22. neděle v mezidobí B 2021

1. ČTENÍ Dt 4, 1-2. 6-8

Čtení z páté knihy Mojžíšovy

   Mojžíš řekl lidu toto:
   "Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji.
   Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně, moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji."



Žl 15 (14), 2-3a. 3b-4. 5bc Odp.: 1a
Odp.: Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku?

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá.
Odp.
Nečiní příkoří svému bližnímu, netupí svého souseda. Nešlechetným člověkem pohrdá, ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina.
Odp.
Kdo nelichvaří svými penězi a nebere úplatky proti nevinnému. Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá!
Odp.



2. ČTENÍ Jak 1, 17-18. 21b-22. 27

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

Bratři moji nejmilejší!
   Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno (u hvězd) otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.
   Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.



EVANGELIUM Mk 7, 1-8. 14-15. 21-23

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob.
   Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?"
   Odpověděl jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izajáš, jak je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského."
   Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje."

_______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

To, co jsme dnes slyšeli v evangeliu, rozhodně neznamená, že byste si měly přestat mýt ruce před jídlem! Farizeové to totiž nedělali kvůli očištění od bakterií a virů - protože oni ještě nevěděli, že něco takového existuje. Dělali to, protože to bylo napsáno v Mojžíšově zákoně a oni si mysleli, že když to budou dokonale dodržovat, tak budou v Božích očích dobří. Jenže Ježíš jim říká, že na tom vlastně nezáleží – záleží na tom, co máme uvnitř, v srdci.

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium je do jisté míry shrnutí a vyústění úryvků z 23. kapitoly evangelia podle Matouše, které se četly ve všedních dnech minulého týdne. Ježíš v nich velmi rezolutně a nevybíravě odsuzuje pokrytectví farizeů; asi nejsilnější je v tomto smyslu přirovnání k obíleným hrobům, které navenek vypadají hezky, ale uvnitř jsou plné nečistoty. Připomíná se nám tím, že podstatné nejsou vnější skutky zbožnosti, ale to, co je uvnitř, v srdci člověka. To vnitřní, nikoli to vnější, nás může učinit svatými – nebo nás naopak poskvrnit, tak jak to Ježíš říká v závěru dnešního evangelia.

Ježíš vyjmenovává jednotlivé skutečnosti, které vycházejí z nitra a člověka poskvrňují. A my si musíme přiznat, že ten seznam by mohl být mnohem delší, a že by se v něčem z toho mohl najít každý z nás. Každý máme své démony, své temné hlubiny, své slabosti a svá zranění; to, co je v našem srdci a o čem moc dobře víme, že nás to opravdu poskvrňuje. Ve starozákonním smyslu znamenalo poskvrnění kultickou nečistotu, která vylučovala ze společenství s Bohem a s druhými lidmi - člověk se musel nejprve podle Mojžíšova zákona obřadně očistit, aby se mohl vrátit před Boží tvář a do společenství svého lidu. A ve smyslu, ve kterém toto slovo používá v dnešním evangeliu Pán, je tomu právě tak: každý náš hřích nám brání v plném společenství s Bohem a s druhými, vlastně nás vrhá do větší či menší samoty.

Ale právě proto bychom si mohli říci, že vlastně musíme všichni žít trochu jako farizeové, že nemůžeme být radikálně upřímní a že musíme vždycky trochu hrát svou roli. Nemůžeme prostě naše srdce jen tak odhalit před druhými, protože by se možná všichni zhrozili a pohoršili, a nikdo by nás nemiloval.

A podobně se můžeme stydět i před Bohem; naše křesťanství má na nás přece morální nárok, vždyť žijeme v Boží milosti a máme před sebou ideál svatosti – jenomže ho, zdá se, stále nedokážeme naplňovat, naše vnitřní temnoty nejsou dost prozářeny světlem Boží lásky. Snažíme se, ale pořád to nějak nejde.

Jenomže náš Bůh se stal člověkem, aby na sebe vzal hřích světa – všechen, i ten náš vlastní. Je těžké opravdu uvěřit a přijmout, že On nás miluje takové, jací jsme, i s našimi hříchy a slabostmi; snad proto, že asi nemáme podobnou zkušenost na úrovni mezilidských vztahů. Ano, to špatné a temné, co je v našem srdci, nás poskvrňuje – ale jen dokud to Pánu upřímně neodevzdáme, úplně všechno, i to nejhorší. A tím se úplně mění znaménko, tma je proměněná ve světlo.  

 

21. neděle v mezidobí B 2021

1. ČTENÍ Joz 24, 1-2a. 15-17. 18b

Čtení z knihy Jozue.

   Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: "Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou (Eufratem), či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu! "
   Lid odpověděl: "Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!"



Žl 34 (33), 2-3. 16-17. 18-19. 20-21. 22-23 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Hospodinovy oči hledí na spravedlivé, k jejich volání se kloní jeho sluch. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně.
Odp.
Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuj.
Odp.
Spravedlivý mívá mnoho soužení, Hospodin však ho ze všech vyprostí. Chrání všechny jeho kosti, ani jedna z nich nebude zlomena.
Odp.
Zloba uštve bezbožníka k smrti, kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.
Odp.



2. ČTENÍ Ef 5, 21-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého (tajemného) těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem.
   Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.
   Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. 'Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.' Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.



EVANGELIUM Jan 6, 60-69

Slova svatého evangelia podle Jana.

 Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?"
   Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí.
   A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce."
   Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?"
   Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý."

___________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Ježíš se ptá svých dvanácti nejbližších učedníků, jestli chtějí udělat totéž, jako někteří jiní učedníci; jestli chtějí Ježíše opustit a jít někam jinam. Ale učedníci už s Ježíšem hodně zažili, dobře ho poznali a viděli, co všechno konal. A tak už dobře věděli, že to nejlepší, co mohou udělat, je zůstat s Ním.

 

Milí bratři a sestry,

Jak v prvním čtení, tak v evangeliu se popisuje situace, v níž se stojí před rozhodnutím: Jozue svolává celý Boží lid do samařského Sichemu a říká, aby si vyvolil, zda chce sloužit Hospodinu, nebo nějakému jinému bohu či bohům. Přitom vůbec není řečeno, že by Izraelity nějak nutil nebo jim hrozil, že je Bůh za odpadnutí potrestá. Říká pouze, že on sám a jeho rodina zůstanou Hospodinu věrní.

    Odpověď lidu je úplně jednoznačná; všichni chtějí dále sloužit Hospodinu, protože ve svém příběhu zakusili Jeho blízkost, vedení a lásku. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli.

    V evangeliu jde vlastně o totéž. Někteří z Ježíšových učedníků neunesou radikálnost jeho kázání; říkají, že je to tvrdá řeč. Proto jej mnoho učedníků nakonec opustí a již s ním nechodí. Pán se tedy obrací ke svým Dvanácti: k těm nejbližším, k těm, kteří jej nejlépe poznali. A vybízí je také, aby si vybrali cestu: I vy chcete odejít? Zřejmě – z textu to není patrné – to říká bez výčitky, a jistě bez jakékoli hrozby typu Když mne opustíte, zahynete. Dává svým Dvanácti skutečnou svobodu, skutečnou možnost volby být buď s ním nebo bez něj. Šimon Petr na tuto otázku odpovídá za všech Dvanáct: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý."

    Dvanáct učedníků není donuceno, aby zůstali; mají svobodu jít kamkoli. Oni ale chtějí celým srdcem a celou duší zůstat s Ježíšem. Ví, ž u něj je dobře, poznali to na vlastní kůži, ve vlastním příběhu. Vnitřně, ve svém srdci vědí, že jinde by nebyli šťastní, že jinde by nezískali věčný život.

    Téma dnešních čtení se tedy bytostně týká něčeho, co by šlo nazvat šancí dnešní doby. Často možná žehráme na to, jak je naše společnost odkřesťanštěná, jak jsou obecně ohroženy a nerespektovány takzvané ‚tradiční‘ nebo ‚křesťanské‘ hodnoty. Jenže přitom nevidíme, s jakou mírou svobody a autenticity se můžeme ke Kristu přihlásit a jak silné toto naše svědectví může být. Nemusíme být dnes křesťany proto, že je křesťanů většina; ani proto, že by se na nás někdo díval skrz prsty, že jimi nejsme. Ba naopak – když se ke své víře přiznáme, zpravidla nás nikdo nepochválí; možná se spíš hned vytasí se skandály církve nebo s tím, kolik bylo během dějin ve jménu víry spácháno násilí a omezování lidské svobody. Můžeme a máme být křesťany proto, že známe Boží moc a lásku, zjevenou v našich životech. Že jsme i my poznali, že On má slova věčného života. Můžeme odejít, ale nikam jinam bychom nešli, protože s Ježíšem je nám dobře, jsme s Ním šťastní.

