sobota 8. prosince 2018


2. neděle adventní C 2018


1. ČTENÍ Bar 5,1-9

Čteni z knihy proroka Barucha

   Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh.
   Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas.
   Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho prýští.


Žl 126(125),1-2ab.2cd-3.4-5.6 Odp. 3
Odp.: Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem přinesou své snopy.
Odp.


2. ČTENÍ Flp l,4-6.8-11

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.


Evangelium Lk 3,1-6

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův.
   Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“
_________________________________________________________________________
Slůvko pro děti:

Milé děti,

Když Pavel psal do Filip, tak měl asi z místní církevní obce radost, protože nejspíš žili jako křesťané dobře. Ale jedním dechem jim říká, že se modlí za to, aby byli ještě lepší, aby dělali další pokroky v lásce. Je to i výzva pro nás – my si možná někdy říkáme, že už nic v našem křesťanském životě nemůžeme zlepšit a že to Pánu Bohu takhle stačí, hlavně si to nepokazit. Ale ve víře a lásce můžeme růst a zrát pořád – i my dospělí, protože v nás působí Boží milost.

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení je z páté kapitoly knihy proroka Barucha, z těžkého období po dobytí Jeruzaléma a odchodu velké části lidu Izraele do babylónského zajetí. Sám Baruch se také nachází v Babylóně a jeho kniha je list, který píše do Jeruzaléma - těm, kteří v něm ještě zbyli. V předchozích čtyřech kapitolách prorok vysvětluje katastrofu, jež se stala, jako Boží ‚dopuštění‘ – protože se lid Izraele odvrátil od Hospodina, stihlo ho neštěstí. V předposlední, páté kapitole, ale již dodává svému lidu odvahu – dnešní úryvek je možná jednou z nejvíce povzbuzujících pasáží Starého zákona. Jeruzalém (v hebrejštině ženského rodu, vlastně dcera jeruzalémská) má svléknout roucho žalosti a soužení a obléci se šatem spravedlnosti a slávy – a pak se má vzchopit a rozhlédnout se z vyvýšeného místa, jaké velké skutky Bůh učiní. Jako by se z největších hlubin ponížení v malé chvilce dostal Boží lid do největších výšin, z ponížení do slávy – a aby v budoucnu v této slávě vytrval, aby k ní kráčel, Bůh sám připraví cestu – rozkáže snížit každou vysokou horu a vyplnit údolí.
Skrze toto poselství prvního čtení můžeme snáz pochopit i dnešní evangelium. V něm se citují podobná slova jiného proroka, Izajáše, vzhledem k vystoupení Jana Křtitele: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí!“. Vztáhneme-li si tuto výzvu na sebe, pak se to nepochybně týká naší vnitřní krajiny, našeho adventního úsilí vyjít vstříc Pánu, který přichází. Hory a údolí jsou vším tím, co Pánu komplikuje cestu a oddaluje setkání. Je to obraz míst, kdy jsme v životě až příliš nahoře či zase příliš dole: kdy ve své pýše a pocitu, že všechno zvládneme vlastními silami, na Pána zapomínáme; nebo naopak v zoufalství ztrácíme naději, že by nám mohl přijít na pomoc. A toto všechno, v podání proroka Izajáše, máme srovnat, hory snížit a údolí zasypat. Jenže to lidskými silami prostě není možné; Baruch nám v prvním čtení jasně říká, kdo je tím, který srovná hory a zasype údolí - je to Bůh sám. Jen On může pozvednout člověka ze zoufalství nad sebou samým a jen On může na druhé straně zlomit naši pýchu a soběstačnost.
Jistě, toto všechno vyžaduje také spolupráci a úsilí člověka; ale možná důležitější výzva do druhého adventního týdne je to, co Baruch v prvním čtení říká úplně na začátku: svléci ze sebe šat žalosti a soužení a obléci se do Boží slávy. Připomíná nám to předávání bíle roušky při křestním obřadu, při kterém se modlíme, aby se křtěnec oblékl v Krista. Bílé křestní roucho je znamením proměny našeho bytí – stáváme se v Kristu Božími milovanými dětmi. To, co říká prorok, je obnova vědomí, kým jsme: svlékáme šat žalosti a soužení - které máme, protože se mylně domníváme, že jsme na své problémy sami a že je nezvládáme, i když musíme. A oblékáme roucho slávy, znak toho, že patříme Bohu a že Jeho milost v nás postupně působí, srovnává hory a zasypává údolí.

