pátek 22. března 2019

O třetí neděli postní budu číst místo kázání pastýřský list našich biskupů. Toto kázání je ze slavnosti Zvěstování Páně, která je o den později, v pondělí 25.3.

Slavnost Zvěstování Páně 2019


PRVNÍ ČTENÍ Iz 7, 10 - 14

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Hospodin promluvil k Achazovi ( skrze proroka Izaiáše ) "Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!" Achaz však řekl: "Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina."
    Tu pravil Izaiáš: "Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je 'Bůh s námi').


Žl 40 (39), 7 - 8a. 8b - 9. 10. 11 Odp.: srv. 8a + 9b
Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.
Odp.
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."
Odp.
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Odp.
Nenechal jsem si pro sebe tvou spravedlnost, o tvé věrnosti a pomoci jsem mluvil, nezatajil jsem tvou lásku a tvou věrnost před velkým shromážděním.
Odp.


DRUHÉ ČTENÍ Žid 10, 4 - 10

Čtení z listu Židům

    Krev býků a kozlů nemůže hříchy odstranit. A tak Kristus, když přicházel na svět, řekl: 'Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.'
    Po prvních slovech: 'dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu' - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: 'Tady jsem, abych plnil tvou vůli.' To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto 'vůlí' jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.


EVANGELIUM Lk 1, 26 - 38

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

   " Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria.
    Anděl k ní vešel a řekl: "Bud' zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým ro-dem navěky a jeho království nebude mít konce."
    Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného."
    Maria řekla: "Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova." A anděl od ní odešel.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Milé děti,
Slyšeli jsme, že Panna Maria byla po setkání s andělem Gabrielem ve velkých rozpacích: napřed se polekala a pak se ptala, jak je to vůbec možné. Ale nakonec souhlasila, že bude Ježíšovou matkou. A stalo se to proto, že uvěřila tomu, co jí Gabriel říkal: že na ten úkol nebude sama, že jí Bůh dá všechnu potřebnou milost, aby to zvládla. Právě Mariina víra byla v tu chvíli to nejdůležitější. Proto jí taky o něco později říká její sestřenice Alžběta, když se potkají: Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co Ti bylo řečeno od Pána.

Milí bratři a sestry,
   Při příležitosti slavnosti Nanebevzetí Panny Marie většinou vzpomínáme na pokoru a ochotu Matky Boží vůči přijetí Božího plánu s jejím životem. Dnes bych se chtěl však na dnešní evangelium podívat poněkud jinak než obvykle.
   Pouštní otcové prvních křesťanských staletí používali krátké, nazpaměť naučené citace z Písma svatého jako obranu proti různým druhům logismů, tedy myšlenek, které v nich vzbuzovaly pokušení – a velmi často to bylo pokušení opustit klášter či poustevnu a začít život někde jinde a nějak jinak. A může-li nám být text dnešního evangelia prospěšný v podobném smyslu (aniž bychom si z Božího Slova chtěli dělat pouhou pomůcku pro nějaké zbožné cvičení) mohlo by to být právě povzbuzení v pochybnostech před nějakým důležitým životním rozhodnutím; a samozřejmě také dodání odvahy jít po cestě, kterou jsme si již zvolili, ve chvíli, kdy by člověk měl pokušení ji vzdát.
    Říká se, že dnes víc než dříve mají lidé strach učinit nějaké závazné rozhodnutí, a proto prý ubývá těch, kteří se odváží vstoupit do manželství nebo přijmout jakékoli povolání k duchovnímu stavu. Možná že je to trochu jinak – strach je možná úplně stejný, ale na lidské rovině máme asi méně záchytných a opěrných bodů, které by nám pomohly tento strach překonávat. Svět kolem nás je složitý, nepřehledný, a navíc se rychle mění. Každý z nás ve svém okolí vidí mnoho příkladů, kdy příběh manželství nebo duchovního povolání nějak ztroskotal.  A ještě navíc víme, že ne vždycky se to stalo, protože by dotyčný byl lehkovážný či se třeba málo modlil. To není příliš povzbudivé.
    Panna Maria má ve chvíli zvěstování také obavy. Nejprve ani nechápe, ‚co má ten pozdrav znamenat‘, a pak, když se dozví o svém vyvolení, má oprávněnou námitku, že za současného stavu věcí přece něco takového není možné ‚ Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?‘ Když ale budeme pozorně naslouchat všemu, co v dnešním evangeliu říká anděl Gabriel, uvidíme, že mluví vlastně jen na jedno téma: Boží moc a Boží milost. Gabriel nazaretskou Pannu vůbec lidsky nepovzbuzuje ‚neboj, to zvládneš, příbuzní to pochopí a pomohou Ti‘. Ani jí nic nedává rozkazem ‚Bůh tak rozhodl a basta‘. První odkaz na Boží moc je už v pozdravu: Zdrávas, milostí zahrnutá. A pak pokračuje: Duch svatý sestoupí na Tebe a Boží moc Tě zastíní. A nakonec, aby zaslíbení bylo úplně jisté, dává příklad, že Bůh skutečně dělá velké věci, věci mimo naši představivost a možnosti: I Tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.
     Naše obavy, naše logismy jsou podobné: Jak to zvládnu? Bude mne za dvacet let ještě mít rád? Jak bude za dvacet let vypadat církev? Případně v těžkostech na již nastoupené cestě Už na to nemám, je to příliš těžké nebo Měl jsem se tenkrát rozhodnou jinak. V takových chvílích můžeme použít jako obranu andělova slova z dnešního evangelia: Neboj se, člověče. U Boha není nic nemožného.

sobota 16. března 2019


2. neděle postní C 2019


1. ČTENÍ Gn 15,5-12.17-18

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
    (Znovu) mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví."
    (Abrám) řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?"
    (Bůh) mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě."
    (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň.
    Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"


Žl 27 (26),1.7-8a.8b-9abc.13-14 Odp.: 1a
Odp.: Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá:
Odp.
Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou, v hněvu neodmítej svého služebníka! Tys má pomoc, nezavrhuj mě!
Odp.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Odp.


2. ČTENÍ Flp 3,17-4,1

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

   Bratři a sestry, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.
    My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
    A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!


EVANGELIUM Lk 9,28b-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.
    Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.
    Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli. _______________________________________________________________________
Slůvko pro děti:

Milé děti,
Teď v postě se snažíme si něco odepřít, nebo se víc modlit. A zvlášť s tím odepíráním je potíž; připadá nám to někdy těžké. A když zrovna děláme něco obtížného, tak musíme mít před očima budoucí cíl; abychom se měli na co těšit, abychom věděli, proč se teď snažíme a namáháme. Pán Ježíš se proto ukázal svým učedníkům ve slávě, aby neztratili naději, až ho uvidí o Velkém pátku trpět a umírat. Chtěl jim ukázat, že vstane z mrtvých, že to obtížné a bolestivé se promění v něco krásného; že to, čím bude muset projít, stojí za ten dobrý konec.  


Milí bratři a sestry,
V úryvku z Pavlova listu Filipanům, který jsme slyšeli ve druhém čtení, se objevuje časté biblické téma dvojí cesty: ke smrti či k životu. Můžeme si vzpomenout například na první žalm: Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači,  nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.  Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. A na druhé straně: se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem.  Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých.  Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby. Podobné místo je v páté knize Mojžíšově: Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Toto téma pak vrcholí v Ježíšových výrocích o dvou cestách a dvou branách: těsná brána a úzká cesta vedou k životu; druhá, pohodlnější cesta a vchod naopak do záhuby.

Pavel vedle sebe klade právě takové dvě cesty: ‘oni’, tedy ti, kteří jdou po cestě vedoucí do záhuby, ‘mají zájem jen o věci pozemské’, kdežto ‘my’, poutníci na cestě života ‘máme svou vlast v nebi, odkud s touhou očekáváme Spasitele Pána Ježíše Krista‘.

Z toho, co Pavel píše - z jeho obav, které jsou v dopise vyjádřeny - však zároveň poznáváme, že žádné ostré rozdělení na ‘my’ a ‘oni’ ve Filipech vlastně nebylo. Mnoho filipských křesťanů bylo zřejmě přitahováno onou pohodlnou a širokou cestou zaměření na dobra tohoto světa; i jim hrozilo, že začnou mít zájem jen o pozemské skutečnosti a na svou vlast v nebi pozapomenou, nebo na ni zapomenou úplně. Velmi podobně kárá apoštol křesťanskou obec v Korintě: bylo to kosmopolitní přístavní město pozdní antiky a převládající morálka v něm  nebyla moc příkladná; a křesťané v něm žili ve velkém pokušení se přizpůsobit a žít tak, jako většina ostatních.

Souvislost s postní dobou, kterou právě prožíváme, je docela zřejmá: skrze dobrovolné zřeknutí se nějakého dobra, skrze modlitbu a skutky lásky, ke kterým jsme v postě pozváni, máme znovu vykročit na cestu vedoucí k životu. Máme si znovu uvědomit, že naše vlast je v nebi. A máme v sobě znovu objevit naši touhu po Bohu, po Jeho spáse, po Jeho blízkosti a Jeho lásce.

 Je pro nás, milí bratři a sestry, asi mnohem snazší než pro filipské křesťany si tuto touhu nechat v sobě přehlušit něčím jiným. Můžeme mnohem spíše než oni podléhat pokušení mít zájem jen o pozemské věci: o všechny ty nabízející se příjemnosti života, o bezbřehou škálu možností, jak si jej vyplnit. Pokud má ale křesťanská nauka o člověka pravdu, pak nás všechny tyto věci nemohou zcela uspokojit; nemohou utišit touhu naší duše po smyslu, po plnosti života a lásky. Všechny tyto skutečnosti jsou konečné, ale člověk je stvořen k nekonečnu.

