sobota 22. února 2020


7. neděle v mezidobí A 2020


1. ČTENÍ Lv 19, 1-2. 17-18

Čtení z třetí knihy Mojžíšovy.

Hospodin řekl Mojžíšovi:
    "Mluv k celému společenství izraelských synů a řekni jim: Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý! K svému bratru neměj nenávist, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem. Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin!"


   
Žl 103 (102), 1-2. 3-4, 8+10. 12-13 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 3, 16-23

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři! Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!    Ať se nikdo neklame! Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát "pošetilým". Jenom tak se stane moudrým. Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost. Stojí přece v Písmě: 'Bůh chytá moudré do jejich chytráctví', a dále: 'Pán zná plány moudrých: nejsou k ničemu.' Proto ať se nikdo nechlubí lidmi. Všecko je přece vaše: Pavel, Apollos i Petr, svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.



EVANGELIUM Mt 5, 38-48

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko a zub za zub'. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, ( tomu ) nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Miluj svého bližního' a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já
vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec."


(Místo slůvka pro děti bude dokončení vyprávění o P. Josefu Toufarovi)

Milí bratři a sestry,

Dnešní Boží slovo je zarámováno dvěma výroky, které v podstatě říkají totéž: Buďte svatí, jako já (Hospodin) jsem svatý. A pak v evangeliu: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Už onen první výrok v nás vyvolává pocit, že to snad ani není možné- a Ježíš, zdá se, nám to ještě více komplikuje.
Snažit se na tyto požadavky odpovědět předpokládá, že se budeme snažit v rámci našich omezených možností pochopit, v čem ona Boží svatost a dokonalost spočívá, tedy mít jistý obraz Boha, povědomí o tom, kdo je. Starozákonní obraz Hospodina, i když je v něm patrný určitý vývoj, je obrazem někoho, kdo miluje své věrné, ale ničí své protivníky. I v dnešním úryvku se to, byť velmi nenápadně, projevuje: K svému bratru neměj nenávist, nechovej vůči svým krajanům závist. Jakoby Boží přízeň a okruh blíženské lásky končil na hranicích lidu Izraele. Často - zejména v prvních kapitolách První knihy Mojžíšovy - to vypadá, jako by Hospodin udržoval svět v existenci jen jako kulisy pro život těch několika málo lidí, kteří mu zůstali věrni - nebo, pokud někde už žádné věrné nenalezne, ono místo přímo zlikviduje, jako třeba v případě Sodomy. V mnoha žalmech se pak vyskytují poměrně drsné prosby o nemilosrdné zničení nepřátel Hospodina a Izraele.
Jistě, v tuto chvíli jako křesťané cítíme zadostiučinění, že už chápeme mnohem lépe, kdo je náš nebeský Otec, a že jsme nad podobné orientální antropomorfismy povzneseni, protože Ježíš nám přece zjevil pravou Otcovu tvář. Jenže si troufám tvrdit, že Ježíšův nárok lásky k nepřátelům stejně považujeme za přemrštěný, a náš nejčastější postoj vůči těm, kdo nás nemají rádi, je spíše obranný a je v něm mnoho strachu.
Můžeme třeba číst nebo slyšet z médií o někom, kdo v rámci dovolených prostředků civilizované společnosti zarputile bojuje proti křesťanství nebo církvi. Nebo stačí, když se setkáme s člověkem, který je sice náš bratr či sestra v Kristu, ale patří v rámci církve k úplně jiné části názorového spektra než my sami - ať už se to týká jakéhokoli tématu. Myslím, že pak nejčastěji a celkem spontánně zaujímáme postoj, vyjádřitelný těmito slovy: ‚Musíme se za něj modlit, ale lépe se s ním vůbec nesetkat a neposlouchat ho, ať si říká a píše, co chce, stejně by s námi nechtěl diskutovat, zatvrzelé srdce stejně nelze přesvědčit‘. Jenže takový postoj nakonec vede ke lhostejnosti i z naší strany. Ke lhostejnosti, která posléze vypouští i onu modlitbu. A když se náhodou dozvíme, že se někomu takovému přihodilo něco zlého, jsme ochotni věřit tomu, že ho vlastně ‚Pán Bůh potrestal‘
Ježíš po nás ale v evangeliu chce mnohem více: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo nás pronásledují. Modlitba za nepřátele v Ježíšově pojetí pramení z lásky - a ne ze skryté touhy, aby se ten dotyčný konečně obrátil a začal kopat za náš tým, nebo aby nám alespoň už dal svatý pokoj. A Ježíš tento požadavek podkládá definitivním zjevením Otce jako toho, který dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.  Otce, který miluje všechno, co existuje, a všechny, kdo existují, nezávisle na tom, jaký vztah mají oni k němu. Otce, který přeje dobro dobrým i zlým. A být v tomto takoví jako On předpokládá žít, skrze Ježíše, v hlubokém spojení s Ním - jiná cesta není.  