sobota 1. prosince 2018


1. neděle adventní C 2018


1. ČTENÍ Jer 33,14-16
Čtení z knihy proroka Jeremiáše
   Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu.V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“


Žl 25(24),4-5ab.8-9.10+14 Odp.: 1b
Odp.: K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď' mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.
Hospodinovo jednáni je jen láska a věrnost pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení. Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí, dává jim poznat svou smlouvu.
Odp.


2. ČTENÍ 1Sol 3,12-4,2

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.
Bratři a sestry!
   Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, našim Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.
   Nakonec pak vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše.


EVANGELIUM Lk 21,25-28.34-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům:
    „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.
   Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání jako léčka; přijde totiž na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“

________________________________________________________________________________

Milí bratři a sestry,

   Dnešní evangelium jakoby ještě patřilo do posledního týdne v mezidobí, týdne po slavnosti Ježíše Krista Krále, kdy se čtou pasáže o konci času a druhém Kristově příchodu. A možná bychom si dnes mohli říci, že již těch apokalyptických obrazů bylo dost, že teď už hoří první svíčka na adventním věnci a chceme se přece zaměřit na očekávání Ježíšova prvního příchodu v idyle Vánoc - což je nepochybně mnohem příjemnější.
  Taková úvaha by však svědčila o tom, jak částečné a kusé je naše chápání všeho toho, co můžeme nazvat Kristovým příchodem, nebo lépe řečeno přicházením. Jako kdybychom brali v úvahu jen jeho první příchod - vtělení a narození, a pak ještě ten poslední, na konci času. Takhle by to ale vypadalo, že není nic mezi tím.
   Ve staré české adventní duchovní písni Vesele zpívejme je sloka, hovořící o čtverém způsobu toho, jak Ježíš přichází:  Krista čtvero příští / Písmo svaté jistí: / nejprvnější v těle, / druhé v duši celé, / třetí při skonání, / čtvrté o vzkříšení. A k těmto čtyřem způsobům Ježíšova přicházení můžeme přidat ještě mnoho dalších: v Eucharistii, ve slovu Písma, a v každém druhém člověku, se kterým se setkáme - zvlášť v tom, který je v nouzi. O Vánocích slavíme to, že Ježíš přišel poprvé, když nastala plnost času - ale Kristův advent, příchod či přicházení, prožíváme vlastně každý den našeho křesťanského života. Adventní doba, kterou právě prožíváme, by nás měla vést k tomu, abychom si to lépe uvědomovali - a to stále, i v ostatních částech liturgického roku.
    Ježíš k nám přichází z jednoho jediného důvodu - protože nás miluje, touží po tom, aby se s námi setkal a v tomto setkání nám daroval spásu a plnost života. My se ovšem s takovým setkáním můžeme velmi snadno minout, můžeme si nevšimnout, že je Ježíš blízko a chce nás navštívit. V evangeliu jsou poměrně přesně a nemilosrdně popsány příčiny tohoto minutí se s přicházejícím Pánem.  Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti, opilstvím a pozemskými starostmi. Rozhodně nejde jen o nepřipravenost na den druhého příchodu, ale také o nepřipravenost na každé možné setkání s Ježíšem již v tomto životě, zde a nyní. Zatíženost našeho srdce, ať už čímkoli, nás zaslepuje a obrací nás k sobě samým – takže nevidíme Pána, který přichází a chce se s námi setkat. Můžeme si v této souvislosti připomenout třeba devatenáctou kapitolu evangelia podle Lukáše, kde Ježíš přichází do Jeruzaléma a pláče nad ním, protože město nepoznalo čas Božího navštívení.
   Dnešní Boží slovo nám také ukazuje prostředky k tomu, jak se s Ježíšem neminout, jak jeho přicházení poznat. Je to v první řadě Ježíšova výzva na konci dnešního evangelia. Bděte a modlete se! A pak rovněž přání svatého Pavla z úvodu druhého čtení z 1. listu Soluňanům: Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem. Znakem lásky je přijetí druhého člověka, otevřenost vůči němu, vycházení ze sebe, které umožňuje setkání. A setkání s druhým je vždy setkáním s Ježíšem, který v osobě tohoto druhého přichází, aby se potkal se mnou.

sobota 24. listopadu 2018


Slavnost Ježíše Krista Krále B 2018

1. ČTENÍ Dan 7, 13 - 14

Čtení z knihy proroka Daniela. 

   Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel ( někdo ) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu.
   Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, u ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

Žl 93 ( 92 ), 1ab. 1c-2. 5 Odp.: 1a 

Odp.: Hospodin kraluje, oděl se velebností.
Hospodin kraluje, oděl se velebností, oděl se Hospodin, opásal se mocí.
Odp.
Dal světu základ, že nezakolísá. Pevný je trůn tvůj od pradávna, jsi od věčnosti.
Odp.
Tvé výroky jsou nejvýš spolehlivé, tvému domu přísluší svatost, Hospodine, na věčné časy.
Odp.


2. ČTENÍ Zj 1, 5-8 

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. 

   Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky! Amen.
   Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen.
   Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.

EVANGELIUM Jan 18, 33b-37 

Slova svatého evangelia podle Jana. 

   Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?"
   Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud."
   Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."

Slůvko pro děti:

Děti, když Pán Ježíš říká, že je král, tak jak vládne? Určitě ne tak, jako králové, nebo prezidenti, nebo jiní lidé, kteří vládnou v různých zemích. Věříme, že vládne v srdcích těch, kteří ho milují - a kdo někoho má rád, tak se snaží dělat to, co se tomu druhému líbí. Pro nás to znamená, že čím víc budeme Pánu Ježíši dávat v našem srdci místo, tím víc bude svět, ve kterém žijeme, vypadat jako jeho království.

Milí bratři a sestry,

V dnešních čteních je nápadný ohromný kontrast mezi tím, jak je Kristova vláda popisována v prvním a ve druhém čtení a potom v evangeliu: U proroka Daniele a v knize Zjevení jsou to obrazy moci, síly a slávy tak, jak je běžné chápeme: Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy.

Evangelium je naproti tomu rozhovor mezi Pilátem a Ježíšem ve chvíli, která předchází Ježíšovu největšímu ponížení. Ježíš nemá žádnou moc ani žádnou slávu; za krátký čas bude odsouzen jako nejhorší zločinec. Ale přesto i v této chvíli ponížení Ježíš říká Ano, já jsem král. Nejsilnější obraz tohoto paradoxu je následná kratochvíle římských vojáků, kteří Ježíši dají karikaturu znaků královské moci – rákosové žezlo a korunu z trní – a pak se mu vysmívají a plivají na něj.

To, co Ježíš v evangeliu říká, nám ukazuje cestu k pochopení a snad i přijetí tohoto jeho způsobu vlády, této moci v bezmoci. Ježíš hned dvakrát říká, že jeho království není z tohoto světa, že je úplně jiné, než naše lidské způsoby vládnutí. A pak, na samém konci dnešního úryvku, vysvětluje, jakým způsobem se jeho vláda uskutečňuje: Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.

Ježíšovo království je tedy v přítomné době, do času jeho druhého příchodu, skutečnost spíš vnitřní než vnější. Uskutečňuje se v srdcích a jednání lidí, kteří slyší jeho hlas a v poslušnosti k němu se snaží žít podle jeho dvojího přikázání lásky.  Proto je Ježíšovo království velmi nenápadné a velice křehké - vždyť i my, kteří jeho hlas slyšíme a snažíme se podle něj žít, často podléháme spíš způsobům tohoto světa a jeho vlády. Může nám připadat, že pokud Ježíš chce vládnout takto, prohraje to na celé čáře. Není-li Ježíšova vláda z tohoto světa, nemá vůbec žádnou šanci. Velmi jsme si zvykli, že kdo chce mít nějakou moc a vliv, musí uplatnit ostré lokty, starat se o svůj mediální obraz, mít známosti a dobře ovládat pravidla mocenské hry - a v některých částech světa ještě stále také neštítit se sáhnout po hrubém násilí a zbraních. Ježíš nic z toho nepoužívá, kdyby jeho království bylo z tohoto světa, jeho učedníci by přece bojovali - a on si vybral takové, kteří se před jeho popravou rozprchli.

Může se nám tedy zdát, že Ježíšovo království je příliš slabé na to, aby uspělo - máme za to, že když není z tohoto světa, je předem diskvalifikováno. Ale možná je to trochu jinak. Možná, kdybychom měli víc otevřené oči, nebo kdybychom je na čas odtrhli od zpravodajských webů a podívali se lépe na běžný život, viděli bychom, že Kristovo království přece jen žije a roste - třeba všude tam, kde se lidé milují, kde žijí spolu v míru, kde si dokáží odpouštět, kde se starají o chudé a slabé, kde rodiny dokáží přes všechny těžkosti zůstávat spolu. Možná je Kristovo království nejvíc přítomné v běžném, každodenním dobru, kterého je kolem nás spousta, ale nikoho moc nezajímá, protože toto běžné každodenní dobro nevyvolává velké emoce a žádný novinář o tom tedy nebude psát.

Můžeme si nakonec připomenout Ježíšova podobenství o Božím království. Často je přirovnáváno k něčemu, co je velmi malé, nenápadné a běžné, ale pak to vyroste a je to větší a důležitější než cokoli jiného - takové je třeba podobenství o soli a kvasu či o hořčičném zrnku. A snad to Ježíš říká právě proto, abychom se nad jeho způsobem vlády nepohoršili, abychom si neřekli, že takhle to přece nejde, že takhle je jeho vláda odsouzená k nezdaru. Boží království lásky je již mezi námi - byť ještě ne v plnosti, to bude až na konci času.  A blahoslavení ti, kteří je dokáží vidět.


sobota 17. listopadu 2018

33. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Dan 12, 1-3

Čtení z knihy proroka Daniela.

   Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize.
   Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky.
   Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.


Žl 16 (15), 5+8. 9-10. 11 Odp.: 1
Odp.: Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. 

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp. 
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp. 
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp. 


2. ČTENÍ Žid 10, 11-14. 18

Čtení z listu Židům.

   Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'.
   Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.


EVANGELIUM Mk 13, 24-32

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.
   A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.
   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."
_______________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Podle čeho poznáme už v létě, že se blíží podzim?(třeba červenají jeřabiny, vlaštovky se sesedají na drátech a chystají se k odletu….). A v zimě, že se blíží jaro? (sněženky, čemeřice, kvetou ještě pod sněhem). Pán Ježíš dneska používá příměr fíkového stromu, který byl v jeho zemi skoro jediný, který opadává a pak mu na jaře vyrostou nové listy – ostatní stromy jsou stálezelené. Právě podle fíkovníku lze poznat, že už bude léto, i když tomu nic jiného nenasvědčuje. Když si dobře všímáme věcí v přírodě, tak můžeme ledacos dopředu odhadnout. A stejně tak si máme všímat všech ostatních věcí kolem sebe – nejen proto, abychom poznali, co se stane v budoucnu, ale i proto, abychom poznali, co nám Pán Bůh chce skrze ty věci říct.

Milí bratři a sestry,

    Ke konci liturgického roku se při bohoslužbách slova vždy čtou texty o posledních věcech a o konci času. Mají nás jistě v dobrém slova smyslu vyprovokovat; probudit z určité letargie, ze stereotypu života celkem slušných a celkem se sebou spokojených křesťanů. Mají nám také připomenout, abychom nebyli v tomto světě příliš zabydlení a nepřestali myslet na to, že náš život zde a nyní je zejména cestou k naší konečné spáse. Jenže se v nich - nebo spíš v tom, jak jim porozumíme - skrývá také jedno velké riziko.
     Ze své zkušenosti zpovědníka - a zejména v poslední době – vím, že mnoho lidí prožívá velký strach z budoucnosti, který je úspěšně ze všech stran přiživován různými apokalyptickými předpověďmi a konspiračními teoriemi. A když někdo, kdo v takovém strachu žije, slyší dnešní slovo o čase úzkosti, jaký ještě nebyl, o velkém soužení a podobných věcech, může v tom vlastně najít potvrzení svých obav, které tím pádem ještě vzrostou. Jenže takový strach ochromuje člověka, zabíjí v něm naději, vede ho k pasivitě nebo naopak k agresi vůči těm, o kterých se domníváme, že onu hroznou budoucnost svým přítomným jednáním připravují.
     Neměli bychom proto na stole dnešního Božího slova přeslechnout výpověď žalmu, který nabízí z takového životního pocitu východisko. Slova žalmu nám pomáhají překonat jakýkoli strach, nejen z budoucnosti. Jeho autor nemá strach, protože absolutně důvěřuje v Hospodina a v jeho prozřetelnost. To mu přináší vnitřní radost a pocit bezpečí, který vychází z vědomí Boží blízkosti. Přitom to není žádný naivní optimista, který vidí věci růžovými brýlemi – v žalmu se vyskytují výrazy jako ‚podsvětí‘ a ‚porušení‘. Autor žalmu tedy dobře ví, že existují skutečnosti ohrožující život a spásu. Jenže ví také, že to všechno je pod Boží vládou, nikoli nad ní nebo vedle ní. Mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Boží blízkost a spása jsou silnější skutečnosti než jakékoli možné budoucí nebezpečí.
     V žalmu se rovněž naznačuje, jak žalmista k tomuto radostnému a jasnému poznání přišel – pramení z jeho, řekli bychom, duchovní bdělosti. Autor žalmu říká Hospodina mám neustále na zřeteli. Prožívá tedy život s vědomím Boží přítomnosti a lásky, nezapomíná na ni, neztrácí Hospodina ze svého zorného pole. Snad právě to je nejdůležitějším poselstvím Božího slova nejen z dneška, ale z celého závěru liturgického roku. Jsme vyzýváni právě k takové bdělosti srdce, k tomu, abychom i my měli Pána neustále na zřeteli. Pokud ale tento stav naší duše neživíme modlitbou a dalšími nutnými prostředky, je velmi snadné ho ztratit – a o naši pozornost se pak začnou přetlačovat mnohé jiné skutečnosti, jiné obrazy a jiná poselství, mnohdy velmi neodbytně a sugestivně. Tím však ztrácíme pokojnou jistotu a radost, o které dnešní žalm mluví – ztrácíme vědomí Boží přítomnosti a lásky, a pocity jako je úzkost z budoucnosti pak přicházejí téměř zákonitě.
      Kéž je tedy pro nás, milí bratři a sestry, konec církevního roku i nadcházející advent příležitostí získat podobný životní postoj a naladění jako autor dnešního žalmu. Kéž máme Hospodina neustále na zřeteli a žijeme v pokoji a radosti, ať již přijde cokoli, v budoucnosti i v přítomném čase.

sobota 10. listopadu 2018


32. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16


Čtení z první knihy Královské.

   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."
   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.


Žl 146 ( 145 ), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 1
Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 9, 24-28

Čtení z listu Židům.


   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.


EVANGELIUM Mk 12, 38-44

Slova svatého evangelia podle Marka. 


Ježíš učil (zástupy):
   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."


________________________________________________________________________________


Slůvko pro děti:

Vdova ze Sarepty musela mít velikou odvahu, veliký soucit s Eliášem, který měl také hlad, a velikou důvěru v to, co jí Eliáš řekl. Měla poslední jídlo – dokonce si myslela, že až to se synem snědí, nebudou mít pak už nic a umřou hladem. Ale přesto se s Eliášem rozdělila – z toho malička, co měla, mu dala najíst. A dobře udělala – mnohonásobně se jí to vrátilo.



