sobota 30. června 2018



13. neděle v mezidobí B 2018


1.ČTENÍ Mdr 1, 13-15; 2, 23-24

Čtení z knihy Moudrosti.

    Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá.
    Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.


Žl 30 (29), 2+4. 5-6. 11+12a+13b Odp.: 2a

Odp.: Chci tě oslavovat, Hospodine,
neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.
Odp.
Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.
Odp.
Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 8, 7. 9. 13-15

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky.
    Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.
    Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo (nasbíral) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.'


EVANGELIUM Mk 5, 21-43

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj.
    Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena.
    Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?"  
    Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo, padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu.
    On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?"
    Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi.
    Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu.
    On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Když Pán Ježíš přišel do domu Jaira a řekl, že jeho dcerka neumřela, tak se mu smáli. Ale on se neurazil, neřekl jim když se mi tedy smějete, tak žádné uzdravení nebude. Jairovu dcerku uzdravil. Nám se taky někdo může smát, že věříme v Pána Ježíše a chodíme do kostela; třeba nám někdo řekne, že to není moderní, nebo něco podobného. Ale my se tím nemáme nechat odradit od konání dobra - a ani od toho, abychom měli rádi i ty, kteří se nám smějí.

Milí bratři a sestry,

Asi před pěti lety se v Brně konala akce Jeden den na Petrově. Přijelo asi 1500 dětí, které v celé diecézi chodily do náboženství, a po mši svaté absolvovaly biblickou zážitkovou trasu kolem katedrály a v blízkém okolí. Měl jsem přitom tu čest představovat - již uzdraveného - slepce Bartimaia, který nejprve dětem povyprávěl příběh o svém uzdravení, a ty si pak vyzkoušely, jaké to je být nevidomý-s očima převázanýma šátkem procházely lanovou dráhu, napjatou mezi stromy. Nakonec děti vyslechly svědectví skutečně nevidomé dívky, která přišla o zrak jako novorozená v inkubátoru, jelikož ho někdo nějak špatně nastavil.

To svědectví bylo úžasné-ani stopa po pocitu křivdy, po touze vysoudit od lékařů tučné odškodné, čistá radost, vděčnost Bohu, úsměv na tváři, humor. Nevidět člověka, jak vypadá, má své výhody, říkala ta dívka, aspoň si neuděláte falešnou představu z prvního dojmu. Když jsem to svědectví poslouchal poněkolikáté - protože skupiny dětí se na stanovišti střídaly - došlo mi, že ta dívka byla vlastně zdravější a normálnější než já, alespoň v duchovním smyslu. A zdálo se mi, že - v rámci mantinelů jejího postižení - byl její život také mnohem intenzivnější a kvalitnější než život mnoha naprosto zdravých, krásných a schopných lidí. Sebekriticky jsem si tenkrát vzpomněl na to, jak často si na něco stěžuji, jak plýtvám svým časem a jak malá je ve srovnání s tím děvčetem moje důvěra a vděčnost.

V dnešním evangeliu se vyskytují hned dvě postavy, které se na prahu nebytí, na okraji smrti setkají s tím, který je Pán a Dárce života. Platí to i o ženě s krvotokem- její choroba nebyla banální, protože v židovském pojetí je nositelkou života právě krev. Dalo by se říci, že i tato žena umírala, sice pomaleji než Jairova dcerka, ale umírala. V této situaci křehkosti a nesamozřejmosti života mohou tyto dvě postavy zcela hmatatelně potkat Boha, který dává život, protože miluje - je Láska a Život sám. Dotknou se ho - nebo On se dotkne jich - a to je uzdravuje, dává jim znovu život. A je dobré to nechápat jen prvoplánově. Vyléčení konkrétní choroby - jako na mnoha místech jinde - je vlastně jen vedlejší účinek, který se nemusí dostavit, jako ona nevidomá dívka zůstala nevidomá. Důležité je, že se setkaly se Životem s velkým Ž a získávají život věčný, už nyní, už zde na zemi.