sobota 15. února 2020


6. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Sir 15, 16-21 (řec. 15-20)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným.
Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš.
Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít. Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí.
Jeho oči (hledí) na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek.
Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.



Žl 119 (118), 1-2. 4-5. 17-18. 33-34 Odp.: 1b
Odp.: Blaze těm, kdo kráčejí v zákoně Hospodinově.

Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově. Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, hledají ho celým srdcem.
Odp.
Tys, Hospodine, dal svá nařízení, aby se jich dbalo svědomitě. Kéž jsou pevné mé cesty, abych zachovával tvé příkazy.
Odp.
Prokaž dobro svému služebníku, abych byl živ a zachovával tvé slovo. Otevři mé oči, ať pozoruji divy tvého zákona.
Odp.
Ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů, a budu j i věrně zachovávat. Pouč mě, ať zachovám tvůj zákon a chráním ho celým svým srdcem.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 2, 6-20

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena.
    Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před věky pro nás předurčil k naší slávě. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale - jak stojí v Písmě - my zvěstujeme to, 'co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují'.
    Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.


EVANGELIUM Mt 5, 17-37

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.
    Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třeba i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší: Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.
    Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.
    Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.
    Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.
    Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.
    Také bylo řečeno: 'Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou - mimo případ smilstva - uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.' Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým.
    Ale vaše řeč ať je 'ano, ano - ne, ne'. Co je nad to, je ze zlého."
_________________________________________________________________________________

(Místo slůvka pro děti bude další část vyprávění o P. Josefu Toufarovi)

Milí bratři a sestry,
  Dnešní dlouhý úryvek z Horského kázání v Matoušově evangeliu trochu svádí k tomu, abychom mu věnovali veškerou pozornost - což by zase mohlo docela dobře skončit u postesknutí, jak je Pán Ježíš náročný a jak je těžké to všechno zachovávat, zvlášť v dnešní době. Obě dvě předcházející čtení i žalm však zasazují Ježíšova slova do kontextu, který je dobré mít na paměti, abychom to vše správně pochopili - neboť jen tak je možné Ježíšova slova přijmout a snažit se s pomocí Boží milosti je zachovávat.
   První čtení je z knihy Sirachovcovy, kterou řadíme k mudroslovným knihám. Motiv rozcestí, který v něm nacházíme, se vyskytuje v kultuře mnoha jiných národů a dob. Našli bychom ho v ruských pohádkách, ale také ve starořecké báji o Heraklovi - tam se hrdina na začátku potkává s dvěma dívkami, Rozkoší a Ctností, a každá z nich ho zve na svou cestu. Herakles si zvolí ctnost, protože nechce, aby za ním na konci života zbyl jen džbán vypitého vína.
   Tento motiv rozcestí dvou cest zdůrazňuje především autentickou svobodu člověka vydat se na jednu, či na druhou cestu. Nejsme nuceni jít jen po jedné, nejsme loutky, které jsou vedeny tam, kam chce ten, který má v rukou provázky. Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš. Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít. Je ale nutné učinit rozhodnutí, není možné zůstávat na rozcestí a nekonečně si lámat hlavu, kam teď. Není možné si ani zvolit zlatou střední cestu, neboť obraz ohně a vody ukazuje na protiklady; ‚nic mezi‘ vlastně není. A naznačuje se i cíl obou cest - před každým je život a smrt, lépe řečeno život nebo smrt, podle toho, jakou cestou se vydá. Zcela na začátku prvního čtení se pak zdůrazňuje, že je reálné jít i po té z cest, která se zdá obtížnější, že to není nad lidské síly - Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným.
     Žalm a druhé čtení nám pak připomínají, že vybrat si cestu zachovávání Božích přikázání neznamená pro člověka trápení, ale dobro. Připomínají nám Boží dobrotu vůči člověku, to, že jeho jednání je jen láska a věrnost, aby v nás utlumily démonický hlas z 1. knihy Mojžíšovy ‚Jakže, Bůh vám zakázal?‘ hlas podezření, že Bůh to s námi nemyslí dobře, že musíme nosit těžká břemena, zatímco lidé kolem nás si s lehkým srdcem užívají života. Blaze těm, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově, říká se v žalmu, a v 1. Korintským opět: Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.
     Právě tato poslední věta hovoří nejen o zaslíbeních, ale také o tom, že podstatou cesty k životu, cesty Boží, je láska. Ježíš v úvodu evangelia říká, že přišel Zákon a Proroky naplnit - a naplněním Zákona je láska. Láska dává tomu všemu vnitřní smysl a věčné trvání. Ten, kdo miluje, chápe také Ježíšovo Slyšeli jste, že bylo řečeno…ale já vám říkám, a Ježíšova nová přikázání se mu přestávají zdát obtížná.

sobota 8. února 2020


5. neděle v mezidobí A 2020

1. ČTENÍ Iz 58,7-10 

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.
    Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.
    Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: 'Zde jsem!' Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem."



Žl 112 (111),4-5.6-7.8a+9 Odp.: 4a
Odp.: Spravedlivý září v temnotách jako světlo.
nebo: Aleluja.


Spravedlivý září v temnotách jako světlo řádným lidem, je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý. Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, stará se o své věci podle práva.
Odp.
Neboť navěky nezakolísá, ve věčné paměti bude spravedlivý. Nemusí se obávat zlé zprávy, jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina.
Odp.
Jeho srdce je zmužilé, nebojí se, rozděluje, dává chudým, jeho štědrost potrvá navždy, jeho moc poroste v slávě.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 2,1-5

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

   Bratři a sestry, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
    Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci.
    To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.



EVANGELIUM Mt 5,13-16

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
    Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."
________________________________________________________________________________

(Místo slůvka pro děti bude druhá část vyprávění o P. Josefu Toufarovi)

Milí bratři a sestry,

   Ježíšova slova z Horského kázání by dnes mohla docela dobře posloužit jako výchozí bod k promluvě o tom, že je třeba být pevný a statečný, nepřizpůsobovat se tomuto světu a naše křesťanství neskrývat, ať to stojí, co chce.  Dalo by se třeba říct, že když jsme přestali být solí země a světlem světa, nemůžeme se divit, že církev je v krizi; a že je tedy třeba vzít Ježíšova slova smrtelně vážně, jinak bude ještě hůř. A kdybych to celé okořenil kazatelskými obraty typu Jen leklé ryby plují po proudu, možná by se někdo z nás zde přítomných opravdu nad sebou zamyslel…
    Takové kázání by jistě nebylo úplně zbytečné a jistě by na něm byl kus pravdy. Jenže pokud bych v tomto bodě skončil, spíš než zvěstování Božího slova by se taková promluva podobala dejme tomu hecování fotbalového trenéra: Chlapi, přidejte, nebo vypadneme z okresního přeboru!
     Jak to s onou solí a světlem ve skutečnosti je, nám může osvětlit dnešní druhé čtení, z prvního listu svatého Pavla do Korintu. Pavel v něm korintským křesťanům říká, jak to bylo, když k nim přišel hlásat Krista poprvé. A činí to s naprostou otevřeností, nemá vůbec žádnou masku, úplně odhaluje svoje nitro. Říká na rovinu, že přitom lidsky vzato nebyl vůbec statečný: vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami.
    V úryvku se pak také setkáme s něčím, co je pro naši mentalitu zvlášť těžko pochopitelné: když chceme někoho o něčem přesvědčit (dnes většinou ne o víře, ale o tom, aby si něco koupil, případně někoho volil), najímáme si PR agenty, studujeme psychologii a nacvičujeme před zrcadlem mluvený projev. Pavel ale nic takového při svém zvěstování v Korintě ani zdaleka nepoužívá. Nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nebudu znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
     Svatý Pavel zcela pochopil a zcela přijal paradox kříže; sílu, která je skrytá ve slabosti. Nechtěl v Korintě znát nic jiného než ukřižovaného Krista, a jemu se dal zcela k dispozici, s tím, co bylo jeho vlastním křížem, s jeho slabostmi a problémy, o kterých dobře věděl. A právě to vedlo k plodnosti a účinnosti jeho hlásání.
    Nemůžeme tedy být, milí bratři a sestry, solí a světlem sami ze sebe. Když Ježíš říká Tak ať vaše světlo svítí lidem, myslí tím, že to světlo je naše, protože nám bylo darováno. Ve skutečnosti je to Jeho světlo, jeho vzkříšený Život, který nám dává. Otevřít se tomuto Životu a čerpat z něj je to první a nejdůležitější, co máme a musíme udělat, chceme-li sami být solí země a světlem světa.

sobota 1. února 2020


Svátek Uvedení Páně do chrámu 2020


PRVNÍ ČTENÍ Mal 3, 1 - 4

Čtení z knihy proroka Malachiáše.

Toto praví Pán Bůh:
    "Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.
    Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví?
 Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let."



Žl 24 (23),7.8.9.10 Odp.: 10b

Odp.: Hospodin zástupů, on je král slávy!
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!
Odp.
Kdo je ten král slávy? Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji.
Odp.
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!
Odp.
Kdo je ten král slávy? Hospodin zástupů, on je král slávy.
Odp.



DRUHÉ ČTENÍ Žid 2, 14 - 18

Čtení z listu Židům.

    Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků.
    Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.



EVANGELIUM Lk 2, 22 - 40

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
    Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.
    Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji,neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu."
    Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí."
    Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova -bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
    Když vykonali všechno podle Zákona Páně,
vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
Slůvko pro děti:

Milé děti,
  To, co by nám dnes nemělo uniknout, je obrovská Simeonova radost, když viděl malého Ježíše a když si ho mohl vzít do náručí. Řekl přitom Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka, protože moje oči uviděly Tvou spásu. Dneska by to možná řekl takhle: Bože, teď už mohu klidně umřít, protože už mne nic lepšího v životě nemůže potkat, dočkal jsem se toho, nač jsem celý život čekal.

Milí bratři a sestry,     
   V prvním čtení jsme slyšeli Malachiášovo proroctví: do svého chrámu přijde Pán. Kdo však snese den jeho příchodu? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro.
   V evangeliu stařec Simeon vyjadřuje stejnou skutečnost ve svých slovech adresovaných Marii: On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i Tvou vlastní duší pronikne meč, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.  Opět se nám dnes připomíná téma, které se táhne jako červená nit celým evangeliem i celými křesťanskými dějinami.  Ježíšova přítomnost ve světě odhaluje nitro těch, kteří jsou s ní konfrontováni. To, co Ježíš dělá a říká, ba samotná jeho osoba, je v dobrém slova smyslu provokativní - nenechává to skoro nikoho lhostejným. Vyvolává to nadšené přijetí i prudké odmítnutí.
   V evangeliích najdeme v tomto směru celou typologii postav; jak těch, kteří Ježíše přijímají, tak těch, kteří jej odmítají. Ti první se z Ježíšova příchodu radují, neboť poznávají, že to, co přináší, odpovídá nejhlubším touhám jejich srdce. Jsou to všichni ti, o kterých Ježíš hovoří ve svých blahoslavenstvích v Horském kázání. Chudí, pokorní, nespravedlivě trpící, plačící, toužící po pokoji. Jsou to postavy jako chudá a pokorná nazaretská dívka Maria, jako betlémští pastýři, jako protagonisté dnešního evangelia Simeon a Anna, která vzhledem ke svému dlouholetému vdovství musela ve své době žít v extrémní chudobě.
   Typickým představitelem druhé kategorie je král Herodes nebo jeruzalémští saduceové: někdo, kdo cítí, že Ježíšova přítomnost pro něho znamená nějaké ohrožení, často jeho osobní moci nebo prestiže, neboť slovy Mariina Magnificat ‚Hospodin mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou‘.
   Ježíšova přítomnost takto skutečně odhaluje ‚smýšlení srdce‘.  Avšak stanovovat v tomto smyslu nějakou přesnou dělící čáru mezi jednotlivými lidmi je věc, která nám nepřísluší, neboť nemáme právo soudit bližního. Co naopak můžeme, a co se ukáže, jestliže jsme k sobě upřímní, je odhalit toto rozdělení v našem vlastním nitru. Můžeme v sobě zároveň rozpoznat pokornou a chudou Marii, a na druhé straně pyšného Heroda, který nesnese vedle sebe konkurenci.  Část naší bytosti Ježíše nadšeně a radostně přijímá, neboť se tím plní její touha po spravedlnosti a spáse-zejména v těžkých okamžicích života. Jenže zároveň ve světle Kristovy přítomnosti v sobě odhalujeme temná místa, která se jeho příchodu brání. Často je to proto, že Jeho přítomnost nás nekompromisně nabádá, abychom se zbavili něčeho, na čem lpíme, i když nám to škodí. Pak v sobě můžeme zaslechnout hlas podobný onomu démonickému křiku z první kapitoly Marka: Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit?  Dánský křesťanský filozof Sören Kierkegaard popsal v jednom svém díle tuto skutečnost jako úzkost před dobrem, která se projevuje u člověka pevně zakousnutého do zla. A jindy zase můžeme mít strach z toho, že bychom bezvýhradným přijetím Ježíše ztratili kontrolu nad svým životem, který jsme si zvykli do detailu sami řídit.
   Dnešní Boží slovo nás vyzývá, abychom se znovu rozhodli Ježíše bez výhrad přijmout. Abychom se radovali jako Simeon, že také naše oči uviděly Boží spásu. Jedním ze symbolů dnešního svátku je světlo svící - kéž tedy Kristovo světlo osvítí všechny temné kouty naší duše, ať jej přijmeme s láskou, ať v sobě necháme proměnit vše, co jej zatím odmítá.


pátek 24. ledna 2020

3. neděle v mezidobí A 2020


1. ČTENÍ Iz 8, 23b-9, 3

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů.
    Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist.
    Neboť jařmo, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.



Žl 27 (26), 1. 4. 13-14 Odp.: 1a
Odp.: Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 1, 10-13. 17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista:
Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte.
    Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká (něco jiného) : "Já držím s Pavlem!", "já zase s Apollem!", "a já s Petrem!", "já s Kristem!"
    Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni?
    Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.



EVANGELIUM Mt 4,12-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše:
    'Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti.'
    Od té doby začal Ježíš hlásat: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království."
    Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Oni hned nechali sítě a následovali ho.
    A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho.
    Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium o (Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.                        _________________________________________________________________________

(Místo slůvka pro děti bude poslední část povídání o P. Ignáci Stuchlém, SDB)

Milí bratři a sestry,

   Po přečtení dnešních textů jsem pocítil neodolatelnou potřebu kázat na druhé čtení, protože se týká jedné zřejmé a velmi aktuální bolesti nejenom v naší církvi.
   Svatý Pavel píše křesťanům do Korintu o tom, co se doslechl od lidí z Chloina domu; totiž že v korintské církevní obci je rozdělení. Slova "Já držím s Pavlem!", "já zase s Apollem!", "a já s Petrem!", "já s Kristem!" mi okamžitě po přečtení připomněla výrok otce Marka Váchy, který zazněl v rozhovoru s novinářkou Renatou Kalenskou v Deníku N, již před více než rokem, 8. ledna 2019: V Praze jste buď s Dukou, nebo s Halíkem. Tohle říkávám na Moravě jako vtip.
   Možná, když ta slova svatého Pavla slyšíme, nám může dodat trochu optimismu, že rozdělení v církvi bylo vždycky, už od samého počátku; a že církev kvůli tomu nezanikla a je zde stále. Jenže právě takové věci, o kterých Pavel píše, vedly k rozdělení křesťanství, nejdřív oddělením východních církví na přelomu prvního a druhého tisíciletí po Kristu, a pak o pět set let později skrze evropskou reformaci. Ano, církev je pořád zde, brány pekelné ji nepřemohly;  utržila ale velké a bolestivé rány, které nejsou úplně zahojené a čas od času se znovu rozjitří. A navíc se zdá, že právě tohle stranictví a rozdělení v církvi je v dnešní době přítomné mnohem více a silněji, než ještě před několika desítkami let, a na zlepšení to nevypadá.
    Svatý Pavel korintské křesťany důrazně vybízí: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte. Jenže pokud o těchto výrocích přemýšlíme, můžeme se zcela oprávněně ptát, jakže to vlastně Pavel myslel. Jak můžeme stejně usuzovat a stejně smýšlet? Není taková uniformita myšlení nakonec známkou příslušnosti k sektě, výsledkem vymytí mozku, aby všichni členové fungovali přesně tak, jak potřebuje Velký Vůdce? Není různost názorů na věci v rámci církve cenná skutečnost - není snad v církvi místo pro ty, kteří smýšlejí spíš liberálněji, a zároveň pro ty, kteří tíhnou ke konzervativnějšímu pojetí?
     Zřejmý klíč k pochopení toho, jak tyto věty o jednotě úsudku Pavel myslel, spočívá v úvodním apelu: Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista. A pak si můžeme všimnout ještě dramatické řečnické otázky ve druhé polovině textu: Je Kristus rozdělen?
    Každá opravdová snaha o jednotu v církvi, snaha o překonávání rozporů a vzájemného vycházení si vstříc nemůže pramenit z ničeho jiného než z vědomí, že jsme v Kristu vzájemně spojeni, že jsme v Něm bratři a sestry. Právě to je hlavní a nejhlubší zdroj, ze kterého je třeba čerpat, když o jednotu usilujeme. Naše smýšlení a způsob našeho života nemusejí být ve všem úplně stejné, můžeme mít každý svůj názor na věci v církvi i ve společnosti. Ale mějme, pro lásku Boží, dostatek pokory a nemysleme si, že náš názor a pohled je ve všem všudy nejlepší a že by ho měli všichni sdílet. Nedávejme si nálepky. Nemysleme si, že ten druhý vedle mne je omezený, hloupý nebo zlý jen kvůli tomu, že o něčem přemýšlí jinak než já.
     Zkusme vidět ve druhém jeho nejhlubší podstatu - to, že je v Ježíši Kristu můj bratr či sestra; nejen skrze křest, ale i skrze naše společné lidství. A zkusme začít každý sám u sebe, v našem nejbližším okolí.

sobota 18. ledna 2020


2. neděle v mezidobí A 2020


1. ČTENÍ Iz 49, 3. 5-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou.
    Řekl mi (tedy) : "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."



