pátek 25. září 2020

 O 26. neděli v mezidobí nejsem ve farnosti. Můžete se vrátit k promluvě z roku 2017 zde:


sobota 19. září 2020

 

25. neděle v mezidobí A 2020 - první přijímání dětí



1. ČTENÍ Iz 55, 6-9

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení;
ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští.
Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.



Žl 145 ( 144 ), 2-3. 8-9. 17-18 Odp.: 18a
Odp.: Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají.

Každý den tě, Bože, budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky. Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, jeho velikost je nevystižná.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvary.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.



ČTENÍ Flp 1, 20c-24. 27a

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. 

Bratři a sestry!
    Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit.
    Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu.
    Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.



EVANGELIUM Mt 20,1-16a

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak.
    Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!'
    Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.
    Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?' "

____________________________________________________________________

Milé děti,

 Dnes nastal ten velký den, kdy poprvé přijmete Pána Ježíše ve svátosti Eucharistie. A já jsem rád, že se dnes čte právě tohle evangelium o dělnících na vinici, protože nám skrze ně Pán Ježíš říká něco důležitého právě pro tuhle příležitost.

 V rámci přípravy jsme si povídali o tom, že když máme na svědomí nějaký vážný hřích - když jsme tedy s rozmyslem a bez donucení udělali něco hodně špatného – nemáme ke svatému přijímání přistoupit, dokud nejdeme předtím ke svátosti smíření. Jít ke svatému přijímání s čistým srdcem a svědomím je výraz naší úcty a lásky k Ježíši, který k nám v tom proměněném chlebě a víně přichází. Jenže v dřívějších dobách - a dost lidí to má tak asi dodnes - to někdy vypadalo, že svaté přijímání je něco, co člověk dostává vlastně za odměnu, že nespáchal žádný hřích, ani malý. Proto také lidé v dřívějších dobách nepřijímali tak často jako dnes, a většinou byli před tím vždycky u zpovědi. Mám jednu oblíbenou svatou, Terezii z Lisieux, která žila v devatenáctém století ve Francii. Ta jako děvče chtěla chodit ke svatému přijímání častěji než bylo v tu dobu obvyklé, protože po blízkosti Pána Ježíše hodně toužila; ale musel jí to dovolit kněz, ke kterému chodila ke zpovědi.

 Teď se vrátím k tomu evangeliu. Dřív jsem o něm hodně přemýšlel; myslel jsem si, že je nějaké divné, že ten pán vinice opravdu není spravedlivý, přesně tak, jak si to mysleli ti, co začali pracovat už ráno. Co myslíte, byl nespravedlivý nebo ne?  Kdyby ten peníz, ten denár byla opravdu, jak dnes říkáme, tarifní mzda, tak by asi nespravedlivý byl. Jenže mně jednoho dne došlo, že to vlastně mzda není, že je to dar. Je pravda, že chvíli na té vinici pracovali i ti poslední. Asi aby to nebylo úplně zadarmo, aby ukázali, že mají dobrou vůli a přece jen něco udělat chtějí. Ale stejně to byl dar.

 A tak je to i se svatým přijímáním. Je to taky dar z lásky, žádná odměna. Nikdo si ho nemůže zasloužit, ani kdyby chodil každou neděli na tři mše, každý den se hodinu modlil ráno i večer a byl ten nejhodnější kluk nebo děvče v celém Žebětíně a Kohoutovicích dohromady. Mezi vámi, milé děti, se určitě někdo modlí trochu víc a někdo trochu míň; někdo je hodnější a někdo zase pěkně zlobivý - na našich přípravných setkáních se to někdy projevilo. Ale Pán Ježíš k vám přijde dnes ke všem. On ví dobře, že jsme slabí a nedokonalí lidé, že každý máme své hříchy, které se opakují – ale přichází k nám právě proto. Když budu po svatém přijímání čistit misku a kalich, říkám při tom potichu Přijetí svátosti tvého těla a krve, Pane, ať nás posilní a stane se pro nás lékem nesmrtelnosti. Takže Eucharistie je pro nás něco jako lék – nejen proto, abychom dosáhli věčného života. Taky proto, abychom už tady na zemi žili jako opravdové Boží děti, v lásce a pokoji. Když budeme Pána s úctou a láskou přijímat často, určitě se to časem projeví v našem životě, k dobru našemu i všech lidí, které máme kolem sebe. Ať se vám to, milé děti, daří.

sobota 12. září 2020


24. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 (řec. 27, 30-28, 7)

Čtení z knihy Sirachovcovy

    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu! 



Žl 103 ( 102 ), 1-2. 3-4. 9-10. 11-12 Odp.: 8
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 14, 7-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!                                                                                                                                              Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. 



EVANGELIUM Mt 18, 21-35

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
    
Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."

_________________________________________________________________________________

(Místo slůvka pro děti znovu začneme s aktivitou České nebe a budeme si povídat o bl. Marii Restitutě Kafkové)       

Milí bratři a sestry,

Nárok dnešního evangelia na bezpodmínečné odpuštění těm, kteří nám ublížili, je v našem křesťanství možná jeden z vůbec nejtěžších. Dobře to ilustruje jeden příběh, který se stal před asi patnácti lety, když jsem studoval teologii v Římě. Došlo tam tehdy v soupravě metra k poměrně brutální vraždě; myslím, že se jednalo o mladou dívku. Když ji pohřbívali, kněz v promluvě apeloval na nejbližší příbuzné, aby pachateli odpustili-a samozřejmě se hned dočkal velmi prudké reakce. Už si přesně nevzpomínám, jak to bylo, ale mám dojem, že toho spolubratra kněze tenkrát vypískali nebo po něm začali něco házet.

 Je samozřejmě snadné rychle odpustit někomu, kdo nám omylem šlápne na nohu; jenže pokud někdo někomu ublíží hluboce, zůstává v duši obrovská rána. Odpuštění pak vůbec není možné hned, a často je to proces trvající léta, nebo celý život. Někdy se také staré rány, které vypadaly již jako zahojené, znovu otevřou, stará bolest se rozjitří; a celý proces uzdravení a odpuštění musí začít úplně znovu.

Myslím, že Ježíš v dnešním evangeliu nechce říci prostě jenom Tak každému odpusťte všechno hned, ať to stojí co to stojí, jinak si sami nezasloužíte Boží odpuštění. Spíš nám ukazuje cestu, kterou lze nakonec k odpuštění a smíření dojít. Ukazuje nám, že první krok je zdravá pokora; je to přiznání si, že před nebeským Otcem jsme na tom všichni podobně, že jsme všichni měli a máme astronomický dluh v lásce, který byl ale smazán a je mazán stále znovu.

Onen první dlužník z podobenství si to jistě na chvíli uvědomil, avšak rychle na to zase zapomněl; vůbec se z této životní události nepoučil. Radost z toho, že mu byl enormní dluh odpuštěn, v něm nakonec nic nezměnila; v pokračování příběhu se ukazuje, že tento prožitek vůbec nevedl k proměně jeho srdce, že ho nenaučil většímu soucitu a větší trpělivosti-a proto nakonec skončí špatně, dopadne na něj čistá a tvrdá spravedlnost.

Vědomí, že sami máme své chyby a hříchy, že i my jsme mnoha lidem ublížili, nám otvírá cestu k odpuštění druhému. Výpověď dnešního evangelia v tomto smyslu doplňuje třeba podobenství o celníkovi a farizeovi u svatého Lukáše. Kdyby si farizeus v chrámu přiznal, že není dokonalý, mohli si s celníkem padnout do náruče, mohli se potkat jako bratři, kteří oba stojí před Hospodinem s břemenem svých vin. Jenže farizeus se vlastně nemodlí – není vůbec obrácen k Hospodinu, ale adoruje sama sebe, svou morální výši, ke které se domněle sám dobral: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ti ostatní, smilníci, cizoložníci, nebo i jako támhleten celník. Je to ale celník, který se vrací domů ospravedlněn, nikoli farizeus.

pátek 4. září 2020

 

23. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Ez 33, 7-9

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

 Toto praví Hospodin:
    "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: 'Zemřeš!' a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš."



Žl 95 (94), 1-2. 6-7b. 7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy:"
Odp.



2. ČTENÍ Řím 13, 8-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Nebuďte nikomu nic dlužni-jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'
    Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.



EVANGELIUM Mt 18, 15-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.
    Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.
    Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."


Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ve druhém čtení svatý Pavel píše římským křesťanům, co spojuje všechna přikázání Desatera, a co jim dává smysl. Děti, se kterými jsem se připravoval nebo se připravuji na první svaté přijímání, už to vědí: když mám někoho rád, tak mu nechci ublížit, ani ho okrást, ani ho podvést. A když mám rád Pána Ježíše, tak se s ním toužím setkat v modlitbě a při mši svaté. Kdybychom to nevěděli, tak by plnění přikázání bylo moc těžké; vlastně by to asi byla nuda a brzo bychom to vzdali. Ale když víme, že jejich naplnění je láska, tak je to hned úplně jiné.

 

Milí bratři a sestry,

 Dnešní texty nám velmi důrazně připomínají naši zodpovědnost za své bližní, která může najít vyjádření i v tom, že někoho upozorním na špatnou cestu, na které se nachází. Je to však jedna z nejobtížnějších a nejméně populárních věcí, se kterými se v našem spolubytí a komunikaci s druhými můžeme setkat. Neustále se opakuje, že se nemá moralizovat-možná jako reakce na přílišné moralizování v minulosti-a to nakonec vede k tomu, že se nemoralizuje ani tehdy, když by to bylo na místě. Víme asi všichni ze zkušenosti, jak prudká někdy může být reakce na dobře míněnou výtku: ‚co ty mi máš co povídat, podívej se na sebe‘. Když si emeritní papež Benedikt XVI s jemností sobě vlastní na celosvětovém setkání mládeže v Madridu v roce 2011 dovolil říci něco o tom, že člověk, který ztratil Boha, má tendenci k sebezbožštění, komentovala to tenkrát MF Dnes slovy ‚Papež ostře kritizoval ateisty‘. Jako by se tam mezi řádky říkalo ‚Hlásejte si svoji víru a morálku do vlastních řad, ale nás slušné a poctivé ateisty nechte laskavě na pokoji.‘

Nelze si v této souvislosti nevzpomenout na evangelium z minulého úterý, ze čtvrté kapitoly svatého Lukáše. Ježíš potkává v synagóze člověka posedlého zlým duchem, a ten začne křičet Co je Ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Tedy jinými slovy nech mne být, dej mi pokoj, mně je takhle dobře, s tím zlem na mě visícím, už jsem si zvykl, nic jiného nechci.

Máme-li tuto zkušenost prudkého odmítnutí, už se nám do dalších takových konfrontací nechce. Ještě snad, když jde o někoho, koho máme moc rádi, moc nám na něm záleží a vidíme, že je evidentně na špatné cestě. Ale čím je nám onen člověk lidsky vzdálenější, tím spíš jsme pokoušení nad ním zlomit hůl a nechat ho být, a ani nezkoušet mu něco říkat.

 Ježíš však v dnešním evangeliu vyžaduje použít všech prostředků, které jsou k dispozici, abychom svého bratra či sestru vrátili na cestu života. Ani ono závěrečné Jestliže neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako celník nebo pohan nemá znamenat V této chvíli ti už může být ukradený. Spíš je to pokyn k tomu, abychom neznásilňovali jeho svobodu-a zároveň v těchto slovech můžeme pocítit Boží lítost nad těmi, kteří si v této svobodě zvolili cestu vzdálení se od Boha života.

 Druhé čtení nás zároveň upozorňuje na to, abychom v této věci velmi bedlivě sledovali naši skutečnou motivaci. Pokud někoho musím pokárat nebo mu domluvit, říct mu nepříjemnou pravdu do očí, musí to být z lásky. Láska bližnímu neubližuje, říká svatý Pavel. Všechny ostatní, někdy velmi rafinovaně skryté motivace k pokárání mohou druhého zranit velmi hluboce-ať už touha ponížit, sklon k vlastnění, pokus násilím přivést druhého tam, kde ho chceme mít, vlastní pohodlí. Jedině láska může být pravým důvodem pokárání nebo upozornění-právě proto, že pro druhého chceme plnost života; a proto se ho snažíme odvést z cesty, jež vede ke smrti, v respektu k jeho svobodě a lidské důstojnosti.

 

 

 

 

sobota 29. srpna 2020

 

22. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Jer 20, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají: Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den.
    Řekl jsem si: "Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem."
    Tu se ( Hospodinovo slovo ) stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.



Žl 63 (62), 2. 3-4. 5-6. 8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 12, 1-2

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. 


EVANGELIUM Mt 16, 21-27

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen.
    Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!"
    On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské! "
    Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?
    Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."

____________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Na konci této mše svaté požehnám Vám, kteří jste si přinesli, aktovky a školní pomůcky a všem školákům také požehnám na začátek nového školního roku. Ale nemyslete si, že to požehnání bude fungovat tak, že byste se už samy neměly přičinit: když se někdo nenaučí na diktát, tak mu žádné požehnání nepomůže, stejně dostane pětku! Ne, vážně: dostali jsme od Boha tenhle krásný a nesmírně zajímavý svět jako náš domov, a dostali jsme od Něj taky rozum, abychom ten svět poznávali. Když na to někdo přijde, tak mu to učení nemusí přijít jako nuda a jako námaha, ale je to pro něj dobrodružství a radost.

 

Milí bratři a sestry,

Ve druhém čtení z listu Římanům svatý Pavel vybízí hned na začátku římské křesťany, aby ‚přinášeli sami sebe v oběť‘, a aby ‚se nepřizpůsobovali tomuto světu‘. V evangeliu je toto téma ještě více rozvinuto: Ježíš předpovídá své utrpení – a Petr reaguje normálně lidsky: má svého Mistra rád a ani trochu nechce, aby se mu něco tak ošklivého přihodilo: Bůh uchovej, Pane, to se ti nemůže stát! Ježíš na to reaguje prudce: Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!  A pak hned hovoří ke svým učedníkům o zapření sebe sama, o ztrátě vlastního života pro Něho.

Je to pro nás tvrdá řeč. Naši předkové ještě tak před sty nebo dvěma sty lety možná těmto Ježíšovým slovům snáze rozuměli, protože mnohem intenzivněji vnímali, že pozemský život je pouť slzavým údolím. Byl pro ně asi mnohem dramatičtější, mnohem namáhavější, daleko méně zajištěný a většinou daleko kratší, než je ten náš. Ve dvacátém prvním století a v naší části světa jsme velmi zvyklí na to, že vezdejší život je příjemný a celkem dlouhý - a že přece chceme být šťastní, tady a teď; že přece chceme již v tomto životě rozvinout všechny naše dary. Souvisí s tím snad i jeden z hlavních důvodů, proč se nám někdy nechce se k naší víře před nevěřící většinou přiznat: máme dojem, že ti druzí nás křesťany chápou jako ty, kteří si nějak musejí sami způsobovat utrpení, protože to od nich jejich víra žádá – a to je pro mentalitu současné doby jedno z největších pohoršení, jaké si lze představit.

Jenže Pánu určitě nejde o to, aby si jeho učedníci způsobovali utrpení, nebo aby si odepírali přítomnou plnost života. Učí nás, v čem ona opravdová plnost života spočívá. Jde mu o lásku, která nehledá sebe. Kdo se do tohoto dobrodružství pustí, kdo se ho nepoleká ani se nad ním nepohorší, ten se dříve či později musí potkat s křížem, s určitou mírou sebeobětování; ale není proto nešťastný a nemá pocit, že by svůj život nežil naplno -  chápe totiž smysl těchto skutečností. Novopečené mamince pravděpodobně není líto, že si musela projít porodními bolestmi a že si nebude v nejbližších měsících moci budovat kariéru ve své profesi - neboť má své děťátko ráda. Kdo opravdu miluje, Ježíšovým slovům vždy nakonec rozumí - a to i v tom případě, když někdy pod svým křížem padá, nebo Pánu z hloubi srdce vyčítá, jako prorok Jeremiáš v prvním čtení.

Čteme-li znovu ve světle tohoto poznání dnešní druhé čtení, chápeme také, co znamená nepřizpůsobovat se tomuto světu. Je snadné tuto větu chápat prvoplánově – třeba tak, jak to činí mnozí jinak upřímní a horliví křesťané, kteří si pod pojmem tento svět hned představí současnou západní civilizaci, podle nich nenapravitelně zkaženou a bezbožnou, které je třeba vzdorovat vedením křesťanské kulturní války. Myslím, že svatý Pavel měl spíš na mysli něco, co existovalo v jeho době a co se vyskytuje napříč lidskými dějinami a kulturami; včetně období, kdy byla společnost většinově křesťanská. Je to zaměření člověka na sebe sama, zahleděnost do sebe, neschopnost v lásce vyjít k Bohu a ke druhým; to, čemu svatý Augustin říkal incurvatio in se ipso – zakřivení lidského srdce do sebe sama. Právě tomu se římští křesťané nemají přizpůsobovat, ale mají obnovit své smýšlení v lásce, ve vycházení ze sebe – to je ono dobré, bohulibé a dokonalé.

sobota 22. srpna 2020

 

21. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Iz 22, 19-23

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

   Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu.
    Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu.
    Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo."



Žl 138 (137), 1-2a. 2bc+3. 6+8bc Odp.: 8bc
Odp.: Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.



2. ČTENÍ Řím 11, 33-36

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

    Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen. 




EVANGELIUM Mt 16, 13-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
    Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
    Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"
    Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na-té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
    Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

Slůvko pro děti:

Milé děti,

V rozhovoru Ježíše s Petrem je něco, co by měl prožít každý z nás. Petr Ježíšovi říká: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. Poznal, že Ježíš je Boží Syn, že má jeho, Petra, rád a že mu Petr může odevzdat svůj život. A Ježíš mu na oplátku dává úkol-být hlavou církve: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále vystavím svou církev.

Když my poznáme v našem životě Ježíšovu lásku a moc, můžeme taky bez obav hledat, jaký plán má Ježíš pro náš život. Protože když se nebudeme bát ho přijmout, budeme šťastní.


Milí bratří a sestry,

Pojďme se dnes zastavit jen u jednoho verše z druhého čtení, z Pavlova listu Římanům. Dnešní úryvek je součástí textu, který pojednává o vzájemném vztahu povolání a spásy Židů a pohanů. Svatý Pavel hned na začátku úryvku volá: Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání!

Myslím, milí bratři a sestry, že jsme pravdivost těchto Pavlových slov asi všichni v našem životě nějak zakusili. Jsou chvíle, kdy opravdu jasně poznáváme hlubinu Boží štědrosti a moudrosti. Ale jindy opět velmi silně zažíváme právě onu neproniknutelnost jeho rozhodnutí, vlastně nepředvídatelnost jeho jednání; to, o čem papež František říká, že náš Bůh překvapuje. A mám za to, že právě z toho máme docela obavy.

V době kolem Velikonoc, v čase nejpřísnější koronavirové karantény, jsem zaslechl jeden zajímavý a asi pravdivý názor. S příchodem čínského viru nás zachvátila panika prý hlavně proto, že v té době neexistovala vakcína. Budeme-li předpokládat, že nebezpečnost viru chřipky a viru COVID-19 je podobná, pak bychom museli nosit roušky každou chřipkovou sezónu již mnoho let. Jenže proti viru chřipky vakcínu máme - očkovat se sice nechává jen malá část populace, ale už to vědomí, že máme k dispozici účinný prostředek, nás jaksi uklidňuje. Jsme klidní, když víme, že naše technicky vyspělá civilizace nám umožňuje téměř vše si naplánovat a na téměř každý problém mít řešení. Cítíme se kvůli tomu v životě komfortně.

V našem pozemském putování do Božího království, v dobrodružství naší křesťanské víry a vztahu s Bohem je tomu však jinak. Náš Bůh opravdu překvapuje; někdy příjemně, tak, že spontánně děkujeme a radujeme se z toho. Někdy však docela drsně – obrátí náš klidný a spořádaný život vzhůru nohama, a my navíc nevíme proč.

Dost často se mi zejména mladí lidé, kteří hledají své povolání a své místo ve světě, zpovídají z toho, že nedokáží Pánu zcela odevzdat svůj život. A zřejmě je za tím právě tahle obava. Co by Bůh v mém životě dopustil, kdybych se mu zcela odevzdal? Kde bych skončil? Nebyl bych nakonec nešťastný? Bojíme se, co by se stalo, kdyby náš život kontroloval někdo jiný než my sami, protože jsme si ho velmi zvykli sami řídit.

Jenže život samozřejmě úplně naplánovat nelze. Jak zpíval John Lennon v jedné své pozdní písni: Life is what happens to you when you´re busy making other plans. Život je to, co se ti přihodí, zatímco máš plné ruce práce s tím, jak si ho naplánovat.

Nemáme tedy, milí bratři a sestry, jistotu, co nám Pán na naší životní pouti připraví. Máme ale naštěstí jinou jistotu – jistotu jeho lásky, která se zjevuje na kříži, v Ježíšově otevřeném srdci. Boží láska se zajisté někdy projevuje zvláštními cestami, ale proto ještě nepřestává být láskou. Jsme křtem ponořeni v Krista, a On jde s námi naším životem, se všemi jeho událostmi, sdílí s námi všechno dobré i zlé. Kéž tomu dokážeme opravdu uvěřit – a kéž mu dokážeme náš život opravdu odevzdat!

 

sobota 15. srpna 2020

 

20. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Iz 56, 1. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    “Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno, jsou jeho služebníky, všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy."


Žl 67 (66), 2-3. 5. 6+8 Odp.: 4 

Odp.: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Řím 11, 13-15. 29-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Vám, (bývalým) pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučení, přineslo světu smíření (s Bohem). Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!
    Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.


EVANGELIUM Mt 15, 21-28

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!"
On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ježíš v evangeliu hned dvakrát odmítl kananejskou ženu, a to docela drsně. Jenže ona se nenechala odradit. Je nám velkým vzorem v tom, že máme být vytrvalí, když se snažíme o něco dobrého – ať už v modlitbě nebo v životě.

 

Milí bratři a sestry,

 Dnešní evangelium je velmi dramatické. Rozhovor kananejské ženy s Ježíšem si snad můžeme docela dobře představit jako spor, jako hádku, s orientálně vypjatými gesty a zvýšeným hlasem. A na konci, když už to vypadá, že Ježíš svým příkrým slovem o dětech a psících bere kananejské ženě veškerou naději, dochází k totálnímu zvratu. Kananejská žena pochopila smysl toho, co jí Ježíš řekl; pochopila jeho slova hlouběji než jen jako výraz definitivního odmítnutí její žádosti. Ježíšova slova v ní nevzbudila skepsi a beznaděj, ale naopak víru a naději.

 Je to velmi podobná situace, jako u svatého Jana ve scéně ze svatby v Káně. Tam je jiná žena, Ježíšova matka Maria – a Ježíš jí na její žádost odpoví podobně příkře: Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina. Maria se tím však rovněž nenechá odradit, rovněž za Ježíšovými slovy vidí víc, než jen zdánlivé Nech mne být. S vírou říká služebníkům Udělejte, co vám řekne.

 Významný francouzský filozof a fyzik Blaise Pascal má ve svém díle Myšlenky následující citát: všechno, co v Písmu svatém neukazuje na lásku, je obrazné. Jediný předmět Písma svatého je láska. Bůh je láska, a vždycky své slovo vyslovuje z lásky k člověku; i tehdy, když to tak na první pohled vůbec nevypadá. Možná je hlavní problém v tom, že nedokážeme v Božím slově číst mezi řádky, že je chápeme příliš povrchně, příliš ukvapeně, příliš doslova; nedokážeme do něj proniknout se stejnou vírou, jakou měla ona kananejská žena, nebo Panna Maria. A úplně stejně se to týká i způsobu, jakým k nám Bůh mluví prostřednictvím našich životních událostí; soudíme je příliš rychle a podle prvního dojmu. Když máme úspěch a daří se nám, spontánně to považujeme za projev Boží přízně a požehnání; a potká-li nás nějaký kříž, hned se ptáme, zač nás Pán Bůh trestá. Přitom smysl a význam toho i onoho může být úplně jiný.

 Včera jsme slavili slavnost Nanebevzetí Panny Marie, a tak se ještě jednou k Ježíšově Matce vraťme. Ve scéně z Lukášova evangelia - s dvanáctiletým Ježíšem v chrámu – je nám vzorem, jakým způsobem vnímat Ježíšovo slovo i životní události, které nás potkávají. Maria s Josefem tři dny zoufale hledají svého ztraceného syna, a když ho najdou v chrámu, Ježíš se ani neomluví, že Josefovi s Marii způsobil tolik trápení. Odpoví jim, lidsky viděno, docela drze: Proč jste mne hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce. Kdyby takhle odpověděl obyčejný dvanáctiletý kluk své mamince nebo tátovi, asi by okamžitě jednu chytil. Jenže Maria ví, že její dítě není obyčejné, a že to, co od něj právě slyšela, není obyčejné lidské slovo. A tak všechno, co zažila, i to, co slyšela, uchovává ve svém srdci. Rozjímá o tom; nechává to moudře ve svém nitru přinést plody víry, naděje a lásky. Kéž ji v tom, milí bratři a sestry, dokážeme následovat.