neděle 26. dubna 2015

4. neděle velikonoční B 


1. ČTENÍ Sk 4, 8-12
V nikom jiném není spásy. 

Čtení ze Skutků apoštolů
   Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: "Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. 
   On je ten 'kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní'. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy." 


Žl 118 (117), 1+8-9. 21-23. 26+28-29 Odp.: 22 
Odp.: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. nebo: Aleluja. 

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v člověka. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v mocné. 
Odp. 
Děkuji ti, žes mě vyslyšel a stal se mou spásou. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. 
Odp. 
Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Ty jsi můj Bůh, děkuji ti; budu tě slavit, můj Bože! Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. 
Odp. 



2. ČTENÍ 1 Jan 3, 1-2
Budeme vidět Boha tak, jak je. 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. 
Milovaní! 
   Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. 


EVANGELIUM Jan 10, 11-18
Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. 

Slova svatého evangelia podle Jana. 
Ježíš řekl: 
   "Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží. 
   Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. 
   Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. 
   Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce."



Milí  bratři a sestry

Obraz pastýře a ovcí ztratil v dnešní době do značné míry svůj původní symbolický význam. Pro nás, kteří žijeme v době krize autority, už to není tolik obraz pokoje, bezpečí a dostatku všeho, co je potřebné k životu - ve smyslu žalmu Hospodin je můj pastýř. Nemáme rádi, jsme-li označeni za stádo nebo dokonce za ovce - toto zvíře je pro nás synonymem nedostatku vlastní inteligence a snadné manipulovatelnosti. Nikomu, kdo nám slibuje štěstí, když se jím necháme vést, raději nedůvěřujeme. Chceme vést sami sebe, mít co největší díl svých věcí ve vlastních rukou. A často je k tomu dobrý důvod - negativní zkušenost s psychickou manipulací, vymýváním mozků nebo jen poznání, že tomu druhému vůbec o naše dobro nešlo. Už jsme zažili asi příliš mnoho zklamání, abychom ještě mohli důvěřovat.

A zdá se, že se tato smutná skutečnost promítá i do našeho vztahu k Bohu a potažmo k církvi. Na základě špatných zkušeností s druhými lidmi nám často činí velký problém uvěřit, že když se Bohu odevzdáme a necháme se jím vést, nestaneme se nesvobodnými, že právě naopak získáme opravdovou svobodu a plnost života. Tato nedůvěra je pak velkou překážkou při hledání vlastního povolání, nebo jeho dobrého prožívání.

Dnešní evangelium nám nabízí několik podnětů, jak tuto základní nedůvěru překonat. Předně si musíme hluboce uvědomit, že jako stvořeni k Božímu obrazu a spojeni s Ježíšem máme opravdovou a skutečnou svobodu. Nikdo mi nemůže můj život vzít, ale já ho dávám sám od sebe, říká Ježíš. Možná mnoho oněch vzpour, které čas od času proti Bohu vedeme, je nevědomky motivováno úzkostí z toho, že přece jen nejsme stvořeni svobodní, že jsme vlastně loutky, jimiž pohybuje někdo jiný, že nás Bůh může násilím dostat někam, kam sami nechceme. Z Ježíšových slov jasně vyplývá, že i naše svoboda je skutečná, stejně jako ta jeho, že nám nikdo náš život vzít nemůže, ani Bůh, že On tak vlastně omezil svoji všemohoucnost, protože opravdová láska nemůže nepřát milovanému volnost, i za cenu toho, že nebude opětována. Vědomí, že můžeme svůj života darovat opravdu svobodně, nám může velmi pomoci.

Druhý podnět obsahují Ježíšova slova Znám své ovce a moje ovce znají mne. Ježíš říká, že jeho ovce - tedy ti, kdo se rozhodli mu patřit a následovat ho - Ježíše znají. Toto poznání je poznáním v hebrejském smyslu - poznáním celostním, které zahrnuje živý, rostoucí osobní vztah. Takové poznání Ježíše pak vede k jasnému vědomí toho, že Ježíš s námi nehraje falešnou hru, že nás nechce zavřít do ohrady své absolutní moci a tím nám naši svobodu vzít, jako různí lžimesiášové současné doby. Jeho ovce jej skutečně poznaly jako dobrého pastýře, který za ně dává svůj život. A jistě toho budeme schopni i my, pokud se budeme Ježíše snažit poznávat stále více.

sobota 18. dubna 2015

3. neděle velikonoční


1. ČTENÍ Sk 3, 13-15. 17-19
Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. 

Čtení ze Skutků apoštolů. 
Petr promluvil k lidu: 
   "Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. 
   Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech svých proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny." 


Žl 4, 2. 4. 7. 9 Odp.: 7a
Odp.: Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! nebo: Aleluja. 

Bože, zastánce mého práva, vyslechni mě, když volám, tys mě v soužení vysvobodil, smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu! 
Odp. 
Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; Hospodin vyslyší, když k němu zavolám. 
Odp. 
Mnoho lidí říká: "Kdo nám ukáže dobro?" Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! 
Odp. 
Usínám klidně, sotva si lehnu, vždyť ty sám, Hospodine, dáváš mi přebývat v bezpečí! 
Odp. 


2. ČTENÍ 1 Jan 2, 1-5a
· On je smírnou obětí za naše hříchy i za hříchy celého světa. 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.    Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.    Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. 


EVANGELIUM Lk 24, 35-48
Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých. 

Slova svatého evangelia podle Lukáše.    Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.    Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají po-chybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy.    Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl.    Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.    Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky."


Milí bratři a sestry,
Dnešní evangelium připomíná příběh ze 14. kapitoly svatého Matouše, kde učedníci z loďky na Genezaretském jezeře vidí Ježíše, jak k nim kráčí po vodě, a mají strach, protože si myslí, že vidí přízrak. Ježíš jim musí, podobně jako v dnešním evangeliu, říci Nebojte se, to jsem já.
Zdá se, že se v obou scénách jedná o totéž – Ježíš, který se s učedníky setkává za nečekaných okolností, je musí zbavit strachu a ubezpečit o tom, že je to opravdu on. Dnešní evangelium však chce říci ještě něco více: zatímco u Matouše je použito slovo fantasma, tedy přízrak, možná něco jako ‚strašidlo‘, u Lukáše je naproti tomu slovo pneuma, tedy duch. Ježíš jim ve své odpovědi zdůrazňuje, že je přítomen v těle: Podívejte se na mé ruce a nohy, duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.
Autor dnešního evangelia, svatý Lukáš pocházel ze vzdělaného řeckého prostředí a své evangelium a Skutky apoštolů psal mimo jiné pro své krajany-na začátku obou knih je věnování vznešenému člověku s jasně řeckým jménem Theofil. V evangeliu je zcela jasně čitelný důraz na vtělení. Lukáš začíná Mariiným těhotenstvím a porodem děťátka, které Maria zavinula do plenek a položila do jeslí, a končí tím, že Vzkříšený svým učedníkům dokazuje, že byl vzkříšen ve svém těle, jako je tomu i v dnešním úryvku.
Lukášovi tedy evidentně velmi záleží na tom, aby skutečnost vtělení a vzkříšení těla dokázali jeho řečtí krajané přijmout, i když to bylo něco, co zcela odporovalo soudobé kultuře a filozofii - stačí si vzpomenout, jak dopadl se stejným tvrzením svatý Pavel mezi vzdělanci na aténském Areopagu.
Zdálo by se, že pro nás, dnešní křesťany, je skutečnost vtělení tak ústřední pravdou, že s ní nemůžeme mít problém a kázání o ní je nošení dříví do lesa. Možná tomu tak ale úplně není. Když jsem v předvelikonoční době zpovídal, bylo nápadné, kolik lidí ve zpovědnici proneslo v podstatě stejnou větu: ‚Otče, mám tolik práce a starostí, že na duchovní věci nemám skoro vůbec čas‘. Zaneprázdněnost je jistě velký problém naší doby, jenomže v této větě je ještě další rovina výpovědi-to, že naše křesťanství prožíváme jako jakýsi zápas mezi duchem a hmotou, mezi ‚světskými‘ a ‚duchovními’ skutečnostmi – s tím, že ty duchovní přicházejí ke slovu v kostele při mši svaté a při modlitbě, zatímco ony profánní ve zbývajícím čase. Máme v sobě hluboce zakořeněné přesvědčení o tom, že tyto věci není radno míchat - když se někomu stane, že při modlitbě nebo mši svaté myslí na své pracovní či rodinné problémy, většinou se pak zpovídá, že se ‚modlil nepobožně a myslel na věci světské‘. Možná je to způsobeno určitým způsobem prožívání křesťanství v minulosti, ale možná také novověkým způsobem myšlení, který začíná u Reného Descarta a jeho striktního dělení skutečnosti na hmotnou a nehmotnou substanci. Z tohoto vidění pak vzniká i karikatura pojetí spásy: velmi trefně je to vystiženo v textu písně jedné německé rockové skupiny: Kdo byl za života na zemi dobrý, po smrti z něj bude anděl.
Ježíš nám chce dnes znovu připomenout, že byl vzkříšen v těle: Podívejte se na mé ruce a nohy, duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně. Ježíš se nechává dotýkat a jí kousek pečené ryby.  Jestliže dnes toto jeho poselství správně pochopíme, můžeme podle toho začít také lépe žít. Můžeme začít vidět, že všechny takzvaně pozemské skutečnosti – práce, studium, vztahy lásky a přátelství – nejsou jenom naším přechodným zaneprázdněním do doby, než budeme muset tento svět ve smrti opustit. Že to vše má smysl a hodnotu pro věčnost, skrze naše spojení s Kristem, vtěleným, ukřižovaným a vzkříšeným. Že to vše tajemným způsobem přechází do věčnosti. Pochopíme, že vlastně neexistuje dělení skutečnosti na posvátnou a profánní, protože hmota a lidství byly přijaty do samotného srdce Božího bytí.

