13. neděle v mezidobí B 2018

1.ČTENÍ Mdr 1, 13-15; 2, 23-24

Čtení z knihy Moudrosti.

    Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá.

    Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.

Žl 30 (29), 2+4. 5-6. 11+12a+13b Odp.: 2a

Odp.: Chci tě oslavovat, Hospodine,

neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.

Odp.

Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.

Odp.

Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!

Odp.

2. ČTENÍ 2 Kor 8, 7. 9. 13-15

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!

    Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky.

    Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.

    Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo (nasbíral) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.'

EVANGELIUM Mk 5, 21-43

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj.

    Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena.

    Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?"  

    Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo, padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu.

    On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?"

    Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi.

    Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu.

    On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Když Pán Ježíš přišel do domu Jaira a řekl, že jeho dcerka neumřela, tak se mu smáli. Ale on se neurazil, neřekl jim když se mi tedy smějete, tak žádné uzdravení nebude. Jairovu dcerku uzdravil. Nám se taky někdo může smát, že věříme v Pána Ježíše a chodíme do kostela; třeba nám někdo řekne, že to není moderní, nebo něco podobného. Ale my se tím nemáme nechat odradit od konání dobra - a ani od toho, abychom měli rádi i ty, kteří se nám smějí.

Milí bratři a sestry,

Asi před pěti lety se v Brně konala akce Jeden den na Petrově. Přijelo asi 1500 dětí, které v celé diecézi chodily do náboženství, a po mši svaté absolvovaly biblickou zážitkovou trasu kolem katedrály a v blízkém okolí. Měl jsem přitom tu čest představovat - již uzdraveného - slepce Bartimaia, který nejprve dětem povyprávěl příběh o svém uzdravení, a ty si pak vyzkoušely, jaké to je být nevidomý-s očima převázanýma šátkem procházely lanovou dráhu, napjatou mezi stromy. Nakonec děti vyslechly svědectví skutečně nevidomé dívky, která přišla o zrak jako novorozená v inkubátoru, jelikož ho někdo nějak špatně nastavil.

To svědectví bylo úžasné-ani stopa po pocitu křivdy, po touze vysoudit od lékařů tučné odškodné, čistá radost, vděčnost Bohu, úsměv na tváři, humor. Nevidět člověka, jak vypadá, má své výhody, říkala ta dívka, aspoň si neuděláte falešnou představu z prvního dojmu. Když jsem to svědectví poslouchal poněkolikáté - protože skupiny dětí se na stanovišti střídaly - došlo mi, že ta dívka byla vlastně zdravější a normálnější než já, alespoň v duchovním smyslu. A zdálo se mi, že - v rámci mantinelů jejího postižení - byl její život také mnohem intenzivnější a kvalitnější než život mnoha naprosto zdravých, krásných a schopných lidí. Sebekriticky jsem si tenkrát vzpomněl na to, jak často si na něco stěžuji, jak plýtvám svým časem a jak malá je ve srovnání s tím děvčetem moje důvěra a vděčnost.

V dnešním evangeliu se vyskytují hned dvě postavy, které se na prahu nebytí, na okraji smrti setkají s tím, který je Pán a Dárce života. Platí to i o ženě s krvotokem- její choroba nebyla banální, protože v židovském pojetí je nositelkou života právě krev. Dalo by se říci, že i tato žena umírala, sice pomaleji než Jairova dcerka, ale umírala. V této situaci křehkosti a nesamozřejmosti života mohou tyto dvě postavy zcela hmatatelně potkat Boha, který dává život, protože miluje - je Láska a Život sám. Dotknou se ho - nebo On se dotkne jich - a to je uzdravuje, dává jim znovu život. A je dobré to nechápat jen prvoplánově. Vyléčení konkrétní choroby - jako na mnoha místech jinde - je vlastně jen vedlejší účinek, který se nemusí dostavit, jako ona nevidomá dívka zůstala nevidomá. Důležité je, že se setkaly se Životem s velkým Ž a získávají život věčný, už nyní, už zde na zemi.

Boží láska k životu, Boží dobrota, jež daruje život, je takto paradoxně vnímána nejvíce právě těmi, kdo byli z našeho hlediska o něco připraveni, kdo jakoby nemohou žít plný život. Právě oni si jej váží a žijí jej intenzívně a dobře. A je zajímavé pozorovat opak - ti, kteří jsou takzvaně normální, nic jim nechybí a život považují za samozřejmost, ho často utápějí v banalitě, bezesmyslnosti a nudě - vlastně ho nežijí, ačkoli jejich možnosti jej žít jsou mnohem širší.  

Kéž si tedy dokážeme my všichni dnes znovu připomenout nesamozřejmost našeho života, znovu za něj poděkovat jeho Pánu a Dárci - a v síle jeho milosti jej prožívat naplno, a sdílet s druhými.