Ježíš v dnešním evangeliu se ukazuje ve slávě, a předjímá tak své konečné oslavení o Velikonocích. Ukazuje se svým třem učedníkům, a ukazuje se i nám, aby nám ukázal, že nejhlubší touha našeho srdce není iluze. Ježíš ve slávě je pro nás povzbuzením k tomu, co říká svatý Pavel na konci dnešního úryvku: stůjte v Pánu pevně, milovaní. Kéž nám letošní půst pomůže, abychom stáli pevně v Pánu, a aby naše touha po něm zůstala živá.

sobota 9. března 2019


1. neděle postní C 2019


1. ČTENÍ Dt 26,4-10

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
    „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem:
   Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem.
   Nyní hle - přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine! Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“


Žl 91 (90),1-2.10-11.12-13.14-15 Odp.: srv. 15
Odp.: Bud' se mnou, Pane, v mé tísni.

Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, řekni Hospodinu: „Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám!“
Odp.
Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách.
Odp.
Na svých rukou tě ponesou, abys nenarazil o kámen svou nohou. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku.
Odp.
Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno. Vyslyším ho, až mě bude vzývat, zachráním ho a oslavím.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 10,8-13

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
   Co říká Písmo? „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci“; to je slovo víry, které hlásáme.
   Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: „Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen“.


EVANGELIUM Lk 4,1-13
Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“
   Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“. Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“
   Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“
   Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“
   Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

Milí bratři a sestry,
    V rozhovoru pokušitele a Ježíše v dnešním evangeliu se projevuje, o co pokušiteli jde především: hlavní není to, aby Ježíš dále vydržel držet půst nebo aby odmítl moc nad světem. Důležité je, že pokušitel útočí na Ježíšův vztah s Otcem. Sice Ježíši dvakrát říká Jsi - li Syn Boží, ale veškerá jeho snaha spočívá v tom, aby právě tento vztah lásky a důvěry Syna k Otci narušil a nakonec zničil.
Ničit vztahy lásky je pokušitelovou podstatou, je to jeho hlavní charakteristika, která se projevuje i v jeho názvu: řecké sloveso dia-ballein, ze kterého pochází ono české ďábel, znamená od sebe odtrhnout, vzájemně vzdálit. Protikladné sloveso je sym-ballein, z něhož je odvozeno podstatné jméno symbol. Znamená spojit dohromady něco, co bylo původně oddělené. Pokušitel je tedy vlastně velký Rozdělovatel.
   Ďábel na Ježíše zkouší úplně stejnou taktiku, jako na Adama a Evu ve známém příběhu z První knihy Mojžíšovy na začátku Starého Zákona. Jde mu o narušení vztahu lásky a důvěry člověka k jeho Stvořiteli, vlastně vztahu synovské lásky (v češtině nemáme výraz pro syna a dceru dohromady) člověka k Bohu, který mu dal život. Překročení Božího příkazu při utržení plodu ze stromu poznání je už jen viditelným znamením toho, k čemu pokušitel muže a ženu přiměl: důvěra a láska lidí ke svému Stvořiteli byla zničena, na její místo nastoupil falešný obraz Boha jako konkurenta člověka; jako někoho, kdo člověku nechce něco dopřát; jako někoho, kdo nahání strach; a nakonec jako někoho, od koho je potřeba se osvobodit a učinit tvůrcem a měřítkem všech věcí sama sebe. A zároveň je zničena i harmonie a čistota nejsilnějšího vztahu, který mají lidé k sobě navzájem: vztahu mezi mužem a ženou.
   Všimněme si dobře, jak Ježíš na pokušení reaguje: ve svých odpovědích pokušiteli vždycky cituje Boží jméno. Je tomu tak i v prvním pokušení učinit z kamenů chléb; na souběžném místě u Matouše Ježíš říká: Nejen z chleba živ je člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst. Ježíš se vždycky odkazuje na svůj vztah s Otcem, který je pro něj cennější než všechno ostatní - ví, že z tohoto vztahu žije.
   Na začátku evangelia jsme slyšeli, že Ježíš se vrátil od Jordánu - kde byl pokřtěn Janem - plný Ducha svatého. U Jordánu se poprvé zjevuje tajemství Nejsvětější Trojice: Na Ježíše sestupuje Duch svatý a z nebe je slyšet hlas: To je můj milovaný Syn. Ježíš je plný Ducha svatého, který je vzájemná láska mezi Otcem a Synem. Proto nemá pokušitel vlastně žádnou šanci na úspěch: Ježíš si svou lásku k Otci nenechá vzít, protože je jí naplněn.
   Naše postní snažení, naše snaha se lépe modlit i všechny skutky odříkání, mají právě tento smysl. Obnovujeme si jimi vědomí o tom, že jsme milované děti Otce a v Kristu sobě navzájem bratři a sestry. Jsou to skutečnosti navzájem propojené, opravdová láska je jen jedna. Pokud podlehneme pokušení a necháme si narušit náš vztah s Bohem, narušená bude i naše láska k lidem. A naopak: pokročíme-li v lásce k Bohu, i ona druhá bude větší a hlubší.

sobota 2. března 2019


8. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Sir 27,5-8(řec.4-7)

Čtení z knihy Sirachovcovy. 

    V sítu, kterým se třese, zůstane smetí, právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen. V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře, člověk se osvědčí, když s ním mluvíš. Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn, právě tak slovo vyjádří myšlenky lidského srdce. Nikoho nechval, než ho vyzkoušíš, tak se totiž osvědčí člověk. 


Žl 92(91),2-3.13-14.15-16 Odp.: 2a 

Odp.: Dobré je chválit Hospodina.
Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali', jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.

2. ČTENÍ 1Kor 15,54-58 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. 

Bratři a sestry!
    Až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmě: 'Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?' Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze Zákona. Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.
    Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a pilně pokračujte v díle Páně. Víte přece, že vaše námaha není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem.

EVANGELIUM Lk 6,39-45 

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

    Ježíš řekl učedníkům přirovnání: "Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel.
    Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.
    Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky a z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce."

_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,
Kdyby vaše paní učitelka neuměla počítat, mohla by vás učit matematiku? Určitě ne! Stejně tak to platí pro jakýkoli jiný předmět. Kdo chce druhé třeba učit anglicky, tak se musí ten jazyk sám dobře naučit. A Pán Ježíš nám dnes říká, že když chceme pomáhat druhým lidem, aby poznali to, co třeba dělají špatně, tak se to musíme taky napřed naučit sami na sobě.

Milí bratři a sestry,
Dnešní texty nás již svým způsobem uvádějí do postní doby, ve které chceme s Boží pomocí poznat a napravit v životě to, co je třeba. Zejména první čtení hovoří o skutečnostech, které nám ukazují pravdu o nás samých i o druhých. Jsou to především životní zkoušky, kterými procházíme a při kterých tato pravda vychází najevo. Sirachovec o nich mluví v různých obrazech: prosévání sítem, po kterém se projeví, kolik bylo v obilí plev a různého jiného balastu; nádoba v peci, která přežije vypalování pouze tehdy, jestliže nemá vadu z předchozích kroků její výroby. Poté autor používá - stejně jako Ježíš v evangeliu - obraz stromu a ovoce: teprve ve chvíli, až na stromě něco uzraje, zjistíme, jestli je to k jídlu - a také to, jak sadař o strom předtím pečoval. Vzpomínám v téhle souvislosti na krásné pomerančovníky se zralými a lákavými plody, které lemovaly jednu ulici v italském městě Brindisi, v místech, kde na pobřeží Jaderského moře končí starověká Via Appia. Když jsme je ochutnali, byly nesnesitelně hořké, protože se jednalo o okrasnou odrůdu.

Podobných obrazů je v Písmu svatém celá řada – najdeme je například v žalmech 18 nebo 66: Když jsi, Hospodine, zadul svým hněvem, ukázala se dna oceánů a základy země byly obnaženy. Zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro. Pravda o nás samotných se nepoznává podle vnějšího zdání, ale ukazuje se ve zkouškách a těžkostech života, a také v plodech, které náš život a naše práce přinášejí.

Jenomže když si právě tohle uvědomíme, mohou nám zároveň vyvstat všechna naše možná životní selhání, která jsme v těžkých obdobích našeho života zažili. Nebo, díváme-li se zpátky na svůj život, nemusíme vidět dobré plody, které jsme si přáli nebo ve které jsme doufali. A taková pravda o nás samých není něco, co by nás povzbudilo, spíš naopak. Něco podobného prožíváme v těchto dnech a měsících vzhledem k celému společenství církve. Projevila se pravda o zneužívání dětí a o tom, jak bylo zametáno pod koberec -  pravda pokořující, bolestná a pro důvěryhodnost církve naprosto devastující.

A ještě ke všemu nám Ježíš ve svém krátkém podobenství o třísce a trámu vlastně zakazuje náš oblíbený a osvědčený psychologický trik, kterým se zbavujeme nepříjemného pocitu z poznání nepříjemné pravdy: totiž říct si, že ten druhý je ještě horší než já. Ježíš nás vrací k sobě, k tomu, abychom se viděli pravdivě - teprve potom budeme schopní pravdivě vidět i druhého.

Kdybychom, milí bratři a sestry, skončili zde, asi bychom všichni odcházeli domů mírně depresivní. Naštěstí je ale na stole dnešního Božího slova ještě druhé čtení z prvního listu Timotejovi. Svatý Pavel v něm používá svoji oblíbenou změnu pohledu: odvrací zrak od zdánlivě bezvýchodnosti našeho hříchu a dívá se směrem ke Kristu a jeho spáse. Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Velmi podobný, ale ještě silnější text je v listě Římanům: Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! (Je to možné) skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Nemusíme se tedy, milí bratři a sestry, bát pravdy o nás samotných, i kdyby byla nepříjemná. Je totiž ještě jedna, hlubší pravda. Jsme hříšní lidé, ale ještě víc jsme milované Boží děti, za které Ježíš zemřel a vstal z mrtvých.

sobota 23. února 2019

7. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ 1Sam 26,2.7-9.12-13.22-23

Čtení z první knihy Samuelovy.

    Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi. V noci David a Abišaj přišli k (Saulovu) mužstvu, a hle - Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. Abišaj řekl Davidovi: "Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!" David však Abišajovi odpověděl: "Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?" (Pak) vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina.
    David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka - byla to velká vzdálenost - volal: "Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina."


Žl 103(102),1-2.3-4.8+10.12-13 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 15,45-49

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    První 'člověk', Adam, 'byl stvořen jako živá bytost', poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti.
    My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe.


EVANGELIUM Lk 6,27-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim.
    Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek.
    Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!
    Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám."
________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, Pán Ježíš nám říká, že máme mít rádi ty, kteří nás rádi nemají? Je to vůbec možné? Asi ano, jinak by nám to Pán Ježíš asi neříkal. Ale je to nepochybně hodně, hodně těžké. Je to něco, jako když vidíte na výletě na vysokém kopci hrad, a říkáte Tati, mami, tam já nedojdu, je to moc vysoko. Ale víte, že když se odvážíte a pomaličku jdete dál, krok po kroku, tak tam nakonec vystoupáte. A abychom jednou došli k tomu, co nám Ježíš dneska říká, musíme jít po malých krůčcích. Můžete začít třeba tím, že když vám spolužák ve škole udělá něco nepěkného, tak mu to nemusíte vrátit ani na něj žalovat.

Milí bratři a sestry,

Text dnešního evangelia je ze šesté kapitoly svatého Lukáše. Nehovoří se o tom, kde je Ježíš řekl, ale u evangelisty Matouše je toto Ježíšovo kázání situováno na Horu blahoslavenství do takzvaného Horského kázání.
Když dnes slyšíme to, co Ježíš říká, můžeme se cítit poněkud rozpolceně. Jistě s radostným souhlasem vnímáme Ježíšova slova o jeho Otci: je osvobozující slyšet, že Bůh je dobrý ke všem, že je Otec všech lidí, že nemá raději ty hodné a zbožné a méně rád ty ostatní, že miluje každého člověka, ať je jakýkoli. Také si možná říkáme, že kdyby svět začal podle Ježíšova horského kázání opravdu fungovat, byl by nefalšovaný ráj na zemi.
Na druhé straně se ale můžeme Ježíšova nároku být dokonalí jako Otec a milovat i své nepřátele zaleknout; nebo si říci, že ideál je to krásný, ale pro reálný svět zhola nepoužitelný. Možná by nám stačilo, kdyby Ježíš skončil u své formulace zlatého pravidla, abychom dělali druhým to, co bychom sami chtěli, aby oni dělali nám. Jenže i tak bychom toto pravidlo v některých případech asi použili po svém; řekli bychom si, že nejlepší způsob jeho naplnění bude se s tím či oním člověkem vůbec nestýkat - neboť on si také jistě přeje, abychom ho nechali na pokoji.
A asi pro nás nejsou dostatečně motivující ani slova o odměně vrchovaté, natlačené a natřesené, kterou si většinou vztahujeme na věčnou odměnu v nebi - a jedním dechem si pak řekneme, že nejdřív musíme nějak přežít tady na zemi, a to se bez trochy ostrých loktů neobejde.
Přesto se domnívám, že toto Ježíšovo zaslíbení odměny od Otce platí i pro náš pozemský život, pro naše zde a nyní.  Pokud Ježíšův nárok dopředu neodpískáme jako nedosažitelný, máme šanci se k němu krůček po krůčku, s pomocí milosti Ducha svatého přibližovat. A odměnou, už na této zemi, nám bude mimo jiné růst ve vnitřní svobodě.
Zkusme si, milí bratři a sestry, nyní představit, jaké to je, když máme vážný problém s nějakým člověkem, skupinou lidí nebo institucí. Můžete si dosadit, koho je vám libo: nesympatického a nespravedlivého šéfa v práci; souseda, který dělá naschvály; nepřívětivou tchyni. Nebo někoho, koho třeba ani neznáme osobně, ale z médií: politika čí politickou stranu; představitele jiného názorového proudu v církvi; cizince - obecně někoho, kdo je hodně jiný než já, má jinou životní filozofii a přístup k životu. Pocitů, které máme, když na někoho takového myslíme, je celá škála: vztek; nebo dojem, že kdyby ten druhý nebyl nebo byl někde za sedmero horami, všechny moje problémy budou vyřešeny; či také nechuť a odpor jít na místo, kde bychom se s ním mohli setkat. A zejména to, co je možná kořenem všeho ostatního: strach. Všechno tohle nás znesvobodňuje, uzavírá nás do sebe, způsobuje plýtvání duševní energií a někdy může vést k velmi zoufalým činům. Přesně tak, jak jsme toho byli nedávno svědky u jednoho nešťastného staršího pána ze severních Čech. Tolik se bál islámského terorismu, až se sám ironicky stal prvním Čechem odsouzeným za teroristický čin.
        Blížíme se k začátku postní doby. Kéž je pro nás, milí bratři a sestry, cestou růstu ve svobodě lásky. Máme příležitost vyjít z našeho vnitřního vězení strachu z druhého a jeho odmítání. Klíče máme v rukou, vězení je zamčené zevnitř. Nebojme se s Boží pomocí vyjít.

sobota 16. února 2019

6. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Jer 17,5-8


Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

 Toto praví Hospodin: 
    "Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! 
    Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce." 


Žl 1,1-2.3.4+6 Odp.: Žl 40(39),5a 
Odp.: Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina. 

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. 
Odp. 
Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadne a daří se mu vše, co koná. 
Odp. 
Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako pleva rozvátá větrem. Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných skončí záhubou. 
Odp. 


2. ČTENÍ 1Kor 15,12.16-20 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.


Bratři a sestry! 
    Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. 
    Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. 


EVANGELIUM Lk 6,17.20-26


Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. 
    Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. 
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. 
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům! 
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. 
    Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. 
    Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. 
    Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Milé děti,
Tak jak to vlastně Pán Ježíš dnes myslel: když jsou váš tatínek nebo vaše maminka v práci šikovní a dobří a máte proto třeba dům a velké auto, tak patří to Běda vám, nebo ne? Rozhodně ne! Pán Ježíš chce říct něco o naději, kterou v něho máme, o důvěře, kterou mu dáváme. Když je ta naděje a důvěra v něho malá nebo žádná, tak musíme spoléhat na druhé lidi – a ti nás mohou zklamat. Bůh nás ale nezklame, protože je věrný.  

Milí bratři a sestry,
Ve všech dnešních čteních se hovoří o protikladu mezi těmi, kteří důvěřují v Boha, a těmi, kteří důvěřují v člověka. Právě v tom je rozdíl mezi adresáty Ježíšových blahoslavenství nebo naopak jeho Běda! Blahoslavení nejsou blahoslavení proto, že jsou chudí nebo že pláčou, ale proto, že ve své chudobě a pláči čekají všechnu pomoc od Hospodina - a Hospodin je nasytí, utěší, dá jim své království. Na druhé straně těm, kteří jsou nasyceni, smějí se a jsou bohatí, není adresováno Ježíšovo běda! proto, že jsou sytí, bohatí a nic jim neschází - ale proto, že jsou v tom všem a kvůli tomu všemu sebejistí, že spoléhají jen a jen na sebe nebo na druhého člověka – a proto budou nakonec zklamáni.
Myslím, že s touto výpovědí dnešních čtení můžeme mít mnohem větší problém než naši předkové. Ve starověku, středověku a ještě i raném novověku se od lidských prostředků nedalo mnoho očekávat. Bylo možná mnohem ‚snazší‘ očekávat záchranu od Boha, a ne od člověka, - medicína byla v plenkách, neexistovalo sociální zabezpečení, technické vymoženosti a vůbec téměř nic z toho, na čem dnes do velké míry stavíme svůj život a jeho jistoty. Věda a technika dokázala věci, o kterých mluvíme jako o zázracích – i když v pravém slova smyslu to zázraky nejsou, protože nejde o výjimky z přírodních zákonů. Přesto je tak nazýváme, protože ještě před několika desetiletími či možná jen několika lety by vůbec nebyly považovány za uskutečnitelné.
Možná bylo pro středověkého člověka mnohem snazší a přirozenější považovat Krista Pána za svého Spasitele, za svého Zachránce. My dnes spíš vnímáme, že ti, kdo nás zachraňují, jsou druzí lidé – lékaři, právníci, technici a ekonomové. Ruku v ruce s tím nám také poněkud vybledla skutečnost, že život zde a nyní je cesta do naší pravé vlasti, kterou je nebe. Život v minulosti byl velmi těžký, křehký a většinou mnohem kratší než dnes – a vidina věčné radosti a odpočinku, který dá Bůh člověku v nebi, možná byla pro naše předky mnohem sugestivnější a lákavější, než pro nás. V naší části světa jsme si svým způsobem sami vytvořili nebe na zemi. Život může být docela dlouhý a příjemný, a my můžeme poznenáhlu získat dojem, že nic lepšího vlastně ani nechceme. Přesně to vyjadřuje známá píseň Michala Tučného: Krásnější svět vůbec nehledám, to řeknu vám, tam u nebeských bran.
Přesto však jsou, milí bratři a sestry, skutečnosti našeho života - a vlastně ty nejpodstatnější a nejdůležitější - které poselství dnešních čtení dávají za pravdu. Jsou věci, ve kterých nemůžeme čekat spásu od druhého člověka. Jednou z nich je vědomí naší smrtelnosti.Medicína může život prodloužit, ale ne do nekonečna. Jenže v člověku je hluboce zakořeněná touha po tom, aby smrt nebyla definitivní tečka, abychom se shledali s těmi, které jsme měli rádi, abychom pochopili smysl toho, co jsme zde na zemi prožívali. A v tom všem můžeme mít jedinou naději: ne v člověka, ale v to, co je obsahem druhého čtení - v Krista, který vstal z mrtvých.
A pak je zde ještě oblast vztahů. Toužíme po opravdové, věrné a trvalé lásce, ale zároveň zakoušíme, jak se nám v tomto ohledu nedaří, jak jsme často bezmocní právě v naší vyspělé civilizaci, kde máme skoro na všechno recept, jen ne na naplnění této hluboké touhy našeho srdce. A ani zde nelze čekat spásu od člověka. Zachránit nás může jen věrná a trvalá Láska, která je Boží podstatou a která nám byla v Duchu Svatém darována.

sobota 9. února 2019


5. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Iz 6,1-2a.3-8

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové.
    Jeden volal na druhého: "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy." Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem.
    Tu jsem zvolal: "Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!"
    Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: "Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!"
    Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: "Koho mám poslat, kdo nám půjde?" Řekl jsem: "Zde jsem, mne pošli!"