sobota 11. dubna 2015


2. neděle velikonoční 2015

1. ČTENÍ Sk 4, 32-35

Čtení ze Skutků apoštolů.
   Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všecko společné.
Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.
   A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

Žl 118 (117), 2-4. 16ab+17-18. 22-24 Odp.: 1

Nechť řekne dům Izraelův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." 
Nechť řekne dům Árónův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." 
Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: 
"Jeho milosrdenství trvá navěky."

Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla.
Nezemřu, ale budu žít
a vypravovat o Hospodinových činech. 
Hospodin mě sice těžce ztrestal, nevydal mé však smrti.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. 
Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. 
Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!


2. ČTENÍ 1 Jan 5, 1-6

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní! 

   Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
   Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
   Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.


EVANGELIUM Jan 20, 19-31

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."
Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mé-ho boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"  Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."                                                                                                                                                                                                   
 Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.


Milí bratři a sestry,
Ačkoli je dnes neděle Božího milosrdenství, klíčovými pojmy dnešních liturgických čtení jsou spíše slova víra, svědectví a pravda. Výpověď dnešního Božího slova vrcholí evangeliem o patronu našeho kostela, svatém Tomáši apoštolovi, a o jeho zápase o uvěření v Kristovo vzkříšení. Tomáš rozhodně není žádný skeptik a rozhodně si nezaslouží přídomek ‚nevěřící‘. Naopak, je obrazem člověka, který vášnivě a celou bytostí hledá pravdu.  Svědectví ostatních apoštolů je důležité; bez něj by se Tomáš o Vzkříšení vůbec nedozvěděl. On se ale nechce spolehnout jen na ně, chce se sám dotknout a zakusit přítomnost Vzkříšeného. Proto je pro nás, současné křesťany, důležitou, ba přímo modelovou postavou.
Před nedávnem jsem hovořil na téma náboženství s jedním mně velmi blízkým člověkem, který není věřící. Dotkli jsme se mimo jiné Svědků Jehovových, a já jsem řekl, že mají svůj anglický překlad Bible a ten považují za jedině pravdivý a správný. ‚Jenže každé náboženství přece samo sebe považuje za jedině pravdivé a správné‘ na to on. Už nevím přesně, jak ten dialog dopadl, tuším, že jsem se pokoušel kontrovat mezináboženským dialogem a hledáním toho, co je jednotlivým náboženstvím společné, ale moc velký úspěch jsem neměl. Znovu jsem si přitom uvědomil, jak je v dnešní době těžké tvrdit, že pro nás křesťany existuje pravda a má Ježíšovo jméno.
V naší době, po smrti velkých ideologických systémů, jsme se stali, na rozdíl od svatého Tomáše, skutečnými skeptiky. Nevěříme ničemu, co se nám říká, neboť už máme dopředu podezření, že kdybychom někomu uvěřili, hned by toho dotyčný zneužil pro své vlastní dobro. V tomto podezření jsme se stali mistry-lavinovitě se šíří různé konspirační teorie a jsme skálopevně přesvědčení, že bez určité dávky lži nebo alespoň mlžení není možné dělat ani politiku, ani práci v médiích. A často se nám tato skepse stává druhou přirozeností, ani se už nesnažíme z ní vyjít, neboť jsme si na ni už jaksi zvykli, žádnou pravdu se nám nechce hledat a toužit po ní. Máme pocit, že ji stejně najít nelze a že musíme zůstat u našich malých jistot, které náš život a jeho smysluplnost přece jen ještě jakž takž drží pohromadě, když žádná velká a základní Pravda a Smysl nejsou k mání.
Svatý Tomáš apoštol je postava, která není skeptik. Sice hned nedokáže uvěřit zprávě svých druhů o Vzkříšení, ale z této své nevíry vychází, protože po pravdě touží, chce ji poznat. Kdyby byl opravdový a důsledný skeptik, setkání se Vzkříšeným by si vzápětí odvysvětlil – možná by si řekl, že to byla jen nějaká halucinace.
Tomáš ale poznává, že Ježíš jeho touze po pravdě vychází vstříc. Jeho vyzývavá, skoro drzá touha dotknout se Ježíšových ran dochází naplnění. Ježíš nechá Tomáše opravdu dotknout se, téměř všemi smysly vnímat, že to, co říkali ostatní apoštolové, je pravda. A Tomáš už nepochybuje, říká nakonec ‚Pán můj a Bůh můj‘. Viděl, dotkl se a vyznal.
Konec dnešního úryvku evangelia byl původně koncem celého Janova evangelia, jakýmsi jeho dovětkem. Jsme v něm vyzýváni ke stejnému kroku, jaký učinil apoštol Tomáš. Svatý Jan píše: Tyto věci  však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. Jsme pozváni, abychom poznali a vyznali pravdu.  Ne proto, abychom ji otloukali o hlavu druhým lidem, nebo abychom jimi pohrdali, že oni ještě na rozdíl od nás tápou v postmoderní mlze. Pravda – Ježíš Vzkříšený - je nám zjevena a dána proto, abychom měli v jeho jménu život. 



sobota 4. dubna 2015

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Velikonoce 2009

Milí bratři a sestry,

Ruští pravoslavní křesťané se o Velikonocích zdraví těmito slovy: Christos voskres! – Voistinu voskres! Tedy v překladu Kristus vstal z mrtvých – skutečně vstal z mrtvých! Ono Voistinu, skutečně, chce  jistě v první řadě říci, že učedníci se potkali se skutečným člověkem, Ježíšem, i když jinak než před Velikonocemi. Že neviděli žádný přízrak, ale svého Mistra a Pána, skutečně živého.

Jenomže ono skutečně odkazuje ještě na jinou rovinu zmrtvýchvstání,které dnes slavíme. Jde o to, že toto tajemství, ačkoli je základním pilířem naší víry, je zároveň něčím, čemu je snad skoro nejtěžší uvěřit. Je to, řekli bychom, to, co je na křesťanské víře to nejdůležitější a zároveň to nejneuvěřitelnější. Proto je nutno si stále připomínat, že je tomu - navzdory vší neuvěřitelnosti – skutečně tak.

Udělám nyní velký kazatelský prohřešek a budu se věnovat textu Písma, který se dnes vůbec nečetl. Jde o vystoupení svatého Pavla na athénském Areopágu, jak o něm čteme ve Skutcích apoštolů, v sedmnácté kapitole. Areopág je jakýsi klub intelektuálů, místo, kde se scházejí a diskutují vzdělanci doby pozdní antiky, v mnoha směrech nápadně podobné té naší. Vzdělanci jsou, stejně jako dnes, velmi sebevědomí, považují samy sebe za moudré a zkušené a cokoliv, co se vymyká jejich pochopení světa, je pro ně naivitou nebo nesmyslem. Když k nim Pavel začně hovořit o Bohu, naslouchají se zájmem, protože cituje některé z řeckých filosofů, kteří o Bohu také mluví. To, že je Bůh, není neuvěřitelné – je to pravděpodobně mnohem uvěřitelnější než to, že by žádný nebyl. Problém s neuvěřitelností nastává až od verše 32: Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: "Rádi si tě poslechneme, ale až nìkdy jindy."Typický ironický komentář člověka, který má dopředu jasno.

My, křesťané současnosti, jsme na tom dost podobně jako Pavel. V dnešním světě stojíme před úkolem svědčit o tom, že Bůh v něhož věříme, se stal člověkem, ‚trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest, třetího dne vstal z mrtvých‘ jak se modlíme v Krédu a jak slavíme o Velikonocích.‘ To, že ‚něco nad námi‘ je, že nějaký Bůh být může, přijímá řada lidí poměrně ochotně. Jenomže vtělení, smrt a zmrtvýchvstání je provokace, možná ještě větší než to, že sex podle katolické morálky patří pouze do manželství. Možná proto měl tak velký úspěch Dan Brown se svou Šifrou mistra Leonarda. Asi byl jeho výklad pro většinu lidí uvěřitelnější než verze křesťanských církví.

Vtělení, smrt a zmrtvýchvstání Boha se vymyká logice pouhého rozumu. Není vůbec divu, že evropské osvícenství 18. a 19. století, se svým důrazem na rozum sice celkem ochotně připustilo myšlenku, že Bůh je, ale vtělení, smrt a zmrtvýchvstání, tyto tři základní pilíře křesťanství, odsoudilo jako nerozum. Tvrzení, že věda a víra jsou v rozporu, má kořeny právě zde. (nedávno jsem četl anketu v Mladé Frontě dnes, a zdá se, že je stále populární i mezi mladými lidmi).

V čem je problém? V tom, že Bůh, v něhož věříme, je Láska. Není velký Rozum. Jak řekl jednou svatý Jan Pavel II ‚ Nestojíme před velkým Architektem světa, ale před velkým Srdcem‘. Obraz Boha jako Velkého Rozumu, Centrálního Mozku Vesmíru, je typická ukázka falešného Božího obrazu vytvořeného jako obraz člověka. Jde tu o zbožštění suchého, spekulativního lidského rozumu, který byl tak ceněn právě v době osvícenství. Rozumu bezcitného pozorovatele, bez špetky lásky a soucitu, kterého zajímá jenom sběr dat a konstrukce teorií.

Nejsem vůbec proti vědeckému poznání, sám jsem vědu dělal. Chci jenom říci, že vtělení, smrt a vzkříšení jsou očima tohoto způsobu uvažování o světě, neproměněného láskou, opravdu něco nepochopitelného a neuvěřitelného. Dokáže je pochopit jen někdo, kdo se nechal vtáhnout do tajemství opravdové lásky, kdo zakusil, kdo opravdu miloval a byl milován, nebo kdo naopak někdy v životě bolestně pocítil nedostatek lásky a uvědomil si její absolutní cenu a nenahraditelnost ničím jiným. Jen kdo někdy opravdu miloval, dokáže pochopit, proč se Bůh vtělil a proč zemřel a vstal.


Náš Bůh, ten ve kterého věříme, není Velký Rozum, naštěstí. Velikonoční tajemství ukazuje, jaký je doopravdy. Je to Bůh, vstupující do lidské bídy, utrpení a smrti a proměňující to všechno v plnost života, v plnost radosti a lásky. Slavme, spolu se zmrtvýchvstáním, i to, že náš Bůh je takový, jaký je, a ne takový, jak si ho někdy příliš po lidsku představujeme. Že je láska a milosrdenství, že je naše štěstí, že je smyslem našeho života. Požehnané Velikonoce.
Velikonoční vigilie 2015
Mk 16, 1-7
Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.  Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu.   Říkaly si mezi sebou: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?"  Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký.  Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se.  Řekl jim: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily.   Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ''Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'"

-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry, milá Věro, milá Zuzano,
Evangelium, které v právě začaté velikonoční době slyšíme, začíná slovy  Když bylo po sobotě. A možná je to proto, abychom na poslední den postu, na Bílou sobotu, příliš rychle pod vlivem jásavého Aleluja nezapomněli.
Bílá sobota je zvláštní den – panuje velké ticho, Ježíš leží v hrobě přikrytém velkým kamenem a vypadá to, že je úplný konec jeho příběhu, že všechno, čemu učil a co konal, bylo nadarmo. Že to přece jen nebyl Mesiáš, že ho v rozhodující chvíli Otec opustil. V žádném katolickém kostele na světě se ten den neslaví žádná bohoslužba, svatostánek je prázdný a Eucharistie je uložena stranou, na místě, jemuž se říká Boží hrob.
O Bílé sobotě si vždycky vzpomenu na jednu malou knížku, kterou jsem kdysi četl a která mne hodně oslovila. Je to pastýřský list dnes již zesnulého kardinála Carla Maria Martiniho, milánského arcibiskupa a jedné z nejdůležitějších postav církve 20. století. V italském originále se jmenuje Madonna del Sabato Santo-česky přibližně Panna Maria Bílé soboty. Kardinál Martini v něm již v roce 2000 jako první vyjádřil myšlenku, že tajemství Bílé soboty je zvláštním způsobem dáno prožívat nám, křesťanům začátku 21. století v naší části Evropy. Máme za sebou dvacet století křesťanského dědictví, ale obracíme se k němu stále více zády, podrobujeme ho drtivé kritice za všechno možné, a křesťanů valem ubývá. Nedávno jsem zachytil zprávu o jisté sociologické studii, která se na základě vývoje počtu členů jednotlivých náboženských komunit pokusila o prognózu, kdy v jednotlivých evropských zemích náboženství úplně zanikne. Nepamatuji si přesná data, ale kdyby se tyto prognózy naplnily, Česko by bylo na řadě jako jedna z prvních zemí.  V mnoha kostelích to vypadá jako o Bílé sobotě po celý rok: žádné bohoslužby se tam už neslouží a svatostánek je prázdný. V Nizozemí, Británii a Německu se z mnoha kostelů staly víceúčelové sály nebo supermarkety. My křesťané se ptáme, co s tím máme a můžeme dělat, a odpovědi jsou rozpačité.
Tři Marie z evangelia jsou v podobné situaci. Vypadá to, že jsou úplně v koncích. Pomazání vonnými mastmi je to jediné, co mohou ještě svému milovanému Mistru a Pánu učinit. Z jejich strany je to poslední možný skutek lásky, nic dalšího už nelze. A ani o tomhle si nejsou jisté, jestli se jim to podaří. Ptají se mezi sebou ‚Kdo nám odvalí kámen?‘
A v tu chvíli dochází ke dramatickému zvratu, přichází něco lidsky vzato nemožného a nepředvídatelného. Kámen je odvalen a ženy se jako první dozvídají Velikonoční radostnou zvěst. Hledáte Ježíše, který byl ukřižován? Není zde, byl vzkříšen! Právě když se vše zdá ztraceno, kdy už člověk nemůže nic, přichází Boží moc a Boží zásah, vlastně Boží překvapení.

