sobota 29. září 2018


26. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Nm 11, 25-29

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.
   Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stránku úmluvy a dali se do prorokování v táboře.
   Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Medad prorokují v táboře." Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: "Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!" Mojžíš mu odpověděl: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"


Žl 19 (18), 8. 10. 12-13. 14 Odp.: 9a
Odp.: Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Tvůj služebník si na ně dává pozor a velmi bedlivě je zachovává. Kdo však pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty!
Odp.
Chraň svého služebníka před zpupností, ať mě neovládne! Pak budu bez úhony a vyvaruji se velkého hříchu.
Odp.


2. ČTENÍ Jak 5, 1-6

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
   Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny.
   Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání.


EVANGELIUM Mk 9, 38-43. 45. 47-48

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem."
   Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.
   Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne."
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní obrázek do nedělního alba mi trochu dělá starosti; je tam člověk se sekerou, který si chce useknout ruku.  Prosím, hlavně to, co říká Pán Ježíš o sekání ruky, neberte doslova! Ježíš chce říct, abychom každé pokušení udělat něco zlého stopli hned na začátku, abychom zlu nedali ani malou šanci. A říká to silnými slovy, tak, abychom si to dobře zapamatovali.

Milí bratři a sestry,

   Silná slova a silné obrazy z druhé poloviny dnešního evangelia by nás mohly zaujmout natolik, že bychom mohli přeslechnout jeho první část. Ta přitom více souvisí s poselstvím prvního čtení. Jejich společnou výpovědí je Boží velkorysost a propojení Božích darů s úkolem používat je pro druhé.
    V prvním čtení vystupuje Mojžíš jako jasný předobraz Ježíše.  Důležité je, že první čtení začíná Božím jednáním. Dává se nám jasně najevo, že to, o čem bude později řeč, není jen nějaká Mojžíšova lidská blahosklonnost ve smyslu Jen ať si dělají, co chtějí; že je to opravdu to, co můžeme nazvat Boží velkorysostí. Hospodin nejprve k Mojžíšovi hovoří, a potom vezme z ducha, který na něm spočívá, a dá ho jiným sedmdesáti. Mojžíš tak vlastně do velké míry přichází o svoji duchovní moc. Z dalšího textu je ale naprosto jasné, že Mojžíš je – v souladu s Hospodinovou vůlí – zcela velkorysý, vůbec mu nevadí, že svou duchovní moc už nemá jen on. To, co bylo darováno oněm dvaasedmdesáti, jim zcela přeje.
    Jozue, Mojžíšův služebník od mládí, je tím však velmi pohoršen. Zřejmě má za to, že Eldad a Medad si sami přisvojili něco, co má patřit jen Mojžíšovi, a žádá rázné zakročení. Mojžíšova odpověď na tento jeho požadavek je jasným a stručným vyjádřením Boží velkorysosti: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"  Nejdřív vyzývá Jozua k tomu, aby popřemýšlel, jestli jeho horlivost není motivována sobecky: žárlí skutečně kvůli Mojžíšovi, nebo spíš proto, že se cítil vyvolený, protože on sám byl služebníkem vyvoleného - a najednou má dojem, že vyvolených je nějak mnoho a že by tedy mohl o své postavení přijít? Poslední věta je pak nejsilnější vyjádření oné velkorysosti. Mojžíš si vroucně přeje, aby nejen dvaasedmdesát starců, ale celý izraelský národ měl prorockého ducha. Nechce pro sebe žádné privilegium; chce, aby celý národ poznal Hospodina z vlastní zkušenosti.  
    Tato situace se přesně opakuje v první polovině evangelia. Ježíšovým učedníkům vadí, že někdo dělá totéž co oni, i když k jejich skupině nepatří. Učedníci chtějí držet svoji moc, kterou dostali od Ježíše, chtějí jí výlučně disponovat, chtějí být takříkajíc jejími majiteli. Proto nemohou snést, že v Ježíšově jménu působí ještě někdo jiný, a chtějí mu v tom zabránit.
       Pro Ježíše je však důležité jen jedno - je třeba šířit radostnou zvěst evangelia, je třeba kázat a uzdravovat, ber kde ber. Své učedníky si vyvolil právě pro toto: aby takto sloužili, ne aby z nich vytvořil elitní klub zasvěcených s nadpřirozenými schopnostmi. Co dostali, tím mají sloužit.
Druhá polovina Ježíšovy řeči nám připomíná, velmi bolestně aktuálně, co se může stát, když někdo takový dar od Boha zneužije. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Právě tohle se může stát, když někdo zneužije dar od Boha, když ho považuje za privilegium a záminku, že si může s druhými dělat, co chce. Zneužívání v církvi, které se stále znovu v těchto dnech vynořuje, se zrodilo právě z této skutečnosti - je to zneužití duchovní moci, která byla dána ke službě.
      Toto nebezpečí ovšem hrozí každému z nás. Mám přibližně roční zkušenost s modlitbou za vnitřní uzdravení a jedno z nejčastějších témat, se kterým se opakovaně setkávám, je obrovské trauma lidí, kteří v dětství zažili příliš autoritativního otce. Pokud šlo o věřící rodinu, mají takoví lidé - již dávno dospělí - obrovský strach z trestajícího a přísného Boha, protože tatínek v nich takovou představu velmi úspěšně živil.  
Dnešní texty nám tedy velmi, velmi důrazně připomínají, že naše dary od Boha nemáme pro sebe, pro svůj pocit výlučnosti, nebo proto, abychom měli nad druhými moc. Máme je proto, abychom byli Pánu vděčni, a abychom jimi sloužili druhým.

sobota 22. září 2018


25. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Mdr 2, 12a. 17-20


 Čtení z knihy Moudrosti

    Bezbožníci řekli: "Číhejme na spravedlivého, podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda nalezne ochranu, jak říká."


Žl 54 (53), 3-4. 5. 6+8 Odp.: 6b
Odp.: Pán mě udržuje naživu.
Bože, zachraň mě pro své jméno, svou mocí mi zjednej právo! Bože, slyš moji modlitbu, popřej sluchu slovům mých úst!
Odp.
Neboť povstali proti mně zpupní lidé, násilníci mi ukládali o život, na Boha nebrali ohled.
Odp.
Hle, Bůh mi pomáhá, Pán mě udržuje naživu. Budu s radostí přinášet oběti, chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré.
Odp.


2. ČTENÍ Jak 3, 16-4, 3


Čtení z listu svatého apoštola Jakuba

Milovaní!

  Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kde jaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost.        Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše. 


EVANGELIUM Mk 9, 30-37


Slova svatého evangelia podle Marka


   Ježíš a jeho učedníci sestoupili s hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: "Syn člověka bude vydán lidem do rukou, a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane." Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. 
   Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: "O čem jste cestou rozmlouvali?" Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší.
   (Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech."
   Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: "Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ježíšovi učedníci přemýšlejí o tom, kdo z nich je lepší než druzí. Děláte to někdy také? Já si myslím, že vám, které jste úplně malé, něco takového skoro vůbec nenapadne. To až ve škole vám možná začnou říkat, že nejen musíte být co nejlepší, ale hlavně že musíte být lepší než ostatní. Snažit se, abych se co nejlépe učil, je moc dobře! Ale srovnávat se s ostatními už rozhodně dobře není, protože když vidím druhého člověka jako někoho, nad kým mám zvítězit, většinou znamená, že ho přestanu mít rád. My dospělí to děláme dost často – a proto nám Pán Ježíš znovu dnes ukazuje malé dítě, abychom se nad sebou zamysleli a nechali toho.


Milí bratři a sestry,

  Hned na první poslech vidíme jasnou souvislost mezi evangeliem minulé neděle a tím dnešním. Ježíš dnes  - v podání a pohledu evangelia svatého Marka – opět poučuje své učedníky, že musí trpět a zemřít. Můžeme si vzpomenout, že minulou neděli jsme byli svědky Petrova pokusu něco takového Ježíšovi rozmluvit ‚Bůh uchovej, Pane, to se Ti nemůže stát!‘ A Ježíš mu odpovídá velmi prudce: ‚Jdi mi z očí, satane, neboť Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!‘
  Dnes jsme svědky jiného projevu ‚příliš lidského‘ smýšlení učedníků. Když jim Pán říká, co se mu stane, oni ‚té řeči nerozuměli‘. Proč jí nerozuměli, pochopíme hned vzápětí: cestou spolu rozmlouvali o tom, kdo z nich je asi největší. Kdo má plnou hlavu vlastní seberealizace, neustálého poměřování se s druhými a snahy, aby byl lepší, pro toho jsou Ježíšova slova o oběti sebe sama bláznivou, naprosto nepochopitelnou věcí. Je to přece naprostý opak všeho, po čem rozumný a normální člověk touží.
    Možná právě pro tohle si Ježíš pomáhá tím, že učedníkům postaví před oči dítě. Chce, aby jim to při pohledu na dítě konečně došlo. V osmnácté kapitole svatého Matouše je podobná scéna, ve které Ježíš navíc říká: Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, do nebeského království nevejdete. Možná, když Ježíš dnes hovoří o přijetí takového dítěte, nemá na mysli jen otevřenost manželů k plození dětí, nebo skutky lásky zaměřené k dětem, které to potřebují, například sirotkům. Možná zároveň myslí i něco jiného: abychom přijali naše vnitřní dítě, dětskou část naší dospělé osobnosti. Možná chce, abychom si vzpomněli na dobu našeho dětství, kdy jsme neměli nejmenší potřebu se s kýmkoli srovnávat a kdy jsme naopak měli bezmeznou důvěru v tatínka a maminku. Kdo si vzpomene a přijme, ten pak může přijmout i Ježíše a to, co o sobě říká – že z lásky daruje sám sebe. To jen pro dospělou, takzvaně rozumnou část našeho já je Ježíšova řeč nepochopitelným bláznovstvím.  

neděle 16. září 2018

24. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Iz 50, 5-9a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně!
   Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?


Žl 116 (114), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9. Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. nebo: Aleluja.

Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas, neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval:
Odp.
Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni. Hos-podinovo jméno jsem vzýval: "Ach, Hospodine, zachraň mi život!"
Odp.
Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný. Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě.
Odp.
Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.
Odp.


2. ČTENÍ Jak 2, 14-18

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

   Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
   Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: "Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.


EVANGELIUM Mk 8, 27-35

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?"
   Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků."
   Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!"
   Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně.
   Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."
   Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."
_____________________________________________________________________________

