19. neděle v mezidobí A 2020

 

1. ČTENÍ 1 Král 19, 9a. 11-13a

Čtení z první knihy Královské.

    Když přišel Eliáš (k Boží hoře Chorebu), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! " Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku.  Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.

Žl 85 (84), 9ab+10, 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.
Odp.

 

2. ČTENÍ Řím 9, 1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: bud veleben navěky! Amen.

 

EVANGELIUM Mt 14, 22-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě." A on řekl: "Pojď!"  Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn."
   --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

 Milé děti, svatý Pavel nám ve druhém čtení říká o svém velkém trápení: většina izraelského národa, ke kterému Pavel patří, nepřijala víru v Pána Ježíše, kterou on hlásal. Pavel by býval mohl říci, že už s nimi tedy nebude mít nic společného; ale on je má rád a přestat mít rád je nemůže.

Také my bychom si mohli říci, že vlastně nechceme mít nic společného s těmi, kdo nesdílejí naši víru a nežijí tak, jako my; jenže to bychom je museli přestat mít rádi - a pak by se k nim možná vůbec nedostala radostná zvěst o tom, že Bůh má rád všechny lidi.

Milí bratři a sestry,

ačkoli to na první pohled nemusí tak vypadat, výpověď prvního čtení i evangelia je velmi podobná. Prorok Eliáš se na Chorebu nachází v situaci krize, poté, co musel utéct před královnou Jezabel, která ho chtěla zabít. Je vyčerpaný, zmítají jím pochybnosti o svém povolání i o Boží dobrotě. ‚Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové‘. Tohle říká ještě v Beeršebě, kam se uchýlil nejdříve. A pak, na Chorébu, jako by Pánu vyčítal marnost svého počínání, ve větě, která z dnešního čtení vypadla. Z Hospodinových proroků jsem zbyl jen já a i mně ukládají o život.

A to, co se stane potom, je jakoby podobenství-ve zkratce to, co Eliáš právě prožil na vlastní kůži: vichřice, zemětřesení a oheň-ale Boží přítomnost v tom všem není, Eliáš může rozpoznat Hospodina až v tichém, jemném vánku, v pokoji, který nastal, až se všechno ostatní přehnalo. Může s ním až v tuto chvíli mluvit, až v tuto chvíli se mu dostává dalšího Božího sdělení, až v tuto chvíli jasně pozná, co má dělat dál.

Učedníci podobně v bouři na loďce nejsou schopni poznat Ježíše, který jim vychází vstříc - strach jim nedovolí ho poznat, považují ho jen za další nebezpečí, které jim hrozí.   Dokonce ani Petr si není úplně jist, když se nakonec odhodlá k Ježíši jít - strach ho opět přemůže. Teprve ve chvíli, kdy vítr přestal, kdy se bouře uklidnila, učedníci Ježíše poznávají: ‚Ty jsi opravdu Boží syn‘.

 Ony rozbouřené živly můžeme považovat za obraz duše člověka v době, kdy prožívá těžkosti, období rozkolísanosti života, problémů, dob, kdy nás ovládá smutek, hněv nebo nějaká silná vášeň. Stejně jako Eliáš nebo učedníci máme v tuto chvíli emocemi pokřivenou optiku a nejsme schopni v tom všem poznat smysl a Boží vedení. Máme dojem, že na nás Bůh zapomněl, že nás zbytečně trápí, nebo že vůbec žádný není. Slyšíme-li o jeho dobrotě a lásce, vnímáme to jako prázdná a zraňující slova. Naše modlitba jsou výčitky nebo bolestivé otázky.  

Znalec lidské duše svatý Ignác z Loyoly píše, že v těchto obdobích člověk nemá nic měnit - proto, že není schopen dobře vidět na cestu a není schopen ani vnímat, kdo je Bůh doopravdy.  Je jen třeba zachovat se jako Petr - sebrat poslední zbytky naděje a důvěry, a když je nejhůř, volat o pomoc. To, že v celé té situaci byl Ježíš s námi, a že přece jen měla smysl, poznáme až poté - zpětně, když se bouře uklidní. Dokážeme pak rozpoznat i další směřování života, v pokoji, bez emocí, které vedou k ukvapeným a nešťastným řešením.