24. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 (řec. 27, 30-28, 7)

Čtení z knihy Sirachovcovy,

    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!


Žl 103 ( 102 ), 1-2. 3-4. 9-10. 11-12 Odp.: 8
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 14, 7-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.


EVANGELIUM Mt 18, 21-35

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
    Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."

Slůvko pro děti:

Zase bychom mohli dnešní evangelium pochopit špatně. Představte si, že se pohádáte s kamarádem nebo s kamarádkou, a pak si to odpustíte. Kdybychom to evangelium vzali doslova, tak byste si mohly pořídit deníček a do toho si dělat čárky, pokolikáté už jste se s tím kamarádem či kamarádkou pohádali – s tím, že až tam těch čárek bude 78, tak už mu neodpustíte a přestanete být kamarády. Sedmička není ale v Bibli jenom číslo, ale je to taky znak pro úplnost, pro něco, co je dokonalé, čemu nic nechybí. A když ho Pán Ježíš používá hned dvakrát, tak to znamená, že máme odpouštět úplně vždycky. Protože když máme lítost nad tím, čím jsme se provinili proti Boží lásce, tak nám Bůh taky odpustí úplně vždycky, i kdybychom to udělali předtím už mockrát.

Milí bratři a sestry,

 Dovolte mi na začátek jedno osobnější vyznání: na jaře roku 2008, před mým jáhenským svěcením, jsme jeli se spolubratry z římského Nepomucena na výlet do Umbrie, kraje sv. Františka z Assisi. Měl jsem tehdy docela obtížné období, dost plné pochybností a smutku. Navštívili jsme i klášter, kde žila sv. Klára z Montefalco, augustiniánská mystička. Na konci prohlídky kláštera, už nevím v jaké souvislosti, řekla starší řeholní sestra, která nás doprovázela: Pán Bůh neposílá člověku těžkosti a bolesti života proto, aby ho trápil, ale aby ho naučil soucitu‘.

 Možná je to příliš snadné řešení, možná lze namítnout, že nejvíc trpí právě ti, kteří takovou školu nepotřebují, protože jejich srdce je soucitné až až, a že ti, kdo mají hroší kůži, se dokáží dost obratně jakémukoli utrpení vyhnout. Mne však tento výrok tenkrát velmi zasáhl a při jeho aplikaci na některé věci mého vlastního života jsem objevil jeho hlubokou pravdivost. Pravdivost, která souvisí i s výpovědí dnešního evangelia, výpovědí možná zdánlivě pesimistickou: tvrdost lidského srdce, jeho neschopnost milovat, jeho egoismus je mnohem hlubší, než jsme si za normálních okolností schopni a ochotni připustit. A Bůh někdy ve své láskyplné prozřetelnosti musí použít i bolestivé procedury, aby nás této nemoci duše zbavil, neboť je to nemoc k smrti, mnohem vážnější než jiné.

Situace onoho prvního služebníka s astronomickým dluhem se podobá naší situaci, ve chvíli, kdy jsme disponováni si hlubinu vlastních vin před Bohem uvědomit. Nebývá to často: jsme-li v pohodě, úspěšní a zdraví, máme o sobě většinou velmi vysoké mínění - že jsme vlastně slušní, hodní a dobří křesťané, že je s námi Pán Bůh spokojen a proto nám příslušně žehná. Ale občas, většinou v těžkých obdobích života, se přihodí, že se před námi nemilosrdně odkryje skutečnost toho, jak na tom před Bohem a bližními jsme: náš astronomický dluh v lásce. Obraz slušného a hodného katolíka, který jsme si o sobě udělali, se hroutí jako domeček z karet. V takových chvílích prosba o Boží odpuštění tryská z hloubi našeho srdce, a v takových chvílích také zakoušíme zcela hmatatelně Boží milosrdenství, Boží něžnou lásku, to, že nám odpouští a znovu vytváří náš život, že nás vyvádí ze smrti k životu.

Potud je dnešní evangelium opravdu radostnou zvěstí, podobnou příběhu marnotratného syna, a kdyby končilo tady, nebylo by co dodat. Jenže ono končí smutně, a první služebník nakonec není kladný hrdina. Jako by se Boží pedagogika úplně minula účinkem. Nerad to slovo používám, ale trefnější výraz asi neexistuje-první služebník se ‚otřepal‘. Opojná radost z nového začátku, ze svobody, návrat ze smrti do života nevede k větší lásce a odpuštění, ale k tomu, že nešťastný protagonista podobenství se soustředí sám na sebe - má pocit, že je nejlepší, že je mistr světa a prosadí si teď  svoje za každou cenu. A tímto postojem se vrací ke stavu tvrdosti srdce, do žaláře, od života ke smrti, a je na tom nyní hůř než dřív- jako by se slitování a milosrdenství jeho pána změnilo v čirou a chladnou spravedlnost.

Dnešní evangelium je tedy důrazným varováním před tím, abychom tvrdost svého srdce nepodceňovali. Je velmi realistickou připomínkou toho, že i když zakusíme Boží milosrdenství a odpuštění, nemusí nás to změnit, že se můžeme vrátit k dřívějšímu egoismu a falešné sebejistotě dřív, než bychom se nadáli.  Je to výzva k tomu, abychom každý den uskutečňovali svoje obrácení.  A pokud chceme přece jen skončit optimisticky, stačí citovat jedno z Ježíšových blahoslavenství: blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.