sobota 16. března 2024

 

5. neděle postní B 2024



1. ČTENÍ Jer 31, 31-34

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

   Hle, blíží se dni - praví Hospodin - kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:
   ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem - praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech - praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!
   Nebude již učit druh druha, bratr bratra: "Poznej Hospodina!" Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.




Žl 51 (50), 3-4. 12-13. 14-15 Odp.: 12a
Odp.: Stvoř mi čisté srdce, Bože!

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Bezbožné budu učit tvým cestám a hříšníci se budou obracet k tobě.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 5, 7-9

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.


EVANGELIUM Jan 12, 20-33

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
   "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
   Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny ( lidi ) k sobě."
   Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Máme nenávidět svůj život, jak Ježíš na jednom místě v evangeliu říká? Určitě ne! Život každého z nás je krásný Boží dar a má se žít s radostí. A tak proč to Pán Ježíš říká? Přijdeme na to, když si pořádně přečteme tu větu znova: kdo svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Výrazem svět se v Novém zákoně často označuje způsob života někoho, kdo myslí jenom na sebe. Ježíš možná použil až moc silný výraz, ale chce nám říci tohle: Když žijeme svůj život jenom pro sebe, když nemáme rádi nikoho než sebe, tak ten život za nic nestojí, nemá vlastně žádnou cenu. Ale opravdový život je, když žijeme pro druhé, když žijeme vztahy lásky.


Milí bratři a sestry,

Na začátku dnešního evangelia se dozvídáme o tom, že do Jeruzaléma ke svátečním bohoslužbám přišli mezi ostatními poutníky i pohané - v originále Řekové. Byli to poutníci, kteří nebyli etničtí Židé, nepatřili k vyvolenému národu a zřejmě ani nedodržovali Mojžíšův zákon, ale uvěřili v Hospodina, Boha Izraele. S trochou nadsázky by se dali přirovnat k dnešním ‚hledačům‘ Boha; k lidem, kteří nejsou zcela identifikovaní s církví nebo s křesťanskou vírou, ale nějak věří, nějak hledají přesah a smysl života. Tito řečtí poutníci chtějí vidět Ježíše – asi už předtím věděli o jeho učení a o jeho mocných skutcích, které vykonal. A snad z toho všeho nějak tuší, že by jim Ježíš nějak mohl pomoci v jejich hledání, že by jeho prostřednictvím třeba ještě víc poznali Boha Izraele, v něhož uvěřili.

Když jim však Ježíš skrze Ondřeje a Filipa posílá odpověď, o svém Otci prakticky nemluví. Hovoří o svém nadcházejícím utrpení, o tom, že kdo chce být jeho učedníkem, má jej následovat i v tomto; že kdo chce být jeho učedníkem, musí být dokonce natolik vnitřně svobodný, aby dokázal nelpět na svém vlastním životě. A že právě na této úzké cestě můžeme poznat Hospodina.

Můžeme si dobře představit, že když to všechno řečtí poutníci slyšeli - ačkoli z evangelia již nevíme, zda jim to Ondřej s Filipem vyřídili - mohli se docela pohoršit, protože něco takového určitě nečekali. A jsme-li k sobě upřímní, můžeme zjistit, že se nad tím, co Ježíš řekl, můžeme snadno pohoršit i my - byť jsme křesťané, kříž máme často na očích, každý rok slyšíme na Květnou neděli a Velký pátek pašije a víme, že následování Krista má v sobě aspekt zřeknutí se sebe a utrpení. Provokující může být zejména ono sousloví nenávidět vlastní život - připadá nám to příliš radikální, příliš připomínající jakýsi temný a zarputilý fanatismus slepé a nepromýšlené víry, příliš podobné chorobnému sebeodmítání, které neguje hodnotu a důstojnost každého života.

