sobota 27. října 2018


30. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Jer 31, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele!      
    Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."

Žl 126 (125), 1-2ab. 2cd-3. 4-5. 6 Odp.: 3

Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 5, 1-6

Čtení z listu Židům.

    Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón.
    Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'.

EVANGELIUM Mk 10, 46-52

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
    Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?"
    Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!"
    Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.
_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček dobře vidíme, jak se slepému žebrákovi Bartimaiovi snažili jeho volání rozmluvit. Dokonce ho okřikovali, aby mlčel. Můžeme si dobře představit, co mu asi říkali: Nech toho, stejně ti nemůže pomoct. Anebo Jsi jenom slepý žebrák, myslíš, že si tě všimne? Ale on se tím nenechal odradit, dokonce volal ještě víc. Proč? Protože měl opravdu velkou víru, víc než hlasům těch lidí okolo věřil tomu, že Pán Ježíš ho opravdu může uzdravit.



Milí bratři a sestry,

V prvním čtení povzbuzuje prorok Jeremiáš tu část lidu Izraele, která se ocitla v první vlně vyhnanství v Babylóně – jednalo se zejména o lidi z okolí dvora krále Jekonjáše a o řemeslníky. Lidsky viděno neměli žádnou naději na návrat domů; situace se v následující době naopak ještě zhoršila, protože po dobytí Jeruzaléma králem Nabuchodonozorem byla do Babylóna deportována i zbývající část Izraelitů. Jeremiáš však – jakoby proti vší viditelné naději – prorokuje vysvobození. V situaci, kdy by bylo lidsky pochopitelné podléhání depresi a rezignaci, vybízí k radosti: ať je slyšet váš jásot: zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele – i když k záchraně ještě nedošlo. Naděje na osvobození není ani trochu zakotvena v tom, že by lid Izraele ve své situaci viděl nějaké světlo na konci tunelu. Je pouze a jedině spojena s pevnou vírou, že Hospodin je věrný a svůj lid neopustí.

Slepý žebrák Bartimaios v dnešním evangeliu má podobnou víru a podobnou naději. Jeho naléhavé volání „Synu Davidův“ naznačuje jeho víru: Ježíš, který prochází kolem, je Mesiáš zaslíbený proroky. Možná i tohle způsobuje, že ho okolostojící okřikují, aby mlčel. Jenže on se od své víry a od své naděje nenechá odradit, dokonce ještě víc a silněji volá svou prosbu o smilování. A právem mu proto, již uzdravenému, Ježíš říká Tvá víra Tě uzdravila.

Bartimaios je tedy obrazem člověka, který dokáže věřit a doufat, i když okolnosti vůbec nenasvědčují tomu, že by se předmět jeho naděje mohl stát skutečností. Hlasy oněch okřikujících jsou obrazem právě opačného postoje – jsou to v pravém slova smyslu skeptikové.

Pokud se trochu hlouběji zamyslíme nad slovem skeptik a nad způsobem, jakým ho používáme, dostaneme se přibližně ke dvěma významům. Ten první je pozitivní: objevuje se například v názvu Spolku českých skeptiků Sisyfos, což je organizace spojená třeba se jménem astronoma a křesťana Jiřího Grygara.  Spolek usiluje o propagaci kritického myšlení v souvislosti s různými pavědami, v dnešní době zažívajícími nebývalý rozkvět. Skeptik v tomto smyslu je tedy ten, který se snaží při pohledu na skutečnost používat kritické a racionální myšlení - což je jistě dobře. Druhý význam už tak pozitivní není: skeptikem nazýváme často toho, kdo počítá s tím, že všechno bude špatné a ještě horší – v tomto smyslu je příbuzným slovem pesimista. Nejpádnějším příkladem takové skepse je první a základní Murphyho zákon: Co se může pokazit, to se taky pokazí. Nebo také jedná písnička od Rudolfa Brančovského, frontmana brněnské skupiny Poletíme?, ve které je, samozřejmě v nadsázce, následující výstižný veršík:  Jsem depresivní typ, s depresí a skepsí žije se mi líp.

Místo u okraje cesty blízko Jericha můžeme vidět jako obraz naší duše. Je v nás víra a touha, jako v onom žebrákovi, ale také skepse, jako u těch druhých, kteří ho okřikují. Lidským pohledem skutečně můžeme vidět, že věci jdou od desíti k pěti. Třeba že se Evropa stává stále méně křesťanskou; nebo že děti či vnuci udělali v životě špatný krok a už to nejde vrátit; nebo že někoho blízkého postihla těžká nemoc; nebo cokoli jiného. 

Tohle všechno v nás živí skeptika, jsme ve velkém pokušení věci vzdávat, nechat to, jak to je, a přestat se modlit, protože nevidíme výsledek. Takové pokušení v nás zabíjí víru a naději - a s nimi i lásku, protože tyto tři kardinální ctnosti jsou spolu propojeny. Otec Adam Rucki, vzácný a moudrý kněz, který za komunistického režimu ztratil státní souhlas a dokonce byl uvězněn, nám tento týden na exerciciích vyprávěl právě o takovém případu rezignace: mluvil s paní, která prohlásila, že když její vnuci ztratili víru, nedá se s tím nic dělat, protože už je holt taková doba. A otec Adam jí řekl toto: paní, vy jste své vnuky vlastně zabila.

 Bartimaios je někdo, kdo vůbec skeptikům nenaslouchá. Je obrazem našeho lidství proměněného Duchem svatým, které věří, doufá a miluje. Je obrazem toho, co je hlouběji než onen malý skeptik v nás. Je obrazem našeho srdce, našeho nejhlubšího nitra, v němž je pevná víra a horoucí naděje – zakotvené jedině v Bohu, ať se děje cokoli. Je to místo, odkud voláme i my Pane Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou.







sobota 20. října 2018


29. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Iz 53, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.


Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp.: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, ze-mě je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 4, 14-16

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.


EVANGELIUM Mk 10, 35-45

Slova svatého evangelia podle Marka.

   K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu."
   Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."
   Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!"
   Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno."
   Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."
___________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Z dnešního evangelia vidíme, že Ježíšovi učedníci se asi moc dobře neučili, i když už nějakou chvíli s Ježíšem byli a jeho učení znali. Jakub a Jan si možná mysleli, že Ježíš bude podobný král, jako byl třeba král David, že vyžene Římany a bude bydlet v paláci a mít služebnictvo, a chtěli být jeho prvními ministry nebo rádci nebo něco podobného důležitého. A ti ostatní učedníci jim to ještě k tomu záviděli. Pán Ježíš jim nakonec všem musel říct, že je to jinak – že Jeho království bude království lásky, a v něm je největší ten, který z lásky pomáhá druhým.

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení je z druhé části knihy proroka Izajáše, která vznikala v kritické době babylónského zajetí. Úryvek je dokončením pasáže o trpícím Hospodinovu služebníkovi. Navazuje na popis služebníkova utrpení  a jeho smyslu (předcházející verše 4-9: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše slabosti na sebe vzal) a takto začíná i dnešní úryvek  (Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil život jako oběť za vinu). Konec úryvku je však jakýmsi happyendem celého příběhu (Spatří potomstvo a bude dlouho živ…). Tradice církve zde vidí předobraz Kristova utrpení, ale v původním starozákonním kontextu šlo pravděpodobně o celý izraelský národ, který zažíval bolestné období exilu. Prorok mu nyní zvěstuje, že bude nejen lépe, ale také že ono přestálé utrpení nebylo nadarmo, že nemusejí škrtat tuto část svého života, ačkoli jim může připadat temná a nesmyslná. Těžkosti, které byly trpělivě neseny, přinášejí plody uzdravení a pokoje.

Rovněž druhé čtení zaznívá do situace krize. List Židům je adresován blíže neznámé skupině křesťanů ze židovství, kteří museli o svou víru navenek i vnitřně zápasit a často ochabovali. Pisatel listu své adresáty utěšuje poukazem na Ježíše. On je ‚mocný velekněz‘ který ‚vystoupil před Boží tvář‘ (řecky doslova ‚prošel nebesy‘), ale zároveň tím, který zakusil všechno, co trápí adresáty listu. A znovu - důležité je, že ono prožité utrpení nebyla jen nějaká bolestivá předehra Ježíšova oslavení. Utrpení a oslavení spolu souvisí, Ježíš ‚prošel nebesy‘ právě proto, že svůj pozemský život a své utrpení dokázal dovést až do konce. Zároveň tím otvírá cestu do slávy i všem těm, kteří jsou s ním spojení a ochotní s ním nést svůj každodenní kříž.

Příběh z dnešního evangelia se odehrává na cestě do Jeruzaléma. Předchází mu třetí předpověď Ježíšova utrpení v Jeruzalémě. Jakub a Jan Zebedeův přicházejí za Ježíšem a chtějí po něm místa po pravici a po levici v jeho slávě. Jenomže Ježíš se jich hned nato ptá, zda mohou pít kalich a být pokřtěni křtem stejným jako on.
     Zejména v žalmech je obraz kalicha silně spojen s neštěstím a dokonce s Božím hněvem a v Getsemanech se později Ježíš modlí, aby jej minul tento kalich. Křtem je pravděpodobně myšleno ponoření do vody, židovský symbol úzkosti, zmaru a blízkosti smrti.

    Jakub a Jan tedy-jako Izraelité, kteří dobře znají starozákonní obrazy- zřejmě už v tuto chvíli chápou, že vstup do slávy s Ježíšem je spojen s něčím těžkým a tvrdým. Přesto říkají, že jsou na to připraveni. Ježíš jim vzápětí říká, že skutečně budou trpět, ale místa, po kterých touží, jim neslibuje. A úplně na začátku rozhovoru jim dokonce sděluje, že nevědí, co chtějí.
    V tomto místě dochází k bodu zlomu. Ostatní učedníci se na Jakuba a Jana rozhněvali. Řecký vraz, který je na tomto místě použit, je výraz pro hněv, který se projevuje slovy i skutky, není proto vyloučeno, že se učedníci mohli i porvat. Můžeme si v této situaci představit vzájemnou hořkost a rozdělení ve skupině Dvanácti: Jakub a Jan jsou zklamáni a ostatních deset se na ně zlobí.
    Ježíš si pak bere učedníky k sobě a říká poslední slovo, jež dává smysl všemu, co se ve dnešních textech čte. Ježíš úplně obrací příliš lidskou představu o tom, kdo je veliký. V lidském pojetí je to ten, kdo má významné místo, spojené s ovládáním druhých. Tuhle představu o velikosti měli asi Jakub, Jan a ostatních deset. Opravdu veliký je však ten, kdo druhým slouží. Ježíš tím zároveň říká, v čem spočívá spásný význam utrpení. Syn člověka přišel, aby sloužil a dal svůj život – obojí zároveň. Kdo se rozhodne mít druhého rád a sloužit mu na úkor vlastní seberealizace, utrpení v té či oné míře nevyhnutelně zakusí. Utrpení samo o sobě není nic pozitivního, ale svůj spásný význam získává teprve ve spojení s láskou.

    Určitě už každý z nás se někdy vydal do dobrodružství takového vyjití ze sebe a služby druhým. Nádherný obraz takového začátku cesty, který se mi vybavuje, je začátek Tolkienova Hobita. Mlsný a dědičně lenivý hobit Bilbo Pytlík je surově vytažen trpaslíky a kouzelníkem Gandalfem ze své pohodlně zařízené nory a vydává se na cestu plnou rizik, kterou neplánoval, na kterou se mu nechce a z níž má strach. I když se člověk do takového dobrodružství pustí jen nakrátko, zjišťuje, že to není snadné. Možná stačí místo výhodného zájezdu na Jadran nebo dobře placené letní brigády jet jako dobrovolný vedoucí na dětský tábor, nebo něco podobného.
 Člověk se v takovém případě často setká s nepochopením, i ve svém nejbližším okolí. Věty jako ‚Nehraj si na Matku Terezu‘ ‚starej se o sebe, všichni to tak dělají‘ ‚nenech se využívat‘,  či ‚nezakopávej se‘ jsme asi v takových situacích slyšeli všichni, a to nejen od druhých, ale i z vlastního nitra. Často v takových případech bojujeme s nejistotou, chtělo by se nám vrátit do svého pohodlíčka a opravdu se starat o sebe, jako to dělají všichni. Anebo dělat něco, co nám pomůže k seberealizaci a čím dokážeme sami sobě a okolí, jak jsme šikovní, krásní, bohatí a úspěšní. Můžeme mít pocit, že marníme čas. To všechno nám působí menší či větší bolest.
   Ježíš nás v dnešním evangeliu povzbuzuje, abychom se do takových dobrodružství pouštěli a dokonce, abychom nakonec takto zaměřili celý život. Říká nám, abychom onu bolest, nevyhnutelně s tím spojenou, vydrželi a nechali pokojně přebolet, protože pak na jejím dně najdeme radost z lásky. Říká nám, že se u něj nic neztratí. Říká nám, že je v tom s námi.


neděle 14. října 2018

28. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Mdr 7, 7-11

Čtení z knihy Moudrosti.

    Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic.
   Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.
   Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.


Žl 90 (89), 12-13. 14-15. 16-17 Odp.: 14
Odp.: Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Odp.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.


2. ČTENÍ Žid 4, 12-13

Čtení z listu Židům.

  Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.


EVANGELIUM Mk 10, 17-30

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?"
   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí."
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království."
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno."
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný." _________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Možná se divíte, proč Ježíš použil ten zvláštní příměr ‚velbloud uchem jehly‘. Jsou na to různá vysvětlení: někteří říkají, že velbloud vlastně není velbloud, ale že se tam dostal malou záměnou jednoho písmenka v řeckém slově: původně tam snad mělo být lano, které používají lodníci. Jiní zase mají za to, že ‚Ucho jehly‘ byla jedna jeruzalémská brána, nízká a úzká: takže když k ní přišla karavana s velbloudy naloženými zbožím, museli všechno pěkně sundat dolů, aby velbloud mohl dovnitř.

Milí bratři a sestry,

V druhém čtení z listu Židům jsme slyšeli známý výrok o Božím slovu, které je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. A dnešní evangelium je mimo jiné popisem toho, jak člověk může na toto slyšené Slovo reagovat.
Z lidské komunikace máme zkušenost s tím, jak slova dokáží hluboce zranit, jak mohou zarmoutit, ale i potěšit a povzbudit – jak dávají život, ale také ho zraňují. Tato zkušenost je obrazem toho, jak v nás může působit slyšené Boží slovo, které je mnohem mocnější než lidská slova. Je zde ale jeden zásadní rozdíl: Bůh svým Slovem vždycky tvoří, vždycky dává život; nemůže jinak – i tehdy, když jeho Slovo tne do živého a může způsobit zármutek, nebo dokonce zranění. To vše má v konečném důsledku být uzdravením a cestou k životu pro toho, kdo Slovo slyší.
Rozhovor Ježíše s bohatým člověkem (kterému se tradičně říká bohatý mladík, i když jeho věk není v textu uveden) je ukázkový příklad takového působení Božího slova v lidském nitru. Na jeho otázku, co má dělat, aby dostal nový život, mu Ježíš nejprve opakuje Slovo Starého zákona: část Dekalogu. To je výchozí bod, toto Slovo však nic nezpůsobí, prostě proto, že bohatý člověk je již zná a je na ně zvyklý: Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.
Další Ježíšova slova však způsobí přesně to, o čem se hovoří v druhém čtení: mladík jimi dostává přímý zásah do citlivého místa: Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!
Celý rozhovor končí zdánlivě špatně: v reakci bohatého člověka se dokonce dvakrát mluví o smutku:  On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíšovo slovo, jeho výzva, v něm nezpůsobila radost a následování Ježíše, ale smutek. To, co Ježíš říkal, v něm nemilosrdně rozkrylo jeho lpění na svém majetku. Ale možná právě proto to bylo pro onoho bohatého člověka nakonec spasitelné. Neměli bychom o něm přestat rozjímat jenom proto, že odchází ze scény. Snad je konce příběhu přece jenom dobrý; možná že smutek jeho hlavního hrdiny nakonec vedl k tomu, že se obrátil, že si uvědomil, že není spravedlivý jen proto, že od mládí dodržoval přikázání.
O svatém františkánském knězi Piovi z Pietrelciny se říká, že své penitenty ve zpovědnici vždycky nepotěšil – někdy někomu dost drsně vynadal, případně - protože měl dar vidět do lidského srdce – někomu na rovinu řekl, že ve zpovědi něco důležitého zatajil. Lidé občas z jeho zpovědnice vycházeli s pláčem. Jenže on to nikdy nedělal, aby své kajícníky zdeptal a způsobil jim psychické trauma. Dělal to proto, aby jim něco došlo, aby se obrátili a žili.
I nás může někdy slyšené Boží slovo naštvat, můžeme si říci, že je to tvrdá řeč; dost možná nás někdy může dohnat i k slzám. Vždy to však má smysl: abychom nakonec měli život v plnosti, aby v nás Slovo bylo tvůrčí, aby nás vnitřně obnovovalo a vedlo. Na konci dnešního evangelia se Petr ptá, co tedy budou mít z toho, že oni Ježíše poslechli, opustili všechno a šli za ním. A Ježíš hovoří právě o této plnosti života. Kdo opustí, stokrát víc dostane, nejen v budoucím věku, ale již zde a nyní.

sobota 6. října 2018





27. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Gn 2, 18-24 

Hospodin Bůh řekl: 

    "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.

Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5. 6. Odp.: srv. 5 

Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře. 
Odp. 

Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. 
Odp.

Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp. 

Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 2, 9-11 

Čtení z listu Židům. 

Bratři a sestry!    Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt.
   Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.

EVANGELIUM Mk 10, 2-16 

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 
   Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však (Bůh) 'učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
   V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
   ( Matky)  přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.   _________________________________________________________________________________


Slůvko pro děti:

Milé děti,
Kdybyste příběh z prvního čtení vyprávěli paní učitelce nebo panu učiteli přírodopisu s tím, že takhle vznikl člověk, asi by nebyla moc ráda. Je to totiž obrazný příběh – něco jako když čtete pohádku, kde je sedmihlavý drak a princ. Nějací princové a princezny sice jsou, ale kostru sedmihlavého draka asi nikdo nikdy nevykope - to by musel být možná nějaký zmutovaný dinosaurus, ale v době dinosaurů ještě žádné princezny nebyly. Ale v každé nebo skoro každé pohádce je nějaké poselství, které je pravdivé, třeba že dobro má zvítězit nad zlem. A v příběhu z knihy Genesis se tímhle způsobem říká, že člověk je celý a šťastný až tehdy, když má někoho rád  - nejčastěji když má muž rád svoji ženu, jako se třeba mají rádi váš tatínek s maminkou.

Milí bratři a sestry,
  Přiznám se vám k jedné věci - občas, když někoho oddávám, baví mne sledovat tváře svatebčanů. Velmi málo svateb je jako byla ta včerejší, Barunky a Kuby, kde byla drtivá většina aktivních věřících – s otcem Martinem jsme se shodli, že nás oba tato svatba velmi potěšila a povzbudila. Ovšem častěji – téměř pravidelně – je větší část svatebčanů víře či církvi vzdálených. A je zajímavé sledovat jejich výraz, když se čte evangelium, jako to dnešní, a když kněz potom káže o manželské nerozlučitelnosti a trvalé a věrné lásce. Věřím a doufám, že na žádné svatbě se nenajde takový cynik, který by těm dvěma v tu chvíli nepřál, aby spolu zestárli. Nejbližší příbuzní mají zpravidla výraz velké radosti a maminky a babičky většinou pláčí. Ale přesto – nechci nikomu křivdit – výrazy některých tváří více vzadu jsou dost dobře čitelné: Co farář může asi tak vědět, když žije v celibátu? Zní to hezky, ale je to mimo realitu. A tak dále, každý si může doplnit.
   Výpověď Božího slova se zde čelně střetá s realitou života. Na jedné straně jsou Ježíšova jasná a nekompromisní slova Už nejsou dva, ale jeden. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! A kdo se rozvede, dopouští se cizoložství. Opačnou stranu představují všechny naše přímé či nepřímé zkušenosti ze vztahů, které se v reálném světě nepodařily. Vidíme to denně kolem sebe: velká láska, která se proměňuje ve velkou nenávist; vztahy, které se nenávratně rozpadly; nebo svazky, kdy ti dva spolu žijí pod jednou střechou, ale prakticky vedle sebe, jako dva singles. Občas se mi stane, že do zpovědnice přijde někdo, kdo řekne Pane faráři, já už si svého muže (či své ženy) nevážím. A jsme-li zavaleni takovými zkušenostmi, mohou v nás úplně výpověď Božího slova přebít, mohou ji udusit, přesně jako trní v Ježíšově podobenství o rozsévači. Trní, jak Ježíš vysvětluje svým učedníkům, jsou časné starosti, majetek a rozkoše života – a můžeme dodat i špatné životní zkušenosti a zklamání. To všechno v nás setbu Slova zabíjí, takže z ní nic nevyroste.
   Dnešní evangelium však nekončí rozpravou o nerozlučitelnosti manželství, ale scénou se žehnáním dětí. Zdánlivě to spolu příliš nesouvisí, ale právě na konci říká Ježíš jednu velmi důležitou věc: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde. Toto evangelium se často čte, když křtíme malé děti, a já s oblibou říkám rodičům, že kdyby křtěné miminko umělo mluvit, řeklo by nám na konci, že je velmi šťastné a spokojené, že patří Pánu Ježíši. To až pak přijdou problémy - potom, až vyroste, naučí se od nás dospělých skepsi a nedůvěře a samo zažije pár zklamání.
   Naše negativní životní zkušenosti by se trochu daly přirovnat k vrstvě popela, který zůstane po vyhoření ohně a který zakrývá ještě žhavé uhlíky. Aby šlo oheň znovu rozdmýchat, je třeba dostat se dolů, pod popel, tam, kde to ještě hoří. Asi bychom Ježíše a jeho Slovo lépe chápali a přijímali, kdybychom byli méně dospělí; kdybychom se dokázali aspoň trochu vrátit do doby, kdy jsme ještě neměli žádné zkušenosti se životem, ani ty negativní. Dokázali bychom snáz uvěřit v lásku na celý život, přesně tak, jako dítě věří konci pohádky. Dokázali bychom jasněji vidět, jak je důležité, aby rodiče zůstali navždycky spolu. A byli bychom více schopni úžasu nad Božím stvořením a jasněji vidět, že v trvalá a věrná láska lidí je obrazem Boží lásky, která je od věčnosti.