Žl 40 (39), 2+4ab. 7-8a. 8b-9. 10 Odp.: srv. 8a+9a
Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.
Odp.
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.
Odp.
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."
Odp.
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 1, 1-3

Začátek prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista; a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.



EVANGELIUM Jan 1, 29-34

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
    A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.'
    A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."


(Místo slůvka pro děti bude další část povídání o P. Ignáci Stuchlém SDB)

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium končí jasným svědectvím Jana Křtitele o Ježíši: Já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.  To, co tomuto vyznání předchází, nám ale ukazuje, že Janovo povědomí o tom, kdo Ježíš je, se vyvíjelo - vznikalo postupně, na cestě, skrze Janovo vnitřní hledání.  Jan rozhodně neměl jasno již v matčině lůně - jak by se mohlo zdát třeba z místa u svatého Lukáše, kde se líčí setkání Panny Marie a Alžběty.

V textu evangelia opakuje Jan Křtitel hned dvakrát: ani já jsem ho neznal. V liturgickém překladu to je takto přeloženo snad ve vztahu k předchozímu verši: Mezi vámi je někdo, koho vy neznáte. Doslovně přeložený původní řecký text by zněl v obou větách a já jsem ho neznal (tímto způsobem překládá Kralická Bible a nový český překlad  Jeruzalémské Bible). V českém ekumenickém překladu je verze, která snad nejlépe vystihuje naši hlavní myšlenku; poprvé A já jsem nevěděl, kdo to je; a podruhé já jsem stále nevěděl, kdo to je.

Jan se k tomu, kým Ježíš je, dobírá skrze klíčové životní události. První je jeho povolání za proroka, něco, o čem hovoří i první čtení a žalm. Jan slyší Boží hlas, ví, že má jít, křtít v Jordánu a hlásat, že Boží spása je blízko, ale tato spása ještě nemá tak úplně konkrétní rysy, Mesiáš zatím ještě nemá tvář ani jméno. A já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou, aby ho poznal Izrael.

Druhá událost je Ježíšův křest v Jordánu. Zde se v Janovi na jedné straně setkává samotná událost Ježíšova křtu - a na druhé Boží hlas, který jej už dlouho vede a který mu nyní dává poznat smysl toho, co se právě stalo. Věci do sebe zapadají, a Jan pochopí. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.' A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.

Janovo svědectví, že Ježíš je Syn Boží, je podloženo vlastním životem, vlastním hledáním, vlastní zkušeností. A v tomto smyslu dnešní čtení hovoří i o možnostech našeho křesťanského svědectví v dnešní době.  V minulosti bylo křesťanství v Evropě normální životní prostor, ve kterém lidé žili od narození do smrti. O tom, že Ježíš je Slovo Otcovo, vtělený Bůh, se nediskutovalo, byla to danost, na níž všechno spočívalo - člověk se ji jako školák naučil v katechismu a dál o ní nemusel přemýšlet.

Dnes je všechno jinak; jsme v postmoderním světě vystavení pestré a těžko přehledné směsi různých světonázorů a výkladů světa. Jako křesťané jsme v malé menšině. Navíc panuje všeobecná nedůvěra v naučené vědomosti - pokud zrovna nejde o přírodní vědy, techniku nebo ekonomii - a také nedůvěra v instituce.

I my si musíme nakonec svoje povědomí o tom, kdo je Ježíš, vybojovat, projít si svou cestu, která vede k víře. Jan je nám vzorem v tom, jakým způsobem onu cestu prošel: na cestě zůstával v postoji pokory vůči Tomu, který jej poslal kázat, v naslouchání a poslušnosti Jeho hlasu - a zároveň v postoji upřímného a vášnivého hledání pravdy. A Janova cesta není uzavřena poslední větou dnešního evangelia: ještě v jedenácté kapitole Matoušova evangelia nechává poslat z vězení vzkaz: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? Janův - i náš - zápas o pochopení toho, kým Ježíš je, trvá celý život.




neděle 12. ledna 2020


Svátek Křtu Páně 2020

1. ČTENÍ Iz 42, 1-4. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
   "Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.  Na jeho nauku čekají daleké kraje. Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách."

Žl 29 (28), 1-2. 3ac-4. 3b+9b-10 Odp.: 11b

Odp.: Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu.

Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu!
Odp.
Hospodinův hlas nad vodami! Hospodin nad spoustami vod! Hlas Hospodinův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý!
Odp.
Vznešený Bůh zaburácel hromem, v jeho chrámu volají všichni: "Sláva!" Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin jako král bude trůnit věčně.
Odp.

2. ČTENÍ Sk 10, 34-38

Čtení ze Skutků apoštolů.

Petr se ujal slova a promluvil:
    "Ted' opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.  Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel."

EVANGELIUM  Mt 3, 13-17

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?"
Ježíš mu však na to řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu.
   Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."
_______________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,
Když křtíme dnes, není to ten křest, který udělil svatý Jan Křtitel Ježíšovi. Je to křest, kterým vzkříšený Ježíš poslal křtít své učedníky. Ale něco je přece jen podobné: Bůh v tu chvíli dává křtěnému dítěti (nebo i dospělému člověku) dar Ducha svatého; a křest také vyjadřuje to, že ten, kdo je pokřtěn, se stává milovaným Božím synem, nebo dcerou.

Milí bratři a sestry,
      Můžeme dnes, ve svátek Křtu Páně, jímž končí vánoční doba, rozjímat o nenápadnosti přicházejícího Božího království v Ježíšově osobě. V prvním čtení říká prorok Izajáš, že slíbený Mesiáš, který přinese národům právo, nebude na sebe strhávat pozornost: Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí. Tomuto starozákonnímu zaslíbení pak odpovídá v evangeliu Ježíšův příchod k Jordánu, kde se nechává od Jana pokřtít. Můžeme si dobře představit (a v tradici církve je tento obraz přítomný), jak se Ježíš staví do zástupu ostatních kajícníků, od kterých je zcela k nerozeznání; jak on, který to nemá zapotřebí, stojí v jedné řadě s celníky, římskými vojáky a ostatními, o kterých se v souvislosti s Janovým křtem nejpodrobněji zmiňuje evangelium podle Lukáše. Slova Jana Křtitele "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?" jsou možná výrazem naprostého šoku; něco podobného říká později ve večeřadle Petr, když vidí Ježíše, jak se k němu blíží se zástěrou a umyvadlem: Nohy mi mýt nebudeš, nikdy!
       Možná bychom, milí bratři a sestry, byli raději, kdyby Boží království přicházelo ve slávě a moci, kdyby Spasitel nepřišel jako malé bezbranné dítě; kdyby nebyl tak příliš jako my. A tuto nenápadnost a skoro bychom řekli slabost přicházejícího Království zakoušíme i dnes, v našich životech. Věříme, že svět je již zachráněn, že Ježíš již přišel, že dějiny světa a člověka nakonec dopadnou dobře, jenže v reálném světě to tak často nevypadá. Dlouho se například modlíme za to, aby Bůh něco v našem životě uzdravil, aby nás zbavil nějakého hříchu, který nám ničí život, ale věci zůstávají stejné – nebo se dokonce horší.
      Dnešní Boží slovo nás zve k obnově víry, že spása světa a člověka v Kristu je přece jen skutečná, i když se projevuje v nenápadnosti a slabosti. Slovy prvního čtení: Boží milost nezeslábne a nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.