sobota 29. října 2016

31. neděle v mezidobí C 2016


1. ČTENÍ Mdr 11,22-12,2

Čtení z knihy Moudrosti.
   Pane, celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.
   Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání.
   Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem.
   Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím hřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.


Žl 145 (144),1-2.8-9.10-11.13cd-14 Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem' a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Sol 1,11-2,2

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.


Bratři a sestry !

Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy (budete oslaveni) skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.
   Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.


EVANGELIUM Lk 19,1-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet.
   Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!"
   Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! "
   Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo."
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,
Celník Zacheus z dnešního evangelia je nepochybně nesympatická postava, a svým současníkům byl jistě ještě výrazně víc nesympatický než nám: je malého vzrůstu a je to nejen celník, ale dokonce vrchní celník – tedy prominentní kolaborant s římskými okupanty. Platí o něm ještě ve větší míře to, co o celníkovi z jeruzalémského chrámu z evangelia minulé neděle – jeho způsob života a jeho povolání je z podstaty hříšné a je stále obřadně nečistý. Z prvních vět evangelia je mezi řádky patrná jeho osamělost, neboť jím všichni opovrhují. Nikdo ho nepustí dopředu, aby mohl Ježíše uvidět, neboť nikdo s ním nechce být. Jeho místo nahoře na fíkovníku je místem osamělého pozorovatele.  
Ježíšovo zvolání Zachee, pojď rychle dolů, dnes musím zůstat ve tvém domě je povoláním k vystoupení ze samoty a vstupu do společenství. Ježíš vlastně říká ‚ Zachee, sestup ze svého místa osamělosti a přijmi mne k sobě, abys už nebyl sám‘. A Zacheus rychle sestupuje k Ježíši a s radostí ho přijímá – to, co možná tušil, když chtěl Ježíše uvidět, se vyplnilo. Našel někoho, kdo ho přijímá a má ho rád, takového jaký je, a tak ho vytrhuje z jeho samoty. A jeho radost z nalezeného společenství s Ježíšem se rozlévá, otvírá mu srdce i vůči druhým lidem. Zřejmě slyší reptání lidí ‚Vešel jako host k hříšníkovi‘, které vyjadřuje jejich opovržení, ale toto reptání ho nezviklá. Neřekne si, že ti lidé už mu mohou být ukradení. V síle zážitku bezpodmínečného přijetí sebe sama Ježíšem chce znovu navázat svůj zpřetrhaný vztah ke druhým lidem, tím, že napraví, co předtím pokazil: Polovinu svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně‘. A Ježíš konstatuje, že dílo spásy je v tuto chvíli dokonáno: Zacheus nejen objevuje, že je milován, ale sám se otvírá lásce vůči druhým lidem. Jeho samota je minulostí, z pekla sebeuzavření přechází do ráje společenství.
Dotýkáme se zde samotného základu schopnosti člověka navazovat vztahy: míra uzavření, či otevření se člověka druhým je dána mírou toho, jak sám zakouší, že je - či není - milován a přijímán. Máme-li jako křesťané zdravé sebevědomí, že naše bytí je neseno Boží láskou, že jsme milováni bez podmínek, neboť Bůh nemůže jinak, samo nás to otvírá vůči druhým. Zakoušejíce lásku Otcovu, své přijetí za syny a dcery, vidíme zároveň druhé v jejich nejvlastnější totožnosti – jako naše bratry a sestry. Přestáváme mít touhu si něčí přízeň zasloužit, přestáváme být závislí na tom, zda jsme přijímáni či odmítáni druhými lidmi, a tak také přestáváme mít potřebu před druhými hrát své role a nasazovat si masky, aby nám bylo tleskáno. Jsme schopni přát druhému dobro, jako by bylo naše vlastní. Začínáme chápat, co je milosrdenství, neboť vidíme, že nás Bůh přijímá a miluje se všemi našimi chybami, ošklivostmi, a zraněními, a že stejně tak je tomu u každého druhého člověka. A můžeme být poznenáhlu schopni i vrcholného úkonu bratrství, které je lidskými silami nedosažitelné - milovat své nepřátele. 

sobota 22. října 2016

30. neděle v mezidobí C 2016


 1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18) 

      Čtení z knihy Sirachovcovy. 
   Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu.
Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší.
   Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.


Žl 34 (33),2-3.17-18.19+23 Odp.: 7a
Odp.: Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně.
Odp.
Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.
Odp.