Ježíš ovšem tuto svou řeč uvozuje slovy ‚Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven‘. Ono utrpení, které má podstoupit, není samoúčelné; dochází se jím ke slávě. Zdánlivé popření života vede nakonec k jeho naplnění. Podobenství o pšeničném zrnku je dost výmluvné. Zrno v zemi zemře i nezemře. Jeho větší část sice zaniká, ale to, co je v něm skryto – embryo, zárodek budoucí rostlinky – vyklíčí, vyroste, rozvine se a přinese úrodu, mnohem větší počet zrn nežli to jedno, které bylo na začátku. Život je na konci mnohem intenzivnější, než byl na začátku.

Abychom se tedy odvážili vydat na cestu následování Krista, je nejprve nutné zcela důvěřovat jeho slovu, že v sebedarování necháváme vzrůst a rozkvést život mnohem víc, než kdybychom si jej úzkostlivě chránili a opečovávali jen sami pro sebe.  A tuto pravdu naší víry lze i zakusit. Kdo někdy opravdu udělal nějaký nezištný skutek lásky, kdo alespoň trochu zapomněl na sebe kvůli dobru druhého, ten jistě zakusil, jak tímto jeho skutkem vyrostl a vykvetl život - nejen v druhých lidech, ale i v něm samotném.

 

 

sobota 9. března 2024

 

4. neděle postní B 2024


1. ČTENÍ 2 Kron 36, 14-16. 19-23

Čtení z druhé knihy Kronik.

   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!



Žl 137 (136), 1-2. 3. 4-5. 6
Odp.: Vyslyš nás, Pane a, vysvoboď nás!

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.
Odp.
Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám ze siónských písní!"
Odp.
Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice!
Odp.
Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti.
Odp.




2. ČTENÍ Ef 2, 4-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.



EVANGELIUM Jan 3, 14-21

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi:
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

 ________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, když vydala slavná britská skupina Beatles před více jak padesáti lety své poslední album Abbey Road, tak do jedné písničky zakomponovali říkanku pro děti: One, two, three, four, five, six, seven; all good children go to heaven. Tedy jedna, dva, tři čtyři pět, šest, sedm; všechny hodné děti přijdou do nebe. Což o to, věříme, že všichni dobří a hodní lidé přijdou do nebe; jenomže s tou říkankou je problém (a Beatles si z ní proto taky trochu utahovali): dala by se totiž velice snadno pochopit špatně. Jako by se v ní říkalo: Milé děti, když budete hodné, tak přijdete za odměnu do nebe.  Ale svatý Pavel říká ve druhém čtení něco jiného: Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám. Do nebe se nedostaneme za odměnu, že jsme hodní, ale proto, že nám tam otevřel cestu Pán Ježíš. A tak tedy není důležité, jestli jsme hodní? Ale ano; ale proto, že máme Pána Ježíše rádi a chceme žít tak, jak se mu to líbí.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení ze Druhé knihy Letopisů je jakási bilance babylónského zajetí lidu Izraele a jeho smysl z hlediska starozákonní teologie. Lid Izraele se stále dopouštěl nevěrností; podle známého starozákonního slovního spojení ‚konal, co je zlé v Hospodinových očích‘. Opakovaně nedodržoval Hospodinův příkaz, aby si členové vyvoleného národa nezadávali s příslušníky okolních národů a s jejich náboženstvími. Izraelité nechtěli poslouchat proroky, které jim Hospodin posílal, aby jim připomínali Smlouvu a varovali je. A tak jednu chvíli došla Hospodinu trpělivost a dopustil trest. Svaté město Jeruzalém dobyli a vyplenili nepřátelé a Boží lid musel prožít sedmdesát let v babylónském zajetí - než Hospodin usoudil, že trest již byl dostatečný, a prostřednictvím perského krále Kýra umožnil svému (nyní již dostatečně poučenému) lidu svobodu a návrat do vlastní země.

Tento starozákonní obraz je zcela v souladu s tím, jak na čistě lidské rovině vnímáme skutečnosti jako je spravedlnost, vina a trest. Když někdo soustavně koná nějaké zlo, nelze s ním mít neustále trpělivost a donekonečna něco takového tolerovat. Jednu chvíli musí přijít trest, protože to vyžaduje spravedlnost. Zároveň je zde výchovný rozměr; přiměřený trest má viníka přimět k sebereflexi - má si hluboce uvědomit, co vlastně spáchal, a na základě tohoto uvědomění se pak snažit o nápravu.

Na pozadí této výpovědi prvního čtení ovšem o to více vyniká absolutní novost evangelia, o níž mluví i svatý Pavel ve druhém čtení. Ježíš v rozhovoru s Nikodémem ukazuje úplně novou a nečekanou Boží tvář. Ukazuje obraz Boha, jenž vlastně nemůže být pouhým výtvorem lidské mysli, jakousi projekcí lidských vlastností do nebe, jak si to představoval třeba německý filozof Ludwig Feuerbach. Nemůže jím být, protože jeho jednání se radikálně liší od toho, jak to chodí mezi námi lidmi.

Ježíš ukazuje Boha jako milujícího svět a člověka natolik, že je to zcela mimo jakékoli naše představy. Ježíšův Otec netrestá, ale zachraňuje; jeho láska a milosrdenství nekonečně přesahují všechno, co pod těmito pojmy obvykle chápeme. V našem lidském světě má láska a milosrdenství vždy hranice. Vždy milujeme více či méně podmínečně, vždy je v naší lásce tak či onak přimísena trocha egoismu, naše lidské milosrdenství vždycky někde končí. I někdo, o kom se říká, že má s někým nebo s něčím ‚nekonečnou trpělivost‘, ji ve skutečnosti nemá. Vždycky nám do poháru jednu chvíli spadne poslední kapka a on přeteče; vždy se dříve či později dostaneme do fáze, kdy si řekneme Dost, stačilo, už to takhle dál nejde!

Náš nebeský Otec, jehož tvář nám Ježíš ukazuje, není naštěstí jako my. I to je poselství dnešní Radostné neděle. Na začátku každého našeho nového obrácení a snahy o polepšení života má stát právě tohle - radost a úžas z nekonečné Boží dobroty, lásky a milosrdenství. Nikoli obava z nějakého trestu Pána Boha, který už s námi ztratil trpělivost, a už vůbec ne očekávání nějaké odměny za snahu. A v síle této radosti a tohoto úžasu také získáváme poznání, že to, co jediné může posouvat hranice naší vlastní lásky, trpělivosti a milosrdenství je jen a jen Jeho milost.  

sobota 2. března 2024

 

3. neděle postní B 2024



1. ČTENÍ Ex 20, 1-17 

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

    Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.
   Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
   Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stihám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
   Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
    Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.
   Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
   Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
   Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."


Žl 19 (18), 8. 9. 10. 11 Odp.: Jan 6, 68b
Odp.: Pane, ty máš slova věčného života.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů.
Odp.




2. ČTENÍ 1 Kor 1, 22-25

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
   Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.



EVANGELIUM Jan 2, 13-25

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
   Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?"
   Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím."
   Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?"
   On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.

 _____________________________________________________________

 Slůvko pro děti


Milé děti, bylo by asi moc divné, kdyby si nám někdo tady přímo v kostele otevřel Zverimex nebo směnárnu valut. Jenže pro jeruzalémský chrám a jeho bohoslužebný provoz byly tyhle věci třeba. Určitě si vzpomínáte z Hromnic, že když malého Ježíše přinesli Josef s Marií do chrámu, aby ho představili Pánu, obětovali přitom
pár hrdliček.

Kdo si nemohl k oběti přivést tele nebo beránka ze svého stáda, musel si ho na místě koupit. A chudí lidé, kteří si oběť telete nebo beránka vůbec nemohli dovolit, si prostě za pár penízků koupili hrdličky nebo holoubata. Za oběť Bohu se považovaly i peníze vhozené do chrámové pokladny. Tam se ovšem nemohly dávat všechny peníze, které byly tenkrát v oběhu, stejně jako třeba v sousedním Rakousku nemůžete v hotovosti zaplatit našimi korunami, ale eury; a musíte si ty koruny za eura napřed vyměnit. Proč to tedy Ježíš dělá?

Asi proto, že chce naznačit, že brzo už nebude třeba obětovat zvířata ani peníze. Když dnes přicházíme do kostela na mši svatou, Pán Ježíš při ní obětuje sama sebe pro nás – obětuje chléb a víno jako své tělo a krev.

 

Milí bratři a sestry,

V průběhu své veřejné činnosti Ježíš káže, učí a koná mocné skutky, aby lid Izraele uvěřil, že jeho učení o Bohu a člověku je pravdivé, že Boží království se opravdu přiblížilo, že on sám je proroky slíbený Mesiáš. Jenže některým – farizeům a učitelům Zákona – tato znamení jaksi nestačí, nebo si je pro sebe dokáží odvysvětlit (vyhání zlé duchy s pomocí Belzebuba, vládce zlých duchů, Mt 12). Chtějí stále další, možná ještě více jednoznačná. A Ježíš jim na to vlastně nemá co říci; nemůže nic než poukázat na ono poslední, na ono největší znamení. Vraťme se třeba ke dvanácté kapitole Matoušova evangelia: Tehdy mu na to řekli někteří z učitelů Zákona a farizeů: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“ Ježíš jim odpověděl: „Pokolení zlé a nevěrné hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci (Mt 12,38 -40).

 V dnešním evangeliu je situace úplně stejná: Židé chtějí vědět, jakou autoritu může mít Ježíš vůči chrámu, když ničí stánky směnárníkům a prodavačům holubů, což oboje přece patří k chrámovému provozu a umožňuje lidem obětovat a přispívat do chrámové pokladnice? A Ježíš znovu hovoří o svém posledním a největším znamení, jen místo odkazu k Jonášovi používá obraz zboření a opětovné výstavby jeruzalémského chrámu. Ale tři dny jsou zde znovu, a nelze pochybovat o tom, co Pán má asi na mysli. Odkazuje k nadcházejícím Velikonocům, ke své smrti a zmrtvýchvstání. To je Ježíšovo znamení s konečnou platností, žádné jiné již nebude dáno.

 Po Ježíšově Nanebevstoupení a po seslání Ducha učedníci začínají statečně hlásat Slovo a konat mocné činy, stejně jako předtím sám Ježíš. A v dnešním druhém čtení z prvního listu Korinťanům hovoří svatý Pavel znovu o onom největším a posledním Ježíšově znamení, jak jej nyní hlásá prvotní církev: Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židé stále požadují znamení z nebe, ale jiné znamení jim dáno nebude, než Ježíš ukřižovaný, pohřbený a vzkříšený.

 A cítíme, milí bratři a sestry, že toto slovo má stálou platnost. Tu a tam bychom moc chtěli k posílení naší víry zázraky, zvláště ve chvílích, kdy je nějak oslabena, kdy se chvěje, kdy nás přepadá skepse. Moc a moc bychom někdy rádi, abychom třeba potkali anděla z nebe a ten by nám řekl, co po nás v nějaké zapeklité životní situaci Pán Bůh chce – zcela konkrétně, přesně a hmatatelně, jako když máme v ruce týdenní plán práce nebo projekt nějaké stavby.  Možná proto jsou tak populární návraty k událostem, kdy k takovému zázraku skutečně došlo. Bernadettina vidění a zázračný pramen vytrysklý v Lurdech v devatenáctém století vyvolaly světový ohlas a dnes jsou napodobeniny lurdské jeskyně v mnoha a mnoha kostelích a klášterních zahradách – a možná je tomu tak hlavně proto, že to byla doba, kdy se církev v západní Evropě a severní Americe těžce vyrovnávala se vznikem moderní společnosti, založené na přírodovědném poznání a technickém pokroku, a kdy se mnohé staletí platné pravdy zdály být otřesené v základech.

 Jenže – nakonec – žádné jiné znamení nám není a nebude dáno než znamení Jonášovo, znamení zbořeného a znovupostaveného chrámu Kristova těla. Jako by nám svatý Pavel říkal Take it or leave it – přijmi nebo nech být. Pavel poté pokračuje s tím, že toto znamení kříže může urazit, nebo může být pokládáno za hloupost, za naivitu prosťáčků, kteří ještě nepochopili, jak svět funguje; a lze tu dodat mnoho jiných reakcí: může být považováno za krutý symbol negace sebe sama, za exaltaci utrpení, které ve skutečnosti nemá žádnou cenu a musíme se jej co nejrychleji zbavit. Nebo může pohoršit toho, kdo si představuje Boha mocného, silného a vždy připraveného srovnat hříšný svět do latě. Pavel však říká, že jsou i tací, kteří toto zvláštní znamení přijali jako pravé: ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

sobota 24. února 2024

 

2. neděle postní B 2024



1. ČTENÍ Gn 22, 1-2. 9a. 10-13. 15-18

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

   Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím."
   Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!"
   ( Anděl ) řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna.
   Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."



Žl 116 (115), 10+15. 16-17. 18-19 Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemí živých.

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: "Jsem tak sklíčen! " Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných.
Odp.
Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno.
Odp.
Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme!
Odp.




2. ČTENÍ Řím 8, 31b-34

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

 Bratři a sestry!
   Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!




EVANGELIUM Mk 9, 2-10

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.
   Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! " Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.
   Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".

________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Svatý Pavel v listě Římanům říká:  Bůh nám daroval svého Syna. Jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? To nám připomíná, že Otec nám z lásky dal to nejcennější, co měl. Možná si někdy stěžujeme, že nemáme něco, co bychom moc chtěli. Nebo se hrozně moc modlíme, abychom tu vytouženou věc dostali – a když ta modlitba není vyslyšená, tak jsme smutní nebo naštvaní. Ale ten největší dar od Boha už máme – a tak když na to pomyslíme, tak třeba zjistíme, že nám už tolik nevadí, že nemáme něco jiného.

 

Milí bratři a sestry,

 Ve všech třech synoptických evangeliích – byť u Lukáše spíš mezi řádky – je v perikopě o Proměnění Páně nějak zachycen strach, který pociťují Petr, Jakub a Jan tváří v tvář tomu, co prožívají. U Matouše se říká, že padli tváří k zemi a velmi se báli. V Markově vyprávění, které jsme právě slyšeli, sice Petr říká Mistře, je dobré, že jsme zde, ale asi mu tato slova příliš nevěříme; evangelista dodává, že Petr nevěděl, co mluví, tak byli ustrašeni.

Ježíš se učedníkům zjevuje v božském majestátu; Petr, Jakub a Jan vidí, že jsou zahalení v oblaku a slyší Boží hlas. A v tu chvíli si možná vzpomenou na to, co stojí v devatenácté kapitole knihy Exodus, předtím, než má Mojžíš vystoupit na horu Sinaj. To místo zní opravdu hrozivě:

Hospodin pravil Mojžíšovi: „Jdi k lidu, posvěť ho dnes a zítra a nechť vyperou své šaty! Ať jsou připraveni pro den třetí, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před očima všeho lidu na horu Sinaj.“ Určíš kolem lidu hranici a řekneš: Neopovažte se vystoupit na horu. Ani jejího úpatí se nedotýkejte! Kdo se hory dotkne, musí umřít! Ani ruka se jí nesmí dotknout; kdo se dotkne, bude ukamenován nebo proboden šípy: ať je to člověk, ať je to dobytče, nesmí žít! Ať lidé vystoupí na horu teprve po zatroubení na roh!“ Mojžíš sestoupil z hory k lidu a lid posvětil. Když si vyprali šaty, řekl lidu:Buďte připraveni na třetí den a nedotýkejte se ženy!“ Když nastalo ráno třetího dne, bylo slyšet hromobití, bylo vidět blesky i černý mrak nad horou a mohutně zazníval zvuk polnice. Všechen lid v táboře se třásl. (Ex 19, 10 -16).

