Svátek Povýšení svatého kříže

 

1.ČTENÍ Nm 21,4b-9

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

Hebreové táhli směrem k Rákosovému moři a lid už omrzelo být stále na cestě.
Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti? Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“
Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal naživu.

 

Žl 78 (77), 1-2.34-35.36-37.38 Odp.: srov. 7c

Odp: Nezapomínejte na Boží skutky!

Slyš, můj lide, mé naučení,
nastav uši slovům mých úst!
Otevřu k průpovědi svá ústa,
vyložím tajemné události z pradávných dob.

Odp.

Když Hospodin hubil Izraele, hledali ho,
obraceli se a sháněli se po Bohu.
Vzpomínali si, že Bůh je jim skálou,
že Nejvyšší, Bůh, je jim zachráncem.

Odp.

Lísali se k němu ústy,
ale svým jazykem mu lhali,
neboť jejich srdce nebylo k němu upřímné
a nebyli věrni jeho smlouvě.

Odp.

On však milostivě odpouštěl vinu a nehubil je,
často potlačoval svůj hněv
a nedal zcela vzplát své nevoli.

 

2. ČTENÍ Flp 2,6-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

 

EVANGELIUM Jan 3,13-17

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“

_______________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti, máme tu dnes po prázdninách poprvé zase scénku z biblických postaviček; tentokrát zobrazuje to, co jsme slyšeli v prvním čtení. Izraelity na poušti kousali jedovatí hadi, a neotrávili se jenom ti, kteří se podívali na měděného hada, kterého Mojžíš držel na kůlu.

Může nám to připadat hodně divné, ale můžeme to aspoň trošku pochopit, když si uvědomíme, že had na kůlu vlastně předpovídá smrt Pána Ježíše na kříži. A je důležité si taky připomenout, že Ježíšovou smrtí ten příběh neskončil – to bychom tady ani dneska nebyli. Pán Ježíš smrt přemohl, protože vstal z mrtvých. Hadi, kteří se snaží jedem otrávit Izraelity na poušti, jsou symbol všeho zlého, co nás může v životě potkat – našeho hříchu, a hlavně smrti, které se všichni bojíme a jsme tím strachem jakoby uštknutí. Ale když se tolik na to všechno špatné nedíváme a spíš hledíme na Pána Ježíše, tak nezapomeneme, že on to všechno zlo přemohl - tím, že je vzal na sebe. Protože nás má rád. A my už se bát nemusíme, aspoň ne tolik; ani toho špatného a zlého, co vidíme kolem sebe nebo sami u sebe; ani toho, že jednou zemřeme.

 

Milí bratři a sestry,

Poselství dnešního svátku je v mnohem podobné tomu, co prožíváme při liturgii velkopáteční
bohoslužby, konkrétně při pozdvihování a uctívání kříže. Zpíváme Ecce lignum crucis – Hle, kříž, na kterém umřel spasitel světa, a hledíme přitom na pozdvihnutý kříž jako hlavní znamení naší spásy.

Nicméně souvislost má dnešní svátek i s oslavou křesťanských Vánoc. Mnoho starých duchovních autorů připomíná poněkud nečekanou souvislost mezi tajemstvím Ježíšova kříže a jeslemi, do kterých byl položen po svém narození. Nejen proto, že oboje je ze dřeva, nebo proto, že jesle jsou předzvěstí kříže, ve smyslu textu písně Svatý kříži, Tebe ctíme, lůžko pána Ježíše. Obě tato tajemství Ježíšova života, Vánoce i Velikonoce, úplný začátek a úplný konec jeho života, nám totiž nejvíce ukazují hloubku Jeho ztotožnění se s každým lidským příběhem. Vidíme zde vtěleného Boha jako malé děťátko a na druhé straně jako umírajícího trestem pro nejhorší zločince. 

Jestliže rozjímáme obě tyto situace, můžeme do hloubky pochopit výpověď, která je obsažena v dnešním druhém čtení, z listu svatého Pavla Filipanům: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka  se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Bůh se v Ježíši Kristu ztotožnil s každým člověkem až do krajnosti, vzal na sebe úplně všechno lidské, včetně našeho hříchu, našich nejzazších temnot, a vstoupil i do naší smrti. Neexistuje žádná lidská situace, v níž by Ježíš nemohl nebo nechtěl být přítomný.

Pohled na jesle a na kříž zcela ruší určitou představu o Bohu, která se stále znovu má tendenci vynořovat – představu někoho nekonečně vzdáleného a nekonečně velkého a mocného, který vidí svět shora a lidi jako figurky na šachovnici. Představu, která může vposledku vzbuzovat pouze otrocký strach, nebo ateistické odmítnutí, rozhodně nikoli však lásku. 

Zároveň ve světle tajemství Ježíšova kříže získávají smysl i situace, které jsou lidsky vzato beznadějné, věci, které nezadržitelně spějí ke špatnému konci – rozpadající se vztahy, nevyléčitelná nemoc, postupně se zrychlující odklon většiny společnosti od křesťanství, nebo cokoli jiného, co nás může trápit a s čím si nevíme rady. Všechno je v tajemství kříže obsaženo, v tom všem je Bůh skrze Ježíše Krista přítomen – a všechno tedy skrze kříž přechází do nedělního rána Vzkříšení. Proto pro nás kříž není již hrozným znamením kruté smrti, ale součástí radostné zvěsti. Zjevuje se v něm smysluplnost všeho, co patří k našemu lidství, a Boží nekonečná láska a nekonečná blízkost vůči člověku.