sobota 26. prosince 2015

Svátek Svaté rodiny 2015

1. ČTENÍ Sir 3,3-7.14-17a(řec.2-6.12-14)
Kdo se bojí Pána, ctí rodiče.

Čteni z knihy Sirachovcovy.
   Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, smiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.
   Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku.
   Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jim, když ty jsi v plné sile. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.


Žl 128(127),1-2.3.4-5 Odp.: 1
Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.




2. ČTENÍ Kol 3,12-21
Rodinný život v Pánu.

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.
Bratři!
   Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
   Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ni mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.




EVANGELIUM Lk 2,41-52
Rodiče našli Ježíše uprostřed učitelů.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho.
   Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolesti hledali.“
   Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“
   Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.
   Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Při poslechu dnešního evangelia nás jistě hned napadne několik skutečností, které nám chce sdělit: to, že mělo být Marii a Josefovi připomenuto, že Ježíš nepatří jim, ale Bohu. Nebo jen to, že Maria s Josefem poznali problémy všech rodičů, kterým odrůstají děti-včetně nevypočitatelnosti jednání a komunikačních problémů.

Přesto bych se chtěl zvláště zamyslet nad onou větou Maria to vše uchovávala ve svém srdci. Událost Ježíšova ztracení se při pouti do Jeruzaléma je jediná, kterou sv. Lukáš zmiňuje z celého dlouhého období Ježíšova skrytého života v Nazaretě. Proto nejde jen o nějakou odbočku od hlavní linie jeho vyprávění, ale o něco důležitého.
Můžeme si docela dobře představit-a snad to není příliš odvážná domněnka-že Josef s Marií ve stereotypu života v Nazaretě pozapomněli na to, jak zvláštním způsobem přišel Ježíš na svět, a že to není obyčejné dítě. V prvních dvou větách se tento stereotyp mezi řádky objevuje-svatá rodina putovávala do Jeruzaléma na velikonoční svátky, a také když Ježíši bylo 12 let, vydala se tam jako obvykle.  A najednou dochází k události, která se z této obvyklosti života naprosto vymyká, dochází k události, která je pro Ježíše a Marii bolestivá a se kterou si neví rady. Tuší, že touto událostí jim chce Bůh něco říci, že je chce oslovit, ale zároveň na její smysl nemohou hned přijít - Oni jeho slovu neporozuměli.

Můžeme si představit, že Maria mohla nad touto událostí mávnout rukou, říci si ‚hlavně že se mu nic nestalo‘. Mohla si říci, že nemá cenu nad tím hloubat, a poklidně se vrátit do zajetých kolejí života v Nazaretě. Jenže ona svým citlivým srdcem tuší, že je třeba této události přijít na kloub, že to není jen tak. Jistě se jí hned připomnělo andělovo zvěstování, návštěva u Alžběty i narození v Betlémě. Zlomové události v jejím životě se jí začínají skládat ve smysl, v něco, skrze co k ní Bůh hovoří, i když ještě nechápe, co přesně jí chce říci.  A Maria o tom rozvažuje právě ve chvílích, kdy by na to klidně mohla zapomenout, neboť život se vrátil do svých zajetých kolejí - Ježíš šel s nimi do Nazareta a poslouchal je.

Tento Mariin postoj k životním událostem je pobídkou i pro nás, abychom se snažili číst v příběhu našeho vlastního života, abychom nevzdávali hledání smyslu událostí, abychom se nepřestali tázat ‚Pane, co mi tím chceš říci?‘  Je samozřejmé, že odpověď nepřijde vždycky hned, někdy smysl toho, co se nám děje, pochopíme až po mnoha letech, někdy něco pochopíme až na věčnosti. Jde ale zejména o to, abychom v tom byli trpěliví a příliš rychle se nevzdali naděje na to, že onen smysl objevíme. A pak abychom to vše jako Maria také uchovávali v srdci - tedy v hloubce, ve středu své bytosti, v postoji rozjímání - a nikoli na povrchu. Povrchnost a netrpělivost při čtení v našem životním příběhu by nás mohlo vést buď k přesvědčení, že všechno je slepá náhoda, že takové věci se prostě stávají - nebo ke zbožnému povzdechu Boží cesty jsou neprobádatelné , případně k ještě horšímu konstatování typu Pán Bůh mne za to či ono potrestal, protože…


Tato snaha objevit smysl věcí pak dává člověku naději do budoucna. Zjišťuje, že Bůh se opravdu stará, opravdu člověka hledá a miluje- i skrze události bolestivé a těžké. Roste pak lidská důvěra v Boží prozřetelnost a zároveň i radostné vědomí, že život navzdory všem těžkostem stojí za to žít naplno.
Slavnost narození Páně, ve dne  2015

Iz 52,7-10
Žl 98
Žid 1,1-6
Jan 1,1-18

Milí bratři a sestry,

Dnešní promluvu bych chtěl uvést citátem jednoho z největších náboženských myslitelů Evropy dvacátého století, švýcarského teologa Hanse Urse von Balthasar: Rozhodující je odpověď na otázku, zda Bůh promluvil k člověku -samozřejmě o sobě, a také o svém úmyslu stvořit člověka a jeho svět -nebo zda tím absolutním zůstává mlčení, mimo všechna slova tohoto světa.

Dnes jako křesťané slavíme víru v onu první možnost - že Bůh skutečně promluvil, a to tak, že se rozhodl přebývat s námi jako člověk - že se tedy Slovo stalo tělem, jak říká evangelium. Slavíme to však v duchovní atmosféře, která stále více na tuto základní Balthasarovu otázku odpovídá oním druhým způsobem: místo konkrétního náboženství stále více zaujímá to, čemu se říká spiritualita - tedy způsob vztahování se k Absolutnu jako projevujícímu se rovnocenně ve všech náboženstvích a kulturách, ale zároveň zůstávajícímu neodhalitelným tajemstvím, slovy otce Halíka ‚něčím nad námi‘. Často je tento způsob zbožnosti vnímán jako mnohem svobodnější, tolerantnější a autentičtější než velká organizovaná náboženství, a křesťanství je často obviňováno z toho, že vírou v Boží zjevení si chce toto neproniknutelné a neuchopitelné Tajemství vyhradit pro sebe. Že se chce takříkajíc stát jeho pánem a vtěsnat je do úzkých dogmatických pout, podobně jako se snaží poměřovat složitost konkrétního života příliš těsnými kritérii dobra či zla, morálních pouček a zákazů. A hlavním kamenem úrazu je zde právě to, co dnes slavíme-víra v  Boží vtělení, v to, že by ono neuchopitelné Tajemství bylo úplně celé přítomno v jednom malém dítěti, a později muži, Ježíši z Nazareta.

Velmi přesně to vyjádřil jiný velký teolog 20. století, Josef Ratzinger, emeritní papež Benedikt XVI: A tak před tímto křesťanským zjevením stojíme s velkou otázkou, zvlášť když je srovnáváme s náboženským myšlením Asie. Snad by bylo lépe, kdyby nás Bůh ponechal v nezměrné vzdálenosti. Snad by bylo přijatelnější věřit v nepochopitelné tajemství než přijmout tuto jedinou postavu-přijmout tento křesťanský pozitivismus víry - a v něm, jako jediném bodě vidět spásu člověka.

Můžeme se tedy tázat tak, jak by se nás mohli zeptat naši jinak věřící bližní: Není naše dnešní oslava vtělení nakonec stavěním bariér vůči jinak věřícím bratřím a sestrám -židům, muslimům, buddhistům, agnostikům a já nevím komu ještě? Není to nakonec znovu triumfální sebepotvrzení křesťanství jako majitele jediné pravdy, toho že my křesťané víme všechno o Bohu lépe a jsme tedy lepší než ostatní?

Pohled na úvodní Balthasarovu otázku se však radikálně promění ve chvíli, kdy ji konfrontujeme s našimi základními lidskými otázkami, problémy a potřebami, třeba jako Má můj život i jiný smysl než má práce a rodina? Co je po smrti? - ale také Cítím se sám, nebo Nikdo mne nemiluje. Kdyby Bůh nevyslovil sama sebe, kdyby zůstával vzdáleným a mlčícím tajemstvím, bylo by mlčení i odpovědí na tyto otázky. Z tohoto hlediska by nebylo lépe, kdyby  nás Bůh ponechal v nezměrné vzdálenosti, slovy Josefa Ratzingera. Z oslavy Vtělení se my křesťané neradujeme proto, že je to potvrzení naší pravdy a naší nadřazenosti, ale protože Bůh má s člověkem soucit, a proto jej nechce nechávat v mučivé nejistotě. Boží sebesdělení v Kristu je výslednicí Boží lásky k člověku, často ztrápenému a nešťastnému, kladoucímu si bolestné a nezodpověditelné otázky. Slovo se stalo tělem, a přestože Bůh nepochopitelným tajemstvím zůstává, přece jen je poodhaluje-protože chce být z lásky konkrétně blízko konkrétnímu člověku.

Toto je ona pravá a velká vánoční radost, a zároveň podstata křesťanství. A tuto radost přeji i vám všem.

sobota 19. prosince 2015

4. neděle adventní  C 2015


1. ČTENÍ Mich 5,1-4a

Čtení z knihy proroka Micheáše.
Toto praví Hospodin:
    „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově sile, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“


Žl 80(79),2ac+3b.15-16.18-19 Odp.: 4
Odp.: Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit!
Odp.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Odp.
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
Odp.


2. ČTENÍ Žd 10,5-10

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za břich jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.


EVANGELIUM Lk 1,39-45

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
   Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium vypráví vlastně o prvním setkání Ježíše s lidmi. Ještě nenarozený Ježíš v lůně Panny Marie se stává všem lidem Bohem s námi, Boží přítomností a Boží blízkostí.  Jan, rovněž ještě nenarozený, a Alžběta tuto neskonalou a bezprostřední Boží blízkost rozpoznávají, jakmile Maria překročí práh Zachariášova domu, a reagují na ní velikou radostí. První lidé, do jejichž života Ježíš vstoupí, jej radostně přijímají.

Můžeme v této souvislosti mírně předběhnout čas a zamyslet se už nad vánočním příběhem. Josef s Marií, stále ještě nesoucí malého Ježíše pod srdcem, putují do Betléma ke sčítání lidu, a Maria musí porodit ve chlévě, neboť se pro ně nenašlo místo pod střechou.  Odborníci na Písmo svaté se přou o to, zda se toto místo má překládat jako zájezdní hostinec, nebo jako útulek pro pocestné. Známe však všichni lidové vánoční příběhy o tom, jak Josef s těhotnou Marií chodí v Betlémě (nebo i jinde) dům od domu a nikde je nechtějí přijmout.  Ve světle dnešního evangelia, kdy je Maria s Ježíšem s radostí přijata do Zachariášova domu, dostávají tyto lidové legendy nečekaný smysl. Ježíš-Bůh s námi, Bůh přítomný zcela blízko v našem světě-ještě před svým narozením zažívá totéž, co bude zažívat v průběhu celého života-radostné přijetí i prudké odmítnutí. Hned po narození se mu přijdou klanět pastýři, ale král Herodes jej bude chtít zabít, protože v něm jeho narození nevyvolá radost, ale strach.

Celý advent, který právě končí, má smysl přípravy, očištění srdce, nejen proto, abychom v něm Pánu připravili důstojný příbytek. Toto očištění srdce je třeba také proto, abychom přicházející Boží blízkost do našeho světa přijali s radostí. Tyto dvě věci spolu velmi těsně souvisí. Z vyprávění o pádu Adama a Evy v první knize Mojžíšově se odhaluje jedna velmi důležitá pravda o lidském srdci - člověk, který je zasažen hříchem, se Boží přítomnosti obává. Byl stvořen ke společenství s absolutním Dobrem a Láskou, ale ve chvíli, kdy je nakažen zlem, přebývání v jejich bezprostřední blízkosti už není schopen snést. Člověk se v zahradě schovává před Hospodinem, který ho hledá – schovává se, protože má strach. Strach mu brání vidět Boha, takového, jaký skutečně je, vidí jeho pokřivený a převrácený obraz - a takovému falešnému bohu pak člověk chce uniknout nebo se obrátí proti němu.

Postavy dnešního evangelia jsou pravým opakem tohoto stavu. Především Maria, zlem zcela nezasažená, je zároveň v nejtěsnějším možném společenství s Bohem, i fyzicky, protože jej nosí ve svém lůně. A Alžběta s Janem Křtitelem se radují, když Maria s Ježíšem vstoupí do jejich domu, když se k nim vtělené Slovo v Mariině lůně přiblíží. Celá scéna Navštívení, včetně následujícího jásavého Mariina Magnificat, je plná překypující radosti a pokoje. Kéž dokážeme, milí bratři a sestry, už za čtyři dny takto božské Dítě přivítat - beze strachu, s radostí a s láskou.








sobota 12. prosince 2015

3. neděle adventní C 2015


1. ČTENÍ Sof 3,14-18a

Čtení z knihy proroka Sofoniáše.
   Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin izraelským králem, zla se už neboj! V onen den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se, Sióne, ať nejsou tvoje ruce malátné! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, plesá nad tebou v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou jásá jako ve dnech svátku.

Iz 12,2-3.4bcd.5-6 Odp.: 6
Odp.: Plesejte a jásejte,neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.

Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.
Odp.
oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména!
Odp.
Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.
Odp.

2. ČTENÍ Flp 4,4-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.
Bratři!
   Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním.
   Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.


EVANGELIUM Lk 3,10-18

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Lidé se ptali Jana (Křtitele): „Co máme dělat?“
   Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“
   Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“
    Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

    Dnešní neděle je Radostná a radost je hlavním tématem prvního i druhého čtení. Dnešní evangelium však na první poslech takto vůbec nepůsobí. Pokud by do něho byly zahrnuty i verše bezprostředně předcházející, a pokud bych je pronesl s patřičným patosem, pochybuji, že by to v komkoli  z nás nějakou radost vzbudilo. Působilo by to spíš jako studená sprcha. Jan Křtitel hovoří cosi o zmijím plemeni, o sekeře na kořeni stromu, který nenese ovoce a bude tedy brzy vyťat a hozen do ohně, o pálení plev ohněm neuhasitelným. Není divu, že se lidé ptají Co máme dělat? Můžeme si domyslet, že je to otázka plná úzkosti. Přesto je dnešní evangelium zakončeno paradoxním tvrzením Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal jim radostnou zvěst.
    Další zvláštnost nacházíme ve druhém čtení. Sv. Pavel Filipany vybízí k radosti, vlastně jim ji přikazuje. Radujte se stále v Pánu, opakuji, radujte se! Opět je v tom cosi těžko pochopitelného: jak je možné přikázat radost, vždyť je to něco spontánního, co člověku za určitých okolností vytryskne ze srdce, ale jak je možné si ji přikázat ve chvíli, kdy člověk zažívá zármutek a úzkost?
     Zdá se, že zde jde o správné pochopení pojmu křesťanské radosti. Dnešní texty nám napovídají, že nejde ani tak o emoci, o cosi prchavého a vyvolaného vnějším impulsem, ale o jakýsi základní životní postoj či pocit křesťana, jakási základní vlastnost obyvatele Božího království. Jde o cosi, co má něco bytostně společného s pokojem, přesně tím, o kterém hovoří opět svatý Pavel: Boží pokoj, převyšující všechno poznání. Tato radost je zaprvé plodem vědomí, že Boží království je již zde, že přišlo s Ježíšem. Proto Jan Křtitel skutečně hlásá radostnou zvěst, i když je jeho kázání drsné. Jádrem jeho kázání nejsou hrozby, ale skutečnost příchodu Ježíše, který brzo vysvobodí svůj lid. Zadruhé je ona křesťanská radost plodem obrácení. Proto na ně Jan Křtitel klade takový důraz. Právě ono je vstupenkou do Božího království. Kdo se nechal pokřtít, musí žít jako nový člověk, musí se zříci zla a snažit se konat dobro, a to velmi konkrétně, podle jeho stavu a zaměstnání - právě tak, jak to Jan Křtitel radí jednotlivým skupinám lidí.
     Právě s tímto posledním máme jistě zkušenost i na obecně lidské rovině - kdo kolem sebe rozsévá dobro a lásku, kdo má čisté svědomí, zakouší radost a pokoj v srdci jako jakýsi setrvalý stav za vším, co prožívá, i když není ušetřen lidských trápení a bolestí.
    A pravda tohoto konstatování vychází najevo i z opačného pohledu. Člověk, který je výrazně ovlivněn zlem, nebo je jím přímo spoután, je smutný. A opět se zde nejedná o okamžitý smutek jako reakci na jednotlivou životní událost, ale o jakýsi bytostný smutek, jako základní stav duše. Tento smutek má cosi společného s popřením života a lásky, s bezvýchodným uzavřením se do sebe. Často se navenek projevuje ironií a skepsí vůči všemu dobrému, přesvědčením, že člověk je v jádru špatný a že dobro je naivní představa lidí, kteří ještě nedospěli a nezakusili život v celé jeho syrovosti. Je to stav duše, vyjádřitelný slovy jisté poměrně tragické postavy z jednoho filmu švédského režiséra Ingmara Bergmana: Svět jde do háje a já se starám sám o sebe.

   Kéž nám tedy, milí bratři a sestry, zbytek adventní doby pomůže k tomu, abychom se dokázali radikálně rozloučit se vším, co k tomuto bytostnému smutku vede. Kéž znovu z celého srdce přijmeme přicházející království, kéž neseme ovoce obrácení, aby přišla i radost a pokoj. 

sobota 5. prosince 2015

2. neděle adventní B 2015


1. ČTENÍ Bar 5,1-9

Čteni z knihy proroka Barucha.
   Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh.
   Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas.
   Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho prýští.


Žl 126(125),1-2ab.2cd-3.4-5.6 Odp. 3
Odp.: Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem přinesou své snopy.
Odp.



2. ČTENÍ Flp l,4-6.8-11

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři!
    Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.


Evangelium Lk 3,1-6  

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův.
   Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“



Milí bratři a sestry,

V dnešním Božím slově se - mimo druhé čtení - všude zmiňují obrazy krajiny. V prvním čtení  ‚Bůh rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi‘ , žalmista zase prosí Hospodina, aby změnil náš osud, jako se mění údolí na jihu země  (tedy v období dešťů, kdy se pouštní vádí na chvíli změní v potok). A nakonec v evangeliu vyzývá svatý Jan Křtitel k vyrovnání stezek, aby mohl přijít Pán.

V těchto slovech můžeme vidět zobrazení lidské duše právě jako krajiny, jako světa v malém. Souvislost je jasná také ve chvíli, kdy si uvědomíme, jak na nás účinkuje například pohled na širé moře nebo na horský hřeben - že krajina nějak naše nitro oslovuje, že působí určitou náladu, všechno to, co zvlášť citlivě vnímají umělci. Projevuje se zde jakási spřízněnost mezi tím, co vidíme, a tím, co vnímáme uvnitř sebe, příbuzenství mezi vnější a vnitřní krajinou.

Dnešní Boží slovo tuto vnitřní krajinu popisuje jako místo setkání Boha s člověkem, ke kterému je nutno dojít po připravené cestě. Cesta vede oběma směry - v prvním čtení Hospodin rozkázal upravit krajinu tak, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. V evangeliu je tomu naopak - Jan Křtitel vyzývá k připravení cesty, protože přijde Pán.

A tato cesta má být co nejpřímější a nejkratší. Hory a údolí, hrboly na cestě a všechny ostatní překážky jsou obrazy překážek našeho duchovního života. Všeho, co nám ubírá sílu, co cestu prodlužuje, co nás nutí ke zbytečným zacházkám a co nám brání na cestě vidět horizont. Jistě nám při slově hory přijde na mysl naše pýcha a soběstačnost, pocit, že Boha vlastně nepotřebuji - a při slově údolí zase ono údolí šeré smrti, o kterém zpívá žalm 23 - obraz zoufalství někoho, kdo nezvládá život, kdo kvůli svému trápení pochybuje o Boží dobrotě a smyslu všeho.

Svatý Jan Křtitel nás dnes důrazně žádá, abychom toto vše srovnali se zemí a přichystali tak cestu k setkání s přicházejícím Ježíšem. Jenže právě v obrazech hor a údolí se naprosto jasně projevuje velikost tohoto úkolu, která nám může vzít odvahu. Je to cosi, co je daleko nad naše síly. Pokud si odmyslíme megalomanské zásahy do krajiny, které se dějí v poslední době v Číně, kdo by mohl zasypat údolí nebo srovnat horu? Každý, kdo se svými vnitřními horami a údolími bojuje, nakonec zjistí, že to není dost dobře možné. Léta se snažíme překonat své chyby, tušíme, že kdyby nám nebránilo to či ono, budeme Bohu mnohem blíže, budeme mít pevnější víru a dokonalejší lásku, budeme o něco svatější. A ono pořád nic.


Jenže nejde o to, jestli se nám to může dokonale podařit nebo ne. Jde o snahu stále znovu se do tohoto díla pouštět. To, co můžeme k Bohu ujít my, je nepatrný zlomeček cesty, zbytek musí ujít On. On musí vyrovnat hory a údolí - a víme, že přichází i hornatou krajinou, protože po setkání s člověkem touží. Ale tím, že jdeme a že se snažíme srovnávat cestu i my, mu dokazujeme, že je stále přítomná také naše touha po setkání.