sobota 26. prosince 2015

Svátek Svaté rodiny 2015

1. ČTENÍ Sir 3,3-7.14-17a(řec.2-6.12-14)
Kdo se bojí Pána, ctí rodiče.

Čteni z knihy Sirachovcovy.
   Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, smiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.
   Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku.
   Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jim, když ty jsi v plné sile. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.


Žl 128(127),1-2.3.4-5 Odp.: 1
Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.




2. ČTENÍ Kol 3,12-21
Rodinný život v Pánu.

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.
Bratři!
   Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
   Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ni mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.




EVANGELIUM Lk 2,41-52
Rodiče našli Ježíše uprostřed učitelů.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho.
   Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolesti hledali.“
   Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“
   Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.
   Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Při poslechu dnešního evangelia nás jistě hned napadne několik skutečností, které nám chce sdělit: to, že mělo být Marii a Josefovi připomenuto, že Ježíš nepatří jim, ale Bohu. Nebo jen to, že Maria s Josefem poznali problémy všech rodičů, kterým odrůstají děti-včetně nevypočitatelnosti jednání a komunikačních problémů.

Přesto bych se chtěl zvláště zamyslet nad onou větou Maria to vše uchovávala ve svém srdci. Událost Ježíšova ztracení se při pouti do Jeruzaléma je jediná, kterou sv. Lukáš zmiňuje z celého dlouhého období Ježíšova skrytého života v Nazaretě. Proto nejde jen o nějakou odbočku od hlavní linie jeho vyprávění, ale o něco důležitého.
Můžeme si docela dobře představit-a snad to není příliš odvážná domněnka-že Josef s Marií ve stereotypu života v Nazaretě pozapomněli na to, jak zvláštním způsobem přišel Ježíš na svět, a že to není obyčejné dítě. V prvních dvou větách se tento stereotyp mezi řádky objevuje-svatá rodina putovávala do Jeruzaléma na velikonoční svátky, a také když Ježíši bylo 12 let, vydala se tam jako obvykle.  A najednou dochází k události, která se z této obvyklosti života naprosto vymyká, dochází k události, která je pro Ježíše a Marii bolestivá a se kterou si neví rady. Tuší, že touto událostí jim chce Bůh něco říci, že je chce oslovit, ale zároveň na její smysl nemohou hned přijít - Oni jeho slovu neporozuměli.

Můžeme si představit, že Maria mohla nad touto událostí mávnout rukou, říci si ‚hlavně že se mu nic nestalo‘. Mohla si říci, že nemá cenu nad tím hloubat, a poklidně se vrátit do zajetých kolejí života v Nazaretě. Jenže ona svým citlivým srdcem tuší, že je třeba této události přijít na kloub, že to není jen tak. Jistě se jí hned připomnělo andělovo zvěstování, návštěva u Alžběty i narození v Betlémě. Zlomové události v jejím životě se jí začínají skládat ve smysl, v něco, skrze co k ní Bůh hovoří, i když ještě nechápe, co přesně jí chce říci.  A Maria o tom rozvažuje právě ve chvílích, kdy by na to klidně mohla zapomenout, neboť život se vrátil do svých zajetých kolejí - Ježíš šel s nimi do Nazareta a poslouchal je.

Tento Mariin postoj k životním událostem je pobídkou i pro nás, abychom se snažili číst v příběhu našeho vlastního života, abychom nevzdávali hledání smyslu událostí, abychom se nepřestali tázat ‚Pane, co mi tím chceš říci?‘  Je samozřejmé, že odpověď nepřijde vždycky hned, někdy smysl toho, co se nám děje, pochopíme až po mnoha letech, někdy něco pochopíme až na věčnosti. Jde ale zejména o to, abychom v tom byli trpěliví a příliš rychle se nevzdali naděje na to, že onen smysl objevíme. A pak abychom to vše jako Maria také uchovávali v srdci - tedy v hloubce, ve středu své bytosti, v postoji rozjímání - a nikoli na povrchu. Povrchnost a netrpělivost při čtení v našem životním příběhu by nás mohlo vést buď k přesvědčení, že všechno je slepá náhoda, že takové věci se prostě stávají - nebo ke zbožnému povzdechu Boží cesty jsou neprobádatelné , případně k ještě horšímu konstatování typu Pán Bůh mne za to či ono potrestal, protože…


Tato snaha objevit smysl věcí pak dává člověku naději do budoucna. Zjišťuje, že Bůh se opravdu stará, opravdu člověka hledá a miluje- i skrze události bolestivé a těžké. Roste pak lidská důvěra v Boží prozřetelnost a zároveň i radostné vědomí, že život navzdory všem těžkostem stojí za to žít naplno.
Slavnost narození Páně, ve dne  2015

Iz 52,7-10
Žl 98
Žid 1,1-6
Jan 1,1-18

Milí bratři a sestry,

Dnešní promluvu bych chtěl uvést citátem jednoho z největších náboženských myslitelů Evropy dvacátého století, švýcarského teologa Hanse Urse von Balthasar: Rozhodující je odpověď na otázku, zda Bůh promluvil k člověku -samozřejmě o sobě, a také o svém úmyslu stvořit člověka a jeho svět -nebo zda tím absolutním zůstává mlčení, mimo všechna slova tohoto světa.

Dnes jako křesťané slavíme víru v onu první možnost - že Bůh skutečně promluvil, a to tak, že se rozhodl přebývat s námi jako člověk - že se tedy Slovo stalo tělem, jak říká evangelium. Slavíme to však v duchovní atmosféře, která stále více na tuto základní Balthasarovu otázku odpovídá oním druhým způsobem: místo konkrétního náboženství stále více zaujímá to, čemu se říká spiritualita - tedy způsob vztahování se k Absolutnu jako projevujícímu se rovnocenně ve všech náboženstvích a kulturách, ale zároveň zůstávajícímu neodhalitelným tajemstvím, slovy otce Halíka ‚něčím nad námi‘. Často je tento způsob zbožnosti vnímán jako mnohem svobodnější, tolerantnější a autentičtější než velká organizovaná náboženství, a křesťanství je často obviňováno z toho, že vírou v Boží zjevení si chce toto neproniknutelné a neuchopitelné Tajemství vyhradit pro sebe. Že se chce takříkajíc stát jeho pánem a vtěsnat je do úzkých dogmatických pout, podobně jako se snaží poměřovat složitost konkrétního života příliš těsnými kritérii dobra či zla, morálních pouček a zákazů. A hlavním kamenem úrazu je zde právě to, co dnes slavíme-víra v  Boží vtělení, v to, že by ono neuchopitelné Tajemství bylo úplně celé přítomno v jednom malém dítěti, a později muži, Ježíši z Nazareta.

Velmi přesně to vyjádřil jiný velký teolog 20. století, Josef Ratzinger, emeritní papež Benedikt XVI: A tak před tímto křesťanským zjevením stojíme s velkou otázkou, zvlášť když je srovnáváme s náboženským myšlením Asie. Snad by bylo lépe, kdyby nás Bůh ponechal v nezměrné vzdálenosti. Snad by bylo přijatelnější věřit v nepochopitelné tajemství než přijmout tuto jedinou postavu-přijmout tento křesťanský pozitivismus víry - a v něm, jako jediném bodě vidět spásu člověka.

Můžeme se tedy tázat tak, jak by se nás mohli zeptat naši jinak věřící bližní: Není naše dnešní oslava vtělení nakonec stavěním bariér vůči jinak věřícím bratřím a sestrám -židům, muslimům, buddhistům, agnostikům a já nevím komu ještě? Není to nakonec znovu triumfální sebepotvrzení křesťanství jako majitele jediné pravdy, toho že my křesťané víme všechno o Bohu lépe a jsme tedy lepší než ostatní?