Boží láska k životu, Boží dobrota, jež daruje život, je takto paradoxně vnímána nejvíce právě těmi, kdo byli z našeho hlediska o něco připraveni, kdo jakoby nemohou žít plný život. Právě oni si jej váží a žijí jej intenzívně a dobře. A je zajímavé pozorovat opak - ti, kteří jsou takzvaně normální, nic jim nechybí a život považují za samozřejmost, ho často utápějí v banalitě, bezesmyslnosti a nudě - vlastně ho nežijí, ačkoli jejich možnosti jej žít jsou mnohem širší.  

Kéž si tedy dokážeme my všichni dnes znovu připomenout nesamozřejmost našeho života, znovu za něj poděkovat jeho Pánu a Dárci - a v síle jeho milosti jej prožívat naplno, a sdílet s druhými.

sobota 23. června 2018


       Slavnost Narození svatého Jana Křtitele B 2018


1. čtení Iz 49,1-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše,

    Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp; ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
    Já však jsem pravil: "Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha."
    Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele.
    Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou. Řekl mi (tedy): "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."


Žl 139 (138),1-3.13-14ab.14c-15

Odp: Chválím Tě, že jsem vznikl tak podivuhodně.

Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš, ty víš, když sedám i když vstávám. Poznáváš mé myšlenky již zdálky; ať jdu nebo ležím, ty to určuješ, všímáš si všech mých cest.
Odp.
Tys přece stvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky. Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla.
Odp.
Dokonale znáš mou duši, má podstata ti nezůstala utajena, když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země.
Odp.


2. ČTENÍ Sk 13,22-26

Čtení ze skutků apoštolů.

Pavel řekl:
   "Bůh dal praotcům za krále Davida, o němž vydal pochvalné svědectví: 'Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.' Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: 'Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.'
   Bratři, kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse." 


EVANGELIUM Lk 1,57-66.80

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš.
   Jeho matka na to řekla: "Ne, ale budu se jmenovat Jan!"
   Namítli jí: "Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje."
Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno.
   On si vyžádal tabulku a napsal: "Jeho jméno je Jan." Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: "Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!"
   Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

     Městečko, kde Zachariáš s Alžbětou bydleli, se jmenovalo Ain Karim a bylo blízko Jeruzaléma.
      Muselo se tam dobře žít, protože se sousedé měli rádi. Narození Jana Křtitele musela být pro obyvatele Ain Karim zvláštní věc, protože Zachariáš i Alžběta byli pokročilého věku. Určitě se tomu sousedé mohli divit, a probírat to někde u studny, říkat si, že jsou v tom nějaké čáry. Nebo jim to mohlo být lhostejné. Ale my čteme, že se radovali z Alžbětina štěstí, a to znamená, že jí to přáli. A tak to máme dělat i my.

