pátek 8. listopadu 2019


32. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ 2 Mak 7,1-2.9-14

Čtení z druhé knihy Makabejské.

   Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit (božské) zákony otců."     Druhý pak v poslední chvíli řekl: "Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony." Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, hned vyplázl jazyk, (který mu chtěli uříznout,) nebojácně vztáhl ruce (na oheň) a neohroženě řekl: "Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím." Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti.    Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! " 


Žl 17 (16),1.5-8.8+15 Odp.: 15b
Odp.: Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe.

Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, všimni si mého nářku, popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů!
Odp.
Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách, nezakolísaly mé nohy. Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, popřej mi sluchu, slyš mé slovo!
Odp.
Opatruj mě jako zřítelnici oka, do stínu svých perutí mě ukryj. Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.
Odp. 


2. ČTENÍ 2 Sol 2,16-3,5

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry !    
Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději - on sám ať vás potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu. Bratři, modlete se za nás, aby se Boží slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.


   EVANGELIUM Lk 20,27-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena.
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!"
   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(Místo slůvka pro děti bude druhá část vyprávění o P. Tomáši Týnovi OP)

Milí bratři a sestry,

Vždy ke konci liturgického roku, počínaje Slavností všech svatých, se texty při bohoslužbě slova více zabývají posledními věcmi- Kristovým druhým příchodem, vzkříšením, soudem a životem věčným. Pro pochopení dnešních čtení je dobré si uvědomit, že představa vzkříšení mrtvých a věčného života jako osudu spravedlivých a zbožných se v židovství objevila až poměrně pozdě.  Druhá kniha Makabejská, ze které je první čtení, vznikla až asi sto let před Kristem. Dřívější židovství vidělo odměnu za spravedlnost před Hospodinem výhradně na této straně skutečnosti - kdo byl spravedlivý a zbožný, dostal za odměnu dlouhý a spokojený život a hojné potomstvo. (Typická je třeba výpověď žalmu 128:  Tvá manželka bude jako plodná réva….Ať Ti Hospodin žehná, abys spatřil syny svých synů..).  Z toho pak vychází i levirátní zákon, o kterém hovoří saduceové v evangeliu: když zemře manžel, jenž neměl děti, pak si jeho manželku má vzít jeho bratr, aby zplodil svému bratru potomka.  Neplodnost byla považována za prokletí, protože mít potomstvo byl v očích této starší židovské víry  jediný způsob, jak zajistit pokračování života. U saduceů, kněžské třídy, přetrvala tato víra  - či vlastně nevíra – ve vzkříšení až do Ježíšovy doby.

Rozhovor Ježíše se saduceji v evangeliu je teologická rozprava. Saduceové vymýšlejí absurdní příklad se sedminásobnou vdovou, aby víru ve vzkříšení ukázali jako nesmysl. Jejich omyl je ale zřejmý. Chtějí vyvrátit určitou představu věčného života, která je však falešná. Kdyby vzkříšení z mrtvých bylo jen prodloužení pozemského života, jakýsi návrat do stavu před smrtí, bylo by to skutečně absurdní. Nebe by tak bylo jen prodloužením lidské existence na zemi a zintenzívněním toho, co jsme měli zde na zemi rádi - asi jako v onom vtipu, že v ráji jsou kuchaři Francouzi či Italové a řízením nebeského provozu jsou pověřeni Němci, zatímco v pekle vaří Britové a vše organizují Řekové.

 Ježíš ve své odpovědi neříká, jak to přesně bude v nebi vypadat. Možná proto, že bychom si to stejně nedokázali na základě naší zkušenosti pozemského života dost dobře představit. Svatý Pavel v prvním listě Korintským říká, že ani oko nevidělo, ani ucho neslyšela a na mysl člověku nepřišlo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. V tomhle jsme my křesťané trochu ve zvláštní situaci. Věříme, že cílem našeho života je nebe, ale nevíme přesně, jak to v tomto cíli bude vypadat – jaksi nevíme, do čeho jdeme.

Přesto si však z Ježíšových slov a z celé výpovědi dnešního evangelia můžeme o vzkříšení a o nebi  určitou představu udělat. Ježíš zaprvé říká, že vzkříšení z mrtvých je realita. Poté říká, že po vzkříšení lidé nemohou zemřít, a nebudou se ženit ani vdávat. Jinými slovy - v nebi není čas. Všechno, co je v čase, má počátek i konec, podléhá neustálé změně - živé organismy, člověk i celý vesmír. Věčnost tedy není prodloužení času do nekonečna, ale celý náš životní příběh, který jsme na této zemi v čase prožívali, vstupuje do věčnosti v Bohu.

Ježíš pak ještě říká, že vzkříšení ‚jsou rovni andělům a jsou syny Božími‘. Podstatou nebe je způsob přebývání ve vztahu lásky. Vzkříšení jsou přijati Otcem za syny a dcery Boží v milovaném Synu Ježíši Kristu. A jsou rovni andělům, kteří chválí Boha a slouží lidem. Láska je tedy jediná skutečnost, jež z tohoto světa přetrvá v nebi beze změny. Vše ostatní zanikne nebo bude proměněno v to, co ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo. Proto je také zážitek lásky, zážitek toho být milován a milovat tím jediným, co nám může napovědět, jaké to bude ‚tam‘, v nebi, v Otcově domě.






sobota 2. listopadu 2019

31. neděle v mezidobí  C 2019


1. ČTENÍ Mdr 11,22-12,2

Čtení z knihy Moudrosti.

   Pane, celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.    Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to.    Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem.  Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím hřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.


Žl 145 (144),1-2.8-9.10-11.13cd-14 Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem' a soucit má se všemi svými tvory.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.   Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.


2. ČTENÍ 2 Sol 1,11-2,2
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry !
Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy (budete oslaveni) skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista. Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.

  
EVANGELIUM Lk 19,1-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet.    Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!"    Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! "    Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo."




Slůvko pro děti:

Milé děti, scénka z biblických postaviček je dnes zvlášť podařená. Je tam dobře vidět, jak se ti, co stojí kolem Ježíše, pohoršují nad tím, že se kamarádí s takovým darebou, za kterého Zachea považují. Co by měli udělat místo toho? Měli by mít radost, že Ježíš někomu pomohl napravit svůj život - a Zachea přijmout mezi sebe tak, jak ho přijal Ježíš.

Milí bratři a sestry,

Texty dnešní neděle mohou být mimo jiné odpovědí na otázky, která nám občas přicházejí na mysl v souvislosti s odklonem většinové společnosti od křesťanství. Zdá se, že je to nezvratný proces. Vidíme ještě jakýsi svatý zbytek křesťanství v kolektivním vědomí většinové společnosti, daný tisíciletým trváním křesťanské kultury; většina lidí chodí o Dušičkách na hřbitovy a mnoho o Vánocích na půlnoční. Nicméně v určitém prostředí a u některých lidí je vzdálenost od víry a církve tak velká, že nevíme, jestli je zde nějaké oslovení nebo probuzení zájmu vůbec možné. A to, ruku v ruce se špatným renomé církve u většiny našich spoluobčanů, může vést k rezignaci, k pokušení nechat tyto lidi jejich osudu - s tím, že Pán Bůh je přece nekonečné milosrdný a nějakou cestu si k jejich srdci najde třeba sám.

V prvním čtení nacházíme silný důvod k tomu, abychom přece jen tuto snahu nevzdávali. Jsou to slova o tom, že Bůh miluje trpělivou a čekající láskou každého člověka. Kdyby tomu tak nebylo, ani bychom neexistovali.  Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí?

Je to základní pravda víry, ale její přijetí není tak samozřejmé, jak by se zdálo. Máme totiž lidskou zkušenost s neopětovanou láskou: Mám-li někoho rád a on je vůči mé lásce lhostejný, stanu se - v lepším případě - lhostejným i já. V tom horším mohu ovšem zahořknout a začít toho druhého nenávidět. A právě s touto lidskou zkušeností můžeme zapomínat na to, co nám Ježíš řekl o nebeském Otci: dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Evangelium pak svým způsobem nastavuje zrcadlo nám věřícím, právě ve vztahu k těm, kteří jsou víře a církvi vzdálení, ale jsou na cestě hledání. Jericho, jímž Ježíš prochází, může být obrazem jakéhokoli města v jednadvacátém století. Zacheus je celník, a to ne ledajaký, ale vrchní - tedy strukturální hříšník, neustále obřadně nečistý, člověk jakoby nevratně od Hospodina vzdálený. A právě o něm slyšíme, že by rád uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam - tedy kolem Ježíše - bylo plno lidí. Je-li lidské srdce stvořeno pro lásku k Bohu, od něhož pochází, musí být jiskérka této touhy v každém člověku, i když třeba jenom slabá a skoro uhašená pod příkrovem všech ostatních věcí, jimiž si ten dotyčný zaplnil srdce. Lidé by ‚rádi viděli Ježíše‘ ale kolem něj je mnoho lidí - také nás, křesťanů - a možná ne vždy ho ti vzdálení skrze nás dokáží zahlédnout.

Když tedy Zacheus nemůže zahlédnout Krista skrze lidi, bere si hledání do vlastních rukou, musí tuto cestu podniknout na vlastní pěst. Lze si představit, že velmi bohatý vrchní celník malé postavy nebyl zrovna sportovní typ, a že šplhání na fíkovník pro něj nebylo moc jednoduché. Vynaložil námahu, která svědčí o velké touze. A Ježíš této touze vychází vstříc - zjevuje se Zacheovi, nezávisle na lidech, kteří jsou kolem něho. A těmto lidem, žel, nic nedochází: když to vidí, nemají radost; neříkají ,vítej mezi nás‘ nebo ‚odpusť, že jsme tě nepustili blíž ‘. Říkají: On stoluje s hříšníkem…

Takto nás tedy dnešní čtení přivádějí k zamyšlení ohledně našeho postoje k lidem v našem okolí, kteří upřímně hledají Boha, ale žijí třeba způsobem života velmi vzdáleným od křesťanské morálky nebo mají výhrady vůči církvi. Není možné na ně mít nejprve nároky:  Slušně se oblékej, sundej si piercing, přestaň poslouchat metal a můžeš v neděli s námi do kostela. Jediná cesta je dát jim zakusit – skrze naše přijetí a pochopení - že je Bůh miluje. Zní to možná banálně, ale je to asi jediná cesta, která může člověka přivést k obrácení života.

sobota 26. října 2019


30. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

   Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu.    Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.

 

Žl 34 (33),2-3.17-18.19+23 Odp.: 7a
Odp.: Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 
Odp.
Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. 
Odp.
Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.
Odp.
 


2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.    Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy.
   Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.



EVANGELIUM Lk 18,9-14

Slova svátého evangelia podle Lukáše.

   Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'       Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti

Milé děti, před tím farizeem, který se modlí v jeruzalémském chrámu, je rozvinutý svitek s Mojžíšovým zákonem. Jako by ten farizeus říkal Podívej se, Pane Bože, jak dobře to umím plnit, nic z toho jsem nevynechal. Je to, jako by se nějaký váš spolužák vytahoval před paní učitelkou, že umí zpaměti a plynně celou básničku, co jste se měli naučit, a že není jako ta Anička, která u toho předtím hrozně koktala. Myslíte, že by ho paní učitelka pochválila? Já doufám, že žádná správná paní učitelka by někoho takového nepochválila. A Pán Ježíš 
taky nepochválil toho farizea.


Milí bratři a sestry,

Pán Ježíš ve svých podobenstvích používá velmi často protiklady - připomeňme si třeba pět pošetilých a pět prozíravých panen, stavitele domu na skále a na písku či boháče a chudého Lazara. Je tomu tak i dnes. Podobně jako minulou neděli, i dnes je podobenství o farizeovi a celníkovi uvozeno vysvětlující větou: je pro ty, kdo si na sobě zakládali, že jsou spravedliví: Spravedlností se v porozumění zbožného Izraelce rozumí schopnost plnit Mojžíšův zákon se všemi jeho příkazy a ustanoveními. Byla to veřejná ctnost, podobně jako dnes třeba profesní úspěch u vědců nebo u lidí ze showbyznysu; kdo byl znám tím, že je toho schopen, byl společností své doby ceněn a chválen.

Problém onoho farizea nespočívá v tom, že pečlivě plní přikázání Mojžíšova zákona. Je v jeho sebestředném vnitřním postoji. Farizeova modlitba vlastně není modlitba, ale sebepotvrzení a sebechvála: mám to u Tebe, Bože, dobré a u druhých lidí také - a vlastně je to mojí zásluhou. Farizej se ve skutečnosti nemodlí k Hospodinu, protože od něj v podstatě nic nepotřebuje ani nečeká. Adoruje sebe sama a svoji spravedlnost- zakládá si na sobě, a ne na Bohu a jeho milosti. Proto se také nemůže vrátit domů ospravedlněn – o žádné ospravedlnění nemá zájem, protože je přece v jeho vztahu s Hospodinem všechno v pořádku.

Opačný typ je pak nejen celník z evangelia, ale i svatý Pavel ve druhém čtení a také všichni ti, o kterých hovoří v prvním čtení Sírachovec: ti, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomení. I je Písmo nazývá spravedlivými, ale tentokrát v mnohem vlastnějším slova smyslu. Mají vědomí něčeho, co se dá nazvat nouzí v širokém slova smyslu. Mají povědomí toho, že se jim něčeho nedostává, že jejich život je nějak zraněný, nějak ohrožený, a že si z této situace sami nepomohou. Toto vědomí přímo člověka vrhá do Boží náruče.

Velmi typický  je v tomto smyslu právě život svatého Pavla. Ve Skutcích apoštolů i v jeho dopisech najdeme celý katalog vnějších i vnitřních obtíží, které ho při jeho misijním působení postihly - a přesto, či právě proto, svatý Pavel chválí Boha, který jej ze všech těchto trápení a nebezpečí vysvobozuje, a to stále stále znovu. Všichni mne opustiliavšak Pán stál při mně… Pro svatého Pavla je právě tato prožitá zkušenost zdrojem pevné víry, že Bůh ho neopustí ani v budoucnu: Pán mne vysvobodí od všeho zlého a zachrání pro své nebeské království.

Vrátíme- li se k celníkovi z evangelia, pociťuje jako svou největší nouzi hřích ‚Bože, buď milostiv mně hříšnému!‘. Tato evangelní scéna nastavuje zrcadlo všeobecně rozšířenému mínění, že hřích je v podstatě dobrý, a křesťané si vlastně nemohou užívat života a žít ho naplno, protože jim to jejich iracionální víra nebo církev zakazuje. Celník vidí jasně, že jeho hřích nic dobrého není.  Pokud věříme, že Bůh miluje život a že jeho plán s námi je jeho plnost, pak je hřích to, co tuto plnost života a lásky nejvíc zraňuje. A je dobré si uvědomit, že tak či onak jsme jím zasaženi všichni, a proto také všichni trpíme onou nouzí před Pánem. Nikdo si s farizeem nemůže říct, že je úplně v pořádku, protože by si lhal do kapsy. Všichni máme zapotřebí Božího milosrdenství, odpuštění a útěchy.

Pokud si tohle, milí bratři a sestry, přiznáme, můžeme pak zakusit odpověď z Boží strany- naše přiznaná nouze přitahuje Boží soucit a lásku. Přesně tak, jak říká na začátku prvního čtení Sirachovec: Modlitba ubohého proniká oblaka.


sobota 19. října 2019


29. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Ex 17,8-13

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

   Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: "Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce." Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku.
   Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.



Žl 121 (120),1-2.3-4.5-6.7-8 Odp.: srv.2
Odp.: Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemí.

Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Odp.
Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla, nebude dřímat tvůj strážce. Ano, nebude dřímat a spát Izraelův strážce.
Odp.
Hospodin tě střeží, Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. Za dne ti slunce neublíží, ani měsíc v noci.
Odp.
Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši. Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod nyní i navěky.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 3,14-4,2

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo.
    Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.



EVANGELIUM Lk 18,1-8

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal.
   Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' "
   A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?
   Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"
________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ve ztvárnění dnešního evangelia vidíme moc krásně, jak je soudce strašně moc otrávený. Přiznám se, že být tou vdovou, tak bych to už dávno vzdal, už by mi to asi bylo trapné. Jenomže pro ni to bylo důležité, a moc – možná na tom záležel její život. A protože byla vdova, tak v době, kdy žil Ježíš, neměla skoro žádné zastání – takové věci by normálně řešil její manžel, ten jí ale zemřel. A tak byla vytrvalá. Pro nás je to povzbuzení k tomu, abychom byli také vytrvalí, pokud zjistíme, že nějaká věc za to opravdu stojí.

Milí bratři a sestry,

Všechna dnešní čtení mají společné poselství: je-li člověku Bohem zaslíbeno něco hodně důležitého, je nutné o to třeba vytrvale usilovat a neochabovat. Zároveň si v takové věci můžeme si být jisti Boží pomocí, i když vytrvat je někdy lidsky vzato velmi obtížné, skoro nemožné.

V prvním čtení je ve hře vstup Izraelitů do zaslíbené země.  Na jejím jižním okraji sídlí národ Amalečanů a ti představují překážku, jakousi berlínskou zeď, která vstupu do zaslíbené země brání. Ve čtvrté knize Mojžíšově najdeme příběh o vyslání zvědů – mají zemi, kterou Hospodin slíbil Izraeli, prozkoumat. Vracejí se s tím, že země je úrodná, oplývá medem a mlékem, přesně podle Božího zaslíbení. Má to ale velký háček: ‚Jenomže lid, který v té zemi sídlí,  je mocný a jejich města jsou  opevněná a nesmírně veliká…Na jihu země sídlí Amálek…Zvědové postupně líčí situaci v zemi ve stále černějších barvách, až to vyvolá vzpouru lidu a odmítnutí jít dál - věc vypadá jako předem ztracená.
Z úryvku prvního čtení je však patrné, že když se Izraelité přece jen pustí do boje, nebojují sami, ale Hospodin je s nimi. Mojžíšovo gesto zdvižených rukou odkazuje k modlitbě, k vzývání Hospodina. Když Mojžíš ochabuje, pomáhá mu společenství, které představuje Árón a Chur. A věc, která se na začátku zdála nemožná, skončí dobře. 

Ve druhém čtení je onou hodnotou, o niž je třeba usilovat, Boží slovo a jeho hlásání. Svatý Pavel Timotejovi otevřeně říká, že toto hlásání bude obtížné. Úryvku předchází popis překážek, se kterými se přitom Timotej může setkat: je to tvrdost, pýcha a sobectví lidí, kteří jsou vůči Bohu  uzavření. Přesto je Timotej důrazně vyzýván, aby ho to neodradilo. Má se držet Božího slova (zůstaň v tom, co ses naučil) a hlásat jej vhod či nevhod.

V evangeliu pak Ježíš totéž poselství přináší ve formě podobenství. Smysl podobenství se vysvětluje hned v úvodu: Ježíš jím učedníkům ukazuje, že je třeba stále se modlit a neochabovat. Originální řecký výraz ‚neochabovat‘ znamená doslova ztratit odvahu, klesnout na mysli tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelným překážkám. V podobenství na takovou překážku naráží vdova.  Soudce je líčen jako nespravedlivý, jenž nedbá ani lidí ani se nebojí Boha - je tedy zcela svým vlastním pánem, neuznává žádnou autoritu, a je přitom obdařen dost velkou pravomocí, takže si může vlastně dělat (nebo nedělat), co se mu zlíbí. Kdyby soudce dodržoval přikázání Tóry, byl by se musel vdovy zastat. Jako v prvním čtení, i zde je situace vdovy z lidského pohledu neřešitelná. Vdova je slabá, nemá zastání v manželovi. A navíc je téměř jistě chudá, podobně jako vdova, která hodila své drobné peníze do chrámové pokladnice a nic jí nezbylo. Nemá prostředky k tomu, aby soudce přiměla k jakékoli činnosti. Jedinou její zbraní je vytrvalost. Jestliže této vytrvalosti podlehne i nespravedlivé a zatvrzelé srdce soudce, není třeba se bát, že by při podobné vytrvalosti v modlitbě nevyslyšelo milující srdce Otce. Ono ‚rychle vyslyší‘ nemusí přitom znamenat ‚hned‘, ale ‚v pravý čas‘, - je to stejný výraz jako ono Přijdu brzy které se týká konce času v knize Zjevení sv. Jana.

Dnešní čtení tedy zdůrazňují tři základní skutečnosti: objevení hodnoty, která je opravdu důležitá, vytrvalost v jejím uskutečňování i přes překážky, a prosba o Boží pomoc, bez které by se pouze lidská vytrvalost brzy vyčerpala. Tyto tři aspekty jediného postoje ke skutečnosti jsou neoddělitelné. Prosíme-li například velmi dlouho o něco Pána a prosby nedocházejí vyslyšení, může to pro nás být motivem k zamyšlení, zda to, o co prosíme, opravdu stojí za to. Stejná situace může být však z hlediska Boží pedagogiky dobrá k tomu, abychom se naučili věci nevzdávat, máme-li k brzké rezignaci sklon - v tom případě je na místě prosit a usilovat dále, protože věc, o kterou jde, je opravdu dobrá a důležitá. A konečně- jistě platí také ono známé Člověče, přičiň se, a bude Ti pomoženo.  


pátek 11. října 2019


28. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ 2 Král 5,14-17

Čtení z druhé knihy Královské.

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."


ŽI 98 (97),1.2-3ab.3cd-4 Odp.: srv. 2b
Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.
Odp.
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.
Odp.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 2,8-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
   Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka; který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše.
   Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.


EVANGELIUM Lk 17,11-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."
(Místo slůvka pro děti bude pokračování povídání o Boží služebnici matce Vojtěše)

Milí bratři a sestry,
Náman syrský z Druhé knihy královské i malomocný Samařan z evangelia jsou příklady lidí, na nichž se projevuje Boží uzdravující působení zcela neočekávaně. Z pohledu příslušníků lidu Izraele jsou to gojim, cizinci- tedy ti, kteří buď nevyznávají Hospodina vůbec, nebo je jejich bohoslužba nesprávná a proto bezcenná a vlastně modlářská. Samařané obětovali Hospodinu na hoře Gerizím v Síchemu, a nikoli v jeruzalémském chrámu, a v očích pravověrných Izraelitů byli tito lidé vyloučeni z okruhu Hospodinova spásného působení. Židé se s nimi dokonce ani nestýkali - můžeme si připomenout třeba rozhovor Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny u svatého Jana.

Když tedy Bůh zasahuje do jejich života, je to pro ně obrovské a radostné překvapení. V jednom jediném okamžiku poznávají, že Bůh je zde a stará se, že jim ve skutečnosti není vzdálený a oni nejsou v jeho nepřízni. V prvním čtení jsme dnes slyšeli jen konec příběhu Námanova uzdravení, a tak bude dobré si připomenout jeho začátek. Náman se prostřednictvím izraelské dívenky, která slouží v Damašku jeho ženě, dozvídá o proroku Elíšovi a jede za ním. Na jeho výzvu, aby se kvůli uzdravení ponořil do vody Jordánu, reaguje velmi skepticky – ‚což nejsou Abána a Parpar, řeky damašské, lepší než všechny vody izraelské?‘. Nakonec to udělá, ale nic si od toho neslibuje, nemá žádná očekávání. Jenže uzdravení se koná. Námanovo překvapení, radost a vděčnost vůči Hospodinu jsou veliké - stejně jako překvapení, radost a vděčnost uzdraveného malomocného Samařana v evangeliu.

Ostatních devět malomocných z evangelia jsou v tomto smyslu pravý opak Námana i Samařana. Mezi řádky evangelia se říká, že to byli pravověrní Židé - tedy ti, kdo nějak s Hospodinem a jeho působením počítali, kdo byli zvyklí ho uctívat a žili ve vědomí, že patří k jeho lidu a jsou tedy zahrnuti mezi vyvolené, které Bůh zahrnuje péčí a láskou přednostně, jaksi přirozeně. Jistě se nedá říci, že by Bohu vůbec nepoděkovali: učinili tak, jak byli zvyklí- podle Mojžíšova zákona se ukázali kněžím a obětovali za své uzdravení tak, jak bylo předepsáno v knize Levitikus. Ježíš svými slovy ‚Kde je těch devět?‘ nekárá opomenutí vnějšího úkonu úcty vůči Bohu, ale chybný vnitřní postoj - který můžeme mít i my.

Jako věřící křesťané jaksi s Bohem a jeho působením v životě dopředu počítáme. Proto se může stát, že naše vděčnost vůči němu může ochabnout, a že jeho milost a spásné působení začneme považovat za cosi normálního, na co máme právo. Dokonce se někdy může stát, že místo vděčnosti Bohu vyčítáme, že řešení nějaké obtížné situace přišlo - podle našeho mínění - příliš pozdě nebo jinak, než jsme chtěli.

Naši vděčnost Bohu může tak posílit právě svědectví lidí, kteří s ním nepočítali a do jejichž života jeho uzdravující a spásná přítomnost vtrhla nečekaně. Jde často o konvertity, kteří takovýto Boží zásah zažili na úplném dně. Jelikož byli předtím nevěřící, ocitli se v tu chvíli v naprosté samotě a bezvýchodnosti, protože si sami nedokázali pomoci a nedokázali jim pomoci ani druzí lidé. Jejich překvapení, radost a vděčnost je pak veliká - stejně jako u Námana a samařského malomocného.

Svědectví těchto lidí může být oživením i naší vlastní vděčnosti vůči Bohu, uvědomění si toho, že jeho milost, pomoc a láska není vůbec něco samozřejmého, něco, co si zasloužíme, protože na rozdíl od ostatních ještě chodíme v neděli do kostela a modlíme se. A může nás také motivovat k intenzivnější modlitbě a zájmu o ty, kteří s Bohem nepočítají a proto se mohou ocitnout bez naděje - byť by se nám třeba zdálo, že jsou od Boha na míle vzdáleni a nenapadá nás žádný způsob, jak je k Němu přiblížit. Boží slovo není spoutáno, jak jsme slyšeli ve druhém čtení. Boží touha, Boží žízeň po spáse všech lidí nemá hranice, a tato žízeň spolu s Jeho nekonečnou moudrostí si může najít cestu ke každému.





sobota 5. října 2019


27. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Hab 1,2-3;2,2-4

Čtení z knihy proroka Habakuka. 

   Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, - ty však neslyšíš; křičím k tobě: “Násilí!" - ty však nepomáháš.
Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Mám se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozléhá se svár.
   Tu mně Hospodin odpověděl: "Napiš vidění,
vyryj ho zřetelně na desky;
aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame.
I když ještě prodlévá, počkej na aě; neboť jistě se splní; nedá se zdržet.
Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši; spravedlivý však bude žít pro svou věrnost."


Žl 95(94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
. Poj dme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme jeho lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 1,6-8.13-14 .

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. 

Milovaný!
Vybízím tě: oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.
   Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.


EVANGELIUM Lk 17,5-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!"
   Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.
   Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno?
   Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' "
_________________________________________________________________________________
(Slůvko pro děti bude o služebnici Boží, Matce Vojtěše Hasmandové)

Milí bratři a sestry,

můžeme se dnes opět po čtrnácti dnech více zaměřit na druhé čtení, z listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Pavel tento list píše z vězení, už jako starý muž, svému žáku Timotejovi, který je biskupem v Efezu. A mezi řádky dnešního čtení se můžeme dovtípit, že Timotej – ačkoli je dnes církví uctíván jako svatý – nebyl žádný duchovní superhrdina. Nevíme přesně, na co svatý Pavel naráží: možná byl Timotej trochu skleslý, neboť na něj doléhaly starosti jeho biskupské služby; možná byl unavený, nebo prostě po letech služby upadl do určité vlažnosti a stereotypu.

Pokud si dnešní druhé čtení aktualizujeme pro každého z nás, pokud je slyšíme jako určené právě pro nás, můžeme myslet na to, co trápí v tomto smyslu nás. Mnoho věcí, se kterými zápasil Timotej, se nás týká, možná skoro v nezměněné podobě: může to být únava, kdy se dlouho snažíme žít dobře a věřit Pánu, a věci se nějak nelepší. Může to být obava veřejně se přiznat k víře a zejména k církvi, protože ve většinové společnosti nemá dobrou pověst. Může to být také stereotyp života, kdy se v něčem zabydlíme a už se nám nechce nic měnit.

Vraťme se ke slovům, jimiž svatý Pavel Timoteje – a s ním i nás – povzbuzuje: Oživ v sobě plamen Božího daru. U samotného Timoteje, jak vyplývá z kontextu (který Ti byl dán vkládáním mých rukou), jde o biskupské svěcení a službu; nicméně symbol plamene odkazuje na dar, který dostal každý dospělý křesťan v plnosti ve svátosti biřmování – tedy dar Ducha svatého. O tom také Pavel hovoří dále: Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Víme dobře, že někdy v nás tento dar Ducha, tento plamen, hoří celkem jasně a intenzivně; ale možná častěji jen doutná, je zhášen vším možným – strachem, pohodlností, únavou nebo právě stereotypem života. Oživit v sobě tento dar znamená nechat znovu plameni zaplát, dát Duchu svatému znovu prostor jednat, znovu nechat zazářit Boží moci a lásce.

Pak ještě svatý Pavel říká: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Právě toto je první krok k rozdmýchání plamene daru Ducha: velká touha a úpěnlivá prosba, aby nám Bůh dal sílu, aby nám přišel na pomoc. Neseme a budeme i nadále nést obtíže; spojené nejen s hlásáním evangelia, ale i s naším křesťanským životem v postkřesťanském prostředí. Únava, skleslost, pokušení nepřiznávat se k víře a přizpůsobit se většině budou stále přítomné, a čas od času jim podlehneme. Ale vždycky, v každé takové  situaci, můžeme s důvěrou volat ‚Pane, dej mi prosím novou sílu‘.


pátek 27. září 2019


26. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Am 6,1a.4-7

Čtení z knihy proroka Amosa.

Toto praví všemohoucí Pán:
   "Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, bezstarostně na samařské hoře! Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda, telata vykrmená v chlévě. Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje. Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad zkázou Josefovou se netrápí.
   Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!"



Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10
Odp.: Duše má, chval Hospodina!
nebo: Aleluja.


Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Tim 6,11-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

   Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání.
   Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který před Pontiem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten příchod nám ukáže ve svůj čas blahoslavený a jediný Panovník, Král králů a Pán pánů. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. Jemu patří čest a věčná moc! Amen.


EVANGELIUM Lk 16,19-31

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl farizeům:

   "Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.'
   Abrahám však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.'
   Boháč řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.'
   Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.'
   Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' "

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Můžeme si dneska na postavičkách všimnout obzvlášť jedné věci: Lazar lehával u boháčových dveří, boháč se nemohl vymlouvat na to, že by o něm nevěděl, měl k němu jenom pár kroků. Ale on neměl soucit, neslitoval se nad ním, nepomohl mu, i když mu pomoct mohl a ani by mu skoro nic neubylo. Proto to s ním také špatně dopadlo.


Milí bratři a sestry,

Ve filmu Scény z manželského života slavného režiséra Ingmara Bergmana je úvodní scéna, ve které úspěšný vědec a otec navenek harmonické rodiny říká v rámci interview redaktorce společenského časopisu: Svět jde od desíti k pěti a já se starám sám o sebe. Pokušení žít v tomto postoji je v dnešní době možná ještě větší než v sedmdesátých letech, kdy byl onen film natočen - úměrně velkým obavám, které se v nás dnes ohledně budoucnosti ozývají.  Dnešní Boží slovo nám však říká, že tento postoj se nakonec nevyplácí. Člověk se tím, že se bude starat o sebe a nevšímat si druhých, nezabezpečí a nezachrání. V prvním čtení prorok Amos zcela bez obalu říká, že ti, kdo žijí jen sami pro sebe, nakonec skončí v babylónském zajetí. Ve druhém čtení zase svatý Pavel dává Timoteovi rady, jak být dobrým pastýřem místní církve. Timotej jako biskup má mít naprosto opačný postoj než hledání vlastních výhod a vlastního pohodlí. Pastýř se má především starat se o druhé, o jejich dobro.

Evangelium pak tutéž skutečnost dramaticky ukazuje na protikladu boháče a Lazara. Boháč je typický příklad člověka, uzavřeného do svého pohodlného sebezajištění. Boháč a žebrák, ačkoli jsou fyzicky od sebe vzdáleni jen několik metrů, žijí ve dvou úplně odlišných světech. Jakoby pro boháče Lazar neexistoval, je vytěsněn za dveře jeho paláce. Negativní stránky života, které znepokojují - bolest, nemoc a ošklivost - do boháčova světa luxusu a užívání si života nepatří, jsou z něho vykázány na ulici.

Po smrti se ovšem role obou vymění. V Ježíšových slovech vidíme posun v chápání posmrtného života, ke kterému došlo od doby raného židovství. V původním judaismu se Boží požehnání jako důsledek zbožného a spravedlivého života vztahovalo výhradně na pozemská dobra a pozemský život, zde už nacházíme představu o posmrtné odměně spočívající ve společenství s Bohem a s druhými lidmi, kteří jsou spravedliví ( obraz náruče Abrahámovy). Lazar do tohoto společenství vstoupil, o boháči se konstatuje, že umřel, byl pohřben a z tohoto láskyplného společenství vyňat, a to právě pro to, že se uzavřel do svého sebestředného luxusu. To, že dopadl tak, jak dopadl, není proto, že se ‚měl dobře už zaživa‘, ale proto, že ‚se měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně‘. Boháč měl tisíc příležitostí za života na Lazarovu chudobu shlédnout, mít soucit; měl příležitost mu ulehčit, a to dokonce aniž by se to dotklo jeho vlastní životní úrovně (Lazar toužil se nasytit alespoň drobty z boháčova stolu). On ale nic neudělal, uzavřel se ve své slonovinové věži z luxusu a starosti jen o sebe. Proto se také nedostal do náruče Abrahámovy, do onoho společenství s Bohem a druhými. Kdyby se o Lazara aspoň trochu začal zajímat, mohli tam skončit oba. Takto ale ‚ zeje mezi nimi veliká propast‘. Boháčova žízeň je obrazem nejhlubší touhy každého člověka po lásce a společenství, touhy po naplněnosti života, jež je možná jen skrze vztahy. Boháč teď nemá nikoho než sebe, a sám si nemůže pomoci, a už mu také nemůže být pomoženo, protože jeho rozhodnutí bylo definitivní.

Dnešní čtení nám tedy ukazují aktuální velké nebezpečí v naší poměrně bohaté a vyspělé společnosti: výměnu opravdových vztahů lásky za vlastní osamělé pohodlí. Dobrodružství upřímného vztahu s druhým automaticky znamená, že do svého života přijmu jeho negativní stránky, že můj život nebude tak naleštěný a pohodlný, že budu snášet bolesti a problémy druhých, že přijmu riziko konfliktu. Rozhodne -li se člověk před tím vším utéci a zařídit si život co nejpohodlněji, ale sám, sám také zůstane.

sobota 21. září 2019


25. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Am 8,4-7

Čtení z knihy proroka Amosa.

    Slyšte to vy, kteří šlapete po nuzném, utlačujete chudáky země! Říkáte: "Kdypak už bude po slavnosti novoluní, abychom mohli prodávat obilí, kdypak již bude po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky, zmenšovat míru, zvyšovat cenu, užívat podvodných vah, chudáka kupovat za peníze, nuzáka za pár opánků? I nejhorší obilí prodáme."
    Při chloubě Jakubově Hospodin přísahal: "Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!"


Žl 113 (112),1-2.4-6.7-8
Odp.: Chvalte Hospodina, který povyšuje chudého.
nebo: Aleluja.


Chvalte, Hospodinovi služebníci; chvalte jméno Hospodinovo! Bud velebeno Hospodinovo jméno nyní i navěky!
Odp.
Povznesen je Hospodin nade všechny národy, nad nebesa jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti a shlíží dolů na nebe i na zem?
Odp.
Slabého zdvihá z prachu, ze smetiště povyšuj e chudého, aby ho posadil vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Odp.


2. ČTENÍ 1 Tim 2,1-8

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

   První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.
    Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola - to mluvím pravdu a nelžu - za učitele víry a pravdy mezi pohany.
   Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.


EVANGELIUM Lk 16,1-13

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

 Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: 'Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.'
   Správce si řekl: 'Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.'
   Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: 'Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: 'Sto věder oleje.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' Pak se zeptal druhého: 'Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: 'Sto korců pšenice.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž k sobě. navzájem prozíravější než děti světla.
   A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných.
   Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše?
    Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne.
   Nemůžete sloužit Bohu i mamonu."
 ________________________________________________________________________________

(Slůvko pro děti bude opět o ct. Martinu Středovi)

Milí bratři a sestry,

  Z Božího slova, které se dnes četlo, na sebe přitahuje jistě největší pozornost Ježíšovo podobenství o nepoctivém správci, právě proto, že je poněkud zvláštní – jako by v něm byla nepoctivost představována jako něco pozitivního. Mohli bychom se zde dnes - s pomocí výkladů různých biblistů - dlouze zabývat tím, jak to vlastně Ježíš myslel. A tak bychom úplně přehlédli zbytek dnešních čtení. Proto se teď zaměřím na to druhé, z prvního listu sv. Pavla Timoteovi. Můžeme si zopakovat úvodní věty:    První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.
   To první, k čemu svatý Pavel vybízí, je modlitba. Tím se také naznačuje, jak je důležitá - a v dnešní době to platí možná více, než kdy jindy. Dříve, třeba před sto lety na vesnici, byla křesťanská víra naprosto přirozenou součástí života; křesťanská kultura, způsob života valné většiny mohly být tím, co neslo víru jednotlivce. To už ale dávno není pravda, jako křesťané jsme malou menšinou, možná ne v naší farnosti, ale v rámci celé naší země nepochybně ano. Velmi často musíme v dnešním světě o svou víru zápasit, jaksi si ji vyvzdorovat. Víme dobře, co ji všechno ohrožuje: různé společenské tlaky; neuvěřitelný nápor informací, slov a obrazů, kterým jsme každý den vystaveni a jež jsou často naprosto protichůdné a těžko se v nich orientujeme. A také skandály a pohoršení uvnitř společenství církve, které těžce poškozují věrohodnost jejího hlásání. Stejně tak každý z nás, sám u sebe, ví, co nejvíc ohrožuje právě jeho vlastní víru a život z ní – protože jsme každý jiný, máme jinou povahu, jinou životní historii a jinou zkušenost s Božím působením v našem životě, a proto má také v tomto ohledu každý svoji vlastní Achillovu patu, své vlastní citlivé místo.
   |Modlitba je právě tím, co nám v našem zápase o víru pomáhá nejvíce: svatý Pavel vyjmenovává modlitbu prosebnou, přímluvnou a děkovnou. Modlitba díků a chval nás vede k obrácení pohledu od nás samotných a od našich problémů k Pánu. Nevidíme pak tolik sami sebe, ale vidíme jeho dobrotu a lásku, jeho moc a velikost, vidíme velké a podivuhodné věci, které On v našem životě vykonal. Prosebná modlitba - nebo v širším smyslu modlitba, ve které Pánu odevzdáváme vše, co nosíme s srdci - nám zase pomáhá, že se od toho stáváme svobodnými.  Že jsme schopni nepadat pod břemenem, o kterém si jinak myslíme, že je musíme nést sami. Zakoušíme, že to Ježíš nese s námi, že to jeho láska a milost může proměnit. Tak opravdu, jak říká svatý Pavel, můžeme vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti.
     Nakonec bude ještě dobré si všimnout, že svatý Pavel vyzývá k modlitbám za všechny lidi.  Schopnost přimlouvat se v modlitbě za všechny nás také osvobozuje. Činí nás svobodnými od strachu právě z toho světa, který mnohdy naši víru ohrožuje. Překonává pokušení uzavřít se do ghetta, udělat si křesťanskou sociální bublinu, ve které je mi dobře a ze které nevyjdu, ať si okolní svět spadne třeba do pekla. Modlitba za všechny lidi a za celý svět nám připomíná, že všichni lidé jsou naši bližní, naši bratři a sestry; že jsme s nimi spojeni naším společným lidstvím, že máme společného Otce. A také v nás živí naději pro všechny; i pro ty, kteří se nám zdají na hony vzdáleni od Boha a od dobrého života, protože Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.



neděle 15. září 2019


24. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Ex 32,7-11.13-14

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.¨

  Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země."
   Hospodin řekl dále Mojžíšovi: "Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ."
   Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: "Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země?
   Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.”
   A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.


Žl 51(50),3-4.12-13.17+19
Odp.: Vstanu a půjdu k svému Otci.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu. Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš.
Odp.


2. ČTENÍ 1Tim 1,12-17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

   Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši.
   Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života.
   Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky. Amen.


EVANGELIUM Lk 15,1-32

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!"
   Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'
   Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
   Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'
   Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil."    Dále řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal.
   Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k své mu otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.
   Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.'
   Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přived'te vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.
   Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená.
   On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a. nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu.
   Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!'
   Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dneska poprvé mám pocit, že je škoda, že naše biblické postavičky nemají tvář. Nejde totiž dost dobře znázornit radost, kterou má pastýř, co nalezl svou ztracenou ovečku. A tahle radost je v dnešním evangeliu nejdůležitější. Právě takovou radost má náš nebeský Otec, když se vracíme do jeho blízkosti – třeba ve svátosti smíření.

Milí bratři a sestry,

   Klíčové slovo dnešního evangelia je radost. Ježíš uvozuje své známé podobenství o otci a dvou synech dvěma jinými krátkými podobenstvími – o ztracené ovci a o ztraceném penízi. Právě v nich se slova radost nebo radovat se vyskytuje nejčastěji – a tak nám právě tato uvozující podobenství napovídají, co je v onom delším a známějším to hlavní. Je to Otcova radost ze Synova návratu.
   V Ježíšových podobenstvích najdeme vždycky mnoho vrstev a významů, ale skoro vždycky je v nich nejdůležitější, jak Ježíš vykresluje obraz Otce. Je tomu tak v podobenství o rozsévači, o pleveli mezi pšenicí, o neplodném fíkovníku – i v oněch dnešních. Můžeme se k nim krátce vrátit: rozsévač rozsévá svou setbu padni kam padni – nedělá rozdíl mezi dobrou zemí a kamenitou půdou, doufá, že se snad všude aspoň něco málo uchytí a vyroste. Pán pole nechává velkoryse růst společně plevel s pšenicí a brzdí horlivé služebníky, kteří by nejraději sami a hned provedli radikální vypletí. Pán vinice dává stále znovu šanci neplodnému fíkovníku, stále znovu doufá, že příští rok přece jen ponese ovoce. Otec z dnešního podobenství se raduje, že se mu syn vrátil živý, a vůbec mu nic nevyčítá.  
Právě toto vše je základní a nejdůležitější poselství všech Ježíšových podobenství. Postupem času se však při jejich výkladu v církvi víc zdůraznil moralizující pohled: mysleli jsme spíš na to, že je třeba na sobě tvrdě pracovat, abychom byli úrodnou zemí a přinášeli užitek, že je třeba nebýt jako kamenitá půda nebo neplodný fíkovník. A i dnešní podobenství o otci a dvou synech je nejznámější pod názvem Podobenství o marnotratném synu. Přemýšlíme o tom, jak byl mladší syn nevděčný, jak snadno rozházel otcovy peníze, nebo jak jeho motiv vrátit se domů nebyl čistý, protože za ním nebyla opravdová lítost, ale spíš hlad. Nebo vidíme nepřejícnost a zahořklost staršího syna. A uniká nám to podstatné, totiž Otcova radost z návratu. Otec vůbec nepřemýšlí, jestli se mu syn omluví; vůbec nezkoumá motiv jeho návratu. Má prostě radost, že se mu jeho dítě ve zdraví vrátilo; je téhle radosti plný, je jí pohnut, stejně jako byl chvilku předtím pohnut soucitem, když viděl svého syna tak zuboženého.  A chce, aby se všichni v jeho domě radovali s ním.
   Kdybychom tuto pravdu dokázali opravdu pochopit a přijmout, možná by odpadla valná většina problémů, které máme vzhledem ke svátosti smíření. Je to možná totéž, jako s Ježíšovými podobenstvími a jejich pozdějším výkladem: zapomněli jsme na Otcovu radost z návratu jeho dětí domů, a spíš se trápíme tím, že na sebe musíme říct hříchy, za které se stydíme, a nic nezamlčet, protože pak by to přece nebylo platné. Papež František v této souvislosti vícekrát opakoval nám kněžím, že nemáme dělat ze zpovědnice mučící komoru. Náš hřích je jistě třeba vyznat, už proto, že ho pojmenujeme a tím se od něj snáze distancujeme. Ale neměli bychom z něj dělat středobod naší zpovědi, neměli bychom tolik myslet na to, že jsme zase něco spáchali, třeba už poněkolikáté, že se za to stydíme a že to musíme vyznat člověku, kterého mnohdy ani neznáme. Měli bychom především myslet na radost, kterou nebeskému Otci děláme, když se vracíme domů.  


sobota 7. září 2019


23. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Mdr 9,13-18

Čtení z knihy Moudrosti.
   Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?
Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?
   A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.


Žl 90(89),3-4.5-6.12-13.14+17
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se, smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.


2. ČTENÍ Flm 9b-10.12-17

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi.
   Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,)  jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.
   Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.


EVANGELIUM Lk 14,25-33
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
  Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."

(Místo slůvka pro děti bude představení celoroční farní aktivity 'České nebe' )

Milí bratři a sestry,
   Dnešní evangelium bychom si mohli velmi snadno vyložit tak, že by úplně ztratilo účinek, který by v nás mělo vyvolat. Ježíš nehovoří o tom, že by jeho přísný nárok na sebezřeknutí se byl podmínkou věčné spásy, nebo Boží přízně, nebo něčeho takového. On jen říká, jaké jsou podmínky jeho následování, co znamená být jeho učedníkem.  A tak by snadno mohl vzniknout dojem, že dnešní evangelium je jen pro vyvolené duše; pro ty, kdo si spočítali, že mají na radikální následování Ježíše v čistotě, chudobě a poslušnosti – tedy vlastně pouze pro řeholníky. A mohli bychom na dnešní texty rychle zapomenout.
   Jenže pak bychom v církvi zakládali elitní klub, pak bychom museli říci, že někteří jsou ve svém křesťanství a jeho prožívání lepší než ti ostatní.  Znovu bychom se vraceli – třeba nepřiznaně – k nesprávnému přesvědčení, že kdo se ožení či vdá a má rodinu, je horší katolík než kněz nebo řeholnice, protože se něčeho nedokázal pro Krista zříct.  
    Ježíš ale mluví ke všem, a zřejmě mu víc než o co jiného jde o vnitřní postoj, o zřeknutí se ve smyslu vnitřní svobody a nelpění. Máme-li takové vnitřní naladění, vede nás to k opravdové lásce, která nehledá sebe, ale která se dává. Ježíš rozhodně nechce, abychom pro lásku k němu obětovali lidské vztahy, které jsou pro nás nejcennější. Chce jen, abychom je neabsolutizovali. Chce nás dovést k prostému pochopení, že druhý člověk, jakkoli ho miluji a jakkoli je mi blízký, není má spása. A pokud bychom na takovém lidském vztahu postavili svůj život a jeho smysl, bude to stavba velice křehká a nejistá. Když někdo například řekne někomu, koho miluje: Já bez Tebe nemohu žít, nakládá v tu chvíli na jeho bedra nesnesitelné břemeno, neboť ho činí zodpovědným za svůj vlastní život.
    Znakem opravdové vzájemné lásky je to, že se daruje a přijímá ve svobodě, že druhého svou láskou nespoutávám a nezotročuji. Dobře je tato skutečnost rozpoznatelná při svatebním obřadu: snoubenci napřed veřejně prohlašují, že jejich rozhodnutí se vzít je svobodné a upřímné. A potom se ve svatebním slibu říká  Odevzdávám se Ti a přijímám Tě – nikoli beru si Tě.
   Jestliže se tedy snažím klást ve svém životě vztah ke Kristu Pánu na první místo, kladu tím zároveň na první místo lásku, která se svobodně daruje a která nechává svobodu i milovanému. A mohu pak v síle a moci této lásky žít správně a požehnaně i všechny ostatní vztahy – zejména k těm, kteří jsou mi nejbližší a které mám lidsky nejvíc rád.