Pohled na úvodní Balthasarovu otázku se však radikálně promění ve chvíli, kdy ji konfrontujeme s našimi základními lidskými otázkami, problémy a potřebami, třeba jako Má můj život i jiný smysl než má práce a rodina? Co je po smrti? - ale také Cítím se sám, nebo Nikdo mne nemiluje. Kdyby Bůh nevyslovil sama sebe, kdyby zůstával vzdáleným a mlčícím tajemstvím, bylo by mlčení i odpovědí na tyto otázky. Z tohoto hlediska by nebylo lépe, kdyby  nás Bůh ponechal v nezměrné vzdálenosti, slovy Josefa Ratzingera. Z oslavy Vtělení se my křesťané neradujeme proto, že je to potvrzení naší pravdy a naší nadřazenosti, ale protože Bůh má s člověkem soucit, a proto jej nechce nechávat v mučivé nejistotě. Boží sebesdělení v Kristu je výslednicí Boží lásky k člověku, často ztrápenému a nešťastnému, kladoucímu si bolestné a nezodpověditelné otázky. Slovo se stalo tělem, a přestože Bůh nepochopitelným tajemstvím zůstává, přece jen je poodhaluje-protože chce být z lásky konkrétně blízko konkrétnímu člověku.

Toto je ona pravá a velká vánoční radost, a zároveň podstata křesťanství. A tuto radost přeji i vám všem.

sobota 19. prosince 2015

4. neděle adventní  C 2015


1. ČTENÍ Mich 5,1-4a

Čtení z knihy proroka Micheáše.
Toto praví Hospodin:
    „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově sile, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“


Žl 80(79),2ac+3b.15-16.18-19 Odp.: 4
Odp.: Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit!
Odp.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Odp.
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
Odp.


2. ČTENÍ Žd 10,5-10

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za břich jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.


EVANGELIUM Lk 1,39-45

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
   Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium vypráví vlastně o prvním setkání Ježíše s lidmi. Ještě nenarozený Ježíš v lůně Panny Marie se stává všem lidem Bohem s námi, Boží přítomností a Boží blízkostí.  Jan, rovněž ještě nenarozený, a Alžběta tuto neskonalou a bezprostřední Boží blízkost rozpoznávají, jakmile Maria překročí práh Zachariášova domu, a reagují na ní velikou radostí. První lidé, do jejichž života Ježíš vstoupí, jej radostně přijímají.

Můžeme v této souvislosti mírně předběhnout čas a zamyslet se už nad vánočním příběhem. Josef s Marií, stále ještě nesoucí malého Ježíše pod srdcem, putují do Betléma ke sčítání lidu, a Maria musí porodit ve chlévě, neboť se pro ně nenašlo místo pod střechou.  Odborníci na Písmo svaté se přou o to, zda se toto místo má překládat jako zájezdní hostinec, nebo jako útulek pro pocestné. Známe však všichni lidové vánoční příběhy o tom, jak Josef s těhotnou Marií chodí v Betlémě (nebo i jinde) dům od domu a nikde je nechtějí přijmout.  Ve světle dnešního evangelia, kdy je Maria s Ježíšem s radostí přijata do Zachariášova domu, dostávají tyto lidové legendy nečekaný smysl. Ježíš-Bůh s námi, Bůh přítomný zcela blízko v našem světě-ještě před svým narozením zažívá totéž, co bude zažívat v průběhu celého života-radostné přijetí i prudké odmítnutí. Hned po narození se mu přijdou klanět pastýři, ale král Herodes jej bude chtít zabít, protože v něm jeho narození nevyvolá radost, ale strach.

Celý advent, který právě končí, má smysl přípravy, očištění srdce, nejen proto, abychom v něm Pánu připravili důstojný příbytek. Toto očištění srdce je třeba také proto, abychom přicházející Boží blízkost do našeho světa přijali s radostí. Tyto dvě věci spolu velmi těsně souvisí. Z vyprávění o pádu Adama a Evy v první knize Mojžíšově se odhaluje jedna velmi důležitá pravda o lidském srdci - člověk, který je zasažen hříchem, se Boží přítomnosti obává. Byl stvořen ke společenství s absolutním Dobrem a Láskou, ale ve chvíli, kdy je nakažen zlem, přebývání v jejich bezprostřední blízkosti už není schopen snést. Člověk se v zahradě schovává před Hospodinem, který ho hledá – schovává se, protože má strach. Strach mu brání vidět Boha, takového, jaký skutečně je, vidí jeho pokřivený a převrácený obraz - a takovému falešnému bohu pak člověk chce uniknout nebo se obrátí proti němu.

Postavy dnešního evangelia jsou pravým opakem tohoto stavu. Především Maria, zlem zcela nezasažená, je zároveň v nejtěsnějším možném společenství s Bohem, i fyzicky, protože jej nosí ve svém lůně. A Alžběta s Janem Křtitelem se radují, když Maria s Ježíšem vstoupí do jejich domu, když se k nim vtělené Slovo v Mariině lůně přiblíží. Celá scéna Navštívení, včetně následujícího jásavého Mariina Magnificat, je plná překypující radosti a pokoje. Kéž dokážeme, milí bratři a sestry, už za čtyři dny takto božské Dítě přivítat - beze strachu, s radostí a s láskou.








sobota 12. prosince 2015

3. neděle adventní C 2015


1. ČTENÍ Sof 3,14-18a

Čtení z knihy proroka Sofoniáše.
   Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin izraelským králem, zla se už neboj! V onen den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se, Sióne, ať nejsou tvoje ruce malátné! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, plesá nad tebou v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou jásá jako ve dnech svátku.

Iz 12,2-3.4bcd.5-6 Odp.: 6
Odp.: Plesejte a jásejte,neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.

Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.
Odp.
oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména!
Odp.
Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.
Odp.

2. ČTENÍ Flp 4,4-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.
Bratři!
   Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním.
   Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.


EVANGELIUM Lk 3,10-18

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Lidé se ptali Jana (Křtitele): „Co máme dělat?“
   Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“
   Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“
    Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

    Dnešní neděle je Radostná a radost je hlavním tématem prvního i druhého čtení. Dnešní evangelium však na první poslech takto vůbec nepůsobí. Pokud by do něho byly zahrnuty i verše bezprostředně předcházející, a pokud bych je pronesl s patřičným patosem, pochybuji, že by to v komkoli  z nás nějakou radost vzbudilo. Působilo by to spíš jako studená sprcha. Jan Křtitel hovoří cosi o zmijím plemeni, o sekeře na kořeni stromu, který nenese ovoce a bude tedy brzy vyťat a hozen do ohně, o pálení plev ohněm neuhasitelným. Není divu, že se lidé ptají Co máme dělat? Můžeme si domyslet, že je to otázka plná úzkosti. Přesto je dnešní evangelium zakončeno paradoxním tvrzením Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal jim radostnou zvěst.
    Další zvláštnost nacházíme ve druhém čtení. Sv. Pavel Filipany vybízí k radosti, vlastně jim ji přikazuje. Radujte se stále v Pánu, opakuji, radujte se! Opět je v tom cosi těžko pochopitelného: jak je možné přikázat radost, vždyť je to něco spontánního, co člověku za určitých okolností vytryskne ze srdce, ale jak je možné si ji přikázat ve chvíli, kdy člověk zažívá zármutek a úzkost?
     Zdá se, že zde jde o správné pochopení pojmu křesťanské radosti. Dnešní texty nám napovídají, že nejde ani tak o emoci, o cosi prchavého a vyvolaného vnějším impulsem, ale o jakýsi základní životní postoj či pocit křesťana, jakási základní vlastnost obyvatele Božího království. Jde o cosi, co má něco bytostně společného s pokojem, přesně tím, o kterém hovoří opět svatý Pavel: Boží pokoj, převyšující všechno poznání. Tato radost je zaprvé plodem vědomí, že Boží království je již zde, že přišlo s Ježíšem. Proto Jan Křtitel skutečně hlásá radostnou zvěst, i když je jeho kázání drsné. Jádrem jeho kázání nejsou hrozby, ale skutečnost příchodu Ježíše, který brzo vysvobodí svůj lid. Zadruhé je ona křesťanská radost plodem obrácení. Proto na ně Jan Křtitel klade takový důraz. Právě ono je vstupenkou do Božího království. Kdo se nechal pokřtít, musí žít jako nový člověk, musí se zříci zla a snažit se konat dobro, a to velmi konkrétně, podle jeho stavu a zaměstnání - právě tak, jak to Jan Křtitel radí jednotlivým skupinám lidí.
     Právě s tímto posledním máme jistě zkušenost i na obecně lidské rovině - kdo kolem sebe rozsévá dobro a lásku, kdo má čisté svědomí, zakouší radost a pokoj v srdci jako jakýsi setrvalý stav za vším, co prožívá, i když není ušetřen lidských trápení a bolestí.
    A pravda tohoto konstatování vychází najevo i z opačného pohledu. Člověk, který je výrazně ovlivněn zlem, nebo je jím přímo spoután, je smutný. A opět se zde nejedná o okamžitý smutek jako reakci na jednotlivou životní událost, ale o jakýsi bytostný smutek, jako základní stav duše. Tento smutek má cosi společného s popřením života a lásky, s bezvýchodným uzavřením se do sebe. Často se navenek projevuje ironií a skepsí vůči všemu dobrému, přesvědčením, že člověk je v jádru špatný a že dobro je naivní představa lidí, kteří ještě nedospěli a nezakusili život v celé jeho syrovosti. Je to stav duše, vyjádřitelný slovy jisté poměrně tragické postavy z jednoho filmu švédského režiséra Ingmara Bergmana: Svět jde do háje a já se starám sám o sebe.

   Kéž nám tedy, milí bratři a sestry, zbytek adventní doby pomůže k tomu, abychom se dokázali radikálně rozloučit se vším, co k tomuto bytostnému smutku vede. Kéž znovu z celého srdce přijmeme přicházející království, kéž neseme ovoce obrácení, aby přišla i radost a pokoj. 

sobota 5. prosince 2015

2. neděle adventní B 2015


1. ČTENÍ Bar 5,1-9

Čteni z knihy proroka Barucha.
   Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh.
   Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas.
   Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho prýští.


Žl 126(125),1-2ab.2cd-3.4-5.6 Odp. 3
Odp.: Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem přinesou své snopy.
Odp.



2. ČTENÍ Flp l,4-6.8-11

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři!
    Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.


Evangelium Lk 3,1-6  

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův.
   Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“



Milí bratři a sestry,

V dnešním Božím slově se - mimo druhé čtení - všude zmiňují obrazy krajiny. V prvním čtení  ‚Bůh rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi‘ , žalmista zase prosí Hospodina, aby změnil náš osud, jako se mění údolí na jihu země  (tedy v období dešťů, kdy se pouštní vádí na chvíli změní v potok). A nakonec v evangeliu vyzývá svatý Jan Křtitel k vyrovnání stezek, aby mohl přijít Pán.

V těchto slovech můžeme vidět zobrazení lidské duše právě jako krajiny, jako světa v malém. Souvislost je jasná také ve chvíli, kdy si uvědomíme, jak na nás účinkuje například pohled na širé moře nebo na horský hřeben - že krajina nějak naše nitro oslovuje, že působí určitou náladu, všechno to, co zvlášť citlivě vnímají umělci. Projevuje se zde jakási spřízněnost mezi tím, co vidíme, a tím, co vnímáme uvnitř sebe, příbuzenství mezi vnější a vnitřní krajinou.

Dnešní Boží slovo tuto vnitřní krajinu popisuje jako místo setkání Boha s člověkem, ke kterému je nutno dojít po připravené cestě. Cesta vede oběma směry - v prvním čtení Hospodin rozkázal upravit krajinu tak, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. V evangeliu je tomu naopak - Jan Křtitel vyzývá k připravení cesty, protože přijde Pán.

A tato cesta má být co nejpřímější a nejkratší. Hory a údolí, hrboly na cestě a všechny ostatní překážky jsou obrazy překážek našeho duchovního života. Všeho, co nám ubírá sílu, co cestu prodlužuje, co nás nutí ke zbytečným zacházkám a co nám brání na cestě vidět horizont. Jistě nám při slově hory přijde na mysl naše pýcha a soběstačnost, pocit, že Boha vlastně nepotřebuji - a při slově údolí zase ono údolí šeré smrti, o kterém zpívá žalm 23 - obraz zoufalství někoho, kdo nezvládá život, kdo kvůli svému trápení pochybuje o Boží dobrotě a smyslu všeho.

Svatý Jan Křtitel nás dnes důrazně žádá, abychom toto vše srovnali se zemí a přichystali tak cestu k setkání s přicházejícím Ježíšem. Jenže právě v obrazech hor a údolí se naprosto jasně projevuje velikost tohoto úkolu, která nám může vzít odvahu. Je to cosi, co je daleko nad naše síly. Pokud si odmyslíme megalomanské zásahy do krajiny, které se dějí v poslední době v Číně, kdo by mohl zasypat údolí nebo srovnat horu? Každý, kdo se svými vnitřními horami a údolími bojuje, nakonec zjistí, že to není dost dobře možné. Léta se snažíme překonat své chyby, tušíme, že kdyby nám nebránilo to či ono, budeme Bohu mnohem blíže, budeme mít pevnější víru a dokonalejší lásku, budeme o něco svatější. A ono pořád nic.


Jenže nejde o to, jestli se nám to může dokonale podařit nebo ne. Jde o snahu stále znovu se do tohoto díla pouštět. To, co můžeme k Bohu ujít my, je nepatrný zlomeček cesty, zbytek musí ujít On. On musí vyrovnat hory a údolí - a víme, že přichází i hornatou krajinou, protože po setkání s člověkem touží. Ale tím, že jdeme a že se snažíme srovnávat cestu i my, mu dokazujeme, že je stále přítomná také naše touha po setkání.  

sobota 28. listopadu 2015

1. neděle adventní C 2015


1. ČTENÍ Jer 33,14-16

Čtení z knihy proroka Jeremiáše
   Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu.V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“


Žl 25(24),4-5ab.8-9.10+14 Odp.: 1b
Odp.: K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď' mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.
Hospodinovo jednáni je jen láska a věrnost pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení. Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí, dává jim poznat svou smlouvu.
Odp.


2. ČTENÍ 1Sol 3,12-4,2

Čteni z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.
Bratři!
   Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, našim Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.
   Nakonec pak vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše.


EVANGELIUM Lk 21,25-28.34-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům:
    „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.
   Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání jako léčka; přijde totiž na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“




Milí bratři a sestry,

Dnešní texty můžeme chápat jako návod k dobrému prožití adventní doby. Jistě se jimi nechce říci, že letos už určitě nastane konec světa. Jsou prostě výzvou k obnovení bdělosti srdce.

