1. neděle postní A 2017

1. ČTENÍ Gn 2, 7-9; 3, 1-7 .

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

   Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí.
   Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla.
   Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl ( skutečně ) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?"
   Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu,; který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli."
   Had nato ženě: "Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo."
   Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.

Žl 51 (50), 3-4. 5-6a. 12-13. 14+17 Odp.: srv. 3a
Odp.: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 5, 12-19

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění.
   Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.


EVANGELIUM Mt 4, 1-11

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
   Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby."
   On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.' " Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.' "
   Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.' "
   Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět."
   Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.' " Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti: 

V biblické scénce z dnešního evangelia vidíme Ježíše a vedle pokušitele – a když se na ty dvě postavy dobře podíváme, tak uvidíme, jak ďábel ukazuje rukou dolů – na to všechno, co Ježíši nasliboval – ale Ježíš ukazuje nahoru. Je to důležité, protože nám to říká, o co tam hlavně jde. Ďábel by chtěl-a u prvních lidí se mu to taky podařilo-aby si Ježíš něco vzal sám, bez vztahu k Otci, aby si to tedy nenechal darovat, a tak aby odmítl Otcovu lásku. Ale Ježíš ukazuje jakoby na nebe-a tím dává najevo, že se něčím takovým nenechá zlákat, protože Otcova láska je pro něj důležitější než cokoliv jiného.

Milí bratři a sestry,

Jedno z mnoha témat dnešního Božího slova se váže k otázce po tom, co dokáže nasytit nejhlubší touhu lidského srdce. Na začátku dnešního evangelia Ježíš odchází na poušť, postí se tam, a nakonec po čtyřiceti dnech vyhladoví. Poušť a půst jsou slova odvozená od slova pustý nebo opuštěný. Půst na poušti naznačuje určitou existenční situaci člověka - jakési vyvedení ze stavu všední zvykové spokojenosti, stereotypu a pohodlí, kdy člověk nemá nic, na čem by vnějškově ulpěl. V tu chvíli se mu pravdivě rozkrývá jeho nitro – hlad jeho srdce, jeho hluboké touhy, se začnou hlásit o slovo. Právě v tuto chvíli nastupuje na scénu pokušitel.

Sjednocujícím prvkem všech tří pokušitelových našeptávání je naplnit tyto touhy srdce nezávisle na Bohu. Ďábel se přitom Ježíše vůbec nesnaží přesvědčit například o Boží neexistenci - zřejmě ví, že by to bylo absurdní. Ke svádění jsou zde používány dokonce náboženské skutečnosti, například slovo Písma, ovšem mistrně vytržené z kontextu- slova o andělech, kteří nesou na rukou, pocházejí ze žalmu 91 a vůbec se netýkají pádu z výšky, ale ochrany před klopýtnutím na cestě: Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Oslovení Jsi-li Boží syn pak můžeme chápat v podobném smyslu, v jakém je Pokušitel říká v prvním čtení lidem v rajské zahradě: Budete jako Bůh, poznáte dobré i zlé. Tedy jinak řečeno- staň se sám svým vlastním bohem, zařiď si sám svoje štěstí a naplnění, jakýmikoli prostředky, třeba i skrze faustovský pakt s tím, kdo pokouší. Jde přitom o zdánlivé štěstí a zdánlivé naplnění, které spočívá v nasycení hmotnými potřebami, popularitě a moci. Pokušitel takto zcela naplňuje smysl svého jména – dia-bolos znamená ten, který rozděluje - ničí společenství a vztahy a nakonec uvádí do samoty a sebeuzavření.

Společným jmenovatelem všech Ježíšových odpovědí je pravý opak toho, k čemu pokušitel svádí. Ježíš si nenechá společenství s Otcem vzít, jako si ho nechali vzít lidé v rajské zahradě. Nejen z chleba, žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst. Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha. Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit. Ježíš ztotožňuje nejhlubší touhu lidského srdce s touhou po Bohu a po společenství s Ním. Poslední obraz dnešního evangelia je Otcovou odpovědí na Ježíšovo vyhladovění, úplně jinou, než nabízí Pokušitel: Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.  Anděl - Boží posel - v Písmu svatém vždy zastupuje Boží přítomnost a blízkost, společenství s Bohem. Slavná Rublevova ikona Nejsvětější Trojice vychází z příběhu v První knize Mojžíšově, kdy Abraháma a Sáru navštěvují tři andělé.

Poselství dnešních liturgických textů nám tedy připomíná cíl i našeho vlastního postního snažení – znovu objevit nejhlubší touhu našeho srdce po lásce a společenství s Bohem a s druhými lidmi, a vycházet této touze vstříc, snahou odstranit všechno, co nás zavádí zpět do našeho egoismu.