sobota 30. září 2017

26. neděle v mezidobí  A 2017 

1. ČTENÍ Ez 18,25-28

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin:
    "Říkáte: 'Pán nejedná správně!' Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil.
    Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře."


Žl 25 (24), 4-5. 6-7. 8-9 Odp.: 6a
Odp.: Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel, nepřestávám v tebe důvěřovat.
Odp.
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění, pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.


2. ČTENÍ Flp 2,1-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.
    Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.


EVANGELIUM Mt 21,28-32

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
    "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane', ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?"
    Odpověděli mu: "Ten první."
    Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu."


Slůvko pro děti:

Dneska jsme v evangeliu slyšeli větičku, kterou všichni moc dobře známe: Mně se nechce. Třeba když vás maminka ráno budí s tím, že je třeba jít do školy; nebo když vám říká, že si máte uklidit v dětském pokoji; a určitě bychom našli ještě další příklady. Já to znám taky; někdy se mi v neděli taky moc nechce vstávat na první mši svatou v Kohoutovicích… Ale ten první syn je nám příkladem. Nechtít se nám může, ale on toho litoval, překonal se a udělal to, do čeho se mu nechtělo.


Milí bratři a sestry,

Dnešní Boží slovo je povzbuzením do situace, kterou zažíváme víceméně všichni, někdy více, někdy méně intenzivně-když jsme nešťastní z naší lidské křehkosti a máme pocit, že na naší cestě k Pánu se nekoná žádný pokrok. Vidíme v nich, jak se Bůh chytá každého stébélka dobra, které je v nás.

Malé evangelní podobenství o dvou synech začíná prakticky stejně jako podobenství o marnotratném synu u Lukáše, - jeden člověk měl dva syny - i když v řeckém originále se tato věta maličko liší. A podobní jsou také aktéři příběhu - dva synové, jeden zdánlivě problémový, druhý zdánlivě bezproblémový. Jenže tento první dojem, vyjádřený slovy ‚Mně se nechce‘ a na druhé straně ‚Ano, Pane‘ se ukazuje jako klamný. Ježíš ukazuje, že právě onen první syn, který suverénně a drze říká otci ‚mně se nechce‘ - skoro jako ‚tati, neotravuj‘ nakonec otcovu vůli plní, protože svého postoje lituje - snad že si uvědomil Otcovu dobrotu - a v síle této lítosti v sobě najde sílu otcovo přání splnit. Druhý naproti tomu nemá čeho litovat, je hodný a zdvořilý a automaticky otci odpovídá ‚Ano, Pane‘ opět přeloženo ‚To víš, tati, nikdy jsem tě nezklamal‘ a vědom si dobrého vztahu s otcem a své vlastní bezproblémovosti si může říci, že to s tou vinicí tak nehoří, a že zítra je taky den. Ježíš nás tedy znovu ubezpečuje, že ti problémoví, jsou-li si vědomi své problémovosti, mají do Božího království blíž než ti, kteří sami sebe považují za bezproblémové.
To ale není nic nového, je to jedna ze základních pravd evangelní zvěsti; a kdyby promluva skončila zde, byla by celkem banální.

Sv. Pavel nám však v listě Filipanům ukazuje ještě něco navíc. I on vidí realisticky, ví, že komunita ve Filipech není už svatá, že má problémy, že je v ní Boží milost jaksi jen v zárodku: Je-li u vás trochu křesťanské radosti, je-li trochu srdečné účasti. Ale Pavel neříká Filipanům: je to OK, hlavně si nepohoršete, ale už to stačí, Pán Bůh vás má stejně rád. Vybízí k tomu, aby se - vypůjčíme-li si slova sv. Karla Boromejského - Filipští onen ohníček božské lásky, který v sobě objevili, snažili rozdmýchat. Aby uchopili tu trochu dobra, která v nich je, a s Boží pomocí ji přivedli k dokonalosti, k ideálu - jímž je nous Christi, stejné smýšlení a konání, jako má Ježíš.


Dnešní texty tedy mají co říci k tomu, co často pociťujeme jako napětí našeho křesťanského života-napětí mezi naším povoláním ke svatosti a dokonalosti a naší křehkostí a problémovostí. Právě vědomí Jeho lásky k nám, problémovým, jeho ochota vždy znovu odpouštět a začínat znovu, je to jediné, co nás může skutečně motivovat k tomu, abychom se více otevřeli jeho milosti a dělali pokrok ve svatosti. Nemůže to být ani strach z náročného Boha, ani to, že Jemu nebo sami sobě chceme dokázat, jak jsme dobří. Může to být jen vděčnost za jeho lásku a péči touha na toto vše odpovídat z naší strany stále lépe a lépe. 

sobota 23. září 2017

25. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Iz 55, 6-9

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení;
ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští.
Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.


Žl 145 ( 144 ), 2-3. 8-9. 17-18 Odp.: 18a
Odp.: Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají.

Každý den tě, Bože, budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky. Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, jeho velikost je nevystižná.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvary.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.


ČTENÍ Flp 1, 20c-24. 27a

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry! 


    Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit.
    Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu.
    Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.

EVANGELIUM Mt 20,1-16a

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak.
    Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!'
    Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.
    Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?' "

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

První i poslední dělník na vinici dostane stejnou odměnu: jeden denár za den. Když bychom to počítali dnes u nás v Česku – což je moc složité a velice nepřesné – tak by to bylo na jeden den asi tak tisíc korun. Jenomže ti první pracovali mnohem delší dobu než ti poslední. Je to spravedlivé? Kdyby to byl jen plat, odměna za odvedenou práci, tak by to jistě nespravedlivé bylo. Jenže to podobenství je obraz toho, že u Pána Boha je všechno dar, který daleko převyšuje to, co bychom si podle spravedlnosti zasloužili. 

Milí bratři a sestry,

Podobenství o dělnících na vinici je obvykle vykládáno jako důkaz Boží překypující štědrosti a velkorysosti. Takové je jistě vyznění jeho konce, ale možná bychom neměli přeslechnout poselství, které je patrné ve chvíli, kdy hospodář povolává ty, které celý den nikdo nenajal. Z věty ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ jakoby vyplývalo, že hospodář jaksi výchovně poslal aspoň na chvíli pracovat někoho, komu práce nevoní a kdo se jí vyhýbá. Ovšem odpověď ‚nikdo nás nenajal‘ může naše rozjímání o dnešním textu evangelia směřovat jinam. Můžeme si vzpomenout zejména na pátou kapitolu evangelia svatého Jana, kdy Ježíš u rybníka Bethesda potkává třicet osm let nemocného člověka. Odpověď na Ježíšovu otázku ‚Chceš být zdráv?‘ je odpovědí naprosto rezignovaného člověka, někoho, kdo už nad sebou zlomil hůl: ‚Pane, nemám nikoho, kdo by mne donesl do rybníka‘.
Dělníci, najatí v podvečer, jsou obrazem všech, kteří mají ze svého života pocit ujetého vlaku, pocit nenaplněnosti, pocit, že něco důležitého a krásného je minulo, že v kritické chvíli něco nezvládli a již to nelze nahradit. Mají pocit neužitečnosti vlastního života; slova ‚Nikdo nás nenajal‘ neznamenají ani tolik ‚prožili jsme v pohodě, klídku a bez námahy další den‘, ale spíš ‚za nic nestojíme a nikdo o nás nestojí‘.
Hospodář jejich osud ale úplně obrací: jestliže poslechnou jeho povolání, pozdě, ale přece, bilance jejich života je nakonec úplně stejná, jako těch, kteří pracovali už od rána. Ukazuje se zde jasně, že cena života člověka nezávisí na jeho výkonu, ale na přijatém daru Boží lásky. Hodinou práce samozřejmě oni poslední najatí nemohli dohnat první-denár, běžná denní mzda námezdního dělníka Ježíšovy doby, jistě nebyl poctivě vydělanými penězi, a prvním to právem mohlo připadat jako nespravedlnost. Jenže ze strany hospodáře nešlo o mzdu, ale o dar- a jediné, co k jeho přijetí stačilo, bylo jeho přijetí, vyjádřené souhlasem s hodinou práce. Teprve kdyby tato nabídka nebyla přijata, onen den, metafora celého lidského života, by byl nenávratně ztracen a beze smyslu.
Podobenství o dělnících na vinici jasně ukazuje onu pravdu, kterou jsme slyšeli v prvním čtení: Boží myšlenky ani Boží skutky nejsou podobné oněm lidským. Dělník, který celý den nic nedělá, protože ho nikdo nenajal, je pro nás prototypem buď flákače nebo outsidera, který se neumí prodat. V duchu souhlasíme s tím, že Pán není spravedlivý, když dal stejně prvním jako posledním – jsme tedy přesně jako druhý bratr z podobenství o marnotratném synu. Máme nezvratné přesvědčení – a ze všech stran je nám to připomínáno – že je do třicítky potřeba vystudovat, pak skloubit kariérní růst se založením rodiny, někdy kolem čtyřicítky být na vrcholu a po sedmdesátce odejít do důchodu. Kdo nějak pochybí a nezvládne to, má smůlu.
Dnešní evangelium – a mnoho jiných míst v Písmu svatém – hovoří o něčem úplně jiném: Čas a příběh našeho života, viděný Božíma očima, je úplně jiný, u každého člověka jedinečný. Vždycky je možnost znovu vykročit, učinit skrze lítost a pokání smysluplnými i zdánlivě ztracené okamžiky života, a zejména nikdy nad sebou nelámat hůl.


sobota 16. září 2017

24. neděle v mezidobí A 2017


1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 (řec. 27, 30-28, 7)

Čtení z knihy Sirachovcovy,

    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!


Žl 103 ( 102 ), 1-2. 3-4. 9-10. 11-12 Odp.: 8
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 14, 7-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.


EVANGELIUM Mt 18, 21-35

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
    Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."

Slůvko pro děti:

Zase bychom mohli dnešní evangelium pochopit špatně. Představte si, že se pohádáte s kamarádem nebo s kamarádkou, a pak si to odpustíte. Kdybychom to evangelium vzali doslova, tak byste si mohly pořídit deníček a do toho si dělat čárky, pokolikáté už jste se s tím kamarádem či kamarádkou pohádali – s tím, že až tam těch čárek bude 78, tak už mu neodpustíte a přestanete být kamarády. Sedmička není ale v Bibli jenom číslo, ale je to taky znak pro úplnost, pro něco, co je dokonalé, čemu nic nechybí. A když ho Pán Ježíš používá hned dvakrát, tak to znamená, že máme odpouštět úplně vždycky. Protože když máme lítost nad tím, čím jsme se provinili proti Boží lásce, tak nám Bůh taky odpustí úplně vždycky, i kdybychom to udělali předtím už mockrát.

Milí bratři a sestry,

 Dovolte mi na začátek jedno osobnější vyznání: na jaře roku 2008, před mým jáhenským svěcením, jsme jeli se spolubratry z římského Nepomucena na výlet do Umbrie, kraje sv. Františka z Assisi. Měl jsem tehdy docela obtížné období, dost plné pochybností a smutku. Navštívili jsme i klášter, kde žila sv. Klára z Montefalco, augustiniánská mystička. Na konci prohlídky kláštera, už nevím v jaké souvislosti, řekla starší řeholní sestra, která nás doprovázela: Pán Bůh neposílá člověku těžkosti a bolesti života proto, aby ho trápil, ale aby ho naučil soucitu‘.

 Možná je to příliš snadné řešení, možná lze namítnout, že nejvíc trpí právě ti, kteří takovou školu nepotřebují, protože jejich srdce je soucitné až až, a že ti, kdo mají hroší kůži, se dokáží dost obratně jakémukoli utrpení vyhnout. Mne však tento výrok tenkrát velmi zasáhl a při jeho aplikaci na některé věci mého vlastního života jsem objevil jeho hlubokou pravdivost. Pravdivost, která souvisí i s výpovědí dnešního evangelia, výpovědí možná zdánlivě pesimistickou: tvrdost lidského srdce, jeho neschopnost milovat, jeho egoismus je mnohem hlubší, než jsme si za normálních okolností schopni a ochotni připustit. A Bůh někdy ve své láskyplné prozřetelnosti musí použít i bolestivé procedury, aby nás této nemoci duše zbavil, neboť je to nemoc k smrti, mnohem vážnější než jiné.

Situace onoho prvního služebníka s astronomickým dluhem se podobá naší situaci, ve chvíli, kdy jsme disponováni si hlubinu vlastních vin před Bohem uvědomit. Nebývá to často: jsme-li v pohodě, úspěšní a zdraví, máme o sobě většinou velmi vysoké mínění - že jsme vlastně slušní, hodní a dobří křesťané, že je s námi Pán Bůh spokojen a proto nám příslušně žehná. Ale občas, většinou v těžkých obdobích života, se přihodí, že se před námi nemilosrdně odkryje skutečnost toho, jak na tom před Bohem a bližními jsme: náš astronomický dluh v lásce. Obraz slušného a hodného katolíka, který jsme si o sobě udělali, se hroutí jako domeček z karet. V takových chvílích prosba o Boží odpuštění tryská z hloubi našeho srdce, a v takových chvílích také zakoušíme zcela hmatatelně Boží milosrdenství, Boží něžnou lásku, to, že nám odpouští a znovu vytváří náš život, že nás vyvádí ze smrti k životu.

Potud je dnešní evangelium opravdu radostnou zvěstí, podobnou příběhu marnotratného syna, a kdyby končilo tady, nebylo by co dodat. Jenže ono končí smutně, a první služebník nakonec není kladný hrdina. Jako by se Boží pedagogika úplně minula účinkem. Nerad to slovo používám, ale trefnější výraz asi neexistuje-první služebník se ‚otřepal‘. Opojná radost z nového začátku, ze svobody, návrat ze smrti do života nevede k větší lásce a odpuštění, ale k tomu, že nešťastný protagonista podobenství se soustředí sám na sebe - má pocit, že je nejlepší, že je mistr světa a prosadí si teď  svoje za každou cenu. A tímto postojem se vrací ke stavu tvrdosti srdce, do žaláře, od života ke smrti, a je na tom nyní hůř než dřív- jako by se slitování a milosrdenství jeho pána změnilo v čirou a chladnou spravedlnost.

Dnešní evangelium je tedy důrazným varováním před tím, abychom tvrdost svého srdce nepodceňovali. Je velmi realistickou připomínkou toho, že i když zakusíme Boží milosrdenství a odpuštění, nemusí nás to změnit, že se můžeme vrátit k dřívějšímu egoismu a falešné sebejistotě dřív, než bychom se nadáli.  Je to výzva k tomu, abychom každý den uskutečňovali svoje obrácení.  A pokud chceme přece jen skončit optimisticky, stačí citovat jedno z Ježíšových blahoslavenství: blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.


sobota 9. září 2017

23. neděle v mezidobí A 2017


1. ČTENÍ Ez 33, 7-9

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin:
    "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: 'Zemřeš!' a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš."


Žl 95 (94), 1-2. 6-7b. 7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy:"
Odp.


2. ČTENÍ Řím 13, 8-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Nebuďte nikomu nic dlužni - jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'
    Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.


EVANGELIUM Mt 18, 15-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.
    Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.
    Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."     
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------                                      
Slůvko pro děti:
Když teď slavíme mši svatou, je tady Pán Ježíš přítomen? Určitě, ve svátosti Eucharistie a v našem společenství. Ale co když jste doma všichni večer u stolu a modlíte se před jídlem? Taky je tam přítomný. A když by Váš tatínek byl třeba na služební cestě a byli byste doma jenom sami dva s maminkou a třeba byste se modlili před spaním? Taky tam Pán Ježíš bude, protože nám to řekl v poslední větě dnešního evangelia: kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."

Milí bratři  a sestry,

Když slyšíme dnešní druhé čtení, jistě jsme mu hned schopni a ochotní dát v srdci radostný souhlas. Spontánně cítíme, že je tomu opravdu tak, jak říká svatý Pavel v dopise Římanům, že desatero Božích přikázání a vůbec všechny rozmanité podoby a problémy mravního života jsou obsaženy v jediném přikázání lásky, že se jím všechno zjednodušuje, že je to jasné a spolehlivé vodítko.
Avšak první čtení a částečně i evangelium nás v tomto smyslu vracejí oběma nohama na zem a nadšený souhlas s Pavlovými slovy poněkud mírní. Ukazují nám–také jako jednu z podob lásky k bližnímu-něco, co je velmi nepopulární: totiž nutnost pokárat někoho, kdo setrvává ve hříchu. Ta slova nám znějí tvrdě, neboť jsme si již zvykli, že se nemá moralizovat, protože je to stejně neúčinné, že máme podle podobenství o třísce a trámu soudit především samy sebe, a že nemáme druhým brát svobodu dělat si, co uznají za vhodné.
V prvním čtení se nám ale především znovu připomíná, že hřích souvisí se smrtí, a že tedy – je-li mi chování druhého člověka lhostejné – se tím podílím na jeho vlastní sebedestrukci a jsem za ní spoluzodpovědný. Jeho krev budu vymáhat z Tvé ruky, říká Hospodin prorokovi. Vše zde stojí a padá s tím, jestli opravdu pochopíme a přijmeme pravdu, že hřích není něco neškodně příjemného, či dokonce dobrého, že to není naplnění života, ale právě naopak něco, co nakonec vede k jeho samotnému popření. A opravdová láska, tedy to, co slovy francouzského filosofa Andrého Frossarda dává bytí, nemůže zůstat tváří v tvář tomuto popření života v mlčení.
V prvním čtení i v evangeliu se zároveň zcela realisticky říká, že takovéto napomenutí nemusí být účinné. Všechno zde spočívá pouze na síle a účinku vyřčeného slova, žádné jiné prostředky nejsou k dispozici, neboť bychom jinak druhému již skutečně brali svobodu-nikoho nelze násilím nutit k dobru. Ale toto slovo musí být vyřčeno, neboť jinak bychom se prohřešovali proti lásce, která dává život.