sobota 31. prosince 2016

 Matky Boží, Panny Marie – 2017


1. ČTENÍ Nm 6, 22-27

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.
    Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám."


Žl 67 (66) 2-3. 5. 6+8 Odp.: 2a
Odp.: Bože, buď milostiv a žehnej nám!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Gal 4, 4-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
Bratři!
    Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.


EVANGELIUM Lk 2, 16-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
    Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.



Milí bratři a sestry,

Přibližně uprostřed dnešního evangelia slyšíme o reakci na to, co zvěstovali pastýři. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom. Tyto dvě věty nás odkazují k jiným dvěma místům na začátku Lukášova evangelia, která se také týkají Marie. Nejprve při zvěstování: Maria se velmi polekala a uvažovala, co ten pozdrav znamená. A poté ke konci druhé kapitoly, když dvanáctiletý Ježíš v chrámu říká svým rodičům, že musí být v tom, co je jeho Otce. Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi (Ježíš) vrátil do Jeruzaléma a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.

V těchto třech krátkých úryvcích z Lk se jako první reakce na nějakou mimořádnou událost vyskytují postupně úlek, údiv a neporozumění. Netýká se to jen lidí v Mariině okolí, jako v dnešní betlémské scéně, ale i Marie samotné. Avšak Maria u těchto prvních reakcí nezůstává, vždy dělá další krok v tom, že všechno uchovává ve svém srdci a uvažuje o tom. Takto je nám stavěna před oči jako žena s kontemplativním přístupem ke skutečnosti a k životním událostem - ta, která se chce dobrat pravdy a smyslu.

Úlek, údiv a neporozumění vystupují na všech zmíněných místech v prvních dvou kapitolách Lk jako reakce, které odvádějí od pochopení podstaty věci, nebo alespoň od snahy pochopit. Pokud vše skončí jen u nich, zůstaneme na povrchu skutečnosti. Úlek snadno vyústí do útěku a následného vytěsnění - člověk se něčeho bojí, a proto před tím utíká, raději s tím nechce mít nic společného.  Údiv sice vyvolává zájem, ale ten brzo opadne, jestliže se člověk setká s něčím ještě zvláštnějším - právě na tom staví bulvární média, která musejí přinášet stále víc šokující zprávy, aby to čtenáře nebo diváka nepřestalo zajímat. A prvotní nepochopení může zase vést k tomu, že člověk si řekne, že něco takového nebude schopen pochopit vůbec nikdy, a tak se vzápětí jakékoli snahy o pochopení vzdává.

Maria nás tedy dnes, o své slavnosti, a i vzhledem k nastávajícímu Novému roku, zve právě k tomuto - abychom se nebáli pátrat po hloubce skutečnosti, po smyslu věcí a událostí, které nás potkaly nebo potkají. Její příklad nám říká, abychom se přitom nenechali přemoci strachem, povrchní zvědavostí nebo předem daným pocitem, že něco prostě pochopit nemohu. Jistě, smysl některých věcí nebude možné pochopit ani s odstupem, nad něčím jistě zůstane viset otazník. Jde však o to, abychom to nevzdávali hned. Jde o touhu srdce poznat pravdu, snažit se poctivě a s touhou zahlédnout, co mi skrze události Bůh chce říci. Tento postoj je základem dobře a autenticky prožitého života, života, který je plodný. Pokud by se Maria hned na počátku, při Zvěstování, nechala ovlivnit tím, že se ‚velmi polekala‘, nemohla by počít a porodit Spasitele.

pátek 30. prosince 2016

Svátek Svaté rodiny 2016



1.    ČTENÍ Sir 3, 3-7. 14-17a ( řec. 2-6. 12-14 )

Čtení z knihy Sirachovcovy.
Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.
    Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí.
   Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ.
   Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.



Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5 Odp.: 1
Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. . Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3, 12-21

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.
Bratři
a sestry!
   Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti.
   Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
   Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.


EVANGELIUM Mt 2, 13-15. 19-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.' Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli." Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: 'Bude nazýván Nazaretský.'
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,
Dnešní první i druhé čtení jsou na první pohled jakýmsi návodem k dobrému rodinnému životu, skoro katalogem rodinných ctností, jako je vzájemný vztah manželů, mezigenerační respekt, ochota k odpuštění, společná modlitba a podobně. V krátkosti by jejich poselství šlo snad shrnout do věty To dělej, a bude to fungovat.
Když však tato slova slyšíme, můžeme si povzdechnout, že se to Sirachovcovi či svatému Pavlovi lehko řekne, ale že vnější podmínky jsou nepříznivé. Co nám svatý Pavel, který navíc nebyl ženatý, může říci do situace 21. století v sekulární Evropě, do situace, kdy je rodina v krizi, kdy se zpochybňuje její podstata a význam, a kdy ji ohrožuje tolik skutečností?
Když však obrátíme svou pozornost k evangeliu – a ještě šířeji k tomu, co o Ježíšově narození a dětství říká svatý Lukáš a svatý Matouš jako celek - zjistíme, že jejich výpověď je pozoruhodně aktuální. V první řadě je nápadné, že epizody ze života svaté Rodiny, jak o nich čteme v evangeliích, v žádném případě nepopisují nějakou idylku. V evangeliích se nepíše vůbec nic o tom, co je občas k vidění na barvotiskových svatých obrázcích z 19. století – svatý Josef pilně v nazaretském domě pracuje se dřevem, malý Ježíš mu pomáhá, kousek stranou Matka Boží přede u kolovrátku a nade vším se vznáší atmosféra nebeského pokoje a souladu, neboť žádný hřích a žádné zlo se této rodiny přece netýká.
Evangelia hovoří spíše o problémech, o krizových situacích – počínaje Josefovými rozpaky nad Mariiným těhotenstvím, přes mnohonásobné stěhování se z místa na místo bez jakékoli jistoty – Maria je přitom nejprve ve vysokém stupni těhotenství, a posléze s nově narozeným miminkem.
Simeon pak v chrámě Marii řekne, že kvůli jejímu synkovi jí srdce probodne meč. A poslední evangelní příběh z Ježíšova dětství je o tom, jak se Ježíš na pouti do Jeruzaléma ztratil a tři dny nebyl k nalezení.
Tím vším, tímto téměř nepřetržitým líčením krizových situací se nám Svatá rodina stává blízkou. Přestává být především nedosažitelným ideálem, o který se musíme aspoň pokoušet, ale vidíme ji jako skutečnost zcela zapadající do logiky spásy jako Božího bytí-s-námi, jako spoluprožití všech našich bolestí, trápení a krizí. Matky, které na poutních místech přinášejí před Matku Boží všechny problémy a těžkosti v rodinách, to jistě v srdci dobře tuší - Maria je nejen přímluvkyně a pomocnice, ale i ta, která soucítí, neboť má sama zkušenost.

A máme-li přece jen ve svaté rodině vidět vzor, pak jistě v tom, že právě v těchto situacích krizí se osvědčuje a upevňuje jejich vzájemná láska. A také že při řešení problémů nejednají zbrkle a příliš lidsky, ale že jsou ochotni naslouchat Bohu a zařídit se podle Něj. 

neděle 25. prosince 2016

Slavnost narození Páně, ve dne -2016

1. ČTENÍ  Iz 52,7-10
Čtení z knihy proroka Izajáše.
Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!

ŽALM 98
Odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.
Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte! Hrejte Hospodinu na citeru, – na citeru a s doprovodem zpěvu, – za hlaholu trub a rohů, – jásejte před králem Hospodinem!

2. ČTENÍ  Žid 1,1-6
Čtení z listu Židům.
Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“

EVANGELIUM Jan 1,1-18
Začátek evangelia podle Jana.
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Text dnešního evangelia je o Slovu, které Bůh narozením Krista vyslovil vůči světu. A tak bude dnešní promluva právě o slovu, o komunikaci.
 Člověk je bytost, která si potřebuje s někým povídat. Mluvení s někým, třebas o nepodstatných maličkostech, je zviditelněním toho, co jinak není vidět, opravdového vztahu přátelství nebo lásky. Známý francouzský kněz a spisovatel Michel Quoist v jedné své knížce píše, že když ve Francii začínají dva lidé spolu chodit, říká se o nich ‚ti dva spolu mluví‘ A naopak, ‚nemluvit spolu’ je projevem narušení vztahu, toho, že jsme si ublížili, že jsme se uzavřeli sami do sebe.
V dnešním evangeliu i ve druhém čtení je řeč o Slovu, které Bůh vyslovuje vůči lidem. Když jsem se nad těmito texty zamýšlel, vyvstala mi v hlavě spojitost dvou liturgických období, která se dnes v noci vystřídala – adventu a Vánoc, jako dvou částí jednoho rozhovoru, dialogu Boha a člověka.
V adventu je to člověk, který toužebně volá, popisuje Bohu svůj žalostný stav, způsobený porušením prvotní vinou, a prosí o pomoc. Snad nejlépe je to vidět na rorátním zpěvu Rosu dejte nebesa, který jsme po celý advent zpívali a který čerpá z textů proroka Izajáše: Odlož hněv svůj, ó Pane náš, a zapomeň už na naše nepravosti... Jeruzalém je liduprázdný… pro hříchy své… jsme odpadli jako zvadlé listí.
Vánoce jsou pak Boží odpovědí, jeho utěšením a záchranou, jako když matka léčí a konejší své dítě, které se poranilo. ‘Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle, Bůh v nich má zalíbení‘, volají andělé nad jeslemi jako ti, kteří přinášejí Boží odpověď volajícímu člověku. Bůh odpovídá na bolestnou lidskou otázku a prosbu o pomoc odpovědí svého Slova, plného milosti a pravdy, které posílá k naší záchraně.
Víra není vlastně nic jiného než ochota člověka vést takový adventně vánoční život rozhovoru s Bohem – tedy schopnost v modlitbě volat k Bohu a snažit se vnímat to, jak Bůh odpovídá - nasloucháním v tichu srdce a pozorností vůči tomu, co mi On chce prostřednictvím druhých lidí a událostí mého života sdělit.
Člověk, který odmítá komunikovat s druhým, se logicky ocitá v osamělosti. Zdá se, že k něčemu podobnému došlo v kolektivním měřítku v euroamerické civilizaci, ve které žijeme. Jistě, máme přátele, rodiny, spolupracovníky. Jenomže přesto všechno to vypadá, že trpíme jakousi kolektivní osamělostí, která souvisí s oslabením víry. Pokud nás postihnou problémy, jsme odkázáni jen sami na sebe a na naše lidská řešení. Vztahy budujeme jen na své lidské schopnosti milovat, a čím dál více zjišťujeme, jak je omezená. Stále méně dokážeme vydržet v trvalém vztahu, i když po něm většina lidí touží. Nejsme už zvyklí odvážit se na riskantní cestu do hlubin našeho srdce, protože tušíme, že bychom tam objevili věci, které by narušily image, kterou si sami před sebou a před druhými pracně budujeme. Nedokážeme snést ticho a skoro bych řekl, že se ho bojíme – neustálé kolovrátkové omílání koled, které odevšad možně slyšíme již od konce listopadu kolem Vánoc, je toho dost jasným důkazem. Věci a lidi hodnotíme často jen podle vnějšího vzhledu, a ne podle podstatnějších věcí, které však nejsou na první pohled vidět. Pokoušíme se o vztahové náhražky, jako je třeba sex, který dává zdání velmi hlubokého spojení dvou lidí, ačkoli ve skutečnosti tomu tak vůbec být nemusí.
V této atmosféře kolektivní osamělosti se velmi dobře daří té individuální. Jedna nevěřící dívka asi z osmé třídy, kterou jsem kdysi učil v Pohořelicích jako jáhen občanskou výchovu, napsala jedné v své úvaze, že dnešní svět je smutný, protože přibývá sebevražd a většina jich je z nešťastné lásky. Zní to trochu jako červená knihovna, ale je to v podstatě pravda. Člověk bez opravdového vztahu žít nedokáže, a pokud začne být v tomto směru nouze, může ho to dovést až ke krajnímu řešení.
Z naší strany tedy vládne vůči Bohu často mlčení – buď rozpačité, nebo z nezájmu, nebo to ostentativní, dané lidskou pýchou, že všechno zvládneme sami, bez náboženských berliček.
Radostná zpráva Vánoc je ale mimo jiné v tom, že je Boží odpověď lásky přesto stále přítomná. Letos znovu slavíme příchod Božího Slova, které se stalo tělem, Božího Syna, který se stal malým dítětem, synem Marie z Nazareta. Kdo miluje, snaží se znovu navázat kontakt, začít s druhým mluvit, prolomit bariéru, obnovit vztah. Kdo miluje, nehledí na to, že z druhé strany panuje mlčení. Kdo miluje, nepřistupuje na hru tiché domácnosti, neříká ‚když ty nemluvíš se mnou, já nebudu mluvit s tebou‘. Malé betlémské dítě, Boží Slovo, je neustálý, nikdy nekončící pokus o znovunavázání vztahu. Je to Boží odpověď na naše volání, ale zároveň i otázka: ‚Najde se pro mne místo mezi lidmi, po jejichž lásce toužím? Chce se mnou někdo mluvit?‘ Kéž dokážeme odpovědět…


sobota 17. prosince 2016


4. neděle adventní A 2016


1. ČTENÍ Iz 7, 10-14

 Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše) "Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách! "
    Achaz však řekl: "Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina."
    Tu pravil Izaiáš: "Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je 'Bůh s námi') ."

Žl 24 (23), 1-2.3-4ab.5-6 Odp.: srv. 7c+10b

Odp.: Ať vejde Hospodin, on je král slávy!
Hospodinu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Neboť on jej založil nad moři, upevnil ho nad proudy vod.
Odp.
Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti.
Odp.
Ten přijme požehnání od Hospodina, odměnu od Boha, svého spasitele. To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 1, 1-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
    Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží 'Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal.
    Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

EVANGELIUM Mt 1, 18-24
Slova svatého evangelia podle Matouše.                                                                                                                      S narozením Ježíše Krista to bylo takto:
    Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.
    Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů."
    To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,
Josefův příběh z Matoušova evangelia se doplňuje s příběhem Zvěstování Panně Marii ze svatého Lukáše. V obou případech se jedná o povolání – Maria se má stát Matkou Boží, Josef Ježíšovým pěstounem a hlavou Svaté rodiny. A v obou případech příběh začíná úlekem a rozpaky, neboť do života Marie a Josefa vtrhne nevýslovné tajemství Boha.
V příběhu Zvěstování je tento úlek popsán výslovně: Ona se velmi polekala a rozvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Josefova reakce v dnešním evangeliu je popsána spíše ve zkratce, způsobem, kde musíme číst mezi řádky: Josef se rozhodl se s Marií tajně rozejít. V tomto konstatování se říká víc než jen to, že Josef chtěl svou snoubenku uchránit před následky prozrazení jejího těhotenství. Josef Marii jistě znal, jistě věděl, že by nebyla schopná nevěry. Josefovo rozhodnutí se s Marií rozejít svědčí spíš o něčem jiném – velmi hezky je to zobrazeno ve filmu Maria z Nazareta, z produkce italské televize RAI, který měl premiéru před čtyřmi lety. Josef totiž pochopil, že se Marii děje něco mimořádného, něco tajemného a posvátného. A asi měl z této blízkosti tajemství strach.  Zřejmě se necítil na to, aby se v této situaci stal Mariiným mužem. Chtěl možná žít obyčejný, normální život – a tušil, že Maria, i dítě, které se jí má narodit, jsou spojeni s něčím velmi neobyčejným.
Proto musí anděl ve snu Josefovi říci ono Neboj se. To, co předtím bylo řečeno Marii, a také to, co je na počátku tolika příběhu Božího povolání napříč celým Písmem svatým. Neboj se přijmout svoji manželku Marii, neboj se žít s Božím tajemstvím, neboj se přijmout toto neobyčejné dítě, neboť On spasí svůj lid od hříchů.

Je to podobná výpověď, jaká je hned na první pohled patrná z příběhu Vánoc. Ježíš přichází na svět jako malé, bezbranné dítě, kterého se nikdo nebojí-aby jej každý člověk mohl přijmout k sobě. Dnešní Boží slovo nám opakuje totéž: Nebojte se přijmout Boha, který se skrze Vtělení daruje člověku! Nebojte se žít v blízkosti tajemství Boží lásky! Tato slova potřebujeme slyšet stále znovu a znovu, neboť nám stále znovu v mysli a srdci vyvstávají falešné obrazy Boha – někoho, kdo svou přesažností a svatostí ohrožuje můj normální, malý a obyčejný lidský život, který si přece chci žít v klidu a bez vměšování nějakého Absolutna. Boží slovo tedy říká dnes i nám: Nebojte se přijmout k sobě Toho, kdo přichází, Toho, který se už brzy narodí z Panny – neboť On spasí svůj lid od hříchů.

sobota 10. prosince 2016


3. neděle adventní A 2016

1. ČTENÍ Iz 35, 1-6a. 10 

 Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť. Jak narcis bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská.
    Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha.
    Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: "Vzmužte se, nebojte se!
Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!" Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.
    Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí bude jim věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.


Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: srv. Iz 35, 4
Odp.: Přijď, Pane, a spas nás! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu; ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.


2. ČTENÍ Jak 5, 7-10

 Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
    Bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko.
    Nestýskejte si, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce už stojí přede dveřmi! Vezměte si, bratři, za vzor v utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili jménem Páně.


EVANGELIUM Mt 11, 2-11

Slova svatého evangelia podle Matouše.
    Jan (Křtitel) slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou."
    Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: 'Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.' Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on."

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Janova otázka Jsi ten, který má přijít,…..? je velmi překvapivá, uvážíme-li jeho předchozí kázání o Jordánu. Tam Jan rozhodně nepůsobí jako někdo, kdo by měl ve vztahu k Ježíšově osobě nějaké pochybnosti. Je také pozoruhodné, že Janovy pochybnosti se dostavily ve chvíli, kdy slyšel o Ježíšových skutcích. V 11. kapitole Matoušova evangelia, kde je tato Janova otázka položena, si člověk už může udělat podrobný obrázek o tom, co Ježíš říkal a jak jednal. V předchozích kapitolách jsou popsána Ježíšova uzdravení a jiné mocné skutky, například utišení bouře na Galilejském jezeře. Je tam však také podrobně popsán obsah jeho Horského kázání. A tohle možná Janovi činilo problém, neboť asi viděl velký kontrast mezi svým vlastním a Ježíšovým kázáním. Z proroků, zejména z Izajáše, znal předpověď toho, jak má Mesiáš vypadat. A Ježíš skutečně otvírá oči slepých, odemyká uši hluchých, jak jsme to slyšeli v dnešním prvním čtení. Jenomže nebije zemi holí svých úst, nepřináší odplatu božskou. Říká něco o blahoslavených chudých duchem, o těch, kdo pláčí, o milosrdných, o pokojných. Janovo kázání nebylo příliš pokojné. Proto si to Jan možná nemůže srovnat v hlavě, takového Mesiáše nečekal, a nečekal ho asi nikdo jiný.
Ježíšova odpověď zdůrazňuje ony mocné skutky, to, co potvrzuje jeho autoritu. A Jana Křtitele chápe, chápe překvapení, které přinesl vzhledem ke způsobu svého mesiášství: Blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší.  Zároveň ale trvá na tom, že s ním přichází jiná doba, jiné chápání Boží vlády, jako vlády zdánlivé slabosti a bezmoci. Jan byl největší ze starozákonních proroků, ale kdo pochopí tento nový způsob mesiášství a tím vstoupí do nebeského království, je větší než Jan.
Jan se tedy stává obrazem každého člověka, který musí přehodnotit své náboženské představy.  A nejde jen o víru jako chápání Božích tajemství, ale i o tajemství vlastní osoby a vlastního života i tajemství osoby druhého člověka. Člověk bývá o něčem skálopevně přesvědčen, myslí si, že už to nějak pochopil a že mu toto pochopení stačí až do smrti. Onen dojem, že už jsem pochopil dost, může být vyjádřením postoje ‚už mi to takto stačí‘, a člověk na své duchovní cestě rezignuje a zůstává stát. Nebo ještě hůře-člověk se může domnívat, že už nevyčerpatelnou studnu tajemství víry vypil, že už všechno chápe a zná – a to by byl projev nezřízené pýchy.

Bůh nás proto čas od času vyhání z naší zabydlenosti a zve nás na dobrodružnou cestu dál a hlouběji, cestu nového tázání a hledání, cestu nového pochopení. Není to pohodlné a často to zabolí, ale zůstat na místě by znamenalo přestat jít Pánu vstříc. 


sobota 3. prosince 2016

2. neděle adventní A 2016


1. ČTENÍ Iz 11, 1-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a zbožnosti, naplní ho duch bázně před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro ubohé v zemi. Zabije násilníka holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude rouchem jeho beder a věrnost bude pásem jeho boků.
    Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malé dítě je bude vodit. Kráva pást se bude s medvědicí, jejich mláďata spolu ulehnou, lev jako býk bude řezanku žvýkat. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada.
    Nikdo nebude škodit ani pustošit na celé mé svaté hoře, protože země se naplní poznáním Hospodina, jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.


Žl 72 (71), 1-2.7-8.12-13.17 Odp.: 7 

Odp.: V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje navěky.

Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým.
Odp.
V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země.
Odp.
On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život.
Odp.
Jeho jménu se bude žehnat navěky, pokud bude slunce svítit, potrvá jeho jméno. A v něm budou požehnána všechna plemena země, blahoslavit ho budou všechny národy.


2. ČTENÍ Řím 15, 4-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
   
Bratři a sestry!
Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Bůh, zdroj vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste žili v souladu podle vůle Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista.
    Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jak i Kristus přijal vás - k oslavě Boží. Tím chci totiž říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby se prokázalo, že Bůh je věrný, aby tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství, jak je psáno: 'Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu.'


EVANGELIUM Mt 3, 1-12

Slova svatého evangelia podle Matouše.

V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti:
    "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!'
    Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
    Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti.
   Sekera už je přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

    V dnešních čteních je nápadný kontrast mezi pokojem a násilím. Celá druhá polovina prvního čtení z knihy proroka Izajáše je obrazem univerzálního pokoje, smíření všeho stvořeného: Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kůzlátka. Předtím však musí přijít ten, který zabije násilníka holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů.
    A ještě více je podobné násilí patrné z kázání Jana Křtitele v evangeliu: Sekyra už je přiložena ke kmeni stromu, každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.  Jsou to tvrdá slova, nehezky se poslouchají, nepříjemně připomínají násilí ve jménu náboženství, o kterém tak často slyšíme z médií. Papež František v adventu roku 2013 při setkání s Mezinárodní teologickou komisí zdůraznil, že definitivní zjevení Boha v Ježíši Kristu z podstaty vylučuje jakékoli náboženské násilí. Jak tedy těmto větám máme rozumět? Opravdu se k pokoji dochází násilím?

    Je dobré si všimnout kontextu: Janova tvrdá řeč se obrací k těm, kteří jsou v pokušení falešného klidu a samospravedlnosti. Nezačínejte si říkat: Náš otec je Abrahám! volá Jan. Je zajímavé podívat se na paralelní místo u svatého Lukáše, kde Jan nesrovnatelně mírněji hovoří k těm, kteří museli mít k samospravedlnosti daleko- k celníkům a vojákům ‚Nevybírejte víc, než máte nařízeno‘ a ‚Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem‘. Janova tvrdá slova mají probudit ze spánku. Naprosto nejde o násilí vůči jakémukoli druhému člověku, ale vždy o mne samotného, o slova, která mají překonat moji vlastní duchovní lenost a spokojenost se sebou, spokojenost celkem slušného člověka a dobrého křesťana, který si plní své povinnosti. Jde o vážné úsilí opravdu v srdci připravit Pánu cestu, posunout se ve svém duchovním životě z místa. Poselství dnešního evangelia tak souzní s oním z minulé neděle – budí nás z letargie, z pocitu, že už jsme pro Pána udělali dost a že je tedy všechno v pořádku. Závěrečný obraz Janovy řeči pak ukazuje na smysl tohoto našeho úsilí - zdůrazňuje intenzitu a sílu Božího přicházení na zemi. Musíme se připravit, abychom slovy proroka Malachiáše snesli den jeho příchodu. Možná nám to poněkud komplikuje skutečnost, že už víme, že Mesiáš se narodí jako malé bezbranné dítě v betlémské idyle, tak jakýpak strach? Ježíš je však zároveň tím, který přišel vrhnout na zem oheň – oheň Ducha svatého, oheň lásky, který spálí plevy – všechno jalové a neužitečné v nás, všechen egoismus, všechno, co sice může na pohled vypadat efektně, ale z hlediska věčnosti je to zbytečný balast. A tento proces není nenásilný, často bolí a často se proti němu bouříme a odmítáme ho. Avšak jen skrze něj je možné dojít k opravdovému pokoji. 


pátek 25. listopadu 2016

1.neděle adventní  2013 - cyklus A

1.ČTENÍ Iz 2, 1-5

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému.
    Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!

Žl 122 (121), 1-2. (4-5.6-7.) 8-9 Odp.: srv. 1
Odp.: Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!" Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme!
Odp.
Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno. Tam stojí soudní stolce, stolce Davidova domu.
Odp.
Vyprošujte Jeruzalému pokoj ať jsou v bezpečí, kdo tě milují, ať vládne mír v tvých hradbách, bezpečnost v tvých palácích!
Odp.
Kvůli svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě! Kvůli domu Hospodina, našeho Boha, budu ti přát štěstí.
Odp.


2.ČTENÍ Řím 13, 11-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři!
   Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.


EVANGELIUM Mt 24, 37- 44

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, když přijde Syn člověka.
    Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě (ženy) budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána.
    Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete."
-----------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Téma dnešních čtení velmi dobře souzní se symbolikou adventního věnce, který dnes zažíháme. Klíčová slova dnešních čtení jsou čas a světlo.  To, co je naznačeno už v prvním čtení - Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle-  je rozvinuto ve druhém čtení: Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život, jako ve dne.‘

V evangeliu se pak obě dvě skutečnosti -čas a světlo-slévají do jednoho obrazu člověka, který v noci bdí s rozžatou lampou, aby nepropásl onen správný čas.  Výpověď tohoto obrazu je podobná jako Ježíšovo podobenství o pěti moudrých a pěti pošetilých družičkách, které čekají v noci ženicha.

Stejně jako v podobenství o deseti družičkách není ani v dnešním evangeliu na první pohled vidět rozdíl mezi tím, kdo je bdělý a kdo nikoli. Navenek mohou vypadat stejně, mohou vykonávat stejné činnosti. Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě (ženy) budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána.  Bdění, o kterém Ježíš mluví, je bdělost srdce: to, co není vidět, co je uvnitř. To, co v podobenství o družičkách reprezentuje olej v lampě - jediná věc, která odlišovala pětici moudrých panen od těch druhých, a která byla vstupenkou na svatbu. 

Tato bdělost srdce nám nebrání  - a ani nemůže - ve vykonávání našich běžných povinností – práce, výchovy dětí, starosti o rozvoj toho, za co máme zodpovědnost. Pro její zachování není nutné trávit dni a noci na modlitbách, pokud člověk zrovna nemá povolání k životu v kontemplativní řeholi. Je to postoj člověka, který - slovy listu Římanům - chodí ve světle.  Celá skutečnost jeho života - věci, jimiž se zabývá, vztahy, které žije - je prozářena Kristovým světlem, a proto ji člověk vidí správně. Vidí ohromný vnitřní smysl a hodnotu i těch nejobyčejnějších věcí, ale zároveň se mu nemůže stát - nebo jen těžko - to, co se v listě Římanům nazývá skutky temnoty. Věci a vztahy se mu nemohou stát modlou, neboť je vidí vždy ve vztahu k Bohu. Žije to všechno v evangelní svobodě, věci a vztahy ho nemohou zotročit, nemohou vyvolávat prostopášnost, svár a závist. Přeji nám všem, milí bratři a sestry, takovou bdělost srdce, nejen pro nadcházející advent. 

sobota 19. listopadu 2016

Slavnost Ježíše Krista Krále 2016 

1. ČTENÍ 2 Sam 5,1-3 

Čtení z druhé knihy Samuelovy. 
   Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: "Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem."
   Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem.


Žl 122 (121),1-2.4-5 Odp.: srv. 1
Odp.: Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!" Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme!
Odp.
Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno. Tam stojí soudní stolce, stolce Davidova domu.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 1,12-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.
Bratři !
   Děkujeme Bohu Otci, že vám dal účast na životě věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.
   On je věrný obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať už jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti - všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm.
   A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlila plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjedná pokoj.


EVANGELIUM Lk 23,35-43

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený."
   Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král.
   Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!"
   Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého."
   A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království."
Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."
_________________________________________________________________________________

Milí bratři a sestry,
   Těžko bychom asi hledali větší kontrast, než je mezi dnešním druhým čtením a evangeliem. V hymnu z listu Koloským je popsána Ježíšova sláva, která přesahuje všechno:  On je počátek stvoření, dřív než všechno ostatní, obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva.
V evangeliu je tento První všeho stvoření zcela na posledním místě, zcela chudý, zcela bezmocný, odsouzený k nejhoršímu trestu, který existuje. Jakákoli zmínka o tom, že On je král a Mesiáš, která  je v dnešním evangeliu, je míněna krutě ironicky: ‚Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!‘ ‚Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží vyvolený!‘.
    Jediný, kdo dokáže v tom všem vidět správně, je lotr po pravici. Vidí za věci; ostatní aktéři dnešního evangelia vidí jen lidské ztroskotání a Ježíšovu bezmoc. Avšak ze slov onoho druhého odsouzence je jasně vidět, že pochopil, jak se věci mají: pochopil, že Ježíš je skutečně Král: ‚Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království!  A chápe také podstatu jeho mesiášství: my dostáváme, jak zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého! Nějak pochopil, že Ježíš je skutečně Pomazaný, ale že jeho spása nějak souvisí s jeho nespravedlivým odsouzením, které musí vytrpět celé, až k smrti. Že tedy jeho mesiášství vůbec neodpovídá představě, kterou si o něm udělal zločinec na opačné straně: ‚Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás‘. A jeho schopnost vidět za věci, a s tím spojená víra je pro něho zároveň spásou: ‚Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji‘.

    Pohled lotra po pravici je pro nás výzvou, abychom byli také schopni vidět za věci a nenechat se zmást prvním dojmem. Ježíš dál žije a je činný ve své církvi, a tak se v církvi projevují všechna tajemství, kterých se dotýká dnešní evangelium. Vidíme v ní slávu i bídu, lesk svatosti i temnotu hříchu, oslavení i kříž. A zdá se, že v současné době, ve které je nám dáno žít, převažuje to druhé. Vidíme spíš problémy, které přibývají, vidíme hřích, vidíme věci, které jsou až příliš lidské a velmi málo evangelní. A může hrozit, že za tím vším přestaneme vidět podstatu. Že se staneme podobně ironickými, jako postavy dnešního evangelia, nebo jako mnoho našich nevěřících bratří a sester: Co ještě můžeme od církve čekat? Když má sama problémy, jak může vyřešit problémy společnosti, jak může lidem pomáhat?
    Lotr po pravici, kterému dala tradice jméno Dismas a povýšila ho mezi světce, nás zve k hlubšímu pohledu. Vybízí nás svým příkladem, abychom viděli, že Muž bolesti, odsouzený a ukřižovaný, je zároveň Vzkříšený, že je opravdu Pán a Král. Že skrze bídu prosvítá sláva, že jsou přece jen pravdivá slova z listu Kolosanům. 

sobota 12. listopadu 2016

33. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Mal 3,19-20a

Čtení z knihy proroka Malachiáše. 

      Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti; den, který přijde, je spálí - praví Hospodin zástupů - že po nich nezůstane kořen ani větev.
     Ale vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má záchranu na svých křídlech.


Žl 98 (97),5-6.7-8.9 Odp.: srv. 9
Odp.: Přišel Hospodin, aby spravoval národy podle práva.

Hrejte Hospodinu na citeru, na citeru a s doprovodem zpěvu, za hlaholu trub a rohů, jásejte před králem Hospodinem!
Odp.
Zahuč, moře a vše, co je naplňuje, svět i všichni, kdo jej obývají. Řeky, tleskejte rukama, hory, spolu zajásejte!
Odp.
Před Hospodinem, že přišel, že přišel, aby spravoval zemi. Aby spravoval svět ve spravedlnosti a národy podle práva.
Odp.


2. ČTENÍ 2 Sol 3,7-12

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. 

Bratři!
     Víte, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám samy sebe za vzor, který byste mohli napodobovat.
     Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikázali jsme vám: "Kdo nechce pracovat, ať nejí." A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není.
     Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.


EVANGELIUM Lk 21,5-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

     Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno."
     Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?"
     Odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec."
     Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi.
     Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví.
     Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci.
     Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši.
 _________________________________________________________________________________                  
Milí bratři  a sestry,

   na konci liturgického roku jsme už nějak předem nachystáni na to, že budou čteny texty o posledních věcech, a často máme také už předem připravený postoj, s jakým jim budeme naslouchat. Můžeme je například považovat za katastrofické vize, kterých se bojíme, a tak pro nás evangelium přestává být radostnou zvěstí. Nebo jim můžeme naslouchat se zvědavostí a snažit se nalézt v tom či onom biblickém obrazu konkrétní historickou událost, a na základě takového objevu si říci, že konec světa už přece jen bude brzy.
   Všechny dnešní texty nás však mají před takovým pochopením varovat, a zároveň nám naznačit, jak jim rozumět správně.
    Ježíš v první větě evangelia hovoří o zničení Jeruzalémského chrámu, k němuž opravdu došlo v židovské válce okolo roku 70. Následná otázka učedníků jasně zviditelňuje, co se jim honí hlavou: brzo bude konec světa, a my potřebujeme za každou cenu víc informací. Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že už to nastává?
   Ježíšova odpověď obsahuje na začátku dvě věty v rozkazovacím způsobu, jež mají uvést postoj učedníků na pravou míru. Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! A dále  ,Nechoďte za nimi! Oboje se týká falešných proroků, kteří jsou ochotni dát na palčivou otázku o konci světa příliš rychlé a jednoduché odpovědi, většinou s tím, že se sami vydávají za Mesiáše: ‚Já jsem to!‘ a ‚Ten čas je tady!‘
    Že je toto Ježíšovo varování naprosto aktuální i dnes, dosvědčuje třeba i jen zběžný pohled na určitý typ webových stránek: člověk se mnohdy nestačí divit, co všechno jsou některé zbožné duše schopny vyčíst například z jistých soukromých zjevení, ať už církví uznaných či nikoli, anebo z čehokoli jiného. Před časem jsem se například dozvěděl, že  pektorál papeže Františka, na němž je vyobrazen pastýř se ztracenou ovečkou na ramenou, prý obsahuje skryté vyobrazení hada, a tak tedy kdovíjak to s Františkem je. Inu, přesvědčte se sami, detailní fotografie jsou snadno k nalezení.
     Další věc, kterou Pán jasně říká, by se do současného jazyka dala přeložit  jako Zachovejte klid za všech okolností.  Výčet katastrof, který Ježíš uvádí, doprovází celé dějiny lidstva. Války a vzpoury, živelné katastrofy a pronásledování křesťanů byly, jsou a budou i dále. Ježíš vzhledem k těmto skutečnostem klade svým učedníkům na srdce jen to, aby se nepřipravovali k obhajobě, neboť jim bude dáno. A nakonec je ubezpečuje: Ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.  Ježíš tedy koriguje pohled učedníků – a s nimi i náš. Viděno touto optikou se Ježíšovy výroky o konci času stávají znovu tím, čím jsou - radostnou zvěstí.

    Svědectví evangelia je pak doplněno a potvrzeno ve druhém čtení: velmi lapidárně, s oběma nohama na zemi. Účelem celého listu je vlastně napomenutí, aby Tesaloničtí místo poctivé práce a normálního života nezkoumali, zda už konec náhodou nebude zítra. Takovou zvědavost nazývá Pavel ‚věcmi, do kterých jim nic není‘. Je to maření času, který je třeba využít lépe. Nevíme, jestli konec přijde zítra nebo za miliardu let, a ani nám to není dovoleno vědět. To, k čemu nás dnešní Boží slovo vybízí, je intenzivní, plodné a pokojné prožívání přítomného okamžiku. 

sobota 5. listopadu 2016

32. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ 2 Mak 7,1-2.9-14 

Čtení z druhé knihy Makabejské.


   Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso.
   Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit (božské) zákony otců."
   Druhý pak v poslední chvíli řekl: "Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony."
   Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, hned vyplázl jazyk, (který mu chtěli uříznout,) nebojácně vztáhl ruce (na oheň) a neohroženě řekl: "Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím." Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti.    Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! "



Žl 17 (16),1.5-8.8+15 Odp.: 15b
Odp.: Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe.

Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, všimni si mého nářku, popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů!
Odp.
Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách, nezakolísaly mé nohy. Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, popřej mi sluchu, slyš mé slovo!
Odp.
Opatruj mě jako zřítelnici oka, do stínu svých perutí mě ukryj. Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Sol 2,16-3,5

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.


Bratři !
   Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději - on sám ať vás potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu.
   Bratři, modlete se za nás, aby se Boží slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.


EVANGELIUM Lk 20,27-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 


K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena.
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!"
   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho."
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Milí bratři a sestry,

   Jako každoročně na konci liturgického roku jsou tématem čteného Božího slova poslední věci – konečný osud člověka a vesmíru. Také dnešní čtení se týkají tématu vzkříšení mrtvých, ale skrze toto téma v nich lze postřehnout ještě jiné: postoj člověka ke skutečnosti víry, ať už v jakékoli otázce. Setkáváme se zde se dvěma krajními polohami, které bychom mohli nazvat skepsí a na druhé straně slepou vírou.
   Saduceové jsou příkladem oněch skeptiků. V Ježíšově době to byl jeden z proudů tehdejšího židovství, vázaný na chrámové kněžství. Saduceové - na rozdíl od farizeů - popírali existenci andělů a démonů a také vzkříšení z mrtvých. Začátek jejich disputace s Ježíšem dost připomíná známé otázky ateistů, které mají dokazovat logickou absurditu toho, čemu věří křesťané – například zda dokáže všemohoucí Bůh stvořit kulatý čtverec či něco tak těžkého, že by to sám nedokázal zvednout. Je celkem snadné si představit, že svoji myšlenkovou konstrukci o sedminásobné vdově pronášejí s ironickým úsměvem na rtech a s jasným přesvědčením o tom, že oni mají pravdu a že kdo věří ve vzkříšení, věří vlastně pohádkám a tudíž je to naivní prosťáček.
    Kdybychom se podívali na totéž místo – spor Ježíše se saducei  o vzkříšení – u svatého Matouše, našli bychom tuto Ježíšovu odpověď: Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží. Tedy asi něco ve smyslu Všechno je jinak, neboť vaše logické úvahy jsou příliš lidské, a příliš lidsky chápete i svatá Písma-jelikož ona neznalost Písem u saduceů rozhodně neznamená, že by je nečetli. Jakoby Ježíš říkal, že saduceové ze svého myšlení zcela Boha vyloučili, i když se jejich úvahy týkají božských skutečností.
   Z tohoto pohledu se hrdinové prvního čtení – tři bratři, kteří umírají pro věrnost Zákonu – jeví jako naprostý opak. Odkládají veškerou lidskou kalkulaci a logiku, která by je musela nutit zachovat si život, a naprosto spoléhají na Boží moc a jeho zaslíbení. Až natolik, že nám jejich oddanost Zákonu musí připadat jako zbrklý, slepý fanatismus. Nezapomeňme, že jsme ještě ve Starém Zákoně a víra ve vzkříšení není nikterak postavena na onom Ježíšově. Z pohledu skeptika, ztělesněného saducejskou nevírou ve vzkříšení, se může zdát, že svůj život obětují vlastně hrozně lehkovážně a nepromyšleně - co když vzkříšení opravdu není? 

   Kdybychom, milí bratři a sestry, upřímně zkoumali sami sebe, možná se spíše najdeme ve skeptických saducejích nežli v bratřích z Druhé knihy Makabejské. Jsme děti své doby a kultury a o svou víru musíme svádět boj vnější i vnitřní, neboť skeptik a racionalista je nejen náš bližní, ale dříme i v nás samotných. Naštěstí je ale Ježíšova odpověď saduceům důkazem, že není nutno volit buď pouhý rozum, nebo slepou víru. Ježíšova odpověď potvrzuje to, co je součástí dobré a osvědčené tradice církve o syntéze víry a rozumu.  Ježíš se nebrání logickému uvažování - klidně a rozvážně klade v rozhovoru na stůl argumenty z téhož Mojžíšova zákona, ze kterého je čerpá i druhá strana. Spor se saduceji však posouvá na jinou rovinu, protože do pouze lidského rozumování vrací výpověď Písma a Boží moci, kterou saduceové vypustili.

sobota 29. října 2016

31. neděle v mezidobí C 2016


1. ČTENÍ Mdr 11,22-12,2

Čtení z knihy Moudrosti.
   Pane, celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.
   Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání.
   Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem.
   Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím hřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.


Žl 145 (144),1-2.8-9.10-11.13cd-14 Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem' a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Sol 1,11-2,2

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.


Bratři a sestry !

Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy (budete oslaveni) skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.
   Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.


EVANGELIUM Lk 19,1-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet.
   Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!"
   Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! "
   Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo."
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,
Celník Zacheus z dnešního evangelia je nepochybně nesympatická postava, a svým současníkům byl jistě ještě výrazně víc nesympatický než nám: je malého vzrůstu a je to nejen celník, ale dokonce vrchní celník – tedy prominentní kolaborant s římskými okupanty. Platí o něm ještě ve větší míře to, co o celníkovi z jeruzalémského chrámu z evangelia minulé neděle – jeho způsob života a jeho povolání je z podstaty hříšné a je stále obřadně nečistý. Z prvních vět evangelia je mezi řádky patrná jeho osamělost, neboť jím všichni opovrhují. Nikdo ho nepustí dopředu, aby mohl Ježíše uvidět, neboť nikdo s ním nechce být. Jeho místo nahoře na fíkovníku je místem osamělého pozorovatele.  
Ježíšovo zvolání Zachee, pojď rychle dolů, dnes musím zůstat ve tvém domě je povoláním k vystoupení ze samoty a vstupu do společenství. Ježíš vlastně říká ‚ Zachee, sestup ze svého místa osamělosti a přijmi mne k sobě, abys už nebyl sám‘. A Zacheus rychle sestupuje k Ježíši a s radostí ho přijímá – to, co možná tušil, když chtěl Ježíše uvidět, se vyplnilo. Našel někoho, kdo ho přijímá a má ho rád, takového jaký je, a tak ho vytrhuje z jeho samoty. A jeho radost z nalezeného společenství s Ježíšem se rozlévá, otvírá mu srdce i vůči druhým lidem. Zřejmě slyší reptání lidí ‚Vešel jako host k hříšníkovi‘, které vyjadřuje jejich opovržení, ale toto reptání ho nezviklá. Neřekne si, že ti lidé už mu mohou být ukradení. V síle zážitku bezpodmínečného přijetí sebe sama Ježíšem chce znovu navázat svůj zpřetrhaný vztah ke druhým lidem, tím, že napraví, co předtím pokazil: Polovinu svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně‘. A Ježíš konstatuje, že dílo spásy je v tuto chvíli dokonáno: Zacheus nejen objevuje, že je milován, ale sám se otvírá lásce vůči druhým lidem. Jeho samota je minulostí, z pekla sebeuzavření přechází do ráje společenství.
Dotýkáme se zde samotného základu schopnosti člověka navazovat vztahy: míra uzavření, či otevření se člověka druhým je dána mírou toho, jak sám zakouší, že je - či není - milován a přijímán. Máme-li jako křesťané zdravé sebevědomí, že naše bytí je neseno Boží láskou, že jsme milováni bez podmínek, neboť Bůh nemůže jinak, samo nás to otvírá vůči druhým. Zakoušejíce lásku Otcovu, své přijetí za syny a dcery, vidíme zároveň druhé v jejich nejvlastnější totožnosti – jako naše bratry a sestry. Přestáváme mít touhu si něčí přízeň zasloužit, přestáváme být závislí na tom, zda jsme přijímáni či odmítáni druhými lidmi, a tak také přestáváme mít potřebu před druhými hrát své role a nasazovat si masky, aby nám bylo tleskáno. Jsme schopni přát druhému dobro, jako by bylo naše vlastní. Začínáme chápat, co je milosrdenství, neboť vidíme, že nás Bůh přijímá a miluje se všemi našimi chybami, ošklivostmi, a zraněními, a že stejně tak je tomu u každého druhého člověka. A můžeme být poznenáhlu schopni i vrcholného úkonu bratrství, které je lidskými silami nedosažitelné - milovat své nepřátele. 

sobota 22. října 2016

30. neděle v mezidobí C 2016


 1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18) 

      Čtení z knihy Sirachovcovy. 
   Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu.
Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší.
   Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.


Žl 34 (33),2-3.17-18.19+23 Odp.: 7a
Odp.: Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně.
Odp.
Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.
Odp.


2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
Milovaný!
Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.
   Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy.
   Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.


EVANGELIUM Lk 18,9-14

Slova svátého evangelia podle Lukáše.
   Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník.
   Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'
   Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Milí bratři a sestry, 

dnešní tři čtení nám staví před oči tři životní situace lidské krajní nouze; každá z nich je přitom trochu odlišná. V prvním čtení jde o situaci člověka ekonomicky a sociálně vyloučeného, situaci popsanou slovy chudák, sirotek a vdova. Druhá je situace svatého Pavla, který jde vstříc smrti, a který, jak píše ‚byl opuštěn všemi, mimo Pána, který při něm věrně stojí‘. A třetí je situace celníka, který je, řekli bychom, chudý v morálním smyslu, neboť způsob jeho života je z podstaty hříšný.
Tyto tři situace mají jedno společné - nemají lidské východisko, jsou to slepé uličky života, ze kterých není jiného úniku, nežli úpěnlivé volání k Bohu. A zamyslíme-li se nad nimi blíže, pak je svým způsobem ona třetí – ta celníkova – nejbezvýchodnější, neboť se může cítit opuštěn nejen od lidí, ale i od  Hospodina samotného. Chudý, sirotek a vdova z prvního čtení mají při svém zoufalém volání k Bohu alespoň jistotu, že Bůh je jim blízko – Boží blízkost a přízeň vůči anawim, starozákonním chudým, je jedním z ústředních témat Starého Zákona. I svatý Pavel ví, že ho po smrti čeká ‚věnec spravedlnosti, neboť dobrý boj bojoval a víru zachoval‘. Ví jistě, že ten, jemuž celý život s takovým nasazením sloužil, mu vyjde vstříc a vezme ho k sobě. Je sice zcela opuštěn lidmi, ale nikoli Pánem. Celník z Ježíšova podobenství si však musí připadat opuštěný a prokletý jak lidmi, tak Bohem.   Podle všech měřítek Mojžíšova Zákona je od Boha vzdálen, neboť je permanentně kulticky nečistý. Vyhledal jsem si v jednom teologickém slovníku heslo celník a dočetl jsem se tam, že vybírání daně - ať už to bylo pro Římany či pro někoho jiného - bylo v Ježíšově době kladeno na stejnou úroveň s přísně zapovězenou modloslužbou a že každý, kdo by s celníkem třeba jen seděl u stolu, se rituálně znečistil. Celníci byli tedy v tomto smyslu na tom stejně jako malomocní.
Celníkova modlitba, a snad i jeho přítomnost v chrámu, je vlastně paradoxní úkon - podle všeho, co musel vědět ze Starého Zákona, byla jeho modlitba modlitbou nečistých rtů, a jako taková nemohla tedy být absolutně vyslyšena. On se ale přesto modlí, protože nemá jiné východisko. Jeho nouze v něm musela vykřesat jiskřičku naděje, že Hospodin se i tak přece jen může smilovat, že je snad nějak milosrdnější, než ho popisují svatá Písma. A Ježíš na konci svého podobenství tuto celníkovu intuici potvrzuje - vlastně ho vyprávěl proto, aby toto nečekané Boží milosrdenství vyšlo najevo, jako je tomu na mnoha jiných místech u Lukáše.  
Svatý otec František stejnou pravdu vyjádřil při kázání o velikonoční vigilii v roce 2013. Neexistují situace, říká, které by Bůh nemohl změnit, a není hřích, který by nemohl odpustit, pokud se mu otevřeme. Ze všeho existuje u Boha východisko, všechno je řešitelné. Jedinou a postačující podmínkou je jen to, abychom se mu opravdu zcela a bezvýhradně otevřeli - se vším, co je v naší situaci bezvýchodné, se vším, co je v nás zlé a neuspořádané.  

Často se za některé věci stydíme tak hluboce, nebo jsme na ně už tak rezignovali, že máme pocit, že s tímhle přece nemůžeme Pána obtěžovat. Jenže kdyby takto přemýšlel náš celník, nikdy by si nemohl troufnout ani přijít do chrámu. Pak by nám nezbylo než si naše temnoty nechat pro sebe, a tak se jimi nechat postupně pohltit a zničit. Ježíš vzal na sebe naše lidství se vším všudy, a nic lidského mu není cizí - bere na sebe náš hřích, bolest a smrt, aby je zničil, a bere na sebe naše lidství, aby je obnovil a posvětil. Nebojme se mu tedy zcela odevzdat se vším, co jsme a co máme, i s tím těžkým a bezvýchodným. Je to jediný správný způsob, jak začít náš život měnit k lepšímu, jak začít přecházet ze smrti k životu.