sobota 29. srpna 2020

 

22. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Jer 20, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají: Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den.
    Řekl jsem si: "Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem."
    Tu se ( Hospodinovo slovo ) stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.



Žl 63 (62), 2. 3-4. 5-6. 8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 12, 1-2

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. 


EVANGELIUM Mt 16, 21-27

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen.
    Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!"
    On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské! "
    Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?
    Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."

____________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Na konci této mše svaté požehnám Vám, kteří jste si přinesli, aktovky a školní pomůcky a všem školákům také požehnám na začátek nového školního roku. Ale nemyslete si, že to požehnání bude fungovat tak, že byste se už samy neměly přičinit: když se někdo nenaučí na diktát, tak mu žádné požehnání nepomůže, stejně dostane pětku! Ne, vážně: dostali jsme od Boha tenhle krásný a nesmírně zajímavý svět jako náš domov, a dostali jsme od Něj taky rozum, abychom ten svět poznávali. Když na to někdo přijde, tak mu to učení nemusí přijít jako nuda a jako námaha, ale je to pro něj dobrodružství a radost.

 

Milí bratři a sestry,

Ve druhém čtení z listu Římanům svatý Pavel vybízí hned na začátku římské křesťany, aby ‚přinášeli sami sebe v oběť‘, a aby ‚se nepřizpůsobovali tomuto světu‘. V evangeliu je toto téma ještě více rozvinuto: Ježíš předpovídá své utrpení – a Petr reaguje normálně lidsky: má svého Mistra rád a ani trochu nechce, aby se mu něco tak ošklivého přihodilo: Bůh uchovej, Pane, to se ti nemůže stát! Ježíš na to reaguje prudce: Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!  A pak hned hovoří ke svým učedníkům o zapření sebe sama, o ztrátě vlastního života pro Něho.

Je to pro nás tvrdá řeč. Naši předkové ještě tak před sty nebo dvěma sty lety možná těmto Ježíšovým slovům snáze rozuměli, protože mnohem intenzivněji vnímali, že pozemský život je pouť slzavým údolím. Byl pro ně asi mnohem dramatičtější, mnohem namáhavější, daleko méně zajištěný a většinou daleko kratší, než je ten náš. Ve dvacátém prvním století a v naší části světa jsme velmi zvyklí na to, že vezdejší život je příjemný a celkem dlouhý - a že přece chceme být šťastní, tady a teď; že přece chceme již v tomto životě rozvinout všechny naše dary. Souvisí s tím snad i jeden z hlavních důvodů, proč se nám někdy nechce se k naší víře před nevěřící většinou přiznat: máme dojem, že ti druzí nás křesťany chápou jako ty, kteří si nějak musejí sami způsobovat utrpení, protože to od nich jejich víra žádá – a to je pro mentalitu současné doby jedno z největších pohoršení, jaké si lze představit.

Jenže Pánu určitě nejde o to, aby si jeho učedníci způsobovali utrpení, nebo aby si odepírali přítomnou plnost života. Učí nás, v čem ona opravdová plnost života spočívá. Jde mu o lásku, která nehledá sebe. Kdo se do tohoto dobrodružství pustí, kdo se ho nepoleká ani se nad ním nepohorší, ten se dříve či později musí potkat s křížem, s určitou mírou sebeobětování; ale není proto nešťastný a nemá pocit, že by svůj život nežil naplno -  chápe totiž smysl těchto skutečností. Novopečené mamince pravděpodobně není líto, že si musela projít porodními bolestmi a že si nebude v nejbližších měsících moci budovat kariéru ve své profesi - neboť má své děťátko ráda. Kdo opravdu miluje, Ježíšovým slovům vždy nakonec rozumí - a to i v tom případě, když někdy pod svým křížem padá, nebo Pánu z hloubi srdce vyčítá, jako prorok Jeremiáš v prvním čtení.

Čteme-li znovu ve světle tohoto poznání dnešní druhé čtení, chápeme také, co znamená nepřizpůsobovat se tomuto světu. Je snadné tuto větu chápat prvoplánově – třeba tak, jak to činí mnozí jinak upřímní a horliví křesťané, kteří si pod pojmem tento svět hned představí současnou západní civilizaci, podle nich nenapravitelně zkaženou a bezbožnou, které je třeba vzdorovat vedením křesťanské kulturní války. Myslím, že svatý Pavel měl spíš na mysli něco, co existovalo v jeho době a co se vyskytuje napříč lidskými dějinami a kulturami; včetně období, kdy byla společnost většinově křesťanská. Je to zaměření člověka na sebe sama, zahleděnost do sebe, neschopnost v lásce vyjít k Bohu a ke druhým; to, čemu svatý Augustin říkal incurvatio in se ipso – zakřivení lidského srdce do sebe sama. Právě tomu se římští křesťané nemají přizpůsobovat, ale mají obnovit své smýšlení v lásce, ve vycházení ze sebe – to je ono dobré, bohulibé a dokonalé.

sobota 22. srpna 2020

 

21. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Iz 22, 19-23

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

   Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu.
    Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu.
    Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo."



Žl 138 (137), 1-2a. 2bc+3. 6+8bc Odp.: 8bc
Odp.: Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.



2. ČTENÍ Řím 11, 33-36

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

    Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen. 




EVANGELIUM Mt 16, 13-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
    Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
    Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"
    Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na-té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
    Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

Slůvko pro děti:

Milé děti,

V rozhovoru Ježíše s Petrem je něco, co by měl prožít každý z nás. Petr Ježíšovi říká: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. Poznal, že Ježíš je Boží Syn, že má jeho, Petra, rád a že mu Petr může odevzdat svůj život. A Ježíš mu na oplátku dává úkol-být hlavou církve: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále vystavím svou církev.

Když my poznáme v našem životě Ježíšovu lásku a moc, můžeme taky bez obav hledat, jaký plán má Ježíš pro náš život. Protože když se nebudeme bát ho přijmout, budeme šťastní.


Milí bratří a sestry,

Pojďme se dnes zastavit jen u jednoho verše z druhého čtení, z Pavlova listu Římanům. Dnešní úryvek je součástí textu, který pojednává o vzájemném vztahu povolání a spásy Židů a pohanů. Svatý Pavel hned na začátku úryvku volá: Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání!

Myslím, milí bratři a sestry, že jsme pravdivost těchto Pavlových slov asi všichni v našem životě nějak zakusili. Jsou chvíle, kdy opravdu jasně poznáváme hlubinu Boží štědrosti a moudrosti. Ale jindy opět velmi silně zažíváme právě onu neproniknutelnost jeho rozhodnutí, vlastně nepředvídatelnost jeho jednání; to, o čem papež František říká, že náš Bůh překvapuje. A mám za to, že právě z toho máme docela obavy.

V době kolem Velikonoc, v čase nejpřísnější koronavirové karantény, jsem zaslechl jeden zajímavý a asi pravdivý názor. S příchodem čínského viru nás zachvátila panika prý hlavně proto, že v té době neexistovala vakcína. Budeme-li předpokládat, že nebezpečnost viru chřipky a viru COVID-19 je podobná, pak bychom museli nosit roušky každou chřipkovou sezónu již mnoho let. Jenže proti viru chřipky vakcínu máme - očkovat se sice nechává jen malá část populace, ale už to vědomí, že máme k dispozici účinný prostředek, nás jaksi uklidňuje. Jsme klidní, když víme, že naše technicky vyspělá civilizace nám umožňuje téměř vše si naplánovat a na téměř každý problém mít řešení. Cítíme se kvůli tomu v životě komfortně.

V našem pozemském putování do Božího království, v dobrodružství naší křesťanské víry a vztahu s Bohem je tomu však jinak. Náš Bůh opravdu překvapuje; někdy příjemně, tak, že spontánně děkujeme a radujeme se z toho. Někdy však docela drsně – obrátí náš klidný a spořádaný život vzhůru nohama, a my navíc nevíme proč.

Dost často se mi zejména mladí lidé, kteří hledají své povolání a své místo ve světě, zpovídají z toho, že nedokáží Pánu zcela odevzdat svůj život. A zřejmě je za tím právě tahle obava. Co by Bůh v mém životě dopustil, kdybych se mu zcela odevzdal? Kde bych skončil? Nebyl bych nakonec nešťastný? Bojíme se, co by se stalo, kdyby náš život kontroloval někdo jiný než my sami, protože jsme si ho velmi zvykli sami řídit.

Jenže život samozřejmě úplně naplánovat nelze. Jak zpíval John Lennon v jedné své pozdní písni: Life is what happens to you when you´re busy making other plans. Život je to, co se ti přihodí, zatímco máš plné ruce práce s tím, jak si ho naplánovat.