Milí bratři a sestry,

     Dnešní evangelium je z osmé kapitoly svatého Marka, a ve všech předcházejících kapitolách se popisuje Ježíšova veřejná činnost a jeho mocné skutky: utišení bouře, uzdravení mnoha nemocných, zázračné rozmnožení chlebů. Ježíš má ve chvíli, kdy se dnešní evangelium odehrává, lidsky viděno úspěch – všichni lidé se diví jeho moci.
    Ježíšovi učedníci jsou toho všeho svědky takříkajíc z první ruky: vidí a slyší všechno, co Ježíš koná a jak mluví, velmi zblízka. A když se jich Ježíš zeptá, za koho jej pokládají, odpovědí podle toho, co viděli a slyšeli: pokud někdo v Božím jménu koná zázraky a učí s božskou autoritou, nemůže to být nikdo jiný než Mesiáš, Pomazaný zachránce Izraele, zaslíbený v prorockých knihách.
Ježíš toto vyznání učedníků nepřímo potvrzuje tím, že jim o tom zakazuje mluvit. Jenomže potom přichází absolutní zvrat. Ježíš úplně obrací naruby představu učedníků o tom, jakým způsobem bude jeho mesiášství naplněno. Učedníci si bezpochyby mysleli, že Ježíšovy mocné skutky budou pokračovat a že budou čím dál větší a úžasnější, a že nakonec Ježíš zasedne na královském trůnu a vysvobodí Izrael od římské nadvlády. Jenže Ježíš říká, že bude odsouzen k potupné smrti pro zločince.
    Pro učedníky to musel být obrovský šok. Můžeme si docela dobře představit, co asi svatý Petr v ústraní Ježíšovi říkal. Na paralelním místě u svatého Matouše jsou slova Bůh uchovej, Pane, to se ti nemůže stát, ale stejně dobře by Šimon Petr mohl říci Mistře, ty ses snad zbláznil. Ježíš ale na Petrovo rozmlouvání vůbec nebere ohled, odpovídá mu velmi prudce: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."
    Pokud to celé shrneme, pak Ježíš říká asi něco v tomto smyslu: Ano, podle toho, co jsem konal a říkal, jste nyní správně poznali, že jsem Mesiáš. Ale moje spása bude úplně jiná, než si představujete. A možná i v tomto smyslu můžeme pak rozumět i dalším Ježíšovým slovům, které v dnešním evangeliu pronáší: : "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“.  Toto zapření sebe sama se může týkat právě oné představy o Boží spáse, kterou můžeme mít, nejen obecně, ale i vzhledem k našemu vlastnímu životu. Je to velmi těžké, možná těžší než sebezápor v nějaké jiné oblasti života. Mohli bychom se bát vykročit do takového neznáma, mohli bychom se pohoršit nad spásou skrze slabost a kříž, a najít si nějakého jiného boha, boha podle našich představ, silného a mocného, který všechno těžké ihned odstraní a snadno a rychle nám daruje zdraví, štěstí a úspěch. Jenže to by nebyl pravý Bůh, vytvořili bychom si modlu podle našeho smýšlení, které je lidské, a nikoli božské.
   Možná je vzhledem k dnešnímu evangeliu nakonec nejdůležitější  v Duchu svatém pochopit a přijmout poslední větu dnešního evangelia, základní paradox křesťanství: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."

sobota 8. září 2018


95. výročí posvěcení kostela sv. Bartoloměje v Žebětíně 2018

1 Král 8, 22- 23.27 – 30
 Žl 84
Ef 2, 19 – 22

Jan 4,19 – 24
Samařská žena řekla Ježíšovi: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"  Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.  Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.  Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:
V dnešní scénce z biblických postaviček vidíme samařskou ženu, která ukazuje prstem na horu v pozadí. To byla hora Gerizím, kde měli Samařané svůj chrám, zatímco Židé ho měli v Jeruzalémě. Žena na něj ukazuje, protože chce říct, že právě tam je místo, kde se má Bůh uctívat. Kdyby Ježíš potkal někoho z nás, tak ten někdo by mu třeba řekl, že se chodí modlit do našeho kostela sv. Bartoloměje. Ale je to jediné místo, kde se můžeme modlit? Rozhodně ne! Doufám, že se modlíte i doma; a na začátku a na konci hodiny náboženství se budeme modlit také, a to je ve škole. A já se modlím třeba doma na faře, a neměli bychom se stydět modlit i když jsme někde venku, třeba před svačinou na výletě. Pána Boha můžeme a máme uctívat všude. Čím je ale kostel výjimečný? Jednak tím, že je zde Pán Ježíš přítomný zvláštním způsobem ve svatostánku v eucharistickém chlebě, a pak tím, že se zde v neděli shromažďuje celé společenství naší farnosti a společně slavíme mši svatou.