Troufám si říct, že vy, milá Věro a milá Zuzano, jste svým způsobem pro nás ostatní také takovým Božím překvapením. Za chvíli budete skrze křest přivtěleny do církve, v naší Bílé sobotě dějin, kdy to statisticky i jinak s církví a s křesťanstvím vypadá bledě, i když právě v tuto chvíli a na tomto místě to tak pesimisticky nepůsobí. Měly jste odvahu stát se křesťankami zde a nyní. Jste pro nás důkazem toho, že Ježíš skutečně žije a působí v srdcích lidí, a že sociologické prognózy o konci křesťanství v Evropě přece jen nemají pravdu, protože právě s tímhle nepočítají. Jste, mimo jiných radostných skutečností a spolu s ostatními, kteří budou tuto noc pokřtěni, znamením naděje, že Kristus stále znovu a znovu vstává z mrtvých, z hrobu, do kterého jsme ho vykázali ve své zlobě, pýše a nevědomosti. Po Bílé sobotě přichází Vzkříšení – možná ne příliš nápadně a triumfálně, ale přece jen. Díky Pánu i díky vám za to.  

čtvrtek 2. dubna 2015

Zelený čtvrtek 2015
Evangelium: Jn 13,1-15

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.
    Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.
    Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?"
    Ježíš mu odpověděl: "Co já dělám, tomu ty nyní nemůžeš rozumět; pochopíš to však později."
    Petr mu řekl: "Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!" Ježíš mu odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl."
    Šimon Petr mu řekl: "Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!"
    Ježíš mu odpověděl: "Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: "Ne všichni jste čistí."
    Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: "Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy."


Milí bratři a sestry,
Večerní mší na památku Večeře Páně začínají obřady svatého třídení, které zahrnují pak ještě bohoslužbu Velkého Pátku a Velikonoční vigilii. Tyto tři obřady tvoří jeden liturgický celek, v němž se znovu odehrává drama Ježíšovy smrti a vzkříšení.
V tomto smyslu můžeme chápat i úvodní tři věty dnešního evangelia: je to vstup do tajemství Velikonoc, předmluva k celému příběhu, klíč, který jej vysvětluje: Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.
Výraz přišla něčí hodina je v Písmu používán jako označení přelomového okamžiku v životě; okamžiku, který dává tomuto životu jako celku smysl: ve vánočním evangeliu u svatého Lukáše se například dočteme, že když Maria  s Josefem přišli do Betléma, ‚naplnily se dny a přišla její hodina‘ , a porodila Ježíše. Mariina hodina je zrození vtěleného Slova na svět, důvod, proč ji uctíváme jako Theotokos, Bohorodičku.
Ježíšova hodina přichází nyní – přicházejí události, které dávají smysl všemu ostatnímu v jeho životě, jeho kázání, vyučování i jeho mocným skutkům. A v poslední z oněch tří uvozujících vět se pak hovoří o důvodu této Ježíšovy hodiny – o tom nejhlubším a nejpravdivějším ze všech možných, které je možno vyjmenovat. Není to ani jen trest za rouhačství, ani jen důsledek Pilátova alibismu, ani nenávist náboženských předáků, ani jen odevzdanost do Otcovy vůle, ani pouze zadostiučinění Boží spravedlnosti podle svatého Anselma. Je to především a nejvíce láska k člověku. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.
Láska je nejhlubší důvod a nejhlubší smysl Velikonočních událostí i všeho ostatního, co v Písmu svatém najdeme. Blaise Pascal to vyjádřil v jedné ze svých myšlenek: Všechno, co v Písmu neodkazuje k lásce, je jen obraz. Jediným předmětem Písma je láska.
Nechme se, milí bratři a sestry, v nadcházejícím velikonočním triduu touto propastí Boží lásky znovu oslovit. Nebo ještě víc – nechme se jí znovu překvapit, zůstaňme před ní v úžasu, jako Petr, který je zcela šokován a zmaten, když se k němu Ježíš blíží se zástěrou a vodou v umyvadle: Pane, Ty mi chceš mýt nohy? A kéž nás tento úžas vede také k proměně života.