1. neděle postní 2016

1. ČTENÍ Dt 26,4-10

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
    „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem:
   Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem.
   Nyní hle - přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine! Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“


Žl 91 (90),1-2.10-11.12-13.14-15 Odp.: srv. 15
Odp.: Bud' se mnou, Pane, v mé tísni.

Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, řekni Hospodinu: „Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám!“
Odp.
Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách.
Odp.
Na svých rukou tě ponesou, abys nenarazil o kámen svou nohou. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku.
Odp.
Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno. Vyslyším ho, až mě bude vzývat, zachráním ho a oslavím.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 10,8-13 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
   Co říká Písmo? „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci“; to je slovo víry, které hlásáme.
   Jestliže tedy ústy vyznáváš, že ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: „Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen“.


EVANGELIUM Lk 4,1-13

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“
   Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“. Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“
   Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“
   Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“
   Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

Milí bratři a sestry,

Na rozdíl od paralelního textu v evangeliu sv. Matouše vrcholí u Lukáše, který se čte dnes, Ježíšovo pokoušení na poušti tím, že ďábel cituje Písmo – konkrétně slova žalmu 91, který jsme dnes slyšeli jako mezizpěv. Jako by chvíli zapomněl na svoje nepřátelství vůči Bohu . Vypadá to téměř, že vybízí Ježíše, aby podal velmi pádný a viditelný důkaz Boží moci, která se projevuje na jeho osobě – vždyť kolik lidí na chrámovém nádvoří by pak v něho muselo uvěřit?

Všimněme si ale dobře, jakým způsobem pokušitel Boží slovo cituje. Jako správný lhář a otec lži ví dobře, že často stačí malinko pozměnit naprosto pravdivé tvrzení, aby se z něho stala lež - a při tomto způsobu je nepravdivost výsledného výroku velmi dobře maskována. U Lukáše, stejně jako u Matouše, je v citátu řeč o andělech, kterým dá Bůh příkaz, aby tě střežili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen. Vrátíme-li se k žalmu 91, uvidíme, že jsou dotyčné verše recitovány velmi přesně, až na to, že andělé mají žalmistu střežit na všech jeho cestách, což pokušitel z evangelia taktně zamlčel. Z původního textu je jasné, že ono naražení nohou o kámen je klopýtnutí na cestě, nikoli tvrdé přistání po skoku ze střechy nohama napřed.

Tato zdánlivá maličkost nás dnes může přivést k zamyšlení nad tím, jak s Písmem svatým zacházíme my. Na začátku šesté kapitoly koncilní konstituce Dei Verbum se konstatuje, že církev má Boží slovo v úctě stejně jako Eucharistii, a s takovou úctou bychom s ním také měli nakládat. Písmo svaté je nám takříkajíc dáno v plen. Kolik vytržení z kontextu, kolik překroucení, kolik jeho svévolných výkladů už jsme někdy v životě slyšeli, a to nejen z prostředí obskurních sekt? A kolika lidem už nějaký citát z Bible, zcela nevhodně a bez rozlišení otlučený o hlavu, zkomplikoval nebo poničil jejich vztah s Bohem? Kolik poctivých a přemýšlejících hledajících lidí už takové použití Písma svatého odradilo od zájmu o křesťanství, kolika ateistům potvrdilo jejich přesvědčení o tom, že křesťané věří nesmyslům?

Boží slovo je plné tvůrčí moci, je to totéž Slovo, které stojí na počátku stvoření, je to sám Pán, tajemně přítomný, jako v Eucharistii. Je velkým darem Ducha svatého církvi, že po II. vatikánském koncilu se v ní otevřel mnohem větší prostor pro Písmo svaté, pro to, aby se četlo, rozjímalo, aby nás vnitřně přetvářelo jako zrno zapadlé do dobré půdy. Mnoho z nás v nastávající postní době bude brát do ruky častěji Bibli. Neberme tedy Slovu jeho moc a sílu a krásu, nedělejme z něj karikaturu, mějme je v úctě a lásce. Pořiďme si ke čtení nějaký alespoň stručný komentář, nebo přinejmenším nezapomeňme na poznámky – v Jeruzalémské Bibli jsou velmi slušné. A čtěme Písmo v atmosféře modlitby, prosíce Ducha svatého o světlo ke správnému pochopení.