3. neděle adventní B 2020

1. ČTENÍ Iz 61, 1-2a. 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Duch Pána, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto.
   Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mě oblékl v roucho spásy, oděl mě šatem spravedlnosti jako ženicha okrášleného věncem, jako nevěstu ozdobenou šperky. Jako země rodí rostlinstvo, jako zahrada dává vzejít své setbě, tak Pán, Hospodin, dá vyrašit spravedlnosti a slávě před všemi národy. 

Lk 1, 46-48a. 48b-50. 53-54 Odp.: Iz 61, l0b
Odp.: Můj duch jásá v mém Bohu!

Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení,
Odp.
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
Odp.
Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství.
Odp.




2. ČTENÍ 1 Sol 5, 16-24

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry!
   Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte (Bohu). Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši.
   Nezhášejte oheň Ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností.
   Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolává, a on to také splní.




EVANGELIUM Jan 1, 6-8. 19-28

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
   A toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Vyznal to a nezapřel. Vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy jsi? Eliáš?" Řekl: "Nejsem."
   "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne."
   Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?"
   Řekl: "Já jsem hlas volajícího na poušti: 'Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izaiáš."
   Někteří z poslů byli farizeové. Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?"
   Jan jim řekl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku." To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.

_______________________________________________ 

Milí bratři a sestry,

V první větě dnešního druhého čtení vyzývá svatý Pavel soluňské křesťany: Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních okolnostech děkujte Bohu.

Tyto pobídky se zdají být v naprostém protikladu k tomu, jak jsme v současné atmosféře zvyklí vnímat skutečnost. Svatému Pavlovi bychom snadno mohli namítnout, že až tak mnoho důvodů k radosti vlastně není, že neustále se modlit mohou maximálně řeholníci v kontemplativních klášterech, protože my sotva zvládáme běžné problémy života a nevíme, kam dřív skočit. A nakonec, když se nám přece jen podaří vyšetřit čas k modlitbě, místo díků dost často vychrlíme na Pána proud výčitek, proč dopustil v našem životě to či ono.

Možná bychom ale byli přece jen schopni toho, k čemu nás svatý Pavel vybízí, pokud bychom opravdu a skutečně uvěřili tomu, co se říká v prvním čtení z knihy proroka Izajáše. Pokud bychom tedy skutečně a bezvýhradně uvěřili radostné Boží zvěsti. Hospodin mne poslal, říká prorok, zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto.

Tento text je realistický. Existují chudí, mnoho lidí je zarmoucených až k puknutí srdce; a v nesvobodě žijí nejen jednotlivci, ale i celé národy. Existují problémy a starosti, existují důvody, proč se strachovat a ptát se, proč Bůh to či ono dopustil. Jenomže ještě nad tím, nebo lépe řečeno hlouběji než toto všechno, je radostná zpráva. Bůh neodstraňuje trápení, ale obvazuje ty, jimž puká srdce a dává svobodu uvězněným - pokud ne vnější, pak vždy onu vnitřní, nezávisející na momentálních okolnostech života. Pokud bychom byli schopni tento hlubší rozměr skutečnosti opravdu vnímat, mohli bychom žít tak, jak nás nabádá svatý Pavel – mohli bychom se za všech okolností radovat a za všech okolností děkovat Bohu. Jenže to je právě velmi obtížný úkol. Většinou -řečeno s velkou svatou Terezií - žijeme ve vnějších komnatách hradu naší bytosti, a tam na nás doléhá vnější skutečnost, složitá, roztříštěna a vzhledem k budoucnosti se jevící docela pesimisticky.

Zde se dotýkáme také smyslu třetího Pavlova požadavku: Bez přestání se modlete. Jistě nejde o časově nepřerušovanou modlitbu, ale možná spíš o to, abychom se vnitřní modlitbě naučili a zvykli si na ni. Pak onen hlubší rozměr skutečnosti, v jejímž srdci je radostná zvěst o spáse, neztratíme ze zřetele. Nepřestaneme jej vidět ani tehdy, když na nás doléhají konkrétní těžkosti života.

V mnoha starozákonních žalmech se opakuje prosba, aby Hospodin k žalmistovi obrátil svou tvář. V žalmu 30 jeden verš říká Sotva jsi skryl svou tvář, padl jsem ve zmatek.  Přestaneme-li Ježíšovu tvář vidět, vždy se nás zmocní strach, pochybnosti nebo smutek. Pokud jsme ji ale v srdci skutečnosti schopni zahlédnout, můžeme se skutečně radovat a děkovat Bohu za všech okolností.