neděle 31. prosince 2017

Slavnost Matky Boží Panny Marie 2018

1. ČTENÍ Nm 6, 22-27

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám." 


Žl 67 (66) 2-3. 5. 6+8 Odp.: 2a 
Odp.: Bože, buď milostiv a žehnej nám! 

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp. 
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp. 
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp. 


2. ČTENÍ Gal 4, 4-7 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry! 
     Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha. 


EVANGELIUM Lk 2, 16-21 

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

     Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. 
    Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Pastýři poté, co došli do betlémské jeskyně, vyprávěli o tom, co jim řekl předtím anděl.  A vypadá to, že tam nebyli jen oni a Svatá rodina, ale i další lidé. A ti se podivili. Ale Maria udělala něco jiného – rozvažovala o tom, a to znamená, že o tom přemýšlela. A taky v tom se od ní můžeme učit. Představte si třeba, že dostanete ve škole špatnou známku-to je taky událost, i když smutná. A můžete se k tomu postavit tak, že řeknete mamince a tatínkovi – Já se divím, jak se mohlo stát, asi mně paní učitelka nemá ráda. Ale můžete se nad tím taky zamyslet a třeba zjistíte, že se příště můžete líp naučit.


Milí bratři a sestry,

    Včera skončil vánoční oktáv, vlastně jakási na týden prodloužená neděle, den radosti z toho, že se Bůh stal pro nás v Kristu člověkem. A dnes si připomínáme Pannu Marii jako jeho Matku.
    Dnešní liturgické texty však o Marii hovoří velmi stručně a skromně – pasáž z listu Galatským, vlastně nejstarší zapsaný text o Panně Marii, se zmiňuje pouze o tom, že když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy. A pak v evangeliu čteme jen to, že Maria to vše uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom.
    Tato skutečnost je však zcela v souladu s celkovým vyzněním evangelního svědectví o Marii, tak jak je ve zhuštěné formě čteme v Mariině Magnificat. Maria je pokorná; sama se umenšuje, aby dala prostor Ježíši. Maria přijímá Ježíše, dává mu v dětství a dospívání veškerou potřebnou lásku a péči a pak jej nechává konat, kázat a prožít to vše, co se má v jeho příběhu stát. Sama ustupuje do pozadí, ačkoli, jak víme, jí to stojí spoustu bolesti. Možná nejsilnější moment je v tomto smyslu místo ve 3. kapitole Marka, kde Ježíši oznamují, že jeho matka a jeho příbuzní s ním chtějí mluvit, a on říká: Kdo je má matka a moji příbuzní? A pak svou matkou a svými příbuznými nazve své učedníky, kteří jsou kolem něho.
     Mariin příběh a její postoj může být inspirací a útěchou třeba pro rodiče, kteří se vyrovnávají s odchodem svých dospělých dětí z domu a mnohdy i s tím, že samostatné životní volby a důležitá rozhodnutí jejich dětí nejsou v souladu s tím, co by si oni sami představovali. Ale může to být také inspirací i pro nás všechny ostatní, neboť na Marii vidíme, jaké je skutečné lidství, skutečné ‚bytí osobou‘.
     Asi před deseti lety, když jsem ještě studoval v Římě a připravoval se na kněžství, jsem zachytil v médiích zprávu o Jamesi Watsonovi, asi nejslavnějším biologovi 20. století, nositeli Nobelovy ceny, spoluobjeviteli struktury DNA, která je nositelkou dědičné informace. Watson tehdy na jedné přednášce prohlásil, že lidé pocházející z černé Afriky mají geneticky založenou nižší inteligenci než lidé evropského původu. Toto vyjádření ho stálo odebrání několika čestných doktorátů, a v rozhovoru pro jistý prestižní britský list řekl, že se prý od té doby stal ‚neosobou‘. Nikdo nechce vážně připustit, že existuji, posteskl si.
    Samozřejmě že Jamese Watsona z učebnic přírodopisu nikdo nevyškrtl - jeho jméno zná každý, kdo někdy studoval biologii na úrovni střední školy. Toto jeho vyjádření ale dobře ukazuje charakteristický postoj současného člověka. Máme za to, že naše identita je nevyhnutelně spojena s tím, jak jsme přijímáni a oceňováni druhými lidmi, jak jsme populární nebo užiteční, jestli jsme v něčem dobří. Naše pojetí osoby je závislé na tom, zda jsou na nás na pódiu světa zaměřeny reflektory. Za dob mého kaplanování u svatého Tomáše jsem si v kruhu svých blízkých jednou před Vánoci s úlevou oddechl, že nebudu mít na Štědrý večer půlnoční mši svatou, která měla být v přímém přenosu na ČT2. A jednou z reakcí byl údiv, proč že nechci být v televizi. Je to přesně jako s maskami v antickém divadle, z něhož také pojem osoba pochází. Řecké prosópon a latinské persona vlastně znamenají být před očima druhého a znít skrz. Antičtí herci si nasazovali masky, aby je bylo v amfiteátru lépe slyšet a také aby zaujali maskou, která měla leckdy bizarní podobu.

    Maria ztělesňuje úplný opak – je osobou ve smyslu komunikace, vytváření společenství lásky a bytí pro druhé - bytí pro Ježíše a pro celý svět, kterému Ježíše darovala. Se svobodou od sebe samé se stává malou, odchází mimo záběr reflektorů – a tak se podle evangelia stává po Ježíši první v nebeském království.   

sobota 30. prosince 2017

Svátek Svaté rodiny B 2017

1  1.  ČTENÍ Gn 15, 1-6; 21, 1-3 

Čtení z první knihy Mojžíšovy. 

   Hospodin se obrátil na Abráma ve vidění těmito slovy: "Neboj se, Abráme, já jsem tvůj štít, tvá odměna je převeliká."
   Abrám řekl: "Pane, Hospodine, co mi dáš? Nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer." Abrám pokračoval: "Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu."
   Tu mu Hospodin řekl: "Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit."
   Vyvedl ho ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat! " - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
   Hospodin navštívil Sáru, jak slíbil, a splnil Sáře dané slovo. Sára počala a porodila Abrahámovi v jeho stáří syna, jak to Bůh předpověděl. Abrahám dal svému narozenému synovi, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. 2


Žl 105 (104), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9 Odp.: 7a. 8a
Odp.: Hospodin sám je náš Bůh, pamatuje věčně na svoji smlouvu. 

Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno, hlásejte mezi národy jeho díla. Zpívejte mu, hrejte mu, vypravujte o všech jeho divech!
Odp. 
Honoste se jeho svatým jménem, ze srdce ať se radují, kdo hledají Hospodina! Uvažujte o Hospodinu a jeho moci, stále hledejte jeho tvář!
Odp. 
Pamatujte na divy, které učinil, na jeho zázraky a rozsudky jeho úst, potomstvo Abraháma, jeho služebníka, synové Jakuba, jeho vyvoleného!
Odp. 
Pamatuje věčně na svoji smlouvu, na slib, který ustanovil pro tisíc pokolení, na smlouvu, kterou sjednal s Abrahámem, na svou přísahu Izákovi.
Odp. 


2. ČTENÍ Žid 11, 8. 11-12. 17-19 

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
    Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.


EVANGELIUM Lk 2,22-40 

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

   Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.' Přitom chtěli také podat oběť, jak je nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
   Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný a očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal ho do náručí a takto velebil Boha: “Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.” Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: “On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.”
   Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
   Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Život Simeona a Anny jsou příkladem jedné vlastnosti, která je dobrá, ale málokdo ji už dneska má. Víte která? Možná vás to napadne, když prozradím, jak to vypadalo na poslední hodině náboženství před Vánocemi. Nechlubím se tím ani trochu, protože to tak dělají všichni, asi všichni, kdo učí náboženství; ale děti dostaly na konci hodiny malý dárek a v něm bylo samozřejmě něco dobrého na zub. Ale i když jsem říkal, aby se pokusily si to nechat až pod stromeček, tak se většina ani nepokusila, a to dobré hned zmizelo, takže se některé děti modlily závěrečnou modlitbu s plnou pusou. Už víte? Je to trpělivost. Simeon a Anna ji měli přímo svatou – nevzdali čekání na Mesiáše, i když trvalo celý jejich dlouhý život. Ale o to větší z toho měli pak radost. Když ale neumíme čekat a chceme všechno hned, tak pak žádnou radost mít nebudeme – vy děti, i my dospělí.

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu přinášejí Josef a Maria malého Ježíše do chrámu, aby jej zasvětili Hospodinu. Jsme stále ještě na úplném začátku Ježíšova příběhu, a také příběhu celé Svaté rodiny. Skrze Simeonovo proroctví je Josefovi a Marii dáno nahlédnout do budoucnosti, byť - jako v každém proroctví - jen v náznacích a skrytě. A v tomto proroctví se vzájemně proplétá velká radost í velký smutek, je zde zároveň zaslíbení i předpověď těžkostí. Simeon velebí Boha za to, že uviděl Spasitele, že zaslíbený Mesiáš již přišel - potud ještě panuje velká radost. Ale Maria pak slyší slova, která předznamenávají kříž: On je dán k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i Tvou vlastní duší pronikne meč.
V této souvislosti a také v souvislosti s dnešním svátkem Svaté rodiny jsem si vzpomněl na společné přípravy snoubenců v brněnském děkanátu, které jsem jako kaplan u svatého Tomáše míval na faře u sv. Jakuba, ještě než se tohoto úkolu ujalo Centrum pro rodinu a sociální péči. Měl jsem v rámci nich na starosti setkání, při kterém jsem se snažil snoubencům vyložit průběh celého obřadu udílení svátosti manželství a zejména obsah a smysl svatebního slibu. Vždycky jsme se zastavili u oné věty ze svatebního slibu, kdy si snoubenci slibují, že spolu ponesou dobré i zlé až do smrti. Pokud toto konstatování domyslíme až do konce, svírá se při něm srdce. Vždyť co může být to zlé – tedy to těžké a nepříjemné, to, co se může ve vztahu stát i nesnesitelným břemenem? Co všechno může celý život přinést? Naštěstí to většině snoubenců v dané chvíli nedochází - počet svateb by byl pak asi ještě výrazně nižší, než je teď. Většina párů před svatbou jsou mladí krásní lidé plní sil, kteří se upřímně milují a věří, že společný život budou zvládat i s problémy. To, co těžkého až k neunesení může manželství a rodinu postihnout, se člověk dozvídá pak až po nějaké době trvání manželství ve zpovědnici.
Na konci první verze svatebního slibu, po slovech o nesení všeho dobrého a zlého až do smrti, jsou však slova k tomu mi dopomáhej Bůh. A tohle je jistě nejdůležitější věta svatebního slibu (a je to také podstatou toho, co se stane při následujícím požehnání manželům). Bůh, věčná a nekonečná Láska, musí být nakonec pramenem a silou každého manželského vztahu. Bez milosti Ducha svatého nám zbývají pouze naše lidské síly, eventuálně podpora ze strany druhých lidí, nebo společnosti - jenže tato poslední skutečnost, podpora rodiny ze strany společnosti, je, jak všichni víme, v dnešní době v těžké krizi.

V tuto chvíli se můžeme vrátit k dnešnímu evangeliu. Maria by lidsky vzato nemohla Simeonovo proroctví unést. Jen v síle milosti mohla nakonec dokázat, už po Josefově smrti, stát osamělá pod křížem svého Syna. Mariino zobrazení jako Sedmibolestné – s ne jedním, ale sedmi meči v srdci – naznačuje symbolicky plnost bolesti, kterou musela Nejsvětější Matka vytrpět, a kterou by čistě lidsky nebyla schopná unést. Přeji vám tedy, milí manželé a milé rodiny, abyste s Boží pomocí ve vašich vztazích počítali a toužili po ní, protože Bůh vám tak jistě vyjde vstříc. A vy pak budete mít větší šanci unést společně všechno dobré i zlé, co přijde. 

neděle 24. prosince 2017

Slavnost Narození Páně, ve dne – 2017


1.     ČTENÍ  Iz 52,7-10

Čtení z knihy proroka Izajáše.

Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!


ŽALM 98

Odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte! Hrejte Hospodinu na citeru, – na citeru a s doprovodem zpěvu, – za hlaholu trub a rohů, – jásejte před králem Hospodinem!


2.     ČTENÍ  Žid 1,1-6

Čtení z listu Židům.

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“


EVANGELIUM Jan 1,1-18

Začátek evangelia podle Jana.

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:
Dnes se v evangeliu mluví hodně o světle, a to slovo souvisí s jiným slovem – schválně, jestli na to přijdete, dělá to paní učitelka ve škole, když chce, abyste věděli něco, co ještě nevíte… Je to sloveso vysvětlit. A taky říkáme, když něco pochopíme, že se nám v hlavě rozsvítilo.  A poslední věta dnešního evangelia, kdybychom ji přeložili víc doslova, má asi tenhle význam. Ježíš, když přišel na svět, tak nám vysvětlil, kdo je jeho Otec. Jinak bychom to nevěděli, nebo bychom si museli něco vymýšlet. A máme z toho velikou radost, protože Ježíš nám vysvětlil, že Bůh je láska a milosrdenství.

Milí bratři a sestry,

   Druhé čtení a evangelium shodně hovoří o narozeném Kristu jako o vysloveném Božím slovu, které Otec posílá světu. Kdybychom však nyní toto téma rozvinuli, mohlo by nám uniknout poselství prvního čtení, z proroka Izajáše, které hluboce souvisí s právě skončeným adventem. Protože byl advent letos kratší než obvykle, možná bychom se k němu mohli v tuto chvíli trochu vrátit.
   Z úryvku knihy proroka Izajáše, který jsme četli, vyzařuje obrovská radost. Autor popisuje atmosféru dychtivého vyhlížení, netrpělivého čekání na chvíli, kdy už se zaslíbení splní.  A když už je jasné, že ta chvíle nastává, všichni jsou plni štěstí:  Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Celá scéna je situována do svatého města Jeruzaléma, které toužebně čekalo na spásu, protože bylo v troskách a vypadalo to, že ho Hospodin opustil. Právě zde vidíme souvislost se slovem z téže knihy proroka Izajáše, které jsme slyšeli v adventu, když jsme zpívali rorátní zpěvy: Opuštěný je Sión, Jeruzalém je liduprázdný, to místo Tobě zasvěcené, dům Tvé slávy, kde ke chvále Tvé zpívali otcové naši.
   Ona jásavá radost, kterou má Jeruzalém z příchodu Boží spásy, velmi těsně souvisí právě s časem čekání a pokorného vědomí toho, jak na tom město ve skutečnosti je.  Přeneseno do naší situace - naše vánoční radost z narození Spasitele je přímo úměrná tomu, jak jsme prožívali adventní čas.
   V prostředí, v němž žijeme, je právě tohle extrémně obtížné. Máme dojem, že když něco chceme, tak není potřeba čekat, protože si to přece můžeme pořídit hned, pokud na to máme, nebo pokud si na to vypůjčíme. Komerční advent se tváří již od konce, nebo spíš od poloviny listopadu, jako by Vánoce již byly zde. A zejména, možná že vůbec nemáme životní pocit jako obyvatelé zpustošeného svatého města Jeruzaléma. Máme dojem, že se nám daří celkem dobře, že jsme v pohodě a všechno zvládáme - nebo se tak alespoň tváříme, protože to tak přece má být.

    Jenomže pokud advent prožíváme takto, onu opravdovou vánoční radost ze zrození Spasitele prostě mít nemůžeme, proteče nám mezi prsty. Na chvilku ji možná nahradí radost z dárků a z rodinných setkání - a nic proti tomu, jenomže taková radost možná není úplně hluboká ani úplně trvalá. Ta opravdová vánoční radost je darem, který se sice dává zadarmo, ale na jehož přijetí je třeba se připravit – čekáním, touhou a pokorným uznáním toho, že Boží spásu potřebujeme. Kéž na to v příštím adventu nezapomeneme. 

sobota 23. prosince 2017

4. neděle adventní B 2017


1. ČTENÍ 2 Sam 7, 1-5. 8b-12. 14a. 16

Čtení z druhé knihy Samuelovy. 

   Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: "Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten."
   Nátan odpověděl králi: "Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!"
   Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: "Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě.
   Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem.
   Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy."


Žl 89 (88), 2-3. 4-5. 27+29 Odp.: 2a
Odp.: Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. Řekl jsi totiž: "Navěky je založena milost." Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
Odp.
Smlouvu jsem sjednal se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: Na věky zajistím tvůj rod a tvůj trůn zbuduji na všechna pokolení.
Odp.
On mě bude vzývat: Ty jsi můj otec, můj Bůh a skála mé spásy. Navěky mu zachovám svou milost, má smlouva s ním platit nepřestane.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 16, 25-27 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry!
   Bůh vás může utvrdit, ( abyste žili ) podle evangelia, jak jsem vám ho hlásal, a podle kázání o Ježíši Kristu. Bylo vám zjeveno toto tajemství, které bylo skryté od věčných časů, ale dnes je zřejmé předpověďmi Písma na příkaz věčného Boha a oznámeno všem národům, aby ho vírou poslušně přijaly.
   A proto Bohu, který jediný je moudrý, bud skrze Ježíše Krista sláva na věčné věky. Amen.


EVANGELIUM Lk 1, 26-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

   Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu, a ta panna se jmenovala Maria.
   Anděl k ní vešel a řekl: "Bud' zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat.
   Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce."
   Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla: "Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova."
   A anděl od ní odešel.


Milí bratři a sestry,

     Texty pro bohoslužbu slova jsou i dnes sestaveny tak, že první čtení je předobrazem evangelia, jako je Starý Zákon předobrazem Nového. Proto mají tyto dva úryvky podobnou stavbu: Na začátku stojí osoba, která má plán: král David chce Hospodinu postavit chrám, Maria je zasnoubena s mužem jménem Josef - a jistě se těší na svatbu a na děti, (navzdory různým apokryfním vyprávěním, ve kterých je Maria už odmalička zasvěcená Bohu a její snoubenec Josef už od začátku počítá s tím, že se jí nikdy ani nedotkne).  A oba tyto plány do budoucna vypadají velmi v souladu s Boží vůlí. Jdi a splň všechny záměry, které máš na srdci, vždyť Hospodin je s Tebou, říká prorok Nátan v dobré víře, že Davidův plán se opravdu zcela shoduje s Božím záměrem.
      Jenomže pak přichází zcela neočekávaně Boží poselství. A v obou případech v něm není vůbec řeč o tom, zda má král David a Maria z Nazareta  udělat to, co plánují, nebo něco jiného. Je zde řeč jen a pouze o Božím obdarování. Zjednám Ti veliké jméno, Hospodin Ti oznamuje, že vystaví dům Tobě. A vůči Marii-moc Nejvyššího Tě zastíní. Tedy jinými slovy: Tvoje vlastní plány jsou chvályhodné, ale já bych chtěl na tobě projevit svou moc věcmi ještě mnohem většími.
      Z evangelia je patrné, že toto poselství od Boha není jen prostým oznámením, neboť On hovoří jako Svobodný k jiné svobodné bytosti. Jeho zaslíbení je zároveň otázkou: Chceš se, Maria, takto nechat obdarovat? Důvěřuješ mi, že ona zaslíbení daleko přesahují všechno to, co by sis mohla naplánovat sama?
      Stejná otázka je, byť jinými způsoby, kladena naší svobodě den co den. A je důležité, že je výzvou naším vlastním plánům a mnohdy se s nimi silně kříží - je součástí naší lidské podstaty jako Božího obrazu, že máme nějakou představu o vlastním životě a vůli ji uskutečnit, že svůj život vědomě uchopujeme a naplňujeme, že za něj přebíráme zodpovědnost. Asi cítíme, že kdyby Maria jen seděla a čekala, co že s ní Nejvyšší hodlá učinit, kdyby neplánovala rodinu s Josefem, asi by nás její příběh tolik neoslovoval, a - troufám si opatrně říci - někoho takového by si Bůh pravděpodobně ani nevyvolil.
       V dnešní době však máme vzhledem k této trvalé Boží výzvě nechat se obdarovat spíše opačný problém. Při představě, že bychom Bohu odevzdali svůj život tak radikálně jako Maria, nás jímá úzkost. Možná také víme o někom, kdo Boží vůli pro svůj život pečlivě rozlišoval, po poznané cestě se ochotně pustil, ale pak třeba ztroskotal, alespoň lidsky viděno. Tohle všechno omezuje naši svobodu se Bohu otevírat, naše Ano je stále znovu ohrožováno strachem či pohodlností, stále znovu jsme pokoušeni říci raději ne, Pane, nechat si svůj život ve vlastních rukou, zvláště když víme, že Bůh bude naše rozhodnutí respektovat.
       Právě proto je nám Maria dnes znovu kladena před oči, neboť už známe celý příběh až do konce. Víme, že Boží zaslíbení, kterým uvěřila, se skutečně splnila, byť onen příběh nebyl idylka, ale drama. Je nám v našich úzkostech a nejistotách ohledně Božího plánu s naším životem vzorem-jako zcela svobodná i zcela otevřená Božímu obdarování, zcela aktivní i zcela pasivní, jako vrchol plného uskutečnění opravdového lidství. 

sobota 16. prosince 2017

3. neděle adventní B 2017 


1. ČTENÍ Iz 61, 1-2a. 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Duch Pána, ( duch ) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto.
   Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mě oblé-kl v roucho spásy, oděl mě šatem spravedlnosti jako ženicha okrášleného věncem, jako nevěstu ozdobenou šperky. Jako země rodí rostlinstvo, jako zahrada dává vzejít své setbě, tak Pán, Hospodin, dá vyrašit spravedlnosti a slávě před všemi národy.


Lk 1, 46-48a. 48b-50. 53-54 Odp.: Iz 61, l0b
Odp.: Můj duch jásá v mém Bohu!

Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení,
Odp.
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
Odp.
Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Sol 5, 16-24

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry!
   Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte (Bohu). Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši.
   Nezhášejte oheň Ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností.
   Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolává, a on to také splní.


EVANGELIUM Jan 1, 6-8. 19-28

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
   A toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Vyznal to a nezapřel. Vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy jsi? Eliáš?" Řekl: "Nejsem."
   "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne."
   Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?"
   Řekl: "Já jsem hlas volajícího na poušti: 'Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izaiáš."
   Někteří z poslů byli farizeové. Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?"
   Jan jim řekl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku." To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Zkusme si představit, že by se dnešní evangelium odehrávalo dnes. Kolem Jana Křtitele se děje něco zajímavého. Jeho výstřední způsob oblékání a stravy a také to, co hlásá, přitahuje pozornost a lidé hoří zvědavostí, kdo že to vlastně je. Pravděpodobně by k němu dnes neposlali náboženské představitele, ale investigativní žurnalisty, vyzbrojené mikrofony a kamerami. A výsledek by byl rozhodně naprosté fiasko - lidé by si při sledování pořadu, například Máte slovo s Janem Křtitelem, klepali na čelo, že se ten člověk vůbec nezviditelnil, že se neumí prosadit, neumí prezentovat své ideje, že se podceňuje, že je to typický loser, a že nemá v dnešní společnosti šanci. A s mediálním zájmem by byl konec.

Jan Křtitel nemá nejmenší potřebu se zviditelňovat, i když se mu kněží a levité snaží opakovaně pomoci:  Jsi Eliáš? Jsi ten Prorok? Janova pokora dokonce jakoby ani neodpovídala tomu, co o něm říká sám Ježíš - ten jej v 17 kapitole Mt přece jen ztotožní s Eliášem, jenž má podle slov proroka Malachiáše znovu přijít a zvěstovat Mesiášův příchod.

Na ono neodbytné Kdo jsi? nakonec Křtitel odpovídá slovy Jsem hlas volajícího na poušti. Blahoslavená Matka Tereza z Kalkaty se podobně vyjadřovala sama o sobě, když říkala, že je jen perem v Boží ruce.

Tato hluboká pokora, která vypadá až nemístně, však velmi hluboce souvisí s onou ctností (či, chcete-li, životním pocitem), která je dnes ve středu naší  pozornosti - totiž s radostí. Lidé po ní touží, a přece jí je jako šafránu, právě proto, že tam, kde se každý chce prosadit a seberealizovat, sama od sebe umírá. V dnešních čteních Maria ve svém Magnificat a Hospodinův služebník ve Třetím Izajášovi jásají radostí, která pramení z pokory a z vědomí Boží blízkosti. Můj duch jásá v Hospodinu, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Maria prožívá čistou a intenzívní radost, protože v ní ani trochu nepůsobí touha se zviditelnit a prosadit. A jistě máme tuto zkušenost i sami - pociťujeme čistou radost, když se nám podaří zbavit se otroctví závisti druhým, otroctví zoufalé touhy po slávě, otroctví bezohledné cesty na výsluní, která je dlážděna neštěstím a ponížením druhých lidí. Když se nám daří nevnímat svět jako globální kolbiště, ale jako místo společného přebývání bratří a sester. A naopak, když se k tomu všemu necháme svést, opravdová radost z našeho srdce mizí a - jak kdysi správně poznamenal otec Tomáš Halík - musíme si ji nahradit šidítkem zábavy. Kéž nám všem zbytek adventní doby pomůže připravit radosti cestu do našeho srdce - a nejen té vánoční.



sobota 9. prosince 2017

2. neděle adventní B 2017

1.ČTENÍ Iz 40, 1-5. 9-11 

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Těšte, těšte můj národ - praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá:
   "Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou! Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla."
   Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozdvihni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: "Hle, váš Bůh!
   Hle, Pán, Hospodin, přichází v síle, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede."


Žl 85 (84), 9ab+10. 11-12. 13-14 Odp.: 8a 
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství! 

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp. 
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp. 
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.
Odp. 



2. ČTENÍ 2 Petr 3, 8-14

Čtení z druhého listu svatého apoštola Petra. 

   Jednu věc, milovaní, nesmíte přehlédnout: že je u Pána jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. Ne že by Pán otálel splnit to, co slíbil, jak ho někteří lidé obviňují z otálení, ale je k vám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.
   Ten den Páně však přijde jako zloděj a tehdy nebesa náhle s rachotem pominou, živly se stráví žárem a země i všecko na ní bude souzeno.
   A tak všechno vezme za své. Jak vám proto musí ležet na srdci, abyste žili svatě a zbožně, a tak očekávali a urychlovali příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru. Ale my čekáme - jak on to slíbil nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.
   Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji.


EVANGELIUM Mk 1, 1-8

Slova svatého evangelia podle Marka.

Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím:
   Je psáno u proroka Izaiáše: "Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!" Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
   Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. (Jan) kázal: "Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

První čtení z minulé neděle a to dnešní, ačkoli jsou z velmi odlišných částí knihy proroka Izajáše, se k sobě mají vlastně jako otázka a odpověď. Oboje je možné pochopit v kontextu zkušenosti s babylónským zajetím a následným návratem lidu Izraele do zaslíbené země po ediktu perského krále Kýra. Minulou neděli jsme slyšeli proroka toužebně volat - zástupně za celý národ - aby Hospodin přišel na pomoc, aby protrhl nebesa a sestoupil, protože Boží lid je zcela zkroušený a na pokraji nebytí. Lid Izraele je přirovnán k uschlému listí, hnanému větrem.
Prorok také koná zástupně za celý Boží lid pokání – vyznává a uznává, že Izrael zhřešil, vzdálil se od Hospodina a to, co se přihodilo, je toho přímým důsledkem. Byli jsme všichni jako poskvrnění, jako špinavý šat byl každý náš dobrý skutek. Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul.
Ve dnešním prvním čtení vystupuje jiný prorok; ne už jménem lidu, ale jménem Hospodina, protože se mu dostane Hospodinovo slovo. Je to odpověď na nářek Izraele. Potěšte, potěšte můj lid, praví Hospodin, mluvte k srdci Jeruzaléma, neboť je skončena jeho špatnost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy.
Pokoření lidu Izraele, smíme-li to tak říci, splnilo svůj účel. Pýcha vyvoleného národa je ta tam a všichni velmi dobře vědí, z vlastní bolestné zkušenosti, že potřebují Boží blízkost a pomoc, že odpadnutí od Hospodina nepřináší svobodu ani štěstí, ale vede na pokraj smrti.
Nyní je potřebná útěcha, aby lid Izraele jeho zármutek úplně nezlomil. Prorok zaslibuje, že Hospodin opravdu přijde, i když Boží lid stále ještě zakouší trápení. ‚Na poušti připravte Hospodinu cestu‘. Jsme nyní v jakémsi mezidobí, sice ještě stále na poušti, ale již s jistým zaslíbením, že Boží spása přijde.
Tato dynamika adventního Božího slova, která se odráží i v rorátních zpěvech, je v novozákonním pohledu obrazem putující církve i obrazem životního příběhu každého jednotlivého křesťana. Prožíváme oboje zároveň; již víme, že Bůh přišel v Kristu a přinesl spásu, ale zároveň stále ještě čekáme, kdy se tato spása zcela naplní. Máme zaslíbení, že Boží království přijde, ba že již je zde, ale často prožíváme opak - vypadá to, že svět příliš vykoupený není, že hřích, bolest a smrt vládnou dál, stejně jako předtím. A máme také - jako celá církev i jako jednotlivci - zkušenost se zoufalým voláním po Boží blízkosti a pomoci, ve chvílích, kdy zjišťujeme, že naše vzdálení se od něho nás přivádí na poušť.
  V dnešním evangeliu jsou tyto dvě skutečnosti - spása již přítomná, ale zároveň toužebně očekávaná - symbolizovány pouští a zároveň vodou řeky Jordánu. Jan Křtitel vystupuje na poušti, na nehostinném místě, tam, kde se skoro nedá žít, kde si člověk silně uvědomí svou křehkost a svou žízeň. Vyzývá tam k urovnání cesty Pánu, tedy k obrácení - a toto slovo znamená změnu směru cesty: ten, kdo se obrátí, přestane se Pánu vzdalovat a jde mu naproti, takže ze své vlastní iniciativy přibližuje moment setkání s ním. A ti, kdo se obrátí, jsou pokřtěni v Jordánu - změna směru cesty je zároveň přechod z pouště k vodě, z místa smrti k prameni života, z místa toužebného očekávání spásy k jejímu uskutečnění. 

sobota 2. prosince 2017

1. neděle adventní B 2017


1. ČTENÍ Iz 63, 16b-17. 19b; 64, 2b-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Ty, Hospodine, jsi náš otec, "náš vykupitel" je tvoje dávné jméno. Proč jsi nám dal, Hospodine, zbloudit z tvých cest, srdci dal ztvrdnout, abychom před tebou neměli bázeň? Usmiř se kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní! Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se rozplynuly hory.
    Sestoupil jsi, a před tvou tváří se rozplynuly hory.
    Od věků (nikdo) neslyšel, k sluchu (nikomu) neproniklo, oko nespatřilo, že by Bůh, mimo tebe, (tak) jednal s těmi, kdo v něho doufají. Zastáváš se těch, kdo jednají spravedlivě, kdo pamatují na tvé cesty.
    Hle, ty ses rozhněval, protože jsme hřešili, odedávna jsme žili nevěrně. Byli jsme všichni jak poskvrnění, jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek. Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr. Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul, neboť jsi před námi skryl svoji tvář, nepravosti jsi nás vydal napospas.
    A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme - ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!



Žl 80 (79), 2ac+3b. 15-16. 18-19 Odp.: 4
Odp.: Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spasení.

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď nás zachránit!
Odp.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Odp.
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 1, 3-9

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!

    Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
    Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!



EVANGELIUM Mk 13, 33-37

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den. Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci, a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, zdali navečer, nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno, aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte.
    Co říkám vám, říkám všem: Bděte!"
_________________________________________________________________________________

   Milí bratři a sestry,

   Právě začínající advent nám připomíná, že čekání na příchod Pána je základním prvkem naší křesťanské existence - a to nejen ve smyslu idylického očekávání Vánoc, tedy prvního příchodu Krista skrze Vtělení a narození, s postupným zapalováním svíček na adventním věnci. Je to také očekávání jeho příchodu na konci času, kdy se zcela uskuteční Boží království -jak vyznáváme při aklamaci Tajemství víry: Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste. Dnešní Boží slovo nás může přivést k úvaze o tom, jak tento rozměr našeho křesťanství vlastně prožíváme, jaký máme přitom, řekli bychom, životní pocit.

Ježíš nás v evangeliu varuje před něčím, čím jsme v současné době poměrně značně ohroženi- tedy, že na toto očekávání úplně zapomeneme a že usneme.  Že se totiž utopíme se ve věcech, které absolutizují naši bytí a konání zde a nyní, v tomto světě. Že se staneme podobnými hlavní postavě oné překrásné moravské lidové balady Byltě jeden člověk, kterou zaznamenal František Sušil a která zřejmě vychází z evangelního podobenství o boháči a stodolách. Tento jeden člověk, bohatý sedlák, jde obhlídat obilí - dívá se na svá pole a těší se z toho, jak se mu urodilo - Obilíčko moje, jež jsi tak moc pěkné. Jenže pak ho potká smrt a říká mu, že musí jít s ní  - a sedlák se zoufale a naivně brání. Nech mne milá smrti, mám já co činiti, dám já ti peněz dosti, co můžeš unésti. Je tak zakotven ve svém konání, ve svých plánech do budoucna a ve svém úspěchu - podobně jako my dnes - že není schopen tuto proměnu svého bytí akceptovat, ale stejně musí… Zanechaj obilé, stroj se v rúcho bílé, už ty musíš jíti, všechno opustiti, říká mu smrt.

První čtení, které známe z rorátních zpěvů, ukazuje naprosto jiný pocit tváří v tvář očekávání příchodu Páně - horoucí touhu, která pramení z pokorného a pravdivého poznání opravdové situace člověka před Bohem - ne jako někoho, kdo má úspěch, sebevědomí a plány do budoucna, ale jako někoho, koho vystihují tato slova: Proč jsi nám dal, Hospodine, zbloudit z tvých cest, srdci dal ztvrdnout, abychom před tebou neměli bázeň? Hle, ty ses rozhněval, protože jsme hřešili, odedávna jsme žili nevěrně. Byli jsme všichni jak poskvrnění, jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek. Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr. Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul, neboť jsi před námi skryl svoji tvář, nepravosti jsi nás vydal napospas.

Jsou, milí bratři a sestry, životní situace, kdy tato slova pociťujeme jako naprosto a hmatatelně pravdivá. Poznáváme naši bídu, tvrdost našeho srdce i srdce druhých lidí, deficit v lásce. Poznáváme bezvýchodnost a neřešitelnost některých problémů, jsme bezradní a ve slepé uličce. Naše optimistické přesvědčení, že všechno je řešitelné lidskými projekty, se ukazuje jako naivní.


A právě v takové chvíli může ze srdce spontánně vytrysknout ona touha po tom, aby On prolomil nebesa a přišel. Zakoušíme, zcela konkrétně a osobně, že konečné řešení je jedině v tom, aby Pán vstoupil již definitivně a zcela do našeho světa, aby konečně zrušil vládu zla a nastolil Boží království v plnosti. 

pátek 24. listopadu 2017

Slavnost Ježíše Krista Krále A 2017



1. ČTENÍ Ez 34,11-12.15-17

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Tak praví Hospodin:
    "Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase.
    Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek - praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě.
    Co se pak týká vás, moje stádo - tak praví Pán, Hospodin - budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly."


Žl 23 (22), 1-2a.2b-3.5.6 Odp.: 1
Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách.
Odp.
Vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 15,20-26.28

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři a sestry!
    Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus; pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil.
    On totiž musí kralovat, 'dokud mu (Bůh) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám'. jako poslední nepřítel bude pak zničena smrt. A až mu bude všecko podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu to všecko podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.


EVANGELIUM Mt 25,31-46

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici.
    Tu řekne král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.'
    Spravedliví mu na to řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?'
    Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.'
    Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.'
    Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?'
    On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.'
    A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Pán Ježíš nám dnes v evangeliu říká, že budeme jednou souzeni ze skutků lásky. Proto je důležité se celý život učit milovat – a zabere to opravdu celý život, protože to není snadné. Jak se to můžete učit vy, děti, když jste ještě malé? Malými skutky lásky. Třeba pomoct mamince v tom, co už dokážete; nebo neodplatit něco nepěkného, co vám udělá nebo řekne třeba spolužák ve škole.  


Milí bratři a sestry,

   Dnešní evangelium, i když jsme je již slyšeli mnohokrát, by nás stále mělo spasitelně zneklidňovat. Kritérium soudu je absolutní míra lásky, která nehledá sebe, a to nás vždy vyvádí z našeho falešného klidu a spokojenosti se sebou. Uvědomujeme si, že naše spása naprosto není něco samozřejmého a předem daného; připomínáme si všechny promarněné příležitosti, to vše, co shrnujeme pod konstatování, že nekonáme, co máme konat.
   První čtení a žalm nám ale připomínají, že Soudce je zároveň, nebo ještě předtím, Pastýř. V prvním čtení je podobný seznam, jako v evangeliu, seznam těch, kteří jsou v nouzi, kteří potřebují pomoc. Pastýř sám bude hledat ztracené, přivede zpět rozptýlené, obváže zraněné a posílí slabé.  Dostáváme se zde k úplně prvnímu kroku, který je třeba učinit, abychom jednou stáli po pravici Soudce – je třeba uznat, že potřebujeme Pastýře a Lékaře, že jsme sami v nouzi, ztracení a zaběhlí.
   Není to vůbec jednoduché, neboť v atmosféře dnešní doby máme spíš tendenci naše vlastní zranění skrývat. Kdysi, už před delším časem, mi někdo říkal, že ve Spojených státech existuje v podstatě jen jediná možná odpověď na otázku ‚Jak se máš?‘  Kdo neodpoví  Mám se skvěle, nebo dokonce řekne  Nestojí to za nic, je považován za zralého k ulehnutí na psychoanalytické lůžko, neboť s ním jistě není něco v pořádku. Nechceme naše zranění a problémy ukazovat druhým lidem, neboť přece musíme být šťastní, výkonní a úspěšní v konkurenčním boji. Možná, z určitého úhlu pohledu, je snazší konat dobré skutky podle dnešního evangelia, než uznat poselství prvního čtení, že sami potřebujeme pomoc – neboť charita je v módě, a kdo pomáhá potřebným, může si do seznamu svých pozitivních vlastností, jako je úspěch a bohatství, ještě připsat filantropii. Jenže tohle má s opravdovou láskou pramálo společného.
     Každý si své rány nosíme, víme velmi dobře, že je máme, ale nechceme je odhalit, protože je druzí lidé většinou zneužijí proti nám. A pak jsou zranění, o kterých nevíme, nebo je za zranění nepovažujeme – největší z nich se týká právě onoho kritéria Ježíšova soudu, je to naše zranění hříchem, egoismus a neschopnost milovat, neschopnost vyjít ze sebe – všechno to, co považujeme za výhodu, za známku zdravého sebevědomí a podmínku životního úspěchu.
    Abychom však byli ze všech těchto našich ran uzdraveni, potřebujeme je ukázat lékaři. Potřebujeme péči pastýře, i když přiznat si, že se podobáme zaběhlým a zraněným ovcím, je těžká rána našemu sebevědomí a pýše. Jinak totiž nebudeme sami opravdových skutků lásky schopni, protože nám bude chybět základní předpoklad, totiž soucit. Ten získáme právě jen skrze vědomí, že zranění a potřební jsme všichni, sice každý jinak a jinde, ale bez výjimky.
   Nemusíme se bát naše zranění Ježíši nastavit, neboť On nás nesoudí ani ničeho nezneužije. Navíc, On sám je raněný, neboť na sebe na kříži bere všechna naše zranění, a Jeho soucit je bez konce.


sobota 18. listopadu 2017

33. neděle v mezidobí A 2017 


1. ČTENÍ Př 31,10-13.19-20.30-31

Čtení z knihy Přísloví.

     Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou. Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.


Žl 128 (127), 1-2.3.4-5 Odp.: 1a 

Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina.


Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.


2. ČTENÍ 1Sol 5,1-6 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

       Co se týká času a chvíle (příchodu Páně), není třeba, bratři, abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci.  Až budou lidé říkat: "Je pokoj a bezpečí", tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci jim uniknout. Ale vy, bratři, nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a dne, noc ani tma nemá nad vámi právo! 
    Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví. 


EVANGELIUM Mt 25,14-30 

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
     "Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl.
    Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: 'Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle - dalších pět jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.'
    Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: 'Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle - další dvě jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.'
    Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.'
    Pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků, a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno, a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů."                                          -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:
Milé děti, co myslíte, jaký byl hlavní problém toho nešťastného služebníka s jednou hřivnou, proč tak špatně dopadl? Myslím, že to nebyla ani lenost, ani to, že na začátku dostal míň než ti ostatní, ani to, že si dovolil pánovi něco ne úplně slušného říct. Byl to jeho strach. Ten služebník se bál, i když vlastně nebylo čeho. Kdyby se nebál, tak mohl s tou svou jednou hřivnou něco udělat a pán by ho pochválil stejně jako ty dva druhé.  

Milí bratři a sestry,
Jsme téměř na konci liturgického roku. Dnes a za týden, v neděli Krista Krále, čteme evangelium z 25. kapitoly Matouše - dnes je to podobenství o hřivnách a za týden podobenství o Posledním soudu. Jsou to v Matoušově podání vlastně poslední delší Ježíšovy výroky před velikonočními událostmi; a týkají se  posledních skutečností - druhého Kristova příchodu a soudu.
    Všechna dnešní čtení v sobě nepochybně nesou rozměr výzvy k aktivitě a kreativitě. Evangelium je v tomto smyslu podpořeno i prvním čtením z knihy Přísloví - kdyby se tato pasáž z 31. kapitoly četla celá, zjistili bychom, že ona řádná žena má neuvěřitelnou schopnost multitaskingu - tedy dělání mnoha věcí najednou. Výčet jejích různých úspěšných aktivit je tam ještě mnohem delší. Toto poselství je - jaksi z opačné strany- dokresleno druhým čtením z 1. listu Soluňským, kde svatý Pavel varuje před falešným klidem a ztrátou bdělosti.
    Je ale velmi důležité, abychom z dnešního evangelia a z ostatních textů nezískali dojem, že výkonnost, ať už v čemkoli, je v našem křesťanství to nejdůležitější.  Evangelium nám sice mezi řádky, ale celkem jednoznačně odhaluje, že hlavním problémem třetího služebníka nebyla netečnost a lenost, ale něco jiného. Smutné vyústění příběhu, kdy je onen ubohý služebník vyhozen do temnot, má logický počátek: služebník se příliš srovnává s druhými, možná jim i závidí a sama sebe podceňuje - a následně cítí křivdu, že on nebyl obdarován dostatečně. Odtud už není daleko k falešnému obrazu jeho pána, k pocitu, že k němu je nespravedlivý a tvrdý.
    Když se nezaujatě podíváme na výchozí stav rozdělení hřiven, zjistíme, že druhý služebník se dvěma hřivnami mohl mít možná větší důvod k závisti a pocitu křivdy, neboť dostal o celé tři hřivny méně než onen první. Jenže jeho postoj je uzdravený - neřeší, že jeho spoluslužebník dostal svěřeno více, ale hledí si toho, co dostal on sám. Na konci je proto odměněn úplně stejně jako služebník s deseti hřivnami. Kdyby to onen třetí služebník s jednou hřivnou udělal stejně, kdyby přijal a proměnil dar, který dostal, a netrápil se tím, že má vzhledem k ostatním málo, mohlo všechno dopadnout dobře.
   Obraz hospodáře jako tvrdého a nespravedlivého člověka, který si třetí služebník vytvořil, vede k otrockému strachu, který se, jak už to bývá, nakonec mění ve zlost a agresivitu, vyjádřenou v oné dlouhé hořké větě: 'Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.' Strach nakonec vede ke vzpouře; třetí služebník už s pánem nechce nic mít.
    Pánova reakce pak není vůbec protiútokem, není to exemplární potrestání líného a prostořekého sluhy. Klíčová je zde výpověď na paralelním místě u sv. Lukáše, kde hospodář říká  Soudím tě podle Tvých vlastních slov. Služebník přestává mít cokoli společného s pánem a celým jeho domem - obraz vyhození do temnot, kde je pláč a skřípění zubů, je obrazem vyloučení ze společenství, z domu, ven do samoty, které si služebník způsobuje sám. Ono skřípění zubů, které je na úplném konci dnešního evangelia někteří teologové vysvětlují právě jako zoufalství ze samoty-jako jakýsi zoufalý pokus o komunikaci, karikaturu řeči, kterou však nemá kdo slyšet.

    V této perspektivě je hlubší rovina poselství dnešních textů zřejmá: Kdo se bojí, nebo se příliš srovnává s druhými a závidí jim jejich dary, ten bude zablokován a nebude schopen nic činit - nebo bude, ale tato činnost bude těžké břemeno, otrocká práce. Strach působí muka, říká svatý Jan, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.  Abychom byli jako křesťané aktivní a kreativní, v pokoji a radosti, musíme mít jasné vědomí toho, že jsme společenstvím Otcových milovaných dětí a bratří a sester Kristových, a že každý má své, originální dary, malé nebo velké, k dobru všech ostatních. 

sobota 11. listopadu 2017

32. neděle v mezidobí A 2017


1. ČTENÍ Mdr 6,12-16

Čtení z knihy Moudrosti. 

    Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají.
    Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří.
    Myslet totiž na ni je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti.
    Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.


Žl 63 (62), 2.3-4.5-6.7-8 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, v nočních hodinách budu na tebe myslet. Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám.
Odp.



2. ČTENÍ 1Sol 4,13-18

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. 

    Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví.
    Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří do té chvíle zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.


EVANGELIUM Mt 25,1-13

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly.
    Uprostřed noci se strhl křik: 'Ženich je tady! Jděte mu naproti!' Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: 'Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.' Ale prozíravé odpověděly: 'Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.'
    Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: 'Pane, pane, otevři nám!' On však odpověděl: 'Amen, pravím vám: Neznám vás.'
    Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu."

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:
Možná bych měl napřed říct, že v Ježíšově době, a ještě dlouho potom, se nesvítilo elektřinou, ale lampami z pálené hlíny, ve kterých byl olivový olej a knot jako ve svíčce – a ten se zapálil a lampa svítila. A teď k tomu podobenství: Když jsem chodil před dávnými lety do školy, měl jsem babičku a dědečka, kterým hrozně moc záleželo na tom, abych měl dobré známky. A babička mi vždycky říkala – musíš se naučit malou násobilku tak, že hned budeš vědět, kolik je čtyři krát šest, i kdyby tě probudili o půl noci. Vždycky si na to vzpomenu, když si čtu to dnešní evangelium. Ty družičky všechny usnuly, ale když je probudil příchod ženicha, tak ty moudré na to byly připravené hned po probuzení. Pán Ježíš nám to říká, abychom byli taky připravení. Jenže místo malé násobilky se máme naučit milovat – to je právě ta vstupenka na svatbu, to je to, co v podobenství představuje olej v lampách.

Milí bratři a sestry,

    Dnešní první čtení je z Knihy Moudrosti, a tak dnešní kázání uvedu slovy člověka, který v českém prostředí představuje archetyp moudrého muže – totiž Jana Wericha. Ten stvořil svého času při adaptaci amerického muzikálu Divotvorný hrnec postavu vodníka Čochtana. Vodník Čochtan v jednom výstupu vypravuje o kanoistovi, který měl skautský opasek s nápisem Buď připraven. A tak jsem ho překlopil, říká Čochtan, a on připraven nebyl. Nemá to inzerovat, když to není pravda.
     Pošetilé panny z podobenství jsou trochu podobné této tragické postavě kanoisty. Na první pohled také vypadají, že jsou připraveny; a nijak se neliší od oněch prozíravých. Všechny mají olejové lampy, dokonce všechny podřimují, když ženich dlouho nepřichází. Kdyby někdo viděl všech deset družiček pohromadě, bylo by to asi jako v té pohádce, kde si princ má vybrat tu pravou mezi dvanácti stejnými princeznami. Nebylo by poznat, která je pošetilá a která prozíravá – tedy která je moudrá a která nemoudrá.
     Která družička je která se projeví až s náhlým a nečekaným příchodem Ženicha. A rozhoduje to, co není vidět, to, co je skryto uvnitř lampy. To, co Ježíš nazývá bdělostí a čeho symbolem je olej v lampě, není schopnost probdít noci na modlitbách – vždyť i moudré panny si zdřímly. Je to to, co má člověk uvnitř; to, o čem hovoří první čtení jako o moudrosti. Nemusí to být na první pohled vůbec patrné. Francouzský pozdně středověký spisovatel Francois Rabelais píše, že zevnějšek antického filozofa Sokrata vůbec nenasvědčoval tomu, jaká božská moudrost se v něm ukrývá – byl prý ošklivý a měl hrubé způsoby.
   Moudrost, o které Ježíš hovoří, znamená pokoru a lásku, to vše, co nás přivádí do společenství s Bohem, co nás vzdaluje našemu egoismu, co nás uschopňuje správně hodnotit věci a lidi kolem nás. Kdo se v této moudrosti cvičí, kdo si dolévá olej do lampy, nemusí se bát ani občasného zdřímnutí. Bez této moudrosti však není možné do nebeského království vstoupit.