33. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Mal 3,19-20a

Čtení z knihy proroka Malachiáše.

      Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti; den, který přijde, je spálí - praví Hospodin zástupů - že po nich nezůstane kořen ani větev.
 Ale vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má záchranu na svých křídlech.

Žl 98 (97),5-6.7-8.9 Odp.: srv. 9
Odp.: Přišel Hospodin, aby spravoval národy podle práva.

Hrejte Hospodinu na citeru, na citeru a s doprovodem zpěvu, za hlaholu trub a rohů, jásejte před králem Hospodinem!
Odp.
Zahuč, moře a vše, co je naplňuje, svět i všichni, kdo jej obývají. Řeky, tleskejte rukama, hory, spolu zajásejte!
Odp.
Před Hospodinem, že přišel, že přišel, aby spravoval zemi. Aby spravoval svět ve spravedlnosti a národy podle práva.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Sol 3,7-12

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry!
     Víte, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám samy sebe za vzor, který byste mohli napodobovat.

      Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikázali jsme vám: "Kdo nechce pracovat, ať nejí." A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není.

     Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.


EVANGELIUM Lk 21,5-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

     Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno."
     Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?"
     Odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec."
     Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi.
     Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví.
     Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci.
     Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši."

____________________________________________________________________________________

(Místo slůvka pro děti bude druhá část vyprávění o P. Tomáši Týnovi OP)

Milí bratři a sestry,
   V dnešním evangeliu mluví lidé s Ježíšem o kráse a majestátu Jeruzalémského chrámu. Byl to vrchol technické a umělecké dovednosti izraelského lidu – stačí si přečíst příslušné pasáže z 1. Knihy královské, aby si člověk mohl udělat jistou představu. V Ježíšově době, po několika zničeních a přestavbách, už sice chrám nebyl tak nádherný jako na začátku;  je ale zřejmé, že oni ‚někteří’ o něm mluví s patřičnou hrdostí. Kdyby to bylo dnes, možná bychom s Ježíšem s podobnou hrdostí mluvili o mrakodrapech, o technickém pokroku, elektronice, biotechnologiích a vůbec o tom, jak jsme si v bohatších částech světa pohodlně a krásně zařídili život. A kdyby nám na to Ježíš odpověděl  - podobně jako obdivovatelům chrámu  - že přijdou dny, kdy z toho nezůstane kámen na kameni, nejspíš by nás to rozzlobilo. Asi bychom se pak ptali, k čemu jsme tedy od Boha dostali rozum a touhu po poznání a zlepšení světa, a jestli si Ježíš opravdu myslí, že to všechno nakonec nemá žádnou cenu.
   O tohle ale v dnešním Božím slově nejde, nechce se v něm relativizovat cena pozemských skutečností.  Je to spíš pobídka, abychom v úžasu a obdivu k tomu, co jsme jako lidé dokázali, nezapomněli na smysl věcí, který je v Bohu. Abychom se skrze svou zabydlenost zde a nyní nedostali do situace, o které píše - byť v jiné souvislosti - Jan Neruda v Písních Kosmických: My bychom vzhůru k nebesům, a jsme zde zemí spjatí. Abychom nezapomněli na to, že zde na zemi nemáme trvalé místo k přebývání.

  Další poselství dnešních liturgických textů je méně nápadné, ale stejně naléhavé. Varuje před právě opačným extrémem. Druhý list Soluňským, z něhož je dnešní druhé čtení, píše rovněž o posledních věcech. V tesalonické církevní obci se zřejmě vyskytovali křesťané, kteří měli za to, že se konec světa už blíží a že tedy nemá cenu už nic dělat. Právě ty svatý Pavel kárá. A vrátíme-li se zpět k evangeliu, můžeme si všimnout, že jakékoli domněnky o tom, že už to bude brzo, vůbec nejsou na místě: ‚ Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi!‘

  Vyústění je tedy nasnadě: Nemáme se nechat fascinovat věcmi tohoto světa natolik, abychom kvůli nim nezapomněli na Ježíše a na to, že Jeho království jednou přijde v plnosti. Ale zároveň je nemáme zanedbávat pod záminkou falešné zbožnosti typu Ten svět je přece tak špatný, že už konec musí přijít brzy. Máme znát cenu věcí tohoto světa, cenu naší práce, cenu toho, že stavíme domy, zakládáme rodiny a posíláme děti do školy.
  Napětí, které bychom v tomto postoji mohli vidět, je jen zdánlivé. Cena toho, co je v našem životě zde a nyní, je právě v tom, že tyto skutečnosti nebudou zničeny, ale přejdou určitým způsobem do věčnosti skrze naše spojení s Kristem - pod jednou podmínkou: pokud jsme je dělali s láskou. Můžeme nakonec citovat z konstituce Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes:
Neznáme čas, kdy dospěje k svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji. Tehdy bude přemožena smrt, Boží synové budou v Kristu vzkříšeni a to, co bylo zaseto ve slabosti a porušitelnosti, obleče neporušitelnost; zůstane však láska a její dílo, a veškeré tvorstvo, které Bůh stvořil pro člověka, bude osvobozeno z otročení nicotnosti.  Dostali jsme napomenutí, že člověku nic neprospěje, kdyby získal celý svět, ale ztratil sebe. Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království veliký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti.

32. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ 2 Mak 7,1-2.9-14

Čtení z druhé knihy Makabejské.

   Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit (božské) zákony otců."     Druhý pak v poslední chvíli řekl: "Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony." Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, hned vyplázl jazyk, (který mu chtěli uříznout,) nebojácně vztáhl ruce (na oheň) a neohroženě řekl: "Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím." Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti.    Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! " 

Žl 17 (16),1.5-8.8+15 Odp.: 15b
Odp.: Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe.

Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, všimni si mého nářku, popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů!
Odp.
Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách, nezakolísaly mé nohy. Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, popřej mi sluchu, slyš mé slovo!
Odp.
Opatruj mě jako zřítelnici oka, do stínu svých perutí mě ukryj. Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.
Odp. 

2. ČTENÍ 2 Sol 2,16-3,5

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry !    

Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději - on sám ať vás potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu. Bratři, modlete se za nás, aby se Boží slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.


   EVANGELIUM Lk 20,27-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena.
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!"
   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(Místo slůvka pro děti bude druhá část vyprávění o P. Tomáši Týnovi OP)

Milí bratři a sestry,

Vždy ke konci liturgického roku, počínaje Slavností všech svatých, se texty při bohoslužbě slova více zabývají posledními věcmi- Kristovým druhým příchodem, vzkříšením, soudem a životem věčným. Pro pochopení dnešních čtení je dobré si uvědomit, že představa vzkříšení mrtvých a věčného života jako osudu spravedlivých a zbožných se v židovství objevila až poměrně pozdě.  Druhá kniha Makabejská, ze které je první čtení, vznikla až asi sto let před Kristem. Dřívější židovství vidělo odměnu za spravedlnost před Hospodinem výhradně na této straně skutečnosti - kdo byl spravedlivý a zbožný, dostal za odměnu dlouhý a spokojený život a hojné potomstvo. (Typická je třeba výpověď žalmu 128:  Tvá manželka bude jako plodná réva….Ať Ti Hospodin žehná, abys spatřil syny svých synů..).  Z toho pak vychází i levirátní zákon, o kterém hovoří saduceové v evangeliu: když zemře manžel, jenž neměl děti, pak si jeho manželku má vzít jeho bratr, aby zplodil svému bratru potomka.  Neplodnost byla považována za prokletí, protože mít potomstvo byl v očích této starší židovské víry  jediný způsob, jak zajistit pokračování života. U saduceů, kněžské třídy, přetrvala tato víra  - či vlastně nevíra – ve vzkříšení až do Ježíšovy doby.

Rozhovor Ježíše se saduceji v evangeliu je teologická rozprava. Saduceové vymýšlejí absurdní příklad se sedminásobnou vdovou, aby víru ve vzkříšení ukázali jako nesmysl. Jejich omyl je ale zřejmý. Chtějí vyvrátit určitou představu věčného života, která je však falešná. Kdyby vzkříšení z mrtvých bylo jen prodloužení pozemského života, jakýsi návrat do stavu před smrtí, bylo by to skutečně absurdní. Nebe by tak bylo jen prodloužením lidské existence na zemi a zintenzívněním toho, co jsme měli zde na zemi rádi - asi jako v onom vtipu, že v ráji jsou kuchaři Francouzi či Italové a řízením nebeského provozu jsou pověřeni Němci, zatímco v pekle vaří Britové a vše organizují Řekové.

 Ježíš ve své odpovědi neříká, jak to přesně bude v nebi vypadat. Možná proto, že bychom si to stejně nedokázali na základě naší zkušenosti pozemského života dost dobře představit. Svatý Pavel v prvním listě Korintským říká, že ani oko nevidělo, ani ucho neslyšela a na mysl člověku nepřišlo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. V tomhle jsme my křesťané trochu ve zvláštní situaci. Věříme, že cílem našeho života je nebe, ale nevíme přesně, jak to v tomto cíli bude vypadat – jaksi nevíme, do čeho jdeme.

Přesto si však z Ježíšových slov a z celé výpovědi dnešního evangelia můžeme o vzkříšení a o nebi  určitou představu udělat. Ježíš zaprvé říká, že vzkříšení z mrtvých je realita. Poté říká, že po vzkříšení lidé nemohou zemřít, a nebudou se ženit ani vdávat. Jinými slovy - v nebi není čas. Všechno, co je v čase, má počátek i konec, podléhá neustálé změně - živé organismy, člověk i celý vesmír. Věčnost tedy není prodloužení času do nekonečna, ale celý náš životní příběh, který jsme na této zemi v čase prožívali, vstupuje do věčnosti v Bohu.

Ježíš pak ještě říká, že vzkříšení ‚jsou rovni andělům a jsou syny Božími‘. Podstatou nebe je způsob přebývání ve vztahu lásky. Vzkříšení jsou přijati Otcem za syny a dcery Boží v milovaném Synu Ježíši Kristu. A jsou rovni andělům, kteří chválí Boha a slouží lidem. Láska je tedy jediná skutečnost, jež z tohoto světa přetrvá v nebi beze změny. Vše ostatní zanikne nebo bude proměněno v to, co ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo. Proto je také zážitek lásky, zážitek toho být milován a milovat tím jediným, co nám může napovědět, jaké to bude ‚tam‘, v nebi, v Otcově domě.

31. neděle v mezidobí  C 2019

1. ČTENÍ Mdr 11,22-12,2

Čtení z knihy Moudrosti.

   Pane, celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.    Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to.    Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem.  Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím hřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.


Žl 145 (144),1-2.8-9.10-11.13cd-14 Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem' a soucit má se všemi svými tvory.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.   Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.


2. ČTENÍ 2 Sol 1,11-2,2
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry !
Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy (budete oslaveni) skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista. Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.

  
EVANGELIUM Lk 19,1-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet.    Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!"    Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! "    Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo."

Slůvko pro děti:

Milé děti, scénka z biblických postaviček je dnes zvlášť podařená. Je tam dobře vidět, jak se ti, co stojí kolem Ježíše, pohoršují nad tím, že se kamarádí s takovým darebou, za kterého Zachea považují. Co by měli udělat místo toho? Měli by mít radost, že Ježíš někomu pomohl napravit svůj život - a Zachea přijmout mezi sebe tak, jak ho přijal Ježíš.

Milí bratři a sestry,

Texty dnešní neděle mohou být mimo jiné odpovědí na otázky, která nám občas přicházejí na mysl v souvislosti s odklonem většinové společnosti od křesťanství. Zdá se, že je to nezvratný proces. Vidíme ještě jakýsi svatý zbytek křesťanství v kolektivním vědomí většinové společnosti, daný tisíciletým trváním křesťanské kultury; většina lidí chodí o Dušičkách na hřbitovy a mnoho o Vánocích na půlnoční. Nicméně v určitém prostředí a u některých lidí je vzdálenost od víry a církve tak velká, že nevíme, jestli je zde nějaké oslovení nebo probuzení zájmu vůbec možné. A to, ruku v ruce se špatným renomé církve u většiny našich spoluobčanů, může vést k rezignaci, k pokušení nechat tyto lidi jejich osudu - s tím, že Pán Bůh je přece nekonečné milosrdný a nějakou cestu si k jejich srdci najde třeba sám.

V prvním čtení nacházíme silný důvod k tomu, abychom přece jen tuto snahu nevzdávali. Jsou to slova o tom, že Bůh miluje trpělivou a čekající láskou každého člověka. Kdyby tomu tak nebylo, ani bychom neexistovali.  Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí?

Je to základní pravda víry, ale její přijetí není tak samozřejmé, jak by se zdálo. Máme totiž lidskou zkušenost s neopětovanou láskou: Mám-li někoho rád a on je vůči mé lásce lhostejný, stanu se - v lepším případě - lhostejným i já. V tom horším mohu ovšem zahořknout a začít toho druhého nenávidět. A právě s touto lidskou zkušeností můžeme zapomínat na to, co nám Ježíš řekl o nebeském Otci: dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Evangelium pak svým způsobem nastavuje zrcadlo nám věřícím, právě ve vztahu k těm, kteří jsou víře a církvi vzdálení, ale jsou na cestě hledání. Jericho, jímž Ježíš prochází, může být obrazem jakéhokoli města v jednadvacátém století. Zacheus je celník, a to ne ledajaký, ale vrchní - tedy strukturální hříšník, neustále obřadně nečistý, člověk jakoby nevratně od Hospodina vzdálený. A právě o něm slyšíme, že by rád uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam - tedy kolem Ježíše - bylo plno lidí. Je-li lidské srdce stvořeno pro lásku k Bohu, od něhož pochází, musí být jiskérka této touhy v každém člověku, i když třeba jenom slabá a skoro uhašená pod příkrovem všech ostatních věcí, jimiž si ten dotyčný zaplnil srdce. Lidé by ‚rádi viděli Ježíše‘ ale kolem něj je mnoho lidí - také nás, křesťanů - a možná ne vždy ho ti vzdálení skrze nás dokáží zahlédnout.

Když tedy Zacheus nemůže zahlédnout Krista skrze lidi, bere si hledání do vlastních rukou, musí tuto cestu podniknout na vlastní pěst. Lze si představit, že velmi bohatý vrchní celník malé postavy nebyl zrovna sportovní typ, a že šplhání na fíkovník pro něj nebylo moc jednoduché. Vynaložil námahu, která svědčí o velké touze. A Ježíš této touze vychází vstříc - zjevuje se Zacheovi, nezávisle na lidech, kteří jsou kolem něho. A těmto lidem, žel, nic nedochází: když to vidí, nemají radost; neříkají ,vítej mezi nás‘ nebo ‚odpusť, že jsme tě nepustili blíž ‘. Říkají: On stoluje s hříšníkem…

Takto nás tedy dnešní čtení přivádějí k zamyšlení ohledně našeho postoje k lidem v našem okolí, kteří upřímně hledají Boha, ale žijí třeba způsobem života velmi vzdáleným od křesťanské morálky nebo mají výhrady vůči církvi. Není možné na ně mít nejprve nároky:  Slušně se oblékej, sundej si piercing, přestaň poslouchat metal a můžeš v neděli s námi do kostela. Jediná cesta je dát jim zakusit – skrze naše přijetí a pochopení - že je Bůh miluje. Zní to možná banálně, ale je to asi jediná cesta, která může člověka přivést k obrácení života.

30. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

   Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu.    Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.

 

Žl 34 (33),2-3.17-18.19+23 Odp.: 7a
Odp.: Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 

Odp.
Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. 

Odp.
Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.

Odp.
 

2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.    Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy.
   Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

EVANGELIUM Lk 18,9-14

Slova svátého evangelia podle Lukáše.

   Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'       Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti

Milé děti, před tím farizeem, který se modlí v jeruzalémském chrámu, je rozvinutý svitek s Mojžíšovým zákonem. Jako by ten farizeus říkal Podívej se, Pane Bože, jak dobře to umím plnit, nic z toho jsem nevynechal. Je to, jako by se nějaký váš spolužák vytahoval před paní učitelkou, že umí zpaměti a plynně celou básničku, co jste se měli naučit, a že není jako ta Anička, která u toho předtím hrozně koktala. Myslíte, že by ho paní učitelka pochválila? Já doufám, že žádná správná paní učitelka by někoho takového nepochválila. A Pán Ježíš 

taky nepochválil toho farizea.

Milí bratři a sestry,

Pán Ježíš ve svých podobenstvích používá velmi často protiklady - připomeňme si třeba pět pošetilých a pět prozíravých panen, stavitele domu na skále a na písku či boháče a chudého Lazara. Je tomu tak i dnes. Podobně jako minulou neděli, i dnes je podobenství o farizeovi a celníkovi uvozeno vysvětlující větou: je pro ty, kdo si na sobě zakládali, že jsou spravedliví: Spravedlností se v porozumění zbožného Izraelce rozumí schopnost plnit Mojžíšův zákon se všemi jeho příkazy a ustanoveními. Byla to veřejná ctnost, podobně jako dnes třeba profesní úspěch u vědců nebo u lidí ze showbyznysu; kdo byl znám tím, že je toho schopen, byl společností své doby ceněn a chválen.

Problém onoho farizea nespočívá v tom, že pečlivě plní přikázání Mojžíšova zákona. Je v jeho sebestředném vnitřním postoji. Farizeova modlitba vlastně není modlitba, ale sebepotvrzení a sebechvála: mám to u Tebe, Bože, dobré a u druhých lidí také - a vlastně je to mojí zásluhou. Farizej se ve skutečnosti nemodlí k Hospodinu, protože od něj v podstatě nic nepotřebuje ani nečeká. Adoruje sebe sama a svoji spravedlnost- zakládá si na sobě, a ne na Bohu a jeho milosti. Proto se také nemůže vrátit domů ospravedlněn – o žádné ospravedlnění nemá zájem, protože je přece v jeho vztahu s Hospodinem všechno v pořádku.

Opačný typ je pak nejen celník z evangelia, ale i svatý Pavel ve druhém čtení a také všichni ti, o kterých hovoří v prvním čtení Sírachovec: ti, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomení. I je Písmo nazývá spravedlivými, ale tentokrát v mnohem vlastnějším slova smyslu. Mají vědomí něčeho, co se dá nazvat nouzí v širokém slova smyslu. Mají povědomí toho, že se jim něčeho nedostává, že jejich život je nějak zraněný, nějak ohrožený, a že si z této situace sami nepomohou. Toto vědomí přímo člověka vrhá do Boží náruče.

Velmi typický  je v tomto smyslu právě život svatého Pavla. Ve Skutcích apoštolů i v jeho dopisech najdeme celý katalog vnějších i vnitřních obtíží, které ho při jeho misijním působení postihly - a přesto, či právě proto, svatý Pavel chválí Boha, který jej ze všech těchto trápení a nebezpečí vysvobozuje, a to stále stále znovu. Všichni mne opustili…avšak Pán stál při mně… Pro svatého Pavla je právě tato prožitá zkušenost zdrojem pevné víry, že Bůh ho neopustí ani v budoucnu: Pán mne vysvobodí od všeho zlého a zachrání pro své nebeské království.

Vrátíme- li se k celníkovi z evangelia, pociťuje jako svou největší nouzi hřích ‚Bože, buď milostiv mně hříšnému!‘. Tato evangelní scéna nastavuje zrcadlo všeobecně rozšířenému mínění, že hřích je v podstatě dobrý, a křesťané si vlastně nemohou užívat života a žít ho naplno, protože jim to jejich iracionální víra nebo církev zakazuje. Celník vidí jasně, že jeho hřích nic dobrého není.  Pokud věříme, že Bůh miluje život a že jeho plán s námi je jeho plnost, pak je hřích to, co tuto plnost života a lásky nejvíc zraňuje. A je dobré si uvědomit, že tak či onak jsme jím zasaženi všichni, a proto také všichni trpíme onou nouzí před Pánem. Nikdo si s farizeem nemůže říct, že je úplně v pořádku, protože by si lhal do kapsy. Všichni máme zapotřebí Božího milosrdenství, odpuštění a útěchy.

Pokud si tohle, milí bratři a sestry, přiznáme, můžeme pak zakusit odpověď z Boží strany- naše přiznaná nouze přitahuje Boží soucit a lásku. Přesně tak, jak říká na začátku prvního čtení Sirachovec: Modlitba ubohého proniká oblaka.

29. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Ex 17,8-13

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

   Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: "Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce." Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku.
   Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.

Žl 121 (120),1-2.3-4.5-6.7-8 Odp.: srv.2
Odp.: Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemí.

Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Odp.
Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla, nebude dřímat tvůj strážce. Ano, nebude dřímat a spát Izraelův strážce.
Odp.
Hospodin tě střeží, Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. Za dne ti slunce neublíží, ani měsíc v noci.
Odp.
Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši. Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod nyní i navěky.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 3,14-4,2

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo.
    Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.

EVANGELIUM Lk 18,1-8

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal.
   Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' "
   A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?
   Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"

________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ve ztvárnění dnešního evangelia vidíme moc krásně, jak je soudce strašně moc otrávený. Přiznám se, že být tou vdovou, tak bych to už dávno vzdal, už by mi to asi bylo trapné. Jenomže pro ni to bylo důležité, a moc – možná na tom záležel její život. A protože byla vdova, tak v době, kdy žil Ježíš, neměla skoro žádné zastání – takové věci by normálně řešil její manžel, ten jí ale zemřel. A tak byla vytrvalá. Pro nás je to povzbuzení k tomu, abychom byli také vytrvalí, pokud zjistíme, že nějaká věc za to opravdu stojí.

Milí bratři a sestry,

Všechna dnešní čtení mají společné poselství: je-li člověku Bohem zaslíbeno něco hodně důležitého, je nutné o to třeba vytrvale usilovat a neochabovat. Zároveň si v takové věci můžeme si být jisti Boží pomocí, i když vytrvat je někdy lidsky vzato velmi obtížné, skoro nemožné.

V prvním čtení je ve hře vstup Izraelitů do zaslíbené země.  Na jejím jižním okraji sídlí národ Amalečanů a ti představují překážku, jakousi berlínskou zeď, která vstupu do zaslíbené země brání. Ve čtvrté knize Mojžíšově najdeme příběh o vyslání zvědů – mají zemi, kterou Hospodin slíbil Izraeli, prozkoumat. Vracejí se s tím, že země je úrodná, oplývá medem a mlékem, přesně podle Božího zaslíbení. Má to ale velký háček: ‚Jenomže lid, který v té zemi sídlí,  je mocný a jejich města jsou  opevněná a nesmírně veliká…Na jihu země sídlí Amálek…Zvědové postupně líčí situaci v zemi ve stále černějších barvách, až to vyvolá vzpouru lidu a odmítnutí jít dál - věc vypadá jako předem ztracená.

Z úryvku prvního čtení je však patrné, že když se Izraelité přece jen pustí do boje, nebojují sami, ale Hospodin je s nimi. Mojžíšovo gesto zdvižených rukou odkazuje k modlitbě, k vzývání Hospodina. Když Mojžíš ochabuje, pomáhá mu společenství, které představuje Árón a Chur. A věc, která se na začátku zdála nemožná, skončí dobře. 

Ve druhém čtení je onou hodnotou, o niž je třeba usilovat, Boží slovo a jeho hlásání. Svatý Pavel Timotejovi otevřeně říká, že toto hlásání bude obtížné. Úryvku předchází popis překážek, se kterými se přitom Timotej může setkat: je to tvrdost, pýcha a sobectví lidí, kteří jsou vůči Bohu  uzavření. Přesto je Timotej důrazně vyzýván, aby ho to neodradilo. Má se držet Božího slova (zůstaň v tom, co ses naučil) a hlásat jej vhod či nevhod.

V evangeliu pak Ježíš totéž poselství přináší ve formě podobenství. Smysl podobenství se vysvětluje hned v úvodu: Ježíš jím učedníkům ukazuje, že je třeba stále se modlit a neochabovat. Originální řecký výraz ‚neochabovat‘ znamená doslova ztratit odvahu, klesnout na mysli tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelným překážkám. V podobenství na takovou překážku naráží vdova.  Soudce je líčen jako nespravedlivý, jenž nedbá ani lidí ani se nebojí Boha - je tedy zcela svým vlastním pánem, neuznává žádnou autoritu, a je přitom obdařen dost velkou pravomocí, takže si může vlastně dělat (nebo nedělat), co se mu zlíbí. Kdyby soudce dodržoval přikázání Tóry, byl by se musel vdovy zastat. Jako v prvním čtení, i zde je situace vdovy z lidského pohledu neřešitelná. Vdova je slabá, nemá zastání v manželovi. A navíc je téměř jistě chudá, podobně jako vdova, která hodila své drobné peníze do chrámové pokladnice a nic jí nezbylo. Nemá prostředky k tomu, aby soudce přiměla k jakékoli činnosti. Jedinou její zbraní je vytrvalost. Jestliže této vytrvalosti podlehne i nespravedlivé a zatvrzelé srdce soudce, není třeba se bát, že by při podobné vytrvalosti v modlitbě nevyslyšelo milující srdce Otce. Ono ‚rychle vyslyší‘ nemusí přitom znamenat ‚hned‘, ale ‚v pravý čas‘, - je to stejný výraz jako ono Přijdu brzy které se týká konce času v knize Zjevení sv. Jana.

Dnešní čtení tedy zdůrazňují tři základní skutečnosti: objevení hodnoty, která je opravdu důležitá, vytrvalost v jejím uskutečňování i přes překážky, a prosba o Boží pomoc, bez které by se pouze lidská vytrvalost brzy vyčerpala. Tyto tři aspekty jediného postoje ke skutečnosti jsou neoddělitelné. Prosíme-li například velmi dlouho o něco Pána a prosby nedocházejí vyslyšení, může to pro nás být motivem k zamyšlení, zda to, o co prosíme, opravdu stojí za to. Stejná situace může být však z hlediska Boží pedagogiky dobrá k tomu, abychom se naučili věci nevzdávat, máme-li k brzké rezignaci sklon - v tom případě je na místě prosit a usilovat dále, protože věc, o kterou jde, je opravdu dobrá a důležitá. A konečně- jistě platí také ono známé Člověče, přičiň se, a bude Ti pomoženo.  

28. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ 2 Král 5,14-17

Čtení z druhé knihy Královské.

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."


ŽI 98 (97),1.2-3ab.3cd-4 Odp.: srv. 2b
Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.
Odp.
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.
Odp.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 2,8-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
   Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka; který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše.
   Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.


EVANGELIUM Lk 17,11-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

(Místo slůvka pro děti bude pokračování povídání o Boží služebnici matce Vojtěše)

Milí bratři a sestry,

Náman syrský z Druhé knihy královské i malomocný Samařan z evangelia jsou příklady lidí, na nichž se projevuje Boží uzdravující působení zcela neočekávaně. Z pohledu příslušníků lidu Izraele jsou to gojim, cizinci- tedy ti, kteří buď nevyznávají Hospodina vůbec, nebo je jejich bohoslužba nesprávná a proto bezcenná a vlastně modlářská. Samařané obětovali Hospodinu na hoře Gerizím v Síchemu, a nikoli v jeruzalémském chrámu, a v očích pravověrných Izraelitů byli tito lidé vyloučeni z okruhu Hospodinova spásného působení. Židé se s nimi dokonce ani nestýkali - můžeme si připomenout třeba rozhovor Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny u svatého Jana.

Když tedy Bůh zasahuje do jejich života, je to pro ně obrovské a radostné překvapení. V jednom jediném okamžiku poznávají, že Bůh je zde a stará se, že jim ve skutečnosti není vzdálený a oni nejsou v jeho nepřízni. V prvním čtení jsme dnes slyšeli jen konec příběhu Námanova uzdravení, a tak bude dobré si připomenout jeho začátek. Náman se prostřednictvím izraelské dívenky, která slouží v Damašku jeho ženě, dozvídá o proroku Elíšovi a jede za ním. Na jeho výzvu, aby se kvůli uzdravení ponořil do vody Jordánu, reaguje velmi skepticky – ‚což nejsou Abána a Parpar, řeky damašské, lepší než všechny vody izraelské?‘. Nakonec to udělá, ale nic si od toho neslibuje, nemá žádná očekávání. Jenže uzdravení se koná. Námanovo překvapení, radost a vděčnost vůči Hospodinu jsou veliké - stejně jako překvapení, radost a vděčnost uzdraveného malomocného Samařana v evangeliu.

Ostatních devět malomocných z evangelia jsou v tomto smyslu pravý opak Námana i Samařana. Mezi řádky evangelia se říká, že to byli pravověrní Židé - tedy ti, kdo nějak s Hospodinem a jeho působením počítali, kdo byli zvyklí ho uctívat a žili ve vědomí, že patří k jeho lidu a jsou tedy zahrnuti mezi vyvolené, které Bůh zahrnuje péčí a láskou přednostně, jaksi přirozeně. Jistě se nedá říci, že by Bohu vůbec nepoděkovali: učinili tak, jak byli zvyklí- podle Mojžíšova zákona se ukázali kněžím a obětovali za své uzdravení tak, jak bylo předepsáno v knize Levitikus. Ježíš svými slovy ‚Kde je těch devět?‘ nekárá opomenutí vnějšího úkonu úcty vůči Bohu, ale chybný vnitřní postoj - který můžeme mít i my.

Jako věřící křesťané jaksi s Bohem a jeho působením v životě dopředu počítáme. Proto se může stát, že naše vděčnost vůči němu může ochabnout, a že jeho milost a spásné působení začneme považovat za cosi normálního, na co máme právo. Dokonce se někdy může stát, že místo vděčnosti Bohu vyčítáme, že řešení nějaké obtížné situace přišlo - podle našeho mínění - příliš pozdě nebo jinak, než jsme chtěli.

Naši vděčnost Bohu může tak posílit právě svědectví lidí, kteří s ním nepočítali a do jejichž života jeho uzdravující a spásná přítomnost vtrhla nečekaně. Jde často o konvertity, kteří takovýto Boží zásah zažili na úplném dně. Jelikož byli předtím nevěřící, ocitli se v tu chvíli v naprosté samotě a bezvýchodnosti, protože si sami nedokázali pomoci a nedokázali jim pomoci ani druzí lidé. Jejich překvapení, radost a vděčnost je pak veliká - stejně jako u Námana a samařského malomocného.

Svědectví těchto lidí může být oživením i naší vlastní vděčnosti vůči Bohu, uvědomění si toho, že jeho milost, pomoc a láska není vůbec něco samozřejmého, něco, co si zasloužíme, protože na rozdíl od ostatních ještě chodíme v neděli do kostela a modlíme se. A může nás také motivovat k intenzivnější modlitbě a zájmu o ty, kteří s Bohem nepočítají a proto se mohou ocitnout bez naděje - byť by se nám třeba zdálo, že jsou od Boha na míle vzdáleni a nenapadá nás žádný způsob, jak je k Němu přiblížit. Boží slovo není spoutáno, jak jsme slyšeli ve druhém čtení. Boží touha, Boží žízeň po spáse všech lidí nemá hranice, a tato žízeň spolu s Jeho nekonečnou moudrostí si může najít cestu ke každému.

27. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Hab 1,2-3;2,2-4

Čtení z knihy proroka Habakuka. 

   Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, - ty však neslyšíš; křičím k tobě: “Násilí!" - ty však nepomáháš.
Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Mám se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozléhá se svár.
   Tu mně Hospodin odpověděl: "Napiš vidění,
vyryj ho zřetelně na desky;
aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame.
I když ještě prodlévá, počkej na aě; neboť jistě se splní; nedá se zdržet.
Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši; spravedlivý však bude žít pro svou věrnost."


Žl 95(94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
. Poj dme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme jeho lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 1,6-8.13-14 .

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. 

Milovaný!
Vybízím tě: oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.
   Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.


EVANGELIUM Lk 17,5-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!"
   Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.
   Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno?
   Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' "

_________________________________________________________________________________

(Slůvko pro děti bude o služebnici Boží, Matce Vojtěše Hasmandové)

Milí bratři a sestry,

můžeme se dnes opět po čtrnácti dnech více zaměřit na druhé čtení, z listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Pavel tento list píše z vězení, už jako starý muž, svému žáku Timotejovi, který je biskupem v Efezu. A mezi řádky dnešního čtení se můžeme dovtípit, že Timotej – ačkoli je dnes církví uctíván jako svatý – nebyl žádný duchovní superhrdina. Nevíme přesně, na co svatý Pavel naráží: možná byl Timotej trochu skleslý, neboť na něj doléhaly starosti jeho biskupské služby; možná byl unavený, nebo prostě po letech služby upadl do určité vlažnosti a stereotypu.

Pokud si dnešní druhé čtení aktualizujeme pro každého z nás, pokud je slyšíme jako určené právě pro nás, můžeme myslet na to, co trápí v tomto smyslu nás. Mnoho věcí, se kterými zápasil Timotej, se nás týká, možná skoro v nezměněné podobě: může to být únava, kdy se dlouho snažíme žít dobře a věřit Pánu, a věci se nějak nelepší. Může to být obava veřejně se přiznat k víře a zejména k církvi, protože ve většinové společnosti nemá dobrou pověst. Může to být také stereotyp života, kdy se v něčem zabydlíme a už se nám nechce nic měnit.

Vraťme se ke slovům, jimiž svatý Pavel Timoteje – a s ním i nás – povzbuzuje: Oživ v sobě plamen Božího daru. U samotného Timoteje, jak vyplývá z kontextu (který Ti byl dán vkládáním mých rukou), jde o biskupské svěcení a službu; nicméně symbol plamene odkazuje na dar, který dostal každý dospělý křesťan v plnosti ve svátosti biřmování – tedy dar Ducha svatého. O tom také Pavel hovoří dále: Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Víme dobře, že někdy v nás tento dar Ducha, tento plamen, hoří celkem jasně a intenzivně; ale možná častěji jen doutná, je zhášen vším možným – strachem, pohodlností, únavou nebo právě stereotypem života. Oživit v sobě tento dar znamená nechat znovu plameni zaplát, dát Duchu svatému znovu prostor jednat, znovu nechat zazářit Boží moci a lásce.

Pak ještě svatý Pavel říká: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Právě toto je první krok k rozdmýchání plamene daru Ducha: velká touha a úpěnlivá prosba, aby nám Bůh dal sílu, aby nám přišel na pomoc. Neseme a budeme i nadále nést obtíže; spojené nejen s hlásáním evangelia, ale i s naším křesťanským životem v postkřesťanském prostředí. Únava, skleslost, pokušení nepřiznávat se k víře a přizpůsobit se většině budou stále přítomné, a čas od času jim podlehneme. Ale vždycky, v každé takové  situaci, můžeme s důvěrou volat ‚Pane, dej mi prosím novou sílu‘.