pátek 24. března 2017

4. neděle postní A 2014

1. ČTENÍ 1Sam 16,1b.6-7.10-13a

Čtení z první knihy Samuelovy.
   Hospodin řekl Samuelovi: "Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny."
   Když (Samuel) přišel a spatřil Eliaba, řekl si: "Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný." Hospodin však řekl Samuelovi: "Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin vidí do srdce."
   Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: "Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho." A zeptal se: "Jsou to již všichni chlapci?" Jesse odpověděl: "Ještě je nejmladší, ten pase stáda." Samuel tedy řekl Jesseovi: "Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde." Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: "Nuže, pomaž ho; to je on."
   Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch.


Žl 23(22),1-3a.3b-4.5.6 Odp.: 1
Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.
Odp.
Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 5,8-14
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
 Bratři! Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte. Vždyť člověku je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všecko totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. Proto se říká (v Písmě) : Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí. 


EVANGELIUM Jan 9,1-41

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?"
    Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa."
   Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe" - to slovo znamená "Poslaný". Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.
   Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, který tu sedával a žebral?" Jedni tvrdili: "Je to on." Jiní říkali: "Není, ale je mu podobný." On řekl: "Jsem to já." Ptali se ho tedy: "Jak to, že teď vidíš?"
   On odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: 'Jdi k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím." Ptali se ho: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím."
   Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On; jim odpověděl: "Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím."
   Někteří farizeové říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." Jiní ale namítali: "Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?" A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On odpověděl: "Je to prorok."
   Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: "Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe." To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto jeho rodiče řekli: "Je dospělý, zeptejte se jeho."
   Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník." On odpověděl: "Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím." Zeptali se ho tedy: "Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?" Odpověděl jim: "Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?"
   Osopili se na něj: "Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je."
   Ten člověk jim odpověděl: "To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal."
   Řekli mu: "V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?" A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" Ježíš mu řekl: "Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví." On na to řekl: "Věřím, Pane!" a padl před ním na kolena.
   Ježíš prohlásil: "Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli." Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme'. Proto váš hřích trvá." 
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,
Dnešní evangelium o uzdravení slepého od narození je poměrně netypické. V jiných podobných perikopách se obvykle dozvíme jen to, že Ježíš přikazuje uzdraveným, aby o tom nikomu neříkali-což dotyčný většinou nedodrží. Dnešní úryvek naproti tomu velmi podrobně popisuje, co všechno Ježíšův zázrak vyvolá u lidí v bezprostředním okolí uzdraveného. Samotné uzdravení je jakoby jen předehrou k dramatu, které se před námi rozvíjí a které dává psychologicky velmi přesně nahlédnout do srdcí jednotlivých aktérů. Všichni zúčastnění prožívají jako první pocit úžasu, ale pak se jejich reakce začnou lišit. Najdou se skeptikové, kteří něco podobného považují za nemožné. Člověk, kterého vidí zdravého, nemůže být vyléčený slepý od narození, neboť něco takového prostě vyléčit nejde. Není to on, říkají, ale je mu podobný. Farizeové zase mají problém s Ježíšem, někdo takový přece nemůže dělat v Božím jménu zázraky: Ten člověk není od Boha, neboť nezachovává sobotu. A rodiče vyléčeného slepce zahrávají celou situaci do autu. Jak to přijde, že teď vidí, to my nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Zeptejte se jeho.  A tak to pokračuje, až do chvíle, kdy farizeové uzdraveného slepce vyženou, neboť ho zřejmě nechtějí mít na očích-příliš jim nabourává jejich náboženské jistoty.
Uzdravený slepec se v této změti protichůdných názorů na to, co se mu stalo, naštěstí potkává s Ježíšem podruhé. Kdyby popřál sluchu všemu, co o něm kdo řekl, určitě by upadl ve zmatek a sám by nevěděl, co si má o svém uzdravení a o Ježíši myslet. V duchovním smyslu by zůstal slepý, jako byl předtím slepý fyzicky. Jenže toto druhé setkání s Ježíšem je zároveň druhé, vnitřní prohlédnutí. Slepec se dozvídá pravdu, zcela nezávislou na tom, co si myslí jeho rodiče, jeho známí a farizeové. A vyznává, že Ježíš je Pán – říká Věřím, Pane a padá před ním na kolena.

Toto poselství dnešního evangelia nám připomíná, že autentické vnitřní setkání s Ježíšem nás osvobozuje od toho, co si o nás myslí druzí lidé, případně co od nás čekají. Obojí se totiž nemusí ani zdaleka krýt s nejhlubší pravdou o nás, ani s tím, co pro náš život Bůh ve své lásce zamýšlí. Nejde o žádnou chladnou lhostejnost ke druhým lidem a k jejich názoru na můj život, lhostejnost typu Do toho, jak žiji, ti nic není. Tato vnitřní svoboda je předpokladem dospělých, samostatných životních rozhodnutí, za která je člověk sám před sebou a před Pánem zodpovědný. A je také branou k větší lásce ke druhým, neboť nemohu jako dospělý člověk svobodně milovat někoho, kdo mi řídí život, jako bych byl ještě dítě. A nakonec, jak jsme slyšeli v prvním čtení, je dobré vzít v úvahu, že člověk soudí podle zdání, ale Hospodin vidí do srdce. Nikdo z druhých lidí mne nemůže znát dokonale, protože dokonale neznám ani já sám sebe. Ale Bůh vidí do srdce, a Jemu, který mne dokonale zná a dokonale miluje, mohu svůj život svěřit bez obav. 

sobota 18. března 2017

3. neděle postní A 2017


1. ČTENÍ Ex 17,3-7

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije."
   Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?"


Žl 95 (94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.:7c-8a

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.


2. ČTENÍ Řím 5,1-2.5-8

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
   Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
   Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.


EVANGELIUM Jan 4,5-42

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.
    Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.
   Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
    Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu."
    Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?
   Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného."
   Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat."
   Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže."
   Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu."
   Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'."
   Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
   Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím."
   Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu.
   Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?"
   Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:


Ve scénce z biblických postaviček máme studnu s vodou a džbán, který ta samařská žena drží, a který tam pak zanechala. Ježíš v tom rozhovoru mluví o vodě, ale o takové, která není obyčejná, jako ta ve studni nebo ve džbánu. A jaká je to vlastně voda, na to přijdeme, když se podíváme na dnešní druhé čtení. Jak říkáme tomu, když chceme vodu z jedné nádoby dát do druhé, nebo někam jinam, když třeba z konvičky dáváme vodu květinám? Říkáme tomu lití, nebo přelévání, nebo zalévání…. A svatý Pavel říká v listě Římanům: Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Takže ta Ježíšova živá voda, kterou chce dát té samařské ženě, je Boží láska.

Milí bratři a sestry,
Na konci dialogu s Ježíšem se samařská žena vrací do svého města a svědčí o tom, co zažila: Řekl mi všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?  Toto všechno se jistě netýká jenom jejích pěti mužů, o kterých byla v rozhovoru řeč. Žena poznává, že potkala někoho, kdo o ní ví naprosto všechno, kdo jí vidí do srdce. Ale tato skutečnost v ní vůbec nevyvolává úlek, že někdo může takto narušit intimitu jejího nitra a věcí, které jsou v něm skryty. Ten, který jí řekl všechno, ji neohrožuje, ale je to Mesiáš, Spasitel, kterého zvěstovali proroci, který, až přijde, oznámí nám všechno.
Ve druhém čtení z listu Římanům je to vyjádřeno ještě jasněji. Tento Kristus, který o nás ví všechno, je zároveň Milující. Mohli bychom skoro říci Milující přesto, že o nás ví všechno, že ví, jaké temné hlubiny se v nás skrývají. Sotva kdo položí život za spravedlivého-říká Pavel-možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Vševidoucí a všepronikající Boží pohled je zároveň pohledem lásky, která se dává, nezávisle na tom, že ví, jací jsme.
Druhému člověku- i blízkému – se bojíme svěřit intimní skutečnosti našeho života. Jsme rádi, že nám nikdo z lidí nevidí do hlavy a do srdce. Máme trpkou zkušenost, že něco takového může druhý snadno zneužít a hluboce nás zranit. Hlídáme si svůj vnitřní svět, protože druhému člověku nikdy nelze úplně důvěřovat. Jenže to pak má za následek, že nejsme upřímní ani vůči Bohu, a dokonce ani vůči sobě samým – říkáme-li na potkání každému, že se máme skvěle a jsme v pohodě, můžeme začít žít v iluzi, že tomu tak opravdu je, a že naše problémy jsou vlastně banality - dokud nám ovšem nepřerostou přes hlavu.
Boží vševidoucí, ale zároveň zcela láskyplný pohled do našeho nitra toto pokřivené vidění léčí. Před Ním se nemusíme bát si svoje problémy přiznat, protože víme, že Jeho láska k nám na nich vůbec nezávisí. Jeho znalost našeho srdce není pro nás ohrožením, neboť jeho láska toho nezneužije ani nás nezraní. To, co nám řekne, že jsme udělali, a jací jsme, jako to řekl Samařance, nemusí být lichotivé, ale On je Mesiáš, Zachránce, ten, který za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšníky. Nemusíme se bát nastavit mu naše rány k uzdravení.


sobota 11. března 2017

2. neděle postní  A  2017


1. ČTENÍ Gn 12,1-4a

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

Hospodin řekl Abrámovi:
   "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země."
   Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.


Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine; tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.


2. ČTENÍ 2 Tim 1,8b-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.


EVANGELIUM Mt 17,1-9

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
   Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
   Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."


Slůvko pro děti:
V prvním čtení jsme slyšeli, jak Bůh povolal Abrama – my ho víc známe pod jménem Abrahám. Bůh slíbil Abrahámovi velké věci, ale jen tehdy, když odejde z toho, v čem žil a co důvěrně znal, do něčeho, co neznal. Kdyby měl Abrahám strach, nebo kdyby se mu nechtělo opustit svoji zemi, tak by se ta zaslíbení nesplnila. Ale Abrahám Bohu uvěřil – a proto je i pro nás vzorem důvěry v Boha.

Milí bratři a sestry,
Petr, Jakub a Jan v dnešním evangeliu reprezentují lidskou reakci na něco neobvyklého a výjimečného, co prožívají -před jejich očima se zjevuje Boží majestát. Nejprve je to jen jakýsi zmatek a dezorientace, vyjádřený zvláštní a poněkud nelogickou Petrovou větou ‚Pane, je dobře, že jsme zde, chceš-li, postavím tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a Eliášovi‘. Na paralelním místě říká evangelium svatého Lukáše poměrně příhodně, že Petr nevěděl, co mluví.  A poté, když je zahalí světlý oblak a z oblaku se ozve Hospodinův hlas, je to již jen strach-učedníci padli tváří na zem a velmi se báli. Učedníci raději nechtějí nic vidět, neboť znají vyprávění o hoře Sinaji z knihy Exodus – a vědí, že vidět Hospodina tváří v tvář znamená zemřít.
Ježíšova odpověď na tento zmatek a strach je jednoduchá – přichází, dotýká se učedníků a říká ‚Vstaňte, nebojte se!‘  A oni už nevidí nikoho, než Ježíše samotného.  Avšak zároveň, skrze to, co prožili, se stává zřejmým, že právě v Ježíši vidí to, čeho se tak báli-že v něm vidí Boha tváří v tvář, v něm, v tolik známém Mistru, se kterým už nějakou dobu žijí. Proto je Ježíš prosí, aby o tom nikomu neříkali, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých - je zatím třeba zachovat mesiášské tajemství, na které klade svatý Matouš takový důraz.
Proměnění na hoře můžeme tedy vidět jako přechod od starozákonního způsobu Božího zjevení k novozákonnímu. Je zde jasná souvislost s vánočním tajemstvím: Bůh, Nekonečný, Nepochopitelný a zcela Jiný, se stává malým děťátkem; něčím zcela blízkým a běžným, něčím, čeho se nikdo nebojí a nemůže bát, neboť je to svým způsobem něco nejméně neobvyklého-být dítětem je vlastně úplně první zkušenost lidského života. Bojíme se vždy toho, co je nám vzdálené, co neznáme a co je od nás odlišné - toho, co je blízké, známé a stejné s námi, se nebojíme.

Druhá část výpovědi dnešních liturgických textů se týká povolání, ale souvislost s tím, co už bylo řečeno, je jasná. Kdybychom odpovídali na Boží povolání ze strachu, stali by se z nás otroci, služebníci z donucení, kteří žijí ve stálé obavě, co se stane, když zadaný úkol nesplní. Svatý Pavel, když ve druhém čtení povzbuzuje Timoteje v jeho povolání, oslovuje ho Milovaný! Pavel nezakrývá, že hlásání evangelia přináší obtíže, ale zároveň Timotejovi připomíná, co je na počátku jeho povolání, aby ho tyto obtíže nepřemohly. Je to Kristus Ježíš, který zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu. Na počátku je Boží láska, která se stala blízkou v Ježíši Kristu. Setkání s jeho osobou, s tím, koho se vůbec nemusím bát, a který mne miluje, se stává základem schopnosti odpovědět na povolání, které bude prožíváno v radosti a svobodě, a nikoli jako těžké břemeno.

sobota 4. března 2017

1. neděle postní A 2017



1. ČTENÍ Gn 2, 7-9; 3, 1-7 .

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
   Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí.
   Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla.
   Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl ( skutečně ) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?"
   Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu,; který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli."
   Had nato ženě: "Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo."
   Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.

Žl 51 (50), 3-4. 5-6a. 12-13. 14+17 Odp.: srv. 3a
Odp.: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 5, 12-19

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
   Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění.
   Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.


EVANGELIUM Mt 4, 1-11

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
   Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby."
   On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.' " Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.' "
   Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.' "
   Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět."
   Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.' " Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------






Slůvko pro děti: 

V biblické scénce z dnešního evangelia vidíme Ježíše a vedle pokušitele – a když se na ty dvě postavy dobře podíváme, tak uvidíme, jak ďábel ukazuje rukou dolů – na to všechno, co Ježíši nasliboval – ale Ježíš ukazuje nahoru. Je to důležité, protože nám to říká, o co tam hlavně jde. Ďábel by chtěl-a u prvních lidí se mu to taky podařilo-aby si Ježíš něco vzal sám, bez vztahu k Otci, aby si to tedy nenechal darovat, a tak aby odmítl Otcovu lásku. Ale Ježíš ukazuje jakoby na nebe-a tím dává najevo, že se něčím takovým nenechá zlákat, protože Otcova láska je pro něj důležitější než cokoliv jiného.





Milí bratři a sestry,
Jedno z mnoha témat dnešního Božího slova se váže k otázce po tom, co dokáže nasytit nejhlubší touhu lidského srdce. Na začátku dnešního evangelia Ježíš odchází na poušť, postí se tam, a nakonec po čtyřiceti dnech vyhladoví. Poušť a půst jsou slova odvozená od slova pustý nebo opuštěný. Půst na poušti naznačuje určitou existenční situaci člověka - jakési vyvedení ze stavu všední zvykové spokojenosti, stereotypu a pohodlí, kdy člověk nemá nic, na čem by vnějškově ulpěl. V tu chvíli se mu pravdivě rozkrývá jeho nitro – hlad jeho srdce, jeho hluboké touhy, se začnou hlásit o slovo. Právě v tuto chvíli nastupuje na scénu pokušitel.
Sjednocujícím prvkem všech tří pokušitelových našeptávání je naplnit tyto touhy srdce nezávisle na Bohu. Ďábel se přitom Ježíše vůbec nesnaží přesvědčit například o Boží neexistenci - zřejmě ví, že by to bylo absurdní. Ke svádění jsou zde používány dokonce náboženské skutečnosti, například slovo Písma, ovšem mistrně vytržené z kontextu- slova o andělech, kteří nesou na rukou, pocházejí ze žalmu 91 a vůbec se netýkají pádu z výšky, ale ochrany před klopýtnutím na cestě: Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Oslovení Jsi-li Boží syn pak můžeme chápat v podobném smyslu, v jakém je Pokušitel říká v prvním čtení lidem v rajské zahradě: Budete jako Bůh, poznáte dobré i zlé. Tedy jinak řečeno- staň se sám svým vlastním bohem, zařiď si sám svoje štěstí a naplnění, jakýmikoli prostředky, třeba i skrze faustovský pakt s tím, kdo pokouší. Jde přitom o zdánlivé štěstí a zdánlivé naplnění, které spočívá v nasycení hmotnými potřebami, popularitě a moci. Pokušitel takto zcela naplňuje smysl svého jména – dia-bolos znamená ten, který rozděluje - ničí společenství a vztahy a nakonec uvádí do samoty a sebeuzavření.
Společným jmenovatelem všech Ježíšových odpovědí je pravý opak toho, k čemu pokušitel svádí. Ježíš si nenechá společenství s Otcem vzít, jako si ho nechali vzít lidé v rajské zahradě. Nejen z chleba, žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst. Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha. Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit. Ježíš ztotožňuje nejhlubší touhu lidského srdce s touhou po Bohu a po společenství s Ním. Poslední obraz dnešního evangelia je Otcovou odpovědí na Ježíšovo vyhladovění, úplně jinou, než nabízí Pokušitel: Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.  Anděl - Boží posel - v Písmu svatém vždy zastupuje Boží přítomnost a blízkost, společenství s Bohem. Slavná Rublevova ikona Nejsvětější Trojice vychází z příběhu v První knize Mojžíšově, kdy Abraháma a Sáru navštěvují tři andělé.

Poselství dnešních liturgických textů nám tedy připomíná cíl i našeho vlastního postního snažení – znovu objevit nejhlubší touhu našeho srdce po lásce a společenství s Bohem a s druhými lidmi, a vycházet této touze vstříc, snahou odstranit všechno, co nás zavádí zpět do našeho egoismu.