V evangeliu je zajímavý protiklad, i když ne úplně jasně formulovaný, mezi pohybem vzhůru a dolů. Až to začne, vzpřimte se a zvedněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi. V řeckém originále je v oné druhé větě použito sloveso, které znamená zatížit, stísnit, unavit. A i když zrovna neholdujeme přejídání nebo nadměrnému pití alkoholu, jistě snadno pochopíme, co nám tím Pán chce říci. Pokud se příliš utápíme v pozemských skutečnostech, hledáme v nich naplnění a štěstí, nebo se jimi prostě zabýváme až příliš, máme o ně příliš velkou starost, ocitne se naše duše přesně v takovém stavu - zatížení, skleslosti, únavy, frustrace, že jsme opět nenalezli to, co jsme hledali. V tomto stavu není dost dobře možné se napřímit a pozvednout hlavu, není možné vidět nebe, protože jsme zahleděni do země, ba k zemi sráženi. A paradoxně už nedokážeme vidět ani opravdové dobro a krásu těchto věcí, protože jsme se jimi nechali spoutat a mohou se nám stát těžkým břemenem, otrockým jhem. Můžeme se stát otroky předvánočního shonu, otroky reklamy, která nám vnucuje věci, které nepotřebujeme; otroky spoutanými starostmi o tisíc vnějších věcí, které při objektivním pohledu opravdu nejsou až tak důležité.

Jistě mi tátové a maminky od rodin namítnou, že se mi to snadno říká, a že předvánoční nákupy a vaření se samy neudělají. A samozřejmě není nic špatného na tom mít v rodině na Vánoce uklizeno, nazdobeno a napečeno. Avšak dnešní stůl Božího slova nám ukazuje to opravdu důležité, to, oč bychom se v adventní době měli snažit především. Spolu s onou pozorností srdce, o které už byla řeč, je to především pobídka. Bděte a modlete se. Ani jedno, ani druhé nemá však být cílem, ale cestou: cílem je to, co čteme ve druhém čtení: Ať ve vás Pán stále rozhojňuje víc a více lásku jednoho ke druhému i ke všem lidem.

Jestliže se jako křesťané tohoto adventního úkolu podle svých sil zhostíme, máme k němu také zaslíbení Boží pomoci, tak jak jsme je slyšeli v žalmu: Hospodinovo jednání je jen láska a věrnost pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení. Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí. Ten, kdo se bude snažit do adventu takto vykročit, zakusí přitom Boží důvěrnost. Na první poslech přísná Ježíšova slova, která jsme slyšeli v posledním týdnu starého liturgického roku a také dnes, už pak tak přísně neznějí. Když má člověk bdělé srdce, probuzené modlitbou a láskou, Boží blízkost a Boží jednání mu není žádnou hrozbou, ať se projevuje jakkoli. Spravedliví poznávají Boha, jaký skutečně je, protože se mu stali v lásce podobnými. Jistě je to dlouhá a úzká cesta, ale máme nyní, na začátku adventu, opět příležitost se po ní vydat a kousek jí ujít.


sobota 21. listopadu 2015

Slavnost Ježíše Krista Krále B 2015


1. ČTENÍ Dan 7, 13 - 14

Čtení z knihy proroka Daniela.
   Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu.
   Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, u ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.


Žl 93 ( 92 ), 1ab. 1c-2. 5 Odp.: 1a
Odp.: Hospodin kraluje, oděl se velebností.

Hospodin kraluje, oděl se velebností, oděl se Hospodin, opásal se mocí.
Odp.
Dal světu základ, že nezakolísá. Pevný je trůn tvůj od pradávna, jsi od věčnosti.
Odp.
Tvé výroky jsou nejvýš spolehlivé, tvému domu přísluší svatost, Hospodine, na věčné časy.
Odp.


2. ČTENÍ Zj 1, 5-8

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
   Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky! Amen.
   Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen.
   Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.


EVANGELIUM Jan 18, 33b-37

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?"
   Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud."
   Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Rozhovor Piláta s Ježíšem jakoby byl počátečním bodem dějinného dialogu - a zároveň třecích ploch a rozporů - mezi světskou mocí a zárodkem Božího království, tak jak existuje ve společenství putující církve na zemi. Ježíš stojí tváří v tvář judskému místodržiteli, představitelem tehdejší největší velmoci, římského impéria. Přiznává se ke své královské moci, moci větší, než je moc všech světských vladařů. Ježíš je, jak jsme slyšeli ve čtení z Apokalypsy, vládcem nad pozemskými králi.
Jenže zároveň říká: Moje království není z tohoto světa. Kdyby bylo, moji učedníci by přece bojovali, abych nebyl vydán Židům. A zdůrazňuje to ještě jednou, jako by na to kladl důraz a chtěl, abychom si to dobře zapamatovali: ne, moje království není odtud.
Toto konstatování můžeme chápat dvojím způsobem: Ježíš jím říká, že jeho vláda je založena v Boží svrchovanosti nad světem, který jej stvořil a řídí. Ale zároveň se tím chce říci, že podoba a logika jeho vlády je jiná, než ta lidská. Ježíšova vláda má tedy nejen jiný původ, ale i jiný způsob, než všechny myslitelné vlády, které lidstvo v historii ustanovilo.

Víme, že v dějinách církve se velmi často formy církevní vlády podobaly oněm lidským, často docházelo a dochází k provázání duchovní a světské moci. Ale zdá se, že v souladu s Ježíšovými slovy se opravdová Boží moc vždy nejvíce a nejplodněji projevila tam, kde v dané chvíli a situaci nemohlo být o světské moci církve ani zmínky- při pronásledování prvních křesťanů, v působení církve během různých totalitních režimů, nebo v působení jednotlivých křesťanů v prostředí zcela nekřesťanském, jako byl počátek působení blahoslavené Matky Terezy. Když nebylo možné se spolehnout na to, čím vládneme my lidé, na struktury a zabezpečení, začala být Boží moc a pomoc vždy téměř hmatatelně patrná.

Je jistě nutné a správné mít struktury a zabezpečení lidskými prostředky, jde jen o to při tom všem neztratit ze zřetele podstatu Boží vlády- nechat Bohu prostor k působení, nechat Jej jednat, nechat jej stále do lidských struktur vstupovat, a zejména přijmout jeho logiku, která se často velmi liší od naší.


Jeden z možných příkladů se odehrává právě před našima očima: Máme, jako křesťané, obavy z postupující sekularizace, vytěsňování každé zmínky o Bohu z veřejného prostoru ve jménu jakési vágní politické korektnosti. Mnoho aktivních křesťanů se proti tomu snaží něco dělat. Máme obavy z budoucnosti církve, modlíme se za nová duchovní povolání, děláme všechno možné, a přitom jako by se to vše míjelo účinkem. Naplňuje nás to úzkostí, hledáme příčiny, a přitom možná zapomínáme na to, že Bůh často nechává projít události i jednotlivé lidské příběhy cestou kříže a smrti, ne aby je zničil, ale aby je proměnil, aby to vše povstalo k novému životu. Právě tohle se tak liší od naší logiky a tohle nás tak naplňuje obavami. Máme za to, a všude se to tvrdí - že, aby něco přežilo, musí to růst a vzkvétat, musí se to vyvíjet, nesmí to stagnovat nebo skomírat. Často chceme zachraňovat za každou cenu to, co ještě zbývá, a nedaří se nám to, protože jsme ještě nepochopili, že je to možná určeno k projití Velikonoční cesty, že se na tom musí projevit Ježíšovo tajemství kříže a smrti. Právě proto, aby to, jako sám Vzkříšený, bylo vzkříšeno - totéž jako předtím, ale přesto úplně nové, proměněné, obdařené životem, který nepomíjí. 

sobota 14. listopadu 2015

33. neděle v mezidobí B 2015


1. ČTENÍ Dan 12, 1-3

Čtení z knihy proroka Daniela.
   Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize.
   Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky.
   Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.


Žl 16 (15), 5+8. 9-10. 11 Odp.: 1
Odp.: Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě.

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 10, 11-14. 18

Čtení z listu Židům.
   Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'.
   Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.


EVANGELIUM Mk 13, 24-32

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.
   A tehdy ( lidé ) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.
   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."


Milí bratři a sestry,

Vždy ke konci církevního roku nám Boží slovo připomíná konec času a Ježíšův příchod ve slávě, kdy se naplní dějiny vesmíru a všech lidí. O těchto skutečnostech neslyšíme rádi. Možná se už spíš těšíme, až se rozsvítí první svíce na adventním věnci a liturgické texty budou ohlašovat bezpečný a idylický první příchod Ježíše, jako bezmocného malého dítěte. Konec času a soud, to všechno, co stará dogmatika nazývala souhrnným názvem De novissimis - o posledních věcech, je nepopulární. Možná proto, že jsme v našem zde a nyní až příliš zabydleni.

Pro lidi v minulosti, kdy byl život mnohem těžší, křehčí a ohroženější, neměly zřejmě tyto výroky Písma tak znepokojující význam jako pro nás. Naši předkové měli asi před očima vizi křesťanského nebe jako mnohem  lepšího místa než je země, mnohem více vnímali vezdejší život jako pouť, jako cestu slzavým údolím. V Itálii se tato skutečnost ještě tu a tam projevuje ve rčení o člověku, který zemřel - Passava nella vita migliore - přešel do lepšího života.

Postoj nás, lidí 21. století, je jiný. Život je většinou příjemný a skýtá téměř nekonečně mnoho možností, jak jej vyplnit. Chceme od života mnoho, už zde a nyní, zvláště když je člověk mladý, nadaný a schopný. Skutečnosti, které nám připomínají jeho ohraničenost, jsme celkem úspěšně odsunuli na okraj našeho zájmu. A když se nám tyto skutečnosti přece jen nějakým způsobem připomenou, vyvádějí nás z míry. Jsme často velmi podobni bohatému člověku z Ježíšova podobenství- člověku, který si libuje, že se zabezpečil tím, co se mu urodilo, a čeká ho blahý čas užívání si života. A když najednou přijde smrt, je nepříjemně zaskočen.

Jenže podíváme-li se blíže na dnešní žalm, můžeme objevit, že o protiklad mezi nebem a zemí možná až tolik nejde, že v tomhle smyslu rozhodně křesťanství není Marxovým opiem lidu. Žalmistův postoj, pevně zakořeněný v Bohu, totiž zároveň jakoby rušil hranici mezi nyní a potom. Dá se říci, že žalmista prožívá nebe na zemi, protože žije v Boží přítomnosti. Nebojí se smrti ani soudu, ale ani ničeho zlého, co by ho mohlo potkat teď, během pozemského putování. Proto se raduje mé srdce a má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí. Neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby Tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u Tebe je hojná radost, po Tvé pravici je věčná slast.  Žalmista ruší falešnou představu o tom, že plnost života na zemi a v nebi se vzájemně vylučují. Není potřeba nějak toto slzavé údolí překlepat s vidinou, že pak to bude lepší - nebo naopak říct si, že nebe je iluze a je potřeba životu urvat, co se dá, teď a tady.  Nebe je společenství s Bohem, život v blízkosti a působnosti Lásky, kterou dává Duch svatý, život dětí Otce a bratří a sester Syna. V tomhle smyslu je žalm vrcholnou výpovědí dnešních čtení. Budeme-li se snažit takto žít, budeme vidět i všechny apokalyptické texty z konce církevního roku v úplně jiném světle.




sobota 7. listopadu 2015

32. neděle v mezidobí B 2015


1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16


Čtení z první knihy Královské.
   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."
   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.


Žl 146 ( 145 ), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 1
Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 9, 24-28

Čtení z listu Židům.
   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.


EVANGELIUM Mk 12, 38-44

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš učil ( zástupy ):
   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."

-------


Milí bratři a sestry,

Jednání a slova vdovy ze Sarepty z prvního čtení jsou zoufalým gestem člověka, který je fixován na to málo, co vlastní. Ví, že ona troška oleje a mouky, kterou ještě má, smrt hladem maximálně oddálí. Přesto je celé její myšlení a jednání na tuto trošku zcela zaměřeno - je to koneckonců všechno, co má k dispozici, a s čím ještě může aspoň něco dělat. Prorok Eliáš ji však přiměje tento postoj změnit, aby z toho mála, které má, se rozdělila s ním, aby z toho připravila něco jemu, který jakoby reprezentuje Hospodina-podobně jako v dnešním evangeliu Jeruzalémský chrám. A příběh se začíná nápadně podobat evangelnímu příběhu chlapce a jeho několika ječných chlebů, ze kterých Ježíš nasytí zástupy. Vdova dala, a bylo jí dáno nazpět. Kdyby na své trošce oleje a mouky lpěla, byla by nakonec opravdu zemřela a její syn také.

Chudá vdova z evangelia už tuto Boží logiku chápe. Dělá krok, který by v nás asi vzbudil úzkost či pocit, že jsme naprosto nezodpovědní - protože jsme zvyklí na to, že náš život je zajištěn do nejmenších detailů. Ne jen něco, ale všechno z toho mála, co jí konkrétně a hmatatelně může alespoň na krátko zajistit živobytí, dává chrámu - tedy Hospodinu.  Dala celé své živobytí, říká liturgický překlad, ovšem v originále je vyjádření ještě silnější – ‚vhodila do pokladnice celý svůj život‘

Každý z nás si v sobě nese nějakou chudobu, nějaký nedostatek, a většinou nejde o chudobu materiální. Právě toho, v čem jsme chudí, máme tendenci se velmi držet a žárlivě si to chránit. Může se jednat o oblast vztahů, obdarování a mnoha dalších věcí. O to málo, co vlastníme, nechceme přijít, protože nám právě naše chudoba v této věci ukazuje její velkou cenu. Ten kdo například jen s obtížemi vystudoval vysokou školu, si svého diplomu a titulu bude zřejmě cenit mnohem víc, než někdo, kdo zvládne za čtyři roky levou zadní vystudovat dvě fakulty zároveň, protože je prostě nadprůměrně inteligentní. A někdo, kdo je nesmělý a má potíže navazovat vztahy, si bude svého navázaného přátelství či lásky cenit zřejmě mnohem více, než lev salónů.  Až potud je to víceméně pozitivní skutečnost.

Problém nastává ve chvíli, kdy začneme být na to málo, co máme, žárliví, kdy na tom začneme lpět a nechceme se toho za žádnou cenu zříci. Zbytečně se tak připravujeme o zázrak rozmnožení mouky a oleje, nebo pěti chlebů, chcete-li. Ten nastane pouze tehdy, jsme-li schopni tyto věci Bohu darovat. Přitom nejde až tak o to, nechat si je nebo nenechat. Jde o to, přestat na nich lpět, být schopen je dát Bohu k dispozici, a zejména přestat se bát, co by bylo, kdybychom o ně přišli. Jsme samozřejmě svobodní udělat i opak, Bůh po nás nebude tyto věci vymáhat, protože naše svoboda je mu drahá. Jak říká otec Anthony de Mello, můžete si lpět, na kolika věcech chcete.  Jenže pak se zázrak rozmnožení nebude konat. Bůh nás nemůže obdarovat, protože nejprve potřebuje našich pět chlebů a dvě ryby, nebo, chcete-li, naši trochu mouky a oleje, naše dva penízky. Tím, že na něčem lpíme, dáváme Bohu jasně najevo, že ho nepotřebujeme, že si vystačíme sami s tím málem, které máme, protože je to přece naše jediná jistota. A opravdu si vystačíme, ale ne na dlouho.  Najíme se a zemřeme, uzavřeni v našem malém lidském horizontu.

Pokud se ale k takovému kroku odhodláme, dáváme Bohu šanci ukázat, že zázrak rozmnožení je možný, že kdo dává, dostává nazpět, míru natřesenou a natlačenou. Jistě, přináší to s sebou úzkost, neboť je to vlastně skok víry, a my podvědomě tušíme, že se jím můžeme stát opravdu v duchovním smyslu chudými, těmi, jimž nezbylo nic, jako oné chudé vdově. Tato chudoba je ale požehnaná, stává se branou ke svobodě, prostorem, ve kterém Bůh může na nás vykonat veliké věci. Je to přesně ta chudoba ducha, o které hovoří Ježíš v prvním blahoslavenství, chudoba, kterou se získává Boží království. 

sobota 31. října 2015

Slavnost všech svatých 2015
                                            

PRVNÍ ČTENÍ Zj 7, 2 - 4. 9 - 14

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
    Já, Jan, viděl jsem, jak od východu slunce vystupuje jiný anděl. Držel v ruce pečetidlo živého Boha a zvolal silným hlasem na ty čtyři anděly, kterým bylo dáno škodit zemi i moři: "Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha!" A uslyšel jsem, kolik bylo těch poznamenaných: sto čtyřiačtyřicet tisíc ze všech kmenů izraelského lidu.
    Potom se podívám, a hle - veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: "Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi! "
    Všichni andělé, kteří stáli okolo trůnu, starců a čtyř bytostí, padli na tvář před trůnem, klaněli se Bohu a volali: "Amen. Chvála, sláva, moudrost, díky, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné věky! Amen."


Žl 24 (23), 1 - 2. 3 - 4ab. 5 - 6 Odp.: srv. 6
Odp.: To je pokolení těch, kdo hledají tvou tvář, Hospodine!

Hospodinu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Neboť on jej založil nad moři, upevnil ho nad proudy vod.
Odp.
Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti.
Odp.
Ten přijme požehnání od Hospodina, odměnu od Boha, svého spasitele. To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha.
Odp.

DRUHÉ ČTENÍ 1 Jan 3, 1- 3

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
    Milovaní!
    Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý.


EVANGELIUM Mt 5, 1 - 12a

Slova svatého evangelia podle Matouše.    
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je:
    Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
   Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
   Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu."

Milí bratři a sestry,

V ruské pravoslavné tradici se říká svatým prepodobnyje. Smysl tohoto slova vysvětluje dnešní druhé čtení, v němž svatý Jan říká, že až se Ježíš ukáže, budeme mu podobní. Svatí jsou tedy ti, kdo se podobají Kristu.  Panna Maria se pak nazývá prepodobnějšaja -nejvíce Kristu podobná. Tyto výrazy vypovídají něco o skutečnosti posvěcení člověka i o podstatě dnešní slavnosti. Všichni svatí nejsou svatí proto, že by na sobě tvrdě pracovali a dosáhli tak náboženské a mravní dokonalosti. Jsou svatí, protože se bez výhrad odevzdali Bohu a nechali se Duchem svatým proměnit do Kristovy podoby, a to již během svého pozemského života.

Dnešní druhé čtení ukazuje dynamiku tohoto proměňování. První krok je přijetí veliké Otcovy lásky, skrze kterou nás učinil svými dětmi v Kristu. Apoštol Jan na ni na začátku dnešního úryvku ukazuje-Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil! My v ní totiž musíme nejprve opravdu a skutečně uvěřit, abychom byli schopni se takto nechat zcela proměnit. Bůh si v nás nemůže vzít nic, co mu sami nedáme, neboť bezezbytku respektuje naši svobodu. Můžeme se svobodně rozhodnout Jej odmítnout nebo ho vpustit do našeho života jen částečně - a to často právě ze strachu, cože by to s námi mohl učinit. Jako bychom se vlastního povolání ke svatosti báli-možná proto, že vinou špatných hagiografií máme dojem, že svatost je něco nenormálního a exaltovaného a my přece chceme zůstat normální a žít v reálném světě. Bůh je proti tomu bezmocný, nemůže v nás proměnit a uzdravit nic, co mu nedáme vědomě a dobrovolně. Pak ale hrozí, že zůstaneme stát na půli cesty a Boží plán lásky s naším životem se neuskuteční, nebo se uskuteční jen částečně.

Abychom se Bohu byli schopni takto darovat, je nutné úplné a bezpodmínečné přijetí pravdy o tom, že jsme milované Boží děti, a že Bůh se i na každém z nás může svými skutky oslavit. Že nám nic nevezme, když se mu odevzdáme, ale naopak že obdržíme darem plnost života. Svatí toto pochopili, jinak by se nikdy svatými nestali.

Jan poté hovoří ještě o dalším zaslíbení, kterého jsme se již dotkli. Až se Kristus ukáže, budeme mu podobní, neboť ho budeme vidět tak, jak je. Účast na společenství lásky postupně proměňuje do podoby milovaného, a zároveň dává poznání. Kdo se otvírá lásce, poznává Boží podstatu. Kdo se jí uzavírá, logicky Boha nepoznává a vytváří si o Něm různé falešné představy. Ježíš v dnešním evangeliu popisuje stejnou skutečnost jiným výrazem: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

Všichni svatí, které si dnes připomínáme, dokázali vidět Boží dobrotu a lásku, protože měli odvahu se jí otevřít. Zároveň se stali podobnými Kristu, takže na nich bylo vidět, jaký je Bůh. Jejich život vlastně zpřítomňoval Ježíše na tom místě a v té době, ve které žili. Kéž nám svojí přímluvou pomáhají – celé církvi i všem jednotlivým křesťanům, abychom je dokázali v tomto napodobit.




sobota 24. října 2015

30. neděle v mezidobí B  2015


1. ČTENÍ Jer 31, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.
    Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele!
    Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."


Žl 126 (125), 1-2ab. 2cd-3. 4-5. 6 Odp.: 3
Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 5, 1-6

Čtení z listu Židům.
    Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby po-dával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybu-jícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Ni-kdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón.
    Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'.


EVANGELIUM Mk 10, 46-52

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat:"Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
    Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?"
    Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!"
    Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Na první pohled může být nesnadné zahlédnout v dnešních liturgických textech společné téma: první čtení a žalm se týkají osvobození lidu Izraele z babylónského zajetí, druhé čtení tématu Krista jako Velekněze, a evangelium vypráví o uzdravení slepce u Jericha.

Existuje však jedno dílo známého francouzského jezuity, otce Teilharda de Chardin, jehož název nám toto jednotící téma může poskytnout –jmenuje se  ‚Mše nad světem‘. Ježíš svým příchodem, a vůbec vším, co koná, slaví jakoby liturgii spásy vesmíru, proměňuje jej a vrací Otci, jemuž se svět hříchem lidí odcizil. Úkon tohoto Kristova velekněžství můžeme rozpoznat ve všem, co koná, tedy i v jeho uzdravováních. A na tato uzdravování zase odkazuje první čtení a žalm jako na vysvobození celého stvoření z otroctví, ze zajetí. Jako se Boží lid s jásotem a radostí vrací z Babylóna domů, do zaslíbené země, tak se vykoupený vesmír v radosti spojuje s Otcem, od něhož vyšel.

Každá nemoc byla starozákonním pohledem vnímána zcela jinak než naším moderním. Nebyla vnímána jako důsledek infekce nebo špatného fungování organismu, ale vždy jako důsledek hříchu. Proto také Ježíš často spojuje - jako například při uzdravení ochrnulého - odstranění  nemoci s odpuštěním hříchů, uzdravení je viditelným znamením toho, že dotyčný člověk se svých hříchů zbavil a je propuštěn z otroctví zla.

V tomto smyslu také můžeme lépe pochopit poselství dnešního evangelia a ztotožnit se se slepým žebrákem Bartimaiem, i když nám oči slouží. Ale jeho prosba Pane, ať vidím je pro nás velmi aktuální. Musíme si přiznat slepotu v duchovním smyslu, to, že věci vidíme velmi špatně a velmi pokřiveně, protože nejsme ještě uzdraveni. Možná nejaktuálnějším příznakem tohoto špatného vidění by mohlo být konstatování já to vidím černě. Vidíme před sebou, a v těchto dnech zvlášť intenzívně, častěji katastrofické scénáře, problémy a překážky, a přečasto nevidíme to dobré, co objektivně existuje, jen to není tak nápadné. A zejména pro množství problémů a pseudoproblémů přestáváme vidět Boží přítomnost a lásku v našem životě a zapomínáme na základní skutečnost naší víry - totiž že Ježíš vstal z mrtvých, že všechno zlo a všechen hřích byl skrze jeho smrt a jeho vzkříšení definitivně poražen.

Všimněme si nakonec, že Ježíš se Bartimaia ptá stejně jako minulou neděli Jakuba a Jana ‚Co chceš, abych pro Tebe udělal?‘ Ale na rozdíl od Jakuba a Jana je slepcova prosba ihned vyslyšena, protože není pošetilá, jako ta Zebedeových synů. Je zcela v souladu s Boží vůlí. Budeme-li Pána prosit za očištění našeho duchovního zraku, osvobození od pokřiveného pohledu na věci a lidi kolem nás, i na nás samé, budeme-li úpěnlivě a vytrvale volat Pane, ať vidím, jistě nezůstaneme nevyslyšeni.


sobota 17. října 2015

29. neděle v mezidobí B 2015


1. ČTENÍ Iz 53, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
   Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.


Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp.: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, ze-mě je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 4, 14-16

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.


EVANGELIUM  Mk 10, 35-45

Slova svatého evangelia podle Marka.
   K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu."
   Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."
   Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!"
   Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno."
   Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."

----


Milí bratři a sestry,

Prosba Zebedeových Synů - a způsob, jakým na ni Ježíš reaguje - nám odhaluje ledacos i o tom, jak s Ježíšem hovoříme v modlitbě my sami – i o tom, kterak On naslouchá a odpovídá nám.

Ježíš jistě věděl, o co jej chtějí Jakub a Jan požádat. Věděl, jak říká později, že vlastně nevědí, oč žádají. Přesto jejich prosbu bere vážně: Co chcete, abych pro vás učinil? Bere ji vážně, protože bere vážně každého z nás, každého z nás si nekonečně váží a miluje ho, i s jeho chybami a nesprávným viděním věcí. Ježíš nechává tedy Jakuba a Jana onu prosbu vyslovit, i když je hrubým neporozuměním podstaty Jeho království - Ježíš nebude sedět na trůně a nebude mít vedle sebe dva první ministry, bude viset na kříži a po pravici a po levici budou na svých křížích jiní dva odsouzenci.

Jenomže hned pak musí přijít na řadu dialog, který Jakuba a Jana - a pak koneckonců všechny učedníky- uvede do celé pravdy o jejich přáních i o nich samotných. Nejprve to dělá jakoby zakrytě, skrze větu o kalichu, který bude pít, a o křtu, do něhož bude ponořen - což obojí je symbolem utrpení a smrti, vzpomeňme jen na Ježíšovu modlitbu v Getsemane. A zdá se, že Jakub a Jan opět nechápou, jinak by si odpověď asi velmi dobře rozmysleli a neřekli by ji tak zbrkle. A nakonec, když Ježíš vidí, že nic nepochopili ani ostatní učedníci, musí jim to říci zcela otevřeně: Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je Vaším služebníkem.

Pokud toto schéma rozhovoru s Ježíšem převedeme do naší osobní roviny, vyplývá z něj, že je legitimní Pána prosit, že naše prosby, možná i pošetilé, bere vážně - ovšem pod podmínkou, že tato prosba je doprovázena ochotou Jemu naslouchat, vést s Ním dialog v modlitbě a stále více a více se snažit chápat Ježíšovu mentalitu, která není z tohoto světa. V opačném případě se může stát, že touha po něčem, co si chceme vymodlit, úplně přebije naši schopnost naslouchat a rozlišovat, zda je daná věc pro nás vůbec dobrá. V krajním případě se pro nás věc, za kterou prosíme, může nenápadně stát důležitější než samotný Ježíš. Pak už modlitba není dialog s někým, kdo mne miluje a vidí mnohem dál než já. Bůh se stává pomalinku jen automatem na opravení životních trampot, nebo – a to je ještě horší - automatem na pozemská dobra. A není-li modlitba vyslyšena, pak pochybujeme o Boží dobrotě a o tom, že se o nás stará a záleží mu na nás.

Jistě  - to, co nám Bůh dává, co nám posílá do cesty, co dopouští, se může někdy velmi zásadně lišit od našich představ o tom, co je pro mne dobré. Pokud máme ve víře a naději snášet ony těžké a bolestné věci, je třeba stále znovu myslet na Jeho lásku a dobrotu, která se jasně a nezakrytě zjevuje na kříži. Je třeba se vracet k oné základní skutečnosti popsané v dnešním druhém čtení. V Ježíši se Bůh skutečně stal člověkem, má soucit s námi slabými, a sám byl vyzkoušen ve všem možném, jako my. A jsme - li s ním spojeni ve křtu a svátostech, naše starosti a bolesti jsou i jeho, nejsme sami. Ježíš naše utrpení nemusí vždy odstranit, ale vždycky a bez výjimky je nese s námi.



sobota 10. října 2015

28. neděle v mezidobí 2012 B


1. ČTENÍ Mdr 7, 7-11
Čtení z knihy Moudrosti.
   Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic.
   Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.
   Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.


Žl 90 (89), 12-13. 14-15. 16-17 Odp.: 14
Odp.: Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Odp.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 4, 12-13
Čtení z listu Židům.
   Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.


EVANGELIUM Mk 10, 17-30

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?"
   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí."
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království."
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno."
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný."


  
Milí bratři a  sestry,

Ve druhém čtení dnes slyšíme o Božím slově, jež vynáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími.Před jeho očima je vše nahé a odkryté, a jemu se budeme zodpovídat. Nechce to říci nic jiného, než že Bůh vidí do srdce, zná naše touhy, radosti i bolesti, nejskrytější přání, dokonce i to, o čem my sami ani nevíme, protože je to zasuto kdesi v podvědomí.

U některých -  a možná o mnoha - věcí, které si nosíme v sobě, bychom velmi neradi, aby se o nich někdo dozvěděl. Za některé se hluboce stydíme, u jiných se bojíme, že by odhalení jejich tajemství vedlo ke zneužití ze strany druhých lidí. Něco nechceme říci z obavy, aby to nenarušilo křehké pouto vztahu.  A tak by se dalo pokračovat. Týká se to zejména temných zákoutí naší duše - něčeho, co bychom nechtěli, aby existovalo, často se snažíme toho zbavit třeba celá léta, a stále to v nás přežívá. Je sice možné tvářit se, že něco takového vlastně není problém, popřít to a vytěsnit, jenže dříve nebo později to vyplyne znovu na povrch.

A dnešní Boží slovo nám říká, že Bůh tohle všechno vidí, že je to před ním jako na dlani, že naše duše je pro něj jako otevřená kniha. Nelze se před Ním skrýt a být jen sám se sebou, i kdyby člověk někdy velmi chtěl. Velmi pravděpodobně je toto nepřiznaný motiv popírání Boha o mnoha lidí - pocit, že kdyby existoval, člověk by nesnesl vědomí, že je neustále pod jeho pohledem.

Jenže skutečnost toho, že Bůh vidí do našeho srdce, že o nás ví všechno, není hrozívá. Bůh není jako člověk. Boží pohled přesně ilustruje ona věta z evangelia: Ježíš na mladíka pohlédl s láskou. Viděl, že není dokonalý, že vnitřně lpí na svém majetku, ale jeho pohled byl pohledem lásky. A i Boží pohled do srdce každého z nás je pohledem lásky, i když nám dává zahlédnout nepříjemnou pravdu o nás samotných. Pohled jen samotné pravdy by pro nás byl nesnesitelný, ale pohled pravdy spojené s láskou takový není.


A nakonec - kdo z nás by dokázal být jen sám a sám se sebou a se svými temnými kouty duše, s tím vším, co ho tíží a trápí a s čím se těžko někomu svěřuje, a i když je to možné, lidská pomoc má stejně své meze? Kdyby nebylo Ježíšova pohledu lásky, za kým bychom s tím vším šli?  Je v naší moci nechat si tyto věci postupně uzdravovat tak, že na sebe Boží pohled lásky necháme působit, že mu vystavíme všechno temné v nás, jako Slunci. 

sobota 3. října 2015

27. neděle v mezidobí B 2015


1. ČTENÍ Gn 2, 18-24
A budou jeden člověk.

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
Hospodin Bůh řekl:
   "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl ( je ) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.


Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5. 6. Odp.: srv. 5
Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.
Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 2, 9-11
Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt.
   Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.


EVANGELIUM Mk 10, 2-16
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých.
   Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však ( Bůh ) 'učinil ( lidi ) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
   V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
   ( Matky ) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.


-------

Milí bratři a sestry,

Vyprávění o stvoření člověka v 1. knize Mojžíšově je mýtické - pravda je zde vyjádřena příběhem, je tedy na jiné rovině, než pravda současného přírodovědného poznání. Existuje jiný starověký mýtus, který s oním v knize Genesis vykazuje pozoruhodnou podobnost, ale i pozoruhodný rozdíl. Jde o mýtus o androgynech z Platónova spisu Symposion. Při hostině vypráví básník Aristofanés o tom, že před lidmi existovalo pokolení androgynů, kteří se skládali ze spojeného mužského a ženského těla. Nejvyšší bůh Zeus však dostal strach z toho, že byli příliš silní, a raději je rozdělil na dvě poloviny-muže a ženu. Ti se od té doby stále hledají, aby našli svou původní sílu. Láska je pak podle Platóna tím, co lidskou přirozenost uzdravuje, co přivádí člověka k původnímu stavu tím, že ze dvou opět učiní jedno. Ozvěna tohoto mýtu stále přetrvává v lidovém označení manželky: moje drahá polovička.

Obraz člověka, který touží po protějšku, jemuž ‚není dobře samotnému‘, který není samotný celý, nacházíme velmi podobně v obou mytických vyprávěních. Co je však naprosto odlišné, je Boží obraz. Aristofanův Zeus má rysy spíš ďábelské než božské - v původním smyslu slova diabolos- jako ten, který rozděluje, protože nepřeje štěstí, chová se, jako by člověk byl jeho konkurent. Je to typický falešný obraz božstva, žárlivého na svou moc a ponižujícího lidskou důstojnost. Stejný falešný Boží obraz maluje had o kousek dále v knize Genesis Adamovi a Evě, když je nabádá, aby si utrhli zakázané ovoce. Nikoli, nepropadnete smrti.  5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. Jinak řečeno: vezměte si to, co vám Bůh odpírá, protože nechce, abyste byli jako on.

Hospodin z knihy Genesis je ale pravý opak. On, který konstatuje, že všechno, co stvořil, je dobré, nakonec říká Není dobré, aby člověk byl sám. Chce pro člověka štěstí a dobro, a proto jej tvoří jako muže a ženu-chce pro něj společenství lásky, jinak nemůže být šťastný, jinak mu bude něco základního chybět. Dotýkáme se zde již tajemství člověka jako Božího obrazu, jako obrazu Nejsvětější Trojice, Boha, jehož podstatou je společenství osob.   

Je velmi důležité mít tyto skutečnosti na paměti, chceme-li dobře porozumět dnešnímu evangeliu. I zde je ve hře Boží obraz. Farizeové se Ježíše ptají, smí-li se člověk se ženou rozvést, a pak konstatují, že Mojžíš cosi dovolil. Pohybují se v kategoriích povoleného a zakázaného, jako by chtěli najít skulinu v neúprosném a tvrdém Zákonu, aby život podle Zákona přece jen nebyl tak složitý. A je-li Zákon neúprosný a tvrdý, je takový logicky i Bůh, který jej ukládá.

Ježíš naopak odkazuje na počátek, na knihu Genesis, kterou farizeové velmi dobře znali a těžko jim mohly uniknout souvislosti. Nejde v první řadě o přísnost zákona o nerozlučitelnosti manželství, ale o to, že dobrý Bůh tvoří člověka pro společenství lásky, protože není dobré, aby člověk byl sám. Dobrý Bůh chce dobro pro člověka.


A nakonec, milí bratři a sestry, to musíme i sami uznat, prostým pohledem na současný stav věcí: Naše civilizace trvalým vztahům lásky příliš nepřeje. Mnoho lidí na ně úplně rezignovalo, stali jsme tváří v tvář tolika ztroskotaným vztahům velmi skeptičtí. Občas se dokonce v médiích objeví zprávy, že údajně vědci zjistili, že člověk je přirozeně polygamní, a že tedy trvalý vztah na celý život nemá cenu. Jenže asi nikdy předtím, alespoň v okruhu euroamerické civilizace, nebylo tolik lidí osamělých a smutných. Možná nikdy nebylo tolik lidí, kteří prošli mnoha vztahy, ale opravdovou věrnou lásku nezažili. Nezažili přijetí druhého tak, jako by byl součástí jeho samého, protože to vždy předpokládá jistou oběť a sebezřeknutí, a my jsme toho čím dál méně schopni. Cena je však vysoká - je jí bytostná osamělost.  Kéž máme vždy na mysli - i v různých vztahových krizích - ona slova z prvního čtení - Není dobře, aby člověk byl sám.