sobota 28. února 2015

2. neděle postní

2. neděle postní B 2015


1. ČTENÍ Gn 22, 1-2. 9a. 10-13. 15-18
Oběť našeho praotce Abraháma.
Čtení z první knihy Mojžíšovy.
   Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím."
   Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!"
   ( Anděl ) řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna.
   Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."

Žl 116 (115), 10+15. 16-17. 18-19 Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemí živých.
Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: "Jsem tak sklíčen! " Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných.
Odp.
Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno.
Odp.
Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme!
Odp.

2. ČTENÍ Řím 8, 31b-34
Bůh neušetřil vlastního Syna.
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
   Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!

EVANGELIUM Mk 9, 2-10
To je můj milovaný Syn.
Slova svatého evangelia podle Marka.
   Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.
   Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! " Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.
   Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,
Kdybychom vnímali příběh Abraháma a Izáka izolovaně, vytržený z kontextu, neměli bychom asi jiné východisko nežli si přiznat, že starozákonní obraz Hospodina má dosti temné rysy.  Zřejmě by nám příliš nepomohlo ani to, že příběh končí dobře a že vlastně šlo o to, vyzkoušet Abrahámovu víru. Hospodin by se stejně jevil jako krutý a nevypočitatelný. Tento starozákonní příběh se přímo nabízí, aby byl použit sekulárními humanisty jako těžký kalibr pro tvrzení, že jakékoli náboženství je špatné - neboť ve jménu iracionální poslušnosti božstvu vybízí buď k násilí, nebo alespoň k tomu, aby člověk sám sebe nebo jiné trápil odmítáním toho, co jinak přirozeně miluje a chrání.
Jenže druhé čtení a evangelium vracejí Abrahámův příběh tam, kam v křesťanském pochopení patří. Izák je předobrazem Krista, jediného Syna, kterého nám Otec z lásky daroval. To se stává zřejmým zejména skrze symboly, které se v dnešních čteních vyskytují: je to zejména hora, jako místo Boží přítomnosti a rozhovoru člověka s Bohem, a beránek, který je nalezen v houští – můžeme si zde vzpomenout na Mojžíše a hořící keř - a který je obětován místo Izáka. To, že je Izák předobrazem Krista, je však potřeba chápat v silnějším smyslu,  než že se tu jen naznačuje, co se stane v budoucnu. Znamená to, že Bůh není ‚nad‘ Abrahámovým a Izákovým příběhem, jako loutkoherec nad dramatem, ve kterém hrají jeho loutky. Bůh je uprostřed tohoto příběhu, je v něm zcela a plně přítomný v Kristu. Událost vtělení se v čase sice ještě nestala, avšak již je tajemně přítomná, neboť je to nadčasová skutečnost. Zcela přesně to vystihl biskup Meliton ze Sard v Malé Asii, který žil na konci druhého století po Kristu, v jedné své homilii, která se čte v denní modlitbě církve na Zelený čtvrtek: Kristus je ten, který v mnoha mnoho vytrpěl: v Ábelovi byl zavražděn, v Izákovi mu byly svázány nohy, v Jakubovi musel pobývat v cizině, v Josefovi byl prodán, v Mojžíšovi jako dítě odložen, v beránkovi zabit, v Davidovi pronásledován, v prorocích zneuctěn. Kristus je ten, který se v Panně stal člověkem, který byl pověšen na dřevo a pohřben do země, který vstal z mrtvých a vystoupil do výšiny nebes.
Velký nizozemský teolog 20. století Edward Schillebeeckx napsal v osmdesátých letech knihu Lidé jako Boží příběh, a i tento název přesně vystihuje to, o čem hovoří Meliton ze Sard. Celé dějiny světa a lidstva, i osobní dějiny každého jednotlivého člověka, jsou zároveň Boží příběh, protože Bůh je v Kristu prožívá s námi.  V této souvislosti můžeme také nahlížet i naše snažení v postní době-jsme pozvání mimo jiné k očištění pohledu na naše vlastní příběhy-abychom v nich viděli Pána, přítomného, spoluprožívajícího a zachraňujícího. Abychom ho dokázali vidět ve všem, v tom dobrém a krásném i v tom bolestném a těžkém. Abychom viděli, že je skutečně s námi a že vždycky bude.

sobota 21. února 2015

Tento týden budeme v kostele číst pastýřský list našeho otce biskupa. Takže jsem si dal, co se týče přípravy kázání dnes pauzu. Zde je kázání na stejné texty z roku 2012.


