19. neděle v mezidobí B 2021

 

1. ČTENÍ 1 Král 19, 4-8

Čtení z první knihy Královské.

   Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Lehl si a pod tou kručinkou usnul.
   Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul.
   Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.

Žl 34 (33), 2-3. 4-5. 6-7. 8-9 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav.
Odp.
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech.
Odp.
Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, blaze člověku, který se k němu utíká.
Odp.



2. ČTENÍ Ef 4, 30-5, 2

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení.
   Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy.
   Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.

EVANGELIUM Jan 6, 41-51

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?"
   Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný.
   Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel.
   Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa."

___________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Možná jste, děti, přijeli z tábora nebo dovolené, nebo se ještě chystáte. Co je potřeba, když třeba jdete na dlouhou pěší túru nebo jedete někam daleko na kole? Dobré oblečení, pití, ale taky nějaká vydatná svačina. Pán Ježíš nám dává právě tak za pokrm sám sebe, abychom měli sílu projít celou naši životní cestu a dojít až do Božího království, do radosti v nebi.

Milí bratři a sestry,

Jedním z hlavních témat dnešního čteného Božího slova je pokrm na cestu; posila, aby člověk nezemdlel a opravdu došel do cíle. V dnešních textech se setkáváme se dvěma podobnými starozákonními obrazy takového pokrmu. V prvním čtení je to chléb, darovaný vyčerpanému a frustrovanému Eliáši, jenž musel uniknout do pouště před pomstou královny Jezabel a vlastně neví, co dál. Eliáš pak v síle tohoto chleba dojde k Boží hoře Chorebu, kde od Hospodina obdrží nové nasměrování svého života.

V evangeliu pak Ježíš zmiňuje manu, kterou Izraelité jedli na poušti. Byli podobně jako prorok Eliáš vysílení a zklamaní, nechtělo se jim dál a toužili po návratu zpátky do Egypta – kde sice žili v otroctví a museli tam tvrdě pracovat, ale život byl relativně zabezpečený. V síle many, která padala z nebe, byli však nakonec schopni do zaslíbené země dojít.

Z tohoto kontextu také vyplývá jedno důležité poselství: Ježíš v evangeliu říká, že dá sám sebe jako pokrm, jako chléb. Eucharistie je pro nás chlebem, který máme požívat, abychom nezemdleli na cestě.

V minulosti se kladl velký důraz na reálnou Kristovu přítomnost v Eucharistii a na to, abychom přijímali ‚hodně‘ – ovšem ne ve smyslu často, ale abychom byli ve stavu posvěcující milosti, ve stavu ‚hodném‘ tak velikého a důstojného daru. To je samozřejmě naprosto správné – jenže se přitom zároveň trochu upozadila skutečnost, že Eucharistie je pokrm poutníků. Chceme-li si dál hrát s významem slov ‚hodně‘ a ‚hodný‘, pak se začalo mlčky předpokládat, že je to vlastně odměna pro ‚hodné‘ – ve smyslu anglosaské říkanky pro děti All good children go to heaven; všechny hodné děti přijdou do nebe. Že přijetí Eucharistie je jen pro ty, kteří si to zaslouží, pro ty, kdo nemají nejen těžký, ale vlastně žádný hřích. Proto se v minulosti často stávalo – a stává se to někdy a někde i dnes – že křesťané chodili ke svatému přijímání výjimečně, jen párkrát za rok, a raději bezprostředně po svátosti smíření. A nebyl to výraz nějaké vlažnosti, protože jinak do kostela chodili každou neděli.

Prorok Eliáš ve chvíli, kdy dostává chléb z nebe, není zrovna vzor člověka, který je na nějaké morální výšině – je vyčerpaný, k smrti unavený, frustrovaný, chce se mu umřít. Izraelité na poušti jsou na tom úplně stejně – nekráčejí v neochvějné víře a naději do země, kterou jim Bůh slíbil. Naopak; chtějí se otočit a jít zpět do Egypta, tam, kde byli zvyklí, tam, kde to nakonec nebylo tak špatné. Ale i jim se na cestě dostane mana, chléb z nebe.

I my jsme na naší cestě životem často unavení, nevíme kudy dál, máme dojem, že už nemáme sílu, zoufáme si a Boží zaslíbení nám mohou připadat jako neskutečná iluze. Neoplýváme ani vírou, ani nadějí, ani láskou. Ale Ježíš nám dává sama sebe v Eucharistii. Kdyby byla za odměnu, nikdo by jí nebyl hoden. Jenomže to by nás útrapy cesty mohly nakonec udolat, nebyli bychom schopni dojít. Ale ona je chléb na cestu, který nás živí, abychom přese všechno měli sílu cestu zvládnout.