Poté, co Boží hlas dozní, učedníci vstanou ze země a rozhlížejí se kolem; možná se diví, že jsou ještě naživu. Avšak nevidí již nikoho, jen Ježíše samotného – svého Mistra, důvěrně známého, člověka jako oni, kterého se nikdo nebojí. Perikopa končí tím, že Ježíš jim zakazuje o tomto zážitku mluvit s ostatními, dokud nevstane z mrtvých. Smysl toho, co právě prožili, mohou pochopit až poté, až Pán vystoupí na jinou horu, na Golgotu, se svým křížem; až na něm zemře, bude pohřben a vstane z mrtvých.

Možná Pán chce své učedníky - skrze tento silný zážitek - už konečně přesvědčit o tom, kdo je Bůh doopravdy. Chce radikálně proměnit jejich pohled. Ten, který je oděn v hrozivém nebeském majestátu je Ježíš, člověk, jejich přítel a učitel, se kterým jsou stále, o kterém ví, kde bydlí; ví dobře, jak žije a co hlásá. Nikdo se ho nebojí, nikdo v jeho přítomnosti nezemře – naopak, kam přijde, uzdravuje a dává život. A za čas poznají téhož Boha v radikální slabosti; Boha v agónii, Boha, který umírá a je pohřben. Ale ještě poté budou svědky Vzkříšení, a pak již budou moci pochopit úplně.

 

sobota 17. února 2024

 

1. neděle postní B 2024



1. ČTENÍ Gn 9, 8-15

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: "Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi."
    Bůh dodal: "Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.



Žl 25 (24), 4-5ab. 6+7bc. 8-9 Odp.: srv. 10
Odp.: Všechno tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.
Odp.
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Petr 3, 18-22

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní !
    Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu.
    Voda, která ( tehdy byla ) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by ( křest ) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
    On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.




EVANGELIUM Mk 1, 12-15

Slova svatého evangelia podle Marka.

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.
    Když byl Jan ( Křtitel ) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."

________________________________________________________

Slůvko pro děti

 

Milé děti, dnešní evangelium nám zase velice hezky přibližuje scéna z biblických postaviček: Pán Ježíš je poušti, u něho je anděl v bílém a pak ta černá postava – Pokušitel, ten zlý. A můžeme z evangelia zjistit, co ti dva dělají: Pokušitel pokouší, snaží se tedy Ježíše navádět k tomu, aby udělal něco špatného. Řekli bychom si, že anděl by měl být taková protiváha - říkat Ježíšovi, ať toho pokušitele neposlouchá. Ale v evangeliu je napsáno něco jiného - andělé nic neříkají, ale Ježíšovi slouží.  Když někomu sloužím a nic za to nechci zpět, je to projev opravdové lásky. Tohle ten zlý neumí - jeho hlavní vlastnost je vlastně to, že neumí milovat, že je to úplný sobec. A když tohle víme, tak taky víme, že nemá vůbec cenu ho poslouchat, i kdyby nám říkal cokoliv hezkého a lákavého.

 

Milí bratři a sestry,

 Evangelium podle Marka je v líčení Ježíšova pokušení na poušti - jako i jinde - mnohem stručnější než to Matoušovo. A tak v dnešním úryvku chybí popis toho, čím ďábel Ježíše vlastně pokoušel. Oproti Matoušovu podání je však zde navíc jeden detail: Ježíš žil na poušti mezi divokými zvířaty. Toto stručné konstatování není jen jakási glosa k dokreslení prostředí pouště; může nás přivést hlouběji k pochopení smyslu tohoto vyprávění.

Proč se Marek vlastně o divokých zvířatech zmiňuje, je naznačeno již v prvním čtení, kdy se Noe ocitne na jedné lodi se svou rodinou a s páry všech krotkých i divokých zvířat, aby tak zachránil stvoření před potopou. Možná však ještě lépe porozumíme, jestliže se vrátíme do prvních kapitol knihy Genesis; ke druhé, takzvané jahvistické zprávě o stvoření, která začíná ve druhé kapitole. Hospodin Bůh stvoří Adama a vloží ho do ráje, kde Adam dává všem divokým i krotkým zvířatům jména; mezi nimi se ovšem nenajde pomoc jemu rovná; a tak Hospodin utvoří z Adamova boku Evu, matku všech živých. Na toto vyprávění pak bezprostředně navazuje příběh o svedení prvních lidí hadem a vyhnání z ráje.

Vyprávění o ztraceném ráji - i když má formu mýtu - naznačuje původní soulad člověka s Bohem, původní soulad muže a ženy jako soulad a lásku mezi lidmi obecně, a také původní soulad člověka s ostatním stvořením. Tento původní soulad byl však hříchem narušen.

Poušť, na kterou je Ježíš - nový Adam - v dnešním evangeliu vyveden Duchem - je pravým opakem ráje, je obrazem celého zraněného stvoření. Je to nehostinné místo, málo vhodné k životu; a mnoho divokých pouštních zvířat může být pro člověka nebezpečných. A odehrává se totéž drama jako ve druhé kapitole knihy Genesis; přichází Pokušitel - jenže tentokrát člověka již nesvede. Ježíš nad pokušením zvítězí - a otvírá se tak cesta příchodu Božího království, které Ježíš hned poté vychází ohlašovat.  Začíná proměna pouště zpět v ráj, začíná náprava porušeného stvoření.

Legendy o některých svatých často zmiňují, že tam, kde působili, docházelo ke smíření člověka a ostatních stvoření: o svatém Benediktovi z Nursie se vypráví, že ještě před odchodem na Monte Cassino, ve svém prvním klášteře v Subiacu, zabránil hrozícímu pádu skály slovy Boží stvoření, zastav se! A vyprávění o vztahu svatého Františka z Assisi ke zvířatům jsou dobře známá, včetně onoho nejznámějšího o zkrocení zlého vlka z Gubbia. Ano, jsou to legendy, nikoli exaktní kronikářské záznamy; ale společně přece jen o něčem svědčí: kdo je blízko Pánu, kdo je s ním hluboce spojen a žije z něj, pak se kolem něj vytváří atmosféra onoho ztraceného ráje, prvotního souladu stvoření. A vidíme kolem sebe každý den také opak - to, jak konkrétní lidské hříchy dokáží stvoření znovu a znovu zraňovat: co v tomto smyslu působí lidská chamtivost, touha mít stále víc, touha vše ovládat a přetvářet ke svému obrazu.

Kéž nám tedy, milí bratři a sestry, letošní postní doba pomůže i v tomto: přiblížit se více Pánu, a tím v našem okolí alespoň maličko obnovovat ztracený ráj - atmosféru vzájemné lásky, pokoje a smíření.


sobota 10. února 2024

 Zítra budu místo homilie číst pastýřský list našich biskupů k nadcházející postní době. Celé znění najdete třeba zde.

Homilii k 6. neděli v mezidobí z cyklu B z let 2021 a 2018 najdete zde a zde.

sobota 3. února 2024

 

5. neděle v mezidobí B 2024



1. ČTENÍ Job 7, 1-4. 6-7

Čtení z knihy Job.

Job řekl:"Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka?
   Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny.
   Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí."



Žl 147 (148), 1-2. 3-4. 5-6 Odp.: srv. 3a
Odp.: Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce. nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozptýlené z Izraele.
Odp.
Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem.
Odp.
Velký je náš Pán a přemocný, jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 9, 16-19. 22-23

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
   Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje.
   Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia.



EVANGELIUM Mk 1, 29-39

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.
   Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.
   Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!"
   Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.

 _________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Já se sice dnes budu opakovat a řeknu skoro to stejné, jako minulou neděli, ale je to důležité:

Pán Ježíš nejdřív uzdravil Šimonovu tchýni ( to je maminka jeho ženy) a pak mnoho dalších lidí. A proto za ním asi přišly takové davy; asi chtěli, aby Ježíš uzdravil všechny, kdo to v městě Kafarnaum potřebují. Ale přišel Pán Ježíš hlavně proto, aby dělal v Kafarnau pana doktora? Určitě ne. Své zázraky, uzdravení a osvobození lidí od zla koná proto, aby ukázal, že jeho slovo má moc – a že to, aby své slovo kázal, je důležitější než ty zázraky. Sám to říká, když chce z Kafarnaa odejít: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." Protože ti, kdo byli uzdravení, stejně jednou zestárli a umřeli; ale slovo, které od Ježíše lidé slyšeli – a které slyšíme i my dnes – dává věčný život.