1. neděle postní 2012 B


1. ČTENÍ Gn 9, 8-15
Boží smlouva s Noemem zachráněným od potopy.

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
    Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: "Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi."
    Bůh dodal: "Toto je znamení smlouvy, které zřizuj i mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.


Žl 25 (24), 4-5ab. 6+7bc. 8-9 Odp.: srv. 10
Odp.: Všechno tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.
Odp.
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Petr 3, 18-22
Voda, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.
Milovaní !
    Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu.
    Voda, která ( tehdy byla ) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by ( křest ) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
    On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.


EVANGELIUM Mk 1, 12-15
Byl pokoušen od satana, a andělé mu sloužili.

Slova svatého evangelia podle Marka.
Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.
    Když byl Jan ( Křtitel ) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."


Milí bratři a sestry,

  Pokud bychom si jen letmo prolistovali  knihu Exodus, můžeme si připomenout, jak lid Izraele prožíval putování pouští - je to neustálé provizorium, které však nebere konce, číhá tam na každém rohu nebezpečí, není voda a jídlo, periodicky dochází ke vzpourám, lid je unavený a otrávený a touží po egyptských jistotách. Přitom je však vždy velmi konkrétně přítomen Hospodin, který svůj lid neopouští a jde před nimi v podobě oblakového sloupu.  Ježíš nyní prožívá tuto situaci znovu - poté co prošel vodou Jordánu, jako Izraelský lid Rudým mořem, ocitá se na poušti, pokoušen od satana, ohrožen divokou zvěří, ale zároveň pod ochranou andělů.
Hned první slovo dnešního evangelia nám říká, jaký je důvod Ježíšova pobytu na poušti. Nejde o jeho lidské rozhodnutí, ani tam nezabloudil nešťastnou náhodou-byl tam vyveden Duchem Božím, kterého přijal při křtu v Jordánu. A dokonce, pokud bychom chtěli více doslova přeložit řecké sloveso ekballei, tam byl Duchem uvržen. Tentýž Duch svatý, o němž každou neděli vyznáváme, že je Pánem a Dárcem života, onen Duch, kterým Otec vzkřísil Ježíše z mrtvých, Boží život, vrhá Ježíše do místa, kde je život v radikálním ohrožení. 
Cílem pobytu na místě ohrožení života je tedy paradoxně jeho záchrana- to je zároveň výpovědí 1. i 2. čtení, ačkoli v Noemově příběhu  je život ohrožen právě opačně než na poušti - místo nedostatku vody je jí tolik, že se v ní člověk může utopit. Oba dva extrémy odpovídají životnímu pocitu lidu starého Izraele, který měl zkušenost s vyprahlostí pouště, ale zároveň také strach z nesmírných vod Středozemního moře, proto také nikdy nepěstoval mořeplavbu-žil vždy tam, kde vody nebylo ani příliš málo, ani příliš mnoho.
   Noe a jeho rodina procházejí ohrožením vzedmutého moře, podobně jako vyvolený národ prochází ohrožením pouště. Po odeznění nebezpečí - opadnutí vod - získávají život, a to v novém, kvalitativně jiném smyslu, než byl onen předtím, což je vyjádřeno novou smlouvou s Hospodinem. Ve druhém čtení se potom toto vše vztahuje ke skutečnosti křtu.

Logika postu, který prožíváme my, je táž - projít místem ohrožení života pod Božím vedením k jeho plnosti. A v jistém smyslu lze toto putování rozšířit na celý náš křesťanský život zde a nyní, nejen v postní době. I my často zažíváme vyprahlost, pocit Boží nepřítomnosti, dobu, kdy ‚nás omrzí být stále na cestě‘, prudké pokušení vzdát jakýkoli sebezápor a přizpůsobit se, žít si pohodlně a příjemně, jako by Boha nebylo, jako většina ostatních lidí, a neřešit velké a hluboké otázky života. Je třeba přitom - jsme -li jako Ježíš na poušti pokoušeni zlým a ohrožováni dravou zvěří - nezapomenout na přítomnost andělů, na to, že v této pustině je Bůh s námi a že nás vede k životu, že také náš pobyt na poušti je z Ducha svatého, který je dárcem života. Jen tak bude mít naše putování smysl, nebude to samoúčelné sebetrýznění nebo důvod k zatvrzelosti srdce a povýšenosti vůči těm, kteří žádnou askezi a duchovní boj nechtějí či nemohou praktikovat. Necháme-li se vést Duchem, který nám nyní dává putovat pouští, dojdeme k životu, neboť on je sám je Boží Život.