sobota 16. února 2019

6. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Jer 17,5-8


Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

 Toto praví Hospodin: 
    "Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! 
    Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce." 


Žl 1,1-2.3.4+6 Odp.: Žl 40(39),5a 
Odp.: Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina. 

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. 
Odp. 
Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadne a daří se mu vše, co koná. 
Odp. 
Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako pleva rozvátá větrem. Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných skončí záhubou. 
Odp. 


2. ČTENÍ 1Kor 15,12.16-20 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.


Bratři a sestry! 
    Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. 
    Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. 


EVANGELIUM Lk 6,17.20-26


Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. 
    Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. 
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. 
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům! 
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. 
    Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. 
    Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. 
    Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Milé děti,
Tak jak to vlastně Pán Ježíš dnes myslel: když jsou váš tatínek nebo vaše maminka v práci šikovní a dobří a máte proto třeba dům a velké auto, tak patří to Běda vám, nebo ne? Rozhodně ne! Pán Ježíš chce říct něco o naději, kterou v něho máme, o důvěře, kterou mu dáváme. Když je ta naděje a důvěra v něho malá nebo žádná, tak musíme spoléhat na druhé lidi – a ti nás mohou zklamat. Bůh nás ale nezklame, protože je věrný.  

Milí bratři a sestry,
Ve všech dnešních čteních se hovoří o protikladu mezi těmi, kteří důvěřují v Boha, a těmi, kteří důvěřují v člověka. Právě v tom je rozdíl mezi adresáty Ježíšových blahoslavenství nebo naopak jeho Běda! Blahoslavení nejsou blahoslavení proto, že jsou chudí nebo že pláčou, ale proto, že ve své chudobě a pláči čekají všechnu pomoc od Hospodina - a Hospodin je nasytí, utěší, dá jim své království. Na druhé straně těm, kteří jsou nasyceni, smějí se a jsou bohatí, není adresováno Ježíšovo běda! proto, že jsou sytí, bohatí a nic jim neschází - ale proto, že jsou v tom všem a kvůli tomu všemu sebejistí, že spoléhají jen a jen na sebe nebo na druhého člověka – a proto budou nakonec zklamáni.
Myslím, že s touto výpovědí dnešních čtení můžeme mít mnohem větší problém než naši předkové. Ve starověku, středověku a ještě i raném novověku se od lidských prostředků nedalo mnoho očekávat. Bylo možná mnohem ‚snazší‘ očekávat záchranu od Boha, a ne od člověka, - medicína byla v plenkách, neexistovalo sociální zabezpečení, technické vymoženosti a vůbec téměř nic z toho, na čem dnes do velké míry stavíme svůj život a jeho jistoty. Věda a technika dokázala věci, o kterých mluvíme jako o zázracích – i když v pravém slova smyslu to zázraky nejsou, protože nejde o výjimky z přírodních zákonů. Přesto je tak nazýváme, protože ještě před několika desetiletími či možná jen několika lety by vůbec nebyly považovány za uskutečnitelné.
Možná bylo pro středověkého člověka mnohem snazší a přirozenější považovat Krista Pána za svého Spasitele, za svého Zachránce. My dnes spíš vnímáme, že ti, kdo nás zachraňují, jsou druzí lidé – lékaři, právníci, technici a ekonomové. Ruku v ruce s tím nám také poněkud vybledla skutečnost, že život zde a nyní je cesta do naší pravé vlasti, kterou je nebe. Život v minulosti byl velmi těžký, křehký a většinou mnohem kratší než dnes – a vidina věčné radosti a odpočinku, který dá Bůh člověku v nebi, možná byla pro naše předky mnohem sugestivnější a lákavější, než pro nás. V naší části světa jsme si svým způsobem sami vytvořili nebe na zemi. Život může být docela dlouhý a příjemný, a my můžeme poznenáhlu získat dojem, že nic lepšího vlastně ani nechceme. Přesně to vyjadřuje známá píseň Michala Tučného: Krásnější svět vůbec nehledám, to řeknu vám, tam u nebeských bran.
Přesto však jsou, milí bratři a sestry, skutečnosti našeho života - a vlastně ty nejpodstatnější a nejdůležitější - které poselství dnešních čtení dávají za pravdu. Jsou věci, ve kterých nemůžeme čekat spásu od druhého člověka. Jednou z nich je vědomí naší smrtelnosti.Medicína může život prodloužit, ale ne do nekonečna. Jenže v člověku je hluboce zakořeněná touha po tom, aby smrt nebyla definitivní tečka, abychom se shledali s těmi, které jsme měli rádi, abychom pochopili smysl toho, co jsme zde na zemi prožívali. A v tom všem můžeme mít jedinou naději: ne v člověka, ale v to, co je obsahem druhého čtení - v Krista, který vstal z mrtvých.
A pak je zde ještě oblast vztahů. Toužíme po opravdové, věrné a trvalé lásce, ale zároveň zakoušíme, jak se nám v tomto ohledu nedaří, jak jsme často bezmocní právě v naší vyspělé civilizaci, kde máme skoro na všechno recept, jen ne na naplnění této hluboké touhy našeho srdce. A ani zde nelze čekat spásu od člověka. Zachránit nás může jen věrná a trvalá Láska, která je Boží podstatou a která nám byla v Duchu Svatém darována.

sobota 9. února 2019


5. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Iz 6,1-2a.3-8

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové.
    Jeden volal na druhého: "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy." Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem.
    Tu jsem zvolal: "Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!"
    Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: "Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!"
    Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: "Koho mám poslat, kdo nám půjde?" Řekl jsem: "Zde jsem, mne pošli!"


Žl 138(137),1-2a.2bc+3.4-5.7c-8 Odp.: 1c
Odp.: Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, až uslyší slova tvých úst. Budou opěvovat Hospodinovy cesty: "Věru, veliká je Hospodinova sláva!"
Odp.
Zachraňuje mě tvá pravice. Hospodin pro mě dokončí, co začal. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 15,1-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.
    Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.
    Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou.
    Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.


EVANGELIUM Lk 5,1-11

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
    Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
    Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."
    Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Slůvko pro děti:
Kdyby Pán Ježíš povolal svatého Petra a jeho druhy k hlásání evangelia bez toho zázračného rybolovu, asi by mu řekli, že na něco takového nemají a že budou radši dál lovit ryby. Jenže když viděli ten zázrak, tak pochopili, že Ježíš má moc nejen k tomu, aby ulovili spoustu ryb, ale taky k tomu, aby je proměnil a udělal z nich apoštoly. Proto už se nebáli a šli hned za ním.

Milí bratři a sestry,
Nedávno za mnou přišel do zpovědnice u svaté Máří Magdaleny člověk, který mi říkal něco v tomto smyslu: Otče, já se tak snažím, chodím pravidelně do kostela, modlím se, ale Bůh se mi za to vůbec neodvděčil - mám pocit, že mám v životě smůlu, že nemám žádné dary, že se mi nic nepodařilo.  Skoro proto začínám ztrácet víru.
     Petr i ostatní rybáři, kteří vystupují v dnešním evangeliu, možná mohli mít po neúspěšném nočním rybolovu podobné pocity jako onen nešťastný penitent. Byli to zbožní židé; a jedním z podstatných prvků víry lidu Izraele bylo přesvědčení, že úspěch, blahobyt, dlouhý život a početná rodina jsou známkou Božího požehnání. Oni ale právě zažívají neúspěch. Když Ježíš vstoupil na jejich loďku, říkají mu: Mistře, celou noc jsme se lopotili, ale nic jsme nechytili. Rybaření byla Petrova profese, byl jistě zkušený, a musel dobře vědět, co má dělat, aby něco chytil; neúspěch musel být něčím, co rybáři rozhodně nečekali. Museli cítit obrovské zklamání, pocit prohry. Možná měli dojem, že Hospodin jim bezdůvodně a ze svého rozmaru nepožehnal. Museli být nazlobení na všechno možné: na sebe, na své druhy, na ryby, které nebyly tam, kde měly; a asi také na Boha Izraele.
     To, co pak udělá Ježíš, ale vysvětluje smysl Petrova neúspěchu. Můžeme zde najít podobnost s příběhem slepce z deváté kapitoly svatého Jana. Lidé jeho slepotu chápou přesně podle svého přesvědčení, že nemoc je trest za hřích, vlastně prokletí, protipól požehnání spravedlivého. Proto se také Ježíše ptají:  Mistře, zhřešil on nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? Jenže Ježíš je vyvádí z omylu: Je slepý, aby se na něm projevily Boží skutky. Smysl slepoty se projevuje poté, co Ježíš slepce uzdraví. Slepota byla dopuštěna nikoli jako trest za hřích, ale proto, aby lidé byli vzápětí svědky znamení spásy.
     Neúspěch rybářů má podobný smysl: má otevřít v jejich mysli a srdci cestu k tomu, aby v něm přestali vidět prokletí, ale počátek velkého Božího skutku. A také aby poznali, že je třeba do všeho, co konají, pozvat Pána . A ještě víc, že je třeba konat věci na jeho Slovo – protože to pak bude činný On sám.
     Petr to naštěstí pochopil. Jeho dlouholetá praxe musela jistě být v rozporu s tím, co po něm Ježíš chtěl: pokud nic nechytili v noci, nechytí samozřejmě nic ani ve dne. Přesto Ježíšovu slovu uvěřil spíš než své vlastní zkušenosti - a byl svědkem zázraku. Ježíšovo slovo se naplnilo.
    Bůh nikdy nedopouští neúspěch nebo jiné trápení jen tak, jen z rozmaru - natož proto, že bychom ho nahněvali našimi hříchy.  Vzpomínám v této souvislosti na krátkou větu jedné italské sestry augustiniánky, kterou před více než deseti lety řekla nám bohoslovcům z Nepomucena:  Pán Bůh nedopouští na člověka těžkosti proto, aby ho trápil, ale aby ho naučil soucitu. Dnešní evangelium v sobě nese podobné poselství: Pán Bůh nedopouští neúspěch, aby nás trápil, ale abychom vnitřně pochopili a přijali jeho výrok o tom, že bez Něj nemůžeme činit nic.