    Milí bratři a sestry,

   Evangelium, které jsem pro dnešní den vybral, zachycuje přibližně střed Ježíšova rozhovoru se samařskou ženou u Jákobovy studny. S oběma aktéry se potkáváme ve chvíli, kdy již Samařanka poznala, že Ježíš je prorok, že tedy rozumí Božím věcem, a ptá se ho tedy na správný způsob bohoslužby. Samařané nechodili, tak jako Izraelité, obětovat Hospodinu do Jeruzalémského chrámu, ale měli vlastní svatyni na hoře Garizím blízko města Sichem, dnešního palestinského Nábulusu. Možná Samařanka myslela, že Ježíš jí prozradí, které z oněch dvou míst je ‚to správné‘, kde je opravdu Hospodin přítomen a kde má být uctíván.
    Ježíš ale říká něco úplně jiného, než žena čekala. Uvozuje svou odpověď slovy Přichází hodina, ano, už je tu, což je jasný odkaz na přicházející Boží království, které přišlo s Ježíšem, na přechod od starozákonní k novozákonní době. A tento přechod zároveň znamená, že místo pravého uctívání Boha bude kdekoli, kde se budou lidé modlit v Duchu a v pravdě. V evangeliích je mnoho míst, která svědčí vlastně o tomtéž: když Ježíš v Jeruzalémě mluví o zboření chrámu, který bude znovu vystavěn, nemá na mysli stavbu, ale chrám svého těla - jež je od nynějška místem skutečné Boží přítomnosti. A když pak vydechne na kříži naposled, roztrhne se chrámová opona - velesvatyně jeruzalémského chrámu od té chvíle už není oddělená od zbytku světa.
    Bazilika, první typ křesťanského chrámu, který se začal používat poté, co křesťanství dostalo v roce 313 v římské říši oficiální status, byla původně profánní veřejná budova, něco jako tržnice kombinovaná se soudní síní. Nebyl to již prostor určený především k obětování božstvům, jako v předkřesťanské antice, ale shromaždiště věřících, kteří se společně modlili a slavili Eucharistii. Chrámový prostor od této chvíle slouží budování duchovního chrámu, církve, společenství věřících v Krista, kteří společně slaví, společně se modlí a žijí ve vzájemné lásce.
   Když dnes slavíme 95. výročí posvěcení našeho chrámu svatého Bartoloměje, vzpomínáme s vděčností na všechny, kteří se na jeho stavbě podíleli, kteří darovali svůj čas a síly. Ale připomínáme si také všechno to, co v něm za celou jeho historii přispělo k budování společenství farnosti, naší místní malé části Kristova těla-církve. Můžeme si vzpomenout na nespočet modliteb; nespočet chvílí, kdy zde lidé nalezli pokoj a usmíření, nespočet křtů, sňatků a křesťanských pohřbů. Bylo by možné i zhruba spočítat, kolikrát se zde slavila Eucharistie, a asi by to byly desítky tisíc mší svatých. Náš kostel je důležitý právě pro tohle-že pro to vše poskytuje střechu nad hlavou a nutný prostor ticha a krásy. Buďme za to dnes vděční a přejme si, ať je náš chrám dál tím, čím vždycky byl - místem, kde se uskutečňuje Boží spása.

sobota 1. září 2018


22. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Dt 4, 1-2. 6-8

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. 


   Mojžíš řekl lidu toto:
   "Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji.
   Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně, moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji."


Žl 15 (14), 2-3a. 3b-4. 5bc Odp.: 1a
Odp.: Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku?

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá.
Odp.
Nečiní příkoří svému bližnímu, netupí svého souseda. Nešlechetným člověkem pohrdá, ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina.
Odp.
Kdo nelichvaří svými penězi a nebere úplatky proti nevinnému. Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá!
Odp.



2. ČTENÍ Jak 1, 17-18. 21b-22. 27

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba. 


Bratři moji nejmilejší!
   Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno (u hvězd) otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.
   Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.


EVANGELIUM Mk 7, 1-8. 14-15. 21-23

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob.
   Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?"
   Odpověděl jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského."
   Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Dnešní slůvko bude velmi krátké, protože ještě něco málo řeknu na konec, při žehnání školních aktovek. Takže: dneska bychom si výjimečně neměli brát příklad z Ježíšových učedníků, kteří jedí neumytýma rukama, a raději si v tomhle vzít příklad z farizeů, a nejíst, dokud si ruce pečlivě neumyjete – zvlášť teď, když někteří z vás zase začnou chodit do školy.

Milí bratři a sestry,

   Dnešní texty se týkají vztahu mezi dvěma aspekty náboženství – na jedné straně tradicí, a na druhé něčím, co bychom mohli nazvat niternost – to, o čem Ježíš říká, že to vychází ze srdce, to všechno, co se nejvíce projevuje v osobní modlitbě, když Boha v duchu chválíme, děkujeme mu, o něco jej prosíme nebo si před ním jen vyléváme srdce.
   Na první pohled - pokud bychom zůstali jen u dnešního evangelia – by se tradice , ono podání předků mohla jevit jako něco překonaného, zbytečného a dokonce škodlivého. Ostatní dnešní texty - hlavně první čtení -  nám ale jasně říkají, že tomu tak není. Význam slova tradere je něco předávat dál. Opravdová tradice je v pojetí židovství a křesťanství něco jako památka, jako živá vzpomínka na velké skutky, které Bůh koná pro člověka. Okolo Zeleného čtvrtku se vždycky s přáteli sejdeme na sederové večeři, při které se čte pesachová haggada – vyprávění rodičů dětem o tom, jak Hospodin vyvedl izraelský národ z Egypta do zaslíbené země. Tímto způsobem se v židovských rodinách udržuje živá víra a stále další generace si udržují paměť o tom, co Bůh pro ně vykonal.
   Součástí tradice je také to, že Hospodin dává svému lidu přikázání. Lid Izraele je má od této chvíle dodržovat, ale ne proto, aby ho Bůh měl pod kontrolou, ale proto, aby žili a aby byli moudří a rozumní. Tato přikázání se mají rovněž předávat z otce na syna, mezi generacemi, aby lid Izraele měl život a moudrost i nadále, po všechny časy. Jedním z hlavních motivů knih Starého Zákona od Pěti knih Mojžíšových dál je popis toho, co se přihodí, když se tradice přeruší; když lid Izraele zapomene na to, co je předáváno- na velké Boží skutky a na Boží přikázání: vždycky se přihodí nějaké neštěstí, například rozdělení království nebo babylonský exil. Tradice se naštěstí nikdy nepřeruší absolutně, vždycky je nakonec možné ji vzkřísit: ve Druhé knize Kronik se například v jeruzalémském chrámě najde kniha Zákona, která byla předtím ztracená. Biblisté mají za to, že velká část Starého Zákona byla z ústní tradice zapsána po návratu Izraele z babylonského exilu – právě proto, aby se něco takového už neopakovalo.
   Vrátíme-li se k evangeliu, pak vidíme, že se Ježíš neobrací proti opravdové tradici ve smyslu připomínání si Božích skutků a Božích přikázání, ale právě proti vyprázdněné tradici, kterou evangelium nazývá podání předků – bez jakékoli zmínky o Hospodinu. Možná je to něco ve smyslu našeho tak se to dělalo vždycky. To hlavní, co Ježíš vytýká farizeům a učitelům zákona, a co by mohlo docela dobře potkat i nás, je shrnuto v jedné větě, citaci z proroka Izajáše: Tento lid mne uctívá rty, ale jeho srdce je daleko ode mne.  Jistě i takováto tradice může být úctyhodná, a může přispívat k vědomí sounáležitosti s generacemi lidí před námi, ale k větší víře, naději a lásce nevede. Jak Ježíš říká, člověk může tradici navenek dodržovat, ale přitom mít plné srdce věcí, které ho od Boha i od druhého člověka vzdalují.
    Přeji nám tedy všem, milí bratři a sestry, abychom v našem životě z víry dokázali skloubit opravdovou věrnost tradici - jako živému připomínání si Boží dobroty a Božího vedení v minulosti- s neméně opravdovou niterností naší víry; tedy s čistým srdcem, které se modlí a které se raduje z toho, že je v něm Bůh přítomen.