sobota 25. června 2016

13. neděle v mezidobí C 2016


1. ČTENÍ 1Král 19,16b.19-21

Čtení z první knihy Královské.
     Hospodin řekl Eliášovi: "Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe!"
     Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: "Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou." Eliáš odpověděl: "Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal."
     Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.



Žl 16(15),1-2a+5.7-8.9-10.11
Odp.: Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl.
Odp.
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.



2. ČTENÍ Gal 5,1.13-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
Bratři!
   To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.
   Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli ke starým způsobům. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: 'Miluj svého bližního jako sebe'. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!
   Chci říci toto: Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.



EVANGELIUM Lk 9,51-62
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma.
   Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?"
   On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice.
   A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš."
   Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!"
   On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce."
   Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!"
   A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou."
   Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,
V dnešním evangeliu jsme opět svědky napětí mezi novozákonní novostí evangelia ze strany Ježíše a starozákonním myšlením učedníků a lidí kolem Ježíše. V prvním případě střetu těchto dvou vidění věcí jistě dáme Ježíši nadšeně za pravdu a budeme hrdí na to, že jako lidé Nového Zákona také nechceme, aby na hříšnou vesnici padl z nebe oheň a síra, spontánně tu oceníme Ježíšovo novozákonní milosrdenství, lásku k nepřátelům a neodplácení zlého zlým. Avšak v případě pohřbu otce a rozloučení se s rodinou náš nadšený souhlas s Ježíšovým viděním věcí asi poněkud ochladne.  I zde se ale  jedná o novozákonní novost v konfrontaci s oním starozákonním, které s příchodem Ježíše končí.
Pro Starý Zákon byly rodinné vazby posvátné. V prvním čtení vidíme proroka Eliáše, který Elizeovi dovolil jít se rozloučit s otcem a matkou ještě před tím, než bude Eliáše následovat a učit se od něj - a tak se tedy Eliáš jeví jaksi lidsky milosrdnější než Ježíš. Pohřbívání nejbližších příbuzných pak bylo podle Zákona naprostým morálním imperativem, který měl mít přednost přede vším- spravedlivý Tobit v knize Tobiáš pohřbívá mrtvé, i když jeho příbuzní nejsou a navíc mu to působí problémy.
Ježíš však před toto vše klade následování sebe sama. Chce celého člověka pro sebe, nic před ním nemá mít přednost. A ačkoli nám tato jeho slova znějí jako tvrdá řeč, je to logický důsledek toho, že opravdu již přišlo Boží království, že stará smlouva pominula, a je tu nová – a to právě v Ježíšově osobě. Boží království, Nový Zákon, evangelium – to vše není jen zpráva o Ježíši nebo něco, co s Ježíšem přišlo, je to Ježíš sám. Slovo o ruce ne pluhu a ohlížení se zpět tedy neznamená jen jakousi osobní nostalgii po tom, co bylo dřív, ale touhu po návratu do Starého Zákona - to, před čím svatý Pavel v dnešním druhém čtení tolik varuje.

Vrátíme-li se však v tuto chvíli ze závratných výšin teologie zpátky na zem, můžeme si položit zcela praktickou a lidskou otázku: Je tedy Ježíš ničitel blízkých rodinných vztahů, chová se jako vůdcové některých sekt, které po předchozím vymytí mozku berou rodičům dorůstající děti ?  A odpověď zní ne, neboť přicházející Boží království v osobě Ježíšově do sebe lidské vztahy lásky nově pojímá, a neničí je, ale posouvá na vyšší rovinu, proměňuje je Ježíšovou láskou, posvěcuje je milostí Ducha svatého. Když někdo uzavře křesťanské manželství, neopouští Ježíše kvůli partnerovi, ale naopak, Ježíš sám je v jádru vztahu těchto dvou lidí. A totéž platí pro všechny ostatní vztahy, prožívané s Kristem a v Kristu. 

pondělí 20. června 2016

12. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Zach 12,10-11

Čteni z knihy proroka Zachariáše.
    Toto praví Hospodin:
    "Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vylij i ducha milosti a prosby o slitováni. Budou hledět na toho, kterého probodli, budou nad ním naříkat, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem.
    V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megiddské pláni."


Žl 63 (62),2.3-4.5-6.8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.