Nemáme tedy, milí bratři a sestry, jistotu, co nám Pán na naší životní pouti připraví. Máme ale naštěstí jinou jistotu – jistotu jeho lásky, která se zjevuje na kříži, v Ježíšově otevřeném srdci. Boží láska se zajisté někdy projevuje zvláštními cestami, ale proto ještě nepřestává být láskou. Jsme křtem ponořeni v Krista, a On jde s námi naším životem, se všemi jeho událostmi, sdílí s námi všechno dobré i zlé. Kéž tomu dokážeme opravdu uvěřit – a kéž mu dokážeme náš život opravdu odevzdat!

 

sobota 15. srpna 2020

 

20. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Iz 56, 1. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    “Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno, jsou jeho služebníky, všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy."


Žl 67 (66), 2-3. 5. 6+8 Odp.: 4 

Odp.: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Řím 11, 13-15. 29-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Vám, (bývalým) pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučení, přineslo světu smíření (s Bohem). Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!
    Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.


EVANGELIUM Mt 15, 21-28

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!"
On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ježíš v evangeliu hned dvakrát odmítl kananejskou ženu, a to docela drsně. Jenže ona se nenechala odradit. Je nám velkým vzorem v tom, že máme být vytrvalí, když se snažíme o něco dobrého – ať už v modlitbě nebo v životě.

 

Milí bratři a sestry,

 Dnešní evangelium je velmi dramatické. Rozhovor kananejské ženy s Ježíšem si snad můžeme docela dobře představit jako spor, jako hádku, s orientálně vypjatými gesty a zvýšeným hlasem. A na konci, když už to vypadá, že Ježíš svým příkrým slovem o dětech a psících bere kananejské ženě veškerou naději, dochází k totálnímu zvratu. Kananejská žena pochopila smysl toho, co jí Ježíš řekl; pochopila jeho slova hlouběji než jen jako výraz definitivního odmítnutí její žádosti. Ježíšova slova v ní nevzbudila skepsi a beznaděj, ale naopak víru a naději.

 Je to velmi podobná situace, jako u svatého Jana ve scéně ze svatby v Káně. Tam je jiná žena, Ježíšova matka Maria – a Ježíš jí na její žádost odpoví podobně příkře: Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina. Maria se tím však rovněž nenechá odradit, rovněž za Ježíšovými slovy vidí víc, než jen zdánlivé Nech mne být. S vírou říká služebníkům Udělejte, co vám řekne.

 Významný francouzský filozof a fyzik Blaise Pascal má ve svém díle Myšlenky následující citát: všechno, co v Písmu svatém neukazuje na lásku, je obrazné. Jediný předmět Písma svatého je láska. Bůh je láska, a vždycky své slovo vyslovuje z lásky k člověku; i tehdy, když to tak na první pohled vůbec nevypadá. Možná je hlavní problém v tom, že nedokážeme v Božím slově číst mezi řádky, že je chápeme příliš povrchně, příliš ukvapeně, příliš doslova; nedokážeme do něj proniknout se stejnou vírou, jakou měla ona kananejská žena, nebo Panna Maria. A úplně stejně se to týká i způsobu, jakým k nám Bůh mluví prostřednictvím našich životních událostí; soudíme je příliš rychle a podle prvního dojmu. Když máme úspěch a daří se nám, spontánně to považujeme za projev Boží přízně a požehnání; a potká-li nás nějaký kříž, hned se ptáme, zač nás Pán Bůh trestá. Přitom smysl a význam toho i onoho může být úplně jiný.

 Včera jsme slavili slavnost Nanebevzetí Panny Marie, a tak se ještě jednou k Ježíšově Matce vraťme. Ve scéně z Lukášova evangelia - s dvanáctiletým Ježíšem v chrámu – je nám vzorem, jakým způsobem vnímat Ježíšovo slovo i životní události, které nás potkávají. Maria s Josefem tři dny zoufale hledají svého ztraceného syna, a když ho najdou v chrámu, Ježíš se ani neomluví, že Josefovi s Marii způsobil tolik trápení. Odpoví jim, lidsky viděno, docela drze: Proč jste mne hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce. Kdyby takhle odpověděl obyčejný dvanáctiletý kluk své mamince nebo tátovi, asi by okamžitě jednu chytil. Jenže Maria ví, že její dítě není obyčejné, a že to, co od něj právě slyšela, není obyčejné lidské slovo. A tak všechno, co zažila, i to, co slyšela, uchovává ve svém srdci. Rozjímá o tom; nechává to moudře ve svém nitru přinést plody víry, naděje a lásky. Kéž ji v tom, milí bratři a sestry, dokážeme následovat.

 

sobota 8. srpna 2020


19. neděle v mezidobí A 2020

 


1. ČTENÍ 1 Král 19, 9a. 11-13a

Čtení z první knihy Královské.


    Když přišel Eliáš (k Boží hoře Chorebu), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! " Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku.  Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.




Žl 85 (84), 9ab+10, 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.
Odp.

 



2. ČTENÍ Řím 9, 1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.


Bratři a sestry!
    Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: bud veleben navěky! Amen.

 



EVANGELIUM Mt 14, 22-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.


    Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě." A on řekl: "Pojď!"  Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn."
   --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

 Milé děti, svatý Pavel nám ve druhém čtení říká o svém velkém trápení: většina izraelského národa, ke kterému Pavel patří, nepřijala víru v Pána Ježíše, kterou on hlásal. Pavel by býval mohl říci, že už s nimi tedy nebude mít nic společného; ale on je má rád a přestat mít rád je nemůže.

Také my bychom si mohli říci, že vlastně nechceme mít nic společného s těmi, kdo nesdílejí naši víru a nežijí tak, jako my; jenže to bychom je museli přestat mít rádi - a pak by se k nim možná vůbec nedostala radostná zvěst o tom, že Bůh má rád všechny lidi.


Milí bratři a sestry,

ačkoli to na první pohled nemusí tak vypadat, výpověď prvního čtení i evangelia je velmi podobná. Prorok Eliáš se na Chorebu nachází v situaci krize, poté, co musel utéct před královnou Jezabel, která ho chtěla zabít. Je vyčerpaný, zmítají jím pochybnosti o svém povolání i o Boží dobrotě. ‚Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové‘. Tohle říká ještě v Beeršebě, kam se uchýlil nejdříve. A pak, na Chorébu, jako by Pánu vyčítal marnost svého počínání, ve větě, která z dnešního čtení vypadla. Z Hospodinových proroků jsem zbyl jen já a i mně ukládají o život.

A to, co se stane potom, je jakoby podobenství-ve zkratce to, co Eliáš právě prožil na vlastní kůži: vichřice, zemětřesení a oheň-ale Boží přítomnost v tom všem není, Eliáš může rozpoznat Hospodina až v tichém, jemném vánku, v pokoji, který nastal, až se všechno ostatní přehnalo. Může s ním až v tuto chvíli mluvit, až v tuto chvíli se mu dostává dalšího Božího sdělení, až v tuto chvíli jasně pozná, co má dělat dál.

Učedníci podobně v bouři na loďce nejsou schopni poznat Ježíše, který jim vychází vstříc - strach jim nedovolí ho poznat, považují ho jen za další nebezpečí, které jim hrozí.   Dokonce ani Petr si není úplně jist, když se nakonec odhodlá k Ježíši jít - strach ho opět přemůže. Teprve ve chvíli, kdy vítr přestal, kdy se bouře uklidnila, učedníci Ježíše poznávají: ‚Ty jsi opravdu Boží syn‘.

 Ony rozbouřené živly můžeme považovat za obraz duše člověka v době, kdy prožívá těžkosti, období rozkolísanosti života, problémů, dob, kdy nás ovládá smutek, hněv nebo nějaká silná vášeň. Stejně jako Eliáš nebo učedníci máme v tuto chvíli emocemi pokřivenou optiku a nejsme schopni v tom všem poznat smysl a Boží vedení. Máme dojem, že na nás Bůh zapomněl, že nás zbytečně trápí, nebo že vůbec žádný není. Slyšíme-li o jeho dobrotě a lásce, vnímáme to jako prázdná a zraňující slova. Naše modlitba jsou výčitky nebo bolestivé otázky.  

Znalec lidské duše svatý Ignác z Loyoly píše, že v těchto obdobích člověk nemá nic měnit - proto, že není schopen dobře vidět na cestu a není schopen ani vnímat, kdo je Bůh doopravdy.  Je jen třeba zachovat se jako Petr - sebrat poslední zbytky naděje a důvěry, a když je nejhůř, volat o pomoc. To, že v celé té situaci byl Ježíš s námi, a že přece jen měla smysl, poznáme až poté - zpětně, když se bouře uklidní. Dokážeme pak rozpoznat i další směřování života, v pokoji, bez emocí, které vedou k ukvapeným a nešťastným řešením.