sobota 28. října 2017


30. neděle v mezidobí A 2017


1. ČTENÍ Ex 22,20-26

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

Toto praví Hospodin:
    "Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi.
    Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky.
    Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný."


Žl 18 (17), 2-3a. 3bc-4. 47+51ab Odp.: 2
Odp.: Miluji tě, Hospodine, má sílo!

Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj!
Odp.
Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen.
Odp.
Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému.
Odp.


2. ČTENÍ 1Sol 1,5c-10

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry!
    Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku, třeba v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji.
    Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť tam lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu.


EVANGELIUM Mt 22,34-40

Slova svatého evangelia podle Matouše.
    Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých, a zeptal se: "Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?"
    Odpověděl mu: "'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."

Slůvko pro děti:

Pán Ježíš dnes mluví o tom, co je v jeho učení nejdůležitější. Je to láska k Bohu a k druhému člověku. A asi všichni s tím budeme s radostí souhlasit, kdyby se opravdu všichni měli rádi, tak by byl na světě ráj. Jenomže – je to jednoduché? Když se zamyslíme nad tím Miluj svého bližního jako sám sebe, tak to snadné není. Protože to třeba znamená, že když se někomu něco podaří, tak z toho máme mít radost, jakoby se to podařilo nám. Tak třeba ve škole dostane někdo lepší známku než vy. A kdybychom se zachovali podle toho, co říká Ježíš, tak bychom mu to měli přát, nebo si říct, že se příště líp připravím, abych taky dostal dobrou známku. Ale většinou je to jinak- znáte to: Paní učitelko, to není spravedlivé, on stejně opisoval, já jsem byl lepší… A už milujeme sami sebe víc, než toho druhého.


Milí bratři a sestry,

Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých. Tato úvodní věta dnešního evangelia se týká sporu Ježíše se saduceji o vzkříšení, který dnešnímu úryvku bezprostředně předchází. Saduceové vzkříšení popírali a absurditu takové víry chtěli ukázat na myšleném experimentu s vdovou, která si vzala postupně sedm bratří a neví se, komu z nich bude v nebi patřit. Dalo by se říci, že došlo k teologickému sporu, který Ježíš vyhrál, protože měl lepší argumenty.

Farizeové v dnešním evangeliu možná čekali něco podobného, teologickou diskusi. Možná chtěli ukázat, že onen problém se vzkříšením a sedmkrát vdanou vdovou byl vlastně snadný, a chtěli Ježíši předložit mnohem hůře stravitelné sousto -   nechat ho vybrat to nejdůležitější z přibližně šesti set přikázání a předpisů, které v židovském zákoně jsou.

Jenže Ježíš teď o ničem nediskutuje. Velmi stručně uvádí dvojí přikázání lásky. To první, Miluj Hospodina, farizeové možná čekali, neboť je součástí textu modlitby Šéma, Izrael, která se v židovství každodenně recituje.  Ono druhé, Miluj bližního svého jako sebe sama, je možná překvapilo, protože je celkem nenápadně schované v 19. kapitole knihy Leviticus, někde mezi příkazem nechat něco málo z úrody polních plodin pro chudé a mezi zákazem křížit dvojí druh dobytka. A po konstatování, že na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci, Ježíš svou odpověď končí. Není tam žádný další odkaz na Písmo, žádné Toto přikázání je největší, protože, žádná teologická úvaha. Je to tak, a basta.

Přikázání lásky je pro křesťanství axióm - něco podobného, jako v matematice tvrzení typu nula rovná se nule; něco, čemu se říká, že je to evidentní samo o sobě, co už není třeba logicky zdůvodňovat, a co je základem dalších výroků.

Láska má tedy smysl sama v sobě, nepotřebuje žádné další ospravedlnění, je základem, cílem a smyslem všeho, přesně ve smyslu Pavlovy velepísně na lásku z 1. listu Korintským.

A teprve až je člověk schopen toto pochopit, pochopí v křesťanství i všechno ostatní. Někdy se nás naši nevěřící známí a přátelé ptají, proč církev učí to či ono, proč se staví negativně vůči věcem, které drtivé většině lidí připadají dobré či přinejmenším neškodné, proč že jako křesťané nesmíme dělat to, co většina ostatních lidí.  A my se jim to možná snažíme pečlivě, pomocí dobře volených rozumových argumentů vysvětlovat. A oni to stejně nepochopí a stejně si myslí, že jsme nějací divní-prostě proto, že jsme nezačali u Ježíšova axiómu, u jeho prvního a nejdůležitějšího přikázání lásky. Možná máme strach, že by nám to nikdo nevěřil, protože přece Boha nikdo nikdy neviděl a člověk stejně vždycky miluje víc sebe, než druhého, ať už chodí do kostela nebo ne.


Jenomže jinak než na základě tohoto Ježíšova prvního a hlavního přikázání křesťanství pochopitelné není. A když se občas vyskytne člověk, který dokázal takto žít, jako Matka Tereza nebo svatý Jan Pavel druhý, začne být podstata křesťanství viditelná a přitažlivá a není třeba je křečovitě obhajovat jiným způsobem. Ten, kdo zakusil dotek Lásky s velkým L, kdo v podivuhodné proměně své existence zvané obrácení pochopil tento základ všeho, ten je poté schopen pochopit i všechno ostatní. 

sobota 21. října 2017

29. neděle v mezidobí A 2017


1. ČTENÍ Iz 45,1.4-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: "Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.
    Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný (není Bohem).


Žl 96 (95), 1+3. 4-5. 7-8. 9-10a+c Odp.: 7b
Odp.: Vzdejte Hospodinu slávu a moc!

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech.
Odp.
Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, je třeba se ho bát více nežli všech bohů. Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, Hospodin však stvořil nebe.
Odp.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří.
Odp.
V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.
Odp.



2. ČTENÍ 1Sol 1,1-5b

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

    Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj!
    Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá.
    Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.


EVANGELIUM Mt 22,15-21

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo.
    Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?"
    Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár.
    Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
    Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:
Když čteme dopisy svatého Pavla církevním obcím, které založil, tak tam často najdeme pokárání, dokonce někdy docela drsné. Dneska je to ale trochu jinak-svatý Pavel soluňské křesťany chválí, protože vidí, že je u nich víra, naděje a láska, a ne jen ledajaká; víra účinná, láska obětavá a naděje vytrvalá. A velice se z toho raduje. Takže když to stejné uvidím třeba já v naší farnosti, tak z toho taky budu mít radost.

Milí bratři a sestry,
Dnešní evangelium se jistě hned v prvním přiblížení jeví jako něco, co má vysvětlit vztah křesťanů ke světské moci. Pokud bychom ale zůstali jen u tohoto vyznění, do hlubiny dnešního Božího slova bychom pronikli jen velmi málo. Navíc bychom – při určitém nesprávném pochopení poslední Ježíšovy věty - mohli získat dojem, že Bůh a politická moc jsou jaksi na podobné úrovni, že jeden i druhý mají své pole působnosti a své kompetence, které se víceméně nepřekrývají. Velmi podobný pocit ve mně kdysi vyvolal velký zlatý nápis na bráně starého německého luterského kostela ve Stockholmu:  Bojte se Boha! Ctěte krále!  což je vlastně citát z 1. listu Petrova, ovšem s přidanými vykřičníky za slovy Bůh i král.
Ježíš si nevybral denár jen jako symbol římské politické moci. Hovoří o tom, že je na něm obraz a nápis. Našel jsem si na internetu informace a fotografie římského denáru z Ježíšovy doby. Onen obraz a nápis mohl být buď císaře Augusta či císaře Tiberia, ale v obou případech mince připomíná revers například dnešní britské libry s královnou Alžbětou-je na ní velmi věrně zobrazena tvář císaře z profilu a kolem nápis Caesar Augustus nebo Tiberius Caesar. Ražba mince – řecky charaktér – vtiskuje do kovu velmi jasnou, těžko odstranitelnou a snadno rozpoznatelnou charakteristiku někoho či něčeho – mince je císařova, protože je na ní jeho portrét a jméno, ten, kdo ji vidí, se nemůže zmýlit, pokud není mince příliš poškozená. Na podobném principu funguje a používá se ve starověku také pečeť.
Toto klíčové slovo – ražba, otisk, řecky charaktér – nám může připomenout list Židům, kde se hned na začátku hovoří o Ježíši jako o odlesku Boží slávy a výrazné podobě – charakteru - jeho podstaty.  Ježíš je Bůh a člověk zároveň, do jeho lidství je vtištěna Boží podoba. Ježíš je jako Otec a patří Otci, jako mince nese podobu císaře a patří císaři. Ježíš má tedy Otcův charakter, je pravý a nezkreslený Boží obraz, když vidíme Jeho, vidíme Otce.

A možná je právě tohle hlubší význam Ježíšova příkladu mince, v souvislosti s poslední větou evangelia. Bohu máme dávat nic méně a nic více než nás samotné, celý náš život, protože Jemu patříme. A v kontextu naší víry je toto darování se Bohu vždy odpovědí na Jeho vlastní sebedarování se  člověku v Ježíši Kristu. Patříme jemu, a On patří Otci. A jako On je výraznou podobou Jeho podstaty, kterou je láska, tak i my se máme stále více nechat přetvářet v jeho charaktér. Čím více budeme Kristu patřit, tím lépe a jasněji budou na nás patrné Jeho rysy. 

sobota 14. října 2017

28. neděle v mezidobí A 2017


1. ČTENÍ Iz 25,6-l0a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.
    Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil.
    V ten čas se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."


Žl 23 (22), 1-3a. 3b-4. 5-8 Odp.: 6cd
Odp.: Smím přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.
Odp.
Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.


2. ČTENÍ Flp 4,12-14.19-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení.
    A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, bud' sláva na věčné věky! Amen.


EVANGELIUM Mt 22,1-14

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích:
    "Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít.
    Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili.
    Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
    Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'
    Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."

Slůvko pro děti:

Ve scénce z biblických postaviček je znázorněná úplně poslední část evangelia, kdy král potká člověka, který nemá na sobě svatební šaty. Vidíme, že všichni ostatní jsou oblečeni tak, jak se na takovou slavnostní a radostnou chvíli sluší a patří - jenom ten jeden na sobě má něco, co by asi na sobě měli lidé v Ježíšově době při práci na poli nebo při pasení oveček.

Ježíš nám to říká možná taky proto, že když jdeme v neděli na mši svatou, tak by to taky měla být velmi slavnostní a velmi radostná chvíle, protože se při ní setkáváme s Ježíšem nejvíc, jak je to jenom na této zemi možné. A i když je vhodné se na nedělní mši svatou obléct trochu lépe než obvykle, je ještě důležitější, abychom si oblékli svatební šaty uvnitř, v srdci. Když děláme na začátku mše svaté úkon kajícnosti, tak je to jako bychom si sundali všední a trochu umazané šaty a oblékli se na svatbu.


Milí bratři a sestry,

Výpověď dnešního podobenství o svatební hostině je velmi podobná onomu z minulé neděle, o vinici. Hlavním proviněním protagonistů podobenství je touha po soběstačnosti. Vinaři nakládají s vinicí jako se svojí, i když jim byla jen svěřena. To je také hlavní motiv vraždy syna majitele: To je dědic, pojďme, zabijme ho a dědictví bude naše.

V dnešním podobenství se totéž projevuje poněkud jinak: Pozvaní na svatbu pozvání odmítnou, nechtějí se nechat obdarovat. Jídlo, pití a společná radost na hostině by bylo jistě příjemnější trávení času než práce na poli nebo obchodní jednání. Jenže pole je moje, obchodní jednání je moje. Mám tyhle věci v rukou, naplánoval jsem si je, je to jistota, je to můj zájem, takže tomu musím dát přednost - kdoví jestli na svatbě bude vůbec kvalitní víno a jestli nebude maso špatně propečené.

Dotýkáme se zde jedné z potíží víry člověka, žijícího ve vyspělé civilizaci. Boží příslib spásy nám zní velmi neurčitě a mlhavě, tváří v tvář tomu, kolik je k mání krásných věcí a zážitků zde a nyní, kolik je možností, jak svůj život vyplnit. Sami, svou pílí a inteligencí jsme si, zdá se, zařídili v tomto světě zajímavé, pohodlné a vzrušující přebývání. Teologové hovoří o vyblednutí nebe, o tom, čemu v Německu říkají Diesseitigkeit - zaměření se na to, aby život byl co nejplnější a nejkvalitnější zde a nyní, ne jako cesta, ale jako cíl. Velmi silně se tato skutečnost projevila před třemi lety, kdy byla oznámena smrt zakladatele firmy Apple Steva Jobse - mnoho lidí nad ním truchlilo jako nad někým z vlastní rodiny, protože ho vnímali jako někoho, kdo svými technologiemi učinil ráj na zemi zase o něco skutečnějším.

Problém ale nespočívá v tom, že bychom si neměli něco vymyslet nebo zařídit sami a čekat, že nám to Bůh daruje, jestliže jsme od něho dostali rozum a pověření budovat svět. Lidé, kteří hostinu odmítli, si samozřejmě mohli zorganizovat vlastní. Jde o to, že hostina je symbol něčeho, co si z principu nedokážeme sami darovat. Podstatou hostiny je to, o čem je řeč v prvním čtení:  Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.  Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil.

Bůh sejme závoj, který halil všechny lidi, tedy stín smrti. Zničí smrt navždy, setře slzy z každé tváře, odejme na zemi hanbu svého lidu. Tedy něco, co není v našich silách. Sami nezničíme smrt - všechno, i celý vesmír, podléhá změně a zániku. Sami neodstraníme slzy - nelze si vyprojektovat štěstí, lásku ani společenství, a slzy jsou vždy výrazem toho, že se nám těchto skutečností nedostává - že jsme nešťastní, osamělí a nemilovaní, a možná čím dál víc, přímo úměrně k naší technologické vyspělosti. Nedokážeme si sami odejmout hanbu - nemůžeme si sami odpustit hříchy, můžeme se pouze dočasně tvářit, že se vlastně nic nestalo, nebo pojem hříchu úplně zrušíme, zároveň s pojmem lidské svobody a zodpovědnosti.

Dnešní čtení, milí bratři a sestry, je tedy silnou výzvou k tomu, abychom se nechali obdarovat, abychom přijali Boží pozvání. To, co si sami nemůžeme darovat, jsou zároveň nejdůležitější a nejcennější věci života, ve kterých spočívá jeho smysl.  Otevření se Dárci nás neomezí, nic nám nevezme, neudělá z nás slabé a závislé bytosti - vždyť , jak vyznáváme, On je Pánem a dárcem života.

sobota 7. října 2017

27. neděle v mezidobí A 2014


1. ČTENÍ Iz 5,1-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Zazpívám ( píseň ) svého přítele, píseň svého miláčka o jeho vinici. Vinici měl můj přítel na úrodném svahu.
    Okopal ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Uprostřed postavil věž, i lis v ní vyhloubil: čekal, že ponese hrozny, ona však plodila pláňata.
    Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma, judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí!
    Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody?
    Ted' vám ukážu, co udělám své vinici: odstraním její plot, že bude pastviskem, rozbořím její zeď, že ji rozšlapou. Udělám z ní pustinu, nebude ořezána ani okopána, vzroste v trní a hloží. Mrakům dám příkaz, aby ji neskropily deštěm.
    Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci - jeho milou sazenicí.
    Čekal spravedlnost, a hle - nepravost, (čekal) právo, a hle - bezpráví!


ŽI 80 (79), 9+12. 13-14. 15-18. 19-20 Odp.: Iz 5, 7a
Odp.: Dům Izraele je vinicí Páně.

Révu z Egypta jsi přenesl, Bože, vyhnals pohany a zasadils ji. Vyhnala své ratolesti až k moři a své úponky až k Řece.
Odp.
Proč jsi dal strhnout její ohradu? Všichni ji obírají, kdo chodí kolem. Pustoší ji kanec z lesa a polní zvěř ji spásá.
Odp.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Odp.
Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.
Odp.


2. ČTENÍ Flp 4,6-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři!
    O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.
    Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi.


EVANGELIUM Mt 21,33-43

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

  Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
    "Poslyšte toto podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak.
    Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: 'Na mého syna budou mít ohled.'
    Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!' A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?"
    Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek."
    Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmě: 'Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,
Ačkoli to na první pohled možná není patrné, jsou dnešní liturgické texty vlastně postupným odhalováním Božího milosrdenství a trpělivosti s člověkem. Dalo by se říci, že jsme svědky postupného posunu pohledu od onoho pouze lidského k Ježíšovu, který je zcela jiný.
V prvním čtení, z knihy proroka Izajáše se obraz Hospodina jeví ještě jako velmi ovlivněný lidskou optikou: Hospodin s péčí a námahou obhospodařuje svoji vinici, dům Izraele, ale ona mu nevydá ve svůj čas plody-a on jako by byl zklamán, rozzloben a na svou vinici zanevřel. Sice ji přímo nezničí, ale nechá ji zplanět a zpustnout, přestane se o ni starat a vydá ji napospas všemu, před čím ji dosud chránil.
V žalmu je pak popisována situace lidu Izraele právě jako takové opuštěné a zpustlé vinice. Žalmista však vyjadřuje naději, že Hospodin svou vinici nechce úplně nechat zahynout, a toužebně ho prosí, aby o ni znovu začal pečovat.
V evangeliu se pak vracíme k obrazu vinice velmi dramatickým podobenstvím o zlých vinařích. Toto podobenství je pozoruhodné tím, že končí otázkou: Až pak přijde pán té vinice, co s těmi vinaři udělá? Jako by Ježíš chtěl zjistit, co jeho podobenství v srdcích jeho posluchačů vlastně vyvolalo. Ježíš nechává konec svého podobenství otevřený, aby si jej velekněží a starší dopověděli za sebe.
Jejich odpověď je zcela starozákonní ‚Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům‘. Je to odpověď, která je vlastně úplně v souladu s Mojžíšovým zákonem: zlí vinaři vraždili, a musí za to sami zaplatit životem. Oko za oko, zub za zub a život za život.
Jenže v poslední větě evangelia se zjevuje něco radikálně nového. Tato věta je vlastně klíčem k pochopení všech dnešních textů. Ježíš velekněžím a učitelům zákona neříká správně jste odpověděli. Nebo, přesněji řečeno, přitakává jen na druhou polovinu jejich odpovědi, že vinice bude pronajata jiným vinařům. Ale rozhodně nepotvrzuje, že by pán vinice zlosyny krutě zahubil. Naopak, odpovídá slovy žalmu 118: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné.

Velekněží a starší, kteří velmi dobře znali Písmo, si mohli okamžitě vzpomenout na začátek tohoto žalmu: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Ježíšova verze konce příběhu o zlých vinařích – a tím také Boží obraz, který zjevuje, je zcela jiná, než verze velekněží a učitelů zákona. Ukazuje nám, že Bůh se nemstí, neodpovídá na zlo zlem, na smrt smrtí, ale skutečně činí, co je v našich očích podivuhodné - přetváří smrt v život. Výrok o kameni, který stavitelé zavrhli, Ježíš zcela nepochybně vztahuje na sebe sama. Onen zabitý dědic v podobenství je On, Ukřižovaný a Vzkříšený, on, který byl odmítnut a zemřel na periferii, jako poslední zločinec, je nárožní kámen, na kterém od nynějška všechno stojí, on je středem onoho přicházejícího Božího království. V této logice můžeme také pochopit poslední slova dnešního evangelia: Boží království bude dáno tomu, kdo Ježíše přijímá, neboť je nyní nerozlučně spojeno s Jeho osobou.