 

Milí bratři a sestry,

Můžeme si stručně připomenout příběh knihy Job, ze které je dnešní první čtení. Spravedlivý a bohabojný Job je požehnán velkou rodinou a bohatstvím – zcela v souladu s tím, co říkají předchozí části Starého zákona. Pak ho však Hospodin postihne vším myslitelným neštěstím – Job přijde, s výjimkou své ženy, o celou svou velkou rodinu; přijde i o svůj majetek a nádavkem je postižen ošklivou chorobou. To, co v knize následuje, je rozprava Joba a jeho tří přátel, kteří se neúspěšně snaží přijít na kloub tomu, co se Jobovi stalo. Jedny z nejsilnějších částí této knihy jsou právě Jobovy nářky – jako je ten, který jsme slyšeli v prvním čtení.

Kniha Job je podobenství, které zpochybňuje dřívější přímočarou starozákonní souvislost mezi lidskou spravedlností a bohabojností a na druhé straně Hospodinovým požehnáním, jež se projevuje v bohatství, zdraví, dlouhém věku a hojném potomstvu. Job je spravedlivý a bohabojný, ale přesto se mu tohle všechno přihodí. Proto mu také v rozmluvě jeho přátelé říkají, že má jistě nějaký skrytý vážný hřích, o kterém nikdo jiný neví – jinak by se mu něco podobného nestalo.

Zlo a neštěstí nejsou tedy dopuštění či trest od Hospodina za hřích, jejich původ je podle knihy Job tajemství. Dřívější výpověď Starého Zákona hovoří o tom, že dobro je odměna za spravedlnost a zbožnost a zlo trest za hřích;  celkové vyznění knihy Job však říká ‚nevíme‘. A zcela stejnou zkušenost máme i my. Prostě nevíme, proč dobré lidi postihuje neštěstí a zlí si často žijí klidně a spokojeně; nevíme, proč dostane maminka malého dítěte smrtelnou nemoc; proč někdo nebo něco nezabrání šílenému střelci zmařit patnáct nevinných životů. Jakýkoli pokus o vysvětlení je nedostatečný a mnohdy i velmi zraňující pro ty, které nějaké takové neštěstí právě postihlo. Věříme sice s církví, že existuje ten Zlý; jenže ten -  tuším, že německým teologem a kardinálem Karlem Lehmannem - byl nazván neosobou. V řečtině slovo osoba - prosópon - znamená tvář; to, co je rozpoznatelné před očima druhého. Přirozeností Zlého je však se skrývat, dělat, že žádný není, snažit se o nerozeznatelnost a nořit se do temnoty – a tak v temnotě zůstává i tajemství zla.

Do otázky, kterou kniha Job nastoluje a zároveň nechává otevřenou, vnáší světlo až evangelium. Snad ony davy, které se tísní u dveří Šimonova domu v Kafarnau, už tuší, že Ježíš je odpovědí na toto tajemství, že On je řešením problému zla, které se děje nevinným lidem. Snad proto Pán přitahuje tolik lidí, proto ho všichni hledají, proto se s ním všichni chtějí setkat.

A tak je tomu i s námi. Někdy se hrozíme, jak intenzivně se temnoty a negativita ve světě projevují, možná proto, že jsme o nich stále důkladněji informováni skrze média. Pán již přišel, ale Jobovy otázky jsou v nás stále stejně živé, stále se podobně tážeme nebo – postihne-li něco nás samé – podobně naříkáme. Ale naštěstí při tom všem víme, že Ježíš sám je odpovědí, že je v tom všem naše jediná naděje a jediná záchrana. Že zlo a bolest ještě nějakou moc mají, ale ne už absolutní. Že cokoli se stane, On to s námi ponese.