31. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Mdr 11,22-12,2

Čtení z knihy Moudrosti.
   Pane, celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.
   Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání.
   Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem.
   Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím hřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.


Žl 145 (144),1-2.8-9.10-11.13cd-14 Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem' a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Sol 1,11-2,2

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry !

Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy (budete oslaveni) skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.
   Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.


EVANGELIUM Lk 19,1-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet.
   Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!"
   Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! "
   Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Celník Zacheus z dnešního evangelia je nepochybně nesympatická postava, a svým současníkům byl jistě ještě výrazně víc nesympatický než nám: je malého vzrůstu a je to nejen celník, ale dokonce vrchní celník – tedy prominentní kolaborant s římskými okupanty. Platí o něm ještě ve větší míře to, co o celníkovi z jeruzalémského chrámu z evangelia minulé neděle – jeho způsob života a jeho povolání je z podstaty hříšné a je stále obřadně nečistý. Z prvních vět evangelia je mezi řádky patrná jeho osamělost, neboť jím všichni opovrhují. Nikdo ho nepustí dopředu, aby mohl Ježíše uvidět, neboť nikdo s ním nechce být. Jeho místo nahoře na fíkovníku je místem osamělého pozorovatele.  

Ježíšovo zvolání Zachee, pojď rychle dolů, dnes musím zůstat ve tvém domě je povoláním k vystoupení ze samoty a vstupu do společenství. Ježíš vlastně říká ‚ Zachee, sestup ze svého místa osamělosti a přijmi mne k sobě, abys už nebyl sám‘. A Zacheus rychle sestupuje k Ježíši a s radostí ho přijímá – to, co možná tušil, když chtěl Ježíše uvidět, se vyplnilo. Našel někoho, kdo ho přijímá a má ho rád, takového jaký je, a tak ho vytrhuje z jeho samoty. A jeho radost z nalezeného společenství s Ježíšem se rozlévá, otvírá mu srdce i vůči druhým lidem. Zřejmě slyší reptání lidí ‚Vešel jako host k hříšníkovi‘, které vyjadřuje jejich opovržení, ale toto reptání ho nezviklá. Neřekne si, že ti lidé už mu mohou být ukradení. V síle zážitku bezpodmínečného přijetí sebe sama Ježíšem chce znovu navázat svůj zpřetrhaný vztah ke druhým lidem, tím, že napraví, co předtím pokazil: Polovinu svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně‘. A Ježíš konstatuje, že dílo spásy je v tuto chvíli dokonáno: Zacheus nejen objevuje, že je milován, ale sám se otvírá lásce vůči druhým lidem. Jeho samota je minulostí, z pekla sebeuzavření přechází do ráje společenství.

Dotýkáme se zde samotného základu schopnosti člověka navazovat vztahy: míra uzavření, či otevření se člověka druhým je dána mírou toho, jak sám zakouší, že je - či není - milován a přijímán. Máme-li jako křesťané zdravé sebevědomí, že naše bytí je neseno Boží láskou, že jsme milováni bez podmínek, neboť Bůh nemůže jinak, samo nás to otvírá vůči druhým. Zakoušejíce lásku Otcovu, své přijetí za syny a dcery, vidíme zároveň druhé v jejich nejvlastnější totožnosti – jako naše bratry a sestry. Přestáváme mít touhu si něčí přízeň zasloužit, přestáváme být závislí na tom, zda jsme přijímáni či odmítáni druhými lidmi, a tak také přestáváme mít potřebu před druhými hrát své role a nasazovat si masky, aby nám bylo tleskáno. Jsme schopni přát druhému dobro, jako by bylo naše vlastní. Začínáme chápat, co je milosrdenství, neboť vidíme, že nás Bůh přijímá a miluje se všemi našimi chybami, ošklivostmi, a zraněními, a že stejně tak je tomu u každého druhého člověka. A můžeme být poznenáhlu schopni i vrcholného úkonu bratrství, které je lidskými silami nedosažitelné - milovat své nepřátele.