sobota 28. listopadu 2015

1. neděle adventní C 2015


1. ČTENÍ Jer 33,14-16

Čtení z knihy proroka Jeremiáše
   Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu.V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“


Žl 25(24),4-5ab.8-9.10+14 Odp.: 1b
Odp.: K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď' mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.
Hospodinovo jednáni je jen láska a věrnost pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení. Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí, dává jim poznat svou smlouvu.
Odp.


2. ČTENÍ 1Sol 3,12-4,2

Čteni z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.
Bratři!
   Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, našim Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.
   Nakonec pak vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše.


EVANGELIUM Lk 21,25-28.34-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům:
    „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.
   Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání jako léčka; přijde totiž na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“




Milí bratři a sestry,

Dnešní texty můžeme chápat jako návod k dobrému prožití adventní doby. Jistě se jimi nechce říci, že letos už určitě nastane konec světa. Jsou prostě výzvou k obnovení bdělosti srdce.

V evangeliu je zajímavý protiklad, i když ne úplně jasně formulovaný, mezi pohybem vzhůru a dolů. Až to začne, vzpřimte se a zvedněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi. V řeckém originále je v oné druhé větě použito sloveso, které znamená zatížit, stísnit, unavit. A i když zrovna neholdujeme přejídání nebo nadměrnému pití alkoholu, jistě snadno pochopíme, co nám tím Pán chce říci. Pokud se příliš utápíme v pozemských skutečnostech, hledáme v nich naplnění a štěstí, nebo se jimi prostě zabýváme až příliš, máme o ně příliš velkou starost, ocitne se naše duše přesně v takovém stavu - zatížení, skleslosti, únavy, frustrace, že jsme opět nenalezli to, co jsme hledali. V tomto stavu není dost dobře možné se napřímit a pozvednout hlavu, není možné vidět nebe, protože jsme zahleděni do země, ba k zemi sráženi. A paradoxně už nedokážeme vidět ani opravdové dobro a krásu těchto věcí, protože jsme se jimi nechali spoutat a mohou se nám stát těžkým břemenem, otrockým jhem. Můžeme se stát otroky předvánočního shonu, otroky reklamy, která nám vnucuje věci, které nepotřebujeme; otroky spoutanými starostmi o tisíc vnějších věcí, které při objektivním pohledu opravdu nejsou až tak důležité.

Jistě mi tátové a maminky od rodin namítnou, že se mi to snadno říká, a že předvánoční nákupy a vaření se samy neudělají. A samozřejmě není nic špatného na tom mít v rodině na Vánoce uklizeno, nazdobeno a napečeno. Avšak dnešní stůl Božího slova nám ukazuje to opravdu důležité, to, oč bychom se v adventní době měli snažit především. Spolu s onou pozorností srdce, o které už byla řeč, je to především pobídka. Bděte a modlete se. Ani jedno, ani druhé nemá však být cílem, ale cestou: cílem je to, co čteme ve druhém čtení: Ať ve vás Pán stále rozhojňuje víc a více lásku jednoho ke druhému i ke všem lidem.

Jestliže se jako křesťané tohoto adventního úkolu podle svých sil zhostíme, máme k němu také zaslíbení Boží pomoci, tak jak jsme je slyšeli v žalmu: Hospodinovo jednání je jen láska a věrnost pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení. Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí. Ten, kdo se bude snažit do adventu takto vykročit, zakusí přitom Boží důvěrnost. Na první poslech přísná Ježíšova slova, která jsme slyšeli v posledním týdnu starého liturgického roku a také dnes, už pak tak přísně neznějí. Když má člověk bdělé srdce, probuzené modlitbou a láskou, Boží blízkost a Boží jednání mu není žádnou hrozbou, ať se projevuje jakkoli. Spravedliví poznávají Boha, jaký skutečně je, protože se mu stali v lásce podobnými. Jistě je to dlouhá a úzká cesta, ale máme nyní, na začátku adventu, opět příležitost se po ní vydat a kousek jí ujít.


sobota 21. listopadu 2015

Slavnost Ježíše Krista Krále B 2015


1. ČTENÍ Dan 7, 13 - 14

Čtení z knihy proroka Daniela.
   Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu.
   Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, u ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.


Žl 93 ( 92 ), 1ab. 1c-2. 5 Odp.: 1a
Odp.: Hospodin kraluje, oděl se velebností.

Hospodin kraluje, oděl se velebností, oděl se Hospodin, opásal se mocí.
Odp.
Dal světu základ, že nezakolísá. Pevný je trůn tvůj od pradávna, jsi od věčnosti.
Odp.
Tvé výroky jsou nejvýš spolehlivé, tvému domu přísluší svatost, Hospodine, na věčné časy.
Odp.


2. ČTENÍ Zj 1, 5-8

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
   Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky! Amen.
   Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen.
   Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.


EVANGELIUM Jan 18, 33b-37

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?"
   Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud."
   Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Rozhovor Piláta s Ježíšem jakoby byl počátečním bodem dějinného dialogu - a zároveň třecích ploch a rozporů - mezi světskou mocí a zárodkem Božího království, tak jak existuje ve společenství putující církve na zemi. Ježíš stojí tváří v tvář judskému místodržiteli, představitelem tehdejší největší velmoci, římského impéria. Přiznává se ke své královské moci, moci větší, než je moc všech světských vladařů. Ježíš je, jak jsme slyšeli ve čtení z Apokalypsy, vládcem nad pozemskými králi.
Jenže zároveň říká: Moje království není z tohoto světa. Kdyby bylo, moji učedníci by přece bojovali, abych nebyl vydán Židům. A zdůrazňuje to ještě jednou, jako by na to kladl důraz a chtěl, abychom si to dobře zapamatovali: ne, moje království není odtud.
Toto konstatování můžeme chápat dvojím způsobem: Ježíš jím říká, že jeho vláda je založena v Boží svrchovanosti nad světem, který jej stvořil a řídí. Ale zároveň se tím chce říci, že podoba a logika jeho vlády je jiná, než ta lidská. Ježíšova vláda má tedy nejen jiný původ, ale i jiný způsob, než všechny myslitelné vlády, které lidstvo v historii ustanovilo.

Víme, že v dějinách církve se velmi často formy církevní vlády podobaly oněm lidským, často docházelo a dochází k provázání duchovní a světské moci. Ale zdá se, že v souladu s Ježíšovými slovy se opravdová Boží moc vždy nejvíce a nejplodněji projevila tam, kde v dané chvíli a situaci nemohlo být o světské moci církve ani zmínky- při pronásledování prvních křesťanů, v působení církve během různých totalitních režimů, nebo v působení jednotlivých křesťanů v prostředí zcela nekřesťanském, jako byl počátek působení blahoslavené Matky Terezy. Když nebylo možné se spolehnout na to, čím vládneme my lidé, na struktury a zabezpečení, začala být Boží moc a pomoc vždy téměř hmatatelně patrná.

Je jistě nutné a správné mít struktury a zabezpečení lidskými prostředky, jde jen o to při tom všem neztratit ze zřetele podstatu Boží vlády- nechat Bohu prostor k působení, nechat Jej jednat, nechat jej stále do lidských struktur vstupovat, a zejména přijmout jeho logiku, která se často velmi liší od naší.


Jeden z možných příkladů se odehrává právě před našima očima: Máme, jako křesťané, obavy z postupující sekularizace, vytěsňování každé zmínky o Bohu z veřejného prostoru ve jménu jakési vágní politické korektnosti. Mnoho aktivních křesťanů se proti tomu snaží něco dělat. Máme obavy z budoucnosti církve, modlíme se za nová duchovní povolání, děláme všechno možné, a přitom jako by se to vše míjelo účinkem. Naplňuje nás to úzkostí, hledáme příčiny, a přitom možná zapomínáme na to, že Bůh často nechává projít události i jednotlivé lidské příběhy cestou kříže a smrti, ne aby je zničil, ale aby je proměnil, aby to vše povstalo k novému životu. Právě tohle se tak liší od naší logiky a tohle nás tak naplňuje obavami. Máme za to, a všude se to tvrdí - že, aby něco přežilo, musí to růst a vzkvétat, musí se to vyvíjet, nesmí to stagnovat nebo skomírat. Často chceme zachraňovat za každou cenu to, co ještě zbývá, a nedaří se nám to, protože jsme ještě nepochopili, že je to možná určeno k projití Velikonoční cesty, že se na tom musí projevit Ježíšovo tajemství kříže a smrti. Právě proto, aby to, jako sám Vzkříšený, bylo vzkříšeno - totéž jako předtím, ale přesto úplně nové, proměněné, obdařené životem, který nepomíjí. 

sobota 14. listopadu 2015

33. neděle v mezidobí B 2015


1. ČTENÍ Dan 12, 1-3

Čtení z knihy proroka Daniela.
   Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize.
   Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky.
   Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.


Žl 16 (15), 5+8. 9-10. 11 Odp.: 1
Odp.: Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě.

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 10, 11-14. 18

Čtení z listu Židům.
   Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'.
   Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.


EVANGELIUM Mk 13, 24-32

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.
   A tehdy ( lidé ) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.
   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."


Milí bratři a sestry,

Vždy ke konci církevního roku nám Boží slovo připomíná konec času a Ježíšův příchod ve slávě, kdy se naplní dějiny vesmíru a všech lidí. O těchto skutečnostech neslyšíme rádi. Možná se už spíš těšíme, až se rozsvítí první svíce na adventním věnci a liturgické texty budou ohlašovat bezpečný a idylický první příchod Ježíše, jako bezmocného malého dítěte. Konec času a soud, to všechno, co stará dogmatika nazývala souhrnným názvem De novissimis - o posledních věcech, je nepopulární. Možná proto, že jsme v našem zde a nyní až příliš zabydleni.

Pro lidi v minulosti, kdy byl život mnohem těžší, křehčí a ohroženější, neměly zřejmě tyto výroky Písma tak znepokojující význam jako pro nás. Naši předkové měli asi před očima vizi křesťanského nebe jako mnohem  lepšího místa než je země, mnohem více vnímali vezdejší život jako pouť, jako cestu slzavým údolím. V Itálii se tato skutečnost ještě tu a tam projevuje ve rčení o člověku, který zemřel - Passava nella vita migliore - přešel do lepšího života.

Postoj nás, lidí 21. století, je jiný. Život je většinou příjemný a skýtá téměř nekonečně mnoho možností, jak jej vyplnit. Chceme od života mnoho, už zde a nyní, zvláště když je člověk mladý, nadaný a schopný. Skutečnosti, které nám připomínají jeho ohraničenost, jsme celkem úspěšně odsunuli na okraj našeho zájmu. A když se nám tyto skutečnosti přece jen nějakým způsobem připomenou, vyvádějí nás z míry. Jsme často velmi podobni bohatému člověku z Ježíšova podobenství- člověku, který si libuje, že se zabezpečil tím, co se mu urodilo, a čeká ho blahý čas užívání si života. A když najednou přijde smrt, je nepříjemně zaskočen.

Jenže podíváme-li se blíže na dnešní žalm, můžeme objevit, že o protiklad mezi nebem a zemí možná až tolik nejde, že v tomhle smyslu rozhodně křesťanství není Marxovým opiem lidu. Žalmistův postoj, pevně zakořeněný v Bohu, totiž zároveň jakoby rušil hranici mezi nyní a potom. Dá se říci, že žalmista prožívá nebe na zemi, protože žije v Boží přítomnosti. Nebojí se smrti ani soudu, ale ani ničeho zlého, co by ho mohlo potkat teď, během pozemského putování. Proto se raduje mé srdce a má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí. Neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby Tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u Tebe je hojná radost, po Tvé pravici je věčná slast.  Žalmista ruší falešnou představu o tom, že plnost života na zemi a v nebi se vzájemně vylučují. Není potřeba nějak toto slzavé údolí překlepat s vidinou, že pak to bude lepší - nebo naopak říct si, že nebe je iluze a je potřeba životu urvat, co se dá, teď a tady.  Nebe je společenství s Bohem, život v blízkosti a působnosti Lásky, kterou dává Duch svatý, život dětí Otce a bratří a sester Syna. V tomhle smyslu je žalm vrcholnou výpovědí dnešních čtení. Budeme-li se snažit takto žít, budeme vidět i všechny apokalyptické texty z konce církevního roku v úplně jiném světle.




sobota 7. listopadu 2015

32. neděle v mezidobí B 2015


1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16


Čtení z první knihy Královské.
   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."
   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.


Žl 146 ( 145 ), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 1
Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 9, 24-28

Čtení z listu Židům.
   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.


EVANGELIUM Mk 12, 38-44

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš učil ( zástupy ):
   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."