Milí bratři a sestry,

      Dnešní slavnost se sice týká Jana Křtitele, ale já bych vás chtěl pozvat k rozjímání nad postavou jeho otce Zachariáše, přesněji nad jeho zvláštním oněměním, ze kterého je v dnešním evangeliu vysvobozen.
      Na začátku celého příběhu přichází k Zachariášovi anděl Gabriel, právě když Zachariáš v rámci své kněžské služby obětuje v chrámu kadidlo, a zvěstuje mu, že se jeho ženě Alžbětě narodí syn a dá mu jméno Jan.  Velmi podobně později Marii Gabriel zvěstuje narození Ježíšovo. A Zachariáš na první pohled reaguje podobně jako Maria - je překvapený a polekaný. Pak se ovšem začínají obě setkání lišit. Zachariáš se - ve srovnání s Marií - ukazuje být skeptikem, který chce přesvědčivý důkaz. Maria říká jen Jak se to stane? a když se jí dostane vysvětlení, hned uvěří a svolí. Zachariáš však odpovídá: Podle čeho to poznám?, což znamená asi tolik, jako Dokud nebudu mít důkaz, neuvěřím, protože to zní příliš neskutečně.  Ale anděl mu odpovídá:  Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.
    Zachariášovo oněmění není nějakým Božím trestem; je to důsledek jeho vnitřního postoje. Čemu má člověk problém uvěřit, o tom ani není schopen svědčit. Je-li řeč mimo jiné nástrojem sebevyjádření, sdělení stavu naší mysli a srdce někomu druhému, pak je mlčení logickým důsledkem toho, že se v člověku odehrává vnitřní zápas - nemohu o něčem teď nic říci, protože nevím, nejsem si jistý, ještě o tom přemýšlím.
     Andělova slova však naštěstí říkají, že velký Boží skutek se uskuteční i tak - i přesto, že Zachariáš s ním má problém, že má malou víru. Zachariáš sice zvěstování neuvěřil, to se však přesto ve svém čase na jeho ženě naplní.
      V tuto chvíli už se dostáváme k dnešnímu evangeliu - Alžbětě se narodí syn Jan. A Zachariáš zcela konkrétně a hmatatelně poznává, že se Boží zaslíbení splnilo. Jeho vnitřní zápas o víru je u konce, je schopen svědčit: nejdříve jakoby nesměle, jen psaním na tabulku, pak se mu otvírají ústa ke chvále Boží. A jeho slova mají velkou odezvu - po celém judském pohoří se mluvilo o těchto událostech.
       Evangelium o narození svatého Jana je takto povzbuzením pro nás. Také my máme potíže o naší víře svědčit. Jsme děti své doby, jsme na tom spíš jako Zachariáš než jako Maria. V sekulárním prostředí máme s vírou potíže, protože je odevšad vystavena neustálé kritice a zpochybňování. Proto máme také potíž o ní svědčit, jsme jako Zachariáš trochu němí - co se v nás viklá, o čem nejsme pevně přesvědčení, o tom raději nehovoříme.
      Dnešní radostnou zprávou je, že Bůh se tímto naším váháním a mlčením nenechá odradit, a své podivuhodné skutky k naší spáse přesto koná. A že při dostatku trpělivosti tyto podivuhodné skutky ve svém životě objevíme, uvidíme v něm zcela konkrétně místa, kterých se Bůh dotkl, uzdravil je, a zároveň po sobě zanechal stopu, že je to opravdu On. A v tuto chvíli pochybnosti a oněmění končí; i nám se rozvazuje jazyk - zakusili jsme;  proto můžeme i svědčit.

     

sobota 16. června 2018


11. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Ez 17, 22-24

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."


Žl 92 (91), 2-3, 13-14. 15-16 Odp.: 2a
Odp.: Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 5, 6-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.


EVANGELIUM Mk 4, 26-34

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal ( Boží ) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.


Slůvko pro děti:

Ve scénce z biblických postaviček máme úplnou výstavku semínek. A můžeme tam vidět, že jsou různě veliká – a kdybychom je zaseli, vyrostou z velkého semínka velké rostliny a z malého malé? Určitě ne! Například jehličnaté stromy mají semínka velice malá – když vytřepete například na podzim smrkovou šišku, tak to uvidíte. Pšeničná zrníčka jsou o hodně větší – ale rostlina pšenice je mnohem menší než vzrostlý smrk.
Proč to Pán Ježíš říká? Protože Bůh z malých věcí dělá rád velké. Někde na druhém konci země se stane něco velkého důležitého a dobrého, o čem se dočteme v novinách nebo to vidíme v televizi. A nikdo neví proč se to stalo, protože s tím nikdo dopředu moc nepočítal. To je pak dost možné, že se za to docela nenápadně a v ústraní někdo modlil, nějaká vaše babička nebo řeholní sestry v klášteře.

Milí bratři a sestry,

Dnešní texty svědčí o síle a vitalitě Božího slova, přijatého do srdce. Evangelium pochází ze čtvrté kapitoly Marka, která začíná podobenstvím o rozsévači. Semeno slova se ujme, vyroste a přinese plody, jen když padne do dobré země-tedy do otevřeného srdce, do hlubokého nitra člověka. Právě tam vyrůstá Boží království, ještě předtím, než se projeví navenek - v konkrétních vztazích ke druhým, v síle vnitřního vztahu s Bohem.

V první části dnešního evangelia se hovoří právě o tomto procesu růstu, mezi zasetím do dobré země a přinesením plodů. Výpověď je poměrně jasná a srozumitelná - stačí zasetí do dobré země, a dál už to jde samo - tvůrčí síla Slova je aktivní, něco se děje, pomaličku a nepozorovatelně, a najednou se ukáže zralý plod - a člověk se diví, kde v něm vyrostla schopnost třeba někomu odpustit nebo se pustit do díla, na které by lidsky vzato vůbec neměl. Často se nám zdá, že během mnoha let s námi síla svátostí a slyšeného slova  jakoby nic nedělá, zdá se nám, že jsme stále stejní - ale možná, kdybychom se mohli vrátit v čase a viděli se objektivně, zjistili bychom, že jsme opravdu jinde, že jsme ve vztahu s Pánem pokročili, že v nás vyrostla nějaká ctnost, které jsme si nevšimli, třeba jen proto, že jsme se křečovitě zaměřili na sledování nějaké jiné oblasti života a kvůli tomu jsme tento pokrok nebyli schopni vidět.

Druhá část podobenství pak hovoří o tom, že z oné setby Slova vyrůstá něco mnohem většího, než ze všeho ostatního, co do srdce přijmeme nebo co si tam najde cestu násilím. Setba slova nám může připadat slaboučká - co zmůže si párkrát za týden něco poslechnout v kostele či něco si z Písma přečíst, když je naše nitro ze všech stran bombardováno mnohem sugestivnějšími, příjemnějšími a silnějšími podněty z reklamy a médií?  A navíc se ona Boží setba nevnucuje-pokud padne na tvrdou půdu, nebude se násilím zavrtávat hlouběji do země, raději uschne. Bůh nám nechává svobodu přijmout či odmítnout Jeho slovo. Onen jiný druh setby však tuto schopnost má - víme dobře, že některé podněty v reklamě útočí na podprahové vnímání a člověk je do sebe přijímá, aniž by chtěl.

Přesto nás dnešní evangelium přesvědčuje, že setba Božího slova je silnější než setba lidských slov, protože Boží moc je větší než moc lidská. Boží království v srdci může vyrůst tak, že zastíní to, co vyrostlo z něčeho jiného - tedy jinými slovy, že od toho všeho jiného můžeme být svobodní

sobota 9. června 2018

10. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Gn 3, 9-15   

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?"
    On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl."
    (Bůh) řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!"
    Člověk odpověděl: ,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl."
    Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla."
    Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.”


Žl 130 (129), 1-2. 3-4. 5-6a: 6b-8 Odp.: 7
Odp.: U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitováni, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.


2. ČTENÍ 2 Kor 4, 13-5, 1

Čtení z druhého lištu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
    Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
    A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
    Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.


EVANGELIUM Mk 3, 20-35

Slova svatého evangelia podle Marka.
 
    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani na-jíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    (Za Ježíšem) přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."
____________________________________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Co, myslíte, děti, co myslí Pán Ježíš tím hříchem, který nejde odpustit? Věříme – a je to naše veliká naděje – že Bůh nám chce odpustit úplně všechno, i ty nejhorší věci. Jenže Bůh někdy odpustit nemůže, i když chce – protože my toho napřed musíme litovat. Ten hřích proti Duchu svatému je stav duše, kdy si člověk nechce přiznat, že udělal něco špatného, kdy toho nelituje. Je to, jakoby si ten hřích chtěl nechat. Když nám Bůh odpouští, tak si naše hříchy vlastně od nás bere, bere je na sebe a proměňuje je v dobro. Když mu je nedáme, tak on si to od nás nevezme, protože by narušil naši svobodu, a to Bůh nikdy nedělá. Jenomže pak nám to špatné, čeho jsme se dopustili, zůstává, a ničí nám to život i naše přátelství s Bohem, a dokonce nás to od Něj může úplně odvést.


Milí bratři a sestry,

 Dnešní první čtení a evangelium, ačkoli to na první pohled není zcela patrné, mají jedno společné téma: Bůh vyhledává člověka, aby s ním znovu navázal narušený vztah lásky, avšak zároveň aby ho přivedl k plné pravdě o něm samém. A člověk, pokud tuto pravdu o sobě odmítne, není pak schopen vztah navázat. Dotýkáme se zde souvislosti pravdy a lásky, a také toho, proč vyznáváme, že Bůh je nejen Láska, ale i Pravda.

Hospodin v příběhu z knihy Genesis hledá člověka, který byl sveden. Jeho ‚Kde jsi‘ je voláním Otce, který volá k dítěti v nebezpečí, ale ze strany člověka už je vnímáno jako ohrožení, jako špehování, jako přichycení při činu. Strach je první emocí, o které je řeč jako o následku snězení ovoce ze stromu poznání. A když chce Hospodin přivést přímou otázkou člověka k uznání pravdy, k přiznání si svého hříchu, za který nese zodpovědnost, setká se s odmítnutím: Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala jíst… a poté Had mne podvedl a já jsem jedla. Člověk, pod vlivem strachu, spouští obranné mechanismy svého já. A nepřiznání pravdy zároveň vede k destrukci vztahu lásky, jak ke Stvořiteli, tak k ženě, tedy k nejbližšímu člověku. V oné jediné větě je zároveň odmítnutí Boha i druhého člověka, ve jménu toho, aby se Adam cítil ospravedlněn. Tím se ale zavírá do vězení vlastního pyšného a současně strachem spoutaného ega. 

V evangeliu se opakuje prakticky totéž. Ježíš svým kázáním a svými mocnými činy chce člověka oslovit, vejít s ním ve společenství, vychází k lidem, jako Hospodin v 1. knize Mojžíšově vychází do zahrady za svedeným člověkem. Zároveň je však jeho kázání a celá existence zjevením pravdy o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk. A tváří v tvář tomu všemu se znovu spouštějí obranné mechanismy člověka, uzavřeného ve svých představách, ve svém strachu a sobectví: Je posedlý, vyhání démony ve jménu knížete démonů. Nebo Pomátl se na rozumu.

Proto Ježíš také používá ona tvrdá slova o nemožnosti odpuštění hříchu proti Duchu svatému: Tento hřích nelze odpustit ne proto, že by se Bůh nadobro urazil a odpustit ho nechtěl. Je neodpustitelný z principu, protože si ho člověk nepřizná, nelituje ho, a nemůže ho Bohu k odpuštění nabídnout.

Pozitivně viděno nám dnešní Boží slovo vlévá odvahu, abychom si dokázali přiznat plnou pravdu o sobě. Bůh ví, jací jsme, ale jeho pohled na nás není pohledem Velkého bratra, ale pohledem lásky, která odsuzuje právě jen konstatováním pravdy, nikoli proto, aby nás zničila. A pokud si onu pravdu přiznáme, pak nás láska pozvedá a tvoří znovu. Pokud to víme, nemusíme se bát vlastních temných míst, nemusíme se tvářit, že je vše v pořádku, že to s námi není tak zlé a že za všechno mohou ti druzí. Můžeme tato temná místa dokořán otevřít světlu Božího milosrdenství, a ona se mohou paradoxně stát tím, co náš vztah k Bohu posílí a co bude pak zdrojem požehnání i pro druhé.

sobota 2. června 2018


9. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Dt 5, 12-15

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.
Toto praví Hospodin:
   "Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
   Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádný tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě - aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty.
   Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní."


Žl 81 (80), 3-4. 5-6ab. 6c-8a. 10-11ab Odp.: 2a
Odp.: Plesejte Bohu, který nám pomáhá.

Zanotujte píseň, udeřte na buben, na líbezně zvučící citeru a harfu. Zadujte do trub v den novoluní, v den úplňku, v čas našeho svátku.
Odp.
Takový je příkaz v Izraeli, je to zákon Jakubova Boha. Nařízení, které dal Josefovi, když se postavil proti egyptské zemi.
Odp.
Slyšel jsem neznámý mně hlas: "Zbavil jsem jeho šíji břemena, z jeho rukou jsem vzal koš robotníka. V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě.
Odp.
Nesmíš mít boha jiného, nesmíš se klanět bohu cizímu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země."
Odp.


2. ČTENÍ 2 Kor 4, 6-11

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři a sestry!
   Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
   Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle.
   Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.


EVANGELIUM Mk 2, 23-3, 6

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: "Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?"
   Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu - bylo to za velekněze Abiatara - a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?"
   A řekl jim: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!"
   Ježíš opět vstoupil do synagógy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali na Ježíše pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat.
   On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď doprostřed." Pak se farizeů zeptal: "Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?" Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni ruku! " Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku.
   Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.

Slůvko pro děti:
Lidé Ježíšovy doby a národa, zbožní Izraelité, to měli v sobotu podobné jako my v neděli. My chodíme do kostela na mši svatou a máme se zdržet veškeré práce, kterou není nutné udělat, abychom měli čas být s našimi blízkými. Věřící Židé chodí v sobotu na bohoslužbu do synagógy a také nepracují, ale předpisy o odpočinku mají mnohem přísnější než my křesťané: slyšel jsem, že v Izraeli mají některé domácnosti místo vypínačů jen senzory pohybu, kterými se zapíná svícení, protože zapnout vypínač by vlastně znamenalo pracovat, udělat světlo - a to by nešlo, protože podle první knihy Mojžíšovy Bůh sedmého dne nedělal vůbec nic, ale odpočíval.
Takže Ježíš a jeho učedníci židovskou sobotu porušili: trhání klasů byla vlastně sklizeň, tedy práce, stejně jako uzdravení toho člověka. Proč to tedy Pán Ježíš udělal, nebo dovolil, když se to nesmělo? Protože má rád člověka. Bylo mu líto hladových učedníků, i toho člověka s ochrnulou rukou. Když máme někoho rádi, vidíme, že se trápí, a můžeme mu pomoci, tak mu neřekneme Ještě to chvíli vydrž, pomůžu ti, až mi to dovolí. Když ho máme rádi, tak mu pomůžeme hned. Proto taky není hřích, když jde věřící pan doktor v neděli do práce: pomáhá tam lidem - a ta pomoc do pondělka nepočká.

Milí bratři a sestry,

Vždycky když čtu nebo slyším text dnešního druhého čtení, nebo jiné podobné místo u svatého Pavla, vybaví se mi skoro automaticky příhoda, kterou nám před dvaceti lety vyprávěl otec Jiří Rous u svatého Tomáše v rámci přípravy dospělých na přijetí křtu a dalších svátostí: jednou prý za ním přišel do sakristie nějaký bodrý křesťan a povídá (omlouvám se těm, kteří se pohorší): Pane faráři, kdyby za církví nebyl Bůh, tak jsme dávno v pr…i.
To, že máme poklad víry v nádobě hliněné, pociťujeme téměř na každém kroku našeho křesťanského života, máme-li v sobě obyčejnou pokoru a realistické vidění věcí. Pavlova vize církve jako společenství věřících je pravý opak triumfalismu, pojetí církve jako neposkvrněné a zářící nevěsty Beránkovy kráčející vítězně dějinami světa. Víme velmi dobře o slabostech nás, jednotlivých křesťanů, které, sečtou-li se dohromady, tvoří slabosti a hříchy celé církve. Svatému Pavlovi rozumíme na první poslech - ano, valí se na nás trápení, býváme bezradní, sráženi k zemi, a také pronásledovaní; byť možná jen měkkým způsobem, nelítostnou a paušální kritikou křesťanství, jak jsme toho byli svědky nedávno i v našem městě.
Ale v tom všem, možná až na úplném dně sil, ve chvíli, kdy už si chceme zoufat a kdy už máme dojem, že je konec, můžeme zažít nepodmíněný pokoj a radost - nakonec nejsme zoufalí, ani opuštění, ani zničeni. V osmé kapitole listu Římanům je text na podobné téma jako dnešní druhé čtení, který může sloužit jako jeho dovysvětlení: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?  Jak je psáno: "Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku."  Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.