27. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Hab 1,2-3;2,2-4

Čtení z knihy proroka Habakuka.

   Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, - ty však neslyšíš; křičím k tobě: “Násilí!" - ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Mám se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozléhá se svár.

Tu mně Hospodin odpověděl: "Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky; aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně; neboť jistě se splní; nedá se zdržet. Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši; spravedlivý však bude žít pro svou věrnost."

Žl 95(94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.: 7c-8a

Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!

Odp.

 Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme jeho lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.

Odp.

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."

Odp.

2. ČTENÍ 2 Tim 1,6-8.13-14

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!

Vybízím tě: oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.

Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.

EVANGELIUM Lk 17,5-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!"

   Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.

   Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno?

   Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' "

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení i evangelium mají podobnou formu: Oboje začíná lidským voláním k Bohu. V případě proroka Habakuka jde spíš o otázku: Proč mi dáváš hledět na bezpráví?  Apoštolové zase vznášejí žádost: Dej nám více víry!

Na první pohled je patrné, že v obou případech jde o vážné skutečnosti. Habakukova otázka ani prosba apoštolů se netýkají maličkostí, ale čehosi, co je vrcholně důležité. Volání proroka i prosba apoštolů jsou voláním a prosbou spravedlivých, voláním a prosbou lidí upřímného srdce. Všichni cítíme, že Bůh je teď na tahu, že by měl dát odpověď, že by toto volání mělo být vyslyšeno, protože si vyslyšení zaslouží. Jak by mohl spravedlivý Hospodin nevyslyšet volání někoho, komu se děje bezpráví? A proč by se měl Ježíš vzpírat dát svým učedníkům to jediné důležité, o co prosí- tedy víru?

V obou případech se volajícím dostane odpovědi, avšak úplně jiné, než bychom čekali. Boží odpověď ukazuje na Boží svrchovanou svobodu a na jeho tajemství, na to, že nejedná jako člověk, tedy podle našich představ. Kdyby Hospodin v prvním čtení ihned zasáhl, a kdyby Ježíš v evangeliu jako mávnutím kouzelného proutku vlil do srdcí apoštolů více víry, nebylo by v tuto chvíli o čem hovořit. Jenže odpověď v prvním čtení zní, zhruba řečeno ‚Ještě počkej‘, a Ježíšova odpověď v evangeliu nám může připadat skoro zbytečná. Učedníci přece vědí, že mají malou víru, jinak by o ni neprosili. Jakoby Ježíš říkal ‚jestli chcete mít více víry, tak si ji v sobě nějak sami vzbuďte, a všechno bude v pořádku.‘

Dnešní Boží slovo nám tak připomíná cosi, co asi zažil už každý z nás: Prosíme Boha o věci, o kterých víme, že jsou správné a dobré,  o něco, co prýští z největší hloubi našeho srdce, co často rozhoduje o životě a smrti. Máme na mysli Ježíšova slova Proste, a bude vám dáno, a věříme jim. Víme, že kdybychom prosili o výhru v loterii, abychom si mohli koupit luxusní mercedes, po právu nebudeme vyslyšeni, neboť je to z hlediska naší spásy naprostá banalita, která by nám mohla nanejvýš uškodit-jenže my prosíme o důležitou věc! A modlíme se třeba léta, ale Bůh mlčí, nebo odpoví úplně jinak, než bychom čekali. Stojíme zde před tajemstvím Boží svobody a nevypočitatelnosti Jeho jednání. Jsou životní období či situace, kdy toto tajemství na nás doléhá velmi těžce, kdy na sobě prožíváme něco podobného, co starozákonní Job. Nerozumíme tomu, co s námi Bůh koná, nevíme, kdy a kde to skončí, a zejména nevidíme v tom všem smysl.

Musíme také bojovat se silným pokušením přestat věřit, že mne Bůh má rád, neboť kdyby skutečně měl, nedopustil by to či ono. Nebo jsme rovnou pokoušeni k nevíře – k tomu, abychom se ptali, zda vůbec Bůh je a zda nejsme vydáni napospas slepé kombinaci náhody a nutnosti, která nezná slitování.

Právě v takové situaci však Ježíšova slova o víře velké alespoň jako hořčičné zrnko získávají smysl, který se předtím nezdála mít. Přes všechno nelogické a těžké jsme vybízeni k víře, že Bůh nás přece jen miluje, že nás zbytečně netrápí, že všechno má smysl, který se dříve či později projeví. Slovy prvního čtení, která tak rovněž získávaji smysl, jsme vybízeni k trpělivosti : i když  ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet.