sobota 26. srpna 2017

21. neděle v mezidobí A 2017


1. ČTENÍ Iz 22, 19-23

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

    Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu.
    Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu.
    Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo."


Žl 138 (137), 1-2a. 2bc+3. 6+8bc Odp.: 8bc
Odp.: Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.


2. ČTENÍ Řím 11, 33-36

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

    Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.


EVANGELIUM Mt 16, 13-20

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
    Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
    Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"
    Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
    Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

Slůvko pro děti:
    Pán Ježíš se učedníků ptá, za koho ho lidé pokládají - a dostává velice různé odpovědi (kdyby se zeptal dnes, tak by jich bylo asi ještě mnohem víc). Jenomže pak se zeptá učedníků, za koho ho pokládají oni sami. A my moc dobře víme, že učedníci ho neznali jenom z doslechu nebo zpovzdálí, ale už s ním dlouho byli a zažili s ním hodně věcí - slyšeli, jak kázal, viděli jeho zázraky a mocné činy. A právě protože byli s Ním a dobře ho poznali, tak mohli vyznat, že je to Spasitel, Boží Syn.

Milí bratři a sestry,

   V dnešním evangeliu je velmi zhuštěně shrnuta podstata církve: to, čím církev je a co má konat.
   V první řadě je zde společenství učedníků shromážděné kolem Ježíše. Učedníci již s Ježíšem mnoho zažili: úryvek evangelia je ze šestnácté kapitoly, a ve všech předchozích kapitolách se hovoří o tom, co Ježíš učil, o jeho mocných skutcích a uzdraveních. Učedníci byli při tom všem, a tak byli blízkými svědky všech těchto událostí. Mohli si na základě této své zkušenosti udělat obrázek o tom, kým Ježíš je.
   V dnešním evangeliu se jich Ježíš ptá právě na toto: za koho jej učedníci pokládají. Nejprve se ale táže, za koho ho pokládají ‚lidé‘- tedy ti, kteří jeho učedníky nebyli; ti, kteří jej neznali tak bezprostředně: možná šlo o zástupy, které Ježíše doprovázely, nebo prostě o ty, kteří o Ježíši jen slyšeli vyprávět. Když dostane odpověď – jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše nebo za jednoho z proroků, ptá se vzápětí na to, za koho jej pokládají jeho učedníci sami - právě proto, že již ho měli dostatečnou možnost poznat. Petr - za všechny učedníky - jako odpověď na tuto otázku vyznává: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.
    Toto je první výpověď o tom, co je podstatou církve: je to společenství kolem Ježíše, které na základě své osobní zkušenosti s Ním vyznává, že On je Mesiáš a Boží Syn. Můžeme se na tomto místě vrátit k textům, které se četly ve čtvrtek o naší titulární slavnosti sv. Bartoloměje: Bartoloměj - v evangeliu zvaný Natanael - se jde podívat na Ježíše, i když je zpočátku skeptický k tomu, co se o něm dozvěděl od Filipa. Ale toto setkání na něj tak zapůsobí, že nakonec vyzná Ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele. A podobně se tak stane později, po vzkříšení, apoštolu Tomášovi, který, když se dotkl Pánových ran, také vyznává: Pán můj a Bůh můj. Toto obojí byla vyznání jednotlivých osob; v dnešním evangeliu tak činí ústy apoštola Petra celé společenství.
    Další podstatný rozměr církve, o kterém se hovoří v dnešním evangeliu, je vyjádřen větou Brány pekelné ji nepřemohou. Vždycky si, když tato slova slyším, vzpomenu na úsměvnou příhodu, kterou nám kdysi při přípravě dospělých na přijetí svátostí vyprávěl otec Jiří Rous: jednou prý za ním do sakristie přišel nějaký člověk a prohlásil: Pane faráři, kdyby za církví nebyl Bůh, tak jsme dávno v háji (ten pán použil mnohem jadrnější výraz, ten ale nelze v nedělní homilii použít, neboť jsou zde děti). Jinými slovy, pokud by církev byla pouze lidská struktura, již dávno by neexistovala. Toto Ježíšovo slovo nám dodává odvahu ve chvílích, kdy nás přepadá malomyslnost ohledně budoucnosti církve, nebo z těžkostí a překážek našeho křesťanského života v dnešní době.
    A nakonec se ještě můžeme zastavit u výroku o klíčích od nebeského království, o rozvázání a svázání na nebi a na zemi. Nejde zde jen o pravomoc církve odpouštět hříchy: tenhle Ježíšův výrok bychom mohli chápat i jako propojení putující a vítězné církve, jako velmi niterné spojení toho, co prožíváme zde na zemi a toho, co je ve věčnosti, v nebeské slávě. Je to připomenutí, že naše pozemské příběhy, naše vztahy lásky a vůbec všechno, co tvoří náš pozemský život, není jen epizoda, kterou jsme prožili na cestě. Věříme, že se to všechno promítne do naší věčnosti. A je to zároveň výzva, abychom už zde na zemi - jako společenství církve - žili tak, abychom byli obrazem nebe.


sobota 19. srpna 2017

20. neděle v mezidobí A 2017


1. ČTENÍ Iz 56, 1. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    “Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno, jsou jeho služebníky, všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy."



Žl 67 (66), 2-3. 5. 6+8 Odp.: 4
Odp.: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Řím 11, 13-15. 29-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Vám, (bývalým) pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučení, přineslo světu smíření (s Bohem). Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!
    Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.



EVANGELIUM Mt 15, 21-28

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!"
On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:      

Ve druhém čtení jsme slyšeli zvláštní větu Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství. Možná, když zlobíte, tak Vaše maminky nejsou rády, že Bůh dopustil, abyste neposlouchaly. Ale svatý Pavel nám říká, proč to tak je: aby se v tom víc ukázala jeho láska. My lidé většinou máme rádi ty, kteří jsou na nás hodní a kteří mají rádi nás. Ale vy víte dobře, že Vaše maminka a tatínek vás mají rádi vždycky: když jste hodné, ale i když zlobíte. A Bůh nás má rád taky tak, protože je náš Otec.



 Milí bratři a sestry

Víme, že Boží slovo je pravdivé, protože Bůh je pravda sama. A často nekompromisní pravdivost a upřímnost Božího slova zakoušíme velmi skutečně, tváří v tvář našemu sklonu k neupřímnosti nebo vůči evidentní lživosti mnoha slov, která slyšíme kolem sebe.

V dnešním evangeliu však jako by tomu bylo jinak. Slova, která vycházejí z Ježíšových úst, nejsou ve shodě s tím, co se pak stane - ani s tím, co o Ježíšovi víme, tedy, že nepřišel spasit jen izraelský národ, ale celé lidstvo. Ježíš - podobně jako v Káně - jakoby záměrně mlžil, jako by nechtěl říci celou pravdu, jako by se stavěl do role někoho, kým ve skutečnosti není.

Asi by bylo příliš jednoduché odbýt tuto skutečnost pouze tím, že zkoušel, jakou má ona žena víru  - jestliže Ježíš vidí do lidských srdcí, nepotřebuje si víru člověka testovat. Možná se zde spíše dotýkáme tajemství Božího slova jako čehosi, co zdaleka není jen nositelem informace, již nám Bůh o sobě říká.  Je to také - a snad mnohem spíše - ono Slovo, které je tvůrčí, které formuje, obnovuje a očišťuje nitro člověka. Ježíšova slova nakonec mají za cíl, aby žena učinila svůj heroický skutek víry a naděje, jakoby navzdory všemu, co by se zdálo pravděpodobné a uskutečnitelné. Proč to Ježíš činí způsobem, který by většinu lidí odradil, je další tajemství. Snad se k němu můžeme přiblížit jen tím, že opět vezmeme v úvahu, že Ježíš zná tajemství srdce každého jednotlivého člověka a ví, co použít, aby se v něm něco pohnulo. Svatý otec Pio z Pietrelciny dělal například ve zpovědnici věci, které by si obyčejný zpovědník nikdy nedovolil - někdy dokázal docela drsně svým penitentům vynadat. Ale nikdo z nich nezahořkl a nestal se bojovným ateistou - všechny to přivedlo k upřímnému pokání a obnově života.


Boží slovo má stejný potenciál utvářet a obnovovat i nás. Někdy se tak děje velmi jemně a nenápadně, někdy však dramaticky, podobně jako v dnešním evangeliu. Vnímáme někdy, že Bůh nám něco odmítá, nebo prostě neslyšíme nic - jako kananejské ženě Ježíš neodpověděl ani slovo, tak i nás někdy bolestně zasahuje Boží mlčení. Ale jako ona kananejská žena máme v tomto všem vidět dál - uvěřit, že i mlčení a odmítání Boží je motivováno Jeho láskou, ne tím, že by na nás zapomněl nebo jsme mu byli lhostejní. Že jeho smyslem je naše proměna, očištění, větší víra, naděje a láska.  

sobota 12. srpna 2017

19. neděle v mezidobí A 2017


1. ČTENÍ 1 Král 19, 9a. 11-13a 

Čtení z první knihy Královské. 

   Když přišel Eliáš ( k Boží hoře Chorebu ), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo.
    Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! "
    Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.


Žl 85 (84), 9ab+10, 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství! 

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp. 
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp. 
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.
Odp. 


2. ČTENÍ Řím 9, 1-5 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry!
    Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn.
    Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: bud veleben navěky! Amen.


EVANGELIUM Mt 14, 22-33 

Slova svatého evangelia podle Matouše.

   Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám.
    Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet.
    Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!"
    Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě."
    A on řekl: "Pojď!"
    Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!"
    Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn." 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Slyšeli jsme, že Petr šel k Ježíšovi po vodě, ale jen do chvíle, kdy zpozoroval vítr a dostal strach-potom se zase začal topit. Asi je to proto, že se jednu chvíli přestal dívat na Ježíše, ale začal se moc dívat na to, co se děje kolem. A s námi je to stejné: když prožíváme něco, co je těžké, a nevidíme Ježíše, který je v tom s námi, tak vidíme opravdu jen a jen to těžké a dostáváme také strach. Ale když ho vidíme, tak strach přestáváme mít a dokážeme to.

Milí bratři a sestry,

     V dnešním prvním čtení z 1. knihy Královské očekává prorok Eliáš setkání s Hospodinem na hoře Chorebu. Kolem něho se postupně přežene vichr, oheň a zemětřesení - skutečnosti, které nahánějí hrůzu - ale v ničem z toho se Eliáš nemůže s Hospodinem setkat, neboť Hospodin v tom všem není. Setkání začíná až poté, co se všechny živly přeženou, v šumění jemného vánku, podle ekumenického překladu v tichém, jemném hlase, který Eliášovi sděluje další Hospodinovo slovo. V ničem, co nahání strach, není Hospodin přítomen a nelze se v tom s ním setkat.
     V tomto smyslu je první čtení krásným předobrazem dnešního evangelia. Učedníci jsou uprostřed noci a uprostřed Genezaretského jezera zastižení bouří a větrem. Všechno, co se kolem nich děje, jim nahání strach, a proto nejsou schopni poznat Ježíše, který k nim k ránu přichází. Pod vlivem strachu vidí všechno pokřiveně; teď mají dojem, že vidí před sebou přízrak. Je to jakési vyvrcholení všech hrůz, které musejí té noci prožívat, což se projevuje v tom, že strachy začali křičet.
     Z jejich strachu je však léčí Ježíšovo slovo: Vzmužte se, to jsem já, nebojte se! Petr sice v další části evangelia dostane z rozbouřených živlů strach znovu, ale v tu chvíli už pro něho Ježíš nepředstavuje další nebezpečí, ale zachránce - volá Pane, zachraň mne! V tu chvíli už chápe, že v temnotě noci a hrůze bouře přichází pomalu světlo rána a že onen člověk, ke kterému jde po vodě, je Spasitel.
     Genezaretské jezero je novozákonním symbolem celého světa, a proto bouře a noc na něm pro nás může představovat všechny naše možné obavy, strachy a temnoty. Ježíš, přicházející nad ránem po rozbouřeném jezeře, je pak obrazem přicházející Boží spásy. Ježíš nás vysvobozuje od každého našeho strachu, má všechny naše úzkosti a temnoty takříkajíc pod nohama, je nad nimi, ba dokonce může skrze ně a po nich přijít k nám, do našeho srdce.
     Epizoda, při které se učedníci přicházejícího Ježíše bojí, protože mají dojem, že vidí přízrak, je v celkovém poselství dnešního evangelia velmi důležitá. V tuto chvíli strach učedníků dosahuje svého vrcholu, protože mají před sebou něco, co se v řeckém originále nazývá fantasma – něco, co sice reálně neexistuje, ale pojí se to s představou něčeho nepředvídatelného, neznámého, mocného a zlého. Záměna Ježíše za toto fantasma může být symbolem strachu z falešné představy Boha, možná největšího ze všech strachů, strachu, který je velmi pravděpodobně nejhlubším základem jak prudkého odmítnutí všech náboženství, tak na druhé straně nejtemnějšího fanatismu všeho druhu. Je to falešná představa Boha, kterou má člověk po pádu do stavu prvotní viny, představa Adama, skrývajícího se v zahradě před Hospodinem, který ho hledá.  Německý teolog Karl Rahner tuto skutečnost vyjádřil lapidárně: To, co se mnoho lidí představuje pod pojmem Bůh, naštěstí neexistuje.

   Tento strach je ale jednoznačně a bezezbytku rozptýlen Ježíšovým slovem Já jsem to, nebojte se! A od té chvíle už Petr vidí Ježíše jako toho, kým skutečně je, jako skutečného zachránce od strachu a smrti. A v závěru evangelia, ve chvíli, kdy už je celé drama u konce, také všichni ostatní učedníci poznávají Ježíšovu pravou totožnost: Ty jsi opravdu Boží syn!

sobota 5. srpna 2017

Svátek Proměnění Páně A 2017

PRVNÍ ČTENÍ Dan 7, 9 - 10. 13 -14 

Čtení z knihy proroka Daniela.

   Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola - žhoucí oheň.
    Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy.
    Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel ( někdo ) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.


Žl 97 (96), 1 - 2. 5 - 6. 9 Odp.: 1a. 9a 

Odp.: Hospodin kraluje, je povznesen nad celou zemí. 
Hospodin kraluje, ať zajásá země, ať se radují četné ostrovy! Mrak a temnota ho obklopují,spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu. 
Odp. 
Jako vosk se taví hory před Hospodinem, před vladařem celé země. Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu.
Odp. 


DRUHÉ ČTENÍ 2 Petr 1, 16 - 19 

Čtení z druhého listu svatého apoštola Petra. 

 Milovaní!

    Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost.
    Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: 'To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.' Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře.
    Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.


EVANGELIUM Mt 17, 1 – 9

 Slova svatého evangelia podle Matouše.    

      Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
    Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
    Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
    Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Proč se učedníci tak báli a proč se nechtěli dívat? Protože si mysleli, že kdyby viděli Boha tváří v tvář, tak že by zemřeli – tak se o tom píše na několika místech Starého Zákona, který oni dobře znali. Ale měli pravdu?  Ne, protože nakonec Boha viděli, a nic se jim nestalo. A jak ho viděli? Viděli ho, když viděli Ježíše. A my jsme na tom úplně stejně jako učedníci - když vidíme Ježíše, vidíme Boha, víme, jaký je.

Milí bratři a sestry,

    Ježíšovo proměnění na hoře není jen závdavkem budoucího vzkříšení, aby učedníci nebyli později pohoršeni Ježíšovým utrpením. Události, které Petr, Jakub a Jan prožívají, jsou zároveň přechodem od starozákonního způsobu Božího zjevování se člověku k novozákonnímu. V první části evangelia nacházíme typické skutečnosti, které se ve Starém zákoně objevují vždy, když se Hospodin zjevuje lidu Izraele: hora, záře, oblak a hlas. Mojžíš a Eliáš, kteří s Ježíšem rozmlouvají, jsou zároveň hlavní a nejdůležitější starozákonní postavy, kterým se Hospodin zjevuje na hoře - Mojžíšovi na Sinaji v knize Exodus a Eliášovi na hoře Chorebu v 1. Knize královské.
    Všechno, co se na hoře Tábor děje, hovoří ke třem učedníkům zcela jasnou řečí: zde a nyní se zjevuje Hospodin, Bůh Izraele. Proto také padají tváří k zemi a bojí se: vědí, že Hospodina nelze spatřit tváří v tvář a zůstat na živu. V tu chvíli se jich Ježíš dotýká a říká jim Vstaňte, nebojte se! A když pozdvihnou oči, nevidí už nikoho, jen Ježíše samotného.
    Událost Proměnění na hoře je tedy zároveň událostí, od které se Bůh bude zjevovat už pouze jediným způsobem. Učedníci nevidí už nic, než Ježíše samotného – a v něm bude od nynějška jediné a výlučné Boží zjevení, až do konce času. Na Boží tvář bude od nynějška možné pohlédnout a nezemřít, ba naopak, získat uzdravení a plnost života, neboť Boží tvář je tváří Syna člověka. Proto učedníci mohou udělat to, co jim Ježíš říká: mohou vstát a nebát se.
Podobnou skutečnost je možné zahlédnout i v prvním čtení, v knize proroka Daniele. Na začátku je zde starozákonní hrozivý Boží majestát, vyjádřený typickými obrazy pozdního starozákonního judaismu, podobně jako v Apokalypse. Ale všechna moc a sláva je pak darována někomu, o kom se píše jen to, že je jako syn člověka, tedy jednoduše řečeno člověk, syn lidské matky.

    Boží sebezjevování přestává být touto událostí cosi hrozivého a plného speciálních efektů. Když hledíme na Ježíše, když rozjímáme jeho život, smrt a vzkříšení, vidíme před sebou Boží tvář. Víme, jaký je Bůh, neboť slovy prologu svatého Jana nám Ježíš o něm řekl, či lépe přeloženo nám ho vysvětlil. Ježíš sám stačí, abychom věděli, kdo je Otec. Není třeba se proto vracet ke Starému zákonu, i když bychom možná někdy rádi nějaký speciální efekt měli po ruce-jistě by nám to dodalo argumentační sílu a Pánu Bohu respekt. Může se nám zdát, že zjevení Otce skrze ukřižovaného Krista je příliš slabé a neúčinné, a že by trocha hromů a blesků neuškodila. Jenže to bychom se právě vraceli zpět, do Starého zákona, od lásky zpět k otrockému strachu, a nemohli bychom dostát Ježíšově výzvě: Vstaňte, nebojte se!