Milí bratři a sestry,

  To, co Ježíš v evangeliu tak chválí, není možná ani tak vdovina štědrost, jako spíš její absolutní spolehnutí se na Boha. Vdova dává celé své živobytí - paradoxně - možná právě proto, že je chudá. Její chudoba - i když si ji nevybrala, ale byla do ní vržena tím, že jí zemřel manžel, na němž byla žena v Ježíšově době naprosto závislá - ji naučila spoléhat se na Hospodina, zcela a ve všem. Vdova má skrze svou chudobu zcela konkrétní zkušenost s tím, že Bůh se stará, že o ni pečuje a nedá jí zahynout. Jinak by dar všeho, zač by si jinak mohla koupit základní životní potřeby, byl šílený čin - po němž by možná riskovala i smrt hladem.
   Možná jste, milí bratři a sestry, v posledních dnech také sledovali dění kolem osvobozujícího rozsudku Asie Bibi, prosté pákistánské ženy, příslušnice malé křesťanské menšiny v zemi, které kvůli údajné urážce proroka Mohameda hrozil trest smrti za rouhání. Její první slova po propuštění z vězení - i když úplně na svobodě ještě stále není - byla tato: Děkuji Bohu, kéž je Pán veleben za moji svobodu. Tato už tak chudá venkovská žena, si v posledních letech zažila to, co lze nazvat chudobou až do krajnosti: ve vězení čekala dlouhá léta, zde bude či nebude odsouzena k smrti, odloučená od své rodiny, s vědomím, že i když ji osvobodí, nebude kvůli fundamentalistům nikde ve své zemi v bezpečí. Ale všechno to ji ani v nejmenším nevedlo k tomu, aby Pánu něco vyčítala. Její slova svědčí o tom, že ve své nouzi zakusila Boží pomoc a blízkost.
   My se asi spíš podobáme oněm bohatým, kteří dávají do pokladnice ze svého nadbytku. Jsme bohatí nejen v tom smyslu, že žijeme v ekonomické rozvinuté části světa. Jsme bohatí hlavně tím, že máme téměř na vše lidská řešení. Lidskými prostředky máme zajištěnou každou oblast našeho života - a zvykli jsme si na to tolik, že už nemáme mnoho možností, jak Boží prozřetelnost a Boží péči v našem životě zakusit.
    Snad právě proto na nás Pán občas dopouští situaci chudoby - období v životě, kdy lidská řešení selhávají, kdy musíme žít ze dne na den a nevíme, co bude zítra. Jsou to chvíle, kdy jsme jaksi vyhnáni ze své zajištěnosti, podobně jako se na začátku evangelia podle Marka a Matouše říká, že Ježíš byl Duchem svatým vyhnán na poušť. Je nám to nepříjemné, protože jsme si zvykli na zajištěnost; často si Pánu stěžujeme, co že to na nás dopustil - a On to možná dělá, aby nás osvobodil od naší soběstačnosti, a aby nám umožnil mít opravdovou zkušenost jeho blízkosti, moci a lásky. Zkušenost, kterou nám nikdo nevezme a která nám dává důvěru v Něho i v budoucnost, ať už přijde cokoli.

sobota 3. listopadu 2018


31. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Dt 6, 2-6

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
    "Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji - ty, tvůj syn a syn tvého syna - po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!"


Žl 18 (17), 2-3a. 3bc-4. 47+51ab Odp.: 2
Odp.: Miluji tě, Hospodine, má sílo!

Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj!
Odp.
Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen.
Odp.
Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 7, 23-28

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
    V době starozákonní mnozí se stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.
    Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť.
    Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha - pozdější než Zákon ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.


EVANGELIUM Mk 12, 28b-34
To je první přikázání. Druhé je mu podobné.

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?"
    Ježíš odpověděl: "První je toto: 'Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato."
    Učitel Zákona mu na to řekl: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary."
    Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.
______________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Teď po promluvě bude obřad přijetí našich nových ministrantů. Tak já se někoho z kluků zeptám: co je - nebo bude - na tom vašem ministrování nejdůležitější? Dobře sloužit při mši svaté je rozhodně důležité. Umět to, co máte umět a vědět, kdy je pravý čas třeba na zvonění nebo na umytí rukou knězi, to je taky důležité. Ale úplně nejdůležitější, nejen pro správného ministranta, ale pro nás všechny, co jsme tady – to je to, o čem mluví Pán Ježíš. Abychom Ho měli rádi, a měli se rádi mezi sebou navzájem. Když by tohle nebylo, tak by Vaše ministrování sice mohlo být navenek úplně perfektní a bez chybičky, ale to hlavní by tam chybělo.

Milí bratři a sestry,

Pro pochopení výpovědi dnešního evangelia je velmi důležité zasadit jej do kontextu: Ježíš před velikonočními svátky vstoupil do Jeruzaléma, a nyní pobývá v Jeruzalémském chrámě. Jsme svědky posledních momentů jeho veřejného působení. Jakoby se zde uzavíral kruh, který začal, když Ježíš jako dvanáctiletý v témže chrámě poprvé začíná projevovat svou moudrost rozhovorem s učiteli zákona. I nyní do Chrámu přicházejí velekněží, zákoníci, starší, farizeové a saduceové, a vedou s Ježíšem disputace: o jeho pravomoci, o tom, zda je dovoleno platit daň císaři, a konečně o vzkříšení z mrtvých - s podivným myšleným experimentem s vdovou, které zemře postupně sedm manželů. Text evangelia více či méně otevřeně říká, že účelem těchto rozprav s Ježíšem není hledat pravdu, ale chytit jej za slovo - najít v jeho učení protimluv nebo nedomyšlenost, aby se druhá strana utvrdila v tom, že pravdu má ona.

U zákoníka v dnešním úryvku evangelia tomu tak není. První verš úryvku je zkrácený, celý zní takto:  Jeden zákoník slyšel, jak se přou, a když viděl, že jim Ježíš správně odpověděl, přistoupil a zeptal se ho… Zákoník je vzorným příkladem člověka, který hledá pravdu - upřímně a bez postranních úmyslů. Jeho hledání začíná nasloucháním rozhovoru, při kterém nikomu nestraní. A když vidí, že je to Ježíš, kdo odpovídá správně, vstoupí do tohoto rozhovoru sám a Ježíše se zeptá po samotné podstatě a smyslu Zákona.  

Na jeho stručný a přesný dotaz dává Ježíš stručnou a přesnou odpověď.  Jádrem Zákona je láska k Bohu a bližnímu, bez ní nemají stovky příkazů, pravidel a zákazů žádný smysl. A když se s touto odpovědí zákoník ztotožní, Ježíš mu říká Nejsi daleko od Božího království. A už se ho nikdo na nic neptá, neboť je to zbytečné, všechno již bylo řečeno.

Tato výpověď evangelia nám tedy může znovu dodat odvahu hledat pravdu, i v dnešním postmoderním světě, kde mnozí na hledání pravdy rezignovali. Boží slovo nám říká, že kdo hledá, kdo se upřímně táže, komu jde o pravdu samotnou, bez postranních úmyslů, ten najde, tomu bude zjevena. Komu opravdu jde o podstatné a důležité skutečnosti, může je objevit. Je však zapotřebí řídit se příkladem onoho zákoníka: zkoumat sebe sama, zda jsem schopen přijmout odpovědi, které nebudou předem dány mým přáním, zda si při svém hledání jen nechci dokázat, že pravdu mám já. Zkrátka, umět opravdu vyjít ze sebe, ze svého egoismu, ze svého úzkého horizontu. Dokáži-li to, setkám se s Bohem, který je Pravda a Láska zároveň. 

sobota 27. října 2018


30. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Jer 31, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele!      
    Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."

Žl 126 (125), 1-2ab. 2cd-3. 4-5. 6 Odp.: 3

Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 5, 1-6

Čtení z listu Židům.

    Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón.
    Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'.

EVANGELIUM Mk 10, 46-52

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
    Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?"
    Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!"
    Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.
_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček dobře vidíme, jak se slepému žebrákovi Bartimaiovi snažili jeho volání rozmluvit. Dokonce ho okřikovali, aby mlčel. Můžeme si dobře představit, co mu asi říkali: Nech toho, stejně ti nemůže pomoct. Anebo Jsi jenom slepý žebrák, myslíš, že si tě všimne? Ale on se tím nenechal odradit, dokonce volal ještě víc. Proč? Protože měl opravdu velkou víru, víc než hlasům těch lidí okolo věřil tomu, že Pán Ježíš ho opravdu může uzdravit.



Milí bratři a sestry,

V prvním čtení povzbuzuje prorok Jeremiáš tu část lidu Izraele, která se ocitla v první vlně vyhnanství v Babylóně – jednalo se zejména o lidi z okolí dvora krále Jekonjáše a o řemeslníky. Lidsky viděno neměli žádnou naději na návrat domů; situace se v následující době naopak ještě zhoršila, protože po dobytí Jeruzaléma králem Nabuchodonozorem byla do Babylóna deportována i zbývající část Izraelitů. Jeremiáš však – jakoby proti vší viditelné naději – prorokuje vysvobození. V situaci, kdy by bylo lidsky pochopitelné podléhání depresi a rezignaci, vybízí k radosti: ať je slyšet váš jásot: zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele – i když k záchraně ještě nedošlo. Naděje na osvobození není ani trochu zakotvena v tom, že by lid Izraele ve své situaci viděl nějaké světlo na konci tunelu. Je pouze a jedině spojena s pevnou vírou, že Hospodin je věrný a svůj lid neopustí.

Slepý žebrák Bartimaios v dnešním evangeliu má podobnou víru a podobnou naději. Jeho naléhavé volání „Synu Davidův“ naznačuje jeho víru: Ježíš, který prochází kolem, je Mesiáš zaslíbený proroky. Možná i tohle způsobuje, že ho okolostojící okřikují, aby mlčel. Jenže on se od své víry a od své naděje nenechá odradit, dokonce ještě víc a silněji volá svou prosbu o smilování. A právem mu proto, již uzdravenému, Ježíš říká Tvá víra Tě uzdravila.

Bartimaios je tedy obrazem člověka, který dokáže věřit a doufat, i když okolnosti vůbec nenasvědčují tomu, že by se předmět jeho naděje mohl stát skutečností. Hlasy oněch okřikujících jsou obrazem právě opačného postoje – jsou to v pravém slova smyslu skeptikové.

Pokud se trochu hlouběji zamyslíme nad slovem skeptik a nad způsobem, jakým ho používáme, dostaneme se přibližně ke dvěma významům. Ten první je pozitivní: objevuje se například v názvu Spolku českých skeptiků Sisyfos, což je organizace spojená třeba se jménem astronoma a křesťana Jiřího Grygara.  Spolek usiluje o propagaci kritického myšlení v souvislosti s různými pavědami, v dnešní době zažívajícími nebývalý rozkvět. Skeptik v tomto smyslu je tedy ten, který se snaží při pohledu na skutečnost používat kritické a racionální myšlení - což je jistě dobře. Druhý význam už tak pozitivní není: skeptikem nazýváme často toho, kdo počítá s tím, že všechno bude špatné a ještě horší – v tomto smyslu je příbuzným slovem pesimista. Nejpádnějším příkladem takové skepse je první a základní Murphyho zákon: Co se může pokazit, to se taky pokazí. Nebo také jedná písnička od Rudolfa Brančovského, frontmana brněnské skupiny Poletíme?, ve které je, samozřejmě v nadsázce, následující výstižný veršík:  Jsem depresivní typ, s depresí a skepsí žije se mi líp.

Místo u okraje cesty blízko Jericha můžeme vidět jako obraz naší duše. Je v nás víra a touha, jako v onom žebrákovi, ale také skepse, jako u těch druhých, kteří ho okřikují. Lidským pohledem skutečně můžeme vidět, že věci jdou od desíti k pěti. Třeba že se Evropa stává stále méně křesťanskou; nebo že děti či vnuci udělali v životě špatný krok a už to nejde vrátit; nebo že někoho blízkého postihla těžká nemoc; nebo cokoli jiného. 

Tohle všechno v nás živí skeptika, jsme ve velkém pokušení věci vzdávat, nechat to, jak to je, a přestat se modlit, protože nevidíme výsledek. Takové pokušení v nás zabíjí víru a naději - a s nimi i lásku, protože tyto tři kardinální ctnosti jsou spolu propojeny. Otec Adam Rucki, vzácný a moudrý kněz, který za komunistického režimu ztratil státní souhlas a dokonce byl uvězněn, nám tento týden na exerciciích vyprávěl právě o takovém případu rezignace: mluvil s paní, která prohlásila, že když její vnuci ztratili víru, nedá se s tím nic dělat, protože už je holt taková doba. A otec Adam jí řekl toto: paní, vy jste své vnuky vlastně zabila.

 Bartimaios je někdo, kdo vůbec skeptikům nenaslouchá. Je obrazem našeho lidství proměněného Duchem svatým, které věří, doufá a miluje. Je obrazem toho, co je hlouběji než onen malý skeptik v nás. Je obrazem našeho srdce, našeho nejhlubšího nitra, v němž je pevná víra a horoucí naděje – zakotvené jedině v Bohu, ať se děje cokoli. Je to místo, odkud voláme i my Pane Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou.