sobota 6. října 2018





27. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Gn 2, 18-24 

Hospodin Bůh řekl: 

    "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.

Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5. 6. Odp.: srv. 5 

Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře. 
Odp. 

Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. 
Odp.

Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp. 

Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 2, 9-11 

Čtení z listu Židům. 

Bratři a sestry!    Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt.
   Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.

EVANGELIUM Mk 10, 2-16 

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 
   Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však (Bůh) 'učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
   V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
   ( Matky)  přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.   _________________________________________________________________________________


Slůvko pro děti:

Milé děti,
Kdybyste příběh z prvního čtení vyprávěli paní učitelce nebo panu učiteli přírodopisu s tím, že takhle vznikl člověk, asi by nebyla moc ráda. Je to totiž obrazný příběh – něco jako když čtete pohádku, kde je sedmihlavý drak a princ. Nějací princové a princezny sice jsou, ale kostru sedmihlavého draka asi nikdo nikdy nevykope - to by musel být možná nějaký zmutovaný dinosaurus, ale v době dinosaurů ještě žádné princezny nebyly. Ale v každé nebo skoro každé pohádce je nějaké poselství, které je pravdivé, třeba že dobro má zvítězit nad zlem. A v příběhu z knihy Genesis se tímhle způsobem říká, že člověk je celý a šťastný až tehdy, když má někoho rád  - nejčastěji když má muž rád svoji ženu, jako se třeba mají rádi váš tatínek s maminkou.

Milí bratři a sestry,
  Přiznám se vám k jedné věci - občas, když někoho oddávám, baví mne sledovat tváře svatebčanů. Velmi málo svateb je jako byla ta včerejší, Barunky a Kuby, kde byla drtivá většina aktivních věřících – s otcem Martinem jsme se shodli, že nás oba tato svatba velmi potěšila a povzbudila. Ovšem častěji – téměř pravidelně – je větší část svatebčanů víře či církvi vzdálených. A je zajímavé sledovat jejich výraz, když se čte evangelium, jako to dnešní, a když kněz potom káže o manželské nerozlučitelnosti a trvalé a věrné lásce. Věřím a doufám, že na žádné svatbě se nenajde takový cynik, který by těm dvěma v tu chvíli nepřál, aby spolu zestárli. Nejbližší příbuzní mají zpravidla výraz velké radosti a maminky a babičky většinou pláčí. Ale přesto – nechci nikomu křivdit – výrazy některých tváří více vzadu jsou dost dobře čitelné: Co farář může asi tak vědět, když žije v celibátu? Zní to hezky, ale je to mimo realitu. A tak dále, každý si může doplnit.
   Výpověď Božího slova se zde čelně střetá s realitou života. Na jedné straně jsou Ježíšova jasná a nekompromisní slova Už nejsou dva, ale jeden. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! A kdo se rozvede, dopouští se cizoložství. Opačnou stranu představují všechny naše přímé či nepřímé zkušenosti ze vztahů, které se v reálném světě nepodařily. Vidíme to denně kolem sebe: velká láska, která se proměňuje ve velkou nenávist; vztahy, které se nenávratně rozpadly; nebo svazky, kdy ti dva spolu žijí pod jednou střechou, ale prakticky vedle sebe, jako dva singles. Občas se mi stane, že do zpovědnice přijde někdo, kdo řekne Pane faráři, já už si svého muže (či své ženy) nevážím. A jsme-li zavaleni takovými zkušenostmi, mohou v nás úplně výpověď Božího slova přebít, mohou ji udusit, přesně jako trní v Ježíšově podobenství o rozsévači. Trní, jak Ježíš vysvětluje svým učedníkům, jsou časné starosti, majetek a rozkoše života – a můžeme dodat i špatné životní zkušenosti a zklamání. To všechno v nás setbu Slova zabíjí, takže z ní nic nevyroste.
   Dnešní evangelium však nekončí rozpravou o nerozlučitelnosti manželství, ale scénou se žehnáním dětí. Zdánlivě to spolu příliš nesouvisí, ale právě na konci říká Ježíš jednu velmi důležitou věc: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde. Toto evangelium se často čte, když křtíme malé děti, a já s oblibou říkám rodičům, že kdyby křtěné miminko umělo mluvit, řeklo by nám na konci, že je velmi šťastné a spokojené, že patří Pánu Ježíši. To až pak přijdou problémy - potom, až vyroste, naučí se od nás dospělých skepsi a nedůvěře a samo zažije pár zklamání.
   Naše negativní životní zkušenosti by se trochu daly přirovnat k vrstvě popela, který zůstane po vyhoření ohně a který zakrývá ještě žhavé uhlíky. Aby šlo oheň znovu rozdmýchat, je třeba dostat se dolů, pod popel, tam, kde to ještě hoří. Asi bychom Ježíše a jeho Slovo lépe chápali a přijímali, kdybychom byli méně dospělí; kdybychom se dokázali aspoň trochu vrátit do doby, kdy jsme ještě neměli žádné zkušenosti se životem, ani ty negativní. Dokázali bychom snáz uvěřit v lásku na celý život, přesně tak, jako dítě věří konci pohádky. Dokázali bychom jasněji vidět, jak je důležité, aby rodiče zůstali navždycky spolu. A byli bychom více schopni úžasu nad Božím stvořením a jasněji vidět, že v trvalá a věrná láska lidí je obrazem Boží lásky, která je od věčnosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat