32. neděle v mezidobí B 2015

1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16

Čtení z první knihy Královské.

   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"

   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."

   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.

   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"

   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.

Žl 146 ( 145 ), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 1

Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.

Odp.

Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.

Odp.

Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.

Odp.

2. ČTENÍ Žid 9, 24-28

Čtení z listu Židům.

   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.

   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.

EVANGELIUM Mk 12, 38-44

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš učil ( zástupy ):

   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."

   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.

   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."

-------

Milí bratři a sestry,

Jednání a slova vdovy ze Sarepty z prvního čtení jsou zoufalým gestem člověka, který je fixován na to málo, co vlastní. Ví, že ona troška oleje a mouky, kterou ještě má, smrt hladem maximálně oddálí. Přesto je celé její myšlení a jednání na tuto trošku zcela zaměřeno - je to koneckonců všechno, co má k dispozici, a s čím ještě může aspoň něco dělat. Prorok Eliáš ji však přiměje tento postoj změnit, aby z toho mála, které má, se rozdělila s ním, aby z toho připravila něco jemu, který jakoby reprezentuje Hospodina-podobně jako v dnešním evangeliu Jeruzalémský chrám. A příběh se začíná nápadně podobat evangelnímu příběhu chlapce a jeho několika ječných chlebů, ze kterých Ježíš nasytí zástupy. Vdova dala, a bylo jí dáno nazpět. Kdyby na své trošce oleje a mouky lpěla, byla by nakonec opravdu zemřela a její syn také.

Chudá vdova z evangelia už tuto Boží logiku chápe. Dělá krok, který by v nás asi vzbudil úzkost či pocit, že jsme naprosto nezodpovědní - protože jsme zvyklí na to, že náš život je zajištěn do nejmenších detailů. Ne jen něco, ale všechno z toho mála, co jí konkrétně a hmatatelně může alespoň na krátko zajistit živobytí, dává chrámu - tedy Hospodinu.  Dala celé své živobytí, říká liturgický překlad, ovšem v originále je vyjádření ještě silnější – ‚vhodila do pokladnice celý svůj život‘

Každý z nás si v sobě nese nějakou chudobu, nějaký nedostatek, a většinou nejde o chudobu materiální. Právě toho, v čem jsme chudí, máme tendenci se velmi držet a žárlivě si to chránit. Může se jednat o oblast vztahů, obdarování a mnoha dalších věcí. O to málo, co vlastníme, nechceme přijít, protože nám právě naše chudoba v této věci ukazuje její velkou cenu. Ten kdo například jen s obtížemi vystudoval vysokou školu, si svého diplomu a titulu bude zřejmě cenit mnohem víc, než někdo, kdo zvládne za čtyři roky levou zadní vystudovat dvě fakulty zároveň, protože je prostě nadprůměrně inteligentní. A někdo, kdo je nesmělý a má potíže navazovat vztahy, si bude svého navázaného přátelství či lásky cenit zřejmě mnohem více, než lev salónů.  Až potud je to víceméně pozitivní skutečnost.

Problém nastává ve chvíli, kdy začneme být na to málo, co máme, žárliví, kdy na tom začneme lpět a nechceme se toho za žádnou cenu zříci. Zbytečně se tak připravujeme o zázrak rozmnožení mouky a oleje, nebo pěti chlebů, chcete-li. Ten nastane pouze tehdy, jsme-li schopni tyto věci Bohu darovat. Přitom nejde až tak o to, nechat si je nebo nenechat. Jde o to, přestat na nich lpět, být schopen je dát Bohu k dispozici, a zejména přestat se bát, co by bylo, kdybychom o ně přišli. Jsme samozřejmě svobodní udělat i opak, Bůh po nás nebude tyto věci vymáhat, protože naše svoboda je mu drahá. Jak říká otec Anthony de Mello, můžete si lpět, na kolika věcech chcete.  Jenže pak se zázrak rozmnožení nebude konat. Bůh nás nemůže obdarovat, protože nejprve potřebuje našich pět chlebů a dvě ryby, nebo, chcete-li, naši trochu mouky a oleje, naše dva penízky. Tím, že na něčem lpíme, dáváme Bohu jasně najevo, že ho nepotřebujeme, že si vystačíme sami s tím málem, které máme, protože je to přece naše jediná jistota. A opravdu si vystačíme, ale ne na dlouho.  Najíme se a zemřeme, uzavřeni v našem malém lidském horizontu.

Pokud se ale k takovému kroku odhodláme, dáváme Bohu šanci ukázat, že zázrak rozmnožení je možný, že kdo dává, dostává nazpět, míru natřesenou a natlačenou. Jistě, přináší to s sebou úzkost, neboť je to vlastně skok víry, a my podvědomě tušíme, že se jím můžeme stát opravdu v duchovním smyslu chudými, těmi, jimž nezbylo nic, jako oné chudé vdově. Tato chudoba je ale požehnaná, stává se branou ke svobodě, prostorem, ve kterém Bůh může na nás vykonat veliké věci. Je to přesně ta chudoba ducha, o které hovoří Ježíš v prvním blahoslavenství, chudoba, kterou se získává Boží království.