Slavnost Narození svatého Jana Křtitele B 2018

1. čtení Iz 49,1-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše,

    Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp; ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
    Já však jsem pravil: "Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha."
    Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele.
    Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou. Řekl mi (tedy): "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."


Žl 139 (138),1-3.13-14ab.14c-15

Odp: Chválím Tě, že jsem vznikl tak podivuhodně.

Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš, ty víš, když sedám i když vstávám. Poznáváš mé myšlenky již zdálky; ať jdu nebo ležím, ty to určuješ, všímáš si všech mých cest.
Odp.
Tys přece stvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky. Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla.
Odp.
Dokonale znáš mou duši, má podstata ti nezůstala utajena, když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země.
Odp.


2. ČTENÍ Sk 13,22-26

Čtení ze skutků apoštolů.

Pavel řekl:
   "Bůh dal praotcům za krále Davida, o němž vydal pochvalné svědectví: 'Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.' Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: 'Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.'
   Bratři, kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse." 

EVANGELIUM Lk 1,57-66.80

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš.
   Jeho matka na to řekla: "Ne, ale budu se jmenovat Jan!"
   Namítli jí: "Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje."
Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno.
   On si vyžádal tabulku a napsal: "Jeho jméno je Jan." Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: "Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!"
   Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

     Městečko, kde Zachariáš s Alžbětou bydleli, se jmenovalo Ain Karim a bylo blízko Jeruzaléma.

      Muselo se tam dobře žít, protože se sousedé měli rádi. Narození Jana Křtitele musela být pro obyvatele Ain Karim zvláštní věc, protože Zachariáš i Alžběta byli pokročilého věku. Určitě se tomu sousedé mohli divit, a probírat to někde u studny, říkat si, že jsou v tom nějaké čáry. Nebo jim to mohlo být lhostejné. Ale my čteme, že se radovali z Alžbětina štěstí, a to znamená, že jí to přáli. A tak to máme dělat i my.

Milí bratři a sestry,

      Dnešní slavnost se sice týká Jana Křtitele, ale já bych vás chtěl pozvat k rozjímání nad postavou jeho otce Zachariáše, přesněji nad jeho zvláštním oněměním, ze kterého je v dnešním evangeliu vysvobozen.

      Na začátku celého příběhu přichází k Zachariášovi anděl Gabriel, právě když Zachariáš v rámci své kněžské služby obětuje v chrámu kadidlo, a zvěstuje mu, že se jeho ženě Alžbětě narodí syn a dá mu jméno Jan.  Velmi podobně později Marii Gabriel zvěstuje narození Ježíšovo. A Zachariáš na první pohled reaguje podobně jako Maria - je překvapený a polekaný. Pak se ovšem začínají obě setkání lišit. Zachariáš se - ve srovnání s Marií - ukazuje být skeptikem, který chce přesvědčivý důkaz. Maria říká jen Jak se to stane? a když se jí dostane vysvětlení, hned uvěří a svolí. Zachariáš však odpovídá: Podle čeho to poznám?, což znamená asi tolik, jako Dokud nebudu mít důkaz, neuvěřím, protože to zní příliš neskutečně.  Ale anděl mu odpovídá:  Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.

    Zachariášovo oněmění není nějakým Božím trestem; je to důsledek jeho vnitřního postoje. Čemu má člověk problém uvěřit, o tom ani není schopen svědčit. Je-li řeč mimo jiné nástrojem sebevyjádření, sdělení stavu naší mysli a srdce někomu druhému, pak je mlčení logickým důsledkem toho, že se v člověku odehrává vnitřní zápas - nemohu o něčem teď nic říci, protože nevím, nejsem si jistý, ještě o tom přemýšlím.

     Andělova slova však naštěstí říkají, že velký Boží skutek se uskuteční i tak - i přesto, že Zachariáš s ním má problém, že má malou víru. Zachariáš sice zvěstování neuvěřil, to se však přesto ve svém čase na jeho ženě naplní.

      V tuto chvíli už se dostáváme k dnešnímu evangeliu - Alžbětě se narodí syn Jan. A Zachariáš zcela konkrétně a hmatatelně poznává, že se Boží zaslíbení splnilo. Jeho vnitřní zápas o víru je u konce, je schopen svědčit: nejdříve jakoby nesměle, jen psaním na tabulku, pak se mu otvírají ústa ke chvále Boží. A jeho slova mají velkou odezvu - po celém judském pohoří se mluvilo o těchto událostech.

       Evangelium o narození svatého Jana je takto povzbuzením pro nás. Také my máme potíže o naší víře svědčit. Jsme děti své doby, jsme na tom spíš jako Zachariáš než jako Maria. V sekulárním prostředí máme s vírou potíže, protože je odevšad vystavena neustálé kritice a zpochybňování. Proto máme také potíž o ní svědčit, jsme jako Zachariáš trochu němí - co se v nás viklá, o čem nejsme pevně přesvědčení, o tom raději nehovoříme.

      Dnešní radostnou zprávou je, že Bůh se tímto naším váháním a mlčením nenechá odradit, a své podivuhodné skutky k naší spáse přesto koná. A že při dostatku trpělivosti tyto podivuhodné skutky ve svém životě objevíme, uvidíme v něm zcela konkrétně místa, kterých se Bůh dotkl, uzdravil je, a zároveň po sobě zanechal stopu, že je to opravdu On. A v tuto chvíli pochybnosti a oněmění končí; i nám se rozvazuje jazyk - zakusili jsme;  a proto můžeme i svědčit.