   

 

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie 2021

1. ČTENÍ Zj 11, 19a; 12, 1. 3 - 6a. 10ab

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se v něm archa jeho úmluvy. Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy.
    Potom se objevilo na nebi další znamení: veliký ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy a na každé hlavě měl čelenku. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. Ten drak se postavil před ženu, která měla rodit, aby pohltil její dítě, jakmile ho porodí.
    A porodila syna, chlapce, toho, který má vládnout všem národům železným prutem. Avšak její dítě bylo uchváceno do nebe k Bohu, k jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha.
    Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: "Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému."




Žl 45 (44), 10b. 11a + 12a. 16 Odp.: srv. 10b
Odp.: Královna stojí po tvé pravici ve zlatém rouchu.

Po své pravici máš královnu, ozdobenou ofirským zlatem.
Odp.
Slyš, dcero, pohleď a naslouchej, sám král touží po tvé kráse.
Odp.
Provázena radostným jásotem vstupuje v královský palác.
Odp.




2. ČTENÍ 1 Kor 15, 20 - 27a

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus; pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil.
    On totiž musí kralovat, 'dokud mu ( Bůh ) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám'. Jako poslední nepřítel bude pak zničena smrt. 'Všechno' totiž ( Bůh ) 'podřídil pod jeho nohy'.




EVANGELIUM Lk 1, 39 - 56

Slova svatého evangelia podle Lukáše.    

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
    Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem:
    "Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!"
    Maria řekla: "Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
    Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky."
    Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Maria slyšela od Alžběty velkou chválu - Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého. Myslím, že kdyby takhle někdo chválil nás, tak by nám to stouplo do hlavy, a asi bychom si mysleli, že jsme lepší než ti ostatní. Jenže Maria ví, že všechna ta veliká obdarování, která mimo ni nedostal žádný jiný člověk, jsou od Boha. Ví, že všechno, co má, dostala; a proto zůstává pokorná.  

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní slavností si připomínáme šťastné zakončení šťastného Mariina pozemského příběhu, jenž je zároveň jakousi zkratkou a shrnutím příběhu spásy světa a člověka v Kristu. Maria je v církevní tradici nazývána novou Evou, matkou nového lidstva, nového pokolení smířeného skrze Krista s Otcem, pokolení, které už není pod nadvládou hříchu a smrti. V dnešním evangeliu, ve kterém se vracíme téměř na začátek Mariina příběhu, jsou dobře patrné rysy tohoto nového, vykoupeného lidství.

Text evangelia nám opět připomíná Mariinu úplnou otevřenost Bohu, a tím také otevřenost vůči druhým lidem. Maria je úplným opakem prvních lidí z knihy Genesis, kteří se po svedení hadem v zahradě vůči Bohu uzavřou, začnou se ho bát a utíkat před ním, protože v jejich srdci se usídlil falešný Boží obraz. Toto sebeuzavření se vůči Bohu pak vede k uzavření se také vůči sobě navzájem – jejich vzájemný vztah je narušen, stydí se před sebou, vzájemně se osočují a svalují vinu jeden na druhého.  Mezi člověkem a Bohem a mezi lidmi navzájem vzniká rozdělení.

Maria svým souhlasem a skrze Kristovy zásluhy toto rozdělení ruší. Stává se skutečně otevřenou nebeskou branou, jak ji nazýváme v litaniích. Maria, která předtím v otevřenosti srdce dala Bohu souhlas s Jeho plánem spásy, v dnešním evangeliu jde do Ain Karim, aby se ve stejné otevřenosti srdce podělila s Alžbětou o svoji radost a aby jí pomohla.  

V této atmosféře obnoveného vztahu k Bohu a k druhému člověku je pak patrné něco, co s dnešní slavností také souvisí – totiž plnost života. A možná není náhodou, že se v dnešním evangeliu dvakrát opakují slova o ještě nenarozeném Janu Křtiteli: dítě se živě a radostně pohnulo v Alžbětině lůně. Podvědomě cítíme, že plnost života nějak zásadně souvisí s radostí, že opravdová radost je známkou, že svůj život opravdu žijeme naplno, že jsme schopni dávat a přijímat lásku a budovat vztahy. A když církev vyznává, že Maria byla s tělem i duší přijata do nebeské slávy, chce tím říci, že již dosáhla té největší možné plnosti života a lásky.

Víme, že k této plnosti života se přichází úzkou branou a že tato cesta má vždy rozměr kříže. Ale skrze Mariin příběh máme jisté zaslíbení, že tato plnost života a lásky k Bohu a ke druhému člověku je možná, že k ní můžeme dospět jednou i my. Kéž se Maria za nás přimlouvá, aby se tak stalo, pro každého z nás a pro celý svět.

 

19. neděle v mezidobí B 2021

 

1. ČTENÍ 1 Král 19, 4-8

Čtení z první knihy Královské.

   Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Lehl si a pod tou kručinkou usnul.
   Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul.
   Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.

Žl 34 (33), 2-3. 4-5. 6-7. 8-9 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav.
Odp.
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech.
Odp.
Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, blaze člověku, který se k němu utíká.
Odp.



2. ČTENÍ Ef 4, 30-5, 2

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení.
   Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy.
   Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.

EVANGELIUM Jan 6, 41-51

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?"
   Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný.
   Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel.
   Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa."

___________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Možná jste, děti, přijeli z tábora nebo dovolené, nebo se ještě chystáte. Co je potřeba, když třeba jdete na dlouhou pěší túru nebo jedete někam daleko na kole? Dobré oblečení, pití, ale taky nějaká vydatná svačina. Pán Ježíš nám dává právě tak za pokrm sám sebe, abychom měli sílu projít celou naši životní cestu a dojít až do Božího království, do radosti v nebi.

Milí bratři a sestry,

Jedním z hlavních témat dnešního čteného Božího slova je pokrm na cestu; posila, aby člověk nezemdlel a opravdu došel do cíle. V dnešních textech se setkáváme se dvěma podobnými starozákonními obrazy takového pokrmu. V prvním čtení je to chléb, darovaný vyčerpanému a frustrovanému Eliáši, jenž musel uniknout do pouště před pomstou královny Jezabel a vlastně neví, co dál. Eliáš pak v síle tohoto chleba dojde k Boží hoře Chorebu, kde od Hospodina obdrží nové nasměrování svého života.

V evangeliu pak Ježíš zmiňuje manu, kterou Izraelité jedli na poušti. Byli podobně jako prorok Eliáš vysílení a zklamaní, nechtělo se jim dál a toužili po návratu zpátky do Egypta – kde sice žili v otroctví a museli tam tvrdě pracovat, ale život byl relativně zabezpečený. V síle many, která padala z nebe, byli však nakonec schopni do zaslíbené země dojít.

Z tohoto kontextu také vyplývá jedno důležité poselství: Ježíš v evangeliu říká, že dá sám sebe jako pokrm, jako chléb. Eucharistie je pro nás chlebem, který máme požívat, abychom nezemdleli na cestě.

V minulosti se kladl velký důraz na reálnou Kristovu přítomnost v Eucharistii a na to, abychom přijímali ‚hodně‘ – ovšem ne ve smyslu často, ale abychom byli ve stavu posvěcující milosti, ve stavu ‚hodném‘ tak velikého a důstojného daru. To je samozřejmě naprosto správné – jenže se přitom zároveň trochu upozadila skutečnost, že Eucharistie je pokrm poutníků. Chceme-li si dál hrát s významem slov ‚hodně‘ a ‚hodný‘, pak se začalo mlčky předpokládat, že je to vlastně odměna pro ‚hodné‘ – ve smyslu anglosaské říkanky pro děti All good children go to heaven; všechny hodné děti přijdou do nebe. Že přijetí Eucharistie je jen pro ty, kteří si to zaslouží, pro ty, kdo nemají nejen těžký, ale vlastně žádný hřích. Proto se v minulosti často stávalo – a stává se to někdy a někde i dnes – že křesťané chodili ke svatému přijímání výjimečně, jen párkrát za rok, a raději bezprostředně po svátosti smíření. A nebyl to výraz nějaké vlažnosti, protože jinak do kostela chodili každou neděli.

Prorok Eliáš ve chvíli, kdy dostává chléb z nebe, není zrovna vzor člověka, který je na nějaké morální výšině – je vyčerpaný, k smrti unavený, frustrovaný, chce se mu umřít. Izraelité na poušti jsou na tom úplně stejně – nekráčejí v neochvějné víře a naději do země, kterou jim Bůh slíbil. Naopak; chtějí se otočit a jít zpět do Egypta, tam, kde byli zvyklí, tam, kde to nakonec nebylo tak špatné. Ale i jim se na cestě dostane mana, chléb z nebe.

I my jsme na naší cestě životem často unavení, nevíme kudy dál, máme dojem, že už nemáme sílu, zoufáme si a Boží zaslíbení nám mohou připadat jako neskutečná iluze. Neoplýváme ani vírou, ani nadějí, ani láskou. Ale Ježíš nám dává sama sebe v Eucharistii. Kdyby byla za odměnu, nikdo by jí nebyl hoden. Jenomže to by nás útrapy cesty mohly nakonec udolat, nebyli bychom schopni dojít. Ale ona je chléb na cestu, který nás živí, abychom přese všechno měli sílu cestu zvládnout.