sobota 29. ledna 2022

 

4. neděle v mezidobí C 2022



1. ČTENÍ Jer 1,4-5.17-19

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Za (krále) Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.
    Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi.
    Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, (železný sloup a) bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země.
    Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."



Žl 71 (70),1-2.3-4a.5-6ab.15ab+17 Odp.: 15a
Odp.: Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti.

K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky! Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě!
Odp.
Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, neboť tys moje skála a tvrz. Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného.
Odp.
Vždyť tys má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí, Hospodine! V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem.
Odp.
Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy.
Odp.




2. ČTENÍ 1Kor 12,31-13,13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu.
    Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.
    Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
    Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné.
    Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne.

    Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.



EVANGELIUM Lk 4,21-30

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?"
    Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau."
    Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie."
    Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.

___________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Minulou neděle jsme slyšeli, že když Ježíš přišel do nazaretské synagógy, všichni ho chválili a poslouchali ho s velkou pozorností. Jenže dopadlo to tak, jak jsme slyšeli dnes: Ježíš je svými slovy pěkně naštval, takže ho dokonce chtěli shodit ze skály. Ale Ježíš nic neříkal proto, aby ho chválili; nebo aby někoho naštval. Všechno říkal proto, že chtěl být pravdivý a věrný svému poslání – a hlavně chtěl být věrný svému milovanému Otci.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní druhé čtení, takzvaná Velepíseň na lásku z prvního listu Korinťanům, je jedním z nejznámějších a nejsilnějších textů Nového Zákona i celého Písma svatého. A je to asi tím, že se silně shoduje s naší všeobecně lidskou zkušeností, nezávisle na tom, zda je člověk věřící křesťan nebo není. Text Velepísně vyjadřuje to, co asi všichni v srdci nějak cítíme. Nejspíš jen málokdo z lidí by prvním třem veršům druhého čtení naprosto spontánně nepřitakal: ano, je to tak, bez lásky nemá nic jiného smysl; ani vědomosti; ani to, čemu dnes říkáme image; čím se prezentujeme před ostatními lidmi a co může být mylně považováno za naší skutečnou identitu – to je ve druhém čtení zobrazeno jako sice krásný, ale vlastně prázdný zvuk hudebního nástroje. Bez lásky nemá nakonec smysl ani to, co jsme udělali pro druhé.  

Problém je v tom, že slovo láska je velmi zatížené falešnými významy, podobně jako slovo Bůh a mnohé další pojmy, které se dotýkají základních existenciálních a filozofických otázek. O lásce píší křesťanští mystikové i autoři telenovel - a už na první pohled je jasné, že jedni toto posvátné slovo používají v naprosto jiném významu než ti druzí.

Střední část dnešního druhého čtení vlastně definuje slovo láska v jeho opravdovém významu; má-li láska tyto rysy, to jméno si opravdu zaslouží: Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Můžeme těmi slovy dobře poměřovat kvalitu našich vztahů: opravdu jsme vůči druhému vždycky trpěliví a laskaví? Opravdu nepočítáme křivdy? Opravdu se nikdy nenecháme vydráždit? Opravdu nemyslíme na sebe?

Možná nejvážnější na tom celém je ono konstatování Ať se děje cokoli, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Když si tento text vyberou snoubenci jako čtení ke svatebnímu obřadu, což je často, říkávám jim, že to cokoli může být v budoucnu opravdu všechno, co člověka může na životní pouti potkat, včetně věcí velmi temných. A zatím si ještě nikdo na takovou promluvu nestěžoval – možná proto, že rodiče a příbuzní snoubenců, kteří žijí v manželství už dlouho, dobře vědí, že to není žádné sýčkování ani kažení slavnostní svatební nálady.

Abychom však při slyšení dnešního slova – a při vědomí své vlastní slabosti, co se opravdové lásky týče – neztratili naději, je na konci dnešního druhého čtení úžasné zaslíbení: Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. Kdo se snaží opravdu milovat láskou, která nehledá sebe, uvidí Boha – již v tomto životě, nakolik je to možné; a pak definitivně, tváří v tvář.  

 

sobota 22. ledna 2022

 

3. neděle v mezidobí C 2022



1. ČTENÍ Neh 8,2-4a.5-6.8-10


Čtení z knihy Nehemiášovy

    Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu - stál totiž výše než všichni lidé - a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženými rukama: "Amen, Amen!" Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi.  Četlo se v knize Božího zákona, překládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmoucení, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"

 

 

Žl 19(18),8.9.10.15 Odp.: Jan 6,63b

Odp.: Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.

Odp.

Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.

Odp.

Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.

Odp.

Nechť se ti líbí slova mých úst, i smýšlení mého srdce, Hospodine, má Skálo, vykupiteli můj!

Odp.

 


2.   ČTENÍ 1Kor 12,12-30

 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!

    Tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: "Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu," proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: "Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím," proto ještě k tělu patří! Kdyby byla celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jenom sluch, kde by byl čich? Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" nebo zase hlava nohám: "Nepotřebuji vás!" Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat?

 

 

EVANGELIUM Lk 1,1-4;4,14-21

 Slova svatého evangelia podle Lukáše.

       Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili.  Ježíš přišel také do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: "Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně."   Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."

________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ve scénce z biblických postaviček vidíme Ježíše, jak čte v nazaretské synagóze – židovské modlitebně – úryvek ze starozákonní knihy proroka Izajáše. A pak říká dnes se naplnilo toto Písmo, které jsme dnes slyšeli. A chce tím říci, že se naplnilo na něm. Prorok Izajáš psal o Mesiáši, o tom, který jednou přinese všem lidem Boží spásu a se kterým přijde opravdové Boží království. A ten někdo je právě Ježíš.                     Dnes je neděle Božího slova. Když čteme Bibli, tak ne všemu je snadné porozumět, ani nám dospělým ne; třeba jen proto, že mnoho slov, která v ní jsou, se dnes již vůbec nepoužívá. Ale dnešní evangelium nám říká jednu věc, která nám v tom pochopení může pomoci. Všechno, co je v Bibli napsáno, ve Starém i v Novém Zákoně, nám ukazuje na Pána Ježíše.



Milí bratři a sestry,

Bylo by asi - u příležitosti dnešní neděle Božího slova - dobré mít promluvu na téma prvního čtení či evangelia, protože tam se právě o čtení a slyšení Božího slova hovoří. Jenže tak by mohlo zapadnout poselství druhého čtení z prvního listu Korinťanů; a to mi připadá právě pro dnešní dobu extrémně důležité. A tak se teď zaměřím právě na ně.

V poslední době často přemýšlím o rozdělení v české společnosti i v naší církvi. Pandemie covidu-19 naplno odhalila to, co už bylo přítomné předtím, byť to bylo méně nápadné: čím dál víc, zdá se mi, se celá společnost nebo větší společenství lidí rozpadá do sociálních bublin. Kupí se přehrady předsudků; vzájemně se častujeme jednoduchými a neuctivými nálepkami typu vaxer či antivaxer, liberál či konzervativec, někdy i s přídavnými jmény zlý nebo hloupý. Když se snažíme o něčem diskutovat, končí to jako dialog hluchých. Nedůvěřujeme legitimním autoritám nebo lidem, jejichž vyjádření k čemukoli jsou podpořena dlouholetou praxí v oboru. Máme dojem, že nás přece nikdo nemá právo poučovat, protože máme vlastní rozum. Jenže paradoxně, často tento vlastní rozum vypínáme, jen co se vyskytne nějaký samozvaný spasitel s malým s, který sice věci nerozumí, ale dokáže náležitě zapůsobit na naše emoce. Obávám se, že se ten, jehož jméno je Rozdělovatel – Diabolos, docela směje.

Svatý Pavel píše komunitě křesťanů do Korintu v situaci, která je té naší docela podobná. Korintská církevní obec žila uprostřed kosmopolitního, mravně uvolněného přístavního města, a to se na ní nemohlo nepodepsat. Mimo jiné v korintské církvi vládly hádky a spory, které znesváření křesťané vynášeli z komunity ven a řešili je před veřejnými soudy.

 Pavel tedy píše o tom, jak usilovat o jednotu; a zejména o tom, jaké jsou její hluboké důvody. Můžeme si při tom dobře všimnout, že onou jednotou nemyslí žádnou uniformitu. Dobře ví, že každý je jiný; že ve společenství jsou židé i pohané, otroci i svobodní; že každý má jiný osobní příběh a tudíž jiné vnímání světa a své víry - a že je to tak dobře. Ale to, co mají všichni společné, je hlubší než to, v čem jsou jiní. My všichni jsme byli pokřtěni v jedno tělo; všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.

Pavlův obraz církve jako těla nám pak ukazuje, že se ve své různosti navzájem potřebujeme. Oko tedy nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" nebo zase hlava nohám: "Nepotřebuji vás!" Dojem, že si stačím sám, nebo maximálně s malou skupinkou stejně smýšlejících, vede k záhubě. Jsme bytostně závislí jedni na druhých. Všichni ve společenství mají své místo; i ti, které přehlížíme nebo jimi pohrdáme, protože si myslíme, že jsou zbyteční a že do společenství nemohou přinést nic dobrého. Dokonce - jak Pavel říká - části těla zdánlivě nejslabší jsou ve skutečnosti ty nejdůležitější.

Kdyby žil svatý Pavel dnes, možná by místo obrazu těla použil obraz ekosystému, jako je třeba les. Tvoří ho nepřeberné množství druhů organismů - baktérií, hub, rostlin a živočichů. Některé z nich jsou námi lidmi vnímány jako užitečné nebo aspoň krásné - stromy, květiny nebo ptáci. Ale pokud se týká třeba klíšťat, raději bychom, aby něco takového vůbec nebylo. Jenže všechny ty organismy jsou nějak potřebné, a vždycky, když některý z nich z ekosystému zmizí, dříve či později se to na celém společenství negativně projeví. Dokonce i onen nešťastný lýkožrout smrkový, neboli kůrovec, do lesa patří. To, že čas od času způsobí kalamitu, je dáno tím, že ekosystém byl už předtím v nerovnováze, třeba kvůli vichřici nebo suchu.

Věřím, milí bratři a sestry, že právě jednota mezi námi může a má být v současné době velmi silným znamením pro ostatní lidi. V nejednotné společnosti můžeme svědčit o tom, že jednota je možná. Ještě stále jsme dnes v oktávu po památce Panny Marie, Matky jednoty, kdy se modlíme za jednotu rozdělených křesťanských církví. Kéž nám tedy Matka Kristova a Matka těla církve vyprosí jednotu, nejen napříč konfesemi, ale možná hlavně uvnitř katolické církve. Kéž by o nás mohli dnes lidé říci to, o čem svědčí církevní otec Tertulián na přelomu 2. a 3. století. Pohanské okolí uváděla v úžas péče křesťanů o ty, kdo trpěli nouzí tak, že říkali „Hleďte, jak se navzájem milují!“

 

pátek 14. ledna 2022

2. neděle v mezidobí C 2022 

V neděli 16. 1. budeme číst při bohoslužbách pastýřský list otce biskupa Vojtěcha k 245. výročí vzniku naší diecéze. Ke kázání ze druhé neděle v mezidobí cyklu C z roku 2019 se můžete vrátit zde. 

Pastýřský list bude zveřejněn 16. 1. na webových stránkách biskupstvi.cz.

sobota 8. ledna 2022

 

Svátek Křtu Páně C 2022



1. čtení Iz 40,1-5.9-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá: “Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou! Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla.”
    Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozvedni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: “Hle, váš Bůh! Hle, Pán, Hospodin, přichází v síle, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede.”

 

Žalm 104
Odp.: Veleb, duše má, Hospodina!

Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! Velebností a vznešeností ses oděl, světlem se halíš jako pláštěm. Napjals nebesa jako stanovou plachtu, nad vodami jsi zbudoval své síně.
Odp.
Z mraků si děláš svůj vůz, kráčíš na perutích větru. Větry si volíš za své posly, za své služebníky plameny ohně.
Odp.
Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil, země je plná tvého tvorstva. Zde oře mohutné a široširé, v něm nespočetné hemžení živočichů drobných i velkých.
Odp.
Všichni čekají od tebe, že jim dáš obživu v pravý čas. Ty jim dáváš, a oni sbírají, otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary.
Odp.
Děsí se, když skryješ svou tvář, hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.



