sobota 27. června 2015

13. neděle v mezidobí B 2015

                                                            
1. ČTENÍ Mdr 1, 13-15; 2, 23-24
Ďáblovou závistí přišla smrt na svět.

Čtení z knihy Moudrosti.
    Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá.
    Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.


Žl 30 (29), 2+4. 5-6. 11+12a+13b Odp.: 2a
Odp.: Chci tě oslavovat, Hospodine,
neboť jsi mě vysvobodil.


Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.
Odp.
Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.
Odp.
Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!
Odp.


2. ČTENÍ 2 Kor 8, 7. 9. 13-15
Co vám přebývá, přispěje chudým v nedostatku.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři !
    Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky.
    Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.
    Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo ( nasbíral ) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.'


EVANGELIUM Mk 5, 21-43
Děvče, říkám ti, vstaň !

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj.
    Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se do-tknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena.
    Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla ( zázračná ) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?"
    Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo, padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu.
    On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?"
    Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi.
    Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu.
    On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.


Milí bratři a sestry,
Mimo uzdravení ženy s krvotokem a vzkříšení Jairovy dcerky se v dnešním evangeliu děje ještě jeden, mnohem nenápadnější, ale možná o to důležitější zázrak – uzdravení skepse a zoufalství lidí z Jairova domu.
Dokud ještě Jairova dcera žije, existuje lidská naděje. Ježíš jde s představeným synagógy do jeho domu, ale pak se přihodí ona epizoda se ženou trpící krvotokem. Skoro to vypadá, že je to osudové zdržení. Žena je sice uzdravena, ale děvče mezitím umřelo. Ježíš to nestihl, pro Jairovu dceru je už pozdě.
Rezignace a zoufalství lidí z Jairova domu se projevuje trojím způsobem: první je postoj ‚Už to nemá cenu‘. Tvá dcerka umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ? říká posel z Jairova domu. Druhý je pláč a nářek, který se ale za malý okamžik mění ve třetí výraz tohoto zoufalství, totiž výsměch Ježíšovým slovům, že děvče jen spí. Všechno je přece nenávratně ztraceno; dívka je mrtvá a tečka, a kdo říká, že spí, je naivní snílek.
Ježíš ale všechny vykáže ven, a pak svým slovem děvče křísí. Je to téměř jako úkon nového stvoření, jako na počátku v první knize Mojžíšově, podle stejného schématu, kdy Bůh řekne ‚Staň se‘ a stane se. Ježíš říká ‚Děvče, pravím ti, vstaň!‘ a děvče vstane. A titíž lidé, kteří ještě před chvíli zoufale plakali a Ježíšovi se smáli, jsou úžasem bez sebe.
Tváří v tvář pomíjivosti života jsme na tom velmi podobně jako oni lidé z Jairova domu. Vyznáváme sice každou neděli v Krédu, že věříme ve vzkříšení těla, ale celá naše zkušenost s realitou je úplně jiná. Slova z prvního čtení, že Bůh neudělal smrt a že smrt na světě nevládne, nám znějí jako pohádka o Šípkové růžence, a my už nejsme děti, jsme dospělí a život nás neučil v pohádky nevěřit. Vidíme stále znovu a všude kolem sebe, jak smrt vládne, jak křehký je lidský život. Stačí, aby se do rukou nějakého blouznivce dostala dostatečně ničivá zbraň a triumf smrti máme přímo před očima, skoro v přímém přenosu.
Dnešní Ježíšovo slovo má hovořit právě do této naší situace, má nás opět přivést k víře, která jde za veškerou lidskou zkušenost. Ježíš říká představenému synagógy Neboj se, jen věř -  a je to totéž slovo jako Ježíšova výčitka jeho učedníkům z minulé neděle, po přestálé bouři na moři: Proč se bojíte? Ještě nemáte víru? Ježíš chce uzdravit naši skepsi a zármutek tváří v tvář zdánlivému triumfu smrti, chce nám říci, že pohádka o Šípkové růžence je pravdivá, že princ nakonec přijde a zlomí vládu smrti svým polibkem.


sobota 20. června 2015

12. neděle v mezidobí B 2015


1. ČTENÍ Job 38, 1. 8-11
Zde se má tříštit bujnost tvých vln.

Čtení z knihy Job.
    Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: "Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou ( přikryl ) jak plenkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou?
    Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln."


