Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Velikonoce 2009

Milí bratři a sestry,

Ruští pravoslavní křesťané se o Velikonocích zdraví těmito slovy: Christos voskres! – Voistinu voskres! Tedy v překladu Kristus vstal z mrtvých – skutečně vstal z mrtvých! Ono Voistinu, skutečně, chce  jistě v první řadě říci, že učedníci se potkali se skutečným člověkem, Ježíšem, i když jinak než před Velikonocemi. Že neviděli žádný přízrak, ale svého Mistra a Pána, skutečně živého.

Jenomže ono skutečně odkazuje ještě na jinou rovinu zmrtvýchvstání,které dnes slavíme. Jde o to, že toto tajemství, ačkoli je základním pilířem naší víry, je zároveň něčím, čemu je snad skoro nejtěžší uvěřit. Je to, řekli bychom, to, co je na křesťanské víře to nejdůležitější a zároveň to nejneuvěřitelnější. Proto je nutno si stále připomínat, že je tomu - navzdory vší neuvěřitelnosti – skutečně tak.

Udělám nyní velký kazatelský prohřešek a budu se věnovat textu Písma, který se dnes vůbec nečetl. Jde o vystoupení svatého Pavla na athénském Areopágu, jak o něm čteme ve Skutcích apoštolů, v sedmnácté kapitole. Areopág je jakýsi klub intelektuálů, místo, kde se scházejí a diskutují vzdělanci doby pozdní antiky, v mnoha směrech nápadně podobné té naší. Vzdělanci jsou, stejně jako dnes, velmi sebevědomí, považují samy sebe za moudré a zkušené a cokoliv, co se vymyká jejich pochopení světa, je pro ně naivitou nebo nesmyslem. Když k nim Pavel začně hovořit o Bohu, naslouchají se zájmem, protože cituje některé z řeckých filosofů, kteří o Bohu také mluví. To, že je Bůh, není neuvěřitelné – je to pravděpodobně mnohem uvěřitelnější než to, že by žádný nebyl. Problém s neuvěřitelností nastává až od verše 32: Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: "Rádi si tě poslechneme, ale až nìkdy jindy."Typický ironický komentář člověka, který má dopředu jasno.

My, křesťané současnosti, jsme na tom dost podobně jako Pavel. V dnešním světě stojíme před úkolem svědčit o tom, že Bůh v něhož věříme, se stal člověkem, ‚trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest, třetího dne vstal z mrtvých‘ jak se modlíme v Krédu a jak slavíme o Velikonocích.‘ To, že ‚něco nad námi‘ je, že nějaký Bůh být může, přijímá řada lidí poměrně ochotně. Jenomže vtělení, smrt a zmrtvýchvstání je provokace, možná ještě větší než to, že sex podle katolické morálky patří pouze do manželství. Možná proto měl tak velký úspěch Dan Brown se svou Šifrou mistra Leonarda. Asi byl jeho výklad pro většinu lidí uvěřitelnější než verze křesťanských církví.

Vtělení, smrt a zmrtvýchvstání Boha se vymyká logice pouhého rozumu. Není vůbec divu, že evropské osvícenství 18. a 19. století, se svým důrazem na rozum sice celkem ochotně připustilo myšlenku, že Bůh je, ale vtělení, smrt a zmrtvýchvstání, tyto tři základní pilíře křesťanství, odsoudilo jako nerozum. Tvrzení, že věda a víra jsou v rozporu, má kořeny právě zde. (nedávno jsem četl anketu v Mladé Frontě dnes, a zdá se, že je stále populární i mezi mladými lidmi).

V čem je problém? V tom, že Bůh, v něhož věříme, je Láska. Není velký Rozum. Jak řekl jednou svatý Jan Pavel II ‚ Nestojíme před velkým Architektem světa, ale před velkým Srdcem‘. Obraz Boha jako Velkého Rozumu, Centrálního Mozku Vesmíru, je typická ukázka falešného Božího obrazu vytvořeného jako obraz člověka. Jde tu o zbožštění suchého, spekulativního lidského rozumu, který byl tak ceněn právě v době osvícenství. Rozumu bezcitného pozorovatele, bez špetky lásky a soucitu, kterého zajímá jenom sběr dat a konstrukce teorií.

Nejsem vůbec proti vědeckému poznání, sám jsem vědu dělal. Chci jenom říci, že vtělení, smrt a vzkříšení jsou očima tohoto způsobu uvažování o světě, neproměněného láskou, opravdu něco nepochopitelného a neuvěřitelného. Dokáže je pochopit jen někdo, kdo se nechal vtáhnout do tajemství opravdové lásky, kdo zakusil, kdo opravdu miloval a byl milován, nebo kdo naopak někdy v životě bolestně pocítil nedostatek lásky a uvědomil si její absolutní cenu a nenahraditelnost ničím jiným. Jen kdo někdy opravdu miloval, dokáže pochopit, proč se Bůh vtělil a proč zemřel a vstal.

Náš Bůh, ten ve kterého věříme, není Velký Rozum, naštěstí. Velikonoční tajemství ukazuje, jaký je doopravdy. Je to Bůh, vstupující do lidské bídy, utrpení a smrti a proměňující to všechno v plnost života, v plnost radosti a lásky. Slavme, spolu se zmrtvýchvstáním, i to, že náš Bůh je takový, jaký je, a ne takový, jak si ho někdy příliš po lidsku představujeme. Že je láska a milosrdenství, že je naše štěstí, že je smyslem našeho života. Požehnané Velikonoce.