sobota 27. února 2016

3. neděle postní C – krátké zamyšlení nad evangeliem

EVANGELIUM Lk 13,1-9
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to:
    "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.
    Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete."
    Vypravoval pak toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři:
    'Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: 'Pane, nech ho tu ještě tento rok.
    Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.'


Ježíšovo dnešní podobenství je typický příběh s otevřeným koncem. Nevíme, jak fíkovník nakonec dopadne; jestli opravdu ponese příští rok plody a všechno bude v pořádku, nebo jestli neponese a bude poražen, nebo jestli se celý příběh bude za rok opakovat stejně.  Potud by se mohlo jevit  nejednoznačně i jeho poselství pro nás, zde a nyní.
Podobenství o neplodném fíkovníku však velmi výrazně odkazuje na jiná místa v Písmu: můžeme si při slyšení tohoto slova vzpomenout na kázání Jana Křtitele ve třetí kapitole Matoušova evangelia: Sekera je už přiložena ke kořeni stromu a každý strom, který nenese ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Ale zároveň - naštěstí - také na Ježíšovu řeč o kmeni a ratolestech v patnácté kapitole evangelia podle Jana:  Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
Právě skrze tyto odkazy chápeme, co nám dnešní podobenství chce říci. Bez spojení s ním, bez toho, aby se On o nás staral, nemáme šanci nést ovoce. Alespoň ne to, které má Ježíš na mysli – ovoce Jeho lásky, lásky, která trvá věčně, lásky Ducha svatého.  Proto není dnešní evangelium především varováním nebo morálním apelem typu seber se a už konečně se sebou začni něco dělat, nebo špatně dopadneš. Je to výzva k tomu, abychom byli s Ježíšem, abychom se jím nechávali přetvářet, abychom Ho nechali o nás pečovat.




sobota 20. února 2016

2. neděle postní C 2016


1. ČTENÍ Gn 15,5-12.17-18

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
    Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
    (Znovu) mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví."
    (Abrám) řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?"
    (Bůh) mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě."
    (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň.
    Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"


Žl 27 (26),1.7-8a.8b-9abc.13-14 Odp.: 1a

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá:
Odp.
Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou, v hněvu neodmítej svého služebníka! Tys má pomoc, nezavrhuj mě!
Odp.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Odp.



2. ČTENÍ Flp 3,17-4,1

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.
    Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.
    My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
    A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!


EVANGELIUM Lk 9,28b-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.
    Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.
    Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.

Milí bratři a sestry,
v dnešním evangeliu jsme slyšeli, že Mojžíš a Eliáš se na Hoře Proměnění ‚zjevili ve slávě‘ a s Ježíšem, který se svým učedníkům rovněž zjevuje ve slávě, mluvili o jeho utrpení, které má podstoupit v Jeruzalémě. V této jedné větě je shrnuto téma prostupující nejen evangeliem, ale i druhým čtením z listu Filipanům: skutečnost, že do slávy se přichází skrze kříž.
Ježíš s sebou na horu Tábor bere Petra, Jakuba a Jana nikoli proto, aby tam zůstali a bylo jim dobře, ale aby je připravil na Velikonoce – aby souvislost mezi Ježíšovou slávou a křížem pochopili - a nepohoršili se nad tím, co se pak Ježíši v Jeruzalémě stane. Jas a radost, to vše, o čem Petr říká ono je dobře, že jsme tady, je jen závdavek trvalé a věčné skutečnosti, opravdové hory Proměnění, ze které už není potřeba sestoupit do žádného slzavého údolí. Do této trvalé Ježíšovy slávy však lze přijít jen velikonoční cestou. Cestou, kterou Ježíš šel před námi a na které ho musíme následovat.
Svatý Pavel to velmi dobře ví, a proto se slzami v očích musí konstatovat, že se někteří ve společenství ve Filipech chovají jako nepřátelé Kristova kříže. Není to ani moralistní výčitka, ani pokrytecké odsouzení někoho, kdo závidí druhému, že svůj kříž včas odložil a užívá si vezdejšího života plnými doušky. Je to zármutek člověka, který ví, že bez účasti na Ježíšově kříži se do Ježíšovy slávy nedá vstoupit, odložení kříže znamená tedy minutí se s konečným smyslem existence. Proto Pavel adresátům svého listu připomíná, že mají pravou vlast v nebi, a sám Ježíš promění naše ubohé tělo ke slávě, pokud se odvážíme jít s ním jeho cestou kříže.
Jistě, milí bratři a sestry, o těchto skutečnostech slyšíme poměrně neradi. Máme sklon spíš k tomu, považovat každou těžkost života za zbytečné trápení, a ve 21. století už i dost technických prostředků k tomu, abychom se řady křížů účinně dokázali zbavit. Pokud ale člověk zažije zkušenost s nějakým těžkým obdobím  života,  kdy kříž na svém rameni cítil velmi intenzívně,  pak vycítí, že poselství dnešních čtení je pravdivé. Během obtížných období života poznáváme, že se prožívání našeho života stává hlubším.  Poznáváme také, že bez rozměru kříže by byl život naprosto plochý a banální, vlastně nežitý, podobný nějaké sáhodlouhé jihoamerické telenovele, která se v devadesátých letech vysílala brzy odpoledne. Dokážeme se radovat z maličkostí, uvědomujeme si nesamozřejmost toho, že jsme. Spontánně se učíme pokoře a soucitu, protože sami zakoušíme, jak může utrpení člověka oslabit a učinit zranitelným.  A zcela spontánně se utíkáme k modlitbě, která se nám stává potřebou a tím, co nás nese. A pokud se v takové situaci odvážíme své bolesti Pánu z lásky darovat, aby je použil pro svou spásu, pak pocítíme hlubokou útěchu a pokoj.
Nemusí přitom jít o nějaké velké a tragické skutečnosti, protože ty mohou člověka někdy spíše zlomit. Nejde v první řadě o celkovou hmotnost kříže, který musíme nést. Jde o velikost lásky, se kterou to vše Bohu dáváme, se kterou se Jemu velkoryse darujeme, se kterou chceme jít za ním. Tak můžeme sami na sobě poznat, že skrze kříž se vchází do slávy.



sobota 13. února 2016

1. neděle postní 2016


1. ČTENÍ Dt 26,4-10

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
    „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem:
   Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem.
   Nyní hle - přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine! Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“


Žl 91 (90),1-2.10-11.12-13.14-15 Odp.: srv. 15
Odp.: Bud' se mnou, Pane, v mé tísni.

Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, řekni Hospodinu: „Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám!“
Odp.
Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách.
Odp.
Na svých rukou tě ponesou, abys nenarazil o kámen svou nohou. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku.
Odp.
Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno. Vyslyším ho, až mě bude vzývat, zachráním ho a oslavím.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 10,8-13 


Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
   Co říká Písmo? „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci“; to je slovo víry, které hlásáme.
   Jestliže tedy ústy vyznáváš, že ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: „Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen“.


EVANGELIUM Lk 4,1-13
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“
   Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“. Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“
   Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“
   Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“
   Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.


Milí bratři a sestry,
Na rozdíl od paralelního textu v evangeliu sv. Matouše vrcholí u Lukáše, který se čte dnes, Ježíšovo pokoušení na poušti tím, že ďábel cituje Písmo – konkrétně slova žalmu 91, který jsme dnes slyšeli jako mezizpěv. Jako by chvíli zapomněl na svoje nepřátelství vůči Bohu . Vypadá to téměř, že vybízí Ježíše, aby podal velmi pádný a viditelný důkaz Boží moci, která se projevuje na jeho osobě – vždyť kolik lidí na chrámovém nádvoří by pak v něho muselo uvěřit?
Všimněme si ale dobře, jakým způsobem pokušitel Boží slovo cituje. Jako správný lhář a otec lži ví dobře, že často stačí malinko pozměnit naprosto pravdivé tvrzení, aby se z něho stala lež - a při tomto způsobu je nepravdivost výsledného výroku velmi dobře maskována. U Lukáše, stejně jako u Matouše, je v citátu řeč o andělech, kterým dá Bůh příkaz, aby tě střežili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen. Vrátíme-li se k žalmu 91, uvidíme, že jsou dotyčné verše recitovány velmi přesně, až na to, že andělé mají žalmistu střežit na všech jeho cestách, což pokušitel z evangelia taktně zamlčel. Z původního textu je jasné, že ono naražení nohou o kámen je klopýtnutí na cestě, nikoli tvrdé přistání po skoku ze střechy nohama napřed.
Tato zdánlivá maličkost nás dnes může přivést k zamyšlení nad tím, jak s Písmem svatým zacházíme my. Na začátku šesté kapitoly koncilní konstituce Dei Verbum se konstatuje, že církev má Boží slovo v úctě stejně jako Eucharistii, a s takovou úctou bychom s ním také měli nakládat. Písmo svaté je nám takříkajíc dáno v plen. Kolik vytržení z kontextu, kolik překroucení, kolik jeho svévolných výkladů už jsme někdy v životě slyšeli, a to nejen z prostředí obskurních sekt? A kolika lidem už nějaký citát z Bible, zcela nevhodně a bez rozlišení otlučený o hlavu, zkomplikoval nebo poničil jejich vztah s Bohem? Kolik poctivých a přemýšlejících hledajících lidí už takové použití Písma svatého odradilo od zájmu o křesťanství, kolika ateistům potvrdilo jejich přesvědčení o tom, že křesťané věří nesmyslům?
Boží slovo je plné tvůrčí moci, je to totéž Slovo, které stojí na počátku stvoření, je to sám Pán, tajemně přítomný, jako v Eucharistii. Je velkým darem Ducha svatého církvi, že po II. vatikánském koncilu se v ní otevřel mnohem větší prostor pro Písmo svaté, pro to, aby se četlo, rozjímalo, aby nás vnitřně přetvářelo jako zrno zapadlé do dobré půdy. Mnoho z nás v nastávající postní době bude brát do ruky častěji Bibli. Neberme tedy Slovu jeho moc a sílu a krásu, nedělejme z něj karikaturu, mějme je v úctě a lásce. Pořiďme si ke čtení nějaký alespoň stručný komentář, nebo přinejmenším nezapomeňme na poznámky – v Jeruzalémské Bibli jsou velmi slušné. A čtěme Písmo v atmosféře modlitby, prosíce Ducha svatého o světlo ke správnému pochopení.



sobota 6. února 2016

 5. neděle v mezidobí C 2016


1. ČTENÍ Iz 6,1-2a.3-8

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové.
    Jeden volal na druhého: "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země. je plná jeho slávy." Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem.
    Tu jsem zvolal: "Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!"
    Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: "Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!"
    Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: "Koho mám poslat, kdo nám půjde?" Řekl jsem: "Zde jsem, mne pošli!"


Žl 138(137),1-2a.2bc+3.4-5.7c-8 Odp.: 1c
Odp.: Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, až uslyší slova tvých úst. Budou opěvovat Hospodinovy cesty: "Věru, veliká je Hospodinova sláva!"
Odp.
Zachraňuje mě tvá pravice. Hospodin pro mě dokončí, co začal. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.

2. ČTENÍ 1Kor 15,1-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
    Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.
    Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.
    Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou.
    Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.

EVANGELIUM Lk 5,1-11

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
    Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
    Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."
    Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,
Dnešní první čtení i evangelium shodně popisují událost Božího povolání. Na počátku je osobní zkušenost toho, kdo je povolán – jakýsi vpád Boží moci a slávy do života člověka, ve chvíli, kdy to vůbec nečeká. Izajášovo vyprávění začíná téměř jako deníkový záznam události, i s časovým údajem (toho roku, kdy zemřel král Uzijáh), jakoby si chtěl prorok přesně zaznamenat chvíli, která mu změnila celý život. Úvodní věty dnešního prvního čtení mají podobnou atmosféru jako určité pasáže z proroka Daniele nebo z úvodu knihy proroka Ezechiele, nebo také jako novozákonní Apokalypsa- cítíme, že Izajáš se tu lidskými slovy snaží popsat cosi, co je nevyslovitelné.
Izajáš, tváří v tvář tomuto vtrhnutí Velkého Jiného do svého života, zažívá smrtelnou úzkost. Běda mně, je se mnou konec! Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima! Objevuje se zde téma, které prostupuje celým Starým Zákonem: Hříšný a nečistý člověk nemůže Svatého a Čistého vidět tváří v tvář, nemůže snést jeho přítomnost, aniž by zemřel.  Proto musí sám Hospodin očistit toho, koho si povolal – teprve potom je možné jeho poslání.
V evangeliu se objevují podobné skutečnosti – úžas nad zázračným rybolovem, nad něčím, co překračuje veškerou předchozí lidskou zkušenost s tím, jak se věci obvykle odehrávají. A pak následuje úzkost z přítomnosti toho, jenž něco takového koná: Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný! Ježíš však do této situace pronáší svoje důrazné  Neboj se!  a pak Petra i ostatní povolává ‚Ode dneška budeš lovit lidi‘.
Toto Ježíšovo Neboj se!  má stejný smysl, jako mělo z úst Gabriele při povolání Panny Marie a jaký má zároveň pro všechny křesťany všech dob. Všichni jsme totiž k něčemu povoláni, a zároveň každý z nás pociťuje v této souvislosti úzkost – úzkost před Boží jinakostí, před jeho svobodou, která si nevybírá podle lidských měřítek, která člověku občas bez ptaní vtrhne do života a obrátí jej vzhůru nohama. Možná že moderní ateismus je z velké části nevědomou racionalizací tohoto strachu-bojíme se, že i do našeho života by mohl onen Velký Jiný bez ptaní vniknout, že bychom ztratili nad svým životem kontrolu, že bychom jej museli pustit z vlastních rukou, že bychom byli, slovy Ježíšovými, přepásáni a odvedeni, kam nechceme.
Ježíš však do všech těchto lidských strachů říká  Nebojte se!  Zcela se otevřít tomuto kratičkému Božímu slovu, nechat je vstoupit do našich srdcí a nechat se jím přetvořit znamená zahnat všechny démony úzkosti a pocitu, že se k žádnému Božímu povolání vlastně nehodím, nemám na něj a chci si žít svůj malý lidský život a malé lidské štěstí, že chci mít, lidově řečeno, od Pána Boha pokoj.

Chceme-li si však trochu zahrát se slovy, pak přijetím tohoto Ježíšova Neboj se-nebojte se! můžeme mít skutečně  od Pána Boha pokoj – onen pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, pokoj pramenící z hlubokého vědomí, že jsem Boží milovaný, že není pravda, že se k ničemu nehodím, že mohu přijmout svoje povolání – ať už jakékoli-bez obav, že budu o něco ošizen či že bude zničena moje svoboda. Pokoj, který souvisí se skutečností, že všechny moje vnitřní strachy-včetně strachu z Velkého Jiného, jímž je Bůh-se mohou proměnit v lásku.