sobota 21. března 2015

                                                              5. neděle postní B 2015

1. ČTENÍ Jer 31, 31-34
Sjednám novou smlouvu a na hřích už nevzpomenu.

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.
   Hle, blíží se dni - praví Hospodin - kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:
   ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem - praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech - praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!
   Nebude již učit druh druha, bratr bratra: "Poznej Hospodina!" Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.

Žl 51 (50), 3-4. 12-13. 14-15 Odp.: 12a
Odp.: Stvoř mi čisté srdce, Bože!

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Bezbožné budu učit tvým cestám a hříšníci se budou obracet k tobě.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 5, 7-9
Naučil se svým utrpením poslušnosti, a stal se příčinou věčné spásy.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.

EVANGELIUM Jan 12, 20-33
Jestliže pšeničné zrno padne do země a zemře, přinese hojný užitek.

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
   "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
   Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny ( lidi ) k sobě."
   Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

Milí bratři a sestry,
V pátém postním týdnu se v liturgických textech objevuje jako hlavní téma Ježíšův kříž. Při mši svaté se recituje první preface o utrpení Páně, kde se říká: Skrze spasitelné umučení našeho Pána Ježíše Krista zjevuješ celému světu, v čem záleží Tvá moc; vždyť kříž Tvého Syna znamená soud nad světem, křížem začíná Kristova vláda.
Přesně o tomtéž hovoří dnešní evangelium. Ježíšova přímá řeč, jeho odpověď řeckým poutníkům do Jeruzaléma, začíná slovy  ,Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven‘.  Kořenem  slovesa ‚oslaven‘ je sláva –a my toto slovo máme spojeno s životním úspěchem, s mocí a popularitou. Ježíš v tuto chvíli vskutku takovou slávu zažívá – řečtí poutníci se o něj zajímají, ‚rádi by ho viděli‘. Tato Ježíšova sláva, v obvyklém slova smyslu, bude vrcholit při jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma, který si připomínáme na Květnou neděli – všichni mu budou provolávat Hosanna a klást pod nohy palmové ratolesti, symbol vítězství.
Hned ve druhé větě však Ježíš vše uvádí na pravou míru: jeho oslavení, ono oslavení od Otce, je v kříži. Význam slova ‚sláva‘ je obrácen úplně vzhůru nohama. Oslavení není žádná vrcholná míra seberealizace, je to naopak ponížení a vydání sebe sama. Je to osud zrna, které musí napřed padnout do země a zemřít, jinak nevydá užitek. Ježíšovi jeho budoucí oslavení v tu chvíli viditelně nedělá žádnou velkou radost, vlastně se ho bojí, v textu evangelia se již objevují motivy z Getsemanské zahrady: Nyní je má duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel.
A co víc: Ježíš ve své odpovědi řeckým poutníkům říká, že je nutné jej touto cestou následovat. Kdo má svůj život rád, ztratí ho, říká. A to je ještě větší kámen úrazu. Kdo by neměl rád svůj život, snad až na ty, jimž se život stal nesnesitelným břemenem? A kdo by chtěl na sebe vzít Ježíšův úděl? Chceme slávu, ale onu lidskou – chceme být šťastní, seberealizovaní a chceme, aby se o nás vědělo.

V tuto chvíli je nutné se vrátit k Jeremíášovu proroctví z prvního čtení, kde se hovoří o nové smlouvě mezi Hospodinem a jeho lidem, smlouvě, která bude zapsána do srdce. Nebude již učit druh druha, bratr bratra ‚Poznej Hospodina!‘ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího. Boží pravdy, říká Jeremiáš, budou vepsány lidem do srdce, budou pochopeny vnitřně. Není to tedy již nějaké vnější učení, které mi někdo předal, a které musím zachovávat, ať se mi to líbí nebo ne, jinak nebudu spasen. A o paradoxu kříže musí tato pravda platit dvojnásob.  Jestliže každý křesťan, sám pro sebe, nepochopí v srdci Ježíšův kříž jako zjevení nekonečné Boží lásky, bude pro nás křesťanství skutečné negací života, jako bylo pro Friedricha Nietzscheho. Naše vlastní kříže pak budeme chápat jako cosi, co nám někdo proti naší vůli vložil na ramena, budeme si připadat jako otroci nesoucí příliš těžká břemena, a budeme ve stálém pokušení svůj kříž odhodit a následně se mu obloukem vyhýbat. Pochopíme-li však v srdci, pochopíme také, že kříž je  skutečné oslavení a skutečná cesta k životu. 

sobota 14. března 2015

4. neděle postní B 2015


1. ČTENÍ 2 Kron 36, 14-16. 19-23 Čtení z druhé knihy Kronik.
   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!

Žl 137 (136), 1-2. 3. 4-5. 6 Odp.: Vyslyš nás, Pane a, vysvoboď nás!

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.
Odp.
Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám ze siónských písní!"
Odp.
Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice!
Odp.
Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti.
Odp.

2. ČTENÍ Ef 2, 4-10 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bratři!
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.


EVANGELIUM Jan 3, 14-21 Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl Nikodémovi:
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."



Milí bratři a sestry,
Liturgické texty dnešní Radostné neděle začínají velmi neradostným obrazem zkázy Jeruzaléma a odvlečení lidu Izraele do babylónského zajetí. V dramatické zkratce zde vidíme motiv, který prostupuje celým Starým Zákonem, a který jako základní myšlenka starozákonní teologie vykrystalizoval právě na základě kolektivní zkušenosti izraelského národa s babylónským exilem: odpad lidu od Hospodina a jeho zákona je bezpečná cesta na pokraj smrti. Obrazy v prvním čtení jsou velmi sugestivní - jako bychom přímo před sebou viděli zemi zcela spálenou a zpustošenou, radikální rozpad všeho, co bylo po mnoho století budováno, a také radikální přetržení náboženské tradice, která celou tu dobu tvořila živou duši vyvoleného národa.
Atmosféra textu nám může připomenout atmosféru, kterou jako křesťané známe z Bílé soboty: vše je jakoby nenávratně ztraceno, nenávratně zničené a mrtvé. Jenže ve skutečnosti tomu tak není, vzápětí se objevuje jiskřička naděje: země není mrtvá, jen čeká: Po všechny dny zpustošení země odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. A příběh má šťastný konec, protože Hospodin nakonec přece jen zasáhne: V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále. Kýros propustí zbytek Izraele domů a dá zničený jeruzalémský chrám znovu vystavět.
V tomto textu tak můžeme vidět předobraz toho, co budeme slavit o Velikonocích: Kristovu smrt a Vzkříšení. Toto poselství dnešních textů nám znovu připomíná, že naše křesťanská naděje jde mnohem dál než k tomu, co bychom si mohli domyslet o budoucnosti na základě pozorování přítomného stavu věcí. To, co kolem sebe vidíme, nás nadějí naplňovat nemusí –mnoho z toho nás spíše naplňuje obavami. Svět je čím dál složitější, tradiční způsoby fungování společnosti mizejí jako jarní sníh a zdá se, že čím dál důležitější jsou peníze a k přežití je nutně zapotřebí bezuzdný egoismus. Jsme ve stálém pokušení nasazovat si růžové či naopak černé brýle: buď si můžeme říkat, že vlastně ještě není tak zle, nebo naopak můžeme propadat naprosté beznaději, případně naříkat nad zkažeností světa a pokoušet se před ním zabarikádovat.

Ježíš ale říká v evangeliu Nikodémovi: tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh miluje tento svět, realitu, jaká je a bude. Dal svého Syna, aby svět byl skrze něho spasen. Ježíš vstoupil do tohoto světa a my víme, že jeho vtělení a spása jsou definitivní skutečnosti, které nikdy nebudou vzaty zpět. Žádné zlo a žádný chaos nemůže mít nakonec v dějinách světa navrch, ať se v nich stalo a v budoucnu stane cokoli. Toto je hlavní radost Velikonoc, kterou předjímá i dnešní Radostná neděle. Jestliže to víme a věříme tomu, můžeme klidně odložit černé i růžové brýle a vidět realisticky, ale přitom se nebát, pokojně konat svůj úkol a žít svůj příběh v tomto světě. 

sobota 7. března 2015

3. neděle postní B 2015


1. ČTENÍ Ex 20, 1-17
Zákon byl dán skrze Mojžíše.

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
    Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
   Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
   Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stihám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
   Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
    Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.
   Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
   Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
   Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

Žl 19 (18), 8. 9. 10. 11 Odp.: Jan 6, 68b
Odp.: Pane, ty máš slova věčného života.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů.
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 1, 22-25
Kážeme Krista ukřižovaného, židy to uráží, ale pro ty, kdo jsou povolání, je to Boží moudrost.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
   Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.

EVANGELIUM Jan 2, 13-25
Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
   Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?"
   Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím."
   Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?"
   On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.


Milí bratři a sestry,
Dnešní evangelium zcela ničí naši zažitou představu o Ježíši, kterou možná považujeme za zcela jednoznačnou, a kterou jsme si Ježíšovu postavu snad i trochu zneškodnili a zkrotili: představu o Ježíši jako mírném, milosrdném, laskavém a naprosto nenásilném. Ježíš se dnes nade vší pochybnost velmi hněvá a nade vší pochybnost používá násilí.
Podobný patos a podobnou hrozbu slyšíme také v prvních větách prvního čtení. Hospodin, když zakazuje lidu Izraele mít jiné bohy než je on sám, se vyjadřuje podobně nekompromisně, říká o sobě, že je ‚Bůh žárlivý‘, který ‚stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo ho nenávidí‘.
Těmito výroky jsme znepokojeni; připomínají nám barokní kazatelský styl, kdy se s oblibou hrozilo pekelnými tresty, a v citlivějších duších se vyráběly nesnesitelné skrupule. Starozákonní obraz rozhněvaného Hospodina si dokážeme ještě jakžtakž odvysvětlit, ale co s rozhněvaným a násilným Ježíšem, který je přece konečným Božím zjevením?
Naštěstí je příběh v jeruzalémském chrámu vsazen do rámce Velikonoc: úvodní věta úryvku zní ‚když byly blízko židovské velikonoce‘ a končí ‚ když byl Ježíš v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno‘. Mezitím se ještě zmiňuje chrám Ježíšova těla, který bude zbořen a ve třech dnech znovu postaven. Konečným a nejhlubším sebezjevením Božím jsou velikonoční události, sebevydání se z lásky k lidem až na kříž. Všechno ostatní, co Ježíš konal a čemu učil, musíme vidět optikou Velikonoc. A skrze Velikonoční události je pak třeba chápat i Ježíšův hněv a jeho násilí v chrámu. V pozadí není nic jiného než jeho nedělitelná vášnivá láska k Otci a zároveň ke každému člověku, vášnivá touha, aby člověk miloval Boha celým srdcem, celou duší a celou myslí. Nejde zde o žádnou Boží samolibost, uraženou ješitnost nebo žárlivost v lidském slova smyslu – tedy nepokoj pramenící z podezření, že druhý miluje někoho jiného, a já mu v tom tedy musím zabránit, třeba i omezením jeho svobody.
Vezmeme-li dohromady výpověď prvního čtení i evangelia, pak jde o to, že člověk se míjí svým cílem a určením, pokud miluje výlučnou láskou jakoukoli modlu, jakýkoli idol. V prvním čtení je z celého Dekalogu věnován největší prostor právě prvnímu přikázání, protože od něho se odvíjejí všechna ostatní. Jestliže se člověk od Boha odvrací a věnuje své srdce něčemu jinému, může snad respektovat Desatero jako morální kodex sloužící k dobrému spolužití s druhými, ale hluboký důvod k jeho dodržování vlastně nebude mít. Je přitom dobré si uvědomit, že Bůh není žádným konkurentem našich vztahů s druhými lidmi: naopak, pokud vyhasíná naše láska k Němu, vyhasíná naše láska vůbec, nebo se obrací v sebelásku.
Ve starozákonní Písni písní jsou krásné verše, které si často berou snoubenci na svá svatební oznámení. V ekumenickém překladu zní takto: Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův.  Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.  V těchto verších je stejný patos, stejná Boží vášeň pro člověka, stejná touha, aby ho člověk miloval, jako v dnešních čteních. Vidíme v nich také, že tato láska Boha k člověku je nejcennější skutečnost našeho života, která zakládá jeho samotný smysl. Kéž se nám to v postní době podaří znovu objevit.