sobota 28. července 2018

17. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ 2 Král 4, 42-44

Čtení z druhé knihy Královské.

   Nějaký člověk přišel z Bál Šališa a přinesl v chlebníku Božímu muži (Elizeovi) chléb z prvotin, dvacet ječných chlebů a jídlo z rozdrcených čerstvých zrn. Elizeus řekl (svému služebníku): "Dej to lidem, ať se najedí!" Služebník mu odpověděl: "jak mám tohle dát stovce lidí?"
   Elizeus řekl: "Dej to lidem, ať se najedí, neboť tak praví Hospodin: Budou jíst, a ještě zbude." Dal jim to tedy, najedli se, a ještě zbylo podle Hospodinova slova.


Žl 145 (144), 10-11. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16 

Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají; všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 4, 1-6

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
    Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.
    Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech.


EVANGELIUM Jan 6, 1-15

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Ježíš odešel na druhou stranu moře Galilejského neboli Tiberiadského. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky.
    Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?" To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat.
    Filip mu odpověděl: "Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo."
    Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra mu řekl: "Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?" Ježíš řekl: "Postarejte se, ať se lidé posadí!" Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc.
    Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: "Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!" Sebrali je tedy, a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: "To je jisté ten Prorok, který má přijít na svět!"
    Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.

Slůvko pro děti:

Milé děti,
dneska znovu vidíme, jak Pán Ježíš umí z malých věcí dělat velké: na začátku je nějaký malý kluk, který má trošku jídla (ty ječné chleby vypadaly jako placky a jeden byl na váhu mnohem menší než chléb, který si dnes koupíme v obchodě). Na konci se nají spousta lidí a ještě zbude. Jenže to Pán Ježíš může udělat jenom pod jednou podmínkou – že to málo, co máme, si nenecháme pro sebe, ale dáme mu to.

Milí bratři a sestry,
   Dnešní evangelium o rozmnožení chleba není pouze popisem zázraku. Dvě místa v něm jasně odkazují k tomu, že je to předobraz daru Eucharistie; je to jednak uvozující věta Bylo krátce před velikonočními svátky a poté také gesto, které Ježíš nad chlebem koná: vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím.
   Něco velmi podobného se stane za chvilku: děti – nebo někdo jiný – přinesou k oltáři několik oplatek bílého chleba a trošku vína, a po slovech proměňování se z nich stane pokrm pro život věčný. My dáváme to maličko, co máme – jako onen chlapec v evangeliu – a Ježíš to svou mocí proměňuje v něco nekonečně většího – totiž v sebe sama. A poté to proměněné rozdává, abychom žili.
   Abychom dobře pochopili poselství dnešního evangelia, je důležité si připomenout, co má celé shromáždění konat, když se nesou k oltáři dary chleba a vína. Měli bychom v tu chvíli zároveň na obětní misku v duchu vložit všechno, co neseme v srdci: všechny naše radosti i starosti, všechno dobré, co jsme vykonali, i to, co se nám nepodařilo; to nač právě myslíme, to, čeho se obáváme, a vůbec úplně všechno: nic není pro Pána příliš malé nebo příliš málo vznešené.
   Není to maličkost, u které bychom si mohli říci, že když zrovna zapomeneme, nic se nestane. Takové odevzdání je vrcholně důležité. Když si všechny tyto věci necháme pro sebe, zůstanou takové, jací jsme my: malé a pouze lidské, přesně takové, jak je na začátku vidí apoštol Ondřej: je tu sice jeden chlapec, a něco málo k jídlu má, ale co je to pro tolik lidí? Je to úplně stejné jako s chlebem a vínem: kdybychom je nepřinesli a nedarovali, zůstanou tím, čím jsou – pšeničnou oplatkou a troškou přírodního vína. A tak by to bylo se vším, co bychom Ježíši nepřinesli a neobětovali - ať už proto, že nechceme, že se bojíme, nebo že si myslíme, že něco takového by přece Pán nepřijal. Naše láska by byla nedokonalá; naše neodevzdané starosti by nám mohly přerůst přes hlavu a uvést nás do zoufalství, neboť bychom s nimi zůstali sami.
   Když ale toto vše Ježíši darujeme, spolu s dary chleba a vína, stává se to v jistém smyslu Eucharistií. Ježíš do toho všeho vstupuje a je v tom skutečně přítomen. A silou své božské lásky to přetváří: všechno zlo ničí a z malého dobra dělá nekonečně velké. Všechno proměňuje ve zdroj života - pro nás, pro naše blízké i pro celý svět.

středa 11. července 2018


16. neděle v mezidobí B 2012


1. ČTENÍ Jer 23, 1-6
Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    "Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu" - praví Hospodin.
   Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: "Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků" - praví Hospodin. "Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se.
   Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí" - praví Hospodin.
   "Hle, blíží se dni - praví Hospodin kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí.
    To je jméno, kterým ho budou nazývat: 'Hospodin je naše spravedlnost'."


Žl 23 (22), 1-3a. 3b-4. 5. 6 Odp.: 1
Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.
Odp.
Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 2, 13-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
    Protože jste nyní spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví.
    Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila - když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství.
    A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu.


EVANGELIUM Mk 6, 30-34

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: "Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte." Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst.
    Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi.
    Když ( Ježíš ) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.



--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Základním tématem dnešních liturgických čtení je obraz Boha jako pastýře. Příliš se nám, současným lidem, nelíbí. Nechceme být tupé stádo, žárlivě si střežíme naši individualitu a  směřování svého života, chceme si hledat pastvu-tedy život-pokud možno nezávisle a nenechat se nikým do ničeho manipulovat. Často je tomu tak oprávněně, na základě špatné zkušenosti s druhými lidmi, kteří bolestně zklamali naši důvěru.

Chtěl bych se proto nyní blíže zamyslet nad dnešním žalmem, neboť pohled starozákonního žalmisty je naprosto opačný než pohled postmoderního člověka. Nechme se jím oslovit, podívejme se na věci z jeho perspektivy.

Pro autora žalmu 23 znamená Boží vedení jistou cestu k životu. Nedokáže si představit nezávislost na Bohu - ví, že by byl nejen vysílený a skleslý, jako onen zástup z evangelia, ale že by život ztratil zcela. Boží vedení, Boží pastva mu dává všechno potřebné pro život, dává jistotu  a útěchu jeho duši. Kdyby se vydal na cestu sám, upadl by brzo do nedostatku a jeho duše by trpěla, trhána vnitřními rozpory a různým protichůdným tíhnutím.

Autor žalmu také ví, že Bůh ho vede cestou, která končí na správném místě. Neznamená to, že je to vždycky idyla. I když Bůh vodí po správných cestách, občas se může vyskytnout temnota rokle, kde člověk nevidí na cestu a bojí se toho, co na něj doléhá. Avšak pokud je Bůh přítomen i v této temnotě, pak se člověk nemusí bát jít dál ani za těchto okolností.

Nejparadoxnějším a pro nás nejnepochopitelnějším tvrzením žalmu jsou zřejmě slova o kyji a holi. Jak může být útěchou úder nějakým nástrojem, který nás někam násilím vrací? Žalmista to však přesně takto vnímá: je si vědom, že občas potřebuje být vrácen na správnou cestu, třeba i mírným násilím-opět v logice toho, že kdyby jej pastýř nechal být, zaběhne se a zemře.

Závěrečný obraz hostiny a Hospodinova domu odkazují na cíl cesty toho, kdo se nechal Bohem vést. Je to život v Boží přítomnosti, život navěky. Bůh jako Pastýř vede své stádo cestou k životu. Důvěra v tuto skutečnost je předpokladem toho, abychom se rozhodli se nechat vést. Stojí vždy na začátku cesty a pak na každém jejím kroku. Máme vlastně jen dvě možnosti-buď zcela důvěřovat, že putování pod Božím vedením opravdu vede k plnosti života a lásky, domů, tam, kam nakonec touží každá lidská duše. Nebo nedůvěřovat, a v tom případě nezbývá než vydat se na cestu sami.


15. neděle v mezidobí B 2012


1. ČTENÍ Am 7, 12-15

Čtení z knihy proroka Amosa.
 
    Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: "Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám."
   Amos odpověděl Amasjáhovi: "Nebyl jsem prorok ani prorocký učedník, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!"


Žl 85 ( 84 ), 9ab + 10. 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách
Odp.


2. ČTENÍ Ef 1, 3-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

    Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
    V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše.
    Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti.


EVANGELIUM Mk 6, 7-13

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.
    Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.
    Řekl jim: "Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim."
    Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Jako minulou neděli, i dnes je v prvním čtení řeč o povolání proroka. Kněz Amasjáh považuje nepohodlného proroka Amose za jednoho z těch, kteří se prorokováním živí: Seber se a odejdi do Judska, tam se živ a tam prorokuj. Jenže Amos ho vyvádí z omylu: Nebyl jsem prorok ani učedník proroka, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní.Hospodin mne vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu. Amos není prorokem vlastní volbou, nikdy by si něco takového nevybral. Člověk, který je pastýřem a pěstitelem stromů, asi nemá povahu na to, aby mu neustále šlo o život, protože říká nepohodlné věci. Jeho prorokování není něco, co by ho bavilo nebo mu přinášelo slušné živobytí, nebo něco, co dělá, protože se tomu vyučil a má k tomu předpoklady. Hospodin mne vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj.

Tento starozákonní příběh o povolání proroka - a není výjimečný, spíš typický - nás může vyděsit. Jako by si nevyzpytatelný Hospodin vybral nevinnou oběť, která žije slušný a poklidný život, a zničehonic ji bez předchozího varování a školení vrhne do něčeho, co jí přinese minimálně problémy a v horším případě smrt.  A jistě nám může v tuto chvíli vytanout na mysl i potlačovaná obava z toho, že by se něco podobného mohlo stát nám - že by tento nevyzpytatelný Bůh mohl vtrhnout do našeho klidného a spořádaného života, do toho, čím jsme, a na co jsme si zvykli, a obrátit to vzhůru nohama.

Jenže v novozákonní perspektivě se naštěstí pohled na věci zcela mění, nebo spíše projasňuje a vysvětluje. U sv. Pavla se stává naprosto zřejmým, že Bůh není nevyzpytatelný a povolání neznamená odcizení člověka sobě samému, nucení do něčeho, čím není a na co nemá. Naopak, souvisí s nalezením pravé a nejhlubší identity každého člověka, nezávislé na tom, co zrovna děláme nebo jaký obor jsme vystudovali. Ještě před stvořením světa si nás vyvolil, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce, ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. Přijmeme-li tato slova jako nejhlubší pravdu o každém jednotlivém z nás, pravdu o tom, že jsme skrze Krista Boží milované děti, objevíme sebe sama, a pak už se nemusíme bát, co že to Bůh s námi vlastně zamýšlí.

Věc samozřejmě není tak jednoduchá- nalézání této naší pravé totožnosti je otázkou víry a dlouhého hledání. Není to proces nikdy uzavřený, ani tehdy, jestliže jsme již nějaké konkrétní povolání v církvi přijali. Často může toto hledání sebe sama před Boží tváří procházet vážnými pochybnostmi a utrpením. Ale skutečnost, že jsme milovaní Boží synové a dcery, je zcela nezávislá na tom, jak se momentálně cítíme, a toto vědomí nám dodává ve všech zkouškách a pochybnostech sílu dál jít a hledat.

sobota 7. července 2018


14. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Ez 2, 2-5

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

   Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak (Bůh) mluví ke mně a praví:
   "Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni - ať už poslechnou, nebo ne - je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok."



Žl 123 (122), 1-2a. 2bcd. 3-4 Odp.: 2cd
Odp.: Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje.

Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi. Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů.
Odp.

Jako oči služebnice hledí na ruce své paní, tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, dokud se nad námi nesmiluje.
Odp.

Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, neboť jsme přesyceni pohanou. Přesycena je naše duše výsměchem boháčů, pohanou pyšných.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 12, 7-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti."
    Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.



EVANGELIUM Mk 6, 1-6

 Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze.
    Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním.
    Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Jak jsme slyšeli, Pána Ježíše doma v Nazaretě nebrali vážně. Ani to, co říká. A bylo to proto, že ho měli, jak se říká, zaškatulkovaného, mysleli si, že o něm přece všechno vědí, když tam vyrůstal. Copak to není… Proto tam Ježíš nemohl udělat žádný zázrak. Měli bychom se z toho příběhu poučit a nikoho si předem nezařazovat. Možná to znáte – o někom třeba řekneme Už ho znám, ten se nikdy nepolepší. A pak mu opravdu nedáme šanci, aby se polepšil.


Milí bratři a sestry,

dnešní texty se vracejí k jednomu z nejzákladnějších témat Písma svatého, zejména Starého Zákona - povolání a působení proroka. Ezechiel je typický starozákonní prorok, prvky prorockého poslání pak vidíme u svatého Pavla a nakonec i u Ježíše. Avšak drama prorockého poslání, o němž je dnes v liturgických textech řeč, ve Starém Zákoně vyvstává nejvíce u proroka Jeremiáše, geniálně popsané ve stejnojmenné knize rakouského spisovatele Franze Werfela.

Počátek je vždycky podobný: někdo, kdo by si to vůbec neplánoval, není ani lidsky talentovaný ani proškolený, je znenadání osloven a vyslán. Navzdory své lidské slabosti a vědomí, že jeho poslání nebude většinou přijato, jde hlásat Slovo, které mu Hospodin uložil, protože nemůže jinak. Ezechielovi je na počátku jeho poslání jasně řečeno, jak to s jeho kázáním a působením bude: to, co z Božího pověření řekne, nebude přijato, protože bude mluvit k lidu tvrdého srdce. Ale ať už dojde k přijetí nebo nepřijetí - lidé musí poznat, že byl mezi nimi prorok. Jeho posláním je vyslovit Slovo - vhod či nevhod, aby zůstalo alespoň vyřčeno, aby bylo zaslechnuto, jako vykřičník, jako provokace, jako výčitka - ale ovšem také jako trvající pozvání pro ty, kteří by projevili ochotu se obrátit.  I když lidé slovo nepřijmou, musíš je vyřknout v celé jeho syrovosti - říká Hospodin Ezechielovi. Nesmíš svůj lid ukolébat ve spánku, v klidu, ve lživé sebejistotě, že je všechno v pořádku, jako to dělají falešní proroci. Protože tento spánek je spánek smrti, a já, Hospodin, Bůh života, chci lidu znovu darovat život.

Pokud pravý prorok takto hovoří, pokud takto provokuje a probouzí, je nepopulární a začne mu dříve či později jít o život. Ježíš je i v tomto ohledu vrcholem a zároveň novozákonním naplněním starozákonního prorockého poslání. Jeho nepřijetí doma v Nazaretě z dnešního evangelia je prvním znamením jeho konečného nepřijetí, jeho umlčení, na kříži. 

Toto poselství dnešních liturgických textů nás může přivést k zamyšlení, zda nás slyšené Boží slovo ještě dnes dokáže takto prorocky provokovat. Dokážeme přijmout, že i tohle je dar Boží lásky, která nás skrze Jeho slovo znovu tvoří, která nám dává život? Jistě je nám toto působení Božího slova jasnější a přijatelnější ve chvíli, kdy z něho cítíme útěchu a uklidnění našeho smutného a zkroušeného srdce, ve všech možných zkouškách a problémech. Ale kolikrát i my potřebujeme skrze Slovo zdravou provokaci, výčitku, útok na tvrdou krustu našeho ega, probuzení ze spánku spravedlivých, celkem slušných křesťanů? Věříme, že je to stejný akt nového stvoření, obnovení v lásce, jako slova útěchy? 

A ještě: nakolik se bojíme, že z našeho křesťanského života druzí lidé poznají, že je mezi nimi prorok? Už jsme možná úplně odvykli myšlence, že i my, jako křesťané bychom měli zdravě a spasitelně provokovat.  Možná i proto, že slovo provokace má špatnou pověst: spojujeme si ho třeba s pubertálními dětmi, kteří chtějí naštvat rodiče nebo učitele. Naše křesťanská provokace by ale měla mít - jako všechno ostatní - jediný motiv, lásku. Je to jako s působením Božího slova v nás. Pokud křesťansky provokujeme, cílem nemůže být nic jiného, než aby se druzí lidé, aspoň někteří, obrátili a žili.