sobota 29. července 2017

17. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ 1 Král 3, 5. 7-12 

Čtení z první knihy Královské. 

    Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát."
    Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?"
    Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."



Žl 119 (118), 57+72. 76-77. 127-128. 129-130 Odp.: 97a
Odp.: Jak miluji tvůj zákon, Hospodine! 

Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře.
Odp. 
Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení.
Odp. 
Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu.
Odp. 
Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi.
Odp. 





2. ČTENÍ Řím 8, 28-30 


Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry!
    Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.



EVANGELIUM Mt 13, 44-52

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

Ježíš řekl zástupům:
    "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.
    Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.
    Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.
    Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano."
    A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré." 
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

První čtení je trochu jako pohádka o zlaté rybce: Pán Bůh chce králi Šalamounovi splnit jakékoli přání. A Šalamoun si nevybere ani bohatství, ani dlouhý život, ale moudrost, schopnost rozlišovat dobro a zlo. A Hospodin ho za to chválí. A my bychom si třeba mohli představit, že jsme na místě krále Šalamouna, a mohli bychom se zamyslet nad tím, co bychom si přáli my, a jestli by se to Pánu Bohu líbilo.


Milí bratři a sestry,

   Slavný ruský režisér Andrej Tarkovskij natočil v šedesátých letech film Stalker. Líčí putování dvou mužů s průvodcem do tajemného, zapovězeného místa zvaného Zóna, v němž je opuštěný dům a v domě místnost, ve které se každému člověku splní jeho nejtajnější přání. Na konci filmu se ukáže, že jeden z mužů si s sebou v batohu tajně přinesl bombu, protože chtěl ono místo vyhodit do povětří. Místo, kde by se plnila nejtajnější lidská přání, je totiž příliš nebezpečné – co kdyby si někdo přál být neomezeným vládcem světa, nebo přímo svět zničit?
   Ve dnešním prvním čtení se Hospodin zjevuje králi Šalomounovi a nabízí mu splnění toho, oč ho král požádá. Důležité je přitom zdůraznění, že se tak stalo ve snu: právě ve snech se vyjevují skrytá lidská přání a touhy, to všechno, co v bdělém stavu vytlačujeme do oblasti podvědomí. Po čem všem mohl Šalomoun toužit, je naznačeno ve druhé části prvního čtení: mohl si přát dlouhý věk, bohatství či smrt svých nepřátel. Mohl si žádat splnění těch nejskrytějších a nejhlubších přání, která měl v srdci. Šalamoun si však přál moudrost; schopnost rozlišit dobro a zlo. Toto přání bylo jistě částečně motivováno úzkostí ze zodpovědnosti, kterou měl mladý a nezkušený panovník převzít – z prvního čtení to jasně vyplývá. Nicméně jsme slyšeli, že jeho přání se Pánu líbilo.                      
     První čtení nás takto může vést k otázce, co bychom si v situaci krále Šalomouna přáli my, co bychom chtěli, aby nám Hospodin splnil – nebo, vrátíme-li se k filmu Stalker, s čím bychom chtěli přijít do oné tajemné místnosti v Zóně? Je možná dobré, abychom na tuto otázku každý sám u sebe hledali odpověď, neboť nám otvírá to, co je skryté v hloubi našeho srdce, a o čem mnohdy ani nevíme, nebo se toho obáváme.
     Důležitější na výpovědi prvního čtení je však to, že nás připravuje k pochopení smyslu dnešního evangelia.  To začíná dvěma krátkými podobenstvími o Božím království: podobenstvím o pokladu v poli a o perle. Obě podobenství hovoří o nalezení něčeho tak cenného a důležitého, že je možné a dokonce snadné se kvůli tomu všeho ostatního vzdát. Všimněme si, že člověk, který poklad v poli našel, se všeho ostatního vzdává s radostí, a ne s těžkým srdcem. Obětování všech ostatních cenných věcí pro jediný poklad a pro jedinou perlu není kalkulace - není to rozumová úvaha, že se to vyplatí, i když by mi mohlo být líto opustit to, co jsem měl dosud. Radost z objevu pokladu naznačuje, že člověk z evangelního podobenství objevil předmět své nejhlubší touhy. Věci, které měl předtím, tak pro něho vlastně ztrácejí význam.

     O téže skutečnosti hovoří svatý Augustin ve svém nejznámějším citátu z knihy Vyznání: Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud v Tobě nespočine‘. Nejhlubší touhou lidského srdce je touha přebývat v Božím království, ve společenství lásky Nejsvětější Trojice a druhých. Právě to je poklad a perla z podobenství. Kéž se to každému z nás podaří pro sebe objevit a pochopit. 

sobota 22. července 2017


16. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Mdr 12, 13. 16-19 

Čtení z knihy Moudrosti.

    Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě.
    Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají.
    'Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný.
Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.



Žl 86 (85), 5-6. 9-10. 15-16a Odp.: 5a
Odp.: Tys, Pane, dobrý a shovívavý. 

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby.
Odp. 
Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh.
Odp. 
Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 8, 26-27

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a ( Bůh ) , který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.



EVANGELIUM Mt 13, 24-43 

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš předložil zástupům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel.
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však. řekl: 'Ne.- Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' "
    Předložil jim další podobenství:
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."
    Pověděl jim jiné podobenství:
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.'
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl:
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé.
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce.
    Kdo má uši, slyš! "
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:
Ježíš tím plevelem asi myslel rostlinku, která se jmenuje jílek mámivý, a patří k trávám, jako pšenice.  Ze začátku, když vyklíčí, vypadá k nerozeznání od pšenice. Pozná se, až když vykvete a vyžene klas. Proto Pán v tom podobenství říká, aby jeho služebníci plevel netrhali, protože ho prostě od pšenice nerozeznají a mohli by vytrhat i ji. Co je pšenice a co je jílek, se pozná až, když ty rostliny přinesou plody.

Milí bratři a sestry,
Podobenství o pleveli mezi pšenicí je jistě výpovědí o tom, jak je od sebe obtížné odlišit podoby dobra a zla předtím, než vydají plody, a že tedy není dost dobře možné uměle vytvářet společenství morálně dokonalých, neboť můžeme – současným jazykem řečeno – vylít s vaničkou i dítě.     V celku dnešních liturgických čtení  - a také v souvislosti s tím, co jsme slyšeli minulou neděli – však rozpoznáme ještě další význam tohoto podobenství: Dobro je silnější než zlo, a nakonec nemůže být zlem potlačeno.
Plevel, který nepřítel nasel na poli s pšenicí, může být na první pohled další ze skutečností, o kterých jsme četli minulou neděli a které ohrožují vzrůst a dozrání setby: nezoraná země, trní, ptáci, spálení sluncem. Liší se od nich ale tím, že zde už setba padla do dobře zkypřené půdy, a její vzrůst není už bezprostředně ohrožen. Služebníci mají za to, že plevel je příliš nebezpečný; mají zdánlivě oprávněnou a chvályhodnou obavu o osud dobré setby, a proto chtějí jít a plevel vytrhat. Odpověď hospodáře je ale jasným důkazem toho, že jeho dobré semeno nakonec vyroste, že má větší sílu než plevel. Hospodář ví, že jeho setba už jistě vydá užitek, a proto může na svém poli plevel nechat růst zároveň s pšenicí. Stejnou výpověď najdeme v prvním čtení z knihy Moudrosti: To, žes Pánem, činí Tě shovívavým ke každému. Ty, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce.
Ježíš pak ještě přidává dvě krátká podobenství, o hořčičném zrnku a kvasu, a také ta do tohoto tématu zapadají: Hořčičné zrnko je sice menší než všechna semena na zemi, může se jevit příliš malé a příliš málo životaschopné, ale nakonec vyroste a je větší než všechny zahradní rostliny. Kvasu je také na počátku v těstě maličko, ale nakonec všechno prokvasí.
Poselstvím dnešních textů není a nemůže být bagatelizace zla. Nesmíme si myslet, že máme zanechat veškeré snahy o polepšení, když tedy Boží království stejně nakonec zvítězí a zaplevelené pole vydá úrodu. Podobenství o pleveli mezi pšenicí nás zejména vyzývá k radostné a pokojné jistotě, že Boží plán lásky a spásy pro člověka a pro celý vesmír je nezvratný. Jak řekl svatý Jan Pavel II., moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než každé zlo, jehož by se člověk mohl bát. Obrazem takového strachu z toho, že by zlo mohlo zvítězit, jsou právě služebníci, kteří chtějí plevel rychle zlikvidovat, dříve než se, jak se domnívají, věci vymknou hospodáři z kontroly. Jenže ony se nevymknou, Boží království nakonec přijde.

Zadruhé si máme uvědomit, že se zlem máme bojovat a máme se snažit ho vykořenit, ale jen sami u sebe. Nemůžeme chodit plít na cizí pole, protože je neznáme a mohli bychom učinit víc škody než užitku. Vyvstává zde souvislost s Ježíšovým podobenstvím o třísce a trámu. Poměrně jasnou dělící čáru mezi dobrem a zlem můžeme vytyčit jen ve svém vlastním srdci - jen sami sebe a svůj vlastní příběh známe natolik dobře, že jsme toho schopni.  

sobota 15. července 2017



15. neděle v mezidobí A 2017


  1.ČTENÍ Iz 55, 10-11 

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

Toto praví Hospodin: 
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Žl 65 ( 64 ), 10abcd, 10e-11. 12-13. 14 Odp.: Lk 8, 8 
Odp.. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 
V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí. 
Odp. 
Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo. 
Odp. 
Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí. 
Odp. 
Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem. 
Odp. 


2. ČTENÍ Řím 8, 18-23 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. 
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. 
      Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. 
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. 


EVANGELIUM Mt 13, 1-23 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: 
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. 
    Kdo má uši, slyš!" 
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" 
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: 
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.' 
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. 
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. ' 
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. 
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Slůvko pro děti:

    Když slyšíme dnešní evangelium, tak bychom se v něm možná hned chtěli začít hledat: jestli jsme ti, kteří Boží slovo dokáží přijmout do srdce, nebo spíš ne. A je dobré se takhle nad tím zamyslet; jenomže bychom přitom mohli zapomenout na to důležitější-že Bůh si nevybírá, kam své slovo pošle. Nedělá to tak, jako my lidé.  My, když chceme dát někomu něco cenného, tak si napřed dobře rozmyslíme, zda nám to za to stojí, a jestli si to ten obdarovaný vůbec zaslouží. Ale Bůh posílá své slovo úplně každému – možná proto, že nad námi nikdy nezlomí hůl, neřekne si o nikom, že je to ztracený případ a že nemá cenu se s ním o cokoliv snažit.

Milí bratři a sestry,

     Asi málokterý úryvek evangelia je sám o sobě tak výmluvný jako ten dnešní. Téměř nepotřebuje komentář, nejen proto, že Ježíš své podobenství vysvětluje, ale i proto, že s tvrdostí a neplodností našeho srdce vzhledem ke slyšenému Božímu slovu máme hlubokou zkušenost. Ježíš uvádí celý katalog způsobů, jimiž se Boží slovo v našem srdci stává mrtvým a neplodným, a my cítíme, jak je to celé hluboce pravdivé. Boží slovo můžeme úplně přeslechnout, může jít jedním uchem tam a druhým ven. Nebo je nepřeslechneme, ale může se nám jevit víceméně jako mrtvá litera, jako slovesná historická památka, sice úctyhodná a moudrá, jako antické tragédie nebo Shakespearovy hry, ale neschopná v našem srdci nic probudit.
     Někdy může Slovo v srdci vzejít, způsobit nadšení čerstvého konvertity, který má dojem, že zítra obrátí celý svět a že v křesťanství je všechno jednoduché a přímočaré. Jenže pak přijde všední den, zklamání, krize a otázky, na které člověk nemá odpověď. Přímočaré a jednoduché už není nic, člověk cítí na ramenou tíhu kříže a má obrovské pokušení jej odložit, neboť to většina stejně dělá také.
Dobrá půda, ve které Slovo přináší užitek, je v Ježíšově výčtu až úplně na konci, jako by chtěl trochu smutně říci: ano, občas se přihodí i tohle, ale moc se s tím počítat nedá.
     Byl by to celkem tristní pohled, nebýt prvního čtení. Tam nás Hospodin ústy proroka Izajáše ubezpečuje, že Jeho slovo vykoná vše, k čemu ho poslal. Stojíme zde na první pohled před paradoxem; vypadá to, že si evangelium a první čtení trochu protiřečí: jestliže tolik ze setby přijde nazmar, protože tolik zrn padne na jalovou půdu, jak je možné, že slovo vykoná to, k čemu bylo posláno?  Stojíme zde před tajemstvím Boží prozřetelnosti vzhledem k lidské svobodě Slovo odmítnout a zařídit si život podle sebe.
     Jednou z odpovědí na tento paradox je to, že Bůh svým slovem nešetří. Biblisté říkají, že Ježíšův výklad podobenství, uvedený ve druhé polovině úryvku poněkud překrývá jeho původní smysl – totiž to, že rozsévač je štědrý, seje padni kam padni. Neposílá před sebou půdoznalce, aby svou setbu pečlivě umístil tam, kde bude největší šance na úrodu.  Rozsévač každému místu důvěřuje, žádné lidské srdce není předem odepsané jako úplně neschopné Slovo přijmout.

     A existuje ještě jedno řešení tohoto paradoxu. Pokud slovo z Izajáše napíšeme s velkým S, je to Kristus, věčné Slovo z prologu evangelia svatého Jana, jež přijala Maria, s nejotevřenějším a nejplodnějším srdcem ze všech lidí, nejlepší země, ve které Slovo mohlo růst a vydat užitek, k němuž bylo posláno. 

sobota 8. července 2017

14. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Zach 9, 9-10

Čtení z knihy proroka Zachariáše.

Toto praví Hospodin:
"Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská,
hle, tvůj král k tobě přichází,
je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti. Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma,
zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj,
bude vládnout od moře k moři,
od řeky ( Eufratu ) až do končin země."


Žl 145 (144), 1-2. 8-9. 10-11. 13cd-14 Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi. nebo: Aleluja.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 8, 9. 11-13

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři
a sestry!
    Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho.
    A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.
    Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít.


EVANGELIUM Mt 11, 25-30

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš se ujal slova a řekl:
    "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým;. ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
    Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna,jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.
    Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé, břemeno netíží."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Pán Ježíš říká, abychom za ním přišli s tím, co nás tíží. Co všechno to je? Nejenom to, že když za ním přijdu, když mám moc práce a už to nezvládám. Může to být opravdu všechno těžké v našem životě – třeba když jste nemocné a nemůžete ven, nebo když dostanete ve škole špatnou známku. A může to být dokonce i náš hřích, to špatné, co jsme udělali – protože to nás možná tíží nejvíc.

Milí bratři a sestry,

V dnešních liturgických čteních se mimo jiné hovoří o pokoji, o míru, a to je téma velmi aktuální. První čtení z knihy proroka Zachariáše, proroctví o příjezdu krále, není jen předpovědí Ježíšova slavného vjezdu do Jeruzaléma, ale v obecnější rovině je vlastně vizí jakési mírové manifestace –lépe řečeno protipólem toho, co bylo u civilizací starověkého Středomoří nejsilnějším symbolem války-triumfální průvod vítězného krále na koni, obklopeného vojskem, do svého domovského města. Zachariášův král však nejede na koni, ale na oslátku. Další Zachariášovy výroky pak toto poselství podtrhují: Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma, zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj. Jména Efraim a Jeruzalém napovídají, že nejde o zničení nepřátel, ale odzbrojení ve svých vlastních řadách. Zachariášův král je tedy králem pokoje, králem míru.

Ježíš pak v evangeliu toto poselství o vnějším míru mezi národy převádí do vnitřní roviny: Kdo k němu přijde s čímkoli, nalezne pro svoji duši odpočinek, tedy pokoj. Narážíme zde na známou pravdu, že jakýkoli vnější konflikt mezi lidmi, počínaje drobnou hádkou a konče ozbrojeným přepadením druhého státu, má vždy vnitřní původ v lidském srdci: v nepokoji a v nesmíření, v různých našich vnitřních napětích, v nepřijetí druhého v jeho jinakosti, v touze mít to, co má druhý a já nikoli, v touze druhého ovládat a mít nad ním kontrolu. Toto vše, co je v našem srdci, může být právě ono obtížení, o kterém hovoří Ježíš. Nemůžeme si to nechat pro sebe, neboť to by zákonitě vedlo k tomu, že vnitřní konflikt by se brzo projevil ve vnějším. Máme s tím vším k Ježíši přijít a odevzdat mu to, a pak nalezneme pro naše duše mír.


Svatý Pavel v listě Římanům pak užívá svůj často zmiňovaný protiklad mezi životem ‚podle těla‘ a podle Ducha svatého, a i zde se implicitně vyskytuje téma míru. Stejný protiklad najdeme například na známém místě v listě Galaťanům, kde se uvádí katalog ‚skutků těla‘ a na druhé straně výčet ‚ovoce Ducha‘: skutky těla jsou, mimo jiné, rozbroje, hádky, žárlivost, rozpory, rozkoly, závist a podobné věci, zatímco jejich protipól, ovoce Ducha, je pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota. Stejně jako Ježíš, i Pavel nám připomíná, že vnější mír a dobré vztahy mezi lidmi začínají uvnitř, v srdci každého jednotlivce. Pokud si necháme Duchem svatým naše srdce uzdravit, budou uzdraveny i naše vztahy a mír bude možný. 

sobota 1. července 2017

13. neděle v mezidobí A 2017


1. ČTENÍ 2 Král 4, 8-11. 14-16a

Čtení z druhé knihy Královské.

    Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: "Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit."
    Když tam zase (jednou Elizeus) přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl ( svému služebníku ) Gechazimu: "Co by se dalo pro ni udělat?" On odpověděl: "Nemá přece syna a její muž je už starý." Elizeus mu řekl: "Zavolej ji! " Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: "Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna."


Žl 89 (88), 2-3. 16-17. 18-19 Odp.: 2a
Odp.: Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. Řekl jsi totiž: "Navěky je založena milost". Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
Odp.
Šťastný je lid, který dovede oslavovat, chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. Ve tvém jménu jásají ustavičně a honosí se tvou spravedlností.
Odp.
Neboť ty jsi leskem jejich moci a tvou přízní roste naše síla. Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, náš král Svatému Izraele.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 6, 3-4. 8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
    My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.
    Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.


EVANGELIUM Mt 10, 37-42

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl svým apoštolům:
    "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
    Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
    Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:
Byli jste na křtu vašeho mladšího brášky nebo sestřičky? Vypadá to nevinně: miminko v krajkových šatičkách se trochu polije vodou-někdy se mu to nelíbí, zvlášť když voda je studenější, ale často to děti prospí. A myslím, že ani Vy si nepamatujete na vlastní křtiny.
Svatý Pavel nám ale říká, že křest je jako bychom měli druhé narozeniny, že se v nás něco hodně mění, a že když je po křtu, tak ten, kdo byl pokřtěn, je vlastně někdo jiný. V oblíbeném filmu Ledové království, když Anna přijde po dlouhé a těžké cestě za Elsou do jejího ledového paláce, tak říká Elso, ty vypadáš jinak, ale hezky jinak. Ona sice ta Elsa byla hezky jiná až úplně na konci toho filmu, kdy jí její ledové srdce roztálo, ale to, co říká Anna, je přesně, co se děje při křtu: Člověk se stává jiný, ale hezky jiný – protože do jeho života vstupuje Boží láska.

Milí bratři a sestry,
přirozeně tíhneme k tomu, abychom si zachovali život, abychom se vyhnuli utrpení, a přirozeně nejvíc ze všech lidí milujeme naše nejbližší. V tomto smyslu nás výpověď dnešních textů provokuje: ve druhém čtení se hovoří o podstatě křtu jako o ponoření do Kristovy smrti. A Ježíš v evangeliu je ještě méně kompromisní: Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
Abychom dokázali tato slova pochopit a přijmout, je zapotřebí je vidět v celkovém pohledu křesťanské víry. Nejprve se můžeme vrátit ke druhému čtení, ve kterém svatý Pavel hovoří k římským křesťanům. Jasně z něho vyplývá, že nový život v Kristu – se všemi jeho nároky - je plodem svátosti křtu. To, co Ježíš říká, není morální apel ani hrozba, ale něco, co bezprostředně vyplývá ze skutečnosti křtu, protože Boží milost a Boží obdarování vždycky předchází nárok. Jestliže jsme byli pokřtěni v Krista, pak jsme s ním zemřeli a zároveň vstali z mrtvých; a máme tedy žít podle toho, čím jsme se po křtu stali. V prvotní církvi se křest uděloval dospělým lidem ponořením celého těla křtěnce do vody a následným vynořením, což mnohem lépe vystihovalo tuto jeho podstatu smrti a znovuzrození – starý člověk ve vodě baptisteria utonul a vynořil se nový. V tomto smyslu je křest vlastně dobrodružná a dá se říci i nebezpečná věc; i když to při dnešním polití hlavičky miminku tak nevypadá.

Možná je však k pochopení Ježíšových slov potřebné ještě jedno: totiž připomenout si, že Bůh se v Kristu zjevil jako původce a zdroj vší opravdové lásky, i té, kterou považujeme za pouze lidskou. Německý ateistický filozof Ludwig Feuerbach v první polovině devatenáctého století tvrdil, že křesťanské pojetí Boha je pouze promítnutím lidských kategorií jako je láska, spravedlnost či moc do nekonečna; jednoduše řečeno, že Bůh byl stvořen lidmi k obrazu člověka. Pokud by měl pravdu, pak dnešní Ježíšova slova nedávají naprosto žádný smysl; není možné obětovat konkrétní lidský vztah lásky čemusi, co není reálné.  Jenomže jako křesťané věříme, že je to právě obráceně: že člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Naše svoboda, schopnost myslet, tvořit a milovat je právě tím, čím se v nás Boží obraz projevuje. A v této logice se pak dají Ježíšova slova pochopit a přijmout: pokud se snažím milovat Ježíše nadevše, moji lásku k druhým lidem to naprosto neruší, naopak ji proměňuje a pozvedá na vyšší rovinu. Láska je podstatou a cílem toho, o čem hovoří svatý Pavel ve druhém čtení: nového života v Kristu, který je nám křtem darován. Ale jejím zdrojem je věčná Láska, jež je bytím Nejsvětější Trojice. Druhý člověk, i ten nejbližší, i ten, kterého lidsky vzato miluji nejvíc, pro mne nemůže být zdrojem lásky, nemůže být mou spásou a nemůže být tím, co dává mému životu smysl. Pokud bychom tohle všechno očekávali od člověka, ve skutečnosti ho přestaneme milovat, protože mu naložíme příliš těžké břemeno a vlastně ho zbavíme svobody.