Žl 138(137),1-2a.2bc+3.4-5.7c-8 Odp.: 1c
Odp.: Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, až uslyší slova tvých úst. Budou opěvovat Hospodinovy cesty: "Věru, veliká je Hospodinova sláva!"
Odp.
Zachraňuje mě tvá pravice. Hospodin pro mě dokončí, co začal. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 15,1-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.
    Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.
    Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou.
    Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.


EVANGELIUM Lk 5,1-11

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
    Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
    Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."
    Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Slůvko pro děti:
Kdyby Pán Ježíš povolal svatého Petra a jeho druhy k hlásání evangelia bez toho zázračného rybolovu, asi by mu řekli, že na něco takového nemají a že budou radši dál lovit ryby. Jenže když viděli ten zázrak, tak pochopili, že Ježíš má moc nejen k tomu, aby ulovili spoustu ryb, ale taky k tomu, aby je proměnil a udělal z nich apoštoly. Proto už se nebáli a šli hned za ním.

Milí bratři a sestry,
Nedávno za mnou přišel do zpovědnice u svaté Máří Magdaleny člověk, který mi říkal něco v tomto smyslu: Otče, já se tak snažím, chodím pravidelně do kostela, modlím se, ale Bůh se mi za to vůbec neodvděčil - mám pocit, že mám v životě smůlu, že nemám žádné dary, že se mi nic nepodařilo.  Skoro proto začínám ztrácet víru.
     Petr i ostatní rybáři, kteří vystupují v dnešním evangeliu, možná mohli mít po neúspěšném nočním rybolovu podobné pocity jako onen nešťastný penitent. Byli to zbožní židé; a jedním z podstatných prvků víry lidu Izraele bylo přesvědčení, že úspěch, blahobyt, dlouhý život a početná rodina jsou známkou Božího požehnání. Oni ale právě zažívají neúspěch. Když Ježíš vstoupil na jejich loďku, říkají mu: Mistře, celou noc jsme se lopotili, ale nic jsme nechytili. Rybaření byla Petrova profese, byl jistě zkušený, a musel dobře vědět, co má dělat, aby něco chytil; neúspěch musel být něčím, co rybáři rozhodně nečekali. Museli cítit obrovské zklamání, pocit prohry. Možná měli dojem, že Hospodin jim bezdůvodně a ze svého rozmaru nepožehnal. Museli být nazlobení na všechno možné: na sebe, na své druhy, na ryby, které nebyly tam, kde měly; a asi také na Boha Izraele.
     To, co pak udělá Ježíš, ale vysvětluje smysl Petrova neúspěchu. Můžeme zde najít podobnost s příběhem slepce z deváté kapitoly svatého Jana. Lidé jeho slepotu chápou přesně podle svého přesvědčení, že nemoc je trest za hřích, vlastně prokletí, protipól požehnání spravedlivého. Proto se také Ježíše ptají:  Mistře, zhřešil on nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? Jenže Ježíš je vyvádí z omylu: Je slepý, aby se na něm projevily Boží skutky. Smysl slepoty se projevuje poté, co Ježíš slepce uzdraví. Slepota byla dopuštěna nikoli jako trest za hřích, ale proto, aby lidé byli vzápětí svědky znamení spásy.
     Neúspěch rybářů má podobný smysl: má otevřít v jejich mysli a srdci cestu k tomu, aby v něm přestali vidět prokletí, ale počátek velkého Božího skutku. A také aby poznali, že je třeba do všeho, co konají, pozvat Pána . A ještě víc, že je třeba konat věci na jeho Slovo – protože to pak bude činný On sám.
     Petr to naštěstí pochopil. Jeho dlouholetá praxe musela jistě být v rozporu s tím, co po něm Ježíš chtěl: pokud nic nechytili v noci, nechytí samozřejmě nic ani ve dne. Přesto Ježíšovu slovu uvěřil spíš než své vlastní zkušenosti - a byl svědkem zázraku. Ježíšovo slovo se naplnilo.
    Bůh nikdy nedopouští neúspěch nebo jiné trápení jen tak, jen z rozmaru - natož proto, že bychom ho nahněvali našimi hříchy.  Vzpomínám v této souvislosti na krátkou větu jedné italské sestry augustiniánky, kterou před více než deseti lety řekla nám bohoslovcům z Nepomucena:  Pán Bůh nedopouští na člověka těžkosti proto, aby ho trápil, ale aby ho naučil soucitu. Dnešní evangelium v sobě nese podobné poselství: Pán Bůh nedopouští neúspěch, aby nás trápil, ale abychom vnitřně pochopili a přijali jeho výrok o tom, že bez Něj nemůžeme činit nic.

sobota 2. února 2019


4. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Jer 1,4-5.17-19

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Za ( krále ) Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.
    Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi.
    Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, (železný sloup a) bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země.
    Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."


Žl 71 (70),1-2.3-4a.5-6ab.15ab+17 Odp.: 15a
Odp.: Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti.

K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky! Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě!
Odp.
Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, neboť tys moje skála a tvrz. Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného.
Odp.
Vždyť tys má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí, Hospodine! V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem.
Odp.
Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy.
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 12,31-13,13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu.
    Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.
    Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
    Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné.
    Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne.
    Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.


EVANGELIUM Lk 4,21-30

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?"
    Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau."
    Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie."
    Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti, Pán Ježíš napřed lidi na bohoslužbě v nazaretské synagóze svým kázáním potěšil – divili se milým slovům z jeho úst – jenomže potom je pěkně naštval. Možná si řekli, že je nemá rád, když jim takové věci říká. Jenomže my víme dobře, že Ježíš má rád všechny lidi. Je to asi podobné jako s vaším tatínkem a maminkou: taky vám někdy řeknou věci, které vás potěší, ale někdy taky něco, co vás nepotěší. Ale vy víte, že vás mají rádi - a že by neudělali dobře, kdyby vám občas nepříjemnou věc neřekli. Sice se něco takového těžko poslouchá, ale vede nás to nakonec k dobru.

Milí bratři a sestry,
   V prvním čtení Hospodin oslovuje budoucího proroka Jeremiáše a oznamuje mu jeho poslání zvěstovat Boží slovo – mluv k nim vše, co Ti přikážu. Zároveň se Jeremiáš dozvídá, že jeho prorocké poslání ( které si nevybral, byl do něj doslova vržen) mu přinese trápení, že jeho prorokování narazí na odpor. Celý další text knihy Jeremiáš dává tomuto slovu za pravdu – prorok si kvůli svému poslání vytrpí své.
    Něco podobného se opakuje v evangeliu: Ježíš káže v nazaretské synagóze Boží slovo, a to poprvé narazí na odpor. Naladění ve shromáždění se změní z okamžiku na okamžik. Už se nikdo nediví Ježíšovým milým slovům, ale lidé vzplanuli hněvem. V naší době a kultuře by lidé možná demonstrativně odešli nebo by Ježíše vypískali – nazaretští ho však chtějí rovnou svrhnout ze srázu. Je to první náznak toho, že Ježíše bude nakonec jeho hlásání opravdu stát život.
     Mezi těmito dvěma dramatickými čteními je vložena Velepíseň na lásku z 1. listu Korintským. A jako by tam vůbec nepatřila, jako by se k oněm ostatním čtením ani nehodila, jako by říkala něco úplně jiného. Když bychom znovu pročítali seznam vlastností, které podle svatého Pavla má opravdová láska mít, a pak bychom je vztáhli na první čtení i na evangelium, asi by to příliš nesouhlasilo. Nevypadá to, že Hospodin je vůči Jeremiášovi shovívavý, nevypadá to, že by Ježíš byl vůči svým nazaretským spoluobčanům příliš dobrosrdečný, ani že by všechno omlouval.
     Toto napětí mezi dnešními čteními nám připomíná podobné napětí, přítomné v našem křesťanském životě a v našem hledání Boha. Věříme v Boha, který je Láska, ale zároveň to v mnoha životních situacích nezakoušíme; někdy se nám neodbytně vkrádá myšlenka, že kdyby nás Bůh měl opravdu rád, nedopustil by přece to či ono. Pokud se chceme alespoň trochu přiblížit tajemství Boží lásky, nemůžeme jinak než postupovat ‚zdola nahoru‘ – musíme vždycky vycházet z naší lidské zkušenosti s láskou druhých: láskou rodičů, s láskou manželskou, s lidským přátelstvím. Jenže právě na pozadí této zkušenosti s lidskou láskou poznáváme, jak je Boží láska jiná - a někdy, zdá se, v přímém rozporu s tím, co pod pojmem ‚láska‘ spontánně chápeme. Jednoduše řečeno, Velepíseň na lásku z prvního listu Korintským naší zkušenosti s lidskou láskou dobře odpovídá – proto je tento text tak oblíbený třeba na svatbách, a oslovuje i nevěřící. Ovšem trápení, které Hospodin způsobil Jeremiášovi, protože si ho bez jeho souhlasu vybral za proroka, se nám už se zkušeností lidské lásky dává do souladu dost těžko. A pokud by pro nás byla Boží láska něčím takto neproniknutelným a nepochopitelným, těžko bychom na ni mohli odpovídat naší láskou – spíš bychom se jí asi báli.
     Tento rozpor v našem hledání a pochopení toho, co je Boží láska, má naštěstí řešení. Bůh se totiž v Ježíši stal člověkem. Skrze Ježíšovo vtělení nám už Boží láska nemusí připadat úplně jiná, protože Bůh nás v Ježíši Kristu miluje lidským srdcem, lidskou láskou, právě tou, se kterou máme zkušenost od počátku našeho života v mateřském lůně - snad jen s tím rozdílem, že láska Ježíšova a pak také láska jeho Matky je očištěna od pokřivení prvotní vinou.  Ježíšova láska je božská – tajemná a neuchopitelná – ale zároveň také zcela a plně lidská. Proto pro nás není něčím neznámým. A proto se jí také můžeme beze strachu odevzdat.