sobota 2. února 2019


4. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Jer 1,4-5.17-19

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Za ( krále ) Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.
    Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi.
    Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, (železný sloup a) bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země.
    Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."


Žl 71 (70),1-2.3-4a.5-6ab.15ab+17 Odp.: 15a
Odp.: Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti.

K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky! Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě!
Odp.
Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, neboť tys moje skála a tvrz. Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného.
Odp.
Vždyť tys má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí, Hospodine! V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem.
Odp.
Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy.
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 12,31-13,13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu.
    Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.
    Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
    Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné.
    Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne.
    Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.


EVANGELIUM Lk 4,21-30

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?"
    Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau."
    Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie."
    Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti, Pán Ježíš napřed lidi na bohoslužbě v nazaretské synagóze svým kázáním potěšil – divili se milým slovům z jeho úst – jenomže potom je pěkně naštval. Možná si řekli, že je nemá rád, když jim takové věci říká. Jenomže my víme dobře, že Ježíš má rád všechny lidi. Je to asi podobné jako s vaším tatínkem a maminkou: taky vám někdy řeknou věci, které vás potěší, ale někdy taky něco, co vás nepotěší. Ale vy víte, že vás mají rádi - a že by neudělali dobře, kdyby vám občas nepříjemnou věc neřekli. Sice se něco takového těžko poslouchá, ale vede nás to nakonec k dobru.

