Svátek Svaté rodiny B 2023

  

 

1.ČTENÍ Gn 15, 1-6; 21, 1-3 

Čtení z první knihy Mojžíšovy. 

   Hospodin se obrátil na Abráma ve vidění těmito slovy: "Neboj se, Abráme, já jsem tvůj štít, tvá odměna je převeliká." 
   Abrám řekl: "Pane, Hospodine, co mi dáš? Nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer." Abrám pokračoval: "Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu." 
   Tu mu Hospodin řekl: "Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit." 
   Vyvedl ho ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat! " - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. 
   Hospodin navštívil Sáru, jak slíbil, a splnil Sáře dané slovo. Sára počala a porodila Abrahámovi v jeho stáří syna, jak to Bůh předpověděl. Abrahám dal svému narozenému synovi, kterého mu Sára porodila, jméno Izák.

Žl 105 (104), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9 Odp.: 7a. 8a 
Odp.: Hospodin sám je náš Bůh, pamatuje věčně na svoji smlouvu. 

Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno, hlásejte mezi národy jeho díla. Zpívejte mu, hrejte mu, vypravujte o všech jeho divech! 
Odp. 
Honoste se jeho svatým jménem, ze srdce ať se radují, kdo hledají Hospodina! Uvažujte o Hospodinu a jeho moci, stále hledejte jeho tvář! 
Odp. 
Pamatujte na divy, které učinil, na jeho zázraky a rozsudky jeho úst, potomstvo Abraháma, jeho služebníka, synové Jakuba, jeho vyvoleného! 
Odp. 
Pamatuje věčně na svoji smlouvu, na slib, který ustanovil pro tisíc pokolení, na smlouvu, kterou sjednal s Abrahámem, na svou přísahu Izákovi. 
Odp. 



2. ČTENÍ Žid 11, 8. 11-12. 17-19 

Čtení z listu Židům.

 
Bratři a sestry! 
    Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz. 

EVANGELIUM Lk 2,22-40 

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

   Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.' Přitom chtěli také podat oběť, jak je nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. 
   Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný a očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal ho do náručí a takto velebil Boha: “Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.” Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: “On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.” 
   Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. 
   Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. 
_____________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

Milé děti,

Těšily jste se na Štědrý večer a na dárky od Ježíška? A když jste je dostaly, měly jste z nich radost, nebo jste byly spíš zklamané?

V dnešním evangeliu jsou dva lidé, kteří se hodně těšili, hodně dlouho čekali; ale pak měli opravdu velkou radost. Je to Simeon a Anna. Když Simeon vidí malého Ježíše, říká něco, co bychom mohli v současném jazyce říct asi takhle: Hospodine, teď už můžu klidně umřít, protože nic lepšího mne v životě už stejně nepotká. Protože teď jsi nám dal Spasitele, na kterého jsem já a Anna a celý náš národ tak dlouho čekali.  

Milí bratři a sestry,

Možná se nám při příležitosti dnešního svátku jako první vybaví typické idylické vyobrazení Svaté rodiny na svatých obrázcích, starých dvě stě nebo maximálně sto let: Josef ve své nazaretské truhlářské dílně (často plné moderního nářadí, jako rámová pila nebo hoblík, které v jeho době ještě nemohly existovat) pilně pracuje, malý Ježíš mu pomáhá a přitom se učí Josefovu řemeslu – a kousek stranou koná Matka Boží tiše a nenápadně své domácí práce, například přede u kolovrátku. Spíš než o reálné zobrazení Svaté rodiny jde jistě o idealizovaný portrét středostavovské venkovské domácnosti druhé půle devatenáctého století.

Písmo svaté ale o žádné nazaretské idylce nehovoří. Marek a Jan zcela o Ježíšově dětství mlčí. Matouš zmiňuje nejprve Josefovo dilema tváří v tvář své těhotné snoubence, poté betlémskou návštěvu tří mudrců od Východu, pak útěk před Herodem do Egypta a později návrat do Nazareta. Lukáš zase hovoří o namáhavé cestě Svaté rodiny do Betléma kvůli sčítání lidu a o narození Ježíše ve stáji, protože jinde se pro Josefa a těhotnou Marii nenašlo místo. Na závěr vyprávění o Ježíšově dětství najdeme u Lukáše dvě epizody odehrávající se v jeruzalémském chrámu: jednak tu z dnešního evangelia, a pak ještě perikopu o tom, jak se dvanáctiletý Ježíš svým rodičům ztratil a oni ho až po třech dnech našli právě v chrámu.

Idylku svatých obrázků může vzdáleně připomínat snad jen zmínka z konce dnešního evangelia: Svatá rodina se vrátila do Nazareta a malý Ježíš rostl a sílil, byl plný moudrosti a milost Boží byla s ním. To, o čem obě dvě evangelia v souvislosti se Svatou rodinou hovoří daleko nejvíce, je něco úplně jiného: Josef s Marií a později s malým Ježíšem jsou neustále na cestě, neustále musejí čelit nejistotě, neustále musí v holé důvěře v Hospodina překonávat překážky, neustále mají kvůli svému výjimečnému dítěti problémy. Simeon to všechno v dnešním úryvku shrnuje do několika slov: nejdříve se sice raduje, že se na sklonku svého života přece jen setkal se slíbeným Mesiášem, na kterého spolu se svým národem tak dlouho čekal. Jenomže pak jedním dechem dodává: On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat. A jeho matce předpoví, že její duši pronikne meč.

Tento biblický obraz Svaté rodiny je mnohem realističtější a nám mnohem bližší než ony staré barvotiskové svaté obrázky. Ukazuje vztahy v rodině jako dynamickou skutečnost, jako cosi, co se vyvíjí, co musí stále čelit různým větším či menším úskalím; jako cosi, co je zároveň nesmírně cenné a důležité, ale také velice křehké. Jak píše otec Vojtěch Kodet v poslední meditaci z jeho – teď již loňského – stolního kalendáře: Josef, Maria a jejich neobyčejný syn nemají skoro nic – ale mají jeden druhého a důvěru v Hospodina. A to jim stačí k tomu, aby dobře prožili svůj společný příběh, aby dokázali ve všech zkouškách obstát.

 

Slavnost Narození Páně, ve dne  - 2023

 

1. ČTENÍ  Iz 52,7-10

 

Čtení z knihy proroka Izajáše.

 

Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!

 

ŽALM 98

 

Odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

 

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. 

Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene. 

Odp.

Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost.  Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu. 

Odp.

Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. 

Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte! 

Odp.

Hrejte Hospodinu na citeru, na citeru a s doprovodem zpěvu, 

za hlaholu trub a rohů, jásejte před králem Hospodinem!

Odp.

 

 

     2. ČTENÍ  Žid 1,1-6

 

Čtení z listu Židům.

 

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“

 

 

EVANGELIUM Jan 1,1-18

 

Začátek evangelia podle Jana.

 

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, hned dvakrát se v dnešních čteních hovoří o tom, že když chceme poznat, jaký je Bůh, tak se máme dívat na to, jaký je Pán Ježíš. V listu Židům se říká, že Ježíš je odlesk Boží slávy a výrazná podoba jeho podstaty – v řečtině je tam slůvko typós, což je něco jako otisk pečeti nebo razidla, kterým se dělají mince: obrázek, který je na nich se přesně otiskne do vosku nebo do kovu. A evangelista Jan zase říká, že Boha sice nikdo neviděl, ale kdo zná Pána Ježíše, ten ví, jaký Bůh je – protože Ježíš nám to ‚vysvětlil‘.

A jak můžeme nejlíp Pána Ježíše poznat? Tak, že budeme číst evangelia, ve kterých je popsáno to, jak žil, jak přemýšlel a jak učil lidi. Jeden velký světec raného křesťanství, svatý Jeroným, jednou napsal, že kdo nezná Písmo svaté, ten nezná Krista. A tak když budeme Písmo svaté dobře znát, budeme taky vědět, jaký Pán Ježíš je – a jaký je Jeho a náš Otec.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelní čtení – z takzvaného Prologu evangelia podle Jana – neříká nic o betlémské jeskyni, o pastýřích, hvězdě ani o třech mudrcích od Východu. A jakkoli máme tyto všechny skutečnosti nerozlučně s oslavou křesťanských Vánoc spojené, přesto pro to, co nyní slavíme, nejsou tím nejpodstatnějším. O tom, co je jádrem křesťanských Vánoc, promlouvá nejvíce právě dnešní Janův text: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Světlo svítí v temnotách a tma je nepohltila.

A právě o letošních Vánocích je třeba nechat tato slova vstoupit do našeho srdce mnohem intenzívněji než jindy. Tváří v tvář strašlivému činu, který se stal před čtyřmi dny, nás totiž mohou napadat úplně jiné myšlenky: že temnota, alespoň v určitých chvílích, má nad světlem velmi navrch, že Bůh je daleko, když něco takového mohl dopustit.

Stalo se mi, milí bratři a sestry, že jsem se - se svou zasádrovanou nohou a nuceným pobytem doma - až příliš začetl ve čtvrtek a v pátek do čtení různých zpráv a komentářů na Internetu. A pokud se Vám stalo něco podobného, možná jste z toho měli i podobný zvláštní pocit jako já: pocit, že svět vlastně není dobré místo a člověk není dobrý tvor, že proti temným hlubinám dřímajícím v člověku nemá žádné dobro dlouhodobě šanci; ba dokonce že dobro, slušnost a láska jsou jen tenounká venkovní fasáda - a ta že praskne a opadá, když temnota dřímající v nitru člověka z nějakého důvodu vyvře; asi tak, jako se nedávno otevřela pevná zem u islandského Grindavíku a láva se vylila z hlubin na povrch.

Dnešní slovo svatého Jana Evangelisty se může v záplavě jiných slov a obrazů, jež jsou v těchto dnech kolem nás, jevit jako beznadějně slabé. Ale přesto věříme, že je to opravdu Boží slovo, plné života a síly, že to není iluze, ani pohádka, ani zbožné přání. Bůh není vzdálený, je blízký, protože slovo se stalo tělem. A světlo je silnější než temnota.

 4. neděle adventní B 2023 

1. ČTENÍ 2 Sam 7, 1-5. 8b-12. 14a. 16

Čtení z druhé knihy Samuelovy.

   Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: "Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten."
   Nátan odpověděl králi: "Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!"
   Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: "Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu po-koj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě.
   Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem.
   Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy."

Žl 89 (88), 2-3. 4-5. 27+29 Odp.: 2a
Odp.: Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. Řekl jsi totiž: "Navěky je založena milost." Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
Odp.
Smlouvu jsem sjednal se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: Na věky zajistím tvůj rod a tvůj trůn zbuduji na všechna pokolení.
Odp.
On mě bude vzývat: Ty jsi můj otec, můj Bůh a skála mé spásy. Navěky mu zachovám svou milost, má smlouva s ním platit nepřestane.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 16, 25-27

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
   Bůh vás může utvrdit, (abyste žili) podle evangelia, jak jsem vám ho hlásal, a podle kázání o Ježíši Kristu. Bylo vám zjeveno toto tajemství, které bylo skryté od věčných časů, ale dnes je zřejmé předpověďmi Písma na příkaz věčného Boha a oznámeno všem národům, aby ho vírou poslušně přijaly.
   A proto Bohu, který jediný je moudrý, bud skrze Ježíše Krista sláva na věčné věky. Amen.

EVANGELIUM Lk 1, 26-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu, a ta panna se jmenovala Maria.
   Anděl k ní vešel a řekl: "Bud' zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat.
   Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce."
   Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla: "Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova."
   A anděl od ní odešel.

___________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Můžeme si všimnout, jakým způsobem anděl zvěstuje Marii to, že bude Ježíšovou maminkou: neříká jí Pán Bůh tak rozhodl a basta – to už by pak nebylo její svobodné rozhodnutí. Jenom jí říká – v trochu upravené podobě – tohle: Maria, Bůh Tě má rád, a když řekneš Ano, tak se stanou opravdu velké a krásné věci.

 

Milí bratři a sestry,

V evangeliu o zvěstování Panně Marii jsme svědky počátku Mariina povolání být matkou Spasitele. Vždycky, když si připomínáme tajemství Mariina neposkvrněného početí, myslíme na to, že Bůh dal Marii už předem zvláštní milost, aby svobodně vyslovila své Ano Božímu plánu s ní. Nicméně z dnešního evangelia vyplývá i to, že Marii k tomuto jejímu přitakání disponovala i slova, která jí anděl řekl. To, co z úst Gabriele Maria slyší, jí pomáhá odložit veškerý strach a pochybnosti, které může mít - a také opravdu má: Ona se velmi polekala…Jak se to stane, vždyť nežiji s mužem?

Boží slovo, předané Marii prostřednictvím Božího posla, není ani trochu autoritativní. Bůh nechává Marii prostor pro zcela svobodné rozhodnutí, neříká nic ve smyslu Bůh rozhodl a basta…To první, co Maria slyší, je povzbuzení: Buď zdráva, milostiplná, Pán s Tebou. Přídavnému jménu kecharitoméné, milostiplná či milostí zahrnutá, můžeme jistě rozumět ve smyslu již zmíněné zvláštní milosti Mariina neposkvrněného početí; lze to však chápat i v širším smyslu, který platí nejen pro Marii: Jsi zahrnutá Boží láskou, Bůh je Ti nablízku.

Smysl všech dalších slov, která Maria slyší, je pak - jednoduše řečeno - tento: Neboj se, protože na Tobě je jen to, aby ses Bohu otevřela; On už se postará o to ostatní, On bude tím, který vykoná velké a úžasné věci. Vždyť jeden z Jeho mocných činů se již uskutečnil na Tvé příbuzné Alžbětě, můžeš se o tom sama přesvědčit. A když Maria slyší všechna tato slova, může pak říci své Ano svobodně a radostně.

Boží slovo, předané andělem Marii, je zároveň univerzální slovo pro všechny, kteří mají učinit nějaké zásadní životní rozhodnutí ohledně nasměrování svého života a ptají se, jaká je Boží vůle. Zároveň toto slovo povzbuzuje a dává sílu všem, kteří již nějaké takové zásadní rozhodnutí učinili - aby v něm vytrvali a rostli v lásce. Právě když přicházejí pokušení věci vzdávat, je třeba s k tomuto slovu stále vracet: Člověče, neboj se, já Tě mám rád, stojím při Tobě, dám Ti dost síly; když mi své problémy v důvěře odevzdáš, já se postarám, protože jsem Bůh, který koná zázraky.

A věřím, milí bratři a sestry, že právě tak je tomu nejen ve vztahu k našim konkrétním křesťanským povoláním - ať již žijeme v manželství, kněžství nebo formou zasvěceného života - ale i obecněji s naším základním povoláním žít dobře svůj lidský život v místě a době, v níž právě jsme. Můžeme totiž mít velké pokušení myslet si - třeba tváří v tvář čtvrteční tragédii v Praze - že svět je čím dál tím horší, že se rozmáhá zlo, rozdělení, primitivní materialismus. Můžeme mít velké pokušení - řečeno s Dostojevského Ivanem Karamazovem  - chtít vrátit Bohu vstupenku do tohoto světa; nebo se nostalgicky ohlížet zpět, do údajně starých dobrých časů. Ale slovo, které je zvěstováno Marii, platí stále, v každé době: Neboj se, člověče, Bůh Tě má rád a jeho moc je větší, než všechno ostatní.

 

Krátké zamyšlení nad texty dnešní neděle (3. adventní, cyklus B)

EVANGELIUM Jan 1, 6-8. 19-28

Slova svatého evangelia podle Jana.

  Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.A toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Vyznal to a nezapřel. Vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy jsi? Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne." Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?" Řekl: "Já jsem hlas volajícího na poušti: 'Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izaiáš."Někteří z poslů byli farizeové. Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?" Jan jim řekl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku." To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.

------------------------------------------------------------------------------------------

Italský jezuita a biblista Silvano Fausti nazval Jana Křtitele člověkem, který je zcela existenčně vykloněný mimo sebe. V dnešním evangeliu je to velmi dobře patrné. Jan Křtitel se celou svou osobou vztahuje k Božímu království, přicházejícímu v Ježíšově osobě. Nic si nenechává pro sebe, nechce ani trochu slávy nebo vážnosti, kterou by si mohl snad svým prorockým posláním vysloužit. Sám není světlem, svědčí o Světle. Je jen hlasem, skrze který přichází Slovo. Podobný silný text je v evangeliu podle Jana o něco dále, ve třetí kapitole: Jan Křtitel v něm navazuje na svou řeč z dnešního evangelia: Vy sami mi musíte dosvědčit, že jsem řekl: 'Já nejsem Mesiáš, jsem poslán před ním.' Ženich je ten, kdo má nevěstu; ale přítel ženichův, který je s ním a slyší ho, srdečně se raduje z ženichova hlasu. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit.

Je to poselství zcela odlišné od toho, co zažíváme v atmosféře současné doby: Jan je antityp seberealizace, antityp jakéhokoli posilování vlastního ega a touhy po bezbřehé svobodě, slávě a nezávislosti na nikom a ničem. Antityp životního směřování, v jehož optice jsou sebeumenšení, závislost a služba komukoli vlastně neslušná slova.

Ano, je možné prožívat všechny tři tyto postoje nezdravým a pokřiveným způsobem - sebeumenšení jako výraz pocitu vlastní bezcennosti, závislost jako neschopnost žít dospělý život se zodpovědností za vlastní rozhodnutí a službu jako otroctví. Jenže vše se úplně mění, když se jedná o sebeumenšení, závislost a službu z opravdové lásky. Pak se z těchto skutečností stávají autentické hodnoty, jež tvoří společenství; hodnoty, které jsou zárodkem přicházejícího Božího království.

Krátké zamyšlení nad texty dnešní neděle (2. adventní, cyklus B)

V dnešním Božím slově se často zmiňují obrazy krajiny. V prvním čtení  vyzývá prorok Izajáš: Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou!  A v evangeliu vyzývá svatý Jan Křtitel k připravení cesty a vyrovnání stezek, aby mohl přijít Pán.

 V těchto slovech můžeme vidět zobrazení lidské duše právě jako krajiny, jako světa v malém. Souvislost je jasné také ve chvíli, kdy si uvědomíme, jak na nás účinkuje například pohled na širé moře nebo na horský hřeben - že krajina nějak naše nitro oslovuje, že působí určitou náladu, všechno to, co zvlášť citlivě vnímají umělci. Projevuje se zde jakási spřízněnost mezi tím, co vidíme,  a tím, co vnímáme uvnitř sebe, příbuzenství mezi vnější a vnitřní krajinou.

 Dnešní Boží slovo tuto vnitřní krajinu popisuje jako místo setkání Boha s člověkem, ke kterému je třeba dojít po připravené cestě. Ta vede oběma směry; člověk má jít vstříc Bohu a Bůh vychází vstříc člověku. A tato cesta má být co nejpřímější a nejkratší. Hory a údolí, hrboly na cestě a všechny ostatní překážky jsou obrazy překážek našeho duchovního života. Všeho, co nám ubírá sílu, co cestu prodlužuje, co nás nutí ke zbytečným zacházkám a co nám brání na cestě vidět horizont. Jistě nám při slově hory přijde na mysl naše pýcha a soběstačnost, pocit, že Boha vlastně nepotřebuji - a při slově údolí zase ono údolí šeré smrti, o kterém zpívá žalm 23 - obraz zoufalství někoho, kdo nezvládá život, kdo kvůli svému trápení pochybuje o Boží dobrotě a smyslu všeho.

 Svatý Jan Křtitel nás dnes důrazně žádá, abychom toto vše vyrovnali a přichystali tak rovnou  cestu k setkání s přicházejícím Ježíšem. Jenže právě v obrazech hor a údolí se naprosto jasně projevuje velikost tohoto úkolu, která nám může vzít odvahu. Je to cosi, co je daleko nad naše síly. Pokud si odmyslíme megalomanské zásahy do krajiny, které se dějí v poslední době třeba v Číně, kdo by mohl zasypat údolí nebo srovnat horu? Každý, kdo se svými vnitřními horami a údolími bojuje, nakonec zjistí, že to není dost dobře možné. Léta se snažíme překonat své chyby, tušíme, že kdyby nám nebránilo to či ono, budeme Bohu mnohem blíže, budeme mít pevnější víru a dokonalejší lásku, budeme o něco svatější. A ono pořád nic.

 Jenže nejde o to, jestli se nám to může dokonale podařit nebo ne. Jde o snahu stále znovu se do tohoto díla pouštět. To, co můžeme k Bohu ujít my, je nepatrný zlomeček cesty, zbytek musí ujít On. On musí vyrovnat hory a údolí - a víme, že přichází i hornatou krajinou, protože po setkání s člověkem touží. Ale tím, že jdeme a že se snažíme srovnávat cestu i my, mu dokazujeme, že je stále přítomná také naše touha po setkání. 

Milí farníci a ostatní čtenáři,

Po dobu mého nefungování, zaviněného zlomeným kotníkem, budu zde místo kázání publikovat krátká zamyšlení nad texty aktuální neděle.


1. neděle adventní, cyklus B:

Čeká nás začátek adventu a mši svatou budeme zahajovat zpěvem rorátů. Jejich název pochází z textu čtyřicáté páté kapitoly knihy proroka Izajáše: Rosu dejte nebesa shůry, a oblakové dštěte Spravedlivého (Rorate coeli de super et nubes pluant iustum). Podobné toužebné volání nalezneme i v prvním čtení z letošní 1. neděle adventní, v Izajášově šedesáté třetí kapitole: Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!....Zvadli jsme všichni jako listí, nepravost nás unášela jako vítr.

Je dobré biblickým obratům jako rosa z nebe, nebo protržená/otevřená/zavřená nebesa porozumět na základě jiných míst v Písmu. Na pomoc si můžeme vzít například starozákonní ‚malé‘ proroky Agea a Zachariáše: ti působili v době, kdy se Boží lid Izraele vrátil po Kýrově ediktu roku 520 před Kristem z babylónského zajetí. Jeruzalémský chrám byl zpustošen a proroci vyzývali k jeho rychlé opravě a k zahájení obětí. A slibují pak požehnání z nebe ve formě vláhy, která přinese kýženou úrodu: v první kapitole u Agea je například toto: Pachtíte se za mnoha věcmi a máte z toho málo. Co přinesete domů, já rozvěji. Proč se to děje? je výrok Hospodina zástupů. Protože můj dům je v troskách, zatímco vy se staráte každý jen o svůj dům. Proto nebe nad vámi zadrželo rosu a země zadržela svoji úrodu. A v osmé kapitole proroka Zachariáše opět, tentokrát pozitivně: Vzejde setba pokoje: vinná réva vydá své plody, země svou úrodu a nebesa svou rosu. To všechno dám jako dědictví pozůstatku tohoto lidu.

Už v Novém Zákoně, ve čtvrté kapitole evangelia podle Lukáše Ježíš hovoří ke svým krajanům v nazaretské synagoze: Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do v zemi sidonské.

Adventní čas - a zvlášť začátek toho letošního, s přívaly sněhu - v našem podnebném pásu nemáme spojený s nedostatkem vláhy, ale texty rorátních zpěvů jsou právě o tomhle. Pro národ žijící v polopoušti či v poušti znamenala voda z nebe úrodu, a tím život. Zavřené nebe znamenalo žízeň, hlad, smrt.

Může nás to vést k adventnímu zamyšlení: očekávám ještě ve svém životě toužebně (v jakémkoli aspektu života) Boží spásu? Vnímám, že v něčem mám žízeň a hlad, kterou lidskými prostředky nelze uhasit?