2. čtení Tit 2,11-14;3,4-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Titovi.

    Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života a světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.
    Projevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život.



EVANGELIUM Lk 3,15-16.21-22

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“
   Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

na svůj vlastní křest si asi nepamatujete, ale byli někdy při křtu brášky, sestřičky nebo nějakého jiného dítěte? 

Co se stalo? Bylo něco poznat? Bráška nebo sestřička byli stejní jako předtím, měli možná jenom mokrou hlavu. Někdo při tom pláče, protože voda je většinou studenější než vzduch v kostele, ale někdo se přitom ani neprobudí ze spánku.

Dnešní čtení nám ale říkají, že se toho změnilo hodně;  jen to není vidět. V okamžiku křtu se to miminko stalo Božím milovaným synem nebo dcerou, a dostalo dar Ducha svatého.

 

Milí bratři a sestry, 

Dnešní evangelium vypráví o Ježíšově křtu v Jordánu, který byl křtem Janovým, a tedy teprve předznamenáním křtu Kristova, křtu Duchem svatým a ohněm, jak o něm říká svatý Jan Křtitel. Druhé čtení už naproti tomu hovoří o naplnění tohoto předznamenání na každém, kdo se stal křesťanem, skrze Kristovu oběť, skrze jeho smrt a zmrtvýchvstání. Oba dva tyto texty dohromady však představují jakýsi výčet a připomenutí všeho, čím křest je a co v nás působí. Vyvstává v nich skutečnost křtu jako daru a úkolu, ale především daru.

První věc, na níž svatý Pavel klade důraz, se opakuje ve druhém čtení s malou obměnou hned dvakrát: Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem;  projevila se Jeho láska k lidem. Boží láska a Boží dobrota je univerzální, žádného člověka nevyjímá. Všichni jsou povoláni k tomu, aby byli pro Boha skrze křest tím, co říká o Ježíši: ‚Ty jsi můj milovaný syn, milovaná dcera, v Tobě mám zalíbení‘.

Potom svatý Pavel říká, že je to dar naprosto zadarmo daný, nezasloužený. Ne proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození.

Další skutečností, jež se objevuje v obou čteních, je obnovení a posvěcení Duchem svatým. V okamžiku křtu se děje totéž, co nad Ježíšem v Jordánu: otevírá se nebe. Každý pokřtěný se stává otevřenými dveřmi do nebe, stává se průnikem nebe a země, neboť je mu darován Duch svatý, který jej posvěcuje. Pokud pak pokřtěný skutečnost svého křtu dobře prožívá, posvěcuje se skrze něj celý svět, stává se místem Boží přítomnosti. Pavel rovněž připomíná to, co je nejlépe a nejsnáze viditelné skrze symbol omytí vodou - očištění od hříchů, abychom byli lidem, který patří Bohu. 

A nakonec v listu Titovi zaznívá také téma křestní milosti jako uschopnění k úkolu. Křest nás vede k tomu, abychom se odřekli bezbožného života a světských žádostí . To však samo o sobě nemůže být cílem; je to jen prostředkem k něčemu pozitivnímu - abychom žili rozvážně spravedlivě a zbožně a očekávali v blažené naději příchod našeho Spasitele Ježíše Krista. Tedy jednoduše řečeno je nám darována schopnost růstu ve víře, lásce a naději.

sobota 1. ledna 2022

 

2. neděle po Narození Páně 2022

 



1. ČTENÍ Sir 24, 1-4. 12-16 ( řec. 1-2. 8-12 )

Čtení z knihy Sirachovcovy.

Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu.
    Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví! "
    Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu.
    Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.



Žl 147,12-13.14-15.19-20 Odp.:Jan 1,14
Odp.: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. nebo: Aleluja.

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne, že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě.
Odp.
Zjednal tvému území pokoj a sytí tě jadrnou pšenicí. Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo.
Odp.
Oznámil své slovo Jakubovi, své zákony a přikázání Izraeli. Tak nejednal se žádným národem: nesdělil jim svá přikázání.
Odp.



2. ČTENÍ Ef 1,3-6.15-18 .

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bud' pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
    Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.




EVANGELIUM Jan 1, 1-18

Začátek svatého evangelia podle Jana.

    Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
    To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
    Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.
    Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.
    A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
    Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' "
    Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista.
    Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

__________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Asi bych měl uvést na pravou míru úplně první slova z prvního čtení, kde se říká: Moudrost se sama chválí. Ono by to totiž mohlo vypadat, že kdo je moudrý, tak se tím má náležitě pochlubit. Jenže když si někdo sám o sobě myslí, že je moudrý, tak většinou není. A naopak – ten, kdo je moudrý, tak si většinou dobře uvědomuje, kolik věcí ještě neví, a nijak se nevychloubá. Ta slova jsou myšlena jinak: když je někdo opravdu moudrý, chlubit se tím nemusí, protože o tom svědčí to, jak žije.

 

Milí bratři a sestry,

V dnešní promluvě bych se chtěl zaměřit na druhé čtení, které bychom pod dojmem známého a silného textu Prologu sv. Jana mohli snadno přehlédnout. List svatého Pavla Efezským je psán velmi slavnostním, hymnickým způsobem. Pavel vzdává Bohu chválu, protože má radost, že víra a láska efezských křesťanů roste a upevňuje se. Jak víme, Pavel byl schopen ve svých listech jednotlivým křesťanským obcím schopen napsat i nekompromisní a ostré pokárání. Nyní však děkuje za Efezany, protože slyšel o jejich víře v Pána a o jejich lásce ke všem bratřím. A pak jim, vlastně v téže větě, sděluje, že za ně v modlitbě prosí, aby jim Bůh dal moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže pak budou moci mít o něm správné poznání.

Tyto dva výroky jsou velmi důležité, protože se vztahují k osobnímu poznání Boha u každého křesťana. Nejde o poznání ve smyslu logické úvahy, jako třeba u svatého Tomáše Akvinského, ale ve smyslu nacházení Boží přítomnosti a Božího působení v našem osobním příběhu.

Předpokladem a počátkem cesty je právě to, za co u Efezských Pavel děkuje Bohu - tedy víra a láska. Víra může být jistě doprovázena pochybnostmi a otázkami, ale nemůže se proměnit v úplnou skepsi - kdybychom přestali věřit, že Boha je možné hledat a nacházet, přestali bychom toho také být schopni, neboť kdo nehledá, nemůže nalézt. Druhý předpoklad je láska: pokud hledáme Pravdu jen jako distancovaní a nezúčastnění pozorovatelé, bude se nám skrývat. Je potřebné milující srdce a vyjití ze sebe, daní sama sebe všanc. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska, říká svatý Jan. V románu Franze Werfela Píseň o Bernadettě, který vypráví příběh lurdského zjevení Panny Marie, je tato skutečnost přesně vykreslena postavou skeptického intelektuála Hyacintha de Lafite, který před lurdskou jeskyní přichází na to, že největší chybou jeho života byl právě tento postoj distance od skutečnosti – že nikoho a nic nemiloval.

Pavel, který děkuje Bohu za víru a lásku Efezanů, pak jedním dechem prosí, aby jim Bůh dal dar správně věci chápat a jejich smysl odhalovat. Dotýkáme se zde něčeho, o čem jsem již hovořil v kázání na půlnoční. Když jsem v předvánočních zpovědích slyšel všechno to těžké až k neunesení, co musejí mnozí lidé prožívat, nemohl jsem jim často ani v nejmenším říci, jaký to má smysl. Možné je zde asi jediná správná cesta to, co dělá svatý Pavel: prosit za to, aby jim Bůh sám - třeba až za dlouho - dal tento smysl poznat. Je to důležité nejen proto, aby měli novou sílu k životu. Jsou zde v sázce obě skutečnosti, od kterých jsme vyšli - tedy samotná víra a láska. Velké utrpení vyvolává samo od sebe otázky po Boží existenci a dobrotě, a také je ohrožením pro lásku, neboť člověk objevuje, že vycházení ze sebe a otevření se druhým s sebou přináší zranění a zklamání, a má velké pokušení kapitulovat a stáhnout se znovu do sebe.

Přeji Vám tedy, milí bratři a sestry, aby nám Pán v tomto novém roce udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, aby naše víra a naše láska rostla a upevňovala se.