Milí bratři a sestry,
   V prvním čtení Hospodin oslovuje budoucího proroka Jeremiáše a oznamuje mu jeho poslání zvěstovat Boží slovo – mluv k nim vše, co Ti přikážu. Zároveň se Jeremiáš dozvídá, že jeho prorocké poslání ( které si nevybral, byl do něj doslova vržen) mu přinese trápení, že jeho prorokování narazí na odpor. Celý další text knihy Jeremiáš dává tomuto slovu za pravdu – prorok si kvůli svému poslání vytrpí své.
    Něco podobného se opakuje v evangeliu: Ježíš káže v nazaretské synagóze Boží slovo, a to poprvé narazí na odpor. Naladění ve shromáždění se změní z okamžiku na okamžik. Už se nikdo nediví Ježíšovým milým slovům, ale lidé vzplanuli hněvem. V naší době a kultuře by lidé možná demonstrativně odešli nebo by Ježíše vypískali – nazaretští ho však chtějí rovnou svrhnout ze srázu. Je to první náznak toho, že Ježíše bude nakonec jeho hlásání opravdu stát život.
     Mezi těmito dvěma dramatickými čteními je vložena Velepíseň na lásku z 1. listu Korintským. A jako by tam vůbec nepatřila, jako by se k oněm ostatním čtením ani nehodila, jako by říkala něco úplně jiného. Když bychom znovu pročítali seznam vlastností, které podle svatého Pavla má opravdová láska mít, a pak bychom je vztáhli na první čtení i na evangelium, asi by to příliš nesouhlasilo. Nevypadá to, že Hospodin je vůči Jeremiášovi shovívavý, nevypadá to, že by Ježíš byl vůči svým nazaretským spoluobčanům příliš dobrosrdečný, ani že by všechno omlouval.
     Toto napětí mezi dnešními čteními nám připomíná podobné napětí, přítomné v našem křesťanském životě a v našem hledání Boha. Věříme v Boha, který je Láska, ale zároveň to v mnoha životních situacích nezakoušíme; někdy se nám neodbytně vkrádá myšlenka, že kdyby nás Bůh měl opravdu rád, nedopustil by přece to či ono. Pokud se chceme alespoň trochu přiblížit tajemství Boží lásky, nemůžeme jinak než postupovat ‚zdola nahoru‘ – musíme vždycky vycházet z naší lidské zkušenosti s láskou druhých: láskou rodičů, s láskou manželskou, s lidským přátelstvím. Jenže právě na pozadí této zkušenosti s lidskou láskou poznáváme, jak je Boží láska jiná - a někdy, zdá se, v přímém rozporu s tím, co pod pojmem ‚láska‘ spontánně chápeme. Jednoduše řečeno, Velepíseň na lásku z prvního listu Korintským naší zkušenosti s lidskou láskou dobře odpovídá – proto je tento text tak oblíbený třeba na svatbách, a oslovuje i nevěřící. Ovšem trápení, které Hospodin způsobil Jeremiášovi, protože si ho bez jeho souhlasu vybral za proroka, se nám už se zkušeností lidské lásky dává do souladu dost těžko. A pokud by pro nás byla Boží láska něčím takto neproniknutelným a nepochopitelným, těžko bychom na ni mohli odpovídat naší láskou – spíš bychom se jí asi báli.
     Tento rozpor v našem hledání a pochopení toho, co je Boží láska, má naštěstí řešení. Bůh se totiž v Ježíši stal člověkem. Skrze Ježíšovo vtělení nám už Boží láska nemusí připadat úplně jiná, protože Bůh nás v Ježíši Kristu miluje lidským srdcem, lidskou láskou, právě tou, se kterou máme zkušenost od počátku našeho života v mateřském lůně - snad jen s tím rozdílem, že láska Ježíšova a pak také láska jeho Matky je očištěna od pokřivení prvotní vinou.  Ježíšova láska je božská – tajemná a neuchopitelná – ale zároveň také zcela a plně lidská. Proto pro nás není něčím neznámým. A proto se jí také můžeme beze strachu odevzdat.  


sobota 26. ledna 2019

3. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Neh 8,2-4a.5-6.8-10

Čtení z knihy Nehemiášovy.

    Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím.
    Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu - stál totiž výše než všichni lidé - a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženými rukama: "Amen, Amen!" Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi.
    Četlo se v knize Božího zákona, překládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmoucení, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"


Žl 19(18),8.9.10.15 Odp.: Jan 6,63b
Odp.: Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Nechť se ti líbí slova mých úst, i smýšlení mého srdce, Hospodine, má Skálo, vykupiteli můj!
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 12,12-30

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

 Bratři a sestry!
    Tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.
    Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: "Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu," proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: "Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím," proto ještě k tělu patří! Kdyby byla celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jenom sluch, kde by byl čich?
    Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" nebo zase hlava nohám: "Nepotřebuji vás!"
    Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují.
    Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat?


EVANGELIUM Lk 1,1-4;4,14-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen.
    Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili.
    Ježíš přišel také do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo:
    "Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně."
    Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."

Slůvko pro děti:
Začátek dnešního evangelia je docela zajímavý: je to zároveň začátek evangelia podle Lukáše, a Lukáš v něm oslovuje křesťana jménem Teofila, asi svého učedníka. Říká mu, proč své evangelium napsal: aby zaznamenal svědectví těch, kteří byli s Ježíšem a viděli a slyšeli všechno, co dělá – a byli svědky jeho vzkříšení. Teofil, až si tohle svědectví přečte, se tak může přesvědčit o tom, že křesťanská víra, kterou přijal, nejsou žádné výmysly. Že se na to, čemu uvěřil, může spolehnout.

