Svátek Uvedení Páně do chrámu 2020

PRVNÍ ČTENÍ Mal 3, 1 - 4

Čtení z knihy proroka Malachiáše.

Toto praví Pán Bůh:
    "Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.
    Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví?  Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let."

Žl 24 (23),7.8.9.10 Odp.: 10b

Odp.: Hospodin zástupů, on je král slávy!
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!
Odp.
Kdo je ten král slávy? Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji.
Odp.
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!
Odp.
Kdo je ten král slávy? Hospodin zástupů, on je král slávy.
Odp.

DRUHÉ ČTENÍ Žid 2, 14 - 18

Čtení z listu Židům.

    Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků.
    Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.



EVANGELIUM Lk 2, 22 - 40

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
    Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.
    Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji,neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu."
    Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí."
    Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova -bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
    Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.

Slůvko pro děti:

Milé děti,

  To, co by nám dnes nemělo uniknout, je obrovská Simeonova radost, když viděl malého Ježíše a když si ho mohl vzít do náručí. Řekl přitom Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka, protože moje oči uviděly Tvou spásu. Dneska by to možná řekl takhle: Bože, teď už mohu klidně umřít, protože už mne nic lepšího v životě nemůže potkat, dočkal jsem se toho, nač jsem celý život čekal.

Milí bratři a sestry,     

   V prvním čtení jsme slyšeli Malachiášovo proroctví: do svého chrámu přijde Pán. Kdo však snese den jeho příchodu? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro.

   V evangeliu stařec Simeon vyjadřuje stejnou skutečnost ve svých slovech adresovaných Marii: On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i Tvou vlastní duší pronikne meč, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.  Opět se nám dnes připomíná téma, které se táhne jako červená nit celým evangeliem i celými křesťanskými dějinami.  Ježíšova přítomnost ve světě odhaluje nitro těch, kteří jsou s ní konfrontováni. To, co Ježíš dělá a říká, ba samotná jeho osoba, je v dobrém slova smyslu provokativní - nenechává to skoro nikoho lhostejným. Vyvolává to nadšené přijetí i prudké odmítnutí.

   V evangeliích najdeme v tomto směru celou typologii postav; jak těch, kteří Ježíše přijímají, tak těch, kteří jej odmítají. Ti první se z Ježíšova příchodu radují, neboť poznávají, že to, co přináší, odpovídá nejhlubším touhám jejich srdce. Jsou to všichni ti, o kterých Ježíš hovoří ve svých blahoslavenstvích v Horském kázání. Chudí, pokorní, nespravedlivě trpící, plačící, toužící po pokoji. Jsou to postavy jako chudá a pokorná nazaretská dívka Maria, jako betlémští pastýři, jako protagonisté dnešního evangelia Simeon a Anna, která vzhledem ke svému dlouholetému vdovství musela ve své době žít v extrémní chudobě.

   Typickým představitelem druhé kategorie je král Herodes nebo jeruzalémští saduceové: někdo, kdo cítí, že Ježíšova přítomnost pro něho znamená nějaké ohrožení, často jeho osobní moci nebo prestiže, neboť slovy Mariina Magnificat ‚Hospodin mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou‘.

   Ježíšova přítomnost takto skutečně odhaluje ‚smýšlení srdce‘.  Avšak stanovovat v tomto smyslu nějakou přesnou dělící čáru mezi jednotlivými lidmi je věc, která nám nepřísluší, neboť nemáme právo soudit bližního. Co naopak můžeme, a co se ukáže, jestliže jsme k sobě upřímní, je odhalit toto rozdělení v našem vlastním nitru. Můžeme v sobě zároveň rozpoznat pokornou a chudou Marii, a na druhé straně pyšného Heroda, který nesnese vedle sebe konkurenci.  Část naší bytosti Ježíše nadšeně a radostně přijímá, neboť se tím plní její touha po spravedlnosti a spáse-zejména v těžkých okamžicích života. Jenže zároveň ve světle Kristovy přítomnosti v sobě odhalujeme temná místa, která se jeho příchodu brání. Často je to proto, že Jeho přítomnost nás nekompromisně nabádá, abychom se zbavili něčeho, na čem lpíme, i když nám to škodí. Pak v sobě můžeme zaslechnout hlas podobný onomu démonickému křiku z první kapitoly Marka: Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit?  Dánský křesťanský filozof Sören Kierkegaard popsal v jednom svém díle tuto skutečnost jako úzkost před dobrem, která se projevuje u člověka pevně zakousnutého do zla. A jindy zase můžeme mít strach z toho, že bychom bezvýhradným přijetím Ježíše ztratili kontrolu nad svým životem, který jsme si zvykli do detailu sami řídit.

   Dnešní Boží slovo nás vyzývá, abychom se znovu rozhodli Ježíše bez výhrad přijmout. Abychom se radovali jako Simeon, že také naše oči uviděly Boží spásu. Jedním ze symbolů dnešního svátku je světlo svící - kéž tedy Kristovo světlo osvítí všechny temné kouty naší duše, ať jej přijmeme s láskou, ať v sobě necháme proměnit vše, co jej zatím odmítá.