-------


Milí bratři a sestry,

Jednání a slova vdovy ze Sarepty z prvního čtení jsou zoufalým gestem člověka, který je fixován na to málo, co vlastní. Ví, že ona troška oleje a mouky, kterou ještě má, smrt hladem maximálně oddálí. Přesto je celé její myšlení a jednání na tuto trošku zcela zaměřeno - je to koneckonců všechno, co má k dispozici, a s čím ještě může aspoň něco dělat. Prorok Eliáš ji však přiměje tento postoj změnit, aby z toho mála, které má, se rozdělila s ním, aby z toho připravila něco jemu, který jakoby reprezentuje Hospodina-podobně jako v dnešním evangeliu Jeruzalémský chrám. A příběh se začíná nápadně podobat evangelnímu příběhu chlapce a jeho několika ječných chlebů, ze kterých Ježíš nasytí zástupy. Vdova dala, a bylo jí dáno nazpět. Kdyby na své trošce oleje a mouky lpěla, byla by nakonec opravdu zemřela a její syn také.

Chudá vdova z evangelia už tuto Boží logiku chápe. Dělá krok, který by v nás asi vzbudil úzkost či pocit, že jsme naprosto nezodpovědní - protože jsme zvyklí na to, že náš život je zajištěn do nejmenších detailů. Ne jen něco, ale všechno z toho mála, co jí konkrétně a hmatatelně může alespoň na krátko zajistit živobytí, dává chrámu - tedy Hospodinu.  Dala celé své živobytí, říká liturgický překlad, ovšem v originále je vyjádření ještě silnější – ‚vhodila do pokladnice celý svůj život‘

Každý z nás si v sobě nese nějakou chudobu, nějaký nedostatek, a většinou nejde o chudobu materiální. Právě toho, v čem jsme chudí, máme tendenci se velmi držet a žárlivě si to chránit. Může se jednat o oblast vztahů, obdarování a mnoha dalších věcí. O to málo, co vlastníme, nechceme přijít, protože nám právě naše chudoba v této věci ukazuje její velkou cenu. Ten kdo například jen s obtížemi vystudoval vysokou školu, si svého diplomu a titulu bude zřejmě cenit mnohem víc, než někdo, kdo zvládne za čtyři roky levou zadní vystudovat dvě fakulty zároveň, protože je prostě nadprůměrně inteligentní. A někdo, kdo je nesmělý a má potíže navazovat vztahy, si bude svého navázaného přátelství či lásky cenit zřejmě mnohem více, než lev salónů.  Až potud je to víceméně pozitivní skutečnost.

Problém nastává ve chvíli, kdy začneme být na to málo, co máme, žárliví, kdy na tom začneme lpět a nechceme se toho za žádnou cenu zříci. Zbytečně se tak připravujeme o zázrak rozmnožení mouky a oleje, nebo pěti chlebů, chcete-li. Ten nastane pouze tehdy, jsme-li schopni tyto věci Bohu darovat. Přitom nejde až tak o to, nechat si je nebo nenechat. Jde o to, přestat na nich lpět, být schopen je dát Bohu k dispozici, a zejména přestat se bát, co by bylo, kdybychom o ně přišli. Jsme samozřejmě svobodní udělat i opak, Bůh po nás nebude tyto věci vymáhat, protože naše svoboda je mu drahá. Jak říká otec Anthony de Mello, můžete si lpět, na kolika věcech chcete.  Jenže pak se zázrak rozmnožení nebude konat. Bůh nás nemůže obdarovat, protože nejprve potřebuje našich pět chlebů a dvě ryby, nebo, chcete-li, naši trochu mouky a oleje, naše dva penízky. Tím, že na něčem lpíme, dáváme Bohu jasně najevo, že ho nepotřebujeme, že si vystačíme sami s tím málem, které máme, protože je to přece naše jediná jistota. A opravdu si vystačíme, ale ne na dlouho.  Najíme se a zemřeme, uzavřeni v našem malém lidském horizontu.

Pokud se ale k takovému kroku odhodláme, dáváme Bohu šanci ukázat, že zázrak rozmnožení je možný, že kdo dává, dostává nazpět, míru natřesenou a natlačenou. Jistě, přináší to s sebou úzkost, neboť je to vlastně skok víry, a my podvědomě tušíme, že se jím můžeme stát opravdu v duchovním smyslu chudými, těmi, jimž nezbylo nic, jako oné chudé vdově. Tato chudoba je ale požehnaná, stává se branou ke svobodě, prostorem, ve kterém Bůh může na nás vykonat veliké věci. Je to přesně ta chudoba ducha, o které hovoří Ježíš v prvním blahoslavenství, chudoba, kterou se získává Boží království.