2. neděle postní B 2024

1. ČTENÍ Gn 22, 1-2. 9a. 10-13. 15-18

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

   Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím."
   Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!"
   ( Anděl ) řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna.
   Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."

Žl 116 (115), 10+15. 16-17. 18-19 Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemí živých.

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: "Jsem tak sklíčen! " Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných.
Odp.
Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno.
Odp.
Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme!
Odp.




2. ČTENÍ Řím 8, 31b-34

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

 Bratři a sestry!
   Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!




EVANGELIUM Mk 9, 2-10

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.
   Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! " Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.
   Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".

________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Svatý Pavel v listě Římanům říká:  Bůh nám daroval svého Syna. Jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? To nám připomíná, že Otec nám z lásky dal to nejcennější, co měl. Možná si někdy stěžujeme, že nemáme něco, co bychom moc chtěli. Nebo se hrozně moc modlíme, abychom tu vytouženou věc dostali – a když ta modlitba není vyslyšená, tak jsme smutní nebo naštvaní. Ale ten největší dar od Boha už máme – a tak když na to pomyslíme, tak třeba zjistíme, že nám už tolik nevadí, že nemáme něco jiného.

 

Milí bratři a sestry,

 Ve všech třech synoptických evangeliích – byť u Lukáše spíš mezi řádky – je v perikopě o Proměnění Páně nějak zachycen strach, který pociťují Petr, Jakub a Jan tváří v tvář tomu, co prožívají. U Matouše se říká, že padli tváří k zemi a velmi se báli. V Markově vyprávění, které jsme právě slyšeli, sice Petr říká Mistře, je dobré, že jsme zde, ale asi mu tato slova příliš nevěříme; evangelista dodává, že Petr nevěděl, co mluví, tak byli ustrašeni.

Ježíš se učedníkům zjevuje v božském majestátu; Petr, Jakub a Jan vidí, že jsou zahalení v oblaku a slyší Boží hlas. A v tu chvíli si možná vzpomenou na to, co stojí v devatenácté kapitole knihy Exodus, předtím, než má Mojžíš vystoupit na horu Sinaj. To místo zní opravdu hrozivě:

Hospodin pravil Mojžíšovi: „Jdi k lidu, posvěť ho dnes a zítra a nechť vyperou své šaty! Ať jsou připraveni pro den třetí, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před očima všeho lidu na horu Sinaj.“ Určíš kolem lidu hranici a řekneš: Neopovažte se vystoupit na horu. Ani jejího úpatí se nedotýkejte! Kdo se hory dotkne, musí umřít! Ani ruka se jí nesmí dotknout; kdo se dotkne, bude ukamenován nebo proboden šípy: ať je to člověk, ať je to dobytče, nesmí žít! Ať lidé vystoupí na horu teprve po zatroubení na roh!“ Mojžíš sestoupil z hory k lidu a lid posvětil. Když si vyprali šaty, řekl lidu: „Buďte připraveni na třetí den a nedotýkejte se ženy!“ Když nastalo ráno třetího dne, bylo slyšet hromobití, bylo vidět blesky i černý mrak nad horou a mohutně zazníval zvuk polnice. Všechen lid v táboře se třásl. (Ex 19, 10 -16).

Poté, co Boží hlas dozní, učedníci vstanou ze země a rozhlížejí se kolem; možná se diví, že jsou ještě naživu. Avšak nevidí již nikoho, jen Ježíše samotného – svého Mistra, důvěrně známého, člověka jako oni, kterého se nikdo nebojí. Perikopa končí tím, že Ježíš jim zakazuje o tomto zážitku mluvit s ostatními, dokud nevstane z mrtvých. Smysl toho, co právě prožili, mohou pochopit až poté, až Pán vystoupí na jinou horu, na Golgotu, se svým křížem; až na něm zemře, bude pohřben a vstane z mrtvých.

Možná Pán chce své učedníky - skrze tento silný zážitek - už konečně přesvědčit o tom, kdo je Bůh doopravdy. Chce radikálně proměnit jejich pohled. Ten, který je oděn v hrozivém nebeském majestátu je Ježíš, člověk, jejich přítel a učitel, se kterým jsou stále, o kterém ví, kde bydlí; ví dobře, jak žije a co hlásá. Nikdo se ho nebojí, nikdo v jeho přítomnosti nezemře – naopak, kam přijde, uzdravuje a dává život. A za čas poznají téhož Boha v radikální slabosti; Boha v agónii, Boha, který umírá a je pohřben. Ale ještě poté budou svědky Vzkříšení, a pak již budou moci pochopit úplně.

 

 

1. neděle postní B 2024

1. ČTENÍ Gn 9, 8-15

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: "Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi."
    Bůh dodal: "Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.



Žl 25 (24), 4-5ab. 6+7bc. 8-9 Odp.: srv. 10
Odp.: Všechno tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.
Odp.
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Petr 3, 18-22

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní !
    Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu.
    Voda, která ( tehdy byla ) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by ( křest ) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
    On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.




EVANGELIUM Mk 1, 12-15

Slova svatého evangelia podle Marka.

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.
    Když byl Jan ( Křtitel ) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."

________________________________________________________

Slůvko pro děti

 

Milé děti, dnešní evangelium nám zase velice hezky přibližuje scéna z biblických postaviček: Pán Ježíš je poušti, u něho je anděl v bílém a pak ta černá postava – Pokušitel, ten zlý. A můžeme z evangelia zjistit, co ti dva dělají: Pokušitel pokouší, snaží se tedy Ježíše navádět k tomu, aby udělal něco špatného. Řekli bychom si, že anděl by měl být taková protiváha - říkat Ježíšovi, ať toho pokušitele neposlouchá. Ale v evangeliu je napsáno něco jiného - andělé nic neříkají, ale Ježíšovi slouží.  Když někomu sloužím a nic za to nechci zpět, je to projev opravdové lásky. Tohle ten zlý neumí - jeho hlavní vlastnost je vlastně to, že neumí milovat, že je to úplný sobec. A když tohle víme, tak taky víme, že nemá vůbec cenu ho poslouchat, i kdyby nám říkal cokoliv hezkého a lákavého.

 

Milí bratři a sestry,

 Evangelium podle Marka je v líčení Ježíšova pokušení na poušti - jako i jinde - mnohem stručnější než to Matoušovo. A tak v dnešním úryvku chybí popis toho, čím ďábel Ježíše vlastně pokoušel. Oproti Matoušovu podání je však zde navíc jeden detail: Ježíš žil na poušti mezi divokými zvířaty. Toto stručné konstatování není jen jakási glosa k dokreslení prostředí pouště; může nás přivést hlouběji k pochopení smyslu tohoto vyprávění.

Proč se Marek vlastně o divokých zvířatech zmiňuje, je naznačeno již v prvním čtení, kdy se Noe ocitne na jedné lodi se svou rodinou a s páry všech krotkých i divokých zvířat, aby tak zachránil stvoření před potopou. Možná však ještě lépe porozumíme, jestliže se vrátíme do prvních kapitol knihy Genesis; ke druhé, takzvané jahvistické zprávě o stvoření, která začíná ve druhé kapitole. Hospodin Bůh stvoří Adama a vloží ho do ráje, kde Adam dává všem divokým i krotkým zvířatům jména; mezi nimi se ovšem nenajde pomoc jemu rovná; a tak Hospodin utvoří z Adamova boku Evu, matku všech živých. Na toto vyprávění pak bezprostředně navazuje příběh o svedení prvních lidí hadem a vyhnání z ráje.

Vyprávění o ztraceném ráji - i když má formu mýtu - naznačuje původní soulad člověka s Bohem, původní soulad muže a ženy jako soulad a lásku mezi lidmi obecně, a také původní soulad člověka s ostatním stvořením. Tento původní soulad byl však hříchem narušen.

Poušť, na kterou je Ježíš - nový Adam - v dnešním evangeliu vyveden Duchem - je pravým opakem ráje, je obrazem celého zraněného stvoření. Je to nehostinné místo, málo vhodné k životu; a mnoho divokých pouštních zvířat může být pro člověka nebezpečných. A odehrává se totéž drama jako ve druhé kapitole knihy Genesis; přichází Pokušitel - jenže tentokrát člověka již nesvede. Ježíš nad pokušením zvítězí - a otvírá se tak cesta příchodu Božího království, které Ježíš hned poté vychází ohlašovat.  Začíná proměna pouště zpět v ráj, začíná náprava porušeného stvoření.

Legendy o některých svatých často zmiňují, že tam, kde působili, docházelo ke smíření člověka a ostatních stvoření: o svatém Benediktovi z Nursie se vypráví, že ještě před odchodem na Monte Cassino, ve svém prvním klášteře v Subiacu, zabránil hrozícímu pádu skály slovy Boží stvoření, zastav se! A vyprávění o vztahu svatého Františka z Assisi ke zvířatům jsou dobře známá, včetně onoho nejznámějšího o zkrocení zlého vlka z Gubbia. Ano, jsou to legendy, nikoli exaktní kronikářské záznamy; ale společně přece jen o něčem svědčí: kdo je blízko Pánu, kdo je s ním hluboce spojen a žije z něj, pak se kolem něj vytváří atmosféra onoho ztraceného ráje, prvotního souladu stvoření. A vidíme kolem sebe každý den také opak - to, jak konkrétní lidské hříchy dokáží stvoření znovu a znovu zraňovat: co v tomto smyslu působí lidská chamtivost, touha mít stále víc, touha vše ovládat a přetvářet ke svému obrazu.

Kéž nám tedy, milí bratři a sestry, letošní postní doba pomůže i v tomto: přiblížit se více Pánu, a tím v našem okolí alespoň maličko obnovovat ztracený ráj - atmosféru vzájemné lásky, pokoje a smíření.

 Zítra budu místo homilie číst pastýřský list našich biskupů k nadcházející postní době. Celé znění najdete třeba zde.

Homilii k 6. neděli v mezidobí z cyklu B z let 2021 a 2018 najdete zde a zde.

 

5. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Job 7, 1-4. 6-7

Čtení z knihy Job.

Job řekl:"Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka?
   Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny.
   Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí."



Žl 147 (148), 1-2. 3-4. 5-6 Odp.: srv. 3a
Odp.: Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce. nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozptýlené z Izraele.
Odp.
Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem.
Odp.
Velký je náš Pán a přemocný, jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 9, 16-19. 22-23

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
   Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje.
   Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia.



EVANGELIUM Mk 1, 29-39

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.
   Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.
   Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!"
   Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.

 _________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Já se sice dnes budu opakovat a řeknu skoro to stejné, jako minulou neděli, ale je to důležité:

Pán Ježíš nejdřív uzdravil Šimonovu tchýni ( to je maminka jeho ženy) a pak mnoho dalších lidí. A proto za ním asi přišly takové davy; asi chtěli, aby Ježíš uzdravil všechny, kdo to v městě Kafarnaum potřebují. Ale přišel Pán Ježíš hlavně proto, aby dělal v Kafarnau pana doktora? Určitě ne. Své zázraky, uzdravení a osvobození lidí od zla koná proto, aby ukázal, že jeho slovo má moc – a že to, aby své slovo kázal, je důležitější než ty zázraky. Sám to říká, když chce z Kafarnaa odejít: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." Protože ti, kdo byli uzdravení, stejně jednou zestárli a umřeli; ale slovo, které od Ježíše lidé slyšeli – a které slyšíme i my dnes – dává věčný život.

 

Milí bratři a sestry,

Můžeme si stručně připomenout příběh knihy Job, ze které je dnešní první čtení. Spravedlivý a bohabojný Job je požehnán velkou rodinou a bohatstvím – zcela v souladu s tím, co říkají předchozí části Starého zákona. Pak ho však Hospodin postihne vším myslitelným neštěstím – Job přijde, s výjimkou své ženy, o celou svou velkou rodinu; přijde i o svůj majetek a nádavkem je postižen ošklivou chorobou. To, co v knize následuje, je rozprava Joba a jeho tří přátel, kteří se neúspěšně snaží přijít na kloub tomu, co se Jobovi stalo. Jedny z nejsilnějších částí této knihy jsou právě Jobovy nářky – jako je ten, který jsme slyšeli v prvním čtení.

Kniha Job je podobenství, které zpochybňuje dřívější přímočarou starozákonní souvislost mezi lidskou spravedlností a bohabojností a na druhé straně Hospodinovým požehnáním, jež se projevuje v bohatství, zdraví, dlouhém věku a hojném potomstvu. Job je spravedlivý a bohabojný, ale přesto se mu tohle všechno přihodí. Proto mu také v rozmluvě jeho přátelé říkají, že má jistě nějaký skrytý vážný hřích, o kterém nikdo jiný neví – jinak by se mu něco podobného nestalo.

Zlo a neštěstí nejsou tedy dopuštění či trest od Hospodina za hřích, jejich původ je podle knihy Job tajemství. Dřívější výpověď Starého Zákona hovoří o tom, že dobro je odměna za spravedlnost a zbožnost a zlo trest za hřích;  celkové vyznění knihy Job však říká ‚nevíme‘. A zcela stejnou zkušenost máme i my. Prostě nevíme, proč dobré lidi postihuje neštěstí a zlí si často žijí klidně a spokojeně; nevíme, proč dostane maminka malého dítěte smrtelnou nemoc; proč někdo nebo něco nezabrání šílenému střelci zmařit patnáct nevinných životů. Jakýkoli pokus o vysvětlení je nedostatečný a mnohdy i velmi zraňující pro ty, které nějaké takové neštěstí právě postihlo. Věříme sice s církví, že existuje ten Zlý; jenže ten -  tuším, že německým teologem a kardinálem Karlem Lehmannem - byl nazván neosobou. V řečtině slovo osoba - prosópon - znamená tvář; to, co je rozpoznatelné před očima druhého. Přirozeností Zlého je však se skrývat, dělat, že žádný není, snažit se o nerozeznatelnost a nořit se do temnoty – a tak v temnotě zůstává i tajemství zla.

Do otázky, kterou kniha Job nastoluje a zároveň nechává otevřenou, vnáší světlo až evangelium. Snad ony davy, které se tísní u dveří Šimonova domu v Kafarnau, už tuší, že Ježíš je odpovědí na toto tajemství, že On je řešením problému zla, které se děje nevinným lidem. Snad proto Pán přitahuje tolik lidí, proto ho všichni hledají, proto se s ním všichni chtějí setkat.

A tak je tomu i s námi. Někdy se hrozíme, jak intenzivně se temnoty a negativita ve světě projevují, možná proto, že jsme o nich stále důkladněji informováni skrze média. Pán již přišel, ale Jobovy otázky jsou v nás stále stejně živé, stále se podobně tážeme nebo – postihne-li něco nás samé – podobně naříkáme. Ale naštěstí při tom všem víme, že Ježíš sám je odpovědí, že je v tom všem naše jediná naděje a jediná záchrana. Že zlo a bolest ještě nějakou moc mají, ale ne už absolutní. Že cokoli se stane, On to s námi ponese.