2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
Milovaný!
Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.
   Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy.
   Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.


EVANGELIUM Lk 18,9-14

Slova svátého evangelia podle Lukáše.
   Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník.
   Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'
   Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Milí bratři a sestry, 

dnešní tři čtení nám staví před oči tři životní situace lidské krajní nouze; každá z nich je přitom trochu odlišná. V prvním čtení jde o situaci člověka ekonomicky a sociálně vyloučeného, situaci popsanou slovy chudák, sirotek a vdova. Druhá je situace svatého Pavla, který jde vstříc smrti, a který, jak píše ‚byl opuštěn všemi, mimo Pána, který při něm věrně stojí‘. A třetí je situace celníka, který je, řekli bychom, chudý v morálním smyslu, neboť způsob jeho života je z podstaty hříšný.
Tyto tři situace mají jedno společné - nemají lidské východisko, jsou to slepé uličky života, ze kterých není jiného úniku, nežli úpěnlivé volání k Bohu. A zamyslíme-li se nad nimi blíže, pak je svým způsobem ona třetí – ta celníkova – nejbezvýchodnější, neboť se může cítit opuštěn nejen od lidí, ale i od  Hospodina samotného. Chudý, sirotek a vdova z prvního čtení mají při svém zoufalém volání k Bohu alespoň jistotu, že Bůh je jim blízko – Boží blízkost a přízeň vůči anawim, starozákonním chudým, je jedním z ústředních témat Starého Zákona. I svatý Pavel ví, že ho po smrti čeká ‚věnec spravedlnosti, neboť dobrý boj bojoval a víru zachoval‘. Ví jistě, že ten, jemuž celý život s takovým nasazením sloužil, mu vyjde vstříc a vezme ho k sobě. Je sice zcela opuštěn lidmi, ale nikoli Pánem. Celník z Ježíšova podobenství si však musí připadat opuštěný a prokletý jak lidmi, tak Bohem.   Podle všech měřítek Mojžíšova Zákona je od Boha vzdálen, neboť je permanentně kulticky nečistý. Vyhledal jsem si v jednom teologickém slovníku heslo celník a dočetl jsem se tam, že vybírání daně - ať už to bylo pro Římany či pro někoho jiného - bylo v Ježíšově době kladeno na stejnou úroveň s přísně zapovězenou modloslužbou a že každý, kdo by s celníkem třeba jen seděl u stolu, se rituálně znečistil. Celníci byli tedy v tomto smyslu na tom stejně jako malomocní.
Celníkova modlitba, a snad i jeho přítomnost v chrámu, je vlastně paradoxní úkon - podle všeho, co musel vědět ze Starého Zákona, byla jeho modlitba modlitbou nečistých rtů, a jako taková nemohla tedy být absolutně vyslyšena. On se ale přesto modlí, protože nemá jiné východisko. Jeho nouze v něm musela vykřesat jiskřičku naděje, že Hospodin se i tak přece jen může smilovat, že je snad nějak milosrdnější, než ho popisují svatá Písma. A Ježíš na konci svého podobenství tuto celníkovu intuici potvrzuje - vlastně ho vyprávěl proto, aby toto nečekané Boží milosrdenství vyšlo najevo, jako je tomu na mnoha jiných místech u Lukáše.  
Svatý otec František stejnou pravdu vyjádřil při kázání o velikonoční vigilii v roce 2013. Neexistují situace, říká, které by Bůh nemohl změnit, a není hřích, který by nemohl odpustit, pokud se mu otevřeme. Ze všeho existuje u Boha východisko, všechno je řešitelné. Jedinou a postačující podmínkou je jen to, abychom se mu opravdu zcela a bezvýhradně otevřeli - se vším, co je v naší situaci bezvýchodné, se vším, co je v nás zlé a neuspořádané.  

Často se za některé věci stydíme tak hluboce, nebo jsme na ně už tak rezignovali, že máme pocit, že s tímhle přece nemůžeme Pána obtěžovat. Jenže kdyby takto přemýšlel náš celník, nikdy by si nemohl troufnout ani přijít do chrámu. Pak by nám nezbylo než si naše temnoty nechat pro sebe, a tak se jimi nechat postupně pohltit a zničit. Ježíš vzal na sebe naše lidství se vším všudy, a nic lidského mu není cizí - bere na sebe náš hřích, bolest a smrt, aby je zničil, a bere na sebe naše lidství, aby je obnovil a posvětil. Nebojme se mu tedy zcela odevzdat se vším, co jsme a co máme, i s tím těžkým a bezvýchodným. Je to jediný správný způsob, jak začít náš život měnit k lepšímu, jak začít přecházet ze smrti k životu. 

sobota 15. října 2016


29. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Ex 17,8-13

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
   Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: "Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce." Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku.
   Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.


Žl 121 (120),1-2.3-4.5-6.7-8 Odp.: srv.2
Odp.: Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemí.

Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Odp.
Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla, nebude dřímat tvůj strážce. Ano, nebude dřímat a spát Izraelův strážce.
Odp.
Hospodin tě střeží, Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. Za dne ti slunce neublíží, ani měsíc v noci.
Odp.
Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši. Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod nyní i navěky.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 3,14-4,2

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
Milovaný!
Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo.
    Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.


EVANGELIUM Lk 18,1-8

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal.
   Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' "
   A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?
   Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry
Společným jmenovatelem dnešních čtení je trpělivost a vytrvalost - nejen v modlitbě, ale i v hlásání Božího slova, o kterém je řeč v listu Timoteovi. Avšak tuto trpělivost a vytrvalost nám dnešní Boží slovo vykresluje v téměř extrémní formě – jako něco, co se podobá úpornosti, prosazení si svého za každou cenu. Svatý Pavel říká Timoteovi, že má hlásat Slovo vhod či nevhod.  A v evangeliu je nám dávána za vzor vdova, která tak dlouho otravuje soudce, až ho unaví a on jí vyhoví, jen aby už měl svatý pokoj- i když, jak vyplývá z textu, ‚Boha se nebál a na lidi nedbal‘ takže musel být v tomto smyslu dosti ‚splachovací‘, a úpornost vdovy musela být tedy enormní.
Pro některé lidské povahy je toto slovo jistě tvrdá řeč. Je-li někdo například introvertní melancholik, dělá mu nesnesitelné těžkosti rušit druhému člověku jeho kruhy-právě proto, že ví, jak bolestivé je, když mu někdo ruší jeho vlastní. Je mu nesnesitelně trapné někoho takto obtěžovat, být takto úporný, aby dosáhl svého. A jistě by někdo také mohl namítnout, že takové prosazování si svého je bytostně nekřesťanské, neboť zavání egoismem a vyvolává podezření, že sebe miluji mnohem víc než bližního svého.   
Jenže ona úpornost, o které dnešní Boží slovo hovoří, se netýká lidských zájmů, ale božských skutečností. Vposledku jde o spásu světa a člověka, a to není banalita, ale cíl naší existence. Ve všech třech čteních se nakonec jedná o to, aby se stala Boží vůle – aby mohl lid Izraele dojít do zaslíbené země, aby bylo hlásáno Slovo, a nakonec aby se Bůh ‚zastal svých vyvolených‘-neboť mimo vytrvalosti v modlitbě je také potřeba, abychom se modlili o správně věci, tedy zejména o příchod Božího království.

Poslední Ježíšova věta z dnešního evangelia je tázací ‚Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?‘ Je to vlastně povzbuzení k takové vytrvalosti, povzbuzení, abychom to nevzdávali, i když příliš nevidíme výsledky. To, že by Syn člověka nemusel najít na zemi víru, totiž reálně hrozí. Často můžeme mít jako církev i jako jednotliví křesťané pocit, že už jsme tak unavení, že dál to prostě nejde-že přestáváme být schopni žít křesťansky v nekřesťanském prostředí.  Že si neseme na bedrech příliš velkou zátěž z minulosti, která hází našemu svědectví klacky pod nohy. Že se stáváme většině lidí nesrozumitelnými, jako bychom oni a my žili v úplně odlišném vesmíru. Můžeme prožívat silné pokušení se prostě přizpůsobit, neboť bychom jistě měli pohodlnější život, a nechat si svoji víru pro sebe, jen pro naši vnitřní útěchu v těžkostech a vědomí smysluplnosti života. Pokud bychom ale tomuto pokušení podlehli, naše křesťanství by de facto zemřelo, přestalo by být solí země a světlem světa. Pak by Ježíš skutečně ‚nenalezl na zemi víru, až přijde‘. A souvislost s vytrvalou modlitbou je zde více než jasná-zcela platí padesát let starý výrok Karla Rahnera o křesťanu 21. století, který bude buď mystik, nebo žádný nebude. Pokud budeme v modlitbě vytrvalí a trpěliví, bude plamen naší víry mít z čeho hořet, budeme žít z nitra a vůči vnějším věcem budeme svobodní. 

sobota 8. října 2016

28. neděle v mezidobí C 2016


1. ČTENÍ 2 Král 5,14-17

Čtení z druhé knihy Královské.

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."


ŽI 98 (97),1.2-3ab.3cd-4 Odp.: srv. 2b

Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.
Odp.
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.
Odp.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Odp.


2. ČTENÍ 2 Tim 2,8-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
   Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka; který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše.
   Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.


EVANGELIUM Lk 17,11-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,
Není náhoda, že v dnešním prvním čtení je hlavní postavou syrský Náman a v evangeliu - mimo Ježíše - Samařan, tedy ne- židé, cizinci, dnes bychom řekli ‚jinak věřící‘. Jejich vděčnost a radost z uzdravení jsou doprovázeny překvapením z moci a lásky Boha Izraele, kterou právě objevili. Zejména je to patrné u Námana:  kdybychom si z 2 Král přečetli celý příběh, viděli bychom počáteční Námanovu skepsi-nic moc od Elizea neočekával, nechtěl se ponořit do vod Jordánu, neboť ‚nejsou snad Abána a Parpar, řeky damašské, lepší než všechny vody izraelské?‘ Nakonec to však vyzkouší, protože se chytá stébla: nemá co ztratit. Jeho malomocenství je vyléčeno, a on získává nejen zdraví, ale i poznání Hospodina – doslova na vlastní kůži poznává, že On je pánem a dárcem života, že jeho, Námanova, samotná existence je Božím darem-a nechce už pak nikdy ‚obětovat dary a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu‘.
Ježíšovy zázraky, všechna uzdravení a osvobození, o kterých čteme v evangeliích, mají mimo jiné podobný smysl: mají člověku názorně a jasně ukázat, že ‚už se přiblížilo Boží království‘ .Tentýž Bůh, který je Stvořitelem všeho, přichází nyní obnovit a uzdravit svět. Ježíšova uzdravení a osvobození od démonů jsou vlastně úkony nového stvoření, a mají lidem připomínat, že i jejich samotné bytí není žádná samozřejmost, ale je darováno Boží překypující štědrostí – a tak v nich probudit vděčnost. To se ale stane v dnešním evangeliu jen u jednoho z deseti, nejspíš právě proto, že není Žid – a tato zkušenost je pro něj tak nová a tak překvapivá, že nemůže nežli padnout před Ježíšem na kolena a vzdávat chválu.
Oněch devět, kteří se nevrátili, nám nepříjemně připomínají nás samotné, naši přílišnou zabydlenost ve víře a náš častý postoj, že Boží dary v našem životě-počínaje samotným faktem toho, že jsme – jsou jaksi samozřejmostí, daností, o které nemá smysl přemýšlet, natož za ni děkovat. Když se octneme v krizové situaci, v nemoci nebo neštěstí, jako oni malomocní před uzdravením, tento pocit samozřejmosti našeho bytí se ztrácí. Prožíváme jasně skutečnost, že život je křehký dar, a úpěnlivá prosba o pomoc, kterou se na Boha obracíme, tryská ze srdce zcela spontánně: Ježíši, Mistře, smiluj se nade mnou.
Problém však nastává ve chvílích, kdy se všechno srovná, kdy život plyne poklidně a bez problémů. Když jsme v pohodě, když jsme šťastní, úspěšní a spokojení, zapomínáme velmi snadno na to, že život je Boží dar, zapomínáme na vděčnost a díky, začínáme vše brát jako samozřejmost a dobra v našem životě jako něco, co jsme si sami zasloužili. Jsme v tomto nebezpečí o to více, oč více je naše civilizace založena na základě zajišťování si věcí a služeb za peníze: pokud si vše mohu a musím koupit, a nikdo mi nic zadarmo nedá, není ani proč být někomu za něco vděčný.
Nechme se tedy, milí bratři a sestry, dnes inspirovat Námanem a uzdraveným Samařanem. Jejich postoj nás odkazuje ke znovuobjevení srdce skutečnosti – toho, že život a svět, každá jeho vteřina, jsou nesamozřejmým darem Boží lásky. Buďme za to vděční.

sobota 1. října 2016

27. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Hab 1,2-3;2,2-4

Čtení z knihy proroka Habakuka.

   Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, - ty však neslyšíš; křičím k tobě: “Násilí!" - ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Mám se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozléhá se svár.
Tu mně Hospodin odpověděl: "Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky; aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně; neboť jistě se splní; nedá se zdržet. Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši; spravedlivý však bude žít pro svou věrnost."

Žl 95(94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.: 7c-8a

Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
 Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme jeho lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.

2. ČTENÍ 2 Tim 1,6-8.13-14

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Vybízím tě: oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.
Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.

EVANGELIUM Lk 17,5-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!"
   Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.
   Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno?
   Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' "
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,
Dnešní první čtení i evangelium mají podobnou formu: Oboje začíná lidským voláním k Bohu. V případě proroka Habakuka jde spíš o otázku: Proč mi dáváš hledět na bezpráví?  Apoštolové zase vznášejí žádost: Dej nám více víry!
Na první pohled je patrné, že v obou případech jde o vážné skutečnosti. Habakukova otázka ani prosba apoštolů se netýkají maličkostí, ale čehosi, co je vrcholně důležité. Volání proroka i prosba apoštolů jsou voláním a prosbou spravedlivých, voláním a prosbou lidí upřímného srdce. Všichni cítíme, že Bůh je teď na tahu, že by měl dát odpověď, že by toto volání mělo být vyslyšeno, protože si vyslyšení zaslouží. Jak by mohl spravedlivý Hospodin nevyslyšet volání někoho, komu se děje bezpráví? A proč by se měl Ježíš vzpírat dát svým učedníkům to jediné důležité, o co prosí- tedy víru?
V obou případech se volajícím dostane odpovědi, avšak úplně jiné, než bychom čekali. Boží odpověď ukazuje na Boží svrchovanou svobodu a na jeho tajemství, na to, že nejedná jako člověk, tedy podle našich představ. Kdyby Hospodin v prvním čtení ihned zasáhl, a kdyby Ježíš v evangeliu jako mávnutím kouzelného proutku vlil do srdcí apoštolů více víry, nebylo by v tuto chvíli o čem hovořit. Jenže odpověď v prvním čtení zní, zhruba řečeno ‚Ještě počkej‘, a Ježíšova odpověď v evangeliu nám může připadat skoro zbytečná. Učedníci přece vědí, že mají malou víru, jinak by o ni neprosili. Jakoby Ježíš říkal ‚jestli chcete mít více víry, tak si ji v sobě nějak sami vzbuďte, a všechno bude v pořádku.‘
Dnešní Boží slovo nám tak připomíná cosi, co asi zažil už každý z nás: Prosíme Boha o věci, o kterých víme, že jsou správné a dobré,  o něco, co prýští z největší hloubi našeho srdce, co často rozhoduje o životě a smrti. Máme na mysli Ježíšova slova Proste, a bude vám dáno, a věříme jim. Víme, že kdybychom prosili o výhru v loterii, abychom si mohli koupit luxusní mercedes, po právu nebudeme vyslyšeni, neboť je to z hlediska naší spásy naprostá banalita, která by nám mohla nanejvýš uškodit-jenže my prosíme o důležitou věc! A modlíme se třeba léta, ale Bůh mlčí, nebo odpoví úplně jinak, než bychom čekali. Stojíme zde před tajemstvím Boží svobody a nevypočitatelnosti Jeho jednání. Jsou životní období či situace, kdy toto tajemství na nás doléhá velmi těžce, kdy na sobě prožíváme něco podobného, co starozákonní Job. Nerozumíme tomu, co s námi Bůh koná, nevíme, kdy a kde to skončí, a zejména nevidíme v tom všem smysl.
Musíme také bojovat se silným pokušením přestat věřit, že mne Bůh má rád, neboť kdyby skutečně měl, nedopustil by to či ono. Nebo jsme rovnou pokoušeni k nevíře – k tomu, abychom se ptali, zda vůbec Bůh je a zda nejsme vydáni napospas slepé kombinaci náhody a nutnosti, která nezná slitování.

Právě v takové situaci však Ježíšova slova o víře velké alespoň jako hořčičné zrnko získávají smysl, který se předtím nezdála mít. Přes všechno nelogické a těžké jsme vybízeni k víře, že Bůh nás přece jen miluje, že nás zbytečně netrápí, že všechno má smysl, který se dříve či později projeví. Slovy prvního čtení, která tak rovněž získávaji smysl, jsme vybízeni k trpělivosti : i když  ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet.