psali to na Sputniku!).

   Slepec se uzdravuje hodně nepříjemnou procedurou – jde k rybníku Siloe s blátem v očích. Je možné, že kdo ho vidí, směje se mu nebo si ťuká na čelo – podobně jako lidé považovali za blázna svatou Bernadetu Soubirousovou, když si v jeskyni Massabielle v Lurdech umazala obličej blátivou vodou z budoucího zázračného pramene. Jenomže na jejím konci prohlédne: když se vrátil, viděl.  Kéž prohlédneme - až skončí nepříjemná léčebná procedura těchto dní - i my všichni.