2. neděle po Narození Páně 2022

 

1. ČTENÍ Sir 24, 1-4. 12-16 ( řec. 1-2. 8-12 )

Čtení z knihy Sirachovcovy.

Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu.
    Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví! "
    Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu.
    Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.

Žl 147,12-13.14-15.19-20 Odp.:Jan 1,14
Odp.: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. nebo: Aleluja.

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne, že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě.
Odp.
Zjednal tvému území pokoj a sytí tě jadrnou pšenicí. Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo.
Odp.
Oznámil své slovo Jakubovi, své zákony a přikázání Izraeli. Tak nejednal se žádným národem: nesdělil jim svá přikázání.
Odp.

2. ČTENÍ Ef 1,3-6.15-18 .

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bud' pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
    Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.

EVANGELIUM Jan 1, 1-18

Začátek svatého evangelia podle Jana.

    Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
    To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
    Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.
    Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.
    A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
    Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' "
    Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista.
    Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

__________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Asi bych měl uvést na pravou míru úplně první slova z prvního čtení, kde se říká: Moudrost se sama chválí. Ono by to totiž mohlo vypadat, že kdo je moudrý, tak se tím má náležitě pochlubit. Jenže když si někdo sám o sobě myslí, že je moudrý, tak většinou není. A naopak – ten, kdo je moudrý, tak si většinou dobře uvědomuje, kolik věcí ještě neví, a nijak se nevychloubá. Ta slova jsou myšlena jinak: když je někdo opravdu moudrý, chlubit se tím nemusí, protože o tom svědčí to, jak žije.

 

Milí bratři a sestry,

V dnešní promluvě bych se chtěl zaměřit na druhé čtení, které bychom pod dojmem známého a silného textu Prologu sv. Jana mohli snadno přehlédnout. List svatého Pavla Efezským je psán velmi slavnostním, hymnickým způsobem. Pavel vzdává Bohu chválu, protože má radost, že víra a láska efezských křesťanů roste a upevňuje se. Jak víme, Pavel byl schopen ve svých listech jednotlivým křesťanským obcím schopen napsat i nekompromisní a ostré pokárání. Nyní však děkuje za Efezany, protože slyšel o jejich víře v Pána a o jejich lásce ke všem bratřím. A pak jim, vlastně v téže větě, sděluje, že za ně v modlitbě prosí, aby jim Bůh dal moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže pak budou moci mít o něm správné poznání.

Tyto dva výroky jsou velmi důležité, protože se vztahují k osobnímu poznání Boha u každého křesťana. Nejde o poznání ve smyslu logické úvahy, jako třeba u svatého Tomáše Akvinského, ale ve smyslu nacházení Boží přítomnosti a Božího působení v našem osobním příběhu.

Předpokladem a počátkem cesty je právě to, za co u Efezských Pavel děkuje Bohu - tedy víra a láska. Víra může být jistě doprovázena pochybnostmi a otázkami, ale nemůže se proměnit v úplnou skepsi - kdybychom přestali věřit, že Boha je možné hledat a nacházet, přestali bychom toho také být schopni, neboť kdo nehledá, nemůže nalézt. Druhý předpoklad je láska: pokud hledáme Pravdu jen jako distancovaní a nezúčastnění pozorovatelé, bude se nám skrývat. Je potřebné milující srdce a vyjití ze sebe, daní sama sebe všanc. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska, říká svatý Jan. V románu Franze Werfela Píseň o Bernadettě, který vypráví příběh lurdského zjevení Panny Marie, je tato skutečnost přesně vykreslena postavou skeptického intelektuála Hyacintha de Lafite, který před lurdskou jeskyní přichází na to, že největší chybou jeho života byl právě tento postoj distance od skutečnosti – že nikoho a nic nemiloval.

Pavel, který děkuje Bohu za víru a lásku Efezanů, pak jedním dechem prosí, aby jim Bůh dal dar správně věci chápat a jejich smysl odhalovat. Dotýkáme se zde něčeho, o čem jsem již hovořil v kázání na půlnoční. Když jsem v předvánočních zpovědích slyšel všechno to těžké až k neunesení, co musejí mnozí lidé prožívat, nemohl jsem jim často ani v nejmenším říci, jaký to má smysl. Možné je zde asi jediná správná cesta to, co dělá svatý Pavel: prosit za to, aby jim Bůh sám - třeba až za dlouho - dal tento smysl poznat. Je to důležité nejen proto, aby měli novou sílu k životu. Jsou zde v sázce obě skutečnosti, od kterých jsme vyšli - tedy samotná víra a láska. Velké utrpení vyvolává samo od sebe otázky po Boží existenci a dobrotě, a také je ohrožením pro lásku, neboť člověk objevuje, že vycházení ze sebe a otevření se druhým s sebou přináší zranění a zklamání, a má velké pokušení kapitulovat a stáhnout se znovu do sebe.

Přeji Vám tedy, milí bratři a sestry, aby nám Pán v tomto novém roce udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, aby naše víra a naše láska rostla a upevňovala se.