sobota 16. února 2019

6. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Jer 17,5-8


Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

 Toto praví Hospodin: 
    "Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! 
    Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce." 


Žl 1,1-2.3.4+6 Odp.: Žl 40(39),5a 
Odp.: Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina. 

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. 
Odp. 
Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadne a daří se mu vše, co koná. 
Odp. 
Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako pleva rozvátá větrem. Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných skončí záhubou. 
Odp. 


2. ČTENÍ 1Kor 15,12.16-20 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.


Bratři a sestry! 
    Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. 
    Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. 


EVANGELIUM Lk 6,17.20-26


Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. 
    Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. 
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. 
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům! 
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. 
    Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. 
    Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. 
    Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Milé děti,
Tak jak to vlastně Pán Ježíš dnes myslel: když jsou váš tatínek nebo vaše maminka v práci šikovní a dobří a máte proto třeba dům a velké auto, tak patří to Běda vám, nebo ne? Rozhodně ne! Pán Ježíš chce říct něco o naději, kterou v něho máme, o důvěře, kterou mu dáváme. Když je ta naděje a důvěra v něho malá nebo žádná, tak musíme spoléhat na druhé lidi – a ti nás mohou zklamat. Bůh nás ale nezklame, protože je věrný.  

Milí bratři a sestry,
Ve všech dnešních čteních se hovoří o protikladu mezi těmi, kteří důvěřují v Boha, a těmi, kteří důvěřují v člověka. Právě v tom je rozdíl mezi adresáty Ježíšových blahoslavenství nebo naopak jeho Běda! Blahoslavení nejsou blahoslavení proto, že jsou chudí nebo že pláčou, ale proto, že ve své chudobě a pláči čekají všechnu pomoc od Hospodina - a Hospodin je nasytí, utěší, dá jim své království. Na druhé straně těm, kteří jsou nasyceni, smějí se a jsou bohatí, není adresováno Ježíšovo běda! proto, že jsou sytí, bohatí a nic jim neschází - ale proto, že jsou v tom všem a kvůli tomu všemu sebejistí, že spoléhají jen a jen na sebe nebo na druhého člověka – a proto budou nakonec zklamáni.
Myslím, že s touto výpovědí dnešních čtení můžeme mít mnohem větší problém než naši předkové. Ve starověku, středověku a ještě i raném novověku se od lidských prostředků nedalo mnoho očekávat. Bylo možná mnohem ‚snazší‘ očekávat záchranu od Boha, a ne od člověka, - medicína byla v plenkách, neexistovalo sociální zabezpečení, technické vymoženosti a vůbec téměř nic z toho, na čem dnes do velké míry stavíme svůj život a jeho jistoty. Věda a technika dokázala věci, o kterých mluvíme jako o zázracích – i když v pravém slova smyslu to zázraky nejsou, protože nejde o výjimky z přírodních zákonů. Přesto je tak nazýváme, protože ještě před několika desetiletími či možná jen několika lety by vůbec nebyly považovány za uskutečnitelné.
Možná bylo pro středověkého člověka mnohem snazší a přirozenější považovat Krista Pána za svého Spasitele, za svého Zachránce. My dnes spíš vnímáme, že ti, kdo nás zachraňují, jsou druzí lidé – lékaři, právníci, technici a ekonomové. Ruku v ruce s tím nám také poněkud vybledla skutečnost, že život zde a nyní je cesta do naší pravé vlasti, kterou je nebe. Život v minulosti byl velmi těžký, křehký a většinou mnohem kratší než dnes – a vidina věčné radosti a odpočinku, který dá Bůh člověku v nebi, možná byla pro naše předky mnohem sugestivnější a lákavější, než pro nás. V naší části světa jsme si svým způsobem sami vytvořili nebe na zemi. Život může být docela dlouhý a příjemný, a my můžeme poznenáhlu získat dojem, že nic lepšího vlastně ani nechceme. Přesně to vyjadřuje známá píseň Michala Tučného: Krásnější svět vůbec nehledám, to řeknu vám, tam u nebeských bran.
Přesto však jsou, milí bratři a sestry, skutečnosti našeho života - a vlastně ty nejpodstatnější a nejdůležitější - které poselství dnešních čtení dávají za pravdu. Jsou věci, ve kterých nemůžeme čekat spásu od druhého člověka. Jednou z nich je vědomí naší smrtelnosti.Medicína může život prodloužit, ale ne do nekonečna. Jenže v člověku je hluboce zakořeněná touha po tom, aby smrt nebyla definitivní tečka, abychom se shledali s těmi, které jsme měli rádi, abychom pochopili smysl toho, co jsme zde na zemi prožívali. A v tom všem můžeme mít jedinou naději: ne v člověka, ale v to, co je obsahem druhého čtení - v Krista, který vstal z mrtvých.
A pak je zde ještě oblast vztahů. Toužíme po opravdové, věrné a trvalé lásce, ale zároveň zakoušíme, jak se nám v tomto ohledu nedaří, jak jsme často bezmocní právě v naší vyspělé civilizaci, kde máme skoro na všechno recept, jen ne na naplnění této hluboké touhy našeho srdce. A ani zde nelze čekat spásu od člověka. Zachránit nás může jen věrná a trvalá Láska, která je Boží podstatou a která nám byla v Duchu Svatém darována.

