sobota 20. října 2018


29. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Iz 53, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.


Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp.: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, ze-mě je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 4, 14-16

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.


EVANGELIUM Mk 10, 35-45

Slova svatého evangelia podle Marka.

   K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu."
   Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."
   Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!"
   Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno."
   Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."
___________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Z dnešního evangelia vidíme, že Ježíšovi učedníci se asi moc dobře neučili, i když už nějakou chvíli s Ježíšem byli a jeho učení znali. Jakub a Jan si možná mysleli, že Ježíš bude podobný král, jako byl třeba král David, že vyžene Římany a bude bydlet v paláci a mít služebnictvo, a chtěli být jeho prvními ministry nebo rádci nebo něco podobného důležitého. A ti ostatní učedníci jim to ještě k tomu záviděli. Pán Ježíš jim nakonec všem musel říct, že je to jinak – že Jeho království bude království lásky, a v něm je největší ten, který z lásky pomáhá druhým.

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení je z druhé části knihy proroka Izajáše, která vznikala v kritické době babylónského zajetí. Úryvek je dokončením pasáže o trpícím Hospodinovu služebníkovi. Navazuje na popis služebníkova utrpení  a jeho smyslu (předcházející verše 4-9: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše slabosti na sebe vzal) a takto začíná i dnešní úryvek  (Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil život jako oběť za vinu). Konec úryvku je však jakýmsi happyendem celého příběhu (Spatří potomstvo a bude dlouho živ…). Tradice církve zde vidí předobraz Kristova utrpení, ale v původním starozákonním kontextu šlo pravděpodobně o celý izraelský národ, který zažíval bolestné období exilu. Prorok mu nyní zvěstuje, že bude nejen lépe, ale také že ono přestálé utrpení nebylo nadarmo, že nemusejí škrtat tuto část svého života, ačkoli jim může připadat temná a nesmyslná. Těžkosti, které byly trpělivě neseny, přinášejí plody uzdravení a pokoje.

Rovněž druhé čtení zaznívá do situace krize. List Židům je adresován blíže neznámé skupině křesťanů ze židovství, kteří museli o svou víru navenek i vnitřně zápasit a často ochabovali. Pisatel listu své adresáty utěšuje poukazem na Ježíše. On je ‚mocný velekněz‘ který ‚vystoupil před Boží tvář‘ (řecky doslova ‚prošel nebesy‘), ale zároveň tím, který zakusil všechno, co trápí adresáty listu. A znovu - důležité je, že ono prožité utrpení nebyla jen nějaká bolestivá předehra Ježíšova oslavení. Utrpení a oslavení spolu souvisí, Ježíš ‚prošel nebesy‘ právě proto, že svůj pozemský život a své utrpení dokázal dovést až do konce. Zároveň tím otvírá cestu do slávy i všem těm, kteří jsou s ním spojení a ochotní s ním nést svůj každodenní kříž.

Příběh z dnešního evangelia se odehrává na cestě do Jeruzaléma. Předchází mu třetí předpověď Ježíšova utrpení v Jeruzalémě. Jakub a Jan Zebedeův přicházejí za Ježíšem a chtějí po něm místa po pravici a po levici v jeho slávě. Jenomže Ježíš se jich hned nato ptá, zda mohou pít kalich a být pokřtěni křtem stejným jako on.
     Zejména v žalmech je obraz kalicha silně spojen s neštěstím a dokonce s Božím hněvem a v Getsemanech se později Ježíš modlí, aby jej minul tento kalich. Křtem je pravděpodobně myšleno ponoření do vody, židovský symbol úzkosti, zmaru a blízkosti smrti.

    Jakub a Jan tedy-jako Izraelité, kteří dobře znají starozákonní obrazy- zřejmě už v tuto chvíli chápou, že vstup do slávy s Ježíšem je spojen s něčím těžkým a tvrdým. Přesto říkají, že jsou na to připraveni. Ježíš jim vzápětí říká, že skutečně budou trpět, ale místa, po kterých touží, jim neslibuje. A úplně na začátku rozhovoru jim dokonce sděluje, že nevědí, co chtějí.
    V tomto místě dochází k bodu zlomu. Ostatní učedníci se na Jakuba a Jana rozhněvali. Řecký vraz, který je na tomto místě použit, je výraz pro hněv, který se projevuje slovy i skutky, není proto vyloučeno, že se učedníci mohli i porvat. Můžeme si v této situaci představit vzájemnou hořkost a rozdělení ve skupině Dvanácti: Jakub a Jan jsou zklamáni a ostatních deset se na ně zlobí.
    Ježíš si pak bere učedníky k sobě a říká poslední slovo, jež dává smysl všemu, co se ve dnešních textech čte. Ježíš úplně obrací příliš lidskou představu o tom, kdo je veliký. V lidském pojetí je to ten, kdo má významné místo, spojené s ovládáním druhých. Tuhle představu o velikosti měli asi Jakub, Jan a ostatních deset. Opravdu veliký je však ten, kdo druhým slouží. Ježíš tím zároveň říká, v čem spočívá spásný význam utrpení. Syn člověka přišel, aby sloužil a dal svůj život – obojí zároveň. Kdo se rozhodne mít druhého rád a sloužit mu na úkor vlastní seberealizace, utrpení v té či oné míře nevyhnutelně zakusí. Utrpení samo o sobě není nic pozitivního, ale svůj spásný význam získává teprve ve spojení s láskou.

    Určitě už každý z nás se někdy vydal do dobrodružství takového vyjití ze sebe a služby druhým. Nádherný obraz takového začátku cesty, který se mi vybavuje, je začátek Tolkienova Hobita. Mlsný a dědičně lenivý hobit Bilbo Pytlík je surově vytažen trpaslíky a kouzelníkem Gandalfem ze své pohodlně zařízené nory a vydává se na cestu plnou rizik, kterou neplánoval, na kterou se mu nechce a z níž má strach. I když se člověk do takového dobrodružství pustí jen nakrátko, zjišťuje, že to není snadné. Možná stačí místo výhodného zájezdu na Jadran nebo dobře placené letní brigády jet jako dobrovolný vedoucí na dětský tábor, nebo něco podobného.
 Člověk se v takovém případě často setká s nepochopením, i ve svém nejbližším okolí. Věty jako ‚Nehraj si na Matku Terezu‘ ‚starej se o sebe, všichni to tak dělají‘ ‚nenech se využívat‘,  či ‚nezakopávej se‘ jsme asi v takových situacích slyšeli všichni, a to nejen od druhých, ale i z vlastního nitra. Často v takových případech bojujeme s nejistotou, chtělo by se nám vrátit do svého pohodlíčka a opravdu se starat o sebe, jako to dělají všichni. Anebo dělat něco, co nám pomůže k seberealizaci a čím dokážeme sami sobě a okolí, jak jsme šikovní, krásní, bohatí a úspěšní. Můžeme mít pocit, že marníme čas. To všechno nám působí menší či větší bolest.
   Ježíš nás v dnešním evangeliu povzbuzuje, abychom se do takových dobrodružství pouštěli a dokonce, abychom nakonec takto zaměřili celý život. Říká nám, abychom onu bolest, nevyhnutelně s tím spojenou, vydrželi a nechali pokojně přebolet, protože pak na jejím dně najdeme radost z lásky. Říká nám, že se u něj nic neztratí. Říká nám, že je v tom s námi.


neděle 14. října 2018

28. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Mdr 7, 7-11

Čtení z knihy Moudrosti.

    Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic.
   Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.
   Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.


Žl 90 (89), 12-13. 14-15. 16-17 Odp.: 14
Odp.: Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Odp.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.


2. ČTENÍ Žid 4, 12-13

Čtení z listu Židům.

  Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.


EVANGELIUM Mk 10, 17-30

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?"
   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí."
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království."
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno."
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný." _________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Možná se divíte, proč Ježíš použil ten zvláštní příměr ‚velbloud uchem jehly‘. Jsou na to různá vysvětlení: někteří říkají, že velbloud vlastně není velbloud, ale že se tam dostal malou záměnou jednoho písmenka v řeckém slově: původně tam snad mělo být lano, které používají lodníci. Jiní zase mají za to, že ‚Ucho jehly‘ byla jedna jeruzalémská brána, nízká a úzká: takže když k ní přišla karavana s velbloudy naloženými zbožím, museli všechno pěkně sundat dolů, aby velbloud mohl dovnitř.

Milí bratři a sestry,

V druhém čtení z listu Židům jsme slyšeli známý výrok o Božím slovu, které je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. A dnešní evangelium je mimo jiné popisem toho, jak člověk může na toto slyšené Slovo reagovat.
Z lidské komunikace máme zkušenost s tím, jak slova dokáží hluboce zranit, jak mohou zarmoutit, ale i potěšit a povzbudit – jak dávají život, ale také ho zraňují. Tato zkušenost je obrazem toho, jak v nás může působit slyšené Boží slovo, které je mnohem mocnější než lidská slova. Je zde ale jeden zásadní rozdíl: Bůh svým Slovem vždycky tvoří, vždycky dává život; nemůže jinak – i tehdy, když jeho Slovo tne do živého a může způsobit zármutek, nebo dokonce zranění. To vše má v konečném důsledku být uzdravením a cestou k životu pro toho, kdo Slovo slyší.
Rozhovor Ježíše s bohatým člověkem (kterému se tradičně říká bohatý mladík, i když jeho věk není v textu uveden) je ukázkový příklad takového působení Božího slova v lidském nitru. Na jeho otázku, co má dělat, aby dostal nový život, mu Ježíš nejprve opakuje Slovo Starého zákona: část Dekalogu. To je výchozí bod, toto Slovo však nic nezpůsobí, prostě proto, že bohatý člověk je již zná a je na ně zvyklý: Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.
Další Ježíšova slova však způsobí přesně to, o čem se hovoří v druhém čtení: mladík jimi dostává přímý zásah do citlivého místa: Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!
Celý rozhovor končí zdánlivě špatně: v reakci bohatého člověka se dokonce dvakrát mluví o smutku:  On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíšovo slovo, jeho výzva, v něm nezpůsobila radost a následování Ježíše, ale smutek. To, co Ježíš říkal, v něm nemilosrdně rozkrylo jeho lpění na svém majetku. Ale možná právě proto to bylo pro onoho bohatého člověka nakonec spasitelné. Neměli bychom o něm přestat rozjímat jenom proto, že odchází ze scény. Snad je konce příběhu přece jenom dobrý; možná že smutek jeho hlavního hrdiny nakonec vedl k tomu, že se obrátil, že si uvědomil, že není spravedlivý jen proto, že od mládí dodržoval přikázání.
O svatém františkánském knězi Piovi z Pietrelciny se říká, že své penitenty ve zpovědnici vždycky nepotěšil – někdy někomu dost drsně vynadal, případně - protože měl dar vidět do lidského srdce – někomu na rovinu řekl, že ve zpovědi něco důležitého zatajil. Lidé občas z jeho zpovědnice vycházeli s pláčem. Jenže on to nikdy nedělal, aby své kajícníky zdeptal a způsobil jim psychické trauma. Dělal to proto, aby jim něco došlo, aby se obrátili a žili.
I nás může někdy slyšené Boží slovo naštvat, můžeme si říci, že je to tvrdá řeč; dost možná nás někdy může dohnat i k slzám. Vždy to však má smysl: abychom nakonec měli život v plnosti, aby v nás Slovo bylo tvůrčí, aby nás vnitřně obnovovalo a vedlo. Na konci dnešního evangelia se Petr ptá, co tedy budou mít z toho, že oni Ježíše poslechli, opustili všechno a šli za ním. A Ježíš hovoří právě o této plnosti života. Kdo opustí, stokrát víc dostane, nejen v budoucím věku, ale již zde a nyní.

sobota 6. října 2018





27. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Gn 2, 18-24 

Hospodin Bůh řekl: 

    "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.

Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5. 6. Odp.: srv. 5 

Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře. 
Odp. 

Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. 
Odp.

Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp. 

Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 2, 9-11 

Čtení z listu Židům. 

Bratři a sestry!    Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt.
   Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.

EVANGELIUM Mk 10, 2-16 

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 
   Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však (Bůh) 'učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
   V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
   ( Matky)  přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.   _________________________________________________________________________________


Slůvko pro děti:

Milé děti,
Kdybyste příběh z prvního čtení vyprávěli paní učitelce nebo panu učiteli přírodopisu s tím, že takhle vznikl člověk, asi by nebyla moc ráda. Je to totiž obrazný příběh – něco jako když čtete pohádku, kde je sedmihlavý drak a princ. Nějací princové a princezny sice jsou, ale kostru sedmihlavého draka asi nikdo nikdy nevykope - to by musel být možná nějaký zmutovaný dinosaurus, ale v době dinosaurů ještě žádné princezny nebyly. Ale v každé nebo skoro každé pohádce je nějaké poselství, které je pravdivé, třeba že dobro má zvítězit nad zlem. A v příběhu z knihy Genesis se tímhle způsobem říká, že člověk je celý a šťastný až tehdy, když má někoho rád  - nejčastěji když má muž rád svoji ženu, jako se třeba mají rádi váš tatínek s maminkou.

Milí bratři a sestry,
  Přiznám se vám k jedné věci - občas, když někoho oddávám, baví mne sledovat tváře svatebčanů. Velmi málo svateb je jako byla ta včerejší, Barunky a Kuby, kde byla drtivá většina aktivních věřících – s otcem Martinem jsme se shodli, že nás oba tato svatba velmi potěšila a povzbudila. Ovšem častěji – téměř pravidelně – je větší část svatebčanů víře či církvi vzdálených. A je zajímavé sledovat jejich výraz, když se čte evangelium, jako to dnešní, a když kněz potom káže o manželské nerozlučitelnosti a trvalé a věrné lásce. Věřím a doufám, že na žádné svatbě se nenajde takový cynik, který by těm dvěma v tu chvíli nepřál, aby spolu zestárli. Nejbližší příbuzní mají zpravidla výraz velké radosti a maminky a babičky většinou pláčí. Ale přesto – nechci nikomu křivdit – výrazy některých tváří více vzadu jsou dost dobře čitelné: Co farář může asi tak vědět, když žije v celibátu? Zní to hezky, ale je to mimo realitu. A tak dále, každý si může doplnit.
   Výpověď Božího slova se zde čelně střetá s realitou života. Na jedné straně jsou Ježíšova jasná a nekompromisní slova Už nejsou dva, ale jeden. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! A kdo se rozvede, dopouští se cizoložství. Opačnou stranu představují všechny naše přímé či nepřímé zkušenosti ze vztahů, které se v reálném světě nepodařily. Vidíme to denně kolem sebe: velká láska, která se proměňuje ve velkou nenávist; vztahy, které se nenávratně rozpadly; nebo svazky, kdy ti dva spolu žijí pod jednou střechou, ale prakticky vedle sebe, jako dva singles. Občas se mi stane, že do zpovědnice přijde někdo, kdo řekne Pane faráři, já už si svého muže (či své ženy) nevážím. A jsme-li zavaleni takovými zkušenostmi, mohou v nás úplně výpověď Božího slova přebít, mohou ji udusit, přesně jako trní v Ježíšově podobenství o rozsévači. Trní, jak Ježíš vysvětluje svým učedníkům, jsou časné starosti, majetek a rozkoše života – a můžeme dodat i špatné životní zkušenosti a zklamání. To všechno v nás setbu Slova zabíjí, takže z ní nic nevyroste.
   Dnešní evangelium však nekončí rozpravou o nerozlučitelnosti manželství, ale scénou se žehnáním dětí. Zdánlivě to spolu příliš nesouvisí, ale právě na konci říká Ježíš jednu velmi důležitou věc: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde. Toto evangelium se často čte, když křtíme malé děti, a já s oblibou říkám rodičům, že kdyby křtěné miminko umělo mluvit, řeklo by nám na konci, že je velmi šťastné a spokojené, že patří Pánu Ježíši. To až pak přijdou problémy - potom, až vyroste, naučí se od nás dospělých skepsi a nedůvěře a samo zažije pár zklamání.
   Naše negativní životní zkušenosti by se trochu daly přirovnat k vrstvě popela, který zůstane po vyhoření ohně a který zakrývá ještě žhavé uhlíky. Aby šlo oheň znovu rozdmýchat, je třeba dostat se dolů, pod popel, tam, kde to ještě hoří. Asi bychom Ježíše a jeho Slovo lépe chápali a přijímali, kdybychom byli méně dospělí; kdybychom se dokázali aspoň trochu vrátit do doby, kdy jsme ještě neměli žádné zkušenosti se životem, ani ty negativní. Dokázali bychom snáz uvěřit v lásku na celý život, přesně tak, jako dítě věří konci pohádky. Dokázali bychom jasněji vidět, jak je důležité, aby rodiče zůstali navždycky spolu. A byli bychom více schopni úžasu nad Božím stvořením a jasněji vidět, že v trvalá a věrná láska lidí je obrazem Boží lásky, která je od věčnosti.

sobota 29. září 2018


26. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Nm 11, 25-29

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.
   Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stránku úmluvy a dali se do prorokování v táboře.
   Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Medad prorokují v táboře." Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: "Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!" Mojžíš mu odpověděl: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"


Žl 19 (18), 8. 10. 12-13. 14 Odp.: 9a
Odp.: Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Tvůj služebník si na ně dává pozor a velmi bedlivě je zachovává. Kdo však pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty!
Odp.
Chraň svého služebníka před zpupností, ať mě neovládne! Pak budu bez úhony a vyvaruji se velkého hříchu.
Odp.


2. ČTENÍ Jak 5, 1-6

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
   Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny.
   Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání.


EVANGELIUM Mk 9, 38-43. 45. 47-48

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem."
   Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.
   Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne."
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní obrázek do nedělního alba mi trochu dělá starosti; je tam člověk se sekerou, který si chce useknout ruku.  Prosím, hlavně to, co říká Pán Ježíš o sekání ruky, neberte doslova! Ježíš chce říct, abychom každé pokušení udělat něco zlého stopli hned na začátku, abychom zlu nedali ani malou šanci. A říká to silnými slovy, tak, abychom si to dobře zapamatovali.

Milí bratři a sestry,

   Silná slova a silné obrazy z druhé poloviny dnešního evangelia by nás mohly zaujmout natolik, že bychom mohli přeslechnout jeho první část. Ta přitom více souvisí s poselstvím prvního čtení. Jejich společnou výpovědí je Boží velkorysost a propojení Božích darů s úkolem používat je pro druhé.
    V prvním čtení vystupuje Mojžíš jako jasný předobraz Ježíše.  Důležité je, že první čtení začíná Božím jednáním. Dává se nám jasně najevo, že to, o čem bude později řeč, není jen nějaká Mojžíšova lidská blahosklonnost ve smyslu Jen ať si dělají, co chtějí; že je to opravdu to, co můžeme nazvat Boží velkorysostí. Hospodin nejprve k Mojžíšovi hovoří, a potom vezme z ducha, který na něm spočívá, a dá ho jiným sedmdesáti. Mojžíš tak vlastně do velké míry přichází o svoji duchovní moc. Z dalšího textu je ale naprosto jasné, že Mojžíš je – v souladu s Hospodinovou vůlí – zcela velkorysý, vůbec mu nevadí, že svou duchovní moc už nemá jen on. To, co bylo darováno oněm dvaasedmdesáti, jim zcela přeje.
    Jozue, Mojžíšův služebník od mládí, je tím však velmi pohoršen. Zřejmě má za to, že Eldad a Medad si sami přisvojili něco, co má patřit jen Mojžíšovi, a žádá rázné zakročení. Mojžíšova odpověď na tento jeho požadavek je jasným a stručným vyjádřením Boží velkorysosti: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"  Nejdřív vyzývá Jozua k tomu, aby popřemýšlel, jestli jeho horlivost není motivována sobecky: žárlí skutečně kvůli Mojžíšovi, nebo spíš proto, že se cítil vyvolený, protože on sám byl služebníkem vyvoleného - a najednou má dojem, že vyvolených je nějak mnoho a že by tedy mohl o své postavení přijít? Poslední věta je pak nejsilnější vyjádření oné velkorysosti. Mojžíš si vroucně přeje, aby nejen dvaasedmdesát starců, ale celý izraelský národ měl prorockého ducha. Nechce pro sebe žádné privilegium; chce, aby celý národ poznal Hospodina z vlastní zkušenosti.  
    Tato situace se přesně opakuje v první polovině evangelia. Ježíšovým učedníkům vadí, že někdo dělá totéž co oni, i když k jejich skupině nepatří. Učedníci chtějí držet svoji moc, kterou dostali od Ježíše, chtějí jí výlučně disponovat, chtějí být takříkajíc jejími majiteli. Proto nemohou snést, že v Ježíšově jménu působí ještě někdo jiný, a chtějí mu v tom zabránit.
       Pro Ježíše je však důležité jen jedno - je třeba šířit radostnou zvěst evangelia, je třeba kázat a uzdravovat, ber kde ber. Své učedníky si vyvolil právě pro toto: aby takto sloužili, ne aby z nich vytvořil elitní klub zasvěcených s nadpřirozenými schopnostmi. Co dostali, tím mají sloužit.
Druhá polovina Ježíšovy řeči nám připomíná, velmi bolestně aktuálně, co se může stát, když někdo takový dar od Boha zneužije. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Právě tohle se může stát, když někdo zneužije dar od Boha, když ho považuje za privilegium a záminku, že si může s druhými dělat, co chce. Zneužívání v církvi, které se stále znovu v těchto dnech vynořuje, se zrodilo právě z této skutečnosti - je to zneužití duchovní moci, která byla dána ke službě.
      Toto nebezpečí ovšem hrozí každému z nás. Mám přibližně roční zkušenost s modlitbou za vnitřní uzdravení a jedno z nejčastějších témat, se kterým se opakovaně setkávám, je obrovské trauma lidí, kteří v dětství zažili příliš autoritativního otce. Pokud šlo o věřící rodinu, mají takoví lidé - již dávno dospělí - obrovský strach z trestajícího a přísného Boha, protože tatínek v nich takovou představu velmi úspěšně živil.  
Dnešní texty nám tedy velmi, velmi důrazně připomínají, že naše dary od Boha nemáme pro sebe, pro svůj pocit výlučnosti, nebo proto, abychom měli nad druhými moc. Máme je proto, abychom byli Pánu vděčni, a abychom jimi sloužili druhým.

sobota 22. září 2018


25. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Mdr 2, 12a. 17-20


 Čtení z knihy Moudrosti

    Bezbožníci řekli: "Číhejme na spravedlivého, podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda nalezne ochranu, jak říká."


Žl 54 (53), 3-4. 5. 6+8 Odp.: 6b
Odp.: Pán mě udržuje naživu.
Bože, zachraň mě pro své jméno, svou mocí mi zjednej právo! Bože, slyš moji modlitbu, popřej sluchu slovům mých úst!
Odp.
Neboť povstali proti mně zpupní lidé, násilníci mi ukládali o život, na Boha nebrali ohled.
Odp.
Hle, Bůh mi pomáhá, Pán mě udržuje naživu. Budu s radostí přinášet oběti, chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré.
Odp.


2. ČTENÍ Jak 3, 16-4, 3


Čtení z listu svatého apoštola Jakuba

Milovaní!

  Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kde jaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost.        Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše. 


EVANGELIUM Mk 9, 30-37


Slova svatého evangelia podle Marka


   Ježíš a jeho učedníci sestoupili s hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: "Syn člověka bude vydán lidem do rukou, a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane." Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. 
   Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: "O čem jste cestou rozmlouvali?" Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší.
   (Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech."
   Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: "Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ježíšovi učedníci přemýšlejí o tom, kdo z nich je lepší než druzí. Děláte to někdy také? Já si myslím, že vám, které jste úplně malé, něco takového skoro vůbec nenapadne. To až ve škole vám možná začnou říkat, že nejen musíte být co nejlepší, ale hlavně že musíte být lepší než ostatní. Snažit se, abych se co nejlépe učil, je moc dobře! Ale srovnávat se s ostatními už rozhodně dobře není, protože když vidím druhého člověka jako někoho, nad kým mám zvítězit, většinou znamená, že ho přestanu mít rád. My dospělí to děláme dost často – a proto nám Pán Ježíš znovu dnes ukazuje malé dítě, abychom se nad sebou zamysleli a nechali toho.


Milí bratři a sestry,

  Hned na první poslech vidíme jasnou souvislost mezi evangeliem minulé neděle a tím dnešním. Ježíš dnes  - v podání a pohledu evangelia svatého Marka – opět poučuje své učedníky, že musí trpět a zemřít. Můžeme si vzpomenout, že minulou neděli jsme byli svědky Petrova pokusu něco takového Ježíšovi rozmluvit ‚Bůh uchovej, Pane, to se Ti nemůže stát!‘ A Ježíš mu odpovídá velmi prudce: ‚Jdi mi z očí, satane, neboť Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!‘
  Dnes jsme svědky jiného projevu ‚příliš lidského‘ smýšlení učedníků. Když jim Pán říká, co se mu stane, oni ‚té řeči nerozuměli‘. Proč jí nerozuměli, pochopíme hned vzápětí: cestou spolu rozmlouvali o tom, kdo z nich je asi největší. Kdo má plnou hlavu vlastní seberealizace, neustálého poměřování se s druhými a snahy, aby byl lepší, pro toho jsou Ježíšova slova o oběti sebe sama bláznivou, naprosto nepochopitelnou věcí. Je to přece naprostý opak všeho, po čem rozumný a normální člověk touží.
    Možná právě pro tohle si Ježíš pomáhá tím, že učedníkům postaví před oči dítě. Chce, aby jim to při pohledu na dítě konečně došlo. V osmnácté kapitole svatého Matouše je podobná scéna, ve které Ježíš navíc říká: Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, do nebeského království nevejdete. Možná, když Ježíš dnes hovoří o přijetí takového dítěte, nemá na mysli jen otevřenost manželů k plození dětí, nebo skutky lásky zaměřené k dětem, které to potřebují, například sirotkům. Možná zároveň myslí i něco jiného: abychom přijali naše vnitřní dítě, dětskou část naší dospělé osobnosti. Možná chce, abychom si vzpomněli na dobu našeho dětství, kdy jsme neměli nejmenší potřebu se s kýmkoli srovnávat a kdy jsme naopak měli bezmeznou důvěru v tatínka a maminku. Kdo si vzpomene a přijme, ten pak může přijmout i Ježíše a to, co o sobě říká – že z lásky daruje sám sebe. To jen pro dospělou, takzvaně rozumnou část našeho já je Ježíšova řeč nepochopitelným bláznovstvím.  

neděle 16. září 2018

24. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Iz 50, 5-9a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně!
   Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?


Žl 116 (114), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9. Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. nebo: Aleluja.

Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas, neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval:
Odp.
Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni. Hos-podinovo jméno jsem vzýval: "Ach, Hospodine, zachraň mi život!"
Odp.
Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný. Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě.
Odp.
Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.
Odp.


2. ČTENÍ Jak 2, 14-18

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

   Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
   Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: "Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.


EVANGELIUM Mk 8, 27-35

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?"
   Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků."
   Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!"
   Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně.
   Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."
   Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."
_____________________________________________________________________________

Milí bratři a sestry,

     Dnešní evangelium je z osmé kapitoly svatého Marka, a ve všech předcházejících kapitolách se popisuje Ježíšova veřejná činnost a jeho mocné skutky: utišení bouře, uzdravení mnoha nemocných, zázračné rozmnožení chlebů. Ježíš má ve chvíli, kdy se dnešní evangelium odehrává, lidsky viděno úspěch – všichni lidé se diví jeho moci.
    Ježíšovi učedníci jsou toho všeho svědky takříkajíc z první ruky: vidí a slyší všechno, co Ježíš koná a jak mluví, velmi zblízka. A když se jich Ježíš zeptá, za koho jej pokládají, odpovědí podle toho, co viděli a slyšeli: pokud někdo v Božím jménu koná zázraky a učí s božskou autoritou, nemůže to být nikdo jiný než Mesiáš, Pomazaný zachránce Izraele, zaslíbený v prorockých knihách.
Ježíš toto vyznání učedníků nepřímo potvrzuje tím, že jim o tom zakazuje mluvit. Jenomže potom přichází absolutní zvrat. Ježíš úplně obrací naruby představu učedníků o tom, jakým způsobem bude jeho mesiášství naplněno. Učedníci si bezpochyby mysleli, že Ježíšovy mocné skutky budou pokračovat a že budou čím dál větší a úžasnější, a že nakonec Ježíš zasedne na královském trůnu a vysvobodí Izrael od římské nadvlády. Jenže Ježíš říká, že bude odsouzen k potupné smrti pro zločince.
    Pro učedníky to musel být obrovský šok. Můžeme si docela dobře představit, co asi svatý Petr v ústraní Ježíšovi říkal. Na paralelním místě u svatého Matouše jsou slova Bůh uchovej, Pane, to se ti nemůže stát, ale stejně dobře by Šimon Petr mohl říci Mistře, ty ses snad zbláznil. Ježíš ale na Petrovo rozmlouvání vůbec nebere ohled, odpovídá mu velmi prudce: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."
    Pokud to celé shrneme, pak Ježíš říká asi něco v tomto smyslu: Ano, podle toho, co jsem konal a říkal, jste nyní správně poznali, že jsem Mesiáš. Ale moje spása bude úplně jiná, než si představujete. A možná i v tomto smyslu můžeme pak rozumět i dalším Ježíšovým slovům, které v dnešním evangeliu pronáší: : "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“.  Toto zapření sebe sama se může týkat právě oné představy o Boží spáse, kterou můžeme mít, nejen obecně, ale i vzhledem k našemu vlastnímu životu. Je to velmi těžké, možná těžší než sebezápor v nějaké jiné oblasti života. Mohli bychom se bát vykročit do takového neznáma, mohli bychom se pohoršit nad spásou skrze slabost a kříž, a najít si nějakého jiného boha, boha podle našich představ, silného a mocného, který všechno těžké ihned odstraní a snadno a rychle nám daruje zdraví, štěstí a úspěch. Jenže to by nebyl pravý Bůh, vytvořili bychom si modlu podle našeho smýšlení, které je lidské, a nikoli božské.
   Možná je vzhledem k dnešnímu evangeliu nakonec nejdůležitější  v Duchu svatém pochopit a přijmout poslední větu dnešního evangelia, základní paradox křesťanství: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."

sobota 8. září 2018


95. výročí posvěcení kostela sv. Bartoloměje v Žebětíně 2018

1 Král 8, 22- 23.27 – 30
 Žl 84
Ef 2, 19 – 22

Jan 4,19 – 24
Samařská žena řekla Ježíšovi: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"  Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.  Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.  Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:
V dnešní scénce z biblických postaviček vidíme samařskou ženu, která ukazuje prstem na horu v pozadí. To byla hora Gerizím, kde měli Samařané svůj chrám, zatímco Židé ho měli v Jeruzalémě. Žena na něj ukazuje, protože chce říct, že právě tam je místo, kde se má Bůh uctívat. Kdyby Ježíš potkal někoho z nás, tak ten někdo by mu třeba řekl, že se chodí modlit do našeho kostela sv. Bartoloměje. Ale je to jediné místo, kde se můžeme modlit? Rozhodně ne! Doufám, že se modlíte i doma; a na začátku a na konci hodiny náboženství se budeme modlit také, a to je ve škole. A já se modlím třeba doma na faře, a neměli bychom se stydět modlit i když jsme někde venku, třeba před svačinou na výletě. Pána Boha můžeme a máme uctívat všude. Čím je ale kostel výjimečný? Jednak tím, že je zde Pán Ježíš přítomný zvláštním způsobem ve svatostánku v eucharistickém chlebě, a pak tím, že se zde v neděli shromažďuje celé společenství naší farnosti a společně slavíme mši svatou.

    Milí bratři a sestry,

   Evangelium, které jsem pro dnešní den vybral, zachycuje přibližně střed Ježíšova rozhovoru se samařskou ženou u Jákobovy studny. S oběma aktéry se potkáváme ve chvíli, kdy již Samařanka poznala, že Ježíš je prorok, že tedy rozumí Božím věcem, a ptá se ho tedy na správný způsob bohoslužby. Samařané nechodili, tak jako Izraelité, obětovat Hospodinu do Jeruzalémského chrámu, ale měli vlastní svatyni na hoře Garizím blízko města Sichem, dnešního palestinského Nábulusu. Možná Samařanka myslela, že Ježíš jí prozradí, které z oněch dvou míst je ‚to správné‘, kde je opravdu Hospodin přítomen a kde má být uctíván.
    Ježíš ale říká něco úplně jiného, než žena čekala. Uvozuje svou odpověď slovy Přichází hodina, ano, už je tu, což je jasný odkaz na přicházející Boží království, které přišlo s Ježíšem, na přechod od starozákonní k novozákonní době. A tento přechod zároveň znamená, že místo pravého uctívání Boha bude kdekoli, kde se budou lidé modlit v Duchu a v pravdě. V evangeliích je mnoho míst, která svědčí vlastně o tomtéž: když Ježíš v Jeruzalémě mluví o zboření chrámu, který bude znovu vystavěn, nemá na mysli stavbu, ale chrám svého těla - jež je od nynějška místem skutečné Boží přítomnosti. A když pak vydechne na kříži naposled, roztrhne se chrámová opona - velesvatyně jeruzalémského chrámu od té chvíle už není oddělená od zbytku světa.
    Bazilika, první typ křesťanského chrámu, který se začal používat poté, co křesťanství dostalo v roce 313 v římské říši oficiální status, byla původně profánní veřejná budova, něco jako tržnice kombinovaná se soudní síní. Nebyl to již prostor určený především k obětování božstvům, jako v předkřesťanské antice, ale shromaždiště věřících, kteří se společně modlili a slavili Eucharistii. Chrámový prostor od této chvíle slouží budování duchovního chrámu, církve, společenství věřících v Krista, kteří společně slaví, společně se modlí a žijí ve vzájemné lásce.
   Když dnes slavíme 95. výročí posvěcení našeho chrámu svatého Bartoloměje, vzpomínáme s vděčností na všechny, kteří se na jeho stavbě podíleli, kteří darovali svůj čas a síly. Ale připomínáme si také všechno to, co v něm za celou jeho historii přispělo k budování společenství farnosti, naší místní malé části Kristova těla-církve. Můžeme si vzpomenout na nespočet modliteb; nespočet chvílí, kdy zde lidé nalezli pokoj a usmíření, nespočet křtů, sňatků a křesťanských pohřbů. Bylo by možné i zhruba spočítat, kolikrát se zde slavila Eucharistie, a asi by to byly desítky tisíc mší svatých. Náš kostel je důležitý právě pro tohle-že pro to vše poskytuje střechu nad hlavou a nutný prostor ticha a krásy. Buďme za to dnes vděční a přejme si, ať je náš chrám dál tím, čím vždycky byl - místem, kde se uskutečňuje Boží spása.