1. neděle postní A 2020

1. ČTENÍ Gn 2, 7-9; 3, 1-7

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

 
   Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí.
   Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?" Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě; jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli."
Had nato ženě: "Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo." Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.

Žl 51 (50), 3-4. 5-6a. 12-13. 14+17 Odp.: srv. 3a
Odp.: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 5, 12-19

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři a sestry!

 Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili… Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.

EVANGELIUM Mt 4, 1-11

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby."
   On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.' " Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.' "
   Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.' " Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět." Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.' " Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.         

Slůvko pro děti:

Milé děti:

Kdyby Pán Ježíš pokušitele poslechl, mohl by si z těch kamenů udělat chleby? Asi ano, a možná by ani nebylo špatně, kdyby se po tak dlouhém postu trochu najedl. Ale proč tedy nechtěl? Protože pokušitel chtěl přesně totéž, jako u prvních lidí: přimět Ježíše, aby odmítl Otcovu lásku a dělal všechno úplně bez něho. Proto, když mu Ježíš odpovídá - a dělá to celkem třikrát – je z jeho odpovědi vždycky patrné, že na svého Otce a na jeho lásku stále myslí a za nic na světě se jí nevzdá.

Milí bratři a sestry,

ve všech dnešních textech nacházíme protipól Kristus - Adam, protipól starého a nového lidství. V listě Římanům je tento rozdíl popsán jakoby v rámci teologického pojednání;  první čtení a evangelium nám však pochopení této skutečnosti nabízejí prostřednictvím příběhu - tedy dramatičtěji a živěji. V obou příbězích jde samozřejmě o pokušení, ale ještě před ním o něco jiného - jde o Boží obraz a podobu.

První oslovení pokušitele začíná v obou případech stejně: odkazem na Hospodina. Jakže, Bůh vám zakázal? A pak v evangeliu:  Jsi-li Syn Boží…. Ďábel to ale dělá jen proto, aby vzápětí člověka od Boha oddělil. Umění rozdělovat je jeho základní charakteristika - řecký výraz diaballein znamená oddělit něco, co dříve bylo spojeno. Pokušitelovou strategií je nejprve vylíčit Boha jako někoho, kdo s člověkem hraje nečistou hru, kdo člověku nepřeje, kdo si pro sebe žárlivě střeží cosi krásného a dobrého - cosi, co by člověku přineslo štěstí a plnost života.

První lidé z knihy Genesis do této pasti upadnou, pokušiteli uvěří a další krok je jasný: vzbouří se proti této své falešné představě Boha a emancipují se, vezmou si sami, o čem jsou přesvědčeni, že jim náleží a že jím přinese štěstí. Pokušitelův plán se zdaří – a když pak lidé zjistí své zklamání a to, že lhář byl někdo jiný, než si mysleli, je už pozdě. 

Podobný příběh zažíváme denně i my, nakolik je v nás staré neproměněné lidství ještě živé. Pokušení je mnoho, možná víc než kdy dřív, a tváří se také stále krásněji a svůdněji; víc než kdy předtím nám slibují falešnou plnost života, jestliže je poslechneme. Mnoho lidí sice nějak v hloubi srdce tuší, že podlehnutím si mohou uškodit, ale spousta dalších už to vůbec neřeší. Křesťané jsou pak v této perspektivě viděni buď jako pokrytci, nebo jako chudáčci, kteří si nemohou ‚užít‘, kterým jejich náboženství neumožňuje žít život naplno.

Slova žalmu popisují však situaci člověka, který tuto lež prohlédl, který zakusil ošklivost hříchu, který zakusil, jak zlo zraňuje vlastní duši, rozbíjí vztahy, jak nakonec vede ke smrti, byť se na začátku tvářilo jako plné života.

A Ježíš v evangeliu se svést nenechá - právě proto, že svého Otce zná. I zde se pokušitel snaží vykreslit falešný obraz Boží, dokonce k tomu zneužívá slova Písma. Ježíš se však od Otce nenechá odvést žádnou pokušitelovou slovní ekvilibristikou. Každá jeho odpověď v jeho rozhovoru vždy znovu končí u Otce, vždy znovu se k němu navrací, vždy znovu odhaluje Jeho pravou podobu: Ježíš znovu připomíná, že člověk nemá plnost života, když přestupuje Boží přikázání, ale právě tehdy, když je plní: Nejenom chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. A nakonec rázně dialog utíná, jakoby každé další slovo bylo zbytečné, a posílá pokušitele do patřičných mezí: Odstup, satane…