sobota 9. února 2019


5. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Iz 6,1-2a.3-8

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové.
    Jeden volal na druhého: "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy." Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem.
    Tu jsem zvolal: "Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!"
    Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: "Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!"
    Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: "Koho mám poslat, kdo nám půjde?" Řekl jsem: "Zde jsem, mne pošli!"


Žl 138(137),1-2a.2bc+3.4-5.7c-8 Odp.: 1c
Odp.: Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, až uslyší slova tvých úst. Budou opěvovat Hospodinovy cesty: "Věru, veliká je Hospodinova sláva!"
Odp.
Zachraňuje mě tvá pravice. Hospodin pro mě dokončí, co začal. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 15,1-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.
    Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.
    Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou.
    Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.


EVANGELIUM Lk 5,1-11

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
    Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
    Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."
    Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Slůvko pro děti:
Kdyby Pán Ježíš povolal svatého Petra a jeho druhy k hlásání evangelia bez toho zázračného rybolovu, asi by mu řekli, že na něco takového nemají a že budou radši dál lovit ryby. Jenže když viděli ten zázrak, tak pochopili, že Ježíš má moc nejen k tomu, aby ulovili spoustu ryb, ale taky k tomu, aby je proměnil a udělal z nich apoštoly. Proto už se nebáli a šli hned za ním.

Milí bratři a sestry,
Nedávno za mnou přišel do zpovědnice u svaté Máří Magdaleny člověk, který mi říkal něco v tomto smyslu: Otče, já se tak snažím, chodím pravidelně do kostela, modlím se, ale Bůh se mi za to vůbec neodvděčil - mám pocit, že mám v životě smůlu, že nemám žádné dary, že se mi nic nepodařilo.  Skoro proto začínám ztrácet víru.
     Petr i ostatní rybáři, kteří vystupují v dnešním evangeliu, možná mohli mít po neúspěšném nočním rybolovu podobné pocity jako onen nešťastný penitent. Byli to zbožní židé; a jedním z podstatných prvků víry lidu Izraele bylo přesvědčení, že úspěch, blahobyt, dlouhý život a početná rodina jsou známkou Božího požehnání. Oni ale právě zažívají neúspěch. Když Ježíš vstoupil na jejich loďku, říkají mu: Mistře, celou noc jsme se lopotili, ale nic jsme nechytili. Rybaření byla Petrova profese, byl jistě zkušený, a musel dobře vědět, co má dělat, aby něco chytil; neúspěch musel být něčím, co rybáři rozhodně nečekali. Museli cítit obrovské zklamání, pocit prohry. Možná měli dojem, že Hospodin jim bezdůvodně a ze svého rozmaru nepožehnal. Museli být nazlobení na všechno možné: na sebe, na své druhy, na ryby, které nebyly tam, kde měly; a asi také na Boha Izraele.
     To, co pak udělá Ježíš, ale vysvětluje smysl Petrova neúspěchu. Můžeme zde najít podobnost s příběhem slepce z deváté kapitoly svatého Jana. Lidé jeho slepotu chápou přesně podle svého přesvědčení, že nemoc je trest za hřích, vlastně prokletí, protipól požehnání spravedlivého. Proto se také Ježíše ptají:  Mistře, zhřešil on nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? Jenže Ježíš je vyvádí z omylu: Je slepý, aby se na něm projevily Boží skutky. Smysl slepoty se projevuje poté, co Ježíš slepce uzdraví. Slepota byla dopuštěna nikoli jako trest za hřích, ale proto, aby lidé byli vzápětí svědky znamení spásy.
     Neúspěch rybářů má podobný smysl: má otevřít v jejich mysli a srdci cestu k tomu, aby v něm přestali vidět prokletí, ale počátek velkého Božího skutku. A také aby poznali, že je třeba do všeho, co konají, pozvat Pána . A ještě víc, že je třeba konat věci na jeho Slovo – protože to pak bude činný On sám.
     Petr to naštěstí pochopil. Jeho dlouholetá praxe musela jistě být v rozporu s tím, co po něm Ježíš chtěl: pokud nic nechytili v noci, nechytí samozřejmě nic ani ve dne. Přesto Ježíšovu slovu uvěřil spíš než své vlastní zkušenosti - a byl svědkem zázraku. Ježíšovo slovo se naplnilo.
    Bůh nikdy nedopouští neúspěch nebo jiné trápení jen tak, jen z rozmaru - natož proto, že bychom ho nahněvali našimi hříchy.  Vzpomínám v této souvislosti na krátkou větu jedné italské sestry augustiniánky, kterou před více než deseti lety řekla nám bohoslovcům z Nepomucena:  Pán Bůh nedopouští na člověka těžkosti proto, aby ho trápil, ale aby ho naučil soucitu. Dnešní evangelium v sobě nese podobné poselství: Pán Bůh nedopouští neúspěch, aby nás trápil, ale abychom vnitřně pochopili a přijali jeho výrok o tom, že bez Něj nemůžeme činit nic.

sobota 2. února 2019


4. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Jer 1,4-5.17-19

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Za ( krále ) Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.
    Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi.
    Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, (železný sloup a) bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země.
    Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."


Žl 71 (70),1-2.3-4a.5-6ab.15ab+17 Odp.: 15a
Odp.: Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti.

K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky! Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě!
Odp.
Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, neboť tys moje skála a tvrz. Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného.
Odp.
Vždyť tys má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí, Hospodine! V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem.
Odp.
Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy.
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 12,31-13,13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu.
    Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.
    Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
    Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné.
    Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne.
    Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.


EVANGELIUM Lk 4,21-30

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?"
    Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau."
    Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie."
    Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti, Pán Ježíš napřed lidi na bohoslužbě v nazaretské synagóze svým kázáním potěšil – divili se milým slovům z jeho úst – jenomže potom je pěkně naštval. Možná si řekli, že je nemá rád, když jim takové věci říká. Jenomže my víme dobře, že Ježíš má rád všechny lidi. Je to asi podobné jako s vaším tatínkem a maminkou: taky vám někdy řeknou věci, které vás potěší, ale někdy taky něco, co vás nepotěší. Ale vy víte, že vás mají rádi - a že by neudělali dobře, kdyby vám občas nepříjemnou věc neřekli. Sice se něco takového těžko poslouchá, ale vede nás to nakonec k dobru.

Milí bratři a sestry,
   V prvním čtení Hospodin oslovuje budoucího proroka Jeremiáše a oznamuje mu jeho poslání zvěstovat Boží slovo – mluv k nim vše, co Ti přikážu. Zároveň se Jeremiáš dozvídá, že jeho prorocké poslání ( které si nevybral, byl do něj doslova vržen) mu přinese trápení, že jeho prorokování narazí na odpor. Celý další text knihy Jeremiáš dává tomuto slovu za pravdu – prorok si kvůli svému poslání vytrpí své.
    Něco podobného se opakuje v evangeliu: Ježíš káže v nazaretské synagóze Boží slovo, a to poprvé narazí na odpor. Naladění ve shromáždění se změní z okamžiku na okamžik. Už se nikdo nediví Ježíšovým milým slovům, ale lidé vzplanuli hněvem. V naší době a kultuře by lidé možná demonstrativně odešli nebo by Ježíše vypískali – nazaretští ho však chtějí rovnou svrhnout ze srázu. Je to první náznak toho, že Ježíše bude nakonec jeho hlásání opravdu stát život.
     Mezi těmito dvěma dramatickými čteními je vložena Velepíseň na lásku z 1. listu Korintským. A jako by tam vůbec nepatřila, jako by se k oněm ostatním čtením ani nehodila, jako by říkala něco úplně jiného. Když bychom znovu pročítali seznam vlastností, které podle svatého Pavla má opravdová láska mít, a pak bychom je vztáhli na první čtení i na evangelium, asi by to příliš nesouhlasilo. Nevypadá to, že Hospodin je vůči Jeremiášovi shovívavý, nevypadá to, že by Ježíš byl vůči svým nazaretským spoluobčanům příliš dobrosrdečný, ani že by všechno omlouval.
     Toto napětí mezi dnešními čteními nám připomíná podobné napětí, přítomné v našem křesťanském životě a v našem hledání Boha. Věříme v Boha, který je Láska, ale zároveň to v mnoha životních situacích nezakoušíme; někdy se nám neodbytně vkrádá myšlenka, že kdyby nás Bůh měl opravdu rád, nedopustil by přece to či ono. Pokud se chceme alespoň trochu přiblížit tajemství Boží lásky, nemůžeme jinak než postupovat ‚zdola nahoru‘ – musíme vždycky vycházet z naší lidské zkušenosti s láskou druhých: láskou rodičů, s láskou manželskou, s lidským přátelstvím. Jenže právě na pozadí této zkušenosti s lidskou láskou poznáváme, jak je Boží láska jiná - a někdy, zdá se, v přímém rozporu s tím, co pod pojmem ‚láska‘ spontánně chápeme. Jednoduše řečeno, Velepíseň na lásku z prvního listu Korintským naší zkušenosti s lidskou láskou dobře odpovídá – proto je tento text tak oblíbený třeba na svatbách, a oslovuje i nevěřící. Ovšem trápení, které Hospodin způsobil Jeremiášovi, protože si ho bez jeho souhlasu vybral za proroka, se nám už se zkušeností lidské lásky dává do souladu dost těžko. A pokud by pro nás byla Boží láska něčím takto neproniknutelným a nepochopitelným, těžko bychom na ni mohli odpovídat naší láskou – spíš bychom se jí asi báli.
     Tento rozpor v našem hledání a pochopení toho, co je Boží láska, má naštěstí řešení. Bůh se totiž v Ježíši stal člověkem. Skrze Ježíšovo vtělení nám už Boží láska nemusí připadat úplně jiná, protože Bůh nás v Ježíši Kristu miluje lidským srdcem, lidskou láskou, právě tou, se kterou máme zkušenost od počátku našeho života v mateřském lůně - snad jen s tím rozdílem, že láska Ježíšova a pak také láska jeho Matky je očištěna od pokřivení prvotní vinou.  Ježíšova láska je božská – tajemná a neuchopitelná – ale zároveň také zcela a plně lidská. Proto pro nás není něčím neznámým. A proto se jí také můžeme beze strachu odevzdat.