sobota 27. srpna 2016

                          22. neděle v mezidobí C 2016    



                   1. ČTENÍ Sir 3,19-21.30-31(řec.17-18.20.28-29) 

Čtení z knihy Sirachovcovy.
   Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím. víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.
   Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.


Žl 68(67),4-5ac.6-7ab.10-11 


Odp.: Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka.

Spravedliví se radují, jásají před Bohem a veselí se v radosti. Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, jeho jméno je Hospodin.
Odp.
Otec sirotků, ochránce vdov je Bůh ve svém svatém příbytku. Bůh zjednává opuštěným domov, vězně vyvádí k šťastnému životu.
Odp.
Seslal jsi hojný déšť, Bože, na své dědictví, vzkřísils je, když zemdlelo. Usadilo se v něm tvoje stádce, ve své dobrotě ses postaral o chudáka, Bože!
Odp.


2. ČTENÍ Žd 12,18-19.22-24a

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a při tom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil.
   Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.


EVANGELIUM Lk 14,1.7-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.
   On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.
   Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
   Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.
   A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých." 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty hovoří o pokoře, o umenšování sebe sama a přenechávání předních míst jiným.  A my se můžeme oprávněně tázat, zda je něco takového vůbec možné v dnešní době žít, když se od nás všude vyžaduje zdravé sebevědomí, schopnost obstát v konkurenci a umět prosadit sama sebe. Není nakonec taková pokora škodlivá, nestanou se z nás ušlápnutí a neprůbojní jedinci, které ti silnější bez milosti převálcují?
V dnešním Božím slově ale vystupuje do popředí jedna důležitá souvislost. Pokora má svůj poslední smysl ve vztahu člověka k Bohu; bez něj by byla maximálně projevem čistě lidského altruismu, který dává uctivě přednost druhému před sebou. To jistě samo o sobě není málo, ale teprve ve vztahu k Bohu získává tato ctnost svou sílu a stává se něčím, co opravdu vede k životu v plnosti.   
Ježíš říká uprostřed dnešního evangelia ona známá slova o tom, že kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Ono ‚bude‘ je typické pasivum divinum, které znamená Bůh ho povýší. Pokorný postoj člověka, který si nesedá dopředu, zároveň znamená očekávání obdarování. Posazení se na poslední místo získává smysl skrze pozvání toho, který pořádá hostinu : Příteli, pojď si sednout dopředu‘. Kdo je pokorný, otevírá se Božímu obdarování; je schopen přijmout dary mnohem větší, než si dokážeme představit, a tím méně sami pořídit. Velmi jasně je tato skutečnost patrná v Mariině Magnificat: Marii budou slavit všechna pokolení, neboť Hospodin na ni, svou nepatrnou služebnici, shlédl, a učinil jí veliké věci.
Ve druhém čtení z listu Židům se mimo jiné říká, kam pokora a schopnost nechat se obdarovat zjednává přístup: do nebeského Jeruzaléma, do shromáždění andělů a svatých, do společenství s Nejsvětější Trojicí. Kdo je pokorný a nechá se Bohem obdarovat, získá největší možný dar: Bůh mu dává sám sebe, své společenství.

Takto také můžeme pochopit podstatu opaku pokory, pýchy - ta je vlastně pocitem, že si stačím sám a že nic od nikoho nepotřebuji, protože jsem úspěšný, dospělý a nezávislý. Bůh nás touží obdarovat, neboť podstatou jeho Bytí je Láska, která se dává-avšak ctí naši svobodu, a když se nechceme nechat obdarovat, ať už z jakéhokoli důvodu, je proti tomu bezmocný, neboť násilím své dary nevnucuje.  Jenomže pak zůstáváme odkázáni sami na sebe - a velmi dobře víme, že ty nejpodstatnější hodnoty života si sami darovat nemůžeme: opravdovou schopnost milovat, smysluplnost života, nepodmíněnou útěchu v utrpení, nemluvě o věčné spáse jako  celkovém vyústění a završení celého našeho pozemského bytí. Toto vše jsou skutečnosti, které nám může darovat jen Bůh, a my je nemůžeme než s pokorou přijmout a s láskou za ně být vděčni.  

sobota 20. srpna 2016

21. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Iz 66,18-21

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin:
   "Znám jejich skutky a jejich myšlenky. Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu. Udělám na nich znamení a pošlu některé z těch, kdo se zachrání, k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu, k dálným ostrovům, které o mně neslyšely mluvit a neviděly mou slávu.
   Budou hlásat národům mou slávu. Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích a na velbloudech na mou svatou horu do Jeruzaléma - praví Hospodin - jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu. A také z nich si vezmu kněze a levity" - praví Hospodin.


Žl 117(116),1.2
Odp.: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.
nebo: Aleluja.


Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy.
Odp.
Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky.
Odp.



2. ČTENÍ Žd 12,5-7.11-13

Čtení z listu Židům.
Bratři!
Pustili jste z hlavy, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny:
'Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.'
   V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými dětmi. Vždyť kterého syna otec nekárá?
   Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo tou školou prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil.


EVANGELIUM Lk 13,22-30

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.
   Někdo se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?"
Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím králoství, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království.
   Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Ježíš v dnešním evangeliu učedníkům – a tedy ani nám - přímo neodpovídá na jejich otázku, zda ‚bude málo těch, kdo budou spaseni‘. Spíš vybízí každého z nás, aby si sám bránu do Božího království zbytečně nezavíral. Tato výzva je-jako ostatně téměř vždy-doprovázena jakýmsi krátkým podobenstvím. A všimněme si, že se v něm ti, kteří nebyli přijati, dožadují vstupu na základě toho, že přece s Pánem ‚jedli a pili a učil je‘-a jsou odmítnuti velmi přísným slovem: Pryč ode mne vy, kteří jste páchali nepravosti‘. Toto Pryč ode mne odkazuje ke scéně Posledního soudu u sv. Matouše-tatáž slova tam říká Ježíš těm, kteří se octnou po jeho levici. Na tomto místě se také můžeme dozvědět, co asi Ježíš myslel oněmi nepravostmi-Měl jsem hlad, a nedali jste mi najíst, žízeň, a nedali jste mi napít, byl jsem nemocen, a nenavštívili jste mne, byl jsem ve vězení, a nepřišli jste za mnou.
Ti, co nejsou do Božího království přijati, tedy Ježíše znali, znali i jeho učení, ale není jim to nic platné, protože tato znalost nevedla ke změně života. Poznání a přijetí Ježíše je první krok na cestě do Božího království, ale toto poznání a přijetí má člověka zároveň vést k novému životu ve víře, lásce a milosrdenství. Je to proces, který trvá celý život, kterému se stále musíme učit, a kterému nás učí také Bůh. A často jsme vedeni způsobem, o kterém hovoří dnešní druhé čtení z listu Židům. Jeho autor povzbuzuje svoje posluchače, aby neklesali na mysli a byli trpěliví, když se jim budou stávat těžké a bolestné věci. Mají být trpěliví, protože to všechno má smysl. Těm, kteří touto školou prošli, říká autor, to nese ovoce míru, totiž spravedlnost. Ta je v biblickém pojetí pravým opakem nepravosti, která zavírá vstup do Božího království lásky. Vzpomínám si dodnes, jak jsme v posledním ročníku studia teologie v Římě jeli na výlet do městečka Montefalco blízko Assisi, a navštívili jsme tam jeden významný ženský klášter. Stará řeholní sestra, která nás prováděla, řekla na konci prohlídky větu, která se mi vryla do paměti: Pán Bůh nedopouští na člověka těžké věci proto, aby ho trápil, ale aby ho naučil soucitu. Pokud všechny těžké a bolestné věci v našem životě vedou k tomu, že se naše srdce stane citlivé k bolestem a problémům druhých, a pokud vedeni tímto soucitem konáme skutky opravdové a praktické lásky, úzká brána Božího království se nám otvírá. 




sobota 13. srpna 2016

20. neděle v mezidobí C 2016


1. ČTENÍ Jer 38,4-6.8-10

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.
   Úředníci řekli králi: "Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva, které zůstalo v tomto městě, i ruce všeho lidu, když k nim mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí."
   Král Sidkijáh řekl: "Hle, je ve vašich rukou" - neboť král proti nim nic nezmohl. Vzali tedy Jeremiáše a uvrhli ho do cisterny královského prince Malkijáha, která byla ve vězeňském dvoře; spustili Jeremiáše po provazech do cisterny, ve které nebyla voda, ale jen bahno; a Jeremiáš zapadl do bláta.
   Etiopan Ebedmelech vyšel z královského paláce a řekl králi: "Můj pane, králi, tito muži se dopustili zlého činu vším, co spáchali proti proroku Jeremiášovi, když ho vsadili do cisterny. Umře v ní hladem, neboť v městě už není chléb."
   Tu rozkázal král Etiopanu Ebedmelechovi: "Vezmi s sebou odtud tři muže a vytáhni proroka z cisterny, dřív než umře."


Žl 40(39),2.3.4.18
Odp.: Hospodine, na pomoc mí pospěš!

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání.
Odp.
Vytáhl mě z podzemní jámy, z bahnitého kalu, na skálu postavil mé nohy, dodal síly mým krokům.
Odp.
Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu. Mnozí to uvidí a nabudou úcty, budou doufat v Hospodina.
Odp.
Já jsem jen chudák a ubožák, ale Pán se o mě stará. Tys můj pomocník, můj zachránce: neprodlévej, můj Bože!
Odp.



2. ČTENÍ Žd 12,1-4

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu.
   Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali, Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.


EVANGELIUM Lk 12,49-53

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán!
    Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ježíšova slova z dnešního evangelia znějí obzvlášť provokativně a skoro nepatřičně. Kolem nás se stále více projevují konflikty a rozdělení, počínaje vnitřními konflikty jednotlivých lidí a konče občanskými válkami a teroristickými útoky. Lidé touží po míru a hledají možnosti, jak ho dosáhnout. A Ježíš dnes říká, že nepřinesl mír, ale rozdělení. Téměř jako by přiléval olej do ohně.
Abychom však tato Ježíšova slova nepochopili povrchně, je dobré se podívat do paralelního místa u Matouše. Tam Ježíš říká, že nepřinesl mír, ale meč. Tímto slovem se nám otvírá mnoho odkazů na jiná místa Nového Zákona. Stařec Simeon říká u Lukáše Panně Marii, že ‚její srdce pronikne meč, aby vyšlo najevo smýšlení mnohých srdcí‘. V listu Efezským říká autor: Přijměte meč Ducha svatého, jímž je Boží slovo. A konečně v listě Židům najdeme v tomto smyslu nejvýmluvnější výrok: Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč, proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy a myšlenky srdce‘.
Onen meč, který Ježíš přinesl, onen oheň, který přišel vrhnout na zem, je jeho Slovo. Autentické hlásání Slova nemůže nikoho nechat úplně v klidu, neboť se dotýká vnitřních citlivých míst člověka. Právě proto je příčinou rozdělení. Otvírá nás pravdě o nás samotných, pravdě, která není příjemná a kterou si nechceme přiznat často ani sami před sebou. Chceme mít image úspěšných, krásných, bezproblémových a slušných lidí, neboť se nám ze všech stran říká, že to tak má a musí být, a my tuto roli hrajeme více či méně úspěšně nejen před druhými, ale často i sami před sebou. Když někdo tuto hru kazí, začne být nepohodlný. Prorok Jeremiáš v prvním čtení říká králi Sidkijáši a obyvatelům Jeruzaléma do očí pravdu: nemá smysl se spojovat s Egyptem proti Babylóňanům, neboť Jeruzalém je tako jako tak již ztracen. Avšak tato pravda není politicky korektní, neboť narušuje bojeschopnost mužstva, a Jeremiáš je za ní po zásluze potrestán.

Z tohoto pohledu je také jasné, že mír, o kterém Ježíš hovoří, že ho nepřišel přinést, je mír falešný, pokoj, který neprýští z hloubi srdce, ale ze spokojenosti se sebou, z iluze, že je vlastně všechno v pořádku. Je to onen povrchní klídek, pod nímž se střádá vnitřní chaos a konflikty, a ty jednoho dne vybuchnou jako sopka. Ježíš přináší meč svého slova právě proto, aby s ním provedl záchrannou operaci-aby vynesl na světlo pravdu, jež nás osvobodí. Zároveň nám však jeho Slovo jednoznačně zvěstuje i skutečnost, že jsme milování bezpodmínečnou láskou, i s veškerými našimi lidskými temnotami, a že si proto opravdu nemusíme na nic hrát. Pak můžeme zakusit opravdový pokoj, šalóm, pokoj středu srdce, Boží pokoj, převyšující všechno poznání.

sobota 6. srpna 2016

19. neděle v mezidobí C 2016


1. ČTENÍ Mdr 18,6-9
Čtení z knihy Moudrosti.
   Ta noc, (v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů,) byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal.
   Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých (rodičů) a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců.


Žl 33(32),1+12.18-19.20+22
Odp.: Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Blaze národu, jehož Bohem je Hospodin, blaze lidu, který si vyvolil za svůj majetek.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.



2. ČTENÍ Žd 11,1-2.8-19
Čteni z listu Židům.
Bratři
a sestry!
   Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly.
   Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.
   I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.
   Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město.
   Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.


EVANGELIUM Lk 12,32-4
8

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.
   Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
   Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.
   Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
   Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?"
    Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími.
   Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat." 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,
Ježíšova řeč z dnešního evangelia jakoby kreslila obraz Boha se dvěma tvářemi, dobrého k dobrým a aktivním, a přísného ke špatným a líným. A není to jediné místo s podobnou výpovědí, které bychom mohli v Novém Zákoně nalézt-jakkoli bychom takovou představu Boha mohli považovat za starozákonní a tedy evangeliem překonanou. V evangeliích se podobné obrazy stále opakují – v podobenství o hřivnách, o pleveli mezi pšenicí, a zřejmě nejsilněji v Matoušově obrazu Posledního soudu: ti, kteří z jakéhokoli důvodu konali zlo, či jen nekonali to, co měli, se setkávají s nekompromisní přísností a jsou dosouzeni k věčnému trápení.
Jistě by se dalo dlouho diskutovat o tom, nakolik nás takové obrazy Boha spasitelně vytrhují z naší letargie, a na druhou stranu nakolik v nás mohou probudit neurotický strach z trestajícího Boha, který stále sleduje, co všechno jsme neudělali či udělali špatně. Možná je však důležitější otázka, jak se takovýto Boží obraz srovnává s neustále se opakujícím Janovým ,Bůh je láska‘.
Vodítkem k alespoň částečnému řešení tohoto paradoxu může být krátká věta z prvního čtení, z knihy Moudrosti: Čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal. Ježíš skutečně není nějaký antický Janus, bůh dvou tváří; jeho tvář je jediná, tvář Lásky. Problém je na naší straně: chceme-li být s Bohem, v Jeho blízkosti, musíme se naučit milovat; pokud by se náš život ubíral opačným směrem, od lásky k sobectví, nebudeme schopni Boží přítomnost snést. Přebývání ve společenství absolutní Lásky, jíž je Bůh sám, je život a štěstí pro ty, kteří se učili milovat, ale je nesnesitelné pro ty, kteří svá srdce zavřeli a žili sami pro sebe.
V Matoušově scéně Posledního soudu se ukazuje, že Ježíš se ukázal stejně všem-těm po pravici i těm po levici-jako bližní v nouzi. Rozdíl byl v jen v tom, jak obě skupiny na toto setkání reagovaly. A podobně u Lukáše, při rozeslání sedmdesáti učedníků Ježíš říká, aby všem bez rozdílu říkali Přiblížilo se k vám Boží království – pro jedny, pro ty, kteří je přijmou, je to radostná zvěst, pro ty však, kteří je nepřijmou, jsou však tato slova odsouzením.