2. ČTENÍ Gal 3,26-29

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
Bratři!
    Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.
    A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.


EVANGELIUM Lk 9,18-24

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mě lidé pokládají?"
    Odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků."
    Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: "Za Božího Mesiáše!" On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.
    Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho."
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,
‚Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe…Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej, kdo svůj život pro mne ztratí, zachrání si ho‘. Tato Ježíšova slova nápadně připomínají něco, co se v různých obměnách vyskytuje v mnoha silných příbězích, které si lidstvo vypráví, ať už jde o antické báje nebo slovanské pohádky. Hrdina přijde na rozcestí a tam si přečte, nebo zaslechne, co ho čeká, vydá-li se tou či onou cestou. Snad nejznámější příklad je báje o řeckém siláku Heraklovi, který v mládí potká na rozcestí dvě dívky, Rozkoš a Ctnost, a každá z nich ho zve, aby se v životě vydal jejich cestou. Herakles si nakonec vybírá Ctnost, ačkoli se jí Rozkoš vysmívá, že nabízí jen práci a námahu-neboť je přesvědčen jejími slovy: Vydáš-li se na cestu rozkoše, zůstane po Tobě jen pohár vypitého vína. Půjdeš-li mojí cestou, vykonáš velké skutky.
Ježíšovo pozvání je vskutku čímsi, co člověka staví na rozcestí, před rozhodnutí, a je také v jistém smyslu výzvou k práci a námaze-v tom se od starořecké báje neliší. Podstatný rozdíl je však v tom, že to není především výzva k sebezáporu. Je to v první řadě výzva k rozhodnutí jít buď s Kristem, nebo bez Něho.
          Správné pochopení Ježíšových slov je možné v kontextu onoho Pavlova výroku z listu Galaťanům : vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista. Křesťan se v rozhodnutí dát se pokřtít (a v té době se křtili pouze dospělí, kteří se pro to sami rozhodli) zároveň rozhoduje nechat se včlenit do Kristova tajemného těla, sdílet s Ježíšem všechno. Toto včlenění se do Krista se stává nejdůležitější charakteristikou dotyčného člověka, jeho průkazem totožnosti: už není…………., všichni jste jeden v Ježíši Kristu. A čteme-li nyní Ježíšovu výzvu z evangelia, majíce toto vše na paměti, přestává nám tento úkol připadat příliš těžký. Bez našeho spojení s Ježíšem by to jistě bylo nesnesitelné břemeno, ba něco neuskutečnitelného - vždyť kolik daností svého života a povahy nemohu ani nejhrdinštější askezí změnit?    Avšak rozhodnutím pro spojení svého života s Ježíšovým se stává všechno mé jeho a všechno jeho mé, včetně podílu na životě věčném.

A Ježíš naznačuje také důsledky druhé možnosti. Jsme svobodni, nejsme nuceni s Ježíšem náš život spojit. Jistě se tímto způsobem lze zbavit některých těžkostí, tím že je člověk odhodí jako zbytečný balast, jako cosi, co postrádá smysl. Možná je jeho život o něco snazší, může mít pocit, že žije nezávisle a intenzivně, ale řečeno s Milanem Kunderou, je to nesnesitelná lehkost bytí, neboť nakonec vede ke smrti. S opravdovým životem, se životem vzkříšených, se životem lásky Nejsvětější Trojice, nad nímž smrt nemá moc, se taková existence míjí, neboť ten lze získat jen ve spojení s Ježíšem. 

neděle 12. června 2016

11. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ 2Sam 12,7-10.13

Čtení z druhé knihy Samuelovy.

   Nátan řekl Davidovi: "Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána i jeho ženy, dal jsem ti dům Izraele a Judy. Kdyby to bylo málo, cokoli jiného bych ti přidal.
   Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem, že jsi učinil, co je zlé v jeho očích? Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zabil jsi ho mečem Ammonových synů. Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše, a udělals ji svou ženou."
   David řekl Nátanovi: "Zhřešil jsem proti Hospodinu!" Nátan Davidovi odpověděl: "I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš!"

Žl 32(31),1-2.5.7.11

Odp.
Odpusť, Pane, co jsem zavinil hříchem. 

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu.
Odp.
Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: "Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti," a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem.
Odp.
Tys mé útočiště, ušetříš mě úzkosti, zahrneš mě radostí ze záchrany.
Odp.
Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.
Odp.

2. ČTENÍ Gal 2,16.19-21

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři!
    Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého.
   Vždy skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo.

EVANGELIUM Lk 7,36-8,3

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem.
   Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: "Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jakého druhu je ta žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!"
   Ježíš mu na to řekl: "Šimone, rád bych ti něco pověděl."
   On na to: "Jen mluv, Mistře!"
   "Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?"
   Šimon mu odpověděl: "Mám za to, že ten, komu odpustil více."
   Řekl mu: "Správně jsi usoudil."
   Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: "Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umyti nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy.
   Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo ji být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.
   Jí pak řekl: "Jsou ti odpuštěny hříchy." Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: "Kdo je to, že i hříchy odpouští?" On však řekl ženě: "Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!" Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct (apoštolů) a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,
První čtení a evangelium hovoří shodně o hříchu, pokání a odpuštění, ale v každém z nich je zdůrazněno něco jiného. První čtení podrobně popisuje ústy proroka Nátana skutkovou podstatu Davidova zlého činu. Naprosto otevřeně a s nelítostnou pravdivostí konstatuje, že král David spáchal ‚co je zlé v Hospodinových očích‘, ačkoli k němu Bůh byl tak štědrý a zahrnul ho úspěchem a mocí. Nátanova slova jsou volena tak, že přímo vylučují možnost jakéhokoli Davidova sebeospravedlnění. ‚Chetitu Uriáše jsi zabil mečem Ammonových synů‘, říká prorok, ačkoli David Uriáše přímo nezabil, ale pouze poslal do bitvy na jistou smrt. Hospodinovo slovo z Nátanových úst je tak nekompromisní a mocné, že David má jen jedinou možnost-svůj hřích vyznat: ,Zhřešil jsem proti Hospodinu‘.
Evangelium je naopak celé zaměřeno na skutečnost Božího odpuštění. To, co první čtení na závěr zmiňuje jen jednou krátkou větou, je zde hlavním tématem. O tom, v čem spočíval hřích oné ženy, nevíme prakticky nic – nelze ji ani ztotožnit s Maří Magdalénou, ani prostě říci, že slovo hříšnice je eufemismem pro prostitutku. Vidíme však jasně její překypující radost, vděčnost a lásku. Celá scéna je vlastně jen dokreslením Ježíšova výroku, že jí muselo být mnoho odpuštěno, neboť nyní projevuje takovou lásku.
Poselství obou těchto textů se tedy vzájemně doplňuje. Jeho první částí je výzva, abychom se ke svým vinám postavili čelem, abychom byli v této věci upřímní k Bohu, k sobě i ke druhým lidem. Mohu si jistě své své hříchy stále jen omlouvat, říkat si, že za to vlastně nemohu, že ti druzí jsou na tom mnohem hůře, případně že se o nic vážného nejedná. V tom případě ale mohu skončit v pocitu, že jsem vlastním přičiněním hodný, slušný a spořádaný člověk, že jsem nikoho nezabil ani neokradl a nemám tedy zapotřebí žádného Božího odpuštění, a tím méně Jeho pomáhající milosti. V této chvíli tedy člověk už od Boha nic nepotřebuje ani nečeká a stává se praktickým ateistou.

Druhou částí poselství je opravdové evangelium, radostná zvěst. Říká, že naše vyznaná vina se může stát přiblížením k Bohu. V této optice není opravdové a upřímné přiznání vlastních vin sebemrskačstvím a vyvoláváním pocitu méněcennosti, ale čímsi, co nás otvírá společenství lásky. Bytostně poznáváme, že potřebujeme odpuštění a milost, a toto poznání pak živí touhu být s Ježíšem, nechat se Jím milovat a postupně přetvářet, abychom nakonec mohli říci se svatým Pavlem: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

sobota 4. června 2016

10. neděle v mezidobí C 2016


ČTENÍ 1Král 17,17-24

Čtení z první knihy Královské.
    Jednoho dne onemocněl syn vdovy, u které Eliáš bydlel. Jeho nemoc byla tak těžká, že vydechl duši. Tu řekla (matka) Eliášovi: "Co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mně připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?"
    Eliáš odpověděl: "Dej mi svého syna!" Vzal ho z jejího klína, odnesl do horní světnice, kde bydlel, uložil ho na svoje lůžko a vzýval Hospodina: "Hospodine, můj Bože, stihneš neštěstím i tuto ženu, u níž jako host přebývám, že dáváš jejímu synu zemřít?" Pak se třikrát natáhl po délce přes dítě a vzýval Hospodina: "Hospodine, můj Bože, prosím tě, ať se vrátí duše tohoto dítěte do něho!"
    Hospodin vyslyšel Eliášovu prosbu a duše se vrátila do dítěte, i ožilo. Eliáš vzal dítě a přivedl je z horní světnice dolů do přízemí a odevzdal ho jeho matce se slovy: "Pohleď, tvůj syn je živ!"
    Žena řekla Eliášovi: "Teď tedy vím, že jsi muž Boží a že Boží slovo v tvých ústech je pravdivé!"


Žl 30(29),2+4.5-6.11+12a+13b Odp.: 2a
Odp.: Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí j si vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.
Odp.
Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.
Odp.
Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!
Odp.



2. ČTENÍ Gal 1,11-19

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
    Prohlašuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské: já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista.
    Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit. V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích.
    Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se zase znova vrátil do Damašku. Za tři roky potom jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastni zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně.


EVANGELIUM Lk 7,11-17

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Ježíš šel do města - jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, vynášeli právě mrtvého; byl to jediný syn, a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup.
    Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl ji: "Neplač." Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili.
    Řekl: "Mládenče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce.
    Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid!" Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí. 


Milí bratři a sestry,

jak prorok Eliáš v prvním čtení, tak Ježíš v evangeliu se ocitají tváří v tvář velkému lidskému utrpení, snad jednomu z největších, které mohlo člověka v kultuře starého Izraele potkat. Pokud zemřelo vdově po manželovi ještě i jediné dítě, mimo zármutku nad ztrátou to znamenalo současně pád od existenční nejistoty, neboť o staré rodiče se vždy staraly děti. Vdovy byly nejzranitelnější sociální vrstvou, a pokud neměly žádné blízké příbuzné, byla jejich situace zoufalá. Rozjímání nad oběma texty se pro nás může stát školou toho, jak se na podobné utrpení dívá Bůh a také jak má zcela prakticky vypadat náš postoj k lidem, kteří něco podobného zakoušejí.

Vdova z prvního čtení se ve svém zármutku obrací na proroka Eliáše pozoruhodnou výčitkou ‚co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mi připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?‘ Možná tuší, že by Eliáš mohl její utrpení jednoduše odbýt poukazem na to, že se vlastně jedná o trest za její hříchy, což byl běžný starozákonní pohled. Pro vdovu by byla ale taková slova smrtící, a raději je ani nechtěla slyšet.
Prorok Eliáš, a tím méně Ježíš ve stejné situaci v evangeliu, však žádné plytké a zraňující odvysvětlení nenabízejí. Z evangelia je naprosto evidentní Ježíšův vnitřní postoj: Když jí Pán uviděl, bylo mu jí líto. Je to postoj soucitu, z něhož posléze pramení i to, jak Eliáš i Ježíš konají: udělají to, co učiní v této situaci zármutku a zoufalství zjevnou moc a lásku Boha, který je Bohem života. Oba příběhy pak mohou skončit podobným zvoláním :, Teď tedy vidím, že jsi muž Boží a že Boží slovo ve tvých ústech je pravdivé!  A pak v evangeliu: , Bůh navštívil svůj lid‘.

Jistě nemůžeme, milí bratři a sestry, udělat úplně totéž jako Eliáš nebo Ježíš, tedy oživit mrtvé. Základní poselství tohoto skutku je však jasné: přinášet do takové situace život. Člověk, jemuž se něco podobného stane, se existenciálně dostává na hranici smrti, a potřebuje v tu chvíli jedno jediné-aby mu Bůh daroval něco, co vede k životu. Může to být tisícero různých skutečností: tiše s druhým jeho zármutek sdílet, nebo mu jen dát najevo, že jsme mu blízko a připraveni k pomoci. Tak do této situace blízkosti smrti přinášíme znovu život a onen druhý, kterého něco postihlo, může pak spontánně velebit Boha, neboť skrze nás rozpoznal, že On je Bohem života.