22. neděle v mezidobí A 2020

1. ČTENÍ Jer 20, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají: Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den.
    Řekl jsem si: "Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem."
    Tu se ( Hospodinovo slovo ) stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.



Žl 63 (62), 2. 3-4. 5-6. 8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 12, 1-2

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. 

EVANGELIUM Mt 16, 21-27

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen.
    Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!"
    On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské! "
    Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?
    Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."

____________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Na konci této mše svaté požehnám Vám, kteří jste si přinesli, aktovky a školní pomůcky a všem školákům také požehnám na začátek nového školního roku. Ale nemyslete si, že to požehnání bude fungovat tak, že byste se už samy neměly přičinit: když se někdo nenaučí na diktát, tak mu žádné požehnání nepomůže, stejně dostane pětku! Ne, vážně: dostali jsme od Boha tenhle krásný a nesmírně zajímavý svět jako náš domov, a dostali jsme od Něj taky rozum, abychom ten svět poznávali. Když na to někdo přijde, tak mu to učení nemusí přijít jako nuda a jako námaha, ale je to pro něj dobrodružství a radost.

 

Milí bratři a sestry,

Ve druhém čtení z listu Římanům svatý Pavel vybízí hned na začátku římské křesťany, aby ‚přinášeli sami sebe v oběť‘, a aby ‚se nepřizpůsobovali tomuto světu‘. V evangeliu je toto téma ještě více rozvinuto: Ježíš předpovídá své utrpení – a Petr reaguje normálně lidsky: má svého Mistra rád a ani trochu nechce, aby se mu něco tak ošklivého přihodilo: Bůh uchovej, Pane, to se ti nemůže stát! Ježíš na to reaguje prudce: Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!  A pak hned hovoří ke svým učedníkům o zapření sebe sama, o ztrátě vlastního života pro Něho.

Je to pro nás tvrdá řeč. Naši předkové ještě tak před sty nebo dvěma sty lety možná těmto Ježíšovým slovům snáze rozuměli, protože mnohem intenzivněji vnímali, že pozemský život je pouť slzavým údolím. Byl pro ně asi mnohem dramatičtější, mnohem namáhavější, daleko méně zajištěný a většinou daleko kratší, než je ten náš. Ve dvacátém prvním století a v naší části světa jsme velmi zvyklí na to, že vezdejší život je příjemný a celkem dlouhý - a že přece chceme být šťastní, tady a teď; že přece chceme již v tomto životě rozvinout všechny naše dary. Souvisí s tím snad i jeden z hlavních důvodů, proč se nám někdy nechce se k naší víře před nevěřící většinou přiznat: máme dojem, že ti druzí nás křesťany chápou jako ty, kteří si nějak musejí sami způsobovat utrpení, protože to od nich jejich víra žádá – a to je pro mentalitu současné doby jedno z největších pohoršení, jaké si lze představit.

Jenže Pánu určitě nejde o to, aby si jeho učedníci způsobovali utrpení, nebo aby si odepírali přítomnou plnost života. Učí nás, v čem ona opravdová plnost života spočívá. Jde mu o lásku, která nehledá sebe. Kdo se do tohoto dobrodružství pustí, kdo se ho nepoleká ani se nad ním nepohorší, ten se dříve či později musí potkat s křížem, s určitou mírou sebeobětování; ale není proto nešťastný a nemá pocit, že by svůj život nežil naplno -  chápe totiž smysl těchto skutečností. Novopečené mamince pravděpodobně není líto, že si musela projít porodními bolestmi a že si nebude v nejbližších měsících moci budovat kariéru ve své profesi - neboť má své děťátko ráda. Kdo opravdu miluje, Ježíšovým slovům vždy nakonec rozumí - a to i v tom případě, když někdy pod svým křížem padá, nebo Pánu z hloubi srdce vyčítá, jako prorok Jeremiáš v prvním čtení.

Čteme-li znovu ve světle tohoto poznání dnešní druhé čtení, chápeme také, co znamená nepřizpůsobovat se tomuto světu. Je snadné tuto větu chápat prvoplánově – třeba tak, jak to činí mnozí jinak upřímní a horliví křesťané, kteří si pod pojmem tento svět hned představí současnou západní civilizaci, podle nich nenapravitelně zkaženou a bezbožnou, které je třeba vzdorovat vedením křesťanské kulturní války. Myslím, že svatý Pavel měl spíš na mysli něco, co existovalo v jeho době a co se vyskytuje napříč lidskými dějinami a kulturami; včetně období, kdy byla společnost většinově křesťanská. Je to zaměření člověka na sebe sama, zahleděnost do sebe, neschopnost v lásce vyjít k Bohu a ke druhým; to, čemu svatý Augustin říkal incurvatio in se ipso – zakřivení lidského srdce do sebe sama. Právě tomu se římští křesťané nemají přizpůsobovat, ale mají obnovit své smýšlení v lásce, ve vycházení ze sebe – to je ono dobré, bohulibé a dokonalé.