Milí bratři a sestry,
První čtení a evangelium mají jednu podstatnou společnou výpověď: slyšení Božího slova a jeho výklad – tedy něco, co společně prožíváme právě v tuto nedělní hodinu – vyvolávají v lidech silné emoce. Atmosféra v prvním čtení i v evangeliu by se dala krájet:  V knize Nehemjáš poslouchá lid čtení z knihy zákona s napětím. A když Ježíš v evangeliu dočte pasáž z knihy proroka Izajáše a chystá se ji vykládat, všichni na něho upřeně hleděli. A poté, co je hlásání slova u konce, v prvním čtení lid pláče – a pak se zase raduje, protože kněz Ezdráš, místodržitel Nehemjáš a levité jej utěšují:  Nebuďte smutní a neplačte, neboť tento den je zasvěcen Hospodinu. Jezte a pijte, nebuďte zarmoucení, radost z Hospodina ať je vaše síla. A kdybychom dočetli do konce i evangelní příběh ze synagógy v Nazaretě, byli bychom svědky podobně silné odezvy: včetně hněvu, který vyústí v to, že Ježíše vyženou ze synagógy a chtějí ho shodit ze srázu. Při Ježíšově kázání nikdo nezůstává lhostejný.
Dnešní čtení jsou názorným příkladem toho, co by v nás mohlo a mělo Boží slovo působit, kdybychom ho dokázali vnímat v jeho původní síle a moci, nezatížené staletími používání v křesťanské bohoslužbě, nezatížené tím, že jsme je za život už stokrát slyšeli. Je to ilustrace známého výroku z listu Židům, že Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč.
V nás, zdá se, zde a nyní, Boží slovo něco podobného nevyvolává. Předpokládám, že nikdo z vás nebude teď po kázání plakat - možná mimo malých dětí; že nikdo nebude jásat radostí; a že mne nikdo nebude chtít shodit z vodojemu na Kohoutovické Babě. Asi nás spíš slyšené slovo nudí, říkáme si, že je známe jako své boty, že už nám za ta léta nic nového neřekne; možná v něm vidíme hlavně morální a duchovní nárok, který není v normálním životě uskutečnitelný; možná si říkáme, že je to pohádka o zemi, kde všichni žijí šťastně, a po které snad ještě trochu toužíme, ale musíme přece zpátky do reality. Další – a možná ještě vážnější – problém spočívá v tom, že obecně nás slyšené či čtené slovo už příliš nevzrušuje a nezajímá. Velmi nápadné je to třeba na zpravodajských webech, kde je stále ještě velká část obsahu tvořena psaným slovem; u každého článku ale musí být aspoň fotografie, video nebo fotogalerie. Kdyby byl nějaký článek tvořen jen několika odstavci textu bez obrázku, nikdo si ho nevšimne – i kdyby bylo jeho sdělení objektivně nejdůležitější a nejpravdivější.
Možná jediný způsob, jak Božímu slovu vrátit sílu promlouvat do našeho života, je naše zkušenost s komunikací v rodině a s těmi, které máme rádi - s našimi blízkými a přáteli. Jsou to slova, která říkáme a slyšíme, když vypneme elektronické přístroje a hovoříme spolu tváří v tvář a od srdce k srdci. Věci jako Mám Tě rád. Nebuď smutný. Jsem s Tebou. Nic si z toho nedělej. Těším se, až zase přijdeš. Taková slova nás nikdy nenudí, hluboce se nás dotýkají a vyvolávají emoce. Vnímáme jejich vnitřní sílu; cítíme, že nejsou jalová, jako většina ostatních, která pouštíme jedním uchem tam a druhým ven. Ani by nás nenapadlo, že bychom k nim měli chtít ještě fotogalerii. A hlavně, jsme si jistí, že ten, kdo k nám takto hovoří, je zároveň někdo, kdo nás má rád – tatínek, maminka, manžel nebo manželka, snoubenec či snoubenka, přítel, bratr, sestra. A skrze tuto lidskou zkušenost pak můžeme zakoušet i ještě větší sílu Božího slova - to, že v něm podle slov blahoslaveného Johna Henry Newmana Srdce mluví k srdci. Protože Bůh je Otec i Matka a Ježíš je Bratr a Přítel všech lidí, božský Snoubenec církve.

sobota 19. ledna 2019


2. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Iz 62,1-5

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho právo nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvé právo a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa.
    Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha.
    Nebudeš se již nazývat "Opuštěná" a tvá zem "Osamělá". Tvým jménem bude "Mé zalíbení je v ní" a jméno tvé země "V manželství daná", neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže.
    Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh potěší z tebe.


Žl 96 (95),1-2a.2b-3.7-8a.9-10ac Odp.: 3
Odp.: Vypravujte mezi všemi národy o Hospodinových divech.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno!
Odp.
Rozhlašujte den po dni jeho spásu! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech.
Odp.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména.
Odp.
V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 12,4-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí.
    Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zase tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává od téhož Ducha víry, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými (neznámými) jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno.
    To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce.


EVANGELIUM Jan 2,1-12

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.
    Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne."
    Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!"
    Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří načerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle."
    To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa a zdrželi se tam jen několik dní.
_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Co myslíte, děti, mohl Ježíš říct třeba: Ať je tady teď hned velká nádoba plná dobrého vína? Asi mohl, ale On nechtěl, aby se zázrak proměnění vody ve víno stal úplně bez přičinění lidí. I v našem životě může Ježíš udělat zázraky, ale my k tomu musíme aspoň maličko přispět. Například nějakému Honzíkovi  nejde matematika ve škole. A tak se modlí: Pane Ježíši, prosím Tě, ať mi matematika jde lépe. Ale přitom se na tu matematiku doma ani nepodívá, ani nepoprosí rodiče nebo paní učitelku, aby mu pomohli. A je jasné, jak to dopadne, příští písemka bude zase průšvih. Pán Ježíš by mu chtěl moc pomoct, to je jasné. Jenže nemůže, protože Honzík o to vlastně moc nestojí.

Milí bratři a sestry,

    Dnešní velmi známé evangelium o proměnění vody ve víno v Káně je mimo jiné vyprávěním o tom, jakým způsobem Bůh proměňuje svět a člověka. Věříme, že Bůh stvořil svět z ničeho; dvě vyprávění z první a druhé kapitoly knihy Genesis to popisují v symbolických obrazech: Bůh řekne, ať něco existuje, a stane se tak, a Bůh vidí, že je to dobré. Novozákonní biblická zvěst ale vzhledem k této tvůrčí Boží moci zdůrazňuje něco trochu jiného: to, co již je zde, se přetváří v něco nového, mnohem většího a lepšího. A předpokladem je vždycky svobodná spolupráce člověka; člověk musí Pánu nejprve toto již existující nabídnout.
  Vrátíme-li se do knihy Genesis, můžeme si vzpomenout, že na konci vyprávění o stvoření je všechno svěřeno člověku. Naplňte zemi a podmaňte si ji, říká Hospodin v prvním vyprávění o stvoření. Člověk má disponovat stvořením, ale nikoli jako ten, který je zotročí a nakonec zničí. Země je mu dána do správy, do péče. Možná lépe je to vyjádřeno v druhém vyprávění o stvoření ve druhé kapitole knihy Genesis: tam Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady, aby ji obdělával a střežil, přičemž zahradou se může myslet právě svět, všechno stvořené. Člověk se stává správcem stvoření, a tím zároveň prostředníkem mezi stvořením a Stvořitelem. Aby tedy mohlo dojít k obnově světa a člověka samého – což je podstatou Ježíšovy spásy – není to možné jinak, než se svobodným souhlasem a spoluprací člověka.
   Počátek spásy, který rozjímáme ve Zvěstování, zcela stojí a padá s Mariinou svobodou říci Ano nebo Ne. Maria se má stát matkou vtěleného Slova - k tomu ale musí nejprve svobodně nabídnout sebe samu, své tělo. Kdyby řekla ne, Bůh je bezmocný, právě proto, že jeho tvůrčí a zachraňující moc je omezena svobodou člověka.
    Dnešní evangelium o proměnění vody ve víno je podobný příběh: Ježíš by jistě mohl na místě ‚vykouzlit‘ plnou nádobu vína bez čerpání vody, ale On netvoří z ničeho – na začátku je spolupráce člověka. Maria říká služebníkům Udělejte, co vám řekne, a služebníci ji naštěstí poslechnou. Musí se vzít voda, a naplnit jí nádoby; člověk bere něco, co již existuje, a dává to Pánu k proměnění. Kdyby služebníci nádoby nenaplnili – třeba proto, že by si řekli, že to nemá žádný rozumný důvod – o žádném zázraku v Káně by u svatého Jana nic nebylo. A můžeme pokračovat: kdyby chlapec nedaroval svých pět ječných chlebů a dvě ryby, nebyl by zázrak rozmnožení a nasycení zástupů. Kdyby všichni nemocní, o kterých je v evangeliích řeč, neměli víru a své nemoci by nenabídli Ježíši k uzdravení, nikdo z nich by uzdraven nebyl. A ovšem, kdyby učedníci nejprve nepřipravili velikonoční večeři a nepřinesli na stůl chléb a víno, nekonal by se zázrak Eucharistie.
   Poselstvím těchto všech míst v evangeliích není jen ono prosté Přičiň se, člověče, a Bůh ti pomůže. Obrací naši pozornost znovu k tomu, že pokud něco Pánu nenabídneme a neodevzdáme, nemůže to být proměněno. Bůh omezuje svou moc nad stvořením a vykoupením jednou jedinou věcí: svobodou člověka. A my můžeme říci Ne, můžeme Pánu zabouchnout dveře, můžeme mu nechat přístup do našich věcí uzavřený. Můžeme se snažit věci kolem nás i sebe samy přetvářet na vlastní pěst – a jsme v tom, zdá se, někdy a v něčem docela dobří. Jenže žádný zázrak se v takovém případě nebude konat, bude to lidské a jen lidské snažení, a výsledek tomu bude odpovídat. Komplikujeme tím Pánu jeho touhu po tom, aby se nebe a země potkaly, aby mohly už brzy být zásnuby Stvořitele se svým stvořením – tak, jak jsme o tom slyšeli v prvním čtení. A navíc – zůstávají nám na bedrech věci, o nichž dobře víme, že jejich řešení je nad naše síly.

sobota 12. ledna 2019


Svátek Křtu Páně C 2019


1. ČTENÍ Iz 42, 1-4. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
   "Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.
   Na jeho nauku čekají daleké kraje. Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách."


Žl 29 (28), 1-2. 3ac-4. 3b+9b-10 Odp.: 11b
Odp.: Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu.

Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu!
Odp.
Hospodinův hlas nad vodami! Hospodin nad spoustami vod! Hlas Hospodinův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý!
Odp.
Vznešený Bůh zaburácel hromem, v jeho chrámu volají všichni: "Sláva!" Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin jako král bude trůnit věčně.
Odp.


2. ČTENÍ Sk 10, 34-38

Čtení ze Skutků apoštolů.

Petr se ujal slova a promluvil:
    "Ted' opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.
   Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel."


EVANGELIUM Lk 3,15-16.21-22

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“
   Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“
_________________________________________________________________________________________________________________


Slůvko pro děti:

Pročpak se asi Pán Ježíš chtěl nechat pokřtít? Jan říkal lidem, že jeho křest je na odpuštění hříchů. A udělal někdy Ježíš nějaký hřích? Ne! Tak proč se nechal pokřtít? Proto, aby ukázal, že mimo toho hříchu chce mít s námi lidmi úplně všechno společné.


 Milí bratři a sestry,

Svátek Křtu Páně může být mimo jiné příležitostí k přemýšlení nad naším vlastním křtem. O tom, co křest působí, hovoří celkem jednoduché definice z katechismu. Křtem jsme přivtěleni ke Kristu, dostává se nám odpuštění hříchů,  dostáváme dar Ducha Svatého,  jsme jím přijati do společenství církve a otvírá se nám brána k přijetí dalších svátostí. Při bližším pohledu na dnešní evangelium však můžeme zahlédnout velikost a význam našeho křtu možná lépe, než v oněch známých katechismových formulích.  

Můžeme si na začátek připomenout, co říkají evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše o Janově křtu: U Marka se říká, že k Janovi vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. U Matouše se mluví o tom, že mezi nimi byli farizeové a saduceové, Lukáš zmiňuje celníky a vojáky, pravděpodobně římské. A opakovaně se tam hovoří o zástupech. Jakoby lidé čekající na křest reprezentovali celé lidstvo: Židy i pohany, spravedlivé i hříšníky - všechny sociální skupiny, podobně jako tři mudrci od východu představují všechny národy země. Dalo by se říci, že zástupy kolem Jana je vlastně svět v malém.

Všechno se to děje, protože Jan hlásá příchod Božího království: lidé se na něj mají připravit obrácením a nápravou života. Boží království přichází s Ježíšem.: Já vás křtím vodou, říká Jan, ale přichází mocnější než já. Ale tento Ježíš, kvůli jehož příchodu se to všechno děje, se vmísí do tohoto davu a trpělivě čeká, až na něj dojde řada. A – jak o tom svědčí paralelní místo u svatého Matouše - Jan je překvapen: Já bych měl být pokřtěn od Tebe, a ty jdeš za mnou. A Ježíš říká: nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli - tedy Boží vůli, aby Ježíš sdílel s lidmi všechno, až do nejmenších detailů, kromě hříchu, aby se Slovo stalo jedním z lidí, aby byl ve všem lidském s námi. Aby byl jedním z onoho velkého zástupu, k nerozeznání od hříšníků.

Ježíš pak vstupuje, jako všichni ostatní, do vod Jordánu. A začíná se něco dít. Otevřelo se nebe, protože s Ježíšem se jeho lidství, a tedy vlastně celý svět, stává účastným lásky Nejsvětější Trojice, Boží život přichází do světa. Jsme svědky začátku vstupu Boha doprostřed světa, vstupu, který vyvrcholí ve velikonočních událostech. Onen jeden z davu je zároveň Otcův Jednorozený, od věčnosti milovaný Syn.