Žl 107 (106), 23-24. 25-26. 28-29. 30-31 Odp.: 1
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť jeho milosrdenství trvá navěky.
nebo: Aleluja.


Pustili se po lodích na moře, sháněli obchody po širých vodách. Viděli Hospodinova díla a na širém moři jeho divy.
Odp.
Rozkázal a vyvolal bouřlivý vítr, který do výše vzdouval vlny. Stoupali až k nebi, sestupovali do propastí, jejich duše se třásla v nebezpečí.
Odp.
Tu volali ve své tísni k Hospodinu a on je z jejich úzkostí vysvobodil. Uklidnil bouři v tichý vánek, a utišily se mořské vlny.
Odp.
Radovali se, že se uklidnily, a dovedl je do vytouženého přístavu. Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, za jeho divy k dobru lidí.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 5, 14-17
Nové nastoupilo. Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři !
    Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.
    Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo.


EVANGELIUM Mk 4, 35-41
Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře.

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním.
    Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho.
    Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"


Mílí bratři a sestry,
Klíčem k pochopení dnešního evangelia může být úvodní Ježíšovo vybídnutí svým učedníkům ‚Přeplavme se na druhý břeh‘. Učedníci jsou vyzváni k vyjití z kraje kolem Kafarnaa, kde to důvěrně znají a kde jsou doma, na východní břeh Galilejského jezera, do gerasenského území, země neznámé a pohanské - jak o tom svědčí stádo vepřů, které Ježíš nechá v další kapitole posednout démony a utonout.
Přeplutí Galilejského jezera odkazuje na přechod Rudého moře a posléze řeky Jordánu v knize Exodus. Vždy jde o přejití od známého k neznámému, které s sebou nese úzkost – ale zároveň je to odpověď na Boží povolání, které je zároveň zaslíbením. Zůstat na místě by sice bylo pohodlné, protože je to už vyzkoušené, ale nakonec by to znamenalo zůstat v egyptském otroctví nebo v neustálém provizoriu putování sinajskou pouští. Cesta skrze vodu vyžaduje odvahu a důvěru, ale cesta zpět vlastně neexistuje. A jak při přechodu Rudým mořem, tak při přechodu Jordánu je nakonec potřebný Boží zásah – rozdělení vod, aby lid Izraele skutečně mohl projít.
Dotýkáme se zde symbolu, který je velmi archaický a velmi hluboce zakořeněný v kolektivním povědomí lidstva. Stačí si vzpomenout na antické mýty o řece Léthé, přes kterou převážel převozník Chárón duše zemřelých do podsvětí, nebo jen na lidové rčení, že někomu sice ‚teklo do bot‘, ale teď už je ‚za vodou‘ - tedy šťastně prošel nějakou krizí. A nelze si nevzpomenout také na křest, který je rovněž přechodem skrze vodu od starého k novému – jak říká svatý Pavel v dnešním druhém čtení, když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. Staré pominulo, nové nastoupilo.
Učedníci tedy uposlechnou Ježíšovy výzvu k přeplutí na druhý břeh, a v tuto chvíli začíná drama. V nejkritičtější chvíli to vypadá, že utonutí je neodvratné: loď se začíná plnit vodou, a navíc Ježíš spí. Učedníci se ocitají na prahu smrti, a jejich volání je takové, jak by volal v podobné situaci asi každý – je to směs úzkosti a výčitky: Pane, je ti jedno, že hyneme? A teprve nyní, ve zřejmě úplně poslední možný okamžik před katastrofou, Ježíš něco udělá.

Tato Ježíšova tvrdá škola má zřejmě jediný účel, vysvítající z jeho dvojité otázky: Proč se bojíte? Ještě nemáte víru? Ježíš své učedníky – a s nimi i nás, v různých životních situacích – učí holé víře, důvěře proti vší lidské naději, víře, že i v největší lidské úzkosti a nouzi je On přítomný, i kdyby to stokrát tak nevypadalo a vůbec nic tomu nenasvědčovalo. Taková zkušenost nám pak dává sílu dělat v životě kroky do neznáma, sílu někam se v životě posouvat, i když to s sebou nese úzkost a touhu vrátit se do zajetých kolejí a osahaných situací. Máme přitom právo volat o pomoc a máme právo říkat Pánu, že se nám zdá být lhostejný vůči tomu, co se děje. Ale až se vody uklidní, měli bychom být schopni na Ježíšovu dvojí otázku odpovědět: Ano, Pane, má víra je o něco pevnější a bojím se o něco méně. 

sobota 13. června 2015

11. neděle v mezidobí B 2015


1. ČTENÍ Ez 17, 22-24
Povyšuji nízký strom.

Čtení z knihy proroka Ezechiela.
Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."


Žl 92 (91), 2-3, 13-14. 15-16 Odp.: 2a
Odp.: Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.

2. ČTENÍ 2 Kor 5, 6-10
Stůj co stůj usilujeme o to, abychom se líbili Pánu.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři !
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.


EVANGELIUM Mk 4, 26-34
Je menší než všechna semena a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny.

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal ( Boží ) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.
Milí bratři a sestry,
Dnešní evangelium začíná 26. veršem 4. kapitoly sv. Marka, ale pro pochopení jeho smyslu je potřebné si připomenout prvních dvacet veršů této kapitoly, tedy Ježíšovo podobenství o rozsévači. Tyto dva úryvky se vzájemně doplňují a vysvětlují. Ve 14. verši Ježíš vysvětluje svým učedníkům, co myslel onou setbou: Rozsévač rozsévá slovo. Podobenství o rozsévači bylo více zaměřeno na přijetí či nepřijetí  Božího Slova  ze strany člověka, dnešní dvě krátká podobenství hovoří o tom, co se s takto přijatým Slovem děje dále.
Ježíš chce říci, že dobře přijaté Slovo je účinné, že má tvůrčí potenciál, stejně jako na počátku, Bůh svým slovem tvoří nebesa i zemi. Musí však být opravdu svobodně a hluboce přijato, jeho účinnost je na tomto přijetí závislá, neboť se nyní již nejedná o tvoření z ničeho, ale o proměnu toho, co již je – a to, co má být proměněno, je lidská osoba, se svojí důstojností a svobodou – i se svobodou Slovo odmítnout nebo je, jak se říkalo ve staré češtině, oslyšet-tedy vpustit je jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Bůh v nikom nepůsobí násilí: aby mohl být počat Ježíš v Mariině těle, musela dát svůj naprosto svobodný souhlas, jinak by to nebylo možné.
Zároveň je tato tvůrčí účinnost Slova, i když přijatá a potvrzená ze strany člověka, velmi nenápadná a postupná. V prvním podobenství říká Ježíš, že setba roste, a člověk ani neví jak. A ve druhém zase to, že zaseté hořčičné zrnko je menší než všechna semena na zemi. Začátky jsou nenápadné, téměř nerozpoznatelné, ale na konci je bohatá úroda klasů, ze kterých se peče chléb, pro lidi v Izraeli samotný základ a zdroj života. A ve druhém případě je na konci strom, který je vyšší než všechny zahradní rostliny.

Ježíš nás chce povzbudit, abychom uvěřili v účinnost Božího slova, protože to je předpoklad toho, abychom si je nechali vstoupit do srdce. Není to snadné; jsme v tomto ohledu spíše skeptičtí, protože víme o tom, jak je lidské slovo mnohdy zcela prázdné a neúčinné. Máme kolem sebe záplavu různých informací, důležitých i nedůležitých. Víme, že mnoho slov je lživých nebo nicneříkajících; u některých jiných to jen tušíme, a protože si to mnohdy nelze ověřit, jsme automaticky nedůvěřiví úplně ke všemu. Navíc jsou slova čím dál více nahrazována obrazy, a ty, zdá se, jsou mnohem sugestivnější a mnohem silněji nás ovlivňují. A ještě k tomu všemu silně podceňujeme skutečnosti, které jsou na začátku malé a nenápadné a rostou jen postupně, jelikož jsme vše vsadili na vnější efekty a rychlá řešení. Tvůrčí síla Božího slova se zdá slabá – může být odmítnuta, ale i když je přijata, začátky jsou skromné a růst je pozvolný. Ale na konci je Boží království, plnost lásky a života. 

sobota 6. června 2015

10. neděle v mezidobí B 2015


1. ČTENÍ Gn 3, 9-15
Nepřátelství ustanovuji mezi potomstvem tvým a potomstvem ženy.

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
    Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?"
    On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl."
    ( Bůh ) řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!"
    Člověk odpověděl: ,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl."
    Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla."
    Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.”


Žl 130 (129), 1-2. 3-4. 5-6a: 6b-8 Odp.: 7
Odp.: U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitováni, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.

2. ČTENÍ 2 Kor 4, 13-5, 1
Věříme, a proto také mluvíme.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři !
    Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
    Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
    A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
    Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.


EVANGELIUM Mk 3, 20-35
Se satanem je konec.

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili ( o Ježíšovi ): "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    (Za Ježíšem) přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."



Milí bratři a sestry,
Dnešní evangelium velmi dramaticky popisuje naprosté neporozumění a nepřijetí vůči tomu, co Ježíš na počátku své veřejné činnosti koná a co káže. Hned na počátku se dozvídáme, jak si někteří lidé Ježíšova slova a skutky vysvětlují: jedni říkají, že se pomátl na rozumu, a zákoníci, přišlí z Jeruzaléma, zase říkají, že je posedlý Belzububem, a zlé duchy vyhání s pomocí vládce zlých duchů.
A nakonec, když se po něm jeho matka a příbuzní ptají, Ježíš prohlásí za svou rodinu někoho úplně jiného, čímž výše zmíněné domněnky ještě přiživí. Nedávno byl natočen v italsko-německé koprodukci dvoudílný televizní film o životě Ježíšovy matky Marie, a po této scéně v něm říká Marii nějaký její příbuzný ‚Tvůj syn se tě teď veřejně zřekl.‘
Tajemství Ježíšovy osoby a jeho poslání se zde čelně střetává s lidskou perspektivou, s lidskými očekáváními a lidskými pocity. Příběh z dnešního evangelia se vlastně opakuje stále znovu a znovu, i v životě nás, křesťanů dneška. Máme nějakou představu o tom, jaký Ježíš je, případně co by měl či neměl v našem životě udělat, a ono je všechno nějak jinak. Možná nám také připadá, že by bylo normální a lidské, kdyby Ježíš přece jen svoji matku a své příbuzné přijal a rozumně a s láskou jim vysvětlil, proč říká to, co říká. Možná nám připadá, že by některé své výroky, například ten dnešní o hříchu proti Duchu svatému, měl nějak více vyložit, aby nebyly špatně pochopeny. A tak můžeme pokračovat-můžeme se ptát, proč dvanáctiletý Ježíš v Jeruzalémě svoji třídenní absenci svým rodičům nevysvětlil lépe a neomluvil se jim, a proč na svatbě v Káně nebyl ke své matce laskavější a řekl jí ono dost ošklivé Co mi chceš, ženo? Jenže Ježíš dělá to, co dělá, a říká, co říká.
A zcela analogicky – ptáme se, proč Bůh dopustil to či ono s naším životem, proč ten, který je Láska, je někdy vůči nám dost tvrdý, proč dopouští nevyléčitelné nemoci a přírodní katastrofy, proč ten, v jehož očích má každý lidský život nekonečnou cenu, dopouští, že v některých částech světa lidský život nemá cenu skoro žádnou. Ale věci jsou, jak jsou. Nepochopili Ježíšovi příbuzní a učitelé zákona z Jeruzaléma, a nechápeme ani my. A když nám někdo káže o Boží velikosti, svrchovanosti a neproniknutelnosti jeho záměrů, místo útěchy nás spíš jímá úzkost, co že si Nejvyšší, Svrchovaný a Neproniknutelný zítra může usmyslet.

Možná jediné východisko z tohoto dilematu je pohled na Ježíšův kříž. Je to symbol právě tohoto lidského neporozumění, vyústění všech těch napětí a nepřijetí, která Ježíšův život doprovázela. Je to ale zároveň jasná a konečná manifestace toho, že Bůh je přece jen Láska, i když se možná projevuje jinak než ona lidská. Ježíšovo otevřené srdce je zviditelněním toho, že Bůh již není neproniknutelný a nevypočitatelný, protože se světu a lidem zcela otevřel. A při pohledu na kříž také chápeme, že On je skutečně přítomen uprostřed všech trápení a bolestí našeho světa-že je sice dopouští, ale trpí v nich s námi se všemi.