Velikost našeho křtu je právě zejména v tomto spojení s Ježíšem. S ním podstupujeme omytí vodou a totéž, co Otec říká o Ježíši, je řečeno o nás: Toto je můj milovaný syn, moje milovaná dcera, moje milované dítě‘. Otec každého z nás miluje stejnou láskou jako svého milovaného Syna, a tentýž Ježíši darovaný Duch svatý je darován v plnosti i nám. 

pátek 4. ledna 2019


Slavnost Zjevení Páně 2019   

1.    ČTENÍ Iz 60, 1-6   

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou!
   Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů.
    Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu.



Žl 72 (71), 1-2. 7-8. 10-11. 12-13 Odp.: srv.
Odp.: Budou se ti, Hospodine, klanět všechny národy země.

Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým.
Odp.
V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země.
Odp.
Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králové Arábie a Sáby zaplatí daně. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit.
Odp.
On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život.
Odp. 



2. ČTENÍ Ef 3, 2-3a. 5-6

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
 
Bratři a sestry!
    Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství.
   V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.



EVANGELIUM Mt 2, 1-12

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit."
    Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'."
   Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu.
   A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.
   Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.
_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Dnešnímu svátku říkáme lidově Tři králové. Ale v evangeliu jsme slyšeli o třech mudrcích od Východu. Tři králové se jim začalo říkat až později.  Takže pokud tři mudrci od Východu byli zároveň králi, tak se ty východní země asi měly dobře, protože jim vládli moudří vládcové. To bychom my taky chtěli – sice se máme docela dobře, ale jestli jsou moudří ti, kdo nám vládnou, těžko říct... A tihle tři králové a mudrci zároveň se jdou poklonit malému Ježíškovi, a dát tím najevo, že On je větší král než oni. A právě v tom je ta jejich velká moudrost.


Milí bratři a sestry,

s výjimkou žalmu se ve všech dnešních čteních tak či onak objevuje motiv světla, které se rozzářilo v temnotách, či motiv osvícení. Například v prvním čtení, u proroka Izajáše: Jeruzaléme, vzešlo Tvé světlo a Hospodinova velebnost zazáří nad Tebou.  Pak ve druhém čtení z listu Efezanům: nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha svatého.  A konečně v evangeliu vidí mudrci od Východu hvězdu, jejíž svit je vede a dává jim poznat místo, kde je narozený král.

Tyto obrazy světla a osvícení jsou vždy spojeny s pochopením nové skutečnosti – přesně v témže smyslu, jako když se nám podaří odhalit podstatu předtím neznámé skutečnosti a řekneme, že už ‘je nám to jasné’, či že ‘se nám v hlavě rozsvítilo’.  Světlo je zde symbolem nového poznání Boha a nového pochopení, jaký je Jeho plán s vesmírem a lidstvem. Příchod tohoto světla s sebou přináší velkou radost těm, kteří je přijali, a tak se šíří dále - obraz světla zde zastupuje nejen nové poznání, ale i radost. Spatříš to a zazáříš, říká Izajáš, radostí se zachvěje a rozšíří Tvé srdce.

Protikladným symbolem je pak tma - tedy všechno to, co bylo dříve, nebo to, co panuje nad národy dosud, ale už to nebude mít dlouhého trvání, neboť světlo se šíří. Opět u Izajáše: Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, nad Tebou však září Hospodin. Národy budou kráčet v Tvém světle a králové v tvé vycházející záři.  A u svatého Pavla: V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha svatého.

V evangeliu se tato tma, už odsouzená k zániku, projevuje jako strach. Mudrci vidí světlo hvězdy, a ptají se na nově narozeného Krále. A když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém.  Je to strach z nového, strach, který zažívají ti, kteří si až příliš zvykli na ono staré, kteří si zvykli žít ve tmě a světla se bojí. Je to strach, který Heroda dožene až k masakru nevinných betlémských dětí.

Přeji nám všem milí bratři a sestry, abychom v Novém roce chodili ve světle. Abychom se zbytečně ze strachu nebo ze zvyku nevraceli do tmy, abychom se nechali osvítit Boží blízkostí a láskou, abychom se radovali jako mudrci, kteří vedeni světlem hvězdy nalezli, co hledali - narozeného Krále. A také abychom sami zářili, abychom vnášeli světlo do světa